Paulus.1987
komentáře u knih
Hrdina století - Příběh beznohého válečného stíhače RAF Douglase Badera
František Fajtl
O spisovatelských kvalitách pana Fajtla jsem měl možnost se přesvědčit v několika jeho knihách. I v případě této musím opět vyzdvihnout jeho sloh a krásnou češtinu.
Knize o beznohém stíhacím letci Douglasu Baderovi není příliš co vytknout. Určitá část je věnována podrobnému popisu Bitvy o Británii, v jejímž rámci mohou některé taktické a technické popisy připadat čtenáři nezáživné, ale bohatý životní příběh výjimečné a obdivuhodné osobnosti pana Badera za to rozhodně stojí.
Opět musím vyjádřit politováním nad tím, že knihy tohoto typu již nevycházejí a čtenář je nucen shánět je v antikvariátech nebo knihovnách. Podle mého názoru je to jeden z důvodů, proč hrdiny těchto knih (a zároveň skutečné hrdiny) většina lidí nezná.
Jak se časy mění: Vzpomínky na první světovou válku
Slavomír Vácha
Tuto knihu se mi podařilo dočíst symbolicky v Den válečných veteránů.
Ke vzpomínkám přímých účastníků 1. světové války je třeba přistupovat s náležitou úctou, kterou si bezesporu zaslouží i pan Vácha, který byl do války odveden ve svých 16 letech a zaplatil za ni svým zdravím.
Ve svém úvodu ke knize autor sám píše, že není žádným spisovatelem. I když se tedy jedná o vyprávění s minimálními náznaky hlubších emocí, rozhodně nepostrádá zajímavé momenty. Pro některé čtenáře však může být zklamáním, že popisů přímých bojů z ruské i italské fronty je v rámci celé knihy minimum.
Ačkoliv mě kniha přes veškeré své klady nedokázala celkově příliš vtáhnout, z úcty k autorovi dávám čtyři hvězdičky.
Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti
Daniel Prokop
Pozitivní ohlasy a doporučení na tuto knihu jsem nacházel na mnoha místech, až jsem začal mít výčitky, že už mám knížku nějakou dobu doma a dosud jsem si ji nepřečetl. Tak jsem se do ní ještě před koncem roku pustil, abych ji konečně mohl posoudit i já sám.
Autor je známý sociolog a ve své knize vychází především ze sociologických průzkumů, jejichž výsledky srovnává se zažitými (a často mylnými) představami o fungování současné společnosti v různých oblastech a problematikách.
Bez jakýchkoliv výjimek oceňuji autorovu erudovanost i v knize obsažená fakta. Z čtenářského hlediska se mi však knížka nečetla zrovna lehce, ale možná byl problém na mé straně, že jsem momentálně nebyl na takový druh četby správně naladěn. Také jsem nepochopil, proč autor do knihy zakomponoval pasáže o americké politice, když se už podle svého podnázvu měla zabývat českou společností.
Slepé skvrny bývají často srovnávány s Opuštěnou společností od Erika Taberyho. Za sebe musím říct, že Taberyho historicko-politologický přístup mi byl mnohem bližší a zapůsobil na mě mnohem více.
Od minulosti k dnešku
Jan Rychlík
Už delší dobu jsem vnímal nepříjemnou skutečnost, že mám ve znalostech české historie mezery, za které jsem se sám před sebou styděl. Upřímně řečeno, dějepis na základní škole mě nebavil, a navíc od té doby už uplynulo dost času. I když jsem se snažil znalosti doplňovat z různých televizních dokumentů a jiných pořadů vysílaných v souvislosti s různými výročími, přece jen některé mezery přetrvávaly. Chtěl jsem si tedy přečíst nějaký souhrn českých dějin a má volba padla na knihu Od minulosti k dnešku od profesora Jana Rychlíka.
Je až neuvěřitelné, že se autorovi podařilo obsáhnout kompletní dějiny českých zemí od pravěku po současnost do 630 stran, aniž by se dopouštěl nějakého zjednodušování. Právě naopak, kniha mi přišla dostatečně podrobná, historické události byly vsazené do kontextu, často doplněné o hlediska státovědy či ústavního práva. Čtivost knihy byla na velmi dobré úrovni, i když se přímo odvíjela od „záživnosti“ tohoto kterého historického období. Mě osobně asi nejvíce upoutalo husitství a pak moderní dějiny od roku 1914 do roku 1989. Období od rozpadu Československa po současnost (2018) už bylo spíše zevrubné, což sám autor vysvětluje nedostatkem časového odstupu. Jestli mi v knize něco chybělo, pak obrazová příloha, alespoň ve formě map pro lepší představu a orientaci, i když by se tím výsledný počet stran zvýšil.
Po dočtení knihy samozřejmě o sobě netvrdím, že se ze mě stal odborník na českou historii. Tolik v knize uvedených faktů nejde po jednom přečtení pobrat. S knihou jsem však celkově velmi spokojen. Několik znalostí jsem si oživil, jiné doplnil, dozvěděl jsem se mnoho zajímavostí a hlavně jsem měl tendenci přemýšlet a diskutovat o tom, co jsem se z knihy dozvěděl. Věřím, že to je ten hlavní důvod, proč byla tato kniha napsána a proč by ji lidé měli číst.
Odysea kapitána Blooda
Rafael Sabatini
Ke knize mě přivedl půvabný černobílý film Kapitán Blood z roku 1935 s Errolem Flynnem v hlavní roli, který jsem si zamiloval. Knižní předloha tohoto filmu se mi dostala do rukou až nyní, neboť mě v dětském věku naprosto minula. Ale nevadí mi to, i ve svém věku mám pro piráty stále slabost.
Každý okamžik, kdy jsem se do této knihy začetl, pro mě byl krásným výletem do Karibiku s vůní moře, správným větrem a napnutými plachtami. Příběh kapitána Blooda byl oproti filmovému zpracování mnohem košatější a podrobnější. Díky své odvaze, inteligenci, moudrosti, kavalírství a celkové hloubce charakteru mi byl knižní kapitán Blood nakonec mnohem sympatičtější než „frajírkovský“ Errol Flynn. Snad kromě počeštěných křestních jmen musím pochválit vynikající český překlad, obzvlášť skvěle vypointované dialogy bylo potěšením číst.
Když si odmyslím tendenční doslov odpovídající době vydání (1970), nemám knize absolutně co vytknout. Četbu jsem si maximálně užil a vůbec neváhám román označit za inteligentní a kultivovanou četbu pro mládež, kterou už dnes (bohužel) patrně nikdo nečte.
Řvi potichu, brácho
Ivona Březinová
Nevzpomínám si, kdy se mi naposledy podařilo přečíst knihu za jedno odpoledne. S touto knihou se mi to povedlo a takto stráveného času nelituji.
Když se řekne autismus, většině lidí se vybaví film Rain Man a famózní herecký výkon Dustina Hoffmana. I na tento film v knize přijde řeč, realita je ale ve skutečnosti jiná, složitější a dost těžko představitelná.
Kniha vypráví příběh matky a její dcery, které přizpůsobují každý den svého života autismem postiženému synovi/bratrovi. Je to život, ve kterém i sebemenší opomenutá maličkost může způsobit katastrofu ve formě chlapcova výbuchu a nevypočitatelného chování. Život naplněný z větší části nepochopením ze strany okolí, neutuchajícím nervovým vypětím, ale také láskou i osobní statečností.
Menší výhrady bych ke knize určitě měl, ale považuji je za ústupek autorky dětským čtenářům a ve výsledku se určitě dají pominout. Smyslem knihy je především přiblížit čtenářům všech věkových skupin problematiku autismu a soužití s takto postiženým jedincem, což se autorce povedlo na maximum. Nezbývá tedy než knihu doporučit.
Dárce
Lois Lowry
Velmi povedená antiutopie pro děti.
V průběhu četby jsem měl zejména při popisu společenství a jeho fungování pocit, že jsem něco takového už četl v jiných antiutopických románech - jednota, rituály, kontrola, přidělování partnerů, dětí, zaměstnání, prášky proti neklidu apod.
Naopak myšlenka dárce a předávání vzpomínek mi přišla velmi originální. Z pohledu dospělého čtenáře jsem proto byl poněkud zklamán, že tato myšlenka nebyla v knize více rozpracována. Ocenil bych více Jonasových návštěv u dárce, více debat o historii a jejím smyslu, více předaných vzpomínek. Chápu ale, že by pak kniha nemusela být pro dětské čtenáře tolik čtivá a atraktivní.
Knížka předkládá čtenářům (nejen těm dětským) několik zásadních a důležitých dilemat. Je lepší žít v bezpečné a blažené nevědomosti bez citů, lásky, moudrosti a možnosti volby? Má smysl učit se ve škole dějepis, tj. být příjemci vzpomínek předchozích generací? Na tyto otázky si čtenář musí odpovědět sám, stejně jako má možnost vysvětlit si konec knihy po svém.
A v tom je ta skvělá pointa...
Mořská modlitba
Khaled Hosseini
Četl jsem všechny Hosseiniho romány a i tahle kniha se autorovi moc povedla. Je to takové malé umělecké dílo. Nejedná se o plnohodnotný román, jde o skutečnou modlitbu, jejíž text pouze doprovází nádherné ilustrace. Právě díky krátkému rozsahu textu jsem měl knihu přečtenou za 5 minut a jelikož mi bylo líto trávit u tak krásně vyvedené knihy tak krátkou dobu, přečetl jsem si ji hned znovu.
Beru v potaz, že autorovi jako afghánskému emigrantovi a vyslanci dobré vůle UNHCR je téma současné migrace opravdu blízké. V případě této knihy tak dokáže několika větami přimět čtenáře si svůj pohled na migranty trošku poupravit, popřípadě se nad tématem alespoň zamyslet.
A to není málo.
Není římského lidu
Jarmila Loukotková
Není římského lidu je první knihou od paní Loukotkové, kterou jsem četl. Ze začátku jsem k ní byl poněkud skeptický - měla celkem pomalý rozjezd, poetické/snové pasáže mě příliš nebavily a spíše jsem je pouze přelétával očima. Začal jsem se obávat toho, že celá kniha bude takto nudná a pro mě bude problém ji vůbec dočíst. Naštěstí jsem mýlil. Děj nabral spád a román byl velmi čtivý až do konce.
Hlavními postavami jsou básník a soudce krásy Petronius Arbiter a jeho protipól císař Nero. Během Neronovy krvavé cesty k moci až k naplnění svého osudu se zde seznamujeme s osudy dalších postav - císaře Claudia, Neronovy matky Agrippiny, manželek Octavie a Poppey, vychovatele Senecy a dalších. Současně s nimi román zachycuje i požár Říma či Pisonovo spiknutí proti Neronovi. Rovněž mě zaujala zmínka o Petroniovu Satyrikonu a s ním související hostině u Trimalchiona.
Byl jsem překvapený, když jsem se v doslovu dočetl, že se jedná o autorčinu prvotinu. Z hlediska historie toho kniha obsahuje opravdu hodně a podle mého názoru dokáže zábavnou formou nahradit dvě hodiny dějepisu. Já jsem si nakonec román užil, bylo to inteligentní a přínosné čtení. Kdyby to šlo, dal bych 4,5 hvězdičky a to jen proto, že Quo vadis se mi kdysi líbilo o chlup více.
Vánoční koleda
Charles Dickens
Nemám rád Vánoce (resp. moderní podobu Vánoc) a někteří lidé o mně říkají, že jsem pesimista a morous. Jelikož jsem si tuto knihu zamiloval, řekl bych, že to se mnou není zase tak špatné. :-)
Sůl moře
Ruta Sepetys
Už dlouho se mi nestalo, že bych dokázal polovinu 350 stránkové knihy přečíst za jedno odpoledne. Román je neuvěřitelně strhující - jednak kvůli ději, který má spád, a také díky krátkým kapitolám, ve kterých se vypravěči/hlavní hrdinové střídají.
Podle mého názoru nemá smysl uvažovat nad tím, jestli je tento román lepší nebo horší než V šedých tónech. Oba romány jsou skvělé, každý z nich vypráví trochu o něčem jiném, ale jedno téma mají společné - neskutečné lidské utrpení způsobované jinými lidmi.
Přemýšlím, co mě vlastně vede k tomu takové knihy číst. Zřejmě v koutku duše cítím jakýsi morální dluh vůči těm lidem, kteří byli nuceni popisované hrůzy prožít. Občas není špatné si něco takového přečíst, aby člověk zůstal nohama na zemi. Třeba knihu jako je právě tahle.
Hvězdné hodiny lidstva
Stefan Zweig
Od Stefana Zweiga jsem dosud četl pouze Svědomí proti násilí, takže mi autorův vzletný styl nebyl cizí a věděl jsem, do čeho jdu.
Ve Hvězdných hodinách lidstva autor beletristickou formou popisuje okamžiky, které změnily svět. Některé příběhy byly velmi povedené a zajímavé, některé mi přišly celkem nezáživné.
Často jsem však přemýšlel nad názvem knihy, protože mi některé v knize popisované historické okamžiky z pohledu lidstva jako celku příliš hvězdné nepřipadaly. Konkrétně například Leninův návrat do Ruska obzvlášť. Celkově vzato jsem v tomto případě čekal od autora coby humanisty trochu víc.
Trampoty pana Humbla
Vladimír Neff
Nevzpomínám si, že by se mi někdy dělalo z některé literární postavy tak nevolno.
Žasl jsem nad tím, jak si pan Humbl - samolibá, alibistická, kariéristická a bezpáteřní svině - ve svém životopise vždy dokáže veškeré své konání sám před sebou náležitě morálně obhájit a zdůvodnit.
Obdiv bezpochyby náleží autorovi, který dokázal vytvořit svým způsobem směšnou a přitom odpudivou postavu, lidskou zrůdu, která je schopná prakticky všeho, a zároveň mistrně popsat její myšlenkové pochody včetně specifického stylu vyjadřování.
Nedivím se, že kniha u nás téměř třicet let nevyšla. Mnoho lidí by se v ní mohlo více či méně poznat i v dnešní době.
„Proti Humblům není obrany."
Černá zem: Holokaust - historie a varování
Timothy Snyder
Další znamenitá kniha Timothyho Snydera, která tematicky navazuje na jeho předchozí Krvavé země. V Černé zemi autor popisuje kompletní historii holokaustu od nastínění Hitlerových myšlenek obsažených zejména v Mein Kampf, jeho vývoj v průběhu války, až po závěrečnou fázi tzv. konečného řešení. Kniha rovněž obsahuje příběhy několika jednotlivců, kteří byli schopni v krizových situacích Židům pomoci.
Jedná se o náročné čtení ani ne tak kvůli danému tématu, ale kvůli velké spoustě faktů, které je těžké napoprvé pobrat. Kniha obsahuje mnoho zajímavých informací a postřehů, které se ve škole neučí. Na mě nejvíce zapůsobila analýza toho, jak se z řádných občanů, obyčejných lidí mohou po zhroucení státu a jeho institucí stát spolupachatelé těch nejhorších zločinů.
Závěrečné odstavce a řádky pak promlouvají k samotným čtenářům a osvětlují to, proč je důležité tyto knihy číst a danou tematiku správně chápat. Obzvlášť v souvislosti s aktuálním děním. I přes to se musím přiznat, že Krvavé země na mě celkově zapůsobily více.
„Sdílíme s Hitlerem stejnou planetu a sdílíme i některé jeho obavy. Změnili jsme se méně, než si myslíme. Zamlouvá se nám mít prostor k životu, sníme o svržení vlád, očerňujeme vědu, fantazírujeme o katastrofě. Kdykoli máme pocit, že jsme oběti jakéhosi planetárního spiknutí, posouváme se blíže k Hitlerovi. Kdykoli si myslíme, že holokaust byl důsledkem etnických charakteristik Židů, Němců, Poláků, Litevců, Ukrajinců nebo jiných národů, pohybujeme se v Hitlerově světě.“ (str. 298 - 299)
Husitská revoluce: Stručná historie
Petr Čornej
Ačkoliv mám autorovo monumentální dílo o Janu Žižkovi v knihovně delší dobu, dosud jsem nenašel odvahu se do něj pustit. Rozhodl jsem se tedy pro menší „ochutnávku“ v podobě této knihy.
Vše důležité napsali čtenáři přede mnou, takže je pro mě těžké nic neopakovat. Pan Čornej dostál své pověsti erudovaného historika se spisovatelským talentem. Knížka byla velmi zajímavá a skvěle čtivá, podařilo se mi ji přečíst za necelý týden. Popisuje historii husitské revoluce v období od kostnického koncilu až po smrt Zikmunda Lucemburského (v anotaci uvedeného Jiřího z Poděbrad autor zmiňuje až na samém konci knihy, a to jen velmi okrajově).
Vůbec bych se nezlobil, kdyby knížka nebyla tak stručná. I přesto jsem se dozvěděl mnoho zajímavého a měl jsem opět možnost srovnání současného odborného pohledu na husitství se svými vzpomínkami na poněkud černobílý výklad z hodin dějepisu na základní škole na konci 90. let.
Batman: Rok jedna
Frank Miller
Když se řekne komiks, na prvním místě se mi vybaví Kačer Donald, Čtyřlístek nebo Rychle šípy, které jsem četl v dětství. S klasickým komiksem jsem dosud žádnou zkušenost neměl a je otázkou, jestli se komiks dá vůbec považovat za plnohodnotnou formu literatury.
K Batmanovi jako takovému jsem měl díky filmovým zpracováním vždycky blízko, tak jsem si řekl, že zkusím něco nového a na „stará kolena“ si nějaký batmanovský komiks přečtu. Vybral jsem si tedy Rok jedna, ve kterém Batmanův příběh začíná.
Možná pod vlivem filmových zpracování jsem očekával, že nejen samotný zrod Batmana, ale i celkový příběh bude propracovanější a podrobnější. Zkrátka mi to přišlo příliš krátké. Možná je to způsobené tím, že komiks má poněkud omezenější prostor k vyobrazení a odvyprávění všech podrobností. Kresba se mi jinak vcelku líbila a textový doprovod také nebyl vůbec špatný. Takže jsem s komiksovým Batmanem strávil dva příjemné a odlehčené večery a navíc… Batman přece není Kačer Donald! ;-)
Uzavírám vás do svého srdce - životopis Josefa kardinála Berana
Stanislava Vodičková
Vzpomínám si, jak jsem před dvěma lety se zaujetím sledoval proces převozu ostatků kardinála Berana zpět do vlasti. Jelikož postava kardinála Berana patří k těm, o kterých jsme se ve škole neučili (bohužel), rozhodl jsem se, že si o panu kardinálovi něco přečtu. Právě k příležitosti převozu jeho ostatků vyšla v druhém vydání kniha Stanislavy Vodičkové, kterou jsem si krátce poté koupil. Ke čtení jsem se ale dostal až nyní.
O lidských kvalitách kardinála Berana tu není třeba psát, proto se zaměřím pouze na knihu samotnou. Z hlediska faktů jí asi nelze nic moc vytknout. Kniha obsahuje (možná až příliš) velké množství pečlivě odzdrojovaných informací včetně medailonků snad všech osob, se kterými se kardinál Beran v životě setkal. Rovněž podoba knihy je na velmi vysoké úrovni, je v ní mnoho fotografií a obrazových příloh, to vše na kvalitním křídovém papíře. Zvuková příloha na CD je i přes mizernou kvalitu zvuku skutečným skvostem.
Co mi však na knize vadilo, byla jakási suchopárnost, kvůli které byla četba knihy poněkud nezáživná. Přišlo mi to jako čistý popis faktů bez jakéhokoliv náznaků emocí, které by čtenáře hlouběji zasáhly. Ačkoliv se má jednat o životopis, měl jsem dokonce chvílemi pocit, že je pan kardinál v knize spíše vedlejší postavou. Pro mě nejzajímavějšími pasážemi byly popisy estébackých praktik během kardinálovy internace – odposlouchávání, sledování, pokusy o diskreditaci, šikana… hnus.
Podivná doba
Václav Havel
Myslím, že vydání rozhovorů Adama Michnika s Václavem Havlem má v současné době velký význam a přínos. Je to jedna z těch knih, které čtenáři umožní poznat Havlovu osobnost, myšlení a zejména jeho úžasnou schopnost pojmenovat věci pravými jmény.
Stejně jako například v Prosím stručně je i v této knize patrné, že Václav Havel, který se pro mnoho lidí stal hromosvodem jejich zklamání, s mnoha věcmi v rámci polistopadového vývoje nesouhlasil a odsuzoval je. Obávám se však, že tuhle skutečnost jeho kritici nikdy nepřijmou.
Během četby jsem často žasl nad jasnozřivostí obou protagonistů, bylo to něco neuvěřitelného. Vrcholem knihy pro mě byla závěrečná Michnikova esej o Václavu Havlovi psaná k jeho 75. narozeninám, která obsahuje mnoho Havlových citací. Například taková „Anatomie nenávisti“… Ano, Václav Havel mi tu chybí, ale na druhou stranu, on to všechno viděl a definoval už tenkrát!
Walden aneb Život v lesích
Henry David Thoreau
Ke knize mě přivedl příběh Chrise McCandlesse, skvěle ztvárněný ve filmu Útěk do divočiny natočeném podle stejnojmenné knihy. Myšlenka prostého života v přírodě mě fascinuje a jakmile Walden v roce 2018 po dlouhé době znovu vyšel, knížku jsem si krátce poté zakoupil. Moc jsem se na ni těšil.
Musím říct, že obvykle nemívám problém s čtením hlubokomyslných či filozofických knih, pokud jsou jsou alespoň trochu čtivé a srozumitelné. To bohužel o Waldenu říct nemohu a velmi nerad se tak musím přidat k těm, kteří byli z knihy zklamaní. Kvůli dlouhým souvětím se mi knížka četla velmi špatně, což může být do jisté míry způsobeno použitým překladem. Navíc mi knížka přišla neuvěřitelně nezáživná, mnohokrát jsem se přistihl, že vlastně ani nevnímám, co čtu. Také mi připadalo, že se autor často nad ostatní lidi povyšuje, což bych od pokorného člověka milujícího přírodu nečekal.
Přesně ty myšlenky, které jsem v knize marně hledal a které by mě dokázaly oslovit (včetně slavné věty „Spíš než lásku, než peníze i než slávu mi dejte pravdu.“), se nacházely až na posledních 15 stranách, což mi v rámci celé knížky přišlo málo.
Už dlouho pro mě nebyla četba takovým utrpením a už dlouho jsem nebyl z knihy tolik zklamaný. Na autora jsem nezanevřel, snad mi můj dojem zlepší jeho eseje. Předtím si ale nejspíš zase přečtu něco od antických stoiků, kteří mě pokaždé dokázali oslovit mnohem více.
Cesta do hlubin študákovy duše
Jaroslav Žák
Při četbě Študáků a kantorů jsem se přímo královsky bavil a od Cesty do hlubin študákovy duše jsem i podle filmového zpracování očekával stejnou, ne-li větší dávku humoru. Nemohl jsem se více mýlit. Tím ale netvrdím, že jsem zklamaný.
I když na několik vtipných příhod ze školních lavic samozřejmě došlo, je třeba říct, že na rozdíl od předchozí knihy je tato ve velké míře velmi vážná. Jedná o skutečné pojednání zaměřující se na různé aspekty studentského a kantorského života. Překvapilo mě, jak byl autor v některých pasážích ironický, někdy i uštěpačný, kritický jak ke studentům, tak i ke kantorům, i k samotnému školskému systému. Často také reagoval na ohlasy ke své předchozí knize, která sice byla velmi úspěšná a stala se předlohou pro film i mnoho napodobitelů, ale rovněž se tehdy mnoha lidí nepříjemně dotkla.
Autor sám v knize uvádí, že chtěl napsat jinou knihu než tu předchozí. Jeho pohnutky naprosto chápu a často jsem s ním souhlasil. Je také třeba s posmutnělým výrazem podotknout, že autorem často kritizované neduhy školství přetrvávají dodnes. Knihu mohu s klidem doporučit, ale nečekejte, že se i tentokrát budete smíchy popadat za břicho.