Jak se časy mění: Vzpomínky na první světovou válku
Slavomír Vácha
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/412390/bmid_jak-se-casy-meni-vzpominky-na-prvni-AZe-412390.jpg
5
6
3
První světová válka, konflikt dosud nevídaných rozměrů, se táhla již druhým rokem. Mladý brněnský rodák Slavomír Vácha musel narychlo složit maturitní zkoušku a narukovat, aby podpořil čím dál vyčerpanější rakouskou armádu. Na své cestě po evropských bojištích poznal hrůzy války i utrpení, jež si lidé navzájem působí, a rychle dospěl v muže. Nebylo zbytí, když ve svých osmnácti letech musel velet celému oddílu vojáků. Až do konce války si vedl osobní deník, do nějž zaznamenával její průběh včetně řady kreseb i dopisů. Ve 40. letech, během další světové války, použil deníkové záznamy k sepsání svých pamětí. Paměti Slavomíra Váchy působivě dokreslují, že válka není pouze boj s nepřítelem, ale také s pokrytectvím vlastních velitelů a se sebou samým: s pochybnostmi o víře, se ztrátou vůle žít. V takových chvílích se podpora rodiny, byť na dálku, jen formou dopisů a balíků, prokáže jako zásadní. Autor, povoláním učitel, dokázal dokonale popsat rozmanité zážitky ze dvou válečných let. Od momentů utrpení po paradoxně veselé momenty v zázemí: přátelské vztahy s italskými civilisty, falšování jednodenních propustek domů do Brna a večírky v rakouském Traismaueru. Přestože se svou účastí ve světové válce řadí do takzvané ztracené generace, fakt, že o válečných událostech dokáže psát s nadhledem, ale zároveň s přesvědčivostí přímého účastníka, podává svědectví o síle lidského ducha. Jeho paměti nejsou ani pláčem ztracené generace, ani zlehčováním války. Jsou působivou výpovědí očima vojáka, který válku, do níž byl v mládí proti své vůli vtažen, odsuzuje a který se vždy snaží, i přes obrovské utrpení, udržet si víru v Boha i v člověka.... celý text
Přidat komentář
Zajímavé osobní vzpomínky přímého účastníka bojů za 1. sv. války, který se dopracoval až do hodnosti poručíka v rakousko -uherské armádě. Svědectví nejen o bojích s nepřítelem vojenským, ale i s nepřítelem, kterého měli všechny armády v hojnosti ve vlastních zákopech. O nepříteli, kterého si vojáci nosili takřka stále na vlastním těle a způsoboval jim značné útrapy. Vši.I když z autorových zápisků vyplývá, že i na toto se dá za čas zvyknout.
Krátké kapitolky mají svižné tempo a tak knihu jsem přečetl poměrně rychle a se zájmem. Brzy jsem zjistil, že autor je silně věřící člověk a tak se můj zájem rozšířil ještě o to, jak se věřící člověk vlastně vůbec vypořádává s takovým koncentrovaným stavem bezpráví zla a zoufalství, jakým je právě jakákoliv válka. Jak se vyrovnává se situací, kdy je součástí něčeho, kdy se podle všech přikázání desatera rozhodně nedá jednat. Jakým způsobem si vysvětluje, že Bůh něco takového toleruje, nebo snad i v tom pomáhá?
Věřící čtenář jistě pozná, jak bylo pro autora důležité mít Boha a díky němu tak nejen přežít, ale i morálně zvládnout vypjaté momenty a vlastně celé toto silně stresující období. Věřící ví, že je být za to komu vděčen.
Já, jakožto nevěřící, sice částečně mohu s předchozím souhlasit, ale na druhou stranu v tom vidím značné nebezpečí. Náboženství ukrývá za svou milosrdnou tváří i něco, co si jeho příslušníci jen těžko připouštějí. Je to zlo. Je to hraní si na svobodu v systému absolutní oddanosti a poslušnosti. Buď poslušen, jinak budeš potrestán! Víra je to nejvíc co máš! Nic není víc!
Příkladem je dopis, který autor dostává od své milující matky, kde ona reaguje na jeho předchozí listy, v nichž se odráží, na základě válečných prožitků, jeho zakolísání ve víru v Boha.
Cituji:
Nevím, moje Babulenko, co je s Tebou. Tak podivně píšeš! Chápu tvé vyčerpání a bídu, v níž jsi, ale nechápu, že by mohl můj syn zoufati si a zapomenout na Boha. Vzpamatuj se, vzchop se a důvěřuj v Boha. Dodá Ti sílu a bude zase dobře. Važ si pokladu víry a nenech si ji za nic na světě vyrvati. Raději Tě uvidím mrtvého než bez víry!
Tolik onen dopis, o kterém nepochybuji, že byl psán od srdce a s obavami o osud svého syna. Pro mě tedy ale dost silná káva.
Ale zpět k hodnocení knihy.
Po několika nedávných legionářských titulech se mi tak dostala do ruky velmi zajímavá kniha z pohledu zase z druhé strany zákopů na tento krvavý konflikt, po kterém lidstvo nabylo dojmu, že je poučeno a něco takového se už nesmí opakovat.
Pěkné čtyři hvězdy.
Knihu jsem z velkou chutí přečetl. Kniha líčí osudy osmnáctiletého vojáka s vojenskou maturitou, což ho rovnou předurčilo k velení skupině vojáků. Nejdřív v Rusku a potom v Itálii. Z knihy je také patrné v jakém stavu byla Rakouská armáda, hlavně velení. V zákopech byli hlavně prostí vojáci, ale důstojníci daleko od frontové linie. Některé historky by klidně mohly být ze Švejka, jako třeba, když dal velitel potrestat jednoho vojáka na několik týdnů kasárenským vězením, za to, že mu chyběl jeden hřebíček na vojenských botech...
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) čeští vojáci v 1. světové válce
Jak se časy mění: Vzpomínky na první světovou válku
Tuto knihu se mi podařilo dočíst symbolicky v Den válečných veteránů.
Ke vzpomínkám přímých účastníků 1. světové války je třeba přistupovat s náležitou úctou, kterou si bezesporu zaslouží i pan Vácha, který byl do války odveden ve svých 16 letech a zaplatil za ni svým zdravím.
Ve svém úvodu ke knize autor sám píše, že není žádným spisovatelem. I když se tedy jedná o vyprávění s minimálními náznaky hlubších emocí, rozhodně nepostrádá zajímavé momenty. Pro některé čtenáře však může být zklamáním, že popisů přímých bojů z ruské i italské fronty je v rámci celé knihy minimum.
Ačkoliv mě kniha přes veškeré své klady nedokázala celkově příliš vtáhnout, z úcty k autorovi dávám čtyři hvězdičky.