Okoslav komentáře u knih

Nepamatuju si, kdy naposledy jsem zažila, že bych začala číst větu, a vzápětí byla fakt překvapená z toho, jak větavzápětí končí. Pondělí začíná v sobotu je trochu fantasy, trochu groteska, trochu sci-fi a hodně, hodně meta. A závěrečná recenze, kterou na knihu napsala jedna z jejích hlavních postav, je zřejmě to nejlepší, co jsem na poli literárních recenzí četla :-))

„Autoři se dali příliš strhnout naší exotikou a nedokázali se vyhnout lákadlu vylíčit co nejvíc napínavých příhod a efektních epizod. Zato dobrodružství ducha, která tvoří podstatu života každého mága, se na stránky črt téměř nedostala. (...) V této souvislsoti musím poznamenat, že jsem autorům vysvětloval svůj názor na tuto otázku, ale oni pokrčili rameny a trochu dotčeně prohlásili, že beru jejich črty příliš vážně.“

3 28.10.2020

Jsou tam upíři, mágové i spousta filozofování o dobru, zlu a svobodě, a jestli vás k přečtení nenaláká tohle, tak už nic.

3 06.05.2020

„Dospělý není mrtvé dítě, ale dítě, které přežilo.”

Jako celek jsou eseje Le Guinové milé a je z nich znát láska k fantasy i k příběhům. Zaměřují se hlavně na fantasy literaturu pro děti a/nebo o zvířatech a já osobně nejvíc oceňuju pasáž, v níž autorka popisuje, jak se měnící se vztah člověk-příroda projevil v literatuře.

Co celkový dojem ale dost snižuje, je to, jakým způsobem autorka fantasy literaturu (respektive tu fantasy literaturu, kterou považuje za „správnou“) obhajuje. Namátkou: žánry jako červenou knihovnu, westerny, historické romány nebo detektivky označuje za „nechutnou šlichtu“, kritikům zase vzkazuje, ať si mistra Tolkiena berou do pusy teprve ve chvíli, kdy své názory obhájí vůči Tolkienově eseji o „vílích vyprávěnkách”, apod. apod.

Je to škoda. Fantasy literatura byla až donedávna (ne vlastním přičiněním) v jakémsi ghettu (a úplně venku ještě není ani dnes), neměli by se tedy jeji zastánci snažit spíš příkopy zakopávat a fandit všemu, co rozvíjí lidskou imaginaci a příběhy?

3 12.01.2020

„Lidstvo bezesporu může vyrůst do skvělých výšin. Ale musí projít zkouškami ohněm.“

Kniha, která by měla být o cestování časem, ale nakonec je mnohem víc o touze vypravit se ke hvězdám. Jako časovka ale funguje skvěle, jak na filozofické úrovni, tak na té dějové – kdy do sebe nakonec všechno přesně zaklapne tak, jak má.

3 29.10.2019

Milá knížka z cest (které by podle mě víc slušela podoba klasického blogu než knihy – ať už jde o rozsah nebo styl). Z moderní záplavy nejrůznějších cestopisů nicméně výrazně vystupuje: nejedná se totiž o klasické povídání o cizích zemích, ale spíš o zábavné historky z cest, které potěší hlavně ty, co už mají něco nacestováno a/nebo milují hory v jakékoliv podobě. Hvězdičku navíc přidávám za soutěž o Dementa dne a podobu "odměny" :-))

3 19.10.2019

Na světě jsou dva typy lidí. Ti, kteří latentně béčkové příběhy milují – a pak jsou tu ti ostatní. Pokud patříte do druhé skupiny a pokud právě hledáte tip na zajímavé čtení, mám pro vás dobrou radu – jděte raději o dům dál. Protože Kazatel, to je žánrovka, za kterou by se nemusela stydět ani kategorie půlnočních filmů v Karlových Varech. Což je pochvala! :-)

Kazatel je Vojtíškova románová prvotina. A zatímco některé momenty v Kazateli jsou vysloveně super (jako například popis charakterů, akční scény nebo práce s tajemstvím), jiné už se tolik nepovedly (vyústění hlavní zápletky nebo třeba popis světa).

Za sebe dávám 3,5 hvězdičky a všem fandům českého hororu určitě doporučuju Kazatele aspoň prolistovat.

3 19.06.2019

Jestli patříte k těm, kdo milují Lokiho, protože ho hraje Tom Hiddlestone, tak tady zjistíte, že milujete Lokiho, protože je prostě boží. Vlastně by se to celé mohlo jmenovat What would Loki do, protože to je přesně to, o čem je Severská mytologie především.

Gaimanův styl je civilní a nevtíravě vtipný. Jeho souboj se severskými mýty, kde jsou bohové jednorozměrní a kde se věci dějí bez důvodu, protože „prostě proto“, ale bohužel vyznívá naprázdno. Jako by Gaimanova pera bylo pro ploché severské příběhy škoda.

Ze srovnání mytologií tak u mě stále na plné čáře vítězí ta řecká. Ale baví mě sledovat podobné motivy napříč kulturami – ať už jde o stvoření světa, obry nebo třeba o Norny/Moiry. Jung by měl radost.

3 25.04.2019

„Vesmír je temný les. A každá civilizace je ozbrojený lovec, který se krade podrostem tiše jako stín, opatrně odhrnuje větve před sebou a našlapuje jako kočka.“

Zajímavý mix hardcore sci-fi, naivní sociologie, dějových nelogičností, nezapamatovatelných jmen a zřejmě toho nejdivnějšího milostného vztahu, o jakém jsem v poslední době četla. V porovnání s jedničkou plyne dvojka, především v první půlce, výrazně poklidněji, až na doktorovo „kouzlo“ navíc v Temném lese téměř chybí tajemství a záhada, které jedničku dějově posouvaly vpřed (a jakmile byly rozluštěny, děj začal výrazně napadat na jednu nohu). Pokud vás bavil Problém Tří těles, je Temný les každopádně povinnost.

3 03.04.2019

Jako by šlo o dvě různé knihy: první půlka za dvě hvězdy, druhá půlka za čtyři.

Žambochův Drsný spasitel přichází s celou řadou nápadů, nad kterými pravověrný fanda fantastiky zajásá (a já fakt jásala): syrový postapo svět, navíc v ostravských kulisách (!), temný hrdina, který dokazuje, že hranice mezi dobrem a zlem může být velmi tenká, mluvící bionický kůň (!!) a taky fenomenální závěr.

Proč tedy jen tři hvězdy? Obzvlášť kvůli neproškrtané první polovině působí celek epizodicky a nesourodě - jako by postavy přicházely a odcházely, jen aby řeč nestála, a jako by se věci děly jen proto, aby se natáhla "stopáž". Škoda, stačilo ubrat sto stran a výsledek mohl být mnohem, mnohem lepší.

3 02.01.2019

Typický druhý díl: méně děje, víc akce a minimálně jeden upíří transvestita.

Příběh je ještě ujetější než v prvním díle (jde to, fakt), jinak se ale Kotleta drží všech zajetých pravidel kulhánkovských jízd: nešetří kulkami, sexem (tentokrát ho zařazuje ještě v bizarnějších chvílích než v jedničce) a žene své hrdiny po celém světě. Protože proč nakopávat kartanské prdele doma, když si kvůli tomu můžete udělat řadu menších výletů, žejo? :-)

3 25.12.2018

Vítáme další generickou fantasy hrdinku. Jupí.

Ok. Teenage milostný trojúhelník bych asi zvládla (jako dvakrát bych to číst nemusela, ale rozumíme si). Možná bych zvládla i to, že na hlavní postavě je zajímavé zhruba... nic. Problém je příběh. Pokud v kterýkoliv okamžik víte, co se stane následujících 5 stránkách (a ono se to nakonec opravdu stane), o velké originalitě to nesvědčí.

Padouši se pochechtávají, hlavní zloun chce “ovládnout totálně všechno” a všichni, jako že opravdu všichni, jsou až nezdravě fixovaní na hlavní hrdinku. Jako ano, už od začátku je jasné, že to nebude jen tak obyčejná holka (protože takhle to v podobných knížkách nechodí). Ale aby hlavní poskok velkého arcipadoucha během důležité bitvy řešil hlavně to, jestli hrdinku náležitě zatahá za vlasy?

WTF.

Dávám hvězdičku za snahu a jednu taky za to, že kdyby mi bylo 12 let, asi by se mi to líbilo.

3 25.12.2018

Pro ty, co Ostrov Lhářů nečetli: napravte to, protože jde o fakt vydařenou kombinaci tajemství, podivností a literárního stylu.

A pro ty, co Ostrov Lhářů četli: já to věděla (a vy víte, co mám na mysli)! :-)

3 24.12.2018

Asi tuším, o co King se Straubem usilovali – to fantasy převyprávění putování Huckleberryho Finna, tentokrát v Americe 80. let, se připomíná v nejrůznějších motivech tolikrát, že to nemůže být náhoda. A vlastně to mohlo být skvělé a zhruba v prvních dvou třetinách i bylo. Poslední třetina byla ale čirá nuda a utrpení, kdy se autoři (nevím, který z nich v tu chvíli držel hlavní kormidlo) utápěli v nekonečných popisech a přirovnáních (nejčastěji k penisům, šourkům nebo bradavkám). Nebýt to (aspoň zčásti) King, kterého jinak miluju, asi bych se k dočtení nedonutila. Hvězdu navíc přidávám za Vlka a Sluneční domov.

2 23.12.2023

Já vám nevím. Možná je to tím, že v žánru LitRPG už stihly vzniknout jiné (a mnohem zajímavější) knihy. Nebo je to prostě fakt o tolik horší než jednička. První třetinu knihy zabírá dlooooouhá expozice (ano, definitivně jsem si potvrdila, že tenhle svět a celý Clineův worldbuilding nedávají smysl), druhou třetinu další „hon“, tentokrát za sedmi úlomky duše Sirény (ty osmdesátky jsou tu už fakt na sílu a, je to jen mnou, nebo proč celá OASIS ve dvojce působí o tolik směšněji než v prvním dílu?), a celkový dojem zachraňuje jen jakž takž ucházející závěr. Kdyby to byla fanfikce z Wattpadu, asi by mi to celé dávalo mnohem větší smysl.

2 10.12.2023

Ze všech sérií od Sarah J. Maas (TG, ACOTAR, CC) má právě tahle nejlepší setting (urban fantasy šmrncnuté špetkou cyberpunku) i worldbuilding. Což s sebou mimo jiné nese i fest dloooouhou expozici, kterou ale bohatě vynahradí zhruba posledních 200 stran, které jsou fakt skvělé.

2 21.08.2023

První půlka za dvě hvězdy, druhá za tři, takže budu hodná a zůstanu u tří. Do druhého dílu aspoň nakouknu, minimálně proto, abych se přesvědčila, že mě čtenářská intuice neklame a Maas zopakuje svou osvědčenou rutinu ze Skleněného trůnu. Už zbývá jen tipovat, co tentokrát vymyslí, aby se zbavila Nápadníka číslo 1 a mohla Neohroženou Hrdinku spárovat s Nápadníkem číslo 2 (ano, všichni víme, kdo to bude).

Poznámka pod čarou: četla jsem na internetu spoooustu debat na téma Maas vs. Bardugo. Nechápu, jak tohle může být vůbec k diskusi, protože zatímco knihy Bardugo fungují samy o sobě, a jsou tak přístupné nejen YA čtenářům, ale i těm klasickým fantazáckým (koukám na vás, Šest vran), tak když z knih Maas odeberete veškeré pokusy o romanci a erotiku, zbude vám pár víl a jinak velké tučné nic.

2 31.07.2023

„Teď vidím, jak více nebo méně každá knížka, kterou jsem zatím napsal, byla o tomto příběhu. A víte co, nemám s tím problém. Když píšu tenhle příběh, připadám si, jako bych se vrátil domů.“ (Stephen King, Zpěv Susannah)

King je geniální, Temná věž je fakt Sága s velkým S, a komu to nebylo jasný během předchozích pěti dílů, ten to musel pochopit teď, ve Zpěvu Susannah. King konečně naplno přiznal, co jsme my čtenáři dosud jen tušili (totiž že všechno, co kdy napsal, tvoří jediný, velký celek), a dokonce do toho všeho vepsal i sám sebe. Fandové postmoderny a/nebo Kingova díla jako takového nemůžou jinak než brečet štěstím.

2 10.07.2022

Postmoderna ve svojí nejlepší formě. Sencislo9 je z Mitchellových knih zřejmě ta nejkomplikovanější (a nejen proto, že Eiji, hlavní hrdina, není úplně důvěryhodný vypravěč). Navzdory tomu byla každá stránka vyslovená radost.

2 31.05.2021

Věřila jsem, že to bude dobrý. Fakt. Ale v Nanečisto se stalo totéž, co ve druhým a hlavně třetím díle Hlídky. Lukjaněnko se vykašlal na příběh a místo toho začal „filozofovat“: o Rusku a jeho roli ve světě (velmoc, žejo), o ženách a jejich roli ve světě (hezký a blbý, nebo ošklivý a frigidní) a taky třeba o gayích (a to opakovat nebudu, musela bych si pak vymýt pusu a klávesnici mýdlem). Možná jsem přecitlivělá. A možná je Nanečisto fakt jenom blbý. Nevím.

2 24.02.2021

Sun-c je skvělej, to je jasný, ale spíš mi vysvětlete, proč v Umění války neustále tolik lidí hledá paralely se současnou korporátštinou? Jasně, chápu, že když celý den posíláte maily a vyplňujete tabulky v Excelu, je všechno tak nějak snesitelnější, pokud si u toho představujete, že jste geniální vojenský stratég. Ale povězte – jak, ale přesně, se vám při tom hodí znalost boje na řece nebo schopnost zničit nepřátele ohněm?

Kromě ryze praktických vojenských rad totiž Sun-c nabízí hlavně rady jako „je fajn, když vás maj vojáci rádi (ale zase ne moc)“ nebo „než se do něčeho pustíte, dobře si to naplánujte“ (což je šokující, tak revoluční přístup k věcem mě nikdy nenapadl).

2 22.12.2020