Něžná píseň
Leïla Slimani
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/342476/mid_nezna-pisen-bHv-342476.jpg
4
180
48
Najmout si pro své dvě malé děti stálou chůvu je pro skromnou pařížskou domácnost Myriam a Paula finančně takřka neúnosné. Je to však jediná možnost, jak Myriam umožnit to, co potřebuje stejně jako vzduch a vodu: prosadit se v náročné profesi advokátky. Po počátečním ostychu a zdráhání mladí manželé zjišťují, že chůva Louise převrátila jejich život naruby. Totiž teprve tato hypervýkonná, pečující, vždy dokonalá hospodyňka dokázala v jejich bytě vytvořit opravdový domov – nejen pro jejich děti, ale i pro ně samotné. Postupem času však prohlubující se vzájemná závislost chytí trojici do pasti. Pokus o únik z ní vyústí v drama.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER) Nelíbilo se mi, že příběh začal tragickým koncem a pak až se začalo klubko příběhu rozmotávat. Hlavní postava mohla být více rozpracovaná, ale i z náznaků se dalo vytušit, co se v ní odehrává.
Mé první seznámení se s tvorbou Leïly Slimani dopadlo nanejvýš uspokojivě. Román Něžná píseň je strhujícím a postupně gradujícím příběhem s dramatickým rozuzlením. Sledujeme vývoj vztahů mezi mladým manželským párem s dvěma malými dětmi a vychovatelkou, která zpočátku navenek působí jako vzor dokonalosti. Když se však čtenář následně dozvídá informace z jejího rodinného života, začíná tušit, že něco nebude v pořádku. Atmosféra v rodině houstne, napětí se stupňuje až k tragickému vyvrcholení.
Autorka nabídla skvělé psychologické drama, ve kterém brilantním způsobem vykreslila charaktery jednotlivých postav a motivaci jejich jednání. Vřele všem doporučuji!
Dostala jsem k téhle knize před podcast Do slov Báry Votavové a Ondřeje Lipára, kteří mě pěkně namlsali. Ale teď jsem z toho trochu rozpačitá. Možná mi úplně nesedl autorčin styl (podobné věci podle mého lépe píše třeba Delphine de Vigan), ale příběh mi asi prostě přišel málo uvěřitelný. Postava Louisy pro mě zůstává asi málo "vysvětlená", což nejspíš byl autorčin záměr, ale vzhledem k tomu, co udělala, bych přesto očekávala nějaké uspokojivější objasnění. Celkově se mi zkrátka zdálo, že jsou všechny postavy trochu jako skleněné panenky, odlidštěné a zrobotizované, aby mohly dojít tam, kde je autorka chce mít. Silnější tři hvězdy, nemohu jinak.
Jako… uf. Velký uf! Jakoby si Leïla Slimani vzala speciální fonendoskop pro spisovatele, poslechla si pár lidských srdcí a každý to ťuk ťuk by napsala.
Něžná píseň je příběh mladé rodiny a jejich chůvy. CTRL+C, CTRL+V ze záložky románu: „Po počátečním ostychu a zdráhání mladí manželé zjišťují, že chůva Louise převrátila jejich život naruby. Totiž teprve tato hypervýkonná, pečující, vždy dokonalá hospodyňka dokázala v jejich bytě vytvořit opravdový domov – nejen pro jejich děti, ale i pro ně samotné. Postupem času však prohlubující se vzájemná závislost chytí trojici do pasti. Pokus o únik z ní vyústí v drama.“
Něžná píseň (v originále 2016, česky 2017) získala nejvýznamnější francouzské literární ocenění, Goncourtovu cenu za nejlepší román. Je to čtení napínavé od první strany. Uvěřitelné. Drsné. Ta psychologická sonda je, navzdory názvu, nekompromisně tvrdá. Žádný ťuťuňuňu. Prostě tatarák z masa, co zítra projde.
Tato kniha stojí za přečtení (pokud však jste novopečení rodiče či máte hodně malé děti, tak raději knihu čtěte později). Jako recenzentům níže ani mi nevadilo prozrazení závěru na počátku knihy, ba naopak to tak nějak víc vtáhlo do děje.
Kniha má větší velikost písma a tak je možné ji spolu s faktem, že je čtivá, přečíst za jeden jediný den (jako tomu bylo i v mém případě).
Jsem bezdětná, ale téma “kariéra a děti” je něco, nad čím občas přemýšlím, neb dosáhnout kýžené rovnováhy je dost velký oříšek, což mi asi každý rodič potvrdí.
Zcela upřímně: k vypůjčení knihy mě dovedla hlavně profese Myriam, jejíž životní příběh mě dost zajímal (nezklamal, byť jedna skutečnost mi přišla neuvěřitelná a sice, že Myriam hned práce nadmíru šla a to neměla žádnou zkušenost s prací /min. na hlavní pracovní poměr=přitom to je většinou šok a dost velká změna zcela nezávislá na školních výsledcích/ + byla nějakou dobu doma na mateřské a rodičovské “dovolené”-ale to není součást hodnocení, jen můj názor a jinakbyly v knize poznámky k profesi dost autentické, což s ohledem na to, že se jedná o popis zahraničního autora/tedy ze země s jiným právním řádem/, což je na potlesk, neb to se jen tak někomu nepodaří!), ale touto dějovou linií zajímavost knihy rozhodně nekončí (klobouk dolů autorce)!
Vůbec mi nevadí, že je hned v první kapitole jasné, co se stalo, za mně výborně napsáno.
Silná kniha. Pro mne ani ne tak o tom, že ženy, které chtějí pracovat, svěří děti chůvě. To je jen jedna z rovin. Pro mě byla víc o společnosti, ve které žijeme, a také o chůvě, která nežila svým životem, ale životem cizí rodiny. Znám mnoho podobných případů, kdy vlastní děti nechají u své matky, a z chudší země zamíří třeba do Evropy, kde žijí v podstatě cizí život.
Přečetla jsem svou první Slimani ráda, ale tématem se mě nedotkla. Celá tahle problematika toho mít děti - nemít kariéru - odložit děti chůvě - makat od rána do noci, to jde mimo mě. Sociální propast, Paříž, zklamání, výchova cizích místo vlastního dítěte, imigrační politika, ta témata uvnitř příběhu jsou docela silná, ale chybí mi tam asi nějaká vlastní zkušenost. O tu vraždu z první stránky vlastně nejde.
Uf, páni, to byla síla. Rozhodně knížka, která vystupuje z řady. Ani nevím, co napsat. Rozhodně knížka vzbuzuje emoce. A právě proto dávám plný počet, za úhel pohledu, za odvahu toto napsat, ponořit se do mysli chůvy...Má první, ale jistě ne poslední kniha od autorky.
Něžná píseň, kterou by mělo slýchat každé dítě ....ano, jistě ....
Ale co ta ruka volající o pomoc ?
To není něžné vyprávění o jedné rodině z pařížského prostředí ....Myriam a Paul a dvě malé děti .... a otázka dilema mezi kariérou a mateřstvím ....
Když přichází chůva Luise, zdá se, že bude pro rodinu řešením....ale jak děj pokračuje,
klademe si otázku .... jak tohle může dopadnout ?
Mně se styl psaní této sympatické autorky líbil, určitě je to téma k zamyšlení ....
Sama jsem v zahraničí pracovala jako au-pair, a vlastně nikdy mi nešlo na rozum, s jakou lehkostí tamní matky svěřují ratolesti naprosto neznámým ženám. Příběh je tragický nejen v tom, že jde o vraždu bezbranných dětí, ale hlavně proto, že společnost je takhle nenormálně nastavená ---- bohaté matky odkládají vlastní děti, aby si tvořily kariéru, a chudé matky odkládají svoje děti, aby je uživily hlídáním těch bohatých.
S touhle knihou jsem měla trochu problém a nechápala, proč se kolem ní tolik nadělalo. Měla jsem velké nutkání ji odložit - jednak pro styl psaní, protože je chladný, s odstupem, k žádné postavě si nejsem schopná vytvořit skutečný vztah, je to jako číst černou kroniku v novinách. Jednak pro téma - chůva a vražda, no a co. Ale četla jsem dál, trochu nutkavě. A musím dát za pravdu komentáři níže: "Fakt, že se na začátku dozvídáme co se stalo a kdo je vrahem, naznačuje, že se nejedná úplně o to hlavní." - ano, kdo udělal ten masakr není nakonec to podstatné. Podstatné je to, jak to k němu všechno dospělo. Podstatné je ono proč. A došlo mi, proč mě kniha nedokázala utáhnout - pro českého čtenáře je nepřenositelná ta sociální zkušenost chův pro střední třídu. Imigrační problém, který se v ní skrývá. Jakmile mi došlo, že kniha má právě na toto poukázat, jako na jakýsi (asi) dřímající problém ve francouzské společnosti, kniha mě začala bavit. Celé generace dětí vyrůstají v rukách žen, o jejich původu a bolestech nikdo nic neví. Opouštějí vlastní děti, s dírami v srdci (i když to není úplně případ hlavní hrdinky, ale zřejmě proto, aby klišé nebylo příliš klišoidní) žijí prázdné frustrované životy a vychovávají další a další generace francouzských občanů, budeme-li se koukat až do detailů, tak vlastně často bývalých kolonistů a usurpátorů... alespoň tak nějak jsem si to po četbě knihy představovala. Takže z tohoto úhlu pohledu byla pro mě kniha zajímavou sondou k sousedům a cením ji vysoko. Jen ty titulky "sociální thriller" jí tím pádem trochu nevystihují a spíše ji ubližují.
Ako pomerne novopečenú matku ma kniha zasiahla tak, že mi z nej bolo chvíľami až zle. To svedčí o tom, že je napísaná dobre. Na čítanie som sa ale netešila, keďže koniec príbehu je zrejmý už hneď z prvých viet a mňa z toho mrazilo.
Fakt, že se na začátku dozvídáme co se stalo a kdo je vrahem, naznačuje, že se nejedná úplně o to hlavní. Díky odhalení na začátku jsem se mohla soustředit na postavy a jejich smýšlení a pocity a taky prostředí, ve kterém se příběh odehrával a poté se až dostat do bodu, který byl zlomový. První kapitolu bych na konci klidně zopakovala, stejnak jsem si ji četla znova.
Nejvíce mě zaujaly myšlenky Myriam a jejímu postavení k dětem, které není v naší společnosti úplně běžné, zároveň smýšlení Louise se během knihy hodně posunovalo a začínalo být znepokojivé a byla vidět její změna.
Co se mi nelíbilo, tak posledních pár stránek, kdy jsem sledovali události skrz policejní vyšetřovatelku. Připadalo mi to jak z nějakého laciného televizního vysílání o vraždách.
Tak tato kniha nebyl dobrý výběr v knihovně. Vše za mě píší předešlé komentáře. Hned v první větě se dozvíte kdo zemře, kdo je vrah a pak je to zcela o ničem. Za mě určitě né.
První věta knihy : „První z dětí bylo mrtvé.“ Takže máme hned jasno. Zabila ho chůva, chlapečka i jeho sestru. Matka se zhroutila. To všechno se dozvíme na první stránce. Takže čteme (a nečte se to špatně) a chceme pochopit co a hlavně proč se to stalo. Skoro 200 stran. Přiznám se, že jsem to úplně nepochopila. Jaké z toho učinit závěry, co si odnést…. Nevím. Snad jen, že není radno pouštět si do svého soukromí cizí lidi, svět je plný skrytých psychopatů a duševní nemoci jsou nevyzpytatelné a často velmi dobře maskované.
No to jsem si zase sáhl pro knížku hluboko do záchoda! I tentokrát musím podotknout, že za to ale nemohu - pani totiž za tohle znásilnění prázdného papíru dostala Goncourta. A tím dostala i Pečiho.
Takže na první straně se dovíme, že chůva zabije dvě děti o které se stará. A pak dalších 200 něco stran se dovídáme, jak se vyvíjel vztah chůvy a pařížské rodiny. Tady bych rad spoileroval - nestane se totiž NIC zásadního. NIC!
Asi to mělo být o tom, jak je těžké stát se součástí vyšší třídy a muset se s tím pomalu loučit, protože děti věkem pomalu chůvu přestávají potřebovat. A jestli to mělo být o tomhle, tak to měl být článek na womanandlife.com nebo rhythmoflife.com a nemělo se to dávat do knihy!
Takhle zbytečnou knihu jsem dlouho nečetl, smekám. Jdu si přečíst Deník ze dna od Tomáše Řepky, abych si spravil náladu. 2/10.
Od první stránky víme, co se stalo. Co nevíme, je, proč se to stalo. A jak se vůbec mohlo něco takového stát?
Autorku k sepsání inspirovala vražda Lulu a Lea Krimových, které v roce 2012 ubodala jejich chůva. Samotný akt brutální dvojnásobné vraždy se nad celou knihou vznáší, bobtná v jejím středu a čtenář celou dobu hledá náznaky, hledá důvody a vysvětlení, chce vědět, JAK tomu mohli a měli předejít - protože přece museli, přece to nemohlo být jen tak? (V tom kniha připomene Rekonstrukci Hanišové, ale tím podobnost také končí.)
Něžná píseň stejně jako autorčina předešlá kniha ale není vlastně vůbec knihou o chůvě, která ubodá obě svěřené děti. Pro mě to byla především kniha o transformaci, kterou nevyhnutelně projdete, když se vám narodí děti. O tom, jak je společnost nastavená a k čemu vás přinutí. O stále existujícím a některými stále přiživovaném (mávám panu Hermanovi) dvojím metru vůči matkám a otcům. O úsilí a nenaplněných očekáváních, o seberealizaci a uznání, které je vyhrazené jen za role, které jsou ale s tou mateřskou v tvrdém rozporu. O tom, že ambice, které jsou před dětmi tak ceněné, z vás najednou dělají zrůdu a zároveň bytí "pouze" matkou člověka v zásadě podřadného, tak trochu (víc) neschopného. Stejně jako o tom, že když chcete děti pouze nastěhovat do bytu svého předmateřského života a ne se z něj úplně odstěhovat a začít život někde jinde, vždycky budete v očích některých dělat něco blbě - buď budete mít kolíbku moc blízko pracovního stolu nebo moc daleko a nedej bože, když si bude chtít ponechat ohrádku se svými koníčky (ale přeci se musíte realizovat - každý si je přeci schopný najít chvíli pro sebe, to mi netvrďte, že ne!)... A taky je to vyprávění o tom, že nikdy nikoho neznáte opravdu dobře. Ani vaše vlastní děti, ani dokonalé chůvy, se nebudou vždycky chovat tak, jak si přejete a jak by se vzhledem k tomu, že vy jste přeci laskaví a hodní a tolerantní měli (logicky) na oplátku chovat. Můžete jejich chyby a úlety omlouvat vlastními (imaginárními) pochybeními, ale třeba je pravda prostě mnohem blíž a je mnohem šerednější (co se doopravdy stalo se Stéfanie?)Nakousnutá je i otázka rasismu, salónního komunismu, rozpadu širších rodinných vazeb a nevyhnutelného tlaku na nukleární rodinu, který vytváří.
A je zvláštní, jak něco, co je pro jednoho strhující čtení, které se nedá odložit, může být pro jiného NUDA. (Otázkou je, jak silně dokáže otřást kniha někým, kdo nemá děti a co v ní nachází - protože si neumím představit, že bych ji dokázala číst se stejně staženým krkem před deseti lety, kdy bych ještě tolik věcí tak odporně a děsivě nepoznávala.)
Hned první věta mě ujistila, že to nebude lehké čtení, což opravdu nebylo. Souhlasím s autorkou, že vyzrazení konce knihy hned na začátku byl dobrý tah. I já jsem stále hledala odpověď na otázku PROČ?. Čtivá kniha, která žádnou matku nenechá chladnou.
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura chůva marocká literatura
Autorovy další knížky
| 2017 |  Něžná píseň |
| 2019 |  Sex a lži |
| 2021 | Země těch druhých: Válka, válka, válka |
| 2018 | V lidožroutově zahradě |
| 2022 | Ruční práce |
Kniha Něžná píseň je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 230x |
| Čtenářské výzvě | 18x |
| Doporučených | 7x |
| Knihotéce | 57x |
| Chystám se číst | 131x |
| Chci si koupit | 22x |
| dalších seznamech | 1x |
Čtivá knížka, ideální pro zachmuřené deštivé odpoledne. Zvláštní sonda do života mladé pařížské rodiny a téma tak blízké všem rodičům, až z toho mrazí. Jde skloubit děti i práci i zábavu? A Jak moc vlastně známe lidi kolem sebe? Chůvu bych si domů teda chvíli asi nepustila :-)