Paulus.1987 komentáře u knih

Moje nejoblíbenější verneovka. Samotná postava kapitána Nema mě fascinuje dodnes - tajemný, vzdělaný člověk, kterému lidstvo ublížilo natolik, že se uchýlil do mořských hlubin, kde neplatí zákony společnosti, vše má svůj klid, řád a krásu. Nikdy jsem nesouhlasil s vykreslováním kapitána Nema jako záporné postavy (pro úplnost doporučuji dále přečíst minimálně Tajuplný ostrov, kde je vše vysvětleno). Dětem bych rovněž velmi doporučil audio zpracování s Radoslavem Brzobohatým a Luďkem Munzarem, nádherný poslech.

21 29.12.2017

Další Kingova znamenitá kniha!

Od Stephena Kinga jsem již několik knih přečetl a paradoxně se mi nejvíc líbily ty nehororové (Zelená míle, Čtyři roční doby). Jeho hororová díla se mi líbila také, ale většinou se v nich objevovaly elementy, které na mě působily poněkud rušivě – slabší pasáže, nepovedený konec, nebo zbytečné nechutnosti.

Misery těmito neduhy netrpí. Není to ani tak horor, jako spíše thriller s hororovými prvky. Román je komplexní a vše v něm do sebe hezky zapadá. Děj je napínavý přesně tak, jak to King umí nejlépe, takže mě pokaždé mrzelo, když jsem musel knížku večer založit a zavřít.

I při četbě tohoto románu jsem žasl nad autorovou genialitou, která v případě Misery spočívala nejen v samotné zápletce, ale především v rafinovanosti Annie Wilkesové a ve způsobech, kterými trýznila hlavní postavu.

Filmové zpracování jsem dosud neviděl především proto, že jsem si chtěl nejdřív přečíst knihu. Dobře jsem udělal. Podle fotografií si ale už nyní troufám tvrdit, že Kathy Batesová se snad pro roli Annie Wilkesové narodila.

20 03.05.2022

Tato kniha, která začíná krásnou větou "Jsem v hajzlu.", by se dala krátce charakterizovat takto - Robinson Crusoe na Marsu. Jednoduché a zároveň geniální. Jinak řečeno se jedná o příběh astronauta, který je nucen s nedostatkem zásob přežít na planetě, na které nic neroste ani nežije, do té doby, než pro něj přiletí záchrana. Ano, popisy technických záležitostí knize trochu ubírají na čtivosti, ale dá se to zvládnout a navíc to čtenáře může donutit o těchto věcech přemýšlet, popřípadě si vyhledat dané pojmy na internetu a rozšiřovat si tak obzory. To také není na škodu. Navíc je vše vynahrazováno vtipnými průpovídkami hlavního hrdiny, takže dávám spíše 4,5 hvězdičky. Filmová verze rovněž velmi povedená.

20 15.12.2017

Je pro mě těžké tuto skvělou knihu hodnotit tak, abych neopakoval nadšené recenze ostatních čtenářů.

Dave Grohl nepojal svoji autobiografii jako klasický popis svého života od A do Z, ale jako vyprávění ve fulghumovském stylu. Jedná se tedy o příběhy ze života plné moudrosti (kterou byste od rockera ani nečekali), humoru, laskavosti a pokory, ve kterých Dave s citem sobě vlastním vzpomíná na své lidské i hudební vzory, přátele, spoluhráče a rodinu.

Vypravěč je přesným souhrnem toho, proč je Dave Grohl obdivován. Je to nejen skvělý muzikant, ale především citlivý člověk s mozkem i srdcem na svých místech. Takže když se dívám na ukázky z koncertu k poctě Taylora Hawkinse, tak mu ty slzy prostě věřím...

19 23.02.2023

Stejně jako někteří z předchozích komentujících jsem i já měl s hodnocením této knihy problém, váhal jsem mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami.

Autorka ve své knize podle mého názoru velmi čtivým a srozumitelným stylem popisuje, jakým způsobem funguje propaganda, dezinformace a manipulace s naším vědomím. Z tohoto pohledu jsem se dozvěděl mnoho zajímavého a přínosného. Mimo jiné mě zaujala například informace o tom, jakou roli zde při degradaci mediální gramotnosti sehrály trapné televizní estrády z 90. let, které si sám pamatuji, nebo zpravodajství na komerčních televizích. Velmi zajímavé byly také kapitoly o tzv. Gerasimovově doktríně, o fungování a typech tzv. trollů, nebo o šíření propagandy na maminkovských webech. Z tohoto pohledu autorce tleskám.

V předmluvě však autorka uvádí, že nechce psát odbornou literaturu a čtenář tedy nemá očekávat kvalitní poznámkový aparát a důsledné citace. Knihu prý napsala proto, aby ji lidé četli. Její záměr a pohnutky chápu, ale na druhou stranu v tom spatřuji problém.

V některých částech knihy bych uvedení zdroje ocenil, např. při autorčině exkurzi do dezinformační historie, ve které popisuje nevědomý podíl Československa a známého dvojitého agenta A54 Paula Thümmela na dezinformační akci Německa proti sovětskému maršálovi Tuchačevskému. Poslechl jsem tedy radu autorky a snažil se tuto informaci ověřit. Podle historika Karla Straky „chybí zřejmý a jasně dokumentovaný pramenný doklad, že se tak skutečně stalo“. Zajímalo by mě tedy, odkud autorka získala oporu pro svá tvrzení...

Kniha tedy své mouchy jistě má, ale pro chápání současného informačního světa je velmi důležitá. Závěrečnou kapitolu obsahující rady, jak se dezinformacím, propagandě a manipulacím bránit, vyzdvihuji obzvlášť vysoko. Nakonec tedy dávám pět hvězdiček, ale „plná palba“ to není.

19 01.02.2020

Velice pozitivní knížka o smutných věcech.

Pozitivní stránka knihy spočívá především v odhodlání a houževnatosti zakladatelky Tokijského centra pro studium holocaustu, která se snaží pátrat po osudu malé Hany Bradyové, jejíž kufřík byl zmíněnému centru zapůjčen jako exponát pro výstavu o holokaustu, aby tak japonským dětem mohla přiblížit její příběh. Právě díky své houževnatosti a dobré vůli ostatních lidí je pak její pátrání úspěšné.

Smutnou stránkou je pak samotný příběh malé Hany Bradyové, židovského děvčete z Nového Města na Moravě, která se na konci svého krátkého života ocitá v koncentračním táboře Osvětim odloučená od svých rodičů i milovaného bratra.

Knih o holokaustu existuje spousta, ale každý takový příběh stojí za to, aby byl vyprávěn. Tato knížka si klade za cíl přiblížit téma holokaustu dětem, je tedy určena především mladým čtenářům, popř. učitelům jako školní pomůcka, čemuž odpovídá jednoduchý a srozumitelný sloh prostý jakéhokoliv popisu šokující brutality, která je pro tuto tematiku typická a v ostatních případech de facto nepostradatelná. Myslím, že svůj účel knížka splňuje dokonale.

19 19.10.2018

Na úvod bych rád vyjádřil svůj vděk nad tím, že se v národě Komenského našlo několik osvícených hlav, které dostaly nápad vydat některá (alespoň doposud) Komenského díla v jazyce 21. století. Ono číst nábožensko-filozofické knihy psané barokní češtinou opravdu není pro každého.
Je až k neuvěření, jakým způsobem Komenský dokázal v první polovině popsat společenské neřády - lži, faleš, přetvářku, pokrytectví a další. Připadáte si, jako byste četli knihu ze současnosti a zároveň žasnete nad tím, že se společnost za těch 400 let prakticky nezměnila.
Autor nachází řešení v Ježíši Kristu, ve své víře a ve svém nitru. Já jako ateista jsem si toto vysvětlil po svém - nejdůležitější je zůstat věrný svým zásadám, těm morálním pravidlům, kterým nás učili rodiče a život sám - že lhát a krást se nemá, že toto je dobré a tamto špatné, že to dobré se nám vrátí v tom dobrém a to špatné v tom špatném. Těchto zásad se držet i za tu cenu, že zůstanete sami. Nejsem filozof a možná se mýlím, ale řekl bych, že takhle nějak to tenkrát Komenský myslel. Já mu za to děkuji a hluboce se před ním skláním.

19 12.12.2017

Četba memoárové literatury vztahující se k holokaustu je vždy náročná. Čtenář je téměř pokaždé otřesen nepředstavitelnou zrůdností a brutalitou, zdrcen nedozírným množstvím lidské bídy a utrpení. Četba takovýchto knih proto vyžaduje jistou dávku čtenářovy odvahy, kterou by podle mého názoru měl v sobě občas najít každý.

Z hlediska výše uvedených pocitů se kniha Rudolfa Vrby ničím nevymyká. Autorův příběh začíná pokusem o útěk do Maďarska a následným zadržením, pokračuje pobytem v táboře v Novákách, v Majdanku a poté v Osvětimi - Březince. S autorovým příběhem tak úzce souvisí posledně jmenovaná „továrna na smrt“, jejíž organizaci a fungování autor viděl na vlastní oči a prožil na vlastní kůži. Proto se rozhodl z tábora za každou cenu utéct a informovat svět o nepředstavitelných zvěrstvech, která se zde odehrávala.

Navzdory náročnému tématu je kniha velmi dobře napsaná, podrobná, ale zároveň úžasně čtivá. Čte se opravdu jedním dechem. Je skutečně obtížné z knihy vybrat něco konkrétního, mě asi nejvíce zasáhlo autorovo svědectví o likvidaci „terezínského rodinného tábora“ a také plánování a provedení útěku, které knihu ještě více posouvalo do sféry neskutečně napínavého thrilleru (pokud to lze v tomto případě takto napsat).

Kniha také obsahuje samotnou Vrbovu a Wetzlerovu zprávu o fungování Osvětimi – Březinky, jeden z nejdůležitějších dokumentů 20. století. Jedná se vlastně o sumarizaci toho, co je popsáno v knize. Ve zprávě obsažená statistika o počtech transportů a obětí je zdrcující. Z tisíců jsou desetitisíce, z desetitisíců statisíce, ze statisíců miliony a člověk se v koutku duše stydí, že je člověkem…

Kniha Rudolfa Vrby bývá v rámci literatury o holokaustu řazena mezi nejzákladnější a nejlepší. Já se k tomuto názoru svým hodnocením jednoznačně připojuji.

Na závěr chci vyjádřit politování nad tím, že tato kniha není dlouhodobě k sehnání. Mně se ji podařilo zakoupit v loňském roce, kdy se z ničeho nic objevil dotisk druhého vydání z roku 2007, který byl za několik dní znovu vyprodán. Proto bych ocenil, kdyby kniha brzy vyšla znovu, aby si ji mohlo přečíst a zařadit do své knihovny co nejvíce lidí.

18 07.04.2019

Minulý týden jsme si připomínali 68 let od smrti JUDr. Milady Horákové. Ve stejný den prezident republiky jmenoval vládu, která se s největší pravděpodobností bude opírat o důvěru strany, která doktorku Horákovou poslala na smrt. O tři dny později zemřela JUDr. Dagmar Burešová, která se významně zasadila o nalezení a předání dopisů Milady Horákové jejich adresátům. To jen tak na úvod.

Už dříve jsem uvažoval nad tím, čím si Miladu Horákovou připomenout, jak se o ní něco dozvědět. Literatury faktu o jejím životě a smrti je jako šafránu, filmu jsem s ohledem na vesměs negativní recenze nevěnoval pozornost. Sáhl jsem tedy po jejích dopisech z pankrácké cely smrti. Člověka přece jen nejlépe poznáte z jeho vlastních slov.

Jako první mě napadlo srovnání s Husovými listy z Kostnice. Na rozdíl od nich jsou dopisy Milady Horákové ryze osobního charakteru. Pisatelka v nich vystupuje nejen jako sestra, dcera, matka, snacha, manželka a přítelkyně, ale především jako žena plná citu a lásky. Kromě samotného loučení se svými blízkými Milada Horáková ve svých dopisech také v několik náznacích vyjadřuje, jak zásadní je pro ni otázka svědomí. Patrně nejvíce mě zaujal dopis adresovaný dceři Janě, který má v sobě sílu oslovit všechny mladé lidi. Umím si ho představit zarámovaný a pověšený ve školních třídách.

Nechci tu opakovat již tolikrát opakovaná slova "musíme si připomínat" a "nesmíme zapomenout". Připomínat a nezapomínat se totiž dá i pouhým listováním v kalendáři, což nestačí. Já bych k tomu spíše dodal "musíme následovat". Slovy Milady Horákové konkrétně "planout také pro širší a větší věci než jen osobní a rodinné".

Na závěr chci přidat ještě tento citát:
"Nelitujte mne! Žila jsem krásný život! Svůj trest nesu odevzdaně a podrobuji se mu pokorně, před soudem svého svědomí jsem obstála a doufám a věřím a modlím se za to, abych obstála i před soudem nejvyšším, před Bohem."

18 05.07.2018

Dracula bývá označován za klasiku brakové literatury, ale když se podívám na některé v současnosti vydávané knihy, musím jej označit za časem prověřené mistrovské dílo. Čtenář samozřejmě musí brát v potaz, v které době byla kniha napsána. Já jsem si román velice užil a svojí atmosférou se mu nejvíce přibližuje (neoficiální) filmové zpracování Nosferatu z roku 1922.

18 09.01.2018

Mesdames et Messieurs, dobrý večer. :-) Snažím se přimět své šedé buňky mozkové vymyslet nějaký originální komentář, ale co chcete psát o díle Agathy Christie a jejím Herculu Poirotovi, kteří se nesmazatelně zapsali do literárních dějin? V mém případě mám příběhy Hercula Poirota spíše nakoukané z televize než načtené, ale nic to nemění na tom, že knižní předlohy jsou zárukou odpočinkové a zároveň inteligentní četby.

18 04.01.2018

Tak trochu knižní Gran Torino. Příběh zatrpklého starého muže, který přišel o to jediné, co kdy miloval, nesnáší celý svět a nemá důvod žít. Postupem času však získává souhrou okolností novou chuť do života... Veselé, dojemné, lidské. Myslím, že takových knih není nikdy dost.

18 04.01.2018

Laskavý a nenásilný humor v celé své kráse. Co víc dodat... Milé čtení pro pohodové chvíle.

18 12.12.2017

Drsný a napínavý sci-fi thriller, podle kterého Spielberg natočil film pro celou rodinu. Z mého pohledu je to další z mnoha případů, kdy knižní předloha vítězí nad svým filmovým zpracováním.

Podle očekávání je román oproti filmu obsáhlejší. Ostatně i sám autor měl být údajně rozčarován z toho, že ve filmu nakonec zůstalo pouhých 10 až 20 procent obsahu. Kniha je také mnohem drsnější, místy až hororová, a především celkově dospělejší a chytřejší, prostá jakýchkoliv infantilností či rádoby vtipných "ha-ha" momentů. Kromě samotných akčních pasáží, které tvoří především druhou půlku knihy, mě také zaujaly filozofické úvahy Iana Malcolma, které jsou podle mě stále platné a rozhodně stojí za zamyšlení.

Mám-li románu něco vytknout, tak je to např. iritující holčička Lex, která by si skutečně zasloužila pár facek. Počítačové dovednosti jedenáctiletého Tima pro mě byly docela těžko uvěřitelné, stejně jako například útěk Ellie před velociraptory ze stromu na střechu domu a následným skokem do bazénu. S ohledem na celkovou kvalitu knihy jsem však ochoten těch pár malých zádrhelů přehlédnout.

Filmu neupírám jeho význam ve světové kinematografii především v oblasti trikových technologií, ale po obsahové stránce u mě román vyhrává na plné čáře.

„Malcolm se rozkašlal a zahleděl se do dálky. ,Aby bylo jasno: tahle planeta ohrožená není. My jsme ohrožení. Nemáme moc zničit planetu - nebo ji zachránit. Ale možná máme sílu zachránit sami sebe.'"

17 07.12.2023

Tuto knihu jsem dočetl paradoxně v den, kdy nás současná hlava státu „obšťastnila" dalším ze svých tzv. poselství. Jaký politováníhodný kontrast...

Vydání souboru komentovaných Masarykových výroků považuji za skvělý vydavatelský, v případě pana Kosatíka také autorský počin. Na rozdíl například od dříve vydané Masarykovy abecedy jsou tyto výroky seřazeny chronologicky a jsou opatřeny komentáři, které je uvádějí do kontextu a umožňují čtenáři je správně pochopit, zamyslet se nad nimi, případně se jimi nechat inspirovat.

Prostřednictvím těchto výroků a příslušných komentářů tak čtenář získává obraz Masaryka nikoliv jako nekriticky adorovaného a neomylného člověka, ale po mnoha stránkách výjimečného muže s výjimečným smýšlením.

Jako pomyslnou třešničku na dortu vyzdvihuji nadčasovost a aktuálnost některých citátů. Obzvlášť v současné době mi nejčastěji přicházejí na mysl tyto:
„Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“
„Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.“

Za sebe knížku velmi doporučuji a těším se na autorovy další knihy 100 x Václav Havel a Jiný TGM.

17 26.12.2020

V první polovině 90. let jsem prožíval své dětství a samozřejmě jsem nemohl tušit, že po stejně starých dětech v Sarajevu střílejí ostřelovači, že tyto děti nemohou kvůli ostřelování města chodit do školy, doma musejí svítit svíčkami, zuby si čistí nad záchodovou mísou a místo skla mají v oknech igelit.

Ve škole nám o válce v Bosně a Hercegovině, o Sarajevu, o Goražde, o Srebrenici, o válečných zvěrstvech a masových hrobech nikdo nikdy nic neřekl. Proč? Dokumentárních filmů o světových válkách je spousta, na toto téma jsem ale dosud žádný televizní dokument nezaregistroval. Knih je podle všeho také poskrovnu. Proč?

Já o této válce chci vědět. Tuto knihu jsem tedy četl proto, abych konečně aspoň něco málo věděl.

Jan Urban ve své knize čtenáři předkládá koláž svých reportáží a novinových příspěvků, které vytvářejí kontrast mezi strádáním a utrpením prostých Bosňanů (zejména obyvatel Sarajeva) a neschopností, lhostejností a neochotou politických představitelů okolního světa bránit demokratické ideje a řešit věci rázně a včas. Tato politická impotence, tento appeasement západních mocností tak měl za následek ostřelování měst, etnické čistky a masové vraždění. Jan Urban si nebere servítky a politiky rozhodně nešetří. Pověstným zvěrstvům je pak věnována jedna kapitola na začátku knihy, kterou autor sestavil ze svědeckých výpovědí.

Kniha si neklade za cíl zdokumentovat celý průběh války, soustředí se především na osudy obyvatel Bosny a Hercegoviny a s tím související fatální selhání politických elit. Ačkoliv je politické pozadí této války velmi složité a rozhodně nemohu říct, že po přečtení této knihy už všechno vím a chápu, udělal jsem si určitý obrázek o tom, co se tenkrát dělo. Kniha tedy svůj účel splnila a já se budu zajímat dál.

Nakonec tedy nezbývá než knihu doporučit. Chtějte vědět a čtěte. Všem sráčům navzdory.

17 08.07.2019

Mrzí mě, že jsem se o osudy československých letců v RAF nezajímal dříve, v době, kdy generál Fajtl, generál Peřina a další váleční hrdinové byli ještě naživu. Tento morální dluh tedy splácím až v poslední době, zejména četbou.

Při sledování rozhovorů nebo televizních dokumentů mě na generálu Fajtlovi zaujal mimo jiné i jeho kultivovaný projev a gentlemanské vystupování. Stejné pocity mám i z této jeho knihy, ve které popisuje své sestřelení v severní Francii a následnou cestu přes okupovanou i neokupovanou část Francie, přes Pyreneje až do Španělska, kde byl uvězněn a držen v koncentračním táboře.

Podtitul knihy „Z deníku stíhacího letce“ přesně vystihuje styl vyprávění, které je velmi detailní, což ale podle mého názoru v některých místech poněkud snižuje spád a čtivost knihy. Krásný závěr mi ale vše vynahradil.

Když to shrnu, jedná se o příběh nesmírné odvahy a odhodlání Františka Fajtla, stejně jako obětavosti a nezištnosti všech lidí, kteří mu v těžké válečné době během jeho cesty za svobodou pomohli.

17 28.05.2019

Ačkoliv se k četbě historických děl Timothyho Snydera chystám již nějakou dobu, dal jsem této knížce přednost. Nejen kvůli jejímu nevelkému rozsahu, ale především s ohledem na to, že ji často zmiňuje Erik Tabery ve své skvělé knize Opuštěná společnost.

Timothy Snyder, historik a jeden z předních světových intelektuálů, nám zde předkládá 20 rad, jak se bránit totalitním praktikám soudobých populistů, kteří se staví do role politických mesiášů. Mnoho čtenářů zde autorovi vyčítá otevřený protitrumpovský postoj. S tím lze samozřejmě souhlasit, ale tento pohled mi připadá poněkud krátkozraký. Na koho jiného by měl americký autor před americkými čtenáři poukazovat, než právě na současného amerického prezidenta, kterého kritizují liberální demokraté celého západního světa? Snyder argumentuje historickými souvislostmi a tyto argumenty jsou velmi silné. Že se nemusí jednat pouze o Donalda Trumpa, si může český čtenář domyslet sám a pro příklady nemusí chodit daleko. Slovní útoky na novináře a neziskové organizace, zpochybňování a překrucování faktů a historie, systematické porušování či obcházení demokratických zvyklostí, bezmyšlenkové nálepkování názorových oponentů, vazby některých předních politiků na Rusko, minimálně to všechno máme i tady u nás.

Kromě jiného mě zaujaly autorovy zmínky o Václavu Havlovi a jeho eseji Moc bezmocných. V kontrastu s hrdostí nad tím, že se o Václavu Havlovi za oceánem stále ví, mi bylo smutno z toho, že se u nás jeho odkaz čím dál tím více pošlapává. Začnete-li dnes mluvit o Václavu Havlovi, humanismu nebo demokratických ideálech, jste bez milosti označeni za havlisty, pravdoláskaře, sluníčkáře, vítače nebo pražskou kavárnu.

Nikdy jsem nebyl příznivcem novoročních předsevzetí, ale po přečtení této knihy začínám o některých vážně uvažovat. Přečtení dalších Snyderových knih bude patřit mezi ně.

17 15.11.2018

Skvělá kniha, moc hezky se mi četla a každý den jsem se těšil, až si k ní večer zase lehnu. Ani ne tak sci-fi jako spíše sociologická studie skupiny lidí, kteří přežili výbuch atomové bomby.

17 27.04.2018

Příběhy Rychlých šípů i další Foglarovy knihy mě v dětství velmi ovlivnily. Možná až příliš. Své okolí jsem tehdy posuzoval podle měřítek vyčtených z těchto knih a nedocházelo mi, že Foglar své příběhy psal v jiné době a pro jiné děti. Nyní, v dospělém věku, když jsem si Záhadu hlavolamu přečetl po mnoha letech znovu, jsem si již tuto skutečnost bolestně uvědomoval. Samozřejmě jsem rád, pokud dnešní děti Foglarovy knihy čtou, ale je potřeba k nim přistupovat jako k fikci.

Nic to nemění na tom, že děj Záhady hlavolamu je perfektně vymyšlený a napínavý, i dospělého čtenáře dokáže strhnout. Tajuplná Stínadla, tragický příběh Jana Tleskače a tajemství jeho hlavolamu... Však jistě víte.

A nemůžu si pomoct, stejně mám nejraději Rychlonožku. Jeho šaškování a vtipné průpovídky mě dokázaly pobavit tehdy i teď.

16 15.01.2024