Palivo komentáře u knih

Bom dia literární rodino,

Váš geniální literární kritik se pro vás obětoval a přečetl vězeňský memoár českého fotbalového Romea Tomáše Řepky. Je to lepší než Motýlek? Zapekla Kačka do bochníku chleba pilník nebo štulpny? A musel Řepa dělat hulahop s jinými vězni? Na to všechno vám samozřejmě hned odpovím.

Jak všichni samozřejmě ví, Řepka se do vězení dostal, protože podal ilegální inzeráty propagující vjezd do pískovny jeho bejvalý čmafíty. I přestože kamery natočily Kačku a Řepu jak podávají inzeráty, jde samozřejmě pouze o komplot a všichni se proti nim spiknuli, protože Česká republika chce vidět Řepku trpět! To mohu potvrdit, vždy když potkám mámu nebo babičku první věta který řeknou jsou "ježiš, ty jsi nějak zhubnul, musíš trošku víc jíst ale hlavně, poď, udělám ti kafe a musíme do hodiny vymyslet jak toho Řepku dostaneme za katr!"

Kniha tedy začíná v dramatickém momentě, kdy má Řepa před nástupem. Naposled udělají s Kačkou lžičku v posteli, Řepa si dá tisíc cigaret a coca colu a jde se na sešup do pekla, který Řepka prokládá citáty od Pilniuse staršího, Hemingvaje a nebo Arthura Schnitzlera, což je s podivem, protože Řepa nečte a počítat umí jen do jedenácti, aby si spočítal, zda bude v základní jedenáctce nebo ne.

S rozhodnutím soudu Řepka nepolemizuje. Jsou to totiž "temné síly." Že jde o zásah "vyšší moci" dokládá i to, že se na Valpuržinu noc probudí velmi brzy za magické síly budíku.

"Ty jsi nařídil budík?" povídá Katka. "Ne!" odvodídá řepka, "proč bych to dělal? A na tuhle hodinu?" Snažím se tuhle zdánlivě spirituální věc zlehčit.

Ach ty budíky, takové spirituální věci! V ten samý den mimochodem Řepka přiznává: Já, Tomáš Řepka, mám strach! No co se dá dělat, jde se do vězení. Kačka mu zabalí ručník Sparty a jede se!

Řepa vyfasuje celu 633 ve který jsou na zdi hákový kříže. Jak správně poznamenává, "pro ty, co jsou citliví na energie a věří v nadpřirozeno, to musí být smrtící rána." Uff. A co na to náš spirituální budík? Zřejmě funguje bez problému, protože Řepka do zdi vyřezává "Tady seděl král Prahy, Tomáš Řepka."

Následuje první moment, kdy romantik Řepka nechá volný průběh svým myšlenkám: "Poštulka za okny vyvedla mladý, jak svobodně létají! Závidím jim možnost zamávat křídly a vznést se, kamkoliv chtějí. Nádhera."

Než dostane Řepka práci v pekárně, musí zametat parkoviště, což ostatní muklové hodnotí, dle Řepky, slovy "Ty vole já zametám s LEGENDOU!" V tento moment Řepka také opět přemítá nad svým trestem a nespravedlností, které se na něm systém dopustil, když jej odsoudil za zcela jasně dokazatelné trestné činy: "Ano, udělal jsem chyby, ano, ne vždy jsem se choval ukázkově, ale je otázkou, jestli opravdu patřím sem a jestli by si to někdo jiný nezasloužil ještě víc než já." Co si o tomto myslí spirituální budík je bohužel záhadou.

Práce v pekárně pak Řepku konečně přinutí ocenit i takové profese, jako je pekař. Do té doby jimi jenom opovrhoval, protože co na tom může člověka bavit? A proč by někdo chtěl být pekař, když může být fotbalista, což je profese, ve které člověk vydělá dost peněz na to, aby mohl chodit po Praze a užívat si ten nejlepší možný život plnými doušky, to jest popíjet espresso a kouřit? Zde se tedy můžeme poprvé setkat s prozřením Tomáše Řepky.

Následuje několik desítek stran o tom, jak Řepka miluje Kačku a dokonce jí vyjadřuje city, on, LEGENDA! Dokonce ji koupil čokoládovou kočičku! Tak tohle je ty pičo REDEMPTION jako brno. Bohužel, ukazuje se, že Řepa je tak trochu Dr Řepka a Mr. Hyde, takže hned na dalších stránkách zase zjistíme, že Řepa není schopen citů a je tvrďák a na Kačku je v telefonu drsnej. Myslím, že tady to má Tomáš v hlavě ještě trochu pomotané.

Pobyt ve vězení je drsný, ale má i své dobré stránky. Řepka začne víc číst a dokonce se mu zlepší i pravopis, protože píše dopisy, což ostatní muklové obdivují! V této pasáži mě zaujalo nejvíce to, že s Řepkou máme stejný vztah k rukopisům. Řepka totiž píše dopisy "svým vlastním rukopisem." Já taky rád píšu svým vlastním rukopisem. A co vy? Jakým rukopisem nejraději píšete? Napište mi to do komentářů a nezapomeňte lajk a subskrajp.

Aby ovšem nezůstalo pouze u negativní energie, Řepka hned na dalších stránkách opět připomíná to co všichni samozřejmě moc dobře víme: každej by chtěl být jako on. "Spousta lidí by si přála být na mém místě, mít můj život, který není ničím nudný. Sílu jména, které znamená zájem a kontroverze. Mít spoustu výhod, které známé jméno a ksicht přinášejí a že jich je!" V této uvolněné atmosféře pak Řepka dá vzpomenout na nejlepší výhody svého života, což je mimojiné i možnost vyjet si do Dubaje!!! No řekněte, kdo by nechtěl do Dubaje! "V mrakodrapech tam je hotel a v dalších patrech na 700 luxusních bytů, kanceláře a vyhlídka! A taky Dubai mall, kde si můžete koupit parfém, který nejde v Evropě sehnat!!!!! Je to neskutečná vůně od Cloudu a jmenuje se Amaya." Kdyby vás to zajímalo podrobněji, je to hned dole v přízemí Dubai mall.

Poté Řepka dává několik tipů kam jít na večeři v Itálii, protože tam ho všude milují a obdivují a kde lidé potřebují víru v "boha, Ferrrari a fotbal.". A co na to spirituální budík? Těžko říct. Dostane se alespoň do Bratislavy, jako většina plebs?

Přichází nejdrepresivnější část - první Řepovo odvolání je zamítnuto. Úplně se mi před očima odehrály scény z Půlnočního expresu. Řepka musí zpět na celu a opět podepisovat kartičky ze Sparty. No hnus.

A pak je toho ještě víc, viz moje recenze, ale co už. 1/10.

Ani nevím, kde začít. Takhle zničenej jsem nebyl od tý doby, co jsem omylem snědl vajíčka na který mám alergii a pak jsem šest hodin na záchodě bojoval o život.

Přeskočím celej ten mýtus o tom co doprovázelo tuto knihu, protože to tu iks lidí napsalo nebo napíše. I když mám rád dlouhý věci, jako třeba dlouhý kadění nebo můj dlouhý penis, dlouhý knížky moc nemusím, což potvrzuje i fakt, že po dvou letech čtení Hledání ztraceného času jsem na stránce 18. Ke Knausgardovi jsem tedy přistupoval s určitým respektem, fascinován okolnostmi a vyděšen přirovnáním právě k Proustovi. Co naplat, všechny obavy se rozplynuly docela z kraje. Po prvních dvaceti stránkách, které naznačí, že to nebude zase tak lehké čtení, se náhle povolí stavidla a Knausgard se řine svým mládím jako Mirek Donutil historkama. Skáče ze vzpomínky na vzpomínku, přidá trochu svých pocitů a myšlenek a antické drámo moc nepřichází - spíš jen takový menší neblahý pocit, že ono to drámo ale nakonec přijde.

Někdy v tomto úseku, kolem 140 stránky, jsem měl z knihy naprosto neuvěřitelně osvěžující pocit, jak ono to vlastně všechno funguje, jak to plyne a jak lehce Knausgard kormidluje ten neuvěřitelný kolos plný jmen, příbuzných, spolužáků a vzpomínek. Navíc si k němu čtenář vcelku snadno najde cestu, právě díky tomu co dělá tuhle knihu knihou - upřímnosti a naprosté otevřenosti. To už mě začal natolik zajímat, že jsem se podíval na gůgl jak vypadá a málem jsem spadl pod stůl, protože jsem zjistil, že je to nejhezčí chlap jakýho jsem kdy viděl. Dokonce jsem si ho dal jako wallpaper a jeho fotky poslal pár lidem, aby ho taky viděli. Kdyby neexistoval internet a já měl jen jeho fotku, klidně bych u ní zamával hasičem. Ale to už odbočuju.

A pak cca v polovině umře otec. A Karl Ove přijíždí za babičkou domů, kde jeho otec žil, a tam se vyrovnává se smrtí a zároveň uklízí naprosto pokaděnej a prochcanej dům, protože taťka to do sebe lil jak Olda Kaiser na pouti. Styl se vůbec nemění, pořád odbíhá někam do myšlenek a vzpomínek, ale náhle jako bych četl jinou knížku. Tu nejtěžší, nejsmutnější knížku všech dob tohoto roku minimálně. Psychický teror, který se mu odehrává v hlavě (a je naprosto obyčejný, předpokládám, že takto asi po úmrtí přemýšlí každý) mě dvakrát donutil změnit s knížkou knajpu, protože jsem natahoval a jednou myslím i vzlykl. Doma jsem si pak dal frťana a hodinu čuměl do zdi. Vůbec nevím, jak to dokázal. Jeho otce jsem neznal, v kolektivní smutek nevěřím a ani jsem neztratil rodiče. Když nad tím tak přemýšlím, asi za to může strach a vědomí, že to je reálný a především, že to zažiju i já (velmi pravděpodobně).

38 09.08.2016

Dobro došli přátelé.

Jelikož teď bankrotuji ve svém knihkupectví, kde jen celý den čekám na zákazníky a leju do sebe alkohol po hektolitrech, rozhodl jsem se konečně odšpuntovat Nabarvené ptáče, abych věděl co se mnou bude, až budu muset jít za rok dělat do KFC. No, takhle nějak si to tam představuju.

Knížka je o malým parchantovi, kterej se dostane během války na vesnici, kde žijí samý hovada. Když ho nějaký hovado už skoro přizabije, umučí nebo znásilní, parchant uteče do další vesnice kde nalezne ještě větší hovado a takhle se to opakuje pořád dokola, dokud neskončí válka a z kluka se stane Stalinista a tak dále pana krále. TANKY V KNIZE NEJSOU. COŽE? WUT. No zklamání, promarněná příležitost.

I přestože jsem v mládí musel vstávat v šest ráno do lesa na dřevo, jezdit prasatům pro kopřivy a nosit uhlí v kýblech do kotelny, byl jsem chvilkama trochu v šoku. Přeci jenom, je rozdíl když na diskotéce člověk obleze chlupatou Máňu, než když si někdo nabodne pětiletou holčičku na svůj úd. Chvílemi byla kniha tak zvrácená, že jsem si i myslel, že se to odehrává v současnosti na Slovensku během další série Farmár hladá ženu, a to už je co říct.

No, ještě do poloviny to bylo za plnou palbu, ale pak už mě trochu začala iritovat ta monotónost. Jelikož z kluka se vyklubal Superman, kterej přežije padesát smrtí a každá další postava do pěti stránek na tuty chcípne nějakou odpornou smrtí, tak nebylo komu fandit. To je jako když se díváte na FC Ústí nad Labem vs. FC Benešov. To taky není komu fandit.

Každopádně to skončilo a nějaký dojmy to zanechalo, ale spíš než že bych si uvědomil hrůzy, jaký člověk může spáchat, jsem si připadal, jako bych si desetkrát za sebou pustil Umučení Krista od Mela Gibsona.

Doporučuji všem, kterým v knihách chybí sex s kozly a koňmi, znásilňování dětí, nakopávání skleniček do vagíny a další podobné poťouchlata. Takže babičce na Vánoce jako dělaný. Jestli čekáte na dědictví, tak po tomhle ji definitivně trefí šlak.

8/10

29 11.05.2018

Kdo mě zná ten ví, že mám dlouhý věci v kalhotách a nikoliv v knihovně. Dlouhý knížky jsou totiž zlo. I přesto jsem se ale odhodlal a po předchozí kladné zkušenosti se Zločinem, přečetl jsem si i Idiota.

Když jsem na první stránce zjistil, že kniha není ani o mě, ani o Zemanovi, oddechl jsem si a pustil se s klidem do čtení. První část se mi dost líbila, akorát mi tedy udělala v hlavě solidní segedín, protože v ní vystupuje asi 459 postav, které si povídají o 230 postavách, které se do knihy už nevešly. Ještě že to Fjodor nepsal online na internety, to by se mu tam těch postav vešlo ještě víc. hešteg gabriel garcia dostojevskij

No, takže v hlavní roli je tedy idiot Myškin, který trpí klasickým dilema bílého muže - klátit hodnou, nebo hezkou? Vědom si, že najít hodnou a hezkou je asi stejně těžký, jako najít Peroutkův článek Hitler je gentleman, rozhodne se Myškin logicky nečekat a klátit tu hezkou. Za mě můžu říct, že to je chyba, kterou jsem taky sám udělal. Moje má sice pěknej zadeček, ale kuře ani buchty z něj nepadaj. Myškin na to samozřejmě doplatí a začne Rychle a zběsile po Rusku, kdy nahání svoji vyvolenou po Moskvě, zatímco Dostojevskej nám čím dál jasněji ukazuje, že horší semetriku si vybrat nemohl. Kdo neví co je to semetrika, tak je to staročeský výraz pro panovačnou a otravnou hysterku, který pochází ze slova matrika. Na matrice je totiž takových krav vždy plno (zdroj: MěÚ Znojmo)

Vše se samozřejmě zamotá jak nohy Lenky Kořínkové po láhvi rumu a končí to klasicky Dostojevsky, což sem napsat nemůžu, protože nemám auto a tím pádem ani spojlery. Hihi. Idiot se mi líbil o poznání méně než Zločin, především proto, že si Dostojevsky neodpustil otravné opisování všeho možnýho, což bylo sice fajn ze začátku, ale v půlce jako by vystřílel všechen prach a zůstal jen balast (nicméně příhoda generála či koho, který nadává umírající ženě, stojí za to a klidně by z toho byla silná povídka). Každopádně nemůžu popřít, že se mi velmi páčí celkový koncept díla a jeho poselství: tedy, že člověk může být sebevíc hodnej, ale nakonec ho život stejně semele a naprosto zničí.

25 17.07.2017

Knižní sucho na dovolené jsem musel řešit na uložtu a to už mě mělo varovat. Jenže když máte průjem, tak kromě gatí stáhnete cokoliv.

Vyhnání Gerty Schnirch je o tom, jak Gerta fandila ve válce špatnýmu týmu a pak musela za trest jít pěšky z Brna někam za Pohořelice. Moc dobře vím, co takový pochody obnáší, protože my jsme takhle s klukama taky v mládí chodili na diskotéky, až do Blížkovic, to bylo dobrejch sedm kilometrů, opilí, v noci a ještě ke všemu po polňačce. Žádná zábava, můžu potvrdit.

Problém s knížkou mám ale ten, že Tučková zdárně a otrocky vybarví šablonu hodné mladé poloněmky, co za nic nemůže a na bedra ji nasere všechny problémy, které se v Čechách vyskytly. Ani na sekundu jsem tý holce nemohl fandit, protože místo živý postavy jsem viděl jen prostředek, jak do knihy nacpat kroniku konce války v Brně. Moc tomu ze začátku nepomáhaly ani dialogy, který byly tak toporný, že by je měl problém ukočírovat i Filip Renč.

Pak to trochu zachránila docela dlouhá pasáž na vesnici, kde se Gerta proměnila v moravský Amistad. Tam to docela šlo a celá ta fraška s přerozdělováním půdy a následnou kolektivizací nevypadala tak násilně napatlaná na její osud. No a pak už si asi Tučkyně řekla, že když jednou píše román, tak do něj narve úplně všechno a za chvilku jsme tu měli soudruhy, šedesátej osmej rok a STB a to už jsem si připadal, že čtu Foresta Gumpa co místo běhání touží celej život jezdit šalinó. Nedalo se to vydržet a už vůbec tomu nepomáhal Tučkové styl, který jako by vypadl z pera nějaký angažovaný červenoknihovnice.

Že to všechno bylo za války špatný a po válce taky špatný víme všichni, stejně tak, že Češi i Němci byli v těch letech stejná verbež a nemaj si co vyčítat. Ale číst(psát) o tom takovouto umělohmotnou kroniku nemá moc smysl.

24 10.07.2016

V rámci zkulturňování procesu kálení jsem na záchod po Dostojevským a Zweigovi dotáhl i tohoto anglickýho vyhulence. A byl to dobrý nápad!

Hlavní plus je tedy v tom, že se Shakespearovi podařilo napsat celý román pomocí dialogů - klobouk dolů! Sice si občas vymýšlel slova, které neexistují, ale to se mu dá odpustit, když vezmeme v potaz, že v roce 1606 obsahovaly slovníky v průměru jen 5 slov (krávy, ovce, kozy, meč, vraždit). Další mohutné plus je v tom, že Makbeth je opravdovej chlap, kterej má meč, hrad, chladnokrevnou buchtičku a mohutnej fous (těžko mu vyčítat, že neměl tank, podle mých informací tehdy ještě neexistovaly) což je dnes, kdy si muži trhaj obočí, chodí v teplákách a vypadaj jak Kleopatra, příjemná vzpruha.

Příběh je samozřejmě taky dobrej, protože se tam jen vraždí a jak všichni víme, vraždění je skvělý, protože pak jsou pohřby = chlastačka zadara. Makbet se tedy po setkání s třemi Květami Fialovými v lese rozhodne, že dá na jejich proroctví, zmečuje krále a tak se sám stane králem. No a pak to jde už jen a jen z kopce, což není nic zvláštního, protože ve Skotsku je kopců dost (zdroj: Wikipedia).

Celkově tedy za čtyři hvězdy, jednu dolů za ty pohádkový elementy. A taky musím smeknout před MacDonaldem, že po Makbethovi pojmenovali jeden ze svých hambáčů - BigMak!

23 15.08.2015

Genzer a Suchánek na divokým západě. Zatímco Suchoš je docela na pohodu a trochu vychcanej, Geňa je jako ve všech ostatních rolích prostě jen velkej trouba s dlouhejma vlasama, kterej rád mačká myši. Bejt to o pár desetiletí později, byl by asi dobrej programátor, ti taky pořád mačkají myš. Bohužel pro oba, kniha se odehrává v době, kdy ještě internety nebyly. No a tihle dva přijedou na nějakou farmu, chtějí steve jobs a taky je dostanou. Jenže pak se to celý zvrtne jako vždycky a Geňa dostane padáka!

Příjemná knížka, ale to je tak vše. Pokud čtete stejně rychle jako já, tak je akorát na cestu s Prahy do Českých Budějovic. Pokud čtete pomaleji, budete muset, bohužel, jet až do Lince.

8/10

21 09.11.2017

Bom dia literární rodino.

Mistr depresivního smyku Mišel Hulibrk je zpět a s ním i všechny klasické trademarky - takže hned potom, co si zajištěný bílý majitel penisu Jean-Pierre Bageta vyřeší v hlavě šukací účetnictví Má dáti, dal, dá ti, nedá ti, máti dal, tobě nedal, navalí si pilulku na depresi, sedne do svého Meďoura a začne místo žen objíždět Francii. Úvod je svižnej, přepálenej a nekompromisní, až to vypadá, že si Hulibrk zapomněl koupit brzdy. Nicméně v polovině knížky dojde ke zvolnění a hrdina začne řešit mléko, sejry a další produkty, které tečou z kraviček. Ve Francii totiž není Agrofert, a tak není kdo by spasil malé zemědělce. Malé myslím pod 170 cm. Jedním z nich je jeho kámoš Jon Bon Kroasánt, u kterýho bydlí. Ten je dost nešťastný, protože mu z chovu nedávno utekla jedna kráva - manželka. Nakonec už toho má plný zuby, obleče se jak Arnold v Komandu a s výkřikem "Dobrá kráva mléko dává" rozpoutá první klimax knihy. Bohužel, vypadá to tak, že vlastně i jediný klimax a proto musím jít na 25 hvězdiček z 33, tedy 8/10. Poté už následuje jen dojezd, který vlastně simuluje průběh braní prášku - otupělost, odevzdanost, smutek, bolest, prázdnotu, tedy jinými slovy vše co se v nás odehrává při sledování TV Barrandov. Ten naštěstí ve Francii není, jinak by kniha měla přesně 1 stránku.

8/10

20 10.01.2020

Za věty typu "Co je škodlivější než jakákoliv neřest? Účinná soustrast se všemi nezdařilými a slabými - křesťanství." si u mě tenhle pán vysloužil hned z kraje pět hvězd, ale jelikož jsem z přibližně 140 000 slov v této knize nerozuměl asi 85 000, tak musím dát o hvězdičku níž a počkat, až to na ČT natočí jako seriál s Martinem Dejdarem.

PS: čtení Antikrista při sraní ve Starbucks (tato věta je zároveň odpovědí na otázku, proč jsem byl ve Starbucks) bych na měřítku divných pocitů zařadil vedle momentu, kdy jsem našrot dorazil ve čtyři ráno do KFC s kompletním pětikilovým vydáním Proustova Hledání ztraceného času a objednal jsem si "hjvalucwvmdppgc.!"

18 11.03.2015

Takže. Začne to tak, že si mladá blbá nána sedne do hospody. Přijde k ní idiot, kterej jí od začátku uráží a chová se jako idiot. Vedle něho i můj kamarád Spacák, který používá balící hlášku "pujč mi zapr***," vypadá jako absolvent Jejlu. Náně to přijde urážlivé, ale protože je pitomá jak motyka, tak si řekne, že se s ním půjde podívat na jeho zahradu. Tam ji vojede asi tak jak Spacák vojížděl holky u nás za diskotékou Eden a mezitím si vymění pár vět, jejichž level mindfucku by nepřebil ani Dan Nekonečný na heroinu. No a pak si dají druhý rande. Logický.

Do tohoto momentu, což je teprve nějaká 30 stránka jsem si říkal, že už to prostě nemůže bejt horší.

chvíle napětí...

samozřejmě, že bylo.

Druhé setkání:

"Kolik bylo manželovi, když od tebe utekl?"
"Sedmadvacet."
"Takže nebyl starý a krásný, co?"
"Přestaň s těmi stupidními řečmi. Co to s tím má co do činění?"
"Jak to mám vědět? To bys měla vědět ty. Ale už na to nemysli."
"Jsi vážně nemocný! To je jako ten příběh o muži, kterému bylo sděleno tajemství, jak vyrobit zlato z obyčejného kamene, jako jediná podmínka mu bylo uloženo, že nesmí ani na okamžik pomyslet na bílé slony. A on se samozřejmě nedokázal přimět k tomu, aby nemyslel na bílé slony. Tak proč mi říkáš, abych na to nemyslela. Od teďka na to myslet budu!"
"Budeš, ale nikam se nedostaneš."
"A kam bych se měla dostat? Nerozumím ti."
"Nemusíš mi rozumět."
"Kecáš jen samé blbosti."

Po tomto intelektuálním průjmu pak pro zlepšení image začne hlavní hrdinka sypat z rukávu Goetheho Mignona a Fausta, což byl od autorky velice chabý tah jak nás přesvědčit, že má mozek, když hned náhle protagonisté pokračují:

"Běž do koupelny. A tím nemyslím umít se. Jak tomu říkáte?"
"Utrousit penci?"
"Ne, jinak!"
"Lu-lu."
"Jo, to je ono. Jdi se vylulat!"

LITERATURO, VZDÁVÁM SE.
PS: největší hnůj co jsem snad kdy otevřel.
PS2: nejotřesnější dialogy co jsem kdy četl.
PS3: nejvíc idiotské postavy
PS4: poslední potvrzení mé doměnky, že jsem si v ranném dospívání postavil Odeon na piedestal (páč jsem nic jiného neznal) a ona to je přitom řada, kde vychází až neúměrně obrovské množství průměrných a podprůměrných srajd.

Víc než cokoliv jiného mi Orwellovo Na dně v Paříži a Londýně připomínalo Paliho na dně v Irsku, když jsem tam před pár lety dojel vypilovat svůj skill "umývat talíře." Jelikož jsem zakotvil v Dublinu s 55 eury, jednou tyčinkou Snickers, kterou nejím páč tam jsou ořechy, a bez práce na dohled, vcelku snadno jsem se vžil do Orwellova románu. Stejně jako Jirka i já jsem nakonec sehnal luxusní práci dishwashera, která spočívala přesně v tom, co Orwellák popisoval: 15 hodin denně drhnout hrnce a pánve, škrábat mušle a krájet chicken wings, zatímco jsem v 50 stupních ztrácel jedno kilo váhy denně a nonstop jsem musel poslouchat šéfkuchaře, slizkého fanouška Chelsea, jak se mi směje, že Arsenal hraje hůř než FC Ústí nad Labem. Bez domova jsem sice nebyl, ale možná by to bylo lepší než žít v jednom holobytě se Slovákama a Mauricijankou, která měla u papundeklové postele voodoo oltář a každej tejden mi kradla ponožky z pračky.

Jelikož tedy vím, co jsou to harsh times a že se za posledních sto let nezměnily, nějak mi knížka nic nedala. Tak to prostě na světě je a lidi to nemají jednoduchý. Rozhodně mi kniha neotevřela oči ani mě nešokovala, jako 90% všech hodnotících, jejichž šok pravděpodobně pramení z toho, že nikdy neopustili vyhřívanou kancelář a své přetopené apartmenty a nešli na pár měsíců makat jako normální lidi. Na dřeň, do krve a za pár šupů. Já si to zkusil a doporučuji. Naučí to pokoru.

17 07.09.2017

Venku bylo něco přes čtyřicet stupňů, jen tak si dokážu vysvětlit, že jsem začal číst něco s názvem Selský baroko, který je o historikovi Pavlovi, který v třeboňským archivu dává dohromady rodokmeny a do toho si dělá chutě zfidlovat pražandu Danielu.

Jak už řádky výše naznačili, je to solidní thriller. Pavel má laptop, chodí na pivo a když se rozšoupne, tak zajde i do Šupinky na rybí hranolky. Mezitím jako správnej třeboňskej Dan Brown odhaluje příběh z padesátých let, který se týká asi třiceti sedláků a jejich šedesáti milionů potomků, takže jsem měl v hlavě ze začátku guláš i s pěti knedlíkama. Pak se to ale trochu vyjasní a na závěr přijde v kavárně na Flóře dokonce i pointa jak trám! Vzhledem k tomu, že jsem bydlel v Třeboni a teď bydlím u Flóry, mám dokonce podezření, jestli nejsem Hájíček!

Kupodivu docela fajn a čitelný.

17 10.07.2016

Pravděpodobně nejlepší horor jaký jsem kdy četl, a to jsem už četl dva (Nadaného žáka od Kinga a memoáry služky Ivety Bartošové). Kolega mě od toho trochu odrazoval, že prej to má těžkej jazyk, ale já samozřejmě nejsem blbej a vím, že skoro všechny lidský jazyky mají kolem 70 gramů, takže jsem se nenechal odradit. Je pravda, že se to četlo trochu pomaleji a složitěji, než třeba jízdní řád trolejbusu, ale to je už asi tím, že jízdní řády jsou většinou kratší (takže je, logicky, rychlejší je přečíst). Nicméně nejsem blbej a když chci číst rychleji, tak si knížku vezmu do metra - to pak čtu rychle, třeba 50km/h.

Oceňuji, že se kniha jmenuje Černý pavouk a je o černém pavoukovi. Je to chytré a logické. Taky se třeba mohla jmenovat Modrá kamna že? A to by pak byli všichni zmatení. Ti švýcaři, opravdu mistři detailu!

Co se týče příběhu tak tomu nemám co vytknout. Několikrát mi napětí sevřelo anál, což se knize už dlouho nepodařilo. Díky Volvoxu, že tuhle perlu kdesi vyhrabalo.

17 16.03.2015

Nekonečný potrat - tak by se tato kniha mohla jmenovat. Robert Jordan přijede vyhodit do vzduchu most někde v zemi Andrése Iniesty, ale jelikož to píše hemingvajor, tak to není jen tak. Bobeček se musí prvně v horách skamarádit s ostatníma tortilama a povídat si s nimi naprosto o všem, přičemž hned první noc začne klátit jednu místní čmafítas, které říká králíček. Když uběhlo třista stran a most pořád stál a Roberto Jordan pořád klábosil v jeskyni s cigánkou a bandou neschopných vojáků, tak jsem fakt už myslel na to, že přestanu do konce života kadit, abych tuhle knížku nemusel číst na záchodě. Nakonec kniha skončila, za což ji uděluji dva body - to byl totiž její jediný plus.

16 11.07.2016

Michal Ajvaz alias Kundera číslo dvě žije, už napsal prý něco kolem dvaceti knih, ale ty jsem samozřejmě nečetl, abych nebyl ovlivněn při hodnocení jeho dvacáté první knihy. Tomu se vážení říká objektivita.

Lucemburská zahrada je příběh francouzského učitele, který se omylem upíše a napíše do google místo BIG TIT MILF ASSFUCK jakési podivné slovo, které ho dovede na stopu podivína Rosse, který byl očividně ještě víc mindfuck než Iveta Bartošová po jedenáctý dopoledne.

Zápletka tedy pořádnej horor a mohlo z toho být solidní drámo, jenže Ajvaz se projevuje jako mistr literárního smyku a po celkem nadupané první kapitole hodí odbočku do Hry o trůny, kdy postavy blekotají nesmysly v řeči podobné té, kterou používal kolega Spacák, když jsem ho vodil z hospody domů. Jelikož této řeči rozumí jen hospodský od nás z vesnice, který Spacákovi vždy po několika zvucích donesl pivo a jelikož se tento hospodský v knize nenachází, bylo celkem brzy jasno, že to byla kapitola naprosto k ničemu. V tento moment jsem si říkal, že bych se měl asi vrátit k nějaké solidnější literatuře, jenže jsem se překonal a při dalším závanu průjmu jsem knihu opět odnesl do své velké kachlíčkové mozkovny.

Dobře jsem udělal. Poté, co jsem přežil několik patafyzických popisů toho, jak šílený znuděný francouz chodí zmateně po zahradě a nemůže najít bagetérii, dostavilo se další otočení o devadesát stupňů a na scéně byl milostnej román a lá Nabokov (čti NAbíjet BOKOVku). Učitel začne prcat další šílenou buchtózu, společně vedou řeči, u kterých by se přestal smát i Karel Nešpor a vše směřuje z fantasy zpět do klasického dilematu bílého muže s bílým penisem, jenže to by nebyl Auvajz aby to nevyšperkoval mindfuckem jako od Lynche.

Dostáváme se tedy do bodu, kdy manželka zosnuje plán odvety jako by zrovna vylezla ze semináře pro Nejdebilnější pomsty a v ten moment už můj mozek skoro přestal fungovat a jen jsem sledoval, jak moc dokáže Ajvaz vyšperkovat tuhle fantasmagorii, ve které se všechny postavy chovaly, jako by v celý Francii došly croissanty. A samozřejmě, že se mu to vede dobře. Tak dobře, že jeho postavy se, cituji, "cítí jako postavy z amerického seriálu LOST."

Dostáváme se tak na Svatou Lucii, zápletka, kterou bych už v ten moment nedokázal vymyslet ani já s třemi lahvemi Becherovky nabobtná ještě o jeden další level a to už jsem pak kroutil hlavou tak urputně, že jsem knížku musel číst jen když byl tenis v televizi, aby si ostatní nemysleli, že jsem idiot.

Dodržujíc nepsané pravidlo "když píšeš o francouzích, každá blbost musí skončit ještě blbějc než jak probíhala" to Ajvaz utne a to už bylo moc i na mě (a to jsem četl už dost magického realismu a navíc umím i tři nebo čtyři čarodějnický triky).

16 30.06.2015

Palivo se nechal nachytat a to se nestává často!

Jako zkušenej čtenář dávno vím, že ceny nic neznamenají. Například jagermeister stojí jen 40Kč a je to daleko lepší věc než třeba Lambordžíny za 13 000 066Kč. A přesto, vidím Gonkurtova cena, tak jsem to přihodil do nákupu.

Lejla Slimáková napsala o tom, jak chůva zavraždí dvě děti. To není spojler, páč to Slimák napíše v první větě. Nu dobře, říkám si, holka to vykecala takhle dopředu, tak teď uvidíme, že to asi bylo jinak, možná ji to našeptali mimozemšťani nebo to udělal někdo jinej, třeba otec, nebo soused, nebo Jon Bon Jovi. Nezapomínejte, v literatuře je možné cokoliv!

Jenže ouha - místo nějakejch twisterů jak z KFC, Lejla Slimáková se drží svého příjmení a jako slimák popisuje, jak si rodina chůvu najala a jak se mezi nimi postupem času vytratilo přátelství. NUDA jak Brno plus ještě Prostějov a Domažlice. Nezajímavou, banální a ohranou psychologickou vějičku tak musíme protrpět, přičemž se nám Slimáková vlastně nesnaží říct ani nic hlubšího - že v tom někdo hledá rozdíl mezi střední třídou a podobný hlemzy, lidi už jsou vážně na palici.

Stejně tak kniha není ani šokující nebo děsivá - já mám už pocit, že snad knížky čtou a komentují jen babičky, páč si nedovedu představit, koho jinýho by to mělo šokovat. Za celou knihu chůva v podstatě nic neudělá a když ji ve finále začně šplouchat na karbit, tak to prostě skončí.

Já nevím, ale tohle je sranec. Vlastně ani nevím, proč dávám hvězdu. Možná proto, že jsem v euforii, že jsem tu nudu přežil.

15 22.11.2017

Kriste pane.

Přesně takhle si představuji jak ženy trpí u porodu - jako já při čtení této knihy na záchodě.

S Jáchymem Topolem jsem si rozdal první knock out už někdy před deseti lety, kdy jsem zkusil číst Sestru. To jsem tehdá zabalil a už nikdy nerozbalil. Nutno podotknout, že tehdy byl problém asi ve mě - moc jsem nepil a střílivýho mě to moc nebavilo - a i když jsem před deseti lety taky chodil číst na záchod, nasráno jsem měl spíš v palici než pode mnou. Tudíž, nijak jsem na Topola nezanevřel. Its not you, its me.

Teď už ale jo. Druhý knockout přišel skoro deset let poté a byla to smrt v prvním kole. Dialogy byly natolik výstižné, že jsem hned po dvaceti stránkách věděl, s kým mám tu čest - s úplnýma debilama. Tedy především otec byl zralej na kobku. Nebudu předstírat, že jsem se dostal daleko - po "gejzírech vášně" a "dlaních naplněných touhou" jsem už byl napůl vomdlelej, natožpak když jsem se dozvěděl, že "most je kovová konstrukce nad vodou."

Tímto ukládám Jáchyma do svého mentálního trezoru plného zapovězených věcí, hned vedle Haruki Murakamiho, Herthy Miller, kapusty a sexu s tlusťoši.

2/10

15 20.11.2017

Mladej Rus dojede do Německa a tam zkejsne, páč mu další drožka jede až za pár dní. Tento pocit znám, letos jsem totiž na letišti ve Frankfurtu strávil celej den a kdyby mi letadlo letělo ještě o pár hodin později, asi bych si musel vzít na další preclík za 12 000 euro pravděpodobně kontokorent. Každopádně Rus vleze do cukrárny, tam mladá italka a bum - láska jak parmezán! Když zjistí, že Špagetka má nějakýho bohatýho germánskýho snoubence tak se Rus trochu rozesmutní, ale to by nebyl Rus, aby to všechno nedoprcal tím stylem, že Němec skončí s ostudou a Rus se Špagetkou, který slíbí, že prodá panství a za ty peníze ji udělá svatbu, kde bude pizza pro všechny. Komunismus vs kapitalismus 1:0. Co čert nechtěl, aby Rus prodal panství tak musí jet do jinýho města, kde je manželka jeho kámoše, bohatá a rozmazlená byznysmanka, která mu nadělá pořádný trumpoty. Možná i proto přestane hlavní hrdina používat mozek a vsadí na osvědčenou cestu do průseru - penis. Inu, tak už to u nás v gatích chodí. Závěr tedy šokující jak blázen, prozrazující o mužích daleko víc než 1000 příruček. Za mě palec nahoru a penis dolu.

15 01.01.2017

Já občas chodím z kuchyně do koupelny dost často a to především proto, že v kuchyni mám Becherovku a v koupelně záchod a umyvadlo - dobrodružnost mých výprav se rovná Faulknerovým románům, takže jsem horko těžko přemýšlel, jestli může být něco s podobným námětem ještě lepší. Kupodivu, může.

Böllovu knihu si pamatuju matně, zanechala ve mě asi půlroční hledání všech jeho knih v antikvariátech a taky nepředstavitelnou chuť o ní povídat všem, protože "ty vole, ta knížka je vo tom, jak klaun chodí 400 stran po bytě a je to boží," což mi v ten moment připadalo jako ten nejkřištálovitější důkaz toho, že literatura je hned po tankách a Jirkovi Pomejem třetí nejlepší věc všech dob.

No a to je asi tak všechno co si pamatuju.

TOP 10 KNIH EVER

15 13.07.2016

Vítězslav Nezval je nejlepší český spisovatel, pokud tedy nepočítám Halinu Pawlovskou - o tý mi mamka říkala, že prej taky píše dobře. To, že jsem nikdy nečetl Valerii jsem si tedy patřičně vyčítal a tak jsem se tuto chybu rozhodl napravit. Zakoupil jsem tedy jako správný hipster první vydání z roku 1946 a v přítmí mého kníru začal číst.

Jelikož o Valerii nikdy nic nepsali na Pornhubu nebo na fotbalových serverech, neměl jsem vůbec ponětí o čem to bude. Věděl jsem jen, že je to tak stará knížka, že je dokonce černobílá. Ve třicátých letech totiž ještě nebyly barvy (zdroj: Ottův slovník naučný). Byl jsem tedy velice zaskočen, když jsem zjistil, že Nezval v této knize vytvořil halucinogenní verzi Twilight, která se odehrává vokolo kurníku a hlavní hrdinka menstruuje jako o život. Takže krve je tam teda docela dost.

Nezvalova variace na gotickou hororovou pohádku je natolik ujetá, že jsem měl kolikrát pocit, že jsem na heroinu a nikoliv na záchodě, i když mnohdy jsou to velmi zaměnitelné pocity. Vše navíc šlape jako hodinky, protože Nezval (přesně podle mého gusta) neztrácí čas s popisováním toho, kdo má jaký kalhoty a kde si koupil boty a proč sedí a nestojí a kdy si naposled sedl a proč má rád jazz a jak to že ten tchoř mluví, jako debilové typu Murakami, a švihá jen to důležité. Dialogy jsou dosti strohé, rázné a tak akorát přitroublé. Jde vidět, že už tehdy myslel Nezval na moji mamku, aby s tím neměla větší problémy. Díky Slávku.

Celkově hodnotím knihu čtyřmi bludišťáky z pěti, protože na můj vkus skončila až moc pozitivně a také jsem se nikdy nedozvěděl, jak dopadla ta menstruace.

Bonusový bod získává vynikající hláška, kterou by měla končit každá romantická předehra: "A teď tě naučím hekat."

15 11.02.2016