Okoslav komentáře u knih

Prvních zhruba 20 stránek bylo fakt skvělých – dokonce tak, že jsem sama sebe přesvědčila, že by to přece jen mohla být po čase young adult fantasy, která mi vytře zrak.

No jak bych to... nevytřela.

Následuje kompletní seznam YA klišé, na které v Griše narazíte:

1. YA hrdinka je odmítaná, zakomplexovaná a plná pochyb (odkud se vzal ten YA stereotyp, že „mít hnědé vlasy“ a „být trochu moc hubená“ je známka ošklivosti?). Tedy jen do chvíle, než objeví svou skutečnou sílu, protože...
2. ... samozřejmě ovládá supr dupr unikátní triky, které z ní rázem udělají nejdůležitější osobu široko daleko, no explanation needed.
3. Tahle YA hrdinka je možná ošklivá (teda není, ale ty sebepochyby tam být musí, žejo), ale zas je děsně vtipná, pohotová a má správně prořízlou pusu, rošťanda jedna, mrk, mrk (a ne, vůbec taková není ÚPLNĚ KAŽDÁ YA FANTASY HRDINKA, což je sarkasmus, kdyby to nebylo jasné).
4. Základem dějové linky je milostný trojúhelník, ve kterém se hrdinka rozhoduje mezi arogantním a fakt cool drsňákem na straně jedné a kamarádem z dětství, který ji, chudinku, přehlíží, na straně druhé (ale v tomto případě oceňuju, že měla autorka odvahu postavit tenhle klasický YA love triangle na hlavu, takže za toto spíš palec nahoru).
5. Ostatní holčičí charaktery jsou prostě „protivný zlý holky“ (což mi připomíná mé dlouhodobé podezření, že YA autorky ve skutečnosti nenáviděj ženy, bo samy sebe řadí kategorie „já jsem vlastně skoro jako kluk“).
6. Worldbuilding nestojí za řeč a slouží pouze jako kulisa k hrdinčinu neustálému sebelitování.

Co se naopak povedlo?

Dobře se to četlo, chabému ději navzdory. A snaha o ruský setting byla milá, i když výsledek vyzněl minimálně rozpačitě – z čehož plyne poučení, že metoda „ruské slovo sem, ruské slovo tam“ vám funkční svět nevyrobí (nebylo by třeba cool, kdyby se celý děj odehrával ve fantasy alternativě Sibiře a vojáci se zpíjeli vodkou destilovanou ze starých bot? áááha?).

Nicméně sama moc nevím, o co se tu snažím, pokračování si stejně přečtu – už jen proto, abych se konečně dostala k Šesti vranám.

19.01.2020

„Dospělý není mrtvé dítě, ale dítě, které přežilo.”

Jako celek jsou eseje Le Guinové milé a je z nich znát láska k fantasy i k příběhům. Zaměřují se hlavně na fantasy literaturu pro děti a/nebo o zvířatech a já osobně nejvíc oceňuju pasáž, v níž autorka popisuje, jak se měnící se vztah člověk-příroda projevil v literatuře.

Co celkový dojem ale dost snižuje, je to, jakým způsobem autorka fantasy literaturu (respektive tu fantasy literaturu, kterou považuje za „správnou“) obhajuje. Namátkou: žánry jako červenou knihovnu, westerny, historické romány nebo detektivky označuje za „nechutnou šlichtu“, kritikům zase vzkazuje, ať si mistra Tolkiena berou do pusy teprve ve chvíli, kdy své názory obhájí vůči Tolkienově eseji o „vílích vyprávěnkách”, apod. apod.

Je to škoda. Fantasy literatura byla až donedávna (ne vlastním přičiněním) v jakémsi ghettu (a úplně venku ještě není ani dnes), neměli by se tedy jeji zastánci snažit spíš příkopy zakopávat a fandit všemu, co rozvíjí lidskou imaginaci a příběhy?

3 12.01.2020

Román, v němž King ukazuje, že „King nerovná se jen horor“, protože tohle je čistokrevný psychologický thriller, okořeněný jednou krví, podruhé zas úvahami o spisovatelském řemesle a o tom, co ve skutečnosti znamená umění. Mimochodem, jsem jediná, kdo by si moc rád přečetl celý Miseryin návrat? :-)

9 11.01.2020

„Není boha, není času, není společenské smlouvy, není umění, co tedy je? Já jsem. Co budu dělat? Co se mi líbí. Co že se mi líbí? Plést punčochu. Proč zrovna punčochu? Protože to k ničemu není. To je všechno, co jsem vám chtěl říct. Sbohem!“

Vzniknout něco podobného dnes, autor by přímým expresem zamířil mezi českou fantasy špičku. Zánik městečka Olšiny začíná jako horor, pokračuje jako čistokrevná groteska (obzvlášť útok mrtvých je fenomenální) a končí jako vynikající sonda do života českého maloměsta a lidských povah. Pro mě jedno z největších literárních překvapení posledních měsíců.

4 01.01.2020

„Veškeré lidské snažení nemá ve srovnání s hvězdami žádný význam.“

Terminus chvílemi připomíná 12 opic, chvílemi knihy Philipa K. Dicka. Zaujal mě hlavně koncept cestování časem, kdy budoucnost existuje pouze jako jedna z mnoha možností – k níž nakonec vůbec nemusí dojít.

10.12.2019

Mízožravci na první pohled připomínají Kingovo To. Stejně jako King, i Boček vsází na atmosféru maloměsta (které má s tajemným zlem společného víc, než se na první pohled zdá), na dětské hrdiny a jejich dávno zasuté vzpomínky. Stejně jako King, i Boček tyto, nyní už dospělé, hrdiny staví proti zlu staršímu než samotné město. A stejně jako King, i Boček při vyprávění střídá dvě různé časové linie, které od sebe dělí necelých 30 let.

Pak si ale začnete všímat, že tahle podobnost je pouze zdánlivá: Bočkovi se naprosto nedaří napsat uvěřitelné vedlejší postavy ani hlavní záporáky, a co jeho postavy nemají na realističnosti, to "dohánějí" nejrůznějšími sexuálními úchylkami, a to v běžné nepornografické literatuře v nevídané míře (sadismem počínaje a pedofilií konče).

U Mízožravců se navíc nebudete ani příliš bát (u hororu trochu blbý). Což mě přivádí opět k tomu Kingovi – ten ve svém pojednání o hororu s názvem Danse Macabre prohlásil, že kde autor nedokáže své čtenáře vystrašit, tam se uchyluje k, cituju, „nechuťárnám“. A Bočkovi Mízožravci mu na dálku dávají za pravdu. Nechuťáren tu najdete víc než dost, skutečný strach se ale nedostaví.

4 30.11.2019

Jestli mě něco naučily předchozí díly, tak to, že čím míň nad tím vším přemýšlím, tím líp. Poslední díl byl ale i na poměry celé série mimořádně přitažený za vlasy a obávám se, že nad posledními stránkami Války klanů mi poumírala většina mozkových buněk.

6 26.11.2019

Komplexní, ale velmi základní úvod do sociálních médií, který ocení hlavně úplní začátečníci nebo lidé, kteří se v on-line marketingu nepohybují, ale chtějí (nebo musí) začít. Převažují dost samozřejmé rady („na Twitteru se diskutuje“, „na YouTube mějte kvalitní video“, ehm), ale čtenářům z řad majitelů menších firem nebo freelancerů, kteří si sítě chtějí spravovat sami, to určitě pomůže.

Co kniha neobsahuje: nenaučí vás psát pro socky, točit pro socky, fotit pro socky.
Co kniha obsahuje: naučí vás o sockách přemýšlet, pokud s tím z jakéhokoliv důvodu chcete začínat.

Pro mě osobně byly nejzajímavější konkrétní příklady z praxe, které ukazují, jak úspěšné české značky komunikují.

2 21.11.2019

„Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je středa, a všechno kolem připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku.“

Samotná esence postapo žánru, navíc příjemně civilní a uvěřitelná.

29 04.11.2019

Procitnutí do spiknutí není špatná kniha. Čtenářsky je ale velmi těžko uchopitelná – slibuje totiž něco úplně jiného, než nakonec dostanete. Pokud jste se na základně anotace těšili (stejně jako já) na variaci na Jasona Bournea, tentokrát ovšem ve fantasy stylu, budete zklamaní. Místo toho dostanete naději na záchranu světa, abyste po dalších pár stránkách zjistili, že záchrana světa se zatím odkládá a místo toho přichází na řadu prozkoumávání místního světa elitních zabijáků a vyzvědačů. Řada motivů je navíc navíc, knize by slušelo ještě jednou projít a proškrtat, případně (vzhledem k rozsahu) dovysvětlit :-)

Jako celek má svět Naefaru – tedy svět, v němž se Procitnutí do spiknutí odehrává – rozhodně potenciál. Je zábavný, originální a do budoucna vzbuzuje velké naděje. Pokud se autorovi v budoucnu podaří zbavit děj prvků, které s ním vůbec nesouvisí, a vyhne se nelogickým zvratům v ději, může jeho svět Naefaru získat velmi dobrý zvuk.

1 01.11.2019

„Lidstvo bezesporu může vyrůst do skvělých výšin. Ale musí projít zkouškami ohněm.“

Kniha, která by měla být o cestování časem, ale nakonec je mnohem víc o touze vypravit se ke hvězdám. Jako časovka ale funguje skvěle, jak na filozofické úrovni, tak na té dějové – kdy do sebe nakonec všechno přesně zaklapne tak, jak má.

3 29.10.2019

Super atmosféra i postavy, hvězdičku ubírám za překombinovaný konec, který byl dokonce i na Agathu přitažený za vlasy.

2 24.10.2019

„Nynější ale čas
jinošství mého – je, co tato báseň, máj.
Večerní jako máj ve lůně pustých skal;
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.“

11 20.10.2019

Na Dickovo Počkej si na loňský rok se můžete dívat dvěma způsoby. Buď jako na inteligentní sci-fi, ve kterém vás nová droga může přenášet napříč časem i paralelními světy, a to na pozadí kosmického střetnutí tří mocností. Nebo jako na psychologickou sondu do mysli muže, lapeného v manželství s manipulativní psychotičkou. Ať už si vyberete kterýkoliv z těchto svou přístupů, nakonec vždy zjistíte, že nevíte nic – protože budoucností je vždy celá řada a útěcha v minulosti je pouze iluzorní.

Oproti jiným Dickovým románům je Počkej si na loňský rok strukturovanější a poklidnější, rozhodně ale jde o knihu, na kterou si vzpomenete i po čase.

6 20.10.2019

Milá knížka z cest (které by podle mě víc slušela podoba klasického blogu než knihy – ať už jde o rozsah nebo styl). Z moderní záplavy nejrůznějších cestopisů nicméně výrazně vystupuje: nejedná se totiž o klasické povídání o cizích zemích, ale spíš o zábavné historky z cest, které potěší hlavně ty, co už mají něco nacestováno a/nebo milují hory v jakékoliv podobě. Hvězdičku navíc přidávám za soutěž o Dementa dne a podobu "odměny" :-))

3 19.10.2019

King ve své vrcholné formě. Ať už jde o atmosféru, postavy i celý příběh. Jedna z nejlépe strávených tisícovek stran, co mám za sebou.

6 18.10.2019

Vynikajícího spisovatele dělají z Kinga hlavně tři věci: 1. umí skvěle budovat atmosféru, 2. má neuvěřitelný pozorovací talent, a 3. umí psychologii postav. Shining není výjimka. Přerod jednotlivých postav je uvěřitelný, a to přestože King v celé knize pracuje s prvky, které jsou ryze neuvěřitelné. Osobně myslím, že Kinga skutečně oceníte teprve ve chvíli, kdy toho z daného žánru (para/psychologický horor?) přečtete víc a můžete srovnávat. King fakt hraje úplně jinou ligu než ostatní.

Btw, filmové Shining jsem dodnes neviděla, protože ze zásady nekoukám na filmy, které vznikly podle knihy – teda v případě, že jsem danou knihu ještě nečetla. Žádné spoilery se tedy nekonaly (pokud pominu onu slavnou scénu „Johny's heeereee“, ale nic není bez mráčku), což je vždycky dobrý :-)

7 29.09.2019

Kotleta vsází na svůj osvědčený postup „hoďte tam sex, přidejte hlášky a proložte ‚Prásk! Prásk!‘, v případě potřeby opakujte“. Což je fajn zpráva pro všechny, kdo nemají rádi změny (protože takhle má koneckonců správná „kotletovka“ vypadat, ne?), hůř už to ale ponesou ti, kdo od knihy přece jen čekají něco víc.

Přestože totiž Stalingrad určitě potěší všechny autorovy fanoušky (kteří dostanou přesně to, co od Kotlety čekají), onen „velký nápad“, který nechyběl v téměř žádné z předchozích Kotletových knih (ať už jde třeba o originální střet upírů a mimozemšťanů v Bratrstvu krve nebo například o zajímavý koncept sexuální magie v sérii o Tomáši Koskovi), byste ve Stalingradu hledali marně.

Možná je to tím, že postavu Jana Bezzemka i celé jeho univerzum už moc dobře známe z Bratrstva krve, a coby čtenáři tak máme jen malý prostor k dalšímu objevování. Nebo snad tím, že Stalingrad mnohem spíš než klasický román připomíná obsáhlejší povídku, a to jak prací s postavami, tak samotným příběhem. A nebo je to možná obojím najednou.

4 04.09.2019

Fajn „intro” k hlavní dějové linii Skleněného trůnu, které ocení hlavně fandové celé série. Jednotlivé povídky neskrývají, že mají za úkol především představit postavy důležité pro další osudy Aelin i Terrasenu, dohromady ale fungují jako ucelený příběh, který vypráví především historii vztahu Celaeny a Sama. Navzdory tomu, že všichni od začátku moc dobře víme, jak to dopadne, autorce se daří udržet napětí i spád. Obzvlášť oceňuju vykreslení Celaeny jako sobeckého spratka, její pozdější „přerod” je tak rázem ještě sympatičtější.

20.08.2019

Na to, že má jít o jedno z nejlepších LitRPG současnosti, najdete onoho „RPG” v Obránci perimetru pomálu. Jak celý tenhle (údajně herní) svět vlastně funguje, Atamanov ani v druhém díle nevysvětluje a veškerý herní prvek redukuje na neustálá hlášení o změně vztahu s tou nebo onou frakcí.

Jako vesmírné sci-fi se Obránce perimetru pohybuje v průměru. Jako LitRPG nefunguje vůbec. Na třetí díl už to za sebe nevidím, a pokud se na nějakou LitRPG sérii teprve chystáte, mnohem víc doporučuju třeba „konkurenční” Cestu šamana.

1 18.08.2019