ondrula komentáře u knih

Knihu vnímám jako typického představitele normalizačního historického románu. Jedná se o styl pomalu plynoucí, popisný a dosti nudný. A to přesto že se jedná o příběh renesančního dobrodruha a hochštaplera Kelleyho, v jehož životě nebyla nouze o náležitá dramata. Měl jsem u Kaplického týž problém s Kladivem na čarodějnice; přijde mi, že autor tak nějak popisuje historickou scénu, bez většího nápadu sepisuje dialogy postav, ale nemá talent k tomu, aby čtenáře zaujmul či dokonce strhnul. Problém je možná také v tom, že kniha na svých asi 260 stranách se snaží obsáhnout románovou formou celý Kellyho život, což je ovšem na historicko - biografický román zoufale malý knižní rozsah a kniha nakonec působí skoro až jako životopisný medailon. U takových knížek mám zkušenost, že po nich sáhnu, když momentálně nemám po ruce nic atraktivnějšího, čtu je nekonečně dlouho a dočtu je se zaťatými zuby anebo vůbec ne.

4 24.06.2020

Po knize jsem sáhl proto, že jsem najednou dostal hroznou chuť na duchařinu ze starého (nejlépe anglického) panského sídla. Má očekávání se naplnila jen zčásti, protože o duchařinu v pravém slova smyslu se nejedná a lokalizace děje je mi neznámá (asi USA, případně Austrálie). Čtyři hvězdy dávám především proto, že kniha je děsivá (občas se mi ji nechtělo večer číst) a je čtivě napsána.

Vytknout pohříchu musím prvoplánovitost zápletky. Mladá dívka bez jakéhokoliv zázemí, majetku či sociálních kontaktů (nepočítaje kocoura) se zčista jasna nastěhuje do staré barabizny uprostřed lesů, ke které přijde jako slepá k houslím. Dům má pochybnou a záhadnou minulost. Tím si autorka výborně připravila půdu pro další hororové motivy, ale je jasné, že to strašně láme přes koleno.

Dále mi trochu vadilo dávkování děsivosti. Nechci příliš vyzrazovat z děje knihy, ale přišlo mi, že ve většině knihy o žádný zvláštní děs nejde, spíše se jedná o neurčité náznaky, noční zvuky, domněnky a také báje a zvěsti s domem spojené. Nic moc. V poslední čtvrtině knihy se oproti tomu dostaví hororový motiv tak strašlivě děsivý, že je čtenáři skoro až k smíchu, jak úporně se snaží autorka čtenáře vystrašit, působí to jako scény z amerického hororového filmu.

4 19.09.2019

Z mimoděčného nákupu v Levných knihách (19 korun) se vyloupla jedna z nejlepších knih, které jsem v poslední době četl. Lousianské mokřady jsou totálním vidlákovem a autor Tom Cooper rozjel neskutečnou noire jízdu, jejíž představitelé se rekrutují z řad pomatenců, zločinců, dealerů, feťáků, vychcánků i zarputilých oldschoolových rybářů. Postava maniakálního jednorukého Lindquista s detektorem mi asi utkví v hlavě na hodně dlouho. O atmosféře a prostředí knihy mnohé napoví, když si do googlu zadáte slovo "bayou".

4 22.02.2018

Působilo to na mne jak zjevení: můj oblíbený autor nečekaně napsal román o mém oblíbeném hrdinovi; tohle přeci nemůže selhat! Selhalo. Simmons přivedl Holmese na území Spojených států, aby zde vyšetřoval prapodivnou vraždu a simultánně pak rozkrýval anarchistické spiknutí kolosálního rozsahu. Slibný rozjezd románu je ale po chvilce Simmonsem zcela paralyzován salónními scénami, na jejichž pozadí vychytralý Holmes a slabošský Henry James vedou nekonečné a prázdné žvásty s nezajímavými a odpudivými americkými snoby. Bez hlubšího smyslu si asi na 400 stranách knihy u jídelního stolu společnost vykládá různé historky, zážitky, vtipy a drby a čtenář nevěří vlastním očím, že autor se rozhodl stopáž knihy natáhnout právě takovými prázdnými bláboly. A to přesto, že víme z románu Terror, že Simmonsův tlustopis dokáže být neobyčejně atraktivní na každé své stránce. Prokousal jsem se ke konci s tím, že mě za to nudné utrpení jistě čeká nějaké Grand Finale, nějaká dramatická a náležitě propracovaná akční scéna, kterou Holmes neustále mezi řečí předjímá. No, nestane se tak; závěrečná scéna je odbyta poměrně vágně a z klíčové záhady (titulní záhada pátého srdce) se vyklube taková banalita, že mi bylo k pláči. Dost možná se jedná o mé největší literární zklamání roku 2016. K pocitu hořkosti přispívá skutečnost, že Simmons se odvážil pobořit některá zažitá fakta o životě Sherlocka Holmese, které vystavěl sám A. C. Doyle, k čemuž mu mj. slouží zřejmé logické rozpory či nedostatky Doylových povídek. Holmes poměrně brzy dospěje ke skandálnímu poznatku, že on sám je fiktivní postava, ovšem s tímto zjištěním se v dalším knižním ději prakticky vůbec nepracuje a nakonec podivně vyvane do ztracena.

4 12.12.2016

Nic jsem neměl proti prvnímu dílu Aristokratky. Evžen Boček zjevně píše humoristické knížky pro lidi, kteří mají rádi takový ten potřeštěný humor, jímž oplývá třeba Ivan Kraus, Zdeněk Jirotka nebo třeba P. G. Wodehouse. Není to sice nic pro mě, ale není to dlouhé a chvílemi to je i úsměvné. Druhý díl jsem ovšem nedočetl, protože se jedná o brutální recyklát prvního dílu a nechtěnou parodii. Autor do zblbnutí opakuje ty samé vtipy, motivy a hlášky z prvního dílu knihy a vážně už to na mě nepůsobilo mile a úsměvně, ale přihlouple a otravně.

4 21.11.2016

Populárně naučný obsah je poměrně dost zajímavý, zvláště pak pro milovníka Šumavy. Některé pasáže jsou ovšem zbytečně rozvleklé a nezáživné (oblékání, rituály). Bohužel mi přišlo, že autor byl v této knize úslužný minulému režimu a na obsahu je to znát: vyzdvihuje pokrokové společenské zřízení, zesměšňuje náboženství a zamlčuje, že Šumava byla více německá než česká (četl jsem přirozeně socialistické vydání z roku 1989).

4 30.11.2015

Originální myšlenka, se kterou je kniha psána (vyjevena hned na začátku) vede k hlubokému zamyšlení. Vůbec začátek knihy je velmi čtivý a za její vrchol pokládám - bohužel krátkou - epizodu ze Stalingradu. Druhá půlka knihy mi přišla už poměrně nudná a rozvleklá.

4 14.07.2015

Nejdřív mě kniha bavila, je to takový historický quasiviktoriánský urban pank. Autor má velice slušné znalosti historie (dějinných událostí i reálií) a dovede je aktivně zapojovat do děje. Některé motivy v knize jsou podle mého poctou atraktivnímu psychedelickému mysticismu staré Prahy, tolik používanému třeba Gustavem Meyrinkem či Milošem Urbanem. No a gurmánské orgie, oslavované snad na každé stránce, to je prostě nádhera. Jenomže. Autor se na čtenáři dopustil dle mého názoru trojí zrady. První zradou je samoúčelnost Durmanova cestování, v knize se očividně objevuje francouzská a mexická anabáze jen z toho důvodu, aby Durman mohl zažívat nová (jiná) potěšení z jídla či sexu; jinak tyto pasáže nemají vliv na děj detektivky. Druhou zradou je pornografická oplzlost, vyobrazená až přehnaně explicitně a nedivil bych se, kdyby se to některým čtenářům hnusilo. Třetí zradou je samotný závěr knihy (SPOILER!), kdy nepřijde odhalení totožnosti vraha, ač k němu Durman celou dobu směřuje, nakonec to nechá jen tak lehkomyslně být a poznamená, že totožnost vraha je zcela zřejmá...

4 08.06.2015

Byl jsem zvráceností knížky mého oblíbeného spisovatele tak zhnusen, že si teď po několika málo letech ani nevzpomenu, o čem to vlastně bylo.

4 06.05.2014

Atraktivní prostředí mořeplavby a vzrušující okultní motivy na jedné straně, na straně druhé překombinovanost, zbytečné pasáže a nezajímavé postavy. Závěrečné rozuzlení je natolik zběsilé, že nedává čtenáři šanci v průběhu četby uplatnit detektivní talent.

3 25.01.2022

Již před delším časem jsem zjistil, že vesnický román dokáže být neobyčejně silným zdrojem poučení i zábavy. Za obojím však stojí ještě něco: jakási esence samého života, odkaz životní moudrosti předků, mohutné životní pouto mezi přírodou a člověkem. Proto je četba vesnického románu pro mě zajímavá.

Mám v čerstvé paměti třeba Mlhy na Blatech, Jana Cimburu nebo Zapadlé vlastence. Mlhy na blatech jsou tak nějak klostermannovsky užvaněné, Jan Cimbura je jaksi mravokárný a ukňouraný, Zapadlí vlastenci jsou nudní. Vše jsem ale dočetl do konce. Když pak člověk otevře Reymontův román Sedláci, je to jako kdyby dostal ránu pěstí. Tak nádherné popisy krajiny a jejích proměn, črty lidských charakterů a jejich pohnutých osudů, epické dějové zvraty, živé zobrazení lidových zvyklostí a slavností... o tom se může výše zmíněným autorům zvučných jmen (Klostermann, Baar, Rais) jen zdát. Však ne nadarmo je také Reymont laureátem Nobelovy ceny za literaturu.

Zpočátku jsem se trochu bál, jak budu vnímat polský román, protože jednak s nimi nemám moc dobré zkušenosti a jednak jsem nostalgický vlastenec a selské prostředí v sousedním Polsku by mi mohlo být třeba cizí. Opak je pravdou, kulturní rozdíly jsou poměrně mírné a přesto zábavné, poučné a osvěžující. Paralely s českým prostředím jsou naopak silné.

Je mi záhadou, proč Reymont není v Čechách známější a čtenější, když na hlavu poráží svým spisovatelským uměním naše učebnicové klasiky. Ale třeba je to i dnešní dobou a silně konkurenčním knižním trhem; Sedláci je přeci jen četba pro fajnšmekry a vydat dnes čtyřdílný epos napsaný před 116 lety (sic!) by byla zřejmě nakladatelská sebevražda. Jen na okraj - v Čechách byli Sedláci vydáni naposledy v roce 1951, tedy před 70 lety, to je síla.

3 23.07.2020

Já mám k Singerovi rozpolcený přístup. Jeho příběhy mě vcelku nezajímají, na otravném milostném trojúhelníku Maxe, Miriam a Arona je ta nezajímavost pěkně vidět. Napětí v jejich vztahu začne klíčit v jediném okamžiku, totiž když se Aron dozví pravdu o Miriamině minulosti, ovšem nakonec si to nechá pro sebe a nevzejde z toho vlastně žádný konflikt. Je to tak nějak příběhově o ničem a vůbec je děj dost předvídatelný. Co mám ovšem na Singerovi rád, jsou takové ty jeho reminiscence do židovsko-chasidské kultury. Jeho košaté vzpomínky na poměry ve štatlech předválečné východní Evropy ve mně vzbuzují zvláštní příjemné šimrání pro tu tajemnou okultnost, konzervativnost a nebojím se napsat nádhernou zaostalost, zvlášť když to autor vyšperkuje pozoruhodnou sbírkou hebrejských a jidiš výrazů, které používají postavy tak nějak přirozeně mezi řečí. Myslím, že tenhle typ narativu, ta ojedinělá atmosféra skoro až středověkých poměrů, kterou je Singer na základě svých vzpomínek schopen vykreslit, je také důvod, proč je jako autor tolik populární.

3 31.10.2019

Follett se snažil vycucal z prstu (pera) další díl komerčně úspěšných historických románů z městečka Kingsbridge a zasadil ho do kulis anglických a francouzských náboženských bouří 16. století. To by bylo fajn, kdyby ty velké dějinné události, o kterých kniha primárně je, omezil na minimum a autor setrval namísto toho v Kingsbridge. O městečku a katedrále se ale Follett tu a tam zmíní tak nějak z donucení a aby se neřeklo. Kdyby v knize nebyly, nic by se nestalo, Follett se zaměřuje na šílené intriky spojené se světem královských dvorů, mezinárodní špionáže a vůbec učebnicových dějin. Postavy jsou buď ďábelsky zlé nebo pohádkově dobré a děj místy rozvleklý a nudný. Jak už je to u Folletta u románů z Kingsbridge obvyklé, autor místy dělá velké časové skoky, ovšem tentokrát to působí tak nějak nepřirozeně a nekonzistentně. Jako by čtenář nemohl autorovi najednou ani uvěřit, že ten šedesátiletý Ned je ta samá postava, které je ve většině knihy kolem třiceti. Shrnuto: jako historický špionážní thriller se to nečte špatně, ale jako součást geniální série z Kingsbridge je to slabota, Follett to rozhodně umí lépe, když se snaží.

3 19.11.2018

Tohle na mě působilo ve srovnání s Holeovkami jako takový průměrný a naivní příběh o pomstě. Příběh v podstatě - vyjma několika originálních obrazů - ničím zvláštní. Navíc kniha obsahuje spoustu neuvěřitelností (Sonny přestane okamžitě a celkem bez potíží po 18 letech fetovat heroin) a pitomostí (třeba jeho talent univerzálního zpovědníka). Kdo se vyklube z Leváka, mi bylo jasné hned zkraje, protože u Nesba mám prostě už zažitý ten jeho sklon k dramatickým a šokujícím odhalením. Přesto se knížka čte pěkně, talent páně Nesba se nezapře.

3 02.02.2016

Skutečný historický bestseller ze starého Egypta, který v mnohém dokáže pokořit i Sinuheta. Wilbur Smith totiž dokázal napsat román tak, aby v něm nebyla hluchá místa. V knize se pořád něco děje a všechny ty události jsou navýsost zajímavé. V rozmezí přibližně 30 let, ve kterých se román odehrává, je dost prostoru pro velmi silná témata: osudová láska, nebezpečný nepřítel, ještě větší nepřítel, exodus a dlouhé putování, otázky nesmrtelnosti a zachování dynastie atd. Hlavní postava, otrok Taita, je hrdina nehereoického ražení, je to takový polyhistor a univerzální génius, který všechno zná a umí, skoro všechno vynalezl nebo alespoň zdokonalil, ale přestože je všeználek a smart-ass, čtenář k němu musí pocítit sympatie.

3 04.01.2016

Bohužel musím říct, že první a poslední díl celé série jsou ty slabší. Policie byla pro mě více než kdy jindy přehlídka stereotypů a klišé ze života Harryho Holea. Nesbø se očividně přidržoval zajetých spisovatelských modelů a motivů (proč to také měnit, když to fungovalo předtím) a třeba takové to neustálé uvádění čtenáře v omyl, které má vyústit v dokonalý úžas při odhalení pravdy, to mi přišlo až směšné. Falešné stopy, které autor od začátku čtenáři servíruje, jsem skoro ignoroval, protože už Nesba znám a vím, jak pracuje. Taky se mi snad poprvé stalo, že jsem v sérii HH v půlce knížky odhalil vraha (a tentokrát jsem se opravdu trefil), protože tentokrát ho Nesbø nešikovně vystrkuje do popředí. Motiv znásilnění mi přišel hloupý a zbytečný. Přesto všechno se kniha velmi dobře čte, se čtivostí Nesbø rozhodně nemá problém a to je jeho největší deviza.

3 30.06.2015

Pamatuji si, že nám náš poněkud senilní profesor češtiny na gymnáziu zmiňoval Davida Lodge jako typický příklad současného humoristického románu. Ten starý paprika to měl ovšem asi nějaké popletené, protože můžeme brát román Hostující profesoři jako současný pouze s rezervou dobrého půlstoletí (Lodge zpracovává vlastní zážitky z výměnného pobytu, který se udál v 60. letech) a humoristický teprve není, neboť mi přišlo, že těch několik málo pasáží, při kterých jsem se lehce pousmál, skutečně nečiní knihu nějakým manifestem humoru. Komičnost, o kterou se Lodge usilovně snaží, je odsouzena k záhubě jednak její mizernou kvalitou, a jednak autorovou neschopností udržet koncept narace. O skutečně humorný román by mohlo jít tehdy, pakliže by se příběh odvíjel dále v duchu, v jakém byl započat a těžil by hlavně z konfrontace arogantního Američana s konzervativním prostředním staré dobré Anglie na jedné straně a na straně druhé ze střetu uťáplého Angličana s otevřeným a kosmopolitním duchem americké univerzity. Jakkoliv se to zdá bizarní, ve škole stráví obě postavy minimum času a místo toho se věnují nějakým naprosto neuvěřitelným milostným eskapádám. K těm je ostatně autor násilně svede zjevně jen proto, aby mohl v závěru knihy realizovat svou dlouho chystanou změnu formátu - román se přetaví do podoby filmového scénáře. Kniha, která se takto začně rozpadat už někdy ve své polovině, kdy autor únavným způsobem román pozmění do nudné korespondenční podoby, je navíc rozmělněn podrobným líčením kvašení v americké společnosti v 60. letech, projevující se (dost zbytečně) také v podobě nepokojů a demonstrací v dění na univerzitě. Kdo někdy poznal, z jakých bohatých studnic může čerpat akademický humor, musí být Hostujícími profesory poněkud zklamán.

3 21.03.2015

Tento komentář obsahuje SPOILERY, nedoporučuji jej číst těm, kteří se na knihu teprve chystají. Ze všech Brownových knížek je tato bezkonkurenčně nejslabší. Na prvním místě je třeba říct, že je z ní silně cítit Brownova urputná snaha prodat VŠE, co si poznamenal při studiu reálií. Hlavně pak poměrně známá fakta, která pro neinformovaného jedince mohou působit překvapivě. Zajímavé je, jak moc Brown podceňuje Američany - studenti vysoké školy jsou zde prezentováni jako hloupí dementi a americká veřejnost by zcela jistě nepřežila, kdyby se seznámila s podobou zednářských rituálů (tato skutečnost představuje státní ohrožení nejvyššího nebezpečí? co je to za kravinu?). Ale dál - Langdon se v této knize zamotal do takového toho pošahaného mysticismu, který můžete vidět na stránkách všelijakých konspiračních pošuků a vážně to nepůsobí příliš seriózně; souhlasím s tím, že posledních 40 stran je opravdu otravných. Bad Guy má tentokrát podobu opravdu démonickou a je tak odpudivý, že pozbývá věrohodnosti. Konečně mi přišlo, že Brown dělal v této knize přímo dětinské chyby - za vše třeba mluví uvedení Sato do děje, o níž v úvodní kapitole záhadně mluví Brown v mužském rodě, aby následně překvapivě odhalil, že se jedná o ženu - v angličtině to zjevně funguje, ale Brownovi nebylo jasné, že se tato pasáž bude překládat i do jiných jazyků?

3 16.01.2015

Vcelku nenáročné, oddechové počtení na dovolenou. Trochu mi vadila podbízivost tématu, neuvěřitelnost dějových zvratů a taky nesmyslnost motivací jednání postav.

Co mi ale vadilo o poznání víc, byla pitomost stylistiky; nedokážu už ani spočítat, kolikrát nějaká postava v knížce zasténá (například "Macro si prohlédl seřazené gladiátory a tiše zasténal") nebo svěsí rameno (například "Pavo zpozoroval blížící se zbraň a svěsil rameno"), anebo dokonce mlaskne (například "Vzpomněl si na Pallase a mlasknul"). Nadužívání těchto krajně nevhodných výrazů a obratů je v knize tak četné a všudepřítomné, že mě nutilo k zamýšlení se, jestli je to úkaz spisovatelské neschopnosti autorů a nebo překladatele.

Ať je to ten nebo ten, neumí se vyjadřovat. S úžasem jsem se v jedné pasáži dočetl, že gladiátorovi vytékala z rány z lýtka "směs červené a růžové krve". Věděli jste, že máte v těle i růžovou krev? Já ne. A jen na okraj - opravdu nesnáším v beletrii výrazy, že někdo "přidusal" nebo "oddusal", to je něco strašnýho.

Bojové pasáže, kterými je kniha nacpána, pokládám za víceméně nudné, někdy až parodické. Příležitostně se tak můžete dočíst, že gladiátor se řítil na svého protivníka s pěstmi nad hlavou. Hm.

Chvílemi jsem se podivoval, proč v knize najednou uprostřed scény končí kapitola a v kapitole následující scéna pokračuje. Po delší době mi došlo, že se autor pokusil docílit efektu page-turner, ale jelikož na konci kapitoly zpravidla chybí napínavá scéna, nedává tento koncept knihy smysl, je to otravné a amatérské.

2 25.07.2019

Nemůžu si pomoct, ale ta Frantova strojená sebeprezentace do role velikého chytráka a mravní autority, hrdiny a empatického ochránce, na mě působila jako jedna veliká lež a póza. Franta Sauer byl žižkovský zlodějíček, vychcánek a flákač, který zastíral svojí lenost bohémstvím. Obzvlášť odpudivě na mě působilo zničení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, který Franta inicioval a odůvodnil tak, "aby se něco dělo".

2 20.06.2019