Osice komentáře u knih

Získala jsem odepsanou z knihovny a přečetla během dílny čtení na čtenářském klubu. Takhle začíst se mi ještě s žádnou knihou na čtenářském klubu nepodařilo. Hodně silný příběh. Medvěd se uloží k zimnímu spánku, ale po probuzení ho čeká rozčarování. … Jak je snadné něčemu uvěřit, když to všichni kolem vás omílají.

Kniha je řazená mezi knihy pro děti a mládež. Osobně si myslím, že je také pro dospělé. Mně úplně běhal mráz po zádech, když jsem si místo medvěda představila člověka. Vzpomněla jsem si i na Orwella, ale Frank Tashlin napsal svůj příběh dřív. Zajímalo by mě, jak by příběh vnímala moje dcera (5 let). Určitě doporučuji:-)

56 06.12.2021

Knihobudková z Teplic. Manžel mi knížky v knihobudce vyfotil a já si vybrala:-)

Příběh má podle mě jeden velký nedostatek. Je strašně krátký:-) Jak ráda bych se toho dozvěděla víc. A samozřejmě bych chtěla tajemné Šangri-La poznat a zažít na vlastní kůži. Úplně vím, čemu bych se tam věnovala. Už jenom za myšlenku, že lenost je ve skutečnosti rozvážnost, bych dala hvězdiček 5:-) Myslím, že na Ztracený obzor a hlavně Conwaye jen tak nezapomenu. Už je to nějaký pátek, co jsem knihu dočetla, a pořád přemítám, co bylo dál.

Mé první setkání s J. Hiltonem dopadlo nad všechna má očekávání. Doporučuji:-)

56 21.10.2021

„Radši bych měla prodat všechnu tuhle parádu a koupit si místo ní gramatiku, slovníky a dějiny filosofie.“

Hlavní zápletka je velmi lákavá. Manžel prodá v opilosti manželku i s malým dítětem námořníkovi. A protože svého činu lituje, tak přísahá, že se alkoholu nedotkne celým 21 let. Dotáhne to až na starostu. … A teď můžete hádat, kdo se asi ve městě Casterbridge po 20 letech najednou objeví:-) … O dějové zvraty není rozhodně nouze. Nejednou mě vývoj událostí překvapil. Ale ke konci už mi to přišlo malinko překombinovaný.

K žádné z postav se mi nepodařilo vyloženě najít cestu. Nakonec mi byl nejsympatičtější Michael Henchard, onen starosta casterbridgeský, o kterého tu šlo v první řadě. Nevím, do jaké míry je to způsobené překladem, ale vylíčení charakterů jednotlivých postav mi přišlo prapodivné. Nedokážu úplně vyhmátnout, proč jsem to tak vnímala. Nejspíš to bude tím, že jsem měla problém uvěřit, že určité jednání postav bych si měla vykládat tak, jak mi bylo podsouváno. Při čtení mi na mysli vytanula dvojkniha Na plechárně/Sladký čtvrtek a vzpomínala jsem, jak zdařile o 60 let později J. Steibeck svoje lidičky vykreslil. Pořád je nosím v paměti. Ale obávám se, že na Hardyho postavy po krátké době úplně zapomenu. I když osudy Susan, Elizabeth-Jane, Donalda, Lucetty a dalších byly velmi dramatické a osud je nešetřil.

„Není rychlejší cesty k vážnému zamyšlení nad vesmírem, jenž nás obklopuje, než noční bdění u nemocných.“

Z mého pohledu se mi nesnadno chápe popisovaná morálka. Hlavně co se milostných vztahů týče. V tomhle jsme se fakt dost posunuli:-) … O kolik jednodušší by to postavy měly, kdyby znaly text naší svatební písničky The key to her heart od Reubyho:-) Nejednou mi hlavou při čtení proběhla ze zmíněné písničky následující slova „You come clean from the start, laying down all your cards“

Některé popisy jsem si užívala, líbilo se mi, že se přede mnou postupně dotváří obrázek jednoho fiktivního městečka. A některé popisy se mi četly hůře, ztrácela jsem pozornost. To se mi stávalo spíš ze začátku, tak mi jenom asi déle trvalo, než jsem si na ně zvykla:-) … Časté biblické odkazy mi nic moc neříkaly. Že neznám dostatečně biblické postavy je ale můj problém, ne autorův. Když Starostu casterbridgeského psal, tak na tom lidé se znalostí Bible byli určitě lépe.

Přes určité výhrady hodnotím knihu vysoko. Zajímavý příběh, který je plný neuvážených rozhodnutí a nevyřčených tajemství. Přiznávám, že jsem byla párkrát dojatá. Můj 1. Thomas Hardy a věřím, že ne poslední. K němu mě nasměrovala J. C. Oates svou knihou Nesvaté lásky a já jí tímto děkuji:-)

PS. Panák obilí není totéž jako mandel. Rozhoduje počet:-)

56 10.09.2021

„To věřím, že se vám [rodičům] nehodí, aby se dětem otevřely oči. A zač jim mám být vděčná? Za to, že mě náhodou přivedli na svět pro své potěšení? Teď mě tu trápí, urážejí a pokořují, jak se jim zlíbí, a když je to omrzí: „Tady máš kapesník,“ a tím je vše vyřízeno.
Což jsem jejich majetek? Já [Jarmila] patřím sobě, myslila po toufarovsku a velmi se pyšnila smělostí těch objevů.“

Můj 2. čtenářský pokus. Poprvé jsem skončila na str. 57, ještě byla založená. Tehdy, myslím, že to bylo ještě na gymplu, mi nepřišla dost akční:-) Teď jsem po ní sáhla tedy znovu. Hledala jsem nějakou slabou knihu, abych ji stihla přečíst ještě během našeho pobytu u rodičů na Šumavě a nemusela ji odvážet k nám na sever. Přečíst jsem ji stihla nad očekávání rychle, takže budu muset hledat další slabou knihu:-)

Předtucha je trochu náročnější na pozornost, ale stojí za to. Situace popsané tak, že jsem je úplně viděla, slyšela a cítila před sebou. Sekání dřeva, na celé kolo puštěné rádio, které řve do ticha, nervózní dívka sedící vedle frajera na lavičce a mnoho dalších.

„Bylo krásně, bylo hříšně krásně, milost léta kanula po holých pažích, vzduch se mátl vůněmi. Všechno kvetlo najednou v opožděném létě, šípkové růže u trati, akáty na hradní skále a černý bez se svou hustou kočičí vůní rumišť. Mělká řeka byla plná cákajících kluků; pod lávku máchaly ženy prádlo, a jedna bosá na trávě, taková veliká nad ostatními sehnutými, polévala z kropítka kusy prádla na bělisku. Stříbrná sprcha šelestila, vonělo vodním sluncem.“

Rodiče Jelínkovi se chystají na 9 dní do Malory. Jejich 3 děti na to mají svůj názor. Jedno z témat, které mi je blízké, je rodiče x děti. I rodič má právo si na chvíli oddechnout od svých milovaných ratolestí. Moje děti by vyšilovaly podobně:-) … Bavilo mě sledovat, jak Ivan, Václav a Jarmila prožívají svůj čas bez přítomnosti rodičovského dohledu. Psychologie postav je velmi zdařilá. … V Předtuše toho lze objevit celkem dost, ale není to servírováno na zlatém podnose.

Poprvé byla kniha vydána v r. 1942 a mě při čtení pořád běželo hlavou, jak to, že se autorka ani zmínkou nedotkne toho, že je válka, jakoby se nic děsivého kolem ani nedělo!? Však po dočtení si myslím, že Pujmanová geniálně vyjádřila strach o své nejbližší, který byl právě v této době všudypřítomný. Pokud si do některých situací promítneme dobu vzniku příběhu, nabývají dalšího rozměru. Další myšlenka, která mi po zaklapnutí knihy běžela hlavou, směřovala k hodinám literatury na gymnáziu a k „nemožnosti“ předat poselství z knihy. Vždycky jsem si myslela, že je Předtucha nějaký dobrodružně-katastrofický příběh. Kdybych ji poprvé dočetla, tak bych o ní s určitostí nemluvila nadšeně. Do knih si zkrátka musí čtenář sám dozrát.

„Jako by je neznal, ty neblahé šaty s nepřátelskými fialovými kolečky, matka je vždycky oblékala na znamení, že už nemá Ivana ráda, v nehostinných časech úklidu nebo stěhování. Když klečela u kufru a odjíždělo se z Lichnova a všemu bylo konec, mívala na sobě šaty s kolečky, a jako by říkaly: „Dneska – to neplatí.“ A z těch starých šatů se dívá matčina nová hlava do nějakého osvětleného sálu, kam odcházejí velcí od dětí za známými – všichni známí našich rodičů jsou naši nepřátelé -, dívá se psím vínem lichnovské verandy až někam k moři. Raději kdyby byla máma rozcuchaná a seděla doma!“

Každopádně za mě velké překvapení (literární). Samozřejmě mě štve, že se autorka v 50. letech angažovala v politických procesech, ale této knize míň dát nemůžu.

PS. Doufám, že má můj komentář hlavu a patu. Píšu v časové tísni, musím jít svážet seno:-)

56 23.07.2021

Broučky jsem si chtěla přečíst už dlouho, konkrétně od jisté přednášky, která se týkala smrti v dětské literatuře. A teď když dcera (3,5 roku) projevuje sama zájem o smrt, řekla jsem si, že je ta správná doba na Broučky.

Ze začátku jsem si myslela, že budou pro dceru nestravitelní. Kvůli častým zmínkám o Bohu, modlení atd. Ale spletla jsem se:-) Barča se hodně zajímala o to, kdo je to ten Pán Bůh, proč by měli broučci poslouchat, proč si říkají zdař Bůh, atd. Všechno jsem se jí snažila vysvětlit, a proto díky knize měla možnost poznat zase něco pro ni neznámého. Děti jsou úžasně otevření nejrůznějším myšlenkám a konceptům, tak je o to svým krátkozrakým vnímáním zbytečně nepřipravujme…

Broučci se nám ve výsledku líbili opravdu hodně. Mně zejména opakování (určitá rutina v životě broučků řídící se denní dobou a ročním obdobím), rádoby pomalé plynutí, lyričnost popisů, rozhovory, které nepotřebovaly neustálé připomínání toho, kdo mluví (nešvar současných knih pro děti) – když jsem dceři četla, tak stačilo dělat mezi jednotlivými replikami pauzy a pracovat s hlasem a neměla problém se v rozhovoru orientovat; dále právě ta znázorněná smrt, která prostě k životu patří (je v pořádku cítit smutek, plakat a vzpomínat – zamlčování smrti malým dětem je podle mě kontraproduktivní; včera dcera sama prohlásila, že je škoda, že umřel děda Rudolf – až mě to dojalo) a chudobka vyrůstající na místě, kde umřel brouček… prostě krása.

56 23.12.2019

Další ročník projektu na podporu čtenářství Už jsem čtenář – Knížka pro prvňáčka máme úspěšně za sebou:-) Po příjemné šestileté pauze jsem se k projektu vrátila a užívala jsem si práci s prvňáčky. V pondělí děti při slavnostním pasování prvňáčků na čtenáře obdržely tuto dubánčí knihu. Nedalo mi to a také jsem si ji přečetla. O existenci dubánků jsem věděla, ale nikdy mě to k nim vyloženě netáhlo. Musím říct, že jsem příjemně překvapena. Kniha obsahuje fajn příběh o dubánkovi Borkovi, který chce přijít na kloub záhadě. Kam mířila šipka z klacíků? A co ten zvláštní bílý list? Hrozí někomu vážné nebezpečí nebo je všechno úplně jinak? A pak jsou tu úžasné doprovodné fotografie, které má na svědomí Petr Václavek, autor celé dubánčí ideji. Přiznávám, dubánci mi přirostly k srdci. Jsou jako živí:-)

PS. Doufám, že si prvňáčci užijí knížku stejně jako já:-)

55 16.06.2022

Na tuhle knížku jsem byla hodně zvědavá. Franz Kafka mě přitahuje… Avšak tak dlouho jsem otálela s nákupem, až už knihu nešlo sehnat. Mám ji sice staženou ve španělském originále, jenže španělsky neumím natolik dobře, abych si ji byla schopná přečíst:-D Nakonec se na mě štěstí usmálo a jeden český exemplář jsem objevila:-)

Ze začátku se mi líbila. Franz Kafka se prochází parkem a uslyší plačící holčičku. Dá se s ní do řeči a postupně zjišťuje, že je holčička smutná, protože ztratila panenku. Aby dívenku ukonejšil, tak si vymyslí, že je pošťák pro panenky a panenka mu pro ni poslala psaní. Pěkně se do toho zamotal a teď musí nějaké uvěřitelné psaní sesmolit. O panenkách ani o malých holčičkách nemá ani páru, tak poprosí sousedku, aby mu ukázala dceřinu panenku… Franzovi myšlenkové pochody mě několikrát rozesmály a jeho prohlídka panenky byla skvělá:-) Ale pak došlo na dopisy, na které jsem byla nejvíc zvědavá, a přišlo velké zklamání. Styl dopisů mi prostě ke Kafkovi neseděl. Kafka, kterého ráda čtu a který ví, jak popsat detail, přicházel se strohým popisem míst, která panenka navštívila. Navíc ty dopisy ani nebyly celé. A to mě zklamalo.

Do knihy je zakomponována i postava Dory Diamantové, poslední Kafkovy partnerky. Je super, že chtěl autor ukázat slavného spisovatele i z jiné stránky. Kafka zřejmě skutečně svědomitě vymýšlel po 3 týdny dopisy pro holčičku, která ztratila svou panenku. I když není jisté, jaké měla tato zvláštní berlínská příhoda zakončení, má Franz Kafka můj obdiv...

55 08.02.2022

Naše úplně nejoblíbenější knížka od Petra Horáčka. Četla jsem ji s dětmi nejmíň 10x a manžel ji s nimi také četl několikrát. Myška najde jablíčko a strašně ráda by si ho vzala k sobě do domečku. Jenže jablíčko je větší než otvor do jejího domku. Co teď? Myška se rozhodne, že si najde domeček větší. Příběh má chytrou pointu. Dospělého předčítajícího napadne hned, že by takto mohl příběh skončit, ale pro dětského čtenáře nebo posluchače obsahuje momenty překvapení. Knížka je krásně ilustrovaná a navíc obsahuje výřezy představující otvory do domečků. Ty jsou super. Arnošt (3 roky) dopředu hlásí, ke kterým zvířátkům myška nakoukne a Barunka (5 let) odříkává zpaměti části příběhu:-)

55 01.02.2022

Prosím zpozorněte. Evu Hudečkovou určitě znáte jako herečku, ale ona je to i bezvadná spisovatelka. Já to fakt netušila. Nebýt Květušky, naší věrné návštěvnice knihovny, tak mi zůstal její spisovatelský talent asi nadosmrti utajen:-)

Veselice se odehraje prakticky během jednoho dne. Jedná se o velkolepou oslavu na počest sv. Martina, patrona města Orlice. Časově je příběh nezařazen, mnohé evokuje, že jde o dřívější dobu, ale pak jsou tam prvky, díky kterým si dost dobře dovedu představit, že se pohybujeme v budoucnosti (samozřejmě postapokalyptické). Poutavé vyprávění odstartuje Tonka Pometlice.

„Tonka Pometlice klopýtala úvozem a funěla námahou, zmrazky jí skřípaly pod nohama. Úkosem pohlédla na vesnici v údolí, prolezlou chladem a bídou, na boží dopuštění, které chudákům sebralo i to málo, co měli. Politovala je, ale nehodlala se trápit neštěstím jiných; leželo na cizích bedrech, měla svých starostí dost. Cesta domů byla dlouhá a plná nástrah, musela šetřit silami a myslet na sebe.
„Dokud za mnou nezapadnou dveře chalupy, nebudu mít vyhráno,“ zamručela a s umíněností starého osla se ubírala do vrchů. Kabát s nárameníky měla upnutý ke krku, na hlavě beranici omotanou šálem, kalhoty i holiny zdědila po tátovi.“

E. Hudečková skvěle rozehraje „šachovou partii“ s mnohými obyvateli Orlice a jejího okolí. Figury na mě povětšinou působily spíš jako lidské karikatury. Pochybnými charaktery se to tam jenom hemžilo. Všichni mají svá tajemství a touhy. Někteří si jdou tvrdě za svým, jiní se nechávají manipulovat. A pak přišel konec. A moje první myšlenky byly, že ještě není dohráno. Chci vědět, jak se vyvíjely osudy mnoha postav a jak se vykrystalizoval vztah Horní a Dolní Orlice. Uvítala bych pokračování. Přijde mi škoda, nevytěžit víc z potenciálu, který příběh obsahuje. Na druhou stranu musím říct, že o knihách, v nichž není vše dotaženo do konce, přemýšlím nejdéle:-) … Po jazykové stránce mě text velmi mile překvapil. Bavily mě dialogy. Paní Hudečková dokáže používat slova velmi úderně. Lucie Seifertová příběh okořenila svými ilustracemi. V jejím podání působí odporný velitel Bohouš Pouchle ještě odporněji, prolhaná a podlá Lola Pumrová jako ta největší troska, atd. Každopádně, pokud máte chuť na neobvyklou knihu od české spisovatelky, tak Veselice je tou pravou volbou. DOPORUČUJI.

Eva Hudečková se u mě definitivně zapsala jako výborná spisovatelka. Určitě se poohlédnu po nějaké další knize od ní. Květo, díky!

PS. Veselici jsem si musela na DK sama vložit. Kdyby mě tolik neuchvátila, tak bych se s vkládáním neobtěžovala:-)

55 29.12.2021

Prosím nenechte se zmást anotací. Mary Poppinsová je všechno možné jenom ne vlídná:-) Čtení jsem si užívala, hlavně mě bavilo, že P. L. Travers obsadila do role kouzelné chůvy sebestřednou ženu, kterou kdeco otráví, odsekává dětem, vyhrožuje jim, uráží se, a která se se zalíbením prohlíží ve výlohách. Tak nějak jsem doufala, že postupně změkne, ale moc k tomu nedošlo. Vždycky jsem si myslela, že je Mary Poppinsová strašně hodná chůva. K dětem, které opatrovala, si však silnější vztah vytvořila, a to mi bylo sympatické. A děti jí velmi milovaly. Jsem moc ráda, že jsem si tohle známé dílko konečně přečetla, a poupravila si své domněnky:-) Jednu výtku ke knize bych však měla. Ilustrace se dost odchylují od textu. Např. Mary Poppinsová má mít černé vlasy a na obrázcích je má zrzavé?!

Barunka po první kapitole prohlásila, že to není knížka pro ni. Zaráželo ji, jak se Mary Poppinsová k dětem chová. Samotná dobrodružství ji očividně bavila, i na ně po čtení sama zaváděla hovor. Nejvíc se smála u kapitoly Jeníček a Barborka. Já si zase oblíbila paní Corryovou. … Než jsme knížku celou dočetly, tak jsme se shodly na tom, že jí dáme 4 hvězdičky, ale po dočtení jich tam sama od sebe máčkla 5:-)

Mary Poppinsovou mám ze zdejšího bazaru. Dorazila nám s překvapením uvnitř. Byla v ní vyšívaná záložka. Samozřejmě jsme ji k zakládání používaly, bylo to velmi milé zpestření:-) Ještě jednou děkuji.

55 24.08.2021

„Pokud chceš vědět, jaký někdo doopravdy je, všimni si, jak se chová ke svým podřízeným, ne k sobě rovným.“

Tohle je první díl, do kterého jsem měla velký problém se začíst. Strašně mě štvalo neustálé opakování předchozího děje a pak české překlady některých jmen (např. Pytloun, Hráchorád a Holoubková). Každou chvíli jsem přerušila čtení, abych si na něco postěžovala, moc mě to ke čtení netáhlo. Kdybych neměla tak výbornou zkušenost z předcházejících dílů, tak bych knížku odložila nedočtenou. Místo abych ji odložila, tak jsem ale udělala jinou věc. Začala jsem ji číst znovu od začátku. Nevěřila jsem totiž, že je kniha o tolik horší než ty předcházející. A najednou už to fungovalo. Těšila jsem se na čtení a nestěžovala si:-) Poprvé byl kámen úrazu v tom, že jsem Ohnivý pohár četla hned po Evženovi Oněginovi, který mě tak okouzlil, že jsem nedokázala přepnout na mnohem „jednodušší“ text. Místo čtení mě to pořád táhlo k ruštině, kterou jsem se opravdu učit začala:-) Jsem strašně ráda, že jsem dala této knize druhou šanci a s klidným svědomím říkám, že to byla senzace.

„Dřeli jsme se celý večer jako domácí skřítkové!“

Poměrně rozsáhlá úvodní část je prošpikována dalšími detaily z kouzelnického světa. Bavila mě přenášedla, ale také všechnohledy, lékouzelníci, způsoby, jakými utajovali před mudly mistrovství ve famfrpálu, leprikoni a víly. Možná začátek působí na první pohled zbytečně obsáhle, ale Rowlingová ví, co jím sleduje a já po přečtení už také. Zase mi nic nedocvaklo:-)

Bradavická část podle mě neměla chybu. S Harrym jsem všechno dost prožívala. Dokonce se mi nervozitou rozbušilo srdce. Zažívala jsem pocity, jako bych já před sebou měla nepříjemnou věc, které se musím účastnit. Tohle se mi u knížky nestalo už hooodně dlouho. … Při čtení na mě čekal nejeden šok, jeden jsem pořád ještě nerozdýchala, pořád jsem doufala, že to není definitivní. Při závěrečném Brumbálově proslovu se mi do očí tlačily slzy. … Stále mi „nedá spát“ postava Severuse Snapea. Užívám si Rona a Hermionu. Oceňuji, že jsem se dozvěděla něco z minulosti Hagrida a Nevilla Longbottoma. A doufám, že se ještě setkám s někým z Krásnohůlek a z Kruvalu. … Nechci moc často potkávat Smrtijedy a vy víte koho. Ráda trávím čas se studenty při vyučovacích hodinách.

„Harrymu bylo hned jasné, co přijde, když na něm utkvěl pohledem. Snape má v úmyslu otrávit jeho! Představil si, jak zvedá svůj kotlík, upaluje ke Snapeovi a třískne ho s ním po mastných vlasech…“

Do dalšího dílu se pustím rovnou, nebudu s tím tentokrát otálet:-) Pro zajímavost jsem vyhledala hádanku sfingy v originále, tak si můžete ještě jednou potrápit mozkové závity. Já ji celou opět nerozluštila:-) Jestli vás zajímá řešení, tak mi klidně napište. A tady je ta hádanka:

„First think of the person who lives in disguise,
Who deals in secrets and tells naught but lies.
Next, tell me what's always the last thing to mend,
The middle of middle and end of the end?
And finally give me the sound often heard
During the search for a hard-to-find word.
Now string them together, and answer me this,
Which creature would you be unwilling to kiss?“

55 18.04.2021

Četla jsem ji opravdu dlouho. Ono to holt trvá, když se čte většinou jen pár minut denně (při uspávání mimišáka:-)). I přes to kouskované čtení jsem si knížku opravdu vychutnala. Elia Kazan mistrně (a to myslím bez nadsázky) vykreslil charaktery svých postav. Nejvíc jsem si užívala, že jeho postavy prochází vývojem (někdy dost brutálním), já si k nim pomalu ale jistě vytvářím vztah a nedokážu se rozhodnout, při kom stát. Žádná postava mi nepřišla odbytá, i těm „podřadným“ je věnována péče.

„Na všem byla nejhorší celá sada imperativů, kterým jsem si dovolil podlehnout. Byly to „imperativy vhodnosti“. Zase ne to, co jsem chtěl, ale to, co bylo v jisté době a v té které situaci užitečné. „Imperativ vhodnosti.“ Ta slova jsou vepsána na náhrobku naší generace. Naše generace přece dělala vždycky to, co bylo vhodné.
Zvlášť já.
Ale to prosté, syrové a oproštěné základní „Chci?“ Co se stalo s ním? Je dávno pryč!
Těch „bych“. Ty člověka zabíjejí!“

Tichá dohoda je velmi komplexní dílo, které nutí čtenáře k zamýšlení se nad životními hodnotami, nad společností, ve které žije, nad rolí peněz v životě člověka, nad tím, co nás činí opravdu šťastnými, atd. Děj se odehrává v 60. letech v Americe a já jako přidanou hodnotu (jednu z mnoha) dostala životní osud řeckého přistěhovalce (otce hlavní postavy), který do této „země zaslíbené“ odešel s tím, že ho v ní čeká lepší budoucnost. Zajímalo by mne, kolik autobiografických prvků autor do knihy zapracoval. ... Velmi silně na mne také působily partnerské vztahy. O hrozných manželstvích se toho určitě napsalo hodně. Kazan na to jde jinak. Jím vykreslená manželství jsou prostě taková, jaká jsou. „Hrozné manželství“ může být jakékoliv manželství. Na první pohled se nějak jeví, ale s každým dalším pohledem z něj máme trošku jinačí pocit. Tak jako samotní partneři.

„Byl jsem vydán napospas komukoli. Nemohl jsem čekat už na nic jiného než na zázrak. Třeba dojde k nějaké strašlivé katastrofě a ta mě zachrání. Třeba se někde zabiju, nebo Florence se někde zabije, nebo přijde zemětřesení anebo bude válka. Chápal jsem, proč je válka pro lidi tak lákavá. Poskytuje jim záchranu z jejich beznadějných osobních situací. V jejím stínu připadá všechno osobní triviální. Předčí dokonce i parní lázně. Všecko omluví a všecko zahladí. Kdyby tak aspoň chtěla přijít válka a zachránit mě! Kdyby tak omylem nechali vybuchnout atomovou pumu! Mohl bych si jít sednout do toho sklepení v Indiu.
A tak jsem usnul.“

I přesto, že se jedná o velmi seriózní téma (životní krize člověka, citová i hodnotová), dokázal Elia Kazan prošpikovat text větami, které mě rozesmály. Dva citáty pro představu:-)

„Evangeli, na takovýho chytrýho kluka, skoro fenoména, jseš úplnej blbec.“

„Odešel jsem.
Musel jsem buď odejít, nebo ji zabít.“

Nechápu, že za takovouhle knihu neobdržel Kazan žádnou literární cenu. Uvažuji, že si ji pořídím domů, zde v bazaru se jich pár nabízí:-) Každopádně DOPORUČUJI a tentokrát bych dala hvězdiček i mnohem víc. Není pět jako pět:-)

Vlastníme vyřazenou z knihovny. Dlouho ji měly děti v knihovničce a před pár dny ji konečně přinesl náš mimišák (19 měsíců). Nečekala jsem, že se mi bude až tak moc líbit:-) I dceru (4 roky) si Zrzečka získala. V průběhu čtení prohlásila: „To je krásná knížka. Nemusíme ji vracet?“

Při čtení jsem si připadala jako bych byla u Starého dubu obklopená hejnem krvežíznivých vran, létala a proháněla s ostřížem rozzuřené krákalky, nebyl mi lhostejný zdravotní stav dubu a držela jsem Zrzečce palce, aby se jí podařila nebezpečná cesta, na kterou se vydala. Život veverky Zrzečky se neobejde bez dramatických chvilek. Dokonce bojuje o život (svůj i svých dětí)… Příběhy jsou plné zvířátek. Jako by kolem vás neustále poletoval nějaký ptáček. Mnoho informací ze života lesních zvířat je naprosto přirozeně do příběhu zakomponováno. Moc hezky je popsáno, jak např. ptačí lékaři pomáhají stromům a že si stromy nedokážou samy pomoci. Kniha umožňuje získat určité povědomí o životě a zvycích některých zvířat… Velkým bonusem jsou ilustrace K. Svolinského. Jeho kresby působí opravdu realisticky. Podle obrázků z knížky bych bez problémů dokázala rozeznat jednotlivé ptáky:-)

55 11.05.2020

Nejoriginálnější vypravěčka, se kterou jsem se setkala.

55 13.09.2019

Naprostá pecka:-) Myška se rozhodla, že udělá encyklopedii o životě kolem ní. Aby mohla všechno pečlivě zaznamenat, musí to nejdřív prozkoumat. Vylezla ze své nory a provedla nás nejbližším okolím kolem svého bydliště, pak jsme zamířili do lesa, nějaký čas jsme s ní strávili u rybníka a naše putování skončilo v zahradě. Každému prostředí je věnováno hodně pozornosti. Sledovali jsme život pod zemí, na zemi, ve vodě a v korunách stromů a dozvěděli jsme se toho fakt dost. Arnoštíka asi nejvíc zaujalo, že si krtek žížaly nakousá, aby mu neutekly, ale zůstaly živé a čerstvé na později. Barunku zase nadchla myšlenka, že by si mohla udělat svůj vlastní herbář. Došlo mi to, když mi jako dárek dala nalepený list, který utrhla z manželova skomírajícího kávovníku. Ani jsem mu to radši neříkala:-D Bylo super, že už máme načtené nějaké knížky od Ondřeje Sekory. Zavzpomínali jsme např. na larvičky chrostíků, kterým dělal Ferda domečky, Arnošt hned poznal mšice a kukačka nám připomněla Bumbrlíčka:-) A já zažila díky knize svůj komáří aha efekt. Už vím, proč jich je tolik kolem vody:-)

Tak schválně. Věděli byste, na co ulovit broučka? Nebo čím dýchá splešťule? Nebo jakou část rostliny jíme, když jíme květák? Nebo že králíček nemusí mít vždycky čtyři nohy?

Knížka je navíc nádherně ilustrovaná. Existuje k ní ještě aplikace, tu jsme zatím nezkoušeli, ale myslím, že jim ji koupím:-), ale nejvíc se těším, až s dětmi budeme sami pozorovat život kolem nás. To sice pravidelně děláme, ale teď jsme dostali spoustu nových podnětů:-) Doporučuji!

PS. Hravouku dostala Barunka k 6. narozeninám od kamarádky. Lili, děkujeme:-)

54 12.05.2022

„Jakou setrvačnost má život, jeho vyježděné koleje! Milenci se drží za ruce. Pražský hrad se majestátně tyčí. Babi dělá škubánky. A přitom všude visí stručné sdělení: Raněné a mrtvé hlaste na telefonním čísle 38 20 45.“

Výborná rodinná sága a pro mě naprosto výjimečná kniha. Historii fiktivní rodiny Schillerových jsem sledovala s nemalými obavami o jejich životy. Hned v úvodní kapitole jsem se ocitla v roce 1914 v zákopech a stala se svědkem vánočního veselí. Herbert Schillerem mi poskytl nevídaný pohled na 1. světovou válku. Četla jsem se slzami v očích, byla jsem dojatá jako blázen, ale říkala jsem si, že je to přehnané, že realita taková určitě nebyla. Pak jsem si ale dohledala, jak probíhaly první Vánoce 1. sv. války a zjistila jsem, že Alena Ježková tak úplně uzdu své fantazii nepopustila. … Krásné rodinné okamžiky jsou narušeny neslavnými obdobími našich dějin. S dospívající dívkou Hilde jsem prožila rok a něco v Terezíně. Prostřednictvím Hildiných deníkových záznamů jsem se seznámila s životem v ghettu a sledovala, jak se postupně život Židů za 2. sv. války smrskával. Poznala jsem profesorku Zdeňku Brumlíkovou, výtvarnici Friedl Brandeisovou a další skutečné významné osobnosti, které do mizerného života v Terezíně vnášely trochu radosti a světla. Dětské výtvarné práce, které vznikly v Terezíně pod vedením Friedl Brandeisové, bych si ráda prohlédla. Podařilo se je zachránit a jsou k vidění v Židovském muzeu v Praze. … Další vypjaté období, kterým si rodina Schillerových prošla, byl srpen 1968. Reportážním způsobem mi Alena Ježková přiblížila radost lidí ze socialismu s lidskou tváří, kterou vystřídalo rozčarování z tanků, jejich naděje vkládané do Dubčeka, a vždyť víte, jak to celé dopadlo. Zaujalo mě, co podnikla v té době v Rusku na Rudém náměstí skupinka 8 lidí. Natalia Gorbaněvská byla jednou z nich a napsala o tom knihu Poledne.

„Nesnáším, jak válka a Terezín pořád okupují mou mysl. Máme se radovat z každé hodiny života, která nám byla dána, i za naše mrtvé, tedy dvojnásob, trojnásob, mnohonásobně. Jenže smutku člověk neporučí, přilétne na křídlech jediné myšlenky nebo věci, která zas všechno připomene, rodinná podoba nebo spálené růže…“

Závěr knihy tvoří povídka Ruce houslisty a tu už jsem četla kdysi. Díky ní mi kniha upoutala, protože se podle ní jmenuje. Procházela jsem v dospělém oddělení kolem novinek a okamžitě mě uhodil do očí název Ruce houslisty. Byla jsem „nadšená“, že se mi konečně poodkryje neveselá rodinná historie, která se dala z povídky očekávat. I když jsem věděla, o čem je, tak jsem ji nemohla skoro přes slzy číst. Celkově jsem u této knížky byla hodně naměkko. Rodinu Schillerových jsem si zamilovala.

Alena Ježková se snažila o velkou historickou věrohodnost. Osudy jednotlivých postav umně zakomponovala do dění popisované doby. Úplně si dokážu představit, jak dětem prostřednictvím úryvků z této knihy záživně přiblížit např. život v terezínském ghettu nebo rok 1968.

DOPORUČUJI. Myslím si, že si tato kniha zaslouží více pozornosti. 30 hodnocení je žalostně málo!

54 25.01.2022

K narozeninám jsem dostala od manžela knihu Tři chlupatá zvířata od A. Paasilinna. Prvním chlupatým zvířetem je zaječí klučina, který osudově zasáhl do života novináři Vatanenovi. Nebo to možná bylo naopak:-) Tak či onak, Vatanen se po setkání se zajíčkem rozhodl opustit svůj dosavadní život, který kromě práce zahrnoval i dlouholetou manželku. Protože jsem také manželka, tak jsem měla trochu problém přijmout Vatanenovo impulsivní rozhodnutí:-) Příběh samotný se skládá ze série bláznivých někdy až „neuvěřitelných“ zážitků. Nejvíc mě bavila konspirační teorie o finském prezidentovi Kekkonenovi. Kniha vyšla v originále v době, kdy byl Kekkonen stále prezidentem:-) a jak jsem tak o Kekkonovi zjišťovala informace, tak mne nejvíc zaujala paradoxně jeho manželka Sylvi Kekkonen:-) Tato finská první dáma byla totiž spisovatelkou a dokonce byla jedna její kniha přeložená do češtiny. No uznejte, musela jsem si ji hned objednat a to je vlastně důvod, proč jsem hned nepokračovala dalším chlupatým zvířetem:-)

Moje první setkání s autorem a i když Zajícův rok ke konci trochu ztrácel dech, tak jsem se celkem pobavila. A někdy časem si dám i další chlupatá zvířata.

54 08.11.2021

Při naší poslední návštěvě Šumavy jsem prohrabala babičce opět její knihovničku. Její bratr (první vysokoškolák v rodině) prý nakupoval rád knížky, tak je opravdu z čeho vybírat. Nebožtíci na bále mají umaštěný přebal, co si pamatuju, tak babička u každého jídla četla, tak bych si tipla, že je to její práce:-) Mastnota nemastnota, mě zaujal hlavně autor knihy Ladislav Fuks, od kterého si chci dlouho něco přečíst. Navíc mě upoutal nádherný obrázek od Jana Černého na zmiňovaném přebalu. Ten bych měla ráda jako obraz v bytě. Vydržela bych se na něj koukat hodiny.

Nebožtíci na bále jsou označovány jako malá humoreska. Ano, o komické situace není nouze. Nemůžu říct, že bych se vyloženě smála, ale úsměv mi na tváři pohrával mnohokrát. Oblíbila jsem si lidičky z Růžové ulice 5, taktéž ty z Hradební ulice 26. Bylo mi s nimi dobře, na konci jsem se s nimi loučila nerada. Chtěla bych vědět, jak to s nimi nakonec dopadlo. I když možná lepší nevědět.

Kromě lidských osudů bylo zajímavé sledovat, jak to mohlo vypadat dříve v nemocnici. Zaujaly mne léčebné metody a hlavně šílený chaos, který tam panoval:-) To, co by dnes vyvolalo obrovský skandál, primář Johann Brabée v pohodě ustojí. Další kapitola sama pro sebe byla 2 komisařství. Muži na straně zákona jsou taky jenom lidi:-)

„Co bych ráda,“ zvolala žena a teď bylo znát, že je nějak rozčilená, „ukradli mi košík vajec.“
(…)
„A víte kdo…“ zeptal se úředník.
„Nějaký kluci roztrhaný, já je neviděla, ale sousedka s máslem a sádlem je zahlídla. Prý se za nima jen zaprášilo.“
„Musíte přivést sousedku s máslem a sádlem,“ řekl úředník suše, „to takhle nejde, sem přijít a nic nevědět, jak to máme vyšetřovat, když sama nic nevíte? Hleďte zjistit, kdo zloději byli a zdaž cestou vejce nerozbili, byla jste pojištěná na krádež?“

Jak jsem četla, tak na mě padala čím dál větší tíseň. Všechny komické situace se totiž odehrávají po sarajevském atentátu, takže jsem na rozdíl od postav věděla, kam to celé směřuje. Časové zasazení příběhu dodávalo nevinným zmínkám typu „za týden odjedeme“ výraznou pachuť hořkosti. Bylo mi hrozně, když jsem četla o obyčejných lidech a o jejich plánech a věděla jsem, že Anenský bál je pro ně jednou z posledních možností, kdy se mohou cítit bezpečně, pobavit se a být pohromadě s těmi, které mají rádi. … Nejsem historik, ale myslím, že autor ve svém příběhu o 2 dny posunul vylepování plakátů Mým národům. Buď jak buď, Nebožtíci na bále je pro mě zvláštní nezapomenutelná kniha, o které budu asi ještě dlouho přemýšlet.

54 11.03.2021

„Dneska pro vás neudělají vůbec nic navíc. Vyžádají si přesný výčet povinností a víc nehnou prstem. Já mám s personálem úplně stejný problém. Když řeknu: „Zameťte podlahu,“ a nedodám: „a potom ukliďte koště,“ nechají ho prostě ležet na zemi.“ (z povídky Drž mě pevně, nepouštěj mě)

Celá sbírka je povídkářskou lahůdkou. Ve vyprávění se skvěle prolíná minulost s přítomností. Kniha je zaplněna výraznými ženskými hrdinkami, i když jsou někdy výrazné svou nevýrazností, chtěla jsem se toho o nich dozvědět mnohem víc. Ženy v podání A. Munro muže zastiňují. O mužských postavách jsem se toho většinou dozvěděla velmi málo, přesto dráždily mou představivost. Ta zvláštní nevyváženost zobrazení ženského a mužského světa však skvěle fungovala.

„Svěřila se [Ahmeda] doktorovi, že ji pálí oči, jako by místo nich měla rozžhavené skleněné kuličky, a taky ji bolí klouby. Neměla byste tolik číst, řekl jí; potřebovala byste se unavit nějakou užitečnou domácí prací nebo zkuste cvičit. Je přesvědčen, že by se zbavila všech potíží, kdyby se vdala. Je o tom přesvědčen navzdory tomu, že většinu léků na nervy předepisuje vdaným ženám.“ (z povídky Meneseteung)

Sbírka obsahuje 10 povídek, které jsou tak bohaté a spletité, že jsem je vnímala jako úplné miniromány. Když jsem dočetla povídku, tak jsem neměla chuť hned na další. Nejdřív musela doznít ta předchozí. U jedné povídky se mi stalo, že mne hned nezaujala, ale pak jsem stejně propadla dalšímu příběhu, který se přede mnou začal postupně odkrývat. Už si ani nedokážu vybavit, o jakou povídku šlo, protože ve výsledku mi učarovala jako všechny ostatní:-)

„Kdykoli paní Buttlerová neboli Karbunklová vpadne do jejich kuchyně, což dělá bohužel dost často, nikdy si nesundá černý plášť ani neodloží pestrobarevný sametový turban. Nechce nám brát naději, říká matka. Naději, že se nezdrží, že se jí zbavíme dřív než za tři hodiny.“ (z povídky Ach, co je dáno)

Není vždy jasné, v jaké době se vyprávění odehrává. Občas si odskočí z Kanady do Skotska. Prostředí je vykreslené tak, že si ho lze snadno představit, někdy láká svou obyčejností, jindy příslibem dobrodružství, jindy atmosférou, ale postavy a jejich vztahy, touhy, to, co prožily a prožívají, jsou tím, co dokáže vdechnout povídkám A. Munro punc výjimečnosti.

„Punčochy nenosily, tehdy to nebylo v módě. Měly jen ponožky a vysoké šněrovací boty (nízké střevíce si nechávaly ve škole), a přestože měly dlouhou sukni – mluvíme o zimě 1948/49-, kritický kus lýtka pod nimi zbýval nechráněný. Některá venkovská děvčata nosila kromě ponožek i teplé punčochy, někdy i lyžařské šponovky vytažené až k pasu, kde jim nehezky nadouvaly sukně. K něčemu takovému by se Margot s Anitou nikdy nesnížily. Raději by umrzly, než aby se vystavily posměchu jako holky z balíkova.“ (z povídky Paruka)

Líbí se mi, jak autorka volila názvy pro své povídky. Byla jsem zvědavá, co se za názvy jednotlivých povídek skrývá. Nejednou název odkazuje na nějakou literární zmínku v dané povídce:-) Literární narážky v knihách dráždí obecně mou zvědavost, A. Munro je ovšem prokládá zmínkami fiktivními, čímž mi dost zavařila:-) Popisovaná autorka Ahmeda Joynt Rothová z povídky Meneseteung a její dílo mě natolik zaujaly, že jsem si od ní chtěla něco přečíst, ale když jsem po ní pátrala, tak vyšlo najevo, že si ji Alice Munro kompletně vymyslela:-( Naopak štěstí mi přálo s knihou Malý Macgregor, kterou předčítá Flora nemocné sestře v povídce Přítelkyně z mládí. Ve skutečnosti se jedná o knihu Wee Macgregor od J. J. Bella a je možné si ji online přečíst zde: http://gutenberg.net.au/ebooks11/1100201h.html Dvě kapitoly jsem si už přečetla, nicméně jsem na tom podobně jako matka, která „se obvykle nesmála, protože většina povídek byla napsána skotským nářečím [glasgowské nářečí] … “:-)

Po knize jsem šáhla ze 2 důvodů. Jedná se o novou knihu (vydanou 2021), takže se hodí do ČV, ale ve skutečnosti byla v originále vydaná už v roce 1990. Nějak mě to víc v současnosti táhne ke knihám „starším“, tak jsem byla ráda, že nemusím hledat mezi supernovinkami. A tím druhý důvodem byla samotná autorka A. Munro, která je držitelkou NC za literaturu:-) Sice se jedná o mé první setkání s autorkou, ale bylo tak intenzivní a opravdové, že mi to nedá a řadím ji ke svým oblíbeným!

54 07.03.2021

Od Wellse jsem si chtěla něco přečíst už hodně dlouho a dostala jsem se k němu až nyní, a to díky letošní čtenářské výzvě. Hodí se sice do několika témat, ale mě poskytla šanci vyhnout se srdcebolným zvířecím příběhům, kterým se normálně vyhýbám:-)

„Venku se řev rozléhal daleko silněji. Zdálo se, že je v něm ukryta veškerá bolest světa. A přesto – kdybych věděl, že se něco podobného děje ve vedlejší místnosti a zvíře bylo potichu, jsem přesvědčen, že bych tím tak nestrádal. Teprve jestliže utrpení dostane hlas, rozechvívá naše nervy a probouzí v nás soucit, který nás svírá.“

Kniha začala zajímavě. Synovec zveřejňuje vyprávění svého zesnulého strýce Edwarda Prendicka, které objevil mezi pozůstalostí. Prendick, který jen o vlásek unikne smrti na moři, se souhrou okolností dostává na ostrov, kde provádí své šílené experimenty nechvalně proslulý doktor Moreau. Po mém úvodním nadšení však postupně můj zájem upadal. Kdybych měla jedním slovem vyjádřit svůj pocit z knihy, tak by jím bylo slovo NEVÝRAZNÉ. Nevýrazné byli postavy. Nemohla jsem nesrovnávat s Doyleovým Ztraceným světem. Doktor Moreau mě ničím nepřitahoval, nevzbuzoval ve mně žádné velké emoce, ve srovnání s charismatickým profesorem Challengerem působil nemastně neslaně. Nevýrazný byl také způsob vyprávění. Měla jsem velký problém se soustředit, myšlenky se mi rozbíhaly všude možně, četla jsem po kouskách, i když jsem měla možnost číst delší dobu v kuse, ani jsem nebyla moc zvědavá, co se stane dál. Nevýrazně popsané bylo pro mne i prostředí. Nevím, zda to bylo nějakým mým špatným čtenářským rozpoložením, ale vůbec jsem před sebou neviděla dům bolesti, chatrče zvířecích lidí, ani samotné zvířecí lidi. Nedařilo se mi do příběhu proniknout. Pořád jsem byla jako nějaký ospalý pozorovatel, který stěží vnímá, co se kolem něj odehrává. Největším zklamáním pro mne bylo, že mi autor nedal možnost přímo se účastnit experimentů doktora Moreaua. Přiznávám, že jsem očekávala, že dostanu drsný příběh, při kterém nebudu „napětím skoro ani dýchat“, že si čtení fakt užiju, stejně jako Ztracený svět.

Při čtení jsem se chtě nechtě musela zamýšlet nad člověkem jako pánem tvorstva. Jeho touha přetvářet vše k obrazu svému nezná mezí. Bylo mi líto zvířat, která se dostala do rukou doktora Moreaua. Experimentování na zvířatech se mi příčí, na vysoké jsem četla knihu Nejbližší příbuzní (https://www.databazeknih.cz/knihy/nejblizsi-pribuzni-31281), která ve mně vyvolala opravdu velké emoce. Dalším podnětem k přemýšlení byl pro mne vztah lidských postav ke zvířecím lidem. Každá z postav to s nimi má jinak. Wells zřejmě Ostrovem doktora Moreaua reagoval na téma týrání zvířat, které už v jeho době bylo velkým tématem. Číst toto dílko v době jeho vzniku muselo být něco úplně jiného než dnes. Je mi až líto, že mě příběh spíš míjel.

„Řekl jsem, že jsem si na zvířecí lidi zvykl. Tisíce věcí, které mi dřív připadaly nepřirozené a ohavné, se mi záhy začaly zdát zcela všední a přirozené. Řekl bych, že všechno na světě přebírá barvu od nejvšednějších odstínů toho, co nás obklopuje.“ … Na co všechno je člověk schopný si zvyknout a přizpůsobit se nastalé situaci?!

První setkání s Wellsem nedopadlo sice úplně podle mých představ, ale určitě mu dám v budoucnu ještě šanci:-)

54 26.02.2021