Smrthaus
od: Jiří Němčík
Syrovým jazykem odvyprávěný, autobiografický příběh mladíka, který jako slepý k houslím přišel k pozici ošetřovatele ve starobinci. V nastalé vřavě zážitků zakouší pocity nejhlubšího osamění i osvícení, učí se, jak se umírá a jak sám neumírat. Obklopený pachem smrti, desinfekce a ostrých parfémů sester, obklíčený tlustými, p...celý text
Syrovým jazykem odvyprávěný, autobiografický příběh mladíka, který jako slepý k houslím přišel k pozici ošetřovatele ve starobinci. V nastalé vřavě zážitků zakouší pocity nejhlubšího osamění i osvícení, učí se, jak se umírá a jak sám neumírat. Obklopený pachem smrti, desinfekce a ostrých parfémů sester, obklíčený tlustými, plesnivými zdmi, močí a exkrementy, nalézá lásku a krásu ve všem jmenovaném. méně textu
http://www.databazeknih.cz/images_books/25_/251016/smrthaus-251016.jpg 4.46| Žánr: | Literatura česká |
| Vydáno: | 2015, Petr Štengl |
| Více informací... |
Komentáře (3)
Jirka Němčík bydlel pár měsíců v podkroví baráku, ve kterým jsem bydlel taky. Bydlel v takovým oprejskaným bytě ve Vršovicích s Palivem a jelikož sme se s Palijem často vídali, tak nám občas Jirka přišel vysát bar do přízemí. Jirka se v knize popisuje úplně přesně, což je pro mne taky největší boj - jeho filozoficko-buddhistický kecy v hospodě po několika panácích jsme těžko snášeli a i při čtení skřípu zubama, když se Jiří vždy zachová jako správný člověk. Mirek Dušín a Vinnetou se dmou hrdostí tak, že se nadzvedává víko rakve, když Jirka vždy volí morálně správnou cestu - nebudu krást, nebudu prcat, nebudu jist maso a nebudu a nebudu.
Příběh Jirkovo civilní služby ve starobinci je krásně napsanej, brutalita skutečnosti se mísí s vtipem, nadhled knize nechybí stejně tak jako hovna a chcanky a čte se to skvěle - ve zkratce: Jirka rok a půl opečovává staříky, snaží se bejt sbalenej sestrou, kterou stejně nakonec nevoprcá (to snad ani neni spoiler) a po večerech o tom u ferneta vypraví svýmu kamošovi. Přečteno více méně za jeden den.
Silný jako to nejčernější kafe... A za tu pasáž o kočkách dávám ještě jednu hvězdičku navíc.
Němčíkova prvotina, která vznikala i s reinkarnacemi snad 350 let je konečně na světě a zřejmě si zasloužila těch 14 000 litrů vína, které během výroby Němčík spořádaně vykloktal.
Smrthaus popisuje autorův rok a půl mezi ležákama ve starobinci, takže je v něm adekvátně sraček, chcánek a smutku, což je vždy dobrá konstelace pro velká antická dramata. Jelikož Němčíka znám a vím, že vždy po vypití decky jakéhokoliv špiritusu začne mluvit nesrozumitelnou ezoterickou řečí plnou buddhy, karmickejch vln a světového míru, byl jsem trochu v obavách, jak podá tenhle výlet do přestupní stanice pro mrtvoly, ale naštěstí se mu podařilo ustát všechny ty hrabalovsko-dalajlámistický plky co vede u ferneta a knihu naštěstí očividně napsal jako normální člověk = povedlo se mu najít tu správnou rovnováhu mezi buddhou, humorem, parodií, karikaturou a hnusem. Asi jako kdyby tu knihu napsal Buddha žaludem Henryho Millera.
Přesně to je to, proč kniha krásně utíká dopředu - tělesno a duchovno se tu utkává v hrabalovských soubojích prostého jazyka, který se šine cestu přímo skrz umírání a případné šukání nadržených MILFek v sesterských úborech, které Němčík podává jako ultimátní nymfy, přičemž všichni asi víme, jak takový starý rachejtle vypadají. Tady je i největší mínus knihy, kdy Němčík konečně může zašpuntovat jednu starou náčelnici všech MILFek a neudělá to. Proboha proč? Ještě jednou: proboha proč?
Tělesná katarze se tedy nekoná, ale jinak vše ostatní funguje dobře (především dobře vypointované humorné momenty s babkama, které by tak dobře nevystihl ani Jarchovský se Šabachem po vzájemné masturbaci v sauně) a na závěr to zanechá příjemnou pachuť bezmoci. Takové té universální, osudové bezmoci.
Slušných 75%
Štítky
Autor knihy
česká, 1975
Uživatelé mají knihu
| v Přečtených | 7x |
| v Knihotéce | 2x |
| v Chystám se číst | 6x |
| v Chci si koupit | 2x |