Ninjer komentáře u knih

(SPOILER) Slavná postapokalyptická kniha z padesátých let, která připomene zombie filmy. Jen s tím rozdílem, že místo zombíků ohrožují lidi zabijácké rostliny (tzv. Trifidi), a aby toho nebylo málo, tak ještě drtivá většina obyvatelstva oslepla.

Obyvatelé Londýna se kochali meteorickým rojem, aby se druhý den probudili slepí. Hlavní hrdina Bill Masen to prospal v nemocnici, kde skončil kvůli fascinujícím rostlinám, které lidi využívali k výrobě levného oleje, jenže málokdo tušil, že se v nich skrývají zlověstné choutky. Po probuzení je Bill svědkem totální chaosu a zhroucení civilizace, v němž vidí jen hrstka lidí a zlé pohybující se rostliny bičují lidi svými smrtícími žihadly. Ne zrovna námět na další disneyovku.

Přichází to, co znalci znají ze zombie žánru. Tvoří se různé skupinky, které se snaží přežít, a ukazuje se, že je člověk ohrožován nejen monstry, ale i sebou samotnými. Takový člověk totiž může mít v tomto nově vzniklém bezpráví různé cíle. Ve Dni trifidů je situace opravdu vážná, a tak se objevuje nemálo drsných a depresivních scén.

Hned od začátku a v podstatě po celou délku románu je zde překvapivě mnoho zdánlivě racionálních lidí. Přemýšlí až vědecky nad tím, co udělat a mají různé ambiciózní plány. Také se tu nahlas přemýšlí nad morálním aspektem celé situace. Hlavní hrdina je vlastně vědec (biolog), a tak možná až chladně dojde k závěru, že nemůže pomoci všem slepým, a tak musí ignorovat jejich prosby o pomoc. Musí se soustředit na záchranu civilizace. Kdyby se soustředil na krátkodobou pomoc vybraných lidí, kteří jsou stejně odsouzeni k zániku, zabil by tím brzy i sám sebe. Někteří to "vidí" jinak, například věřící paní se svou komunitou, kde musí lidi těžce dřít, aby pomohli nevidomým. Ale taky se najdou lidi, co to mají přesně opačně a představují si budoucnost ve vykořisťování nevidomých.

Kniha se dobře čte a některé postavy jsou zajímavé. Hlavní hrdina není takový monstrum, jak by se možná mohlo z předchozího odstavce zdát, spíš je to poměrně fajn přemýšlivý chlapík. Pak je tu hlavní ženská postava Joselle, která má zajímavou minulost. Proslavila se napsáním sexy knížky o sobě, jenže netušila, že jí to přinese do života nálepku dívky lehkých mravů - většina lidí totiž knihu nečetla, jen zná její provokativní název, případně filmovou adaptaci. Bohužel se ale po jejím neobvyklém představení rychle stává klasickým objektem touhy, který věrně následuje hlavního hrdinu.

Zajímavý je i Coker, jehož postava je mixem dělnické a vyšší třídy (což se v Anglii dodnes děsně řeší) a který díky své inteligenci dokáže pěkně zamotat hlavu lidem kolem sebe. Bohužel ten v knize moc není a spíš se tu jinak hemží nevýrazné a jednoduše zapomenutelné postavy. Den trifidů se však v konečném důsledku nesoustředí tolik na to, jak spolu fungují jednotlivci (jako kupříkladu Živí mrtví), ale spíše na fungování společnosti jako takové.

Na závěr trochu kritiky: Romantická část knihy trochu drhne a není moc zajímavá. A na to, jak má kniha zezačátku dobře našlápnuté tempo, se konec už trochu táhne. Přesto je Den trifidů stále působivá a originální kniha.


Sedm dvouokých mezi slepými z deseti.

17 27.03.2022

Konečně jsem zkusil tuhle slavnou fantasy sérii a musím říct, že první díl jsem si neskonale užil. Neviděl jsem zatím seriál, pouze jsem hrál prvního herního Zaklínače, ale už tam mě dost zaujal ten dospělý fantasy svět plný politikaření, rasismu a dalších reálných neduhů. První kniha Zaklínače obsahuje delší povídky, které na sebe různě navazují a jsou doplněné jakýmisi "spojováky". Autor dává do pozadí i do popředí příběhů různé variace na pohádky (například se objeví jakási Sněhurka či Kráska a Zvíře), ale všechny jsou velice vynalézavě zpracované. Postavy v těchto "pohádkách" nejsou žádní černobílí hrdinové a zloduši, ale jsou realističtí a věrohodní, a Sapkowski opravdu důmyslně vymýšlí, jak je do příběhu zasadit a jak je udělat jiné a zábavné.

Dost na mě udělalo dojem, že je Zaklínač nejen čtivý (obsahuje hodně skvělých dialogů), ale má i promyšlené a zajímavé příběhy. Sapkowski často důmyslně dávkuje různé zvraty a odhalení s obratností režiséra áčkových thrillerů. Samozřejmě je to všechno hlavně pohádka, ale zatraceně dobře napsaná pohádka!

Jinak hlavní hrdina Geralt je pořádný drsňák a playboy, ale vůbec nepůsobí jako nějaký přehnaný akční hrdina. Je malomluvný, když je to potřeba, protože díky své inteligenci a zkušenostem dokáže být trpělivý. Dokáže se ale velmi dobře rozmluvit a svůj jazyk ovládá skoro tak dobře jako meč - Geralt je zatraceně dobrý diplomat. No a i když není dokonalý, tak se (minimálně v těchto povídkách) chová jako opravdu kladný hrdina, který má srdce na dobrém místě a nestydí se za to.

Zaklínač je opravdu vynikající, dospělé fantasy, které můžu všem jenom doporučit. Kdybych měl něco vytknout, tak některé akční sekvence pro mě byly náročnější na čtení, a to i díky používání pro mě naprosto matoucího šermířského slovníku.


Devět realistických pohádek z deseti.

14 10.08.2020

EDIT: Narazil jsem nyní na analýzu, podle které to vypadá, že je nakonec tato kniha plná různých nedostatků a pravděpodobně se v ní manipuluje s daty. Dokonce se ozývají odborníci na spánek a spánkové deprivace, že tato KNIHA MŮŽE ŠKODIT.

Walker totiž například velmi silně prosazuje to, že by měl každý spát 8 hodin, jenže realita nebude tak jednoduchá a snažit se o to za každou cenu může být kontraproduktivní. Celkově po přečtení této analýzy (odkaz níže) nemůžu brát Matthewa Walkera nadále vážně a Proč spíme bych nedoporučoval číst.

https://guzey.com/books/why-we-sleep/?fbclid=IwAR1HJrI8EpMM5o-HN_DLKuhUzsXoVYcguGNwl0pAR1wYjgV35nPDU50kyl0

***
Původní recenze (nechávám například proto, že je možné, že nějaká část je stále platná)



Přední odborník na spánek Matthew Walker, který, zdá se, zkoumáním této nezbytné součásti života zasvětil svůj život, přinesl napsal slušně dlouhou knihu o svém oblíbeném tématu. Sice občas hodí nějaký ten vtípek a neobjevují se zde žádné složitější větné konstrukce, ale na druhou stranu se nebojí jít pořádně do hloubky a použít i odbornější termíny. Je to zábavné, ale přesto těžké čtení.

Na začátku se čtenář opravdu dozví, proč spí. Je to vskutku fascinující téma a máme tu hned plno zajímavostí o snění a spaní. Například snad všechny živé bytosti spí, i když si dřív lidé mysleli, že například žraloci ne - protože nemají víčka. Ve skutečnosti je ale velká většina knihy o tom, proč byste MĚLI spát, resp. proč je spánek neuvěřitelně důležitý a neměl by se podceňovat.

Autor knihy popisuje jeden výzkum za druhým, v němž se dokázaly (často jeho přičiněním) různorodé přínosy spánku a naopak také to, jak je pro náš organismus škodlivé ho mít nedostatek. Dokazuje se tu vliv na pracovní výkon, to, jak kvůli nedostatku spánku umírají tisíce lidí na silnicích, jak je pro mozek náročné se blbě probudit a tak dále. Byla to pro mě místy dost depresivní knížka. V posledních letech spím velmi slušně i díky tomu, že si spánku cením a leccos jsem si o něm přečetl. No, po přečtení téhle knihy mi v tomhle ohledu poměrně kleslo sebevědomí.

Depresivní je to nejen kvůli tomu, že bych si já připadal blbě, ale spíš kvůli věcem typu, že děti mají špatné spánkové návyky (a můžou za to i rodiče, kteří je nutí chodit nepřirozeně brzy spát i vstávat) nebo že firmy nezohledňují to, že někteří zaměstnanci lépe pracují spíše odpoledne a večer a nutí je do práce příliš brzy ("noční sovy" opravdu vědecky existují). Na to, že je spánek přibližně stejně důležitý jako správná strava, tak se o tom příliš nemluví a společnost je nastavená tak, že jakékoliv větší změny do budoucna v tomhle ohledu nevypadají moc nadějně. Málokterý zaměstnavatel je tak osvícený, aby dovolil "šlofíky" během dne, a začátek školní výuky se také asi jen tak neposune.

Těch výzkumů a toho, jak když blbě spíte, tak se v podstatě zabíjíte (budete zapomnětlivější, spíš dostanete rakovinu, spíš budete neplodný...), bylo na můj vkus možná příliš mnoho. V samotném závěru Walker navrhuje, jaké změny by společnost a jednotlivci měli udělat, ale jak jsem říkal, myslím, že je to příliš velký úkol. Tuším, že přetechnizované moderní lidstvo si začne spánku vážit a respektovat jakési právo na spánek přibližně dva tři roky předtím, než přestaneme jíst zvířata. Často jsem měl také doplňující otázky, které autora knihy mohly napadnout, ale některé věci a své tvrzení nerozebral tolik, jak bych si představoval. Myslím, že byl na to příliš zapálený do toho, aby nám ještě pověděl o dalších super výzkumech, kterých se zúčastnil.


Velmi zajímavé, ale docela náročné a depresivní čtení o spaní.


Sedm spánkových experimentů z deseti.

Trojka Zaklínače už nejsou žádné povídky, ale plnokrevné fantasy. Krev elfů je dokonce teprve prvním dějstvím epického příběhu.

Předchozí díly se hemžily inspirací z pohádek a mýtů, což jsem v tomto díle nerozpoznal. Místo toho tu máme poměrně klasickou moderní fantasy. Schyluje se k velké válce, protože tajemní nepřátelští Nilfgaarďani dobývají svět a blíží se k říši, kterou známe z předchozích dílů. A hlavně je tu Ciri, malá "vyvolená" holčička.

Námět knihy teda není nijak zvlášť originální, ale Krev elfů je zábavné a kvalitní čtení. Je fajn, jak už známe některé postavy a hezky načrtnutý svět z předchozích povídek. Sapkowski i ve větším měřítku pokračuje v tom, co mu tak jde. Postavy bují životem a děj je protkaný mnohými skvělými detaily, které vytahují tuhle fantasy vysoce nad průměr. Konkrétně můžu vyzdvihnout vyvedené dialogy a že se tu zmiňuje rasismus (lidi x nelidi jako trpaslíci, elfové...) či ekonomické i morální aspekty války.

Děj se poměrně rychle posouvá, takže uvidíme například Ciri na zaklínačském hradě i v klášteře u Nenneke, a do toho různé epizodky Geralta a dalších (hodně tu zazáří třeba slavný bard Marigold). Ciri si tu vlastně prožívá svůj klasický první akt "vyvoleného dítěte", kde je trénována a dospívá v mocnou zaklínačku/čarodějku, zatímco Geralt si špiní ruce v poli. Oboje je hodně zábavné a dobře odvyprávěné.


Osm začátků něčeho velkého z deseti.

12 20.12.2020

Klasika, kterou školáci obvykle moc nezbožňují, ale je to natolik důležité dílo české literatury, že jsem se jí rozhodl dát nyní v dospělosti šanci. O tom, jestli je tato kniha vhodná pro mladé čtenáře, nebudu spekulovat, ale můžu s potěšením (a s menším překvapením) říct, že mně se nakonec Babička líbila.

Babička nám představuje venkov počátku 19. století, který je patrně mírně zidealizovaný. Působí to hodně nostalgicky nebo spíš jako něco vnímané očima dítěte. Nastanou i dramatičtější momenty, ale spíše tu máme spoustu šťastných chvilek a jakousi až fascinaci vším kolem. V románu se čtenář dozví o mnoha různých tradicích a svátcích, které si děti i dospělí náramně užívají.

V celkově milé atmosféře tu máme kromě spousty radosti i nějaké ty starosti (láska, vojna, tatínek, který je dlouho pryč...), ale převažuje spíše to dobré. O to se stará především ústřední postava Babičky, která zde představuje nejvyšší možnou moudrost a blažený klid. Vždy vše správně okomentuje a potěší dobrým slovem.

Božena Němcová napsala tuto knihu velmi čtivým jazykem. Občas se najde nějaká dnes těžce srozumitelná fráze (a taky tu máme dnes vtipné, původní použití slov "šukání" a "šoustání"), ale kromě toho se Babička velmi lehce čte, téměř jako pohádka. Jen ten příběh není bůhvíjak zajímavý.


Milá knížka o radostech vesnického života.


Sedm šťastných to žen z deseti.

11 31.03.2021

Havlova úvaha ze 70. let, z doby, kdy měl už za sebou první věznění, a tímhle textem Havel jasně ukazuje, že se nebojí dál píchat do vosího hnízda. Na první pohled vypadá Moc bezmocných jako malý sešítek, ale Havel píše často poměrně složité větné konstrukce, libuje si v užívání cizích slov, a četl jsem text velmi pečlivě, takže nešlo o nic, co bych nějak rychle sfouknul.

Václav Havel se zamýšlí nad životem v tehdejším komunismu (či "reálném socialismu", chcete-li). On sám režim nazývá "post-totalitním" a důsledně rozebírá, v čem se tehdejší režim v Československu liší od těch klasických totalitních. Často si vypomáhá příkladem se zelinářem, který si dá do výlohy ceduli "Proletáři všech zemí, spojte se". Takový zelinář velmi pravděpodobně v nic takového nevěří ani nedoufá a jen se tím účastní jakéhosi rituálu, kterými byl komunismus u nás prolezlý.

Mluví se zde také hodně o roli disidentů, kterou Havel nijak zvlášť neglorifikuje, spíš naopak, a vidí budoucnost ve spíš v malých dobrých činech jednotlivců. V tehdejší komunismus, tak jak ho představovala oficiální propaganda, téměř nikdo nevěřil, a jednalo se tak o určitý život ve lži, a Havel proto opakovaně hlásá, jak je důležitý "život v pravdě".

Havel nevidí svět černobíle, naopak je jeho pohled velmi realistický a snaží se pochopit každého. Na konci se trochu zamýšlí nad budoucností. Říká, že nestačí jen vybudovat rychlou opozici, která nahradí stávající vládu. Podle Havla je jí totiž souzeno také neuspět a zkazit se. Budoucnost Havel vidí v řadě malých "struktur" vybudovaných určitými nadšenci s jasným cílem - a po dosáhnutí tohoto cíle zase rozpuštěných.


Moc bezmocných je výborným popisem komunistického režimu u nás a zároveň obsahuje myšlenky, krásně aplikovatelné i na dnešek.


"Je totiž vůbec otázka, zda 'světlejší budoucnost' je opravdu a vždy jen záležitostí nějakého vzdáleného 'tam'. Co když je to naopak něco, co je už dávno zde - a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet?"


Osm legendárních úvah z deseti.

11 06.03.2021

Tak slovenský horor jsem asi ještě nečetl. No a díky Jozefu Karikovi si teď budu myslet, že Slováci si to v hororu dost dávaj. Trhlina má neuvěřitelně obyčejný příběh, a přesto je velice čtivý, napínavý i vyloženě strašidelný. Hlavní hrdina Igor nejprve narazí na tajemné nahrávky někoho, kdo se zbláznil v slovenském pohoří Tribeč, což musí neodvratně skončit tím, že se tam s dalšími lidmi vydá, aby si na to posvítil. V podstatě je to Blair Witch na slovenský způsob.

Jak to, že ale takovýhle okoukaný námět má 300 stran a přesto je to tak podmanivá kniha? Karika totiž na čtenáře chrlí jeden spisovatelský trik za druhým a je v tomhle úplnej kouzelník. Od začátku tvrdí, že se to opravdu stalo a k přesvědčivosti přidává různé internetové zdroje (které opravdu existují, ale... no, to je na delší diskuzi). Transkripce záznamů působí důvěryhodně díky přeřekům, nesrozumitelným částem a tak podobně. Většinu knihy se taky neděje nic, co by se opravdu nemohlo stát, na první pohled se nezdá nic přehnané a nereálné.

Skvělé jsou postavy. Jsou všichni dost nedokonalí, především hlavní hrdina je často spíše antihrdina, protože se přiznává k dost sobeckým, až temným myšlenkám... To ho ale činí dost přesvědčivou a autentickou postavou. Kniha je taky originální tím, že se v ní neustále přemýšlí nad tajemnými jevy, zpochybňují se, ale především se vážou na různé teorie o jiných dimenzích, a to všechno je ještě později nabaleno na slovanské mýty.

Trhlina je opravdu hodně dobře napsaný horor. Je to fakt promyšlená kniha, na které se toho dá hodně chválit. Na druhou stranu tím, jak se úpěnlivě snaží kniha čtenáře přesvědčit, že se to stalo, mě víc nutí k tomu, abych nacházel věci, kvůli kterým autor pěkně kecá. Odpustím mu to, ale dám mu kvůli tomu menší hodnocení.


Osm nepříjemných lesních procházek z deseti.

11 16.08.2019

Po mnoha letech jsem si znovu přečetl tenhle hororový tisícistránkový epos, který ani dnes nepřestává fascinovat.

Městečko Derry terorizuje vraždící klaun se záhadnými neuvěřitelnými schopnostmi. Umí v dětech vyvolat jejich nejniternější děsy a zdá se, že má celé Derry v hrsti. Postaví se mu však parta kamarádů a to dokonce dvakrát - jako děti a po letech jako již dospělí.

Protože jsem miloval nejprve televizní film a později ještě víc knihu, bylo pro mě poslední čtení pořádnou nostalgií. Vlastně jsem se téměř jako hlavní hrdinové vracel zpátky do Derry (i když mně nebylo nejprve 12 jako hlavním hrdinům). Spousta scén je pro mě ikonických a hlavní postavy jsou mi stále velmi blízké. Věřím ale, že to není jen nostalgie a že kniha je stále opravdu dobře napsaná.

Stephen King píše často hrozivě zdlouhavě a nemůžu říct, že zdlouhavý není občas ani To. Většinu času to nevadí, protože King má stále mnoho nápadů a i vedlejší postavy jsou dost zajímavé. Na druhou stranu se mi nyní moc nelíbí, jak hlavně na začátku, ale i v pozdějších částech knihy, nás autor pořád láká na to, jak se stane tohle a tohle. Doslova při nějaké reminiscenci řekne, co se odehraje, například že zemře tahle a tahle postava - a několikrát to ještě zopakuje - aby se k tomu dostal až za sto nebo dvě stě stran. Chápu, že to je zde součást jeho vyprávěcí techniky, ale obešel bych se bez toho. Zbytečně se tím King připravuje i možnost nečekaného zvratu. Také je tu poměrně dost odboček, které se týkají historie města Derry a předchozího výskytu klauna Pennywise. Určitě to není nezajímavé, ale trochu to narušuje plynulost knihy. Je to jako kdyby nám autor naservíroval doprostřed knihy několik spin-offů.

V knize je mnoho působivých a drsných scén. Kingova fantazie a cit pro detail jede v knize naplno a je dost osvěžující, jak je To místy odvážné, jak autor jakoby neměl žádnou stopku. Stephen King očividně své postavy miluje, ale zároveň je nešetří a ukazuje i jejich slabší a velice intimní stránky. Na rozdíl od obou filmových adaptací se v knize dětství a dospělost hlavních postav neustále prolíná, takže po těch mnoha a mnoha stranách čeká čtenáře dvojité (a působivé) finále.

Slavný hororový majstrštyk není (alespoň v mých očích) dokonalé dílo, ale stále jde o zatraceně kvalitní horor, před kterým se sluší smeknout. Stephen King zde stvořil něco mimořádného.


Osm znepokojivých scén z deseti.

10 16.01.2022

Hororová klasika s kultovní filmovou adaptací. Knižní Osvícení už jsem před mnoha lety četl a rozhodl jsem mu podívat do hotelu Overlook ještě jednou.

Minimálně ze slavné a často parodované scény "Here's Johnny!" může každý tušit, jak skončí kniha o strašidelném hotelu, který má přes zimu hlídat tříčlenná rodinka. Tato scéna se sice přesně takhle v knize neodehraje, ale i když román vypráví příběh chronologicky, dá se velmi brzy vytušit, k čemu se schyluje. Kniha je mimo pár detailů na konci slušně předvídatelná, což byl ale, myslím, i Kingův záměr. Zvraty tedy nečekejte, jen postupné propadání se do hlubin šílenství.

Osvícení je v mnoha ohledech klasickým hororem. Máme tu strašidelný dům (hotel) a nějaké nehmotné, ale přesto mocné zlo. Staré motivy tu King dotahuje trochu dál. Zlo je tu čím dál doslovnější (zjistíme záměry "hotelu") a o hotelu se toho mnoho dozvíme. Velmi výrazným prvkem knihy je také telepatie malého syna Dannyho, který čte myšlenky i pocity lidí kolem sebe. Kdyby se Danny z Osvícení potkal s pyromanskou holčičkou z Žhářky, mohli založit superhrdinský tým.

V románu je také oblíbené Kingovo téma dysfunkční rodiny, které tu rozebírá dost do hloubky, ale naštěstí tu nepředvádí až takovou grafomanii jako u jiných svých děl. Otec hlavního táty je alkoholik, matka hlavní mámy zase menší psychopatka, a tyto traumata si nosí v sobě a bohužel to pak přenáší na chudáčka Dannyho, který je tu vyobrazený jako nejhodnější kluk na světě.

Táta Johnny se sice nakonci zblázní, ale velmi brzy čtenář zjistí, že to není žádný zlatíčko ani předtím. Má svoje světlé stránky, ale spíš je to blbeček, na kterého zcela pasuje dnes oblíbené adjektivum "toxický".

Postavy je občas zajímavé sledovat, ale protože je Jack takový vůl, matka tak pasivní a Danny příliš dokonalý, tak se jim nedá moc fandit. Kniha je pak mírně zdlouhavá a ne až tak zábavná a ani tolik děsivá. Některé věci v hotelu jsou fajn, mezi nejstrašidelnější a nejzajímavější pasáže patří bizarní scény z tanečního sálu. Dávní hoteloví hosté jsou zde převlečení do zvířecích kostýmů a jsou pěkně nechutní.


Celkově slušná kingovka.


Šest nevyvedených rodinných dovolených z deseti.

10 09.06.2021

Parádní komedie plná bizarních postaviček a bláznivých situací. Hlavní hrdina Ignácius J. Reilly je intelektuál, lenoch, mazánek, egomaniak a jeho objem vědomostí přesahuje pouze objem jeho břicha. Je to dost příšerný člověk, který ztrpčuje život prostincé mamince, se kterou bydlí, a v podstatě všem, koho potká, ale zároveň je to zatraceně zábavná postava. Jeho stírání ostatních, simulování nemocí či zranění nebo hlasité se pohoršování nad bídou dnešní společnosti je něco neuvěřitelného. Ignáciovi dělají společnost další ujeté postavy, například si dopisuje s rádobypsycholožkou, která pobuřuje i liberální vysokoškolské kruhy tím, že ve všem vidí sex a všude ho chce propagovat, policista nucený za trest hlídkovat v šílených kostýmech či třeba servírka toužící proslavit se jako striptérka, kterou bude svlíkat její papoušek.

Je toho fakt mnoho a těch zhruba 400 stran jsou nabité humorem, která obsahuje i politickou satirou dělající si svobodně srandu ze všeho a ze všech. Českému čtenáři taky pomůže skvělý překlad, který vynalézavě překládá hlášky i různé slangy Američanů v New Orleans. Autor dostal posmrtně za své dílo Pulitzera, český překladatel by nějakou cenu za tenhle brilantní překlad rovněž zasloužil.

Ignácius J' Reilly je šílená úžasná postava, kterého bych v reálu nechtěl znát, ale na stránkách knihy je s ním neskutečná zábava. Kdyby se vyskytoval ve více pasážích, bylo by Spolčení hlupců ještě vtipnější.


Osm ztřeštěných hlupců z deseti.

10 12.12.2020

Kmenta napsal další našlapaný politický thriller, tentokrát o dinosaurovi české politiky Miloši Zemanovi.

Rudý Zeman je fakt skvěle napsaný. Autor nezastírá svoje postoje a emoce (asi vás nepřekvapí, že mu Zeman není moc sympatický), ale zároveň trpělivě skládá z faktů a důvěryhodných zdrojů důležité momenty Zemanova života. A jedná se o pořádnou mozaiku nejen ostudných chvil (za všechny třeba málem pozvracené korunovační klenoty... a ne, neměl "virózu", protože před návštěvou Ruské ambasády byl jako rybička), ale i naprostých obludností. Pro Zemana, za vše, co lidem provedl, nemůžu najít jiné označení než zrůda.

Z asociálního intelektuála (který se nebojí sáhnout ke lži a urážce) se pragmaticky změnil v lidového bojovníka za vlast. Zeman je velice dobrý politik a taktik, ale v jeho případě to není moc lichotka, protože je vyzbrojený těmi nejnechutnějšími zbraněmi, které z něho dělají jasného padoucha. Výčet jeho zlovolných metod by trval dlouho, ale kromě toho, že během diskuze se uchyluje k různým úskokům a taktikám jako shazování svého oponenta (u něho třeba už klasické "někteří lidi říkají...", aby následně mohl říct, že přece on sám nic takového netvrdil), musím zmínit alespoň tzv. operaci Olovo, kde jeho tým dával dohromady vymyšlenou špínu na jeho politickou konkurentku Petru Buzkovou, z níž chtěl pomoci promyšlené pavučiny lží udělat bývalou prostitutku, která týrá své děti. S pověřením Miloše Zemana, tehdy premiéra ČR. Naštěstí se na to včas přišlo, ale tyto pasáže, kde po mnoha letech o tom vypráví bývalý člen Zemanova týmu, patří mezi ty nejmrazivější.

Zemanovým poznávacím znamením je, že se obklopuje hroznými lidmi. To se v Rudém Zemanovi velice detailně zkoumá. Téměř všichni jeho dlouholetí spolupracovníci byli a jsou zkušení komunističtí hodnostáři (nechybí ani agenti STB) a nyní především různí amorální podnikatelé (nejslavnější jsou dvojka Nejedlý a Mynář). Kmenta se zaměřuje především na Nejedlého, což je opravdu pozoruhodná postavička, ale bohužel rozplétáním především jeho podnikatelských aktivit (samozřejmě plné podvodů, korupce a mafiánských praktik) tráví na můj vkus příliš mnoho času, takže tyto části patří mezi ty méně zábavné.

Miloš Zeman je všehoschopný egomaniak, amorální monstrum, u něhož těch několik dobrých věcí, které vykonal, už dávno zcela zastínily hrůzy, kterých se dopustil. Kmentovi se v téhle poměrně tlusté knížce podařilo efektivně shrnout mnoho jeho důležitých okamžiků a vyobrazit i jeho bezprostřední okolí.


Osm odporných politiků z deseti.

10 05.09.2020

To se takhle jeden "obyčejný" muž rozhodne napsat na pokraji své smrti životopis o svém "obyčejném" životě. Román se odehrává před více než 100 lety, takže nejdřív tu máme vcelku milé nostalgické vzpomínání na vyrůstání na vsi, kde se pěstovala řemesla, děti si hrály prosté hry a hlavní hrdina vyrůstal v citlivého a chytrého mladíka, co půjde studovat a poté pracovat na dráhu, která ho vždy tak přitahovala...

A najednou, v půlce knihy, se začne ozývat druhý vnitřní hlas. A po něm třetí i další. A všichni začnou upozorňovat na to, že hlavní hrdina při prvním vyprávění zamlčel pár skutečností, které jsou přeci jen dost důležité. Tady najednou Karel Čapek dost zdrsní a román začne být slušně temnej. Čtenáře čekají znepokojující scény týkající se sexu a různých špatných vlastností, které běžně nedáváme najevo.

Čapek píše brilantně a tohle je především filozofické zamyšlení nad životem, jak ho vnímáme a jak ho prožíváme. Je to jakási dekonstrukce života, kde se vracením k různým klíčovým událostem a jejich rozkladem vzniká dost nelichotivý a komplikovaný obraz něčeho, co může působit na první pohled jednoduše a správně.

Strhující a nadčasová kniha od českého velikána.


Devět "obyčejných" životů z deseti.

10 27.04.2019

Konec druhé světové války v městečku Kostelec (ve skutečnosti v mém rodném městě Náchod) z pohledu nadrženého mladíka, který myslí jen na holky a na jazz. Danny Smiřický, alter ego Josefa Škvoreckého, je zvláštní hlavní hrdina. I když má jistý šarm, tak se mu u holek moc nedaří, což ho přivádí k temným myšlenkám, například si přeje co největší válečné masakry, aby mohl být za hrdinu a jeho soci v lásce zemřeli. Celkově jeho touha po dobrodružství a holkách mi připomíná spíše mentalitu patnáctiletého klučina, i když je mu přes dvacet let. Možná to měli tehdy kluci jinak?

V každém případě mi připadá Danny spíše jako antihrdina, protože je otevřeně sobecký a bezohledný. Což neznamená, že by se s ním čtenář nemohl v lecčem identifikovat a fandit mu. Mně taky připomněl určitá "blbečkovská" léta, i když jsem snad až tak egocentrický nikdy nebyl, a navíc je zde ten mrazivý kontext doby, v níž existovali vyděšení ustupující náckové, kolaborantští převlékači kabátů a komunisti prahnoucí po revoluci. Přání něčí smrti se zde mohlo snadno vyplnit.

Pro mě jako Náchoďáka to byla zajímavá nostalgie číst, jak se hlavní hrdina neustále prochází Náchodem, a navíc se dozvídat, jak to tam během toho čtyřicátého pátého probíhalo. Danny je trochu kokot, ale uvědomuje si to, takže by mě zajímalo, jak dál dospíval. Třeba ve čtyřiceti už se choval na dnešních dvacet?

Dávám sedm osvobozeneckých armád z deseti.

10 23.12.2016

Různorodá skupinka lidí se vydává do velkého domu na malém ostrově, kde je však místo poklidné dovolené čeká postupné vyvražďování v rytmu dětské říkanky. Ano, i takové horory psala veleslavná autorka detektivek Agatha Christie.

Pěkné nové vydání této klasiky mě přesvědčilo, abych si ji konečně přečetl. Mnoho z vás tuto knížku jistě zná pod původním názvem Deset černoušků. V českém prostředí bychom možná mohli diskutovat nad potenciálním rasismem a nutností upraveného názvu a upravené říkanky... Původní anglický název je ale "Ten Little Niggers", takže není co řešit. V každém případě "And There Were None" / "A pak nezbyl žádný" jsou působivým názvem, který pěkně odráží podstatu románu.

A pak nezbyl žádný je napínavým thrillerem s detektivní zápletkou. Je čtivý a s ničím se moc dlouho nezdržuje, jde rovnou na věc. Naznačuje se tu možné mysteriózní rozuzlení, ale podobně jako třeba u takového Psa baskervillského od A.C. Doylea i méně zkušený čtenář odtuší, že je to jen zástěrka a za vraždami nestojí žádný duch, ale velmi reálný psychopat. Rozuzlení je skvělé - i když musím poznamenat, že už jsem téměř v třetině odhalil, kdo je pachatelem. Ne však proto, že bych byl takový mistr dedukce (v podobných případech se dokonce snažím příliš o záhadě nepřemýšlet, abych nepřišel o překvapení), nebo že by byla kniha tak předvídatelná... Způsobil to prostý fakt, že jsem při čtení na chvíli pustil zadní část knihy a vybafla na mě poslední strana, ze které bylo na první pohled poznat, kdo je tajemným vrahem. A pak že tištěné knihy jsou nejlepším způsobem čtení literatury.

I když jsem tedy věděl jméno vraha a přišel o možný šok z překvapivého zvratu, věřím, že to na mém zážitku z knihy příliš neubralo. Naopak jsem o to víc mohl sledovat danou osobu, přemýšlet nad její motivací a dokonce i několikrát uznale pokývat nad tím, jak to dělá nenápadně. Děj románu je tedy promyšlený, ale přece jen je to tak komplikovaný spletenec, že příběh realistický příliš nebude. Několikrát se tu spoléhá na prvek náhody, na to, že se postavy budou přesně chovat takhle a ne jinak. V realitě by se určitě něco v plánu nezdařilo nebo by se objevilo něco, co se nedalo předvídat a celý plán by byl v háji. Ale v rámci detektivní fikce je to kvalitně vymyšlené.


Osm malých čern... vojáčků z deseti.

9 27.11.2022

Nejsem expertem na česko-slovenskou hororovou literaturu, ale nebál bych se označit Jozefa Kariku za mistra slovenského hororu, protože jako málokdo umí popisovat děsivé a drsné scény.

V tomto románu se ocitneme v malém slovenském městečku v horách, které sužují brutální mrazy a pravděpodobně i jakési mýtické monstrum zaměřující se na brutální vraždění dětí. Na toto nepříjemné místo se vrací jeden nešťastný třicátník, který si už zde zažil děsivé okamžiky jako malý.

Strach má tísnivou atmosféru a solidní tempo. Bohužel se ale taky později ukáže, že má i docela obyčejný příběh. Začátek mírně připomene hororovou klasiku To, ale Strach je přeci jen mnohem komornější. Což tolik nevadí, ale přesto by knize neškodilo, kdyby šla více do hloubky, kdyby více rozvedla děj či se ponořila hlouběji do myšlení postav a vztahů mezi nimi.

Kdyby se podařilo podle této knihy natočit věrnou filmovou adaptaci, jednalo by se o opravdu děsivý zážitek, který by mnoho diváků nevydýchalo. Možná samotná kniha už je příliš filmová, příliš zjednodušující. Příběh, ač jednodušší, ale nakonec není vůbec špatný a samotný závěr je taky fajn.

Slušný atmosférický a místy nechutný horor.


Sedm zmasakrovaných dětí z deseti.

9 28.09.2022

Novinářka Saša Uhlová se rozhodla na vlastní kůži zjistit, jaké to je pracovat na pozicích, na níž lidi s nízkým vzděláním dostávají minimální mzdu. Vznikly reportáže, hraný dokument a dokonce i divadelní představení. Toto je původní zdroj ve formě deníkových zápisků.

Saša Uhlová si vyzkoušela několik zaměstnání, například v Albertu, ve Vodňanském kuřeti či třídila odpad v Ostravě. A je to přibližně taková hrůza, jakou byste čekali, pokud se o tuhle tématiku aspoň trochu zajímáte. Mzda je opravdu bolestivě nízká, zaměstnanci mají taky minimum pauz a často jsou pod neustálou kontrolou hraničící se šikanou. Myslím, že není až tak přehnané tvrdit, že i v českém kapitalismu bují takové moderní otroctví.

Autorka se ale nesnaží šokovat. Ukazuje i spoustu dobrého a snaží se pochopit nejen ty na nejnižších pozicích, ale i jejich nadřízené. Často tu vidíme, jak se mizernému vedení pouze soustředí na rychlost práce, což je ale v konečném důsledku kontraproduktivní. Vedoucí zaměstnance však nikdo nenaučil jak to pořádně dělat a demotivuje je taky fakt, že kvůli náročnosti práce se jejich podřízení rychle střídají a mnozí z nich ani neumí česky. Vyšší management je pravděpodobně bezradný a dělá vše hlavně proto, aby udržel nízké náklady. Asi i kvůli nedotáhnutým zákonům či šikovností vedení zákony obcházet tak jen tlačí na zaměstnance a vystavuje je hrozným podmínkám.

Člověk je totiž tvor vysoce přizpůsobivý, a tak leccos zvládne jak "intelektuálka Saša", tak někteří stálejší zaměstnanci, které v práci potká. Přesto že tyto práce, které by chtěl dělat dobrovolně málokdo, velice dobře zvládají, smutnou odměnou jim je kromě nízkého platu taky vědomí, že kvůli nutnosti brát přesčasy přichází o společenský a rodinný život. Je to dost smutné, protože je vidět, že šikovné a pracovité lidi máme, systém v základu je dle mého názoru taky vytvořený dobře (ať už jde o pásovou výrobu či velké prodejny), jen tu jsou zbytečné komplikace, které se jaksi přehlíží. Ale třeba by se mohly i díky práce Saši Uhlové přehlížet o něco méně.

Hrdinové kapitalistické práce jsou čtivým textem, který se někdy čte jako mrazivý horor, někdy jako zajímavý vhled do nejen zaměstnaneckých procesů, ale i mentality lidí v nich. Uhlová je očividně velice vnímavá, empatická a společenská a zde se díky jejím stručným zápiskům mnohé dozvíme.

Zhruba první půlka je až napínavé čtení, ale v druhé půlce přichází jistá repetetivnost. Také oceňuji, že Uhlová do textu vložila i něco ze svého osobního života (který tímto jejím experimentem trochu trpěl), ale zde se přiznám, že jsem se v její rodinné situaci trochu ztrácel. Příběhy zaměstnanců jsou jasně vysvětlené, ale příběh její rodiny moc ne.

Kniha je také dost autentická kvůli písemnému projevu, který obsahuje obecnou češtinu ("pražštinu"), ale přiznám se, že i já, který rozhodně nejsem žádný jazykový purista, jsem si na to musel chvíli zvykat.

Důležitá a zajímavá kniha.


Osm hrozných zaměstnání z deseti.

9 01.05.2022

Harryho jsem už četl. Mnohokrát. Ale naposled to bylo někdy na střední škole a už je to nějaký ten páteček, co jsem maturoval. Takže hurá zpátky do světa Harryho Pottera.

Poprvé čtu Harryho v originále, a tak jsem si při Harry Potter and the Philosopher's Stone řádně vychutnával krásnou britskou angličtinu. Mám rád český překlad, ale některé názvy a některé fráze zde mají jistou nedostižitelnou eleganci.

J.K. Rowlingová umí svými vyprávěcími schopnostmi čtenáře okamžitě vtáhnout do děje. Příběh ubíhá s neskutečnou lehkostí a je plný kouzelných nápadů. Často jsou to i různé drobnosti, u kterých pak autorka neodolala a vrátila se k nim v dalších knihách. Vlastně mám i takovou teorii, že Rowlingová vždy při psaní dalších knih velmi pečlivě projížděla svá předchozí díla, aby její série působila co nejvíce provázaně.

Příběh zde asi nemusím vyprávět, snad jen připomenu, že jde svým způsobem o detektivku. Poté, co se původně obyčejný chlapec Harry stává legendárním čarodějem na škole kouzel, se snaží se svými kamarády přijít na to, co se v Bradavicích schovává (chudák nezná název své vlastní knihy) a poté kdo se tu věc snaží odcizit a proč. K ději by se dalo namítnout, že je tu celá řada menších i větších náhod, které Harrymu pomůžou tuhle záhadu vyřešit a vůbec přežít. Kniha je správně napínavá tím, že je Harry často ve vážném nebezpečí (terorizuje ho profesor Snape, školník Filch i spolužák Malfoy), ale také má tento obrýlený čaroděj celou řadu výhod, ať už jde o jeho legendární štěstí, tak o jeho dobré kamarády. A dokonce mu nadržuje i samotný ředitel školy - což se neslavně ukáže při nefér sčítání soutěžních bodů na konci školního roku.

Už v první knize dokázala autorka vyčarovat vynikající svět s hutnou atmosférou. Zpětně musím říct, že do prvního filmu se podařilo přenést opravdu hodně z knihy, ale málem jsem zapomněl, jak je kniha oproti filmům vtipná. Zdejší lehký humor je nejen situační či o vtipných hláškách, ale kniha se nebere příliš vážně a v celkové struktuře čarodějnického světa občas najdeme nějakou tu potrhlost a úsměvnou nesmyslnost (a nemluvím teď jen o famfrpálu).


Výborná pohádka.


Osm přátel, které stačí mít, z deseti.

V nedaleké budoucnosti na tom lidstvo není nejlíp. Únik z nepříznivé reality přináší vymakaný virtuální svět OASIS, který v podstatě nahradil internet (a dokonce i Facebook). Hlavní tvůrce OASIS, výstřední asociální geek James Halliday, však umírá a zanechává za sebou velkolepý turnaj, v němž jen ten nejlepší z nejlepších může vyhrát jeho pohádkové bohatství. Jenže v sázce je čím dál víc a víc, a tak nakonec hlavní hrdina nebude muset udělat nic menšího než zachránit svět.

Ready Player One má i filmovou adaptaci od samotného Stevena Spielberga, která se mi velmi líbila, ale hned na úvod musím zdůraznit, že kniha je úplně jiná. S filmem má podobné hlavní postavy, styčné body zápletky a řekněme že i atmosféru, ale jinak jde o úplně odlišnou záležitost. Ve filmu jsou všelijaké modernější hry a popkulturní odkazy, které jsou známější a hlavně vizuálně zajímavější, takže to rozhodnutí chápu. Kniha je totiž urputně zaměřená na osmdesátky. Tvůrce OASIS Halliday vyrůstal v 80. letech a ve svém velkolepém turnaji nechává ožívat své radostné vzpomínky na áčkové i béčkové filmy (Krotitelé duchů, War Games...), patetickou rockovou hudbu a především videohry, které však byly v úplných plenkách. Hráči museli zapojovat představivost, aby si pod tou hromádkou pixelů představili tu nebojácného rytíře bojujícího s drakem, tu vesmírnou bitevní loď odrážející útok záhadné mimozemské civilizace.

Pokud máte rádi videoherní a obecně nerdovskou kulturu, je to určitě plus, ale není tomu tak, že by tohle byla kniha přesně pro mě. Například popisované videohry jsou na mě příliš staré a nejspíš bych je nehrál, a přesto mě moc bavilo si o nich číst. Na rozdíl od filmu kniha není jen o nějakých menších odkazech. Kniha je do osmdesátek úplně ponořená. Občas se v románu vyskytne nějaký ten výčet, co všechno z jaké hry, filmu či starého animovaného seriálu vidíme, ale také se tu například o filmech (z nichž jsem mnohé neviděl) píšou celé pasáže, a o hrách (které většinu sotva znám) klidně i celé strany - a je to super zábava.

Kniha není žádnou encyklopedií, ačkoliv hlavní nerd bez reálného života (zde v podstatě doslova) má až encyklopedické znalosti osmdesátkové popkultury. Osmdesátky jsou totiž využívány v samotném ději, a ten je většinu času zatraceně zábavný a napínavý. Je to klasický příběh o záchraně světa, ale ve vzrušujících (aspoň pro někoho) a originálních kulisách. Ready Player One má dobré a někdy nečekané zvraty a je často překvapivě realistický. Sem tam má hlavní hrdina příliš větší štěstí, a kdybych se chtěl hrabat v logice turnaje, tak bych určitě něco našel, ale jinak se zdaleka nejedná o nějakou pohodovou fantazii, v níž nerd-outsider všem ukáže, jakej je borec. Hlavní hrdina musí leccos obětovat a opravdu dřít (a to nejen ve virtuálním světě), aby dosáhl svého snu.

Ready Player One je působivý a moc hezký příběh nejen pro nerdy.


Devět splněných questů z deseti.



P.S. Český překlad je... prostě asi takový, jaký bych čekal. Před deseti lety bych ho vzteky roztrhal, nyní už jsem dosáhl zenu a chápu, že nemůžu úplně očekávat překlad, jaký by se mi zamlouval. Je fajn, že si překladatelka dohledala, jaké filmy a seriály mají český překlad a zbytek nechává nepřeložený (tak jak by to mělo být). I když i tam se najdou chyby a něco se špatně (ne)přeloží. Občas je špatně přeložená nějaká hláška, většinou je chybou přílišná doslovnost, takže najednou má jiný význam. Občas je něco přeloženě vynalézavě, občas je to úplně mimo. Za nejhorší věci, kterých jsem si všiml, považuju "fotbalové mamky" ("soccer moms" se blbě překládá, jde o přezdívku mamin, co vozí děti na kroužky a tréninky, ale to se u nás nepoužívá) a především často se vyskytující "zásahové body" (hit points).

Pokud umíte dobře anglicky, neudělejte stejnou chybu jako já a přečtěte si to v originále :)

9 24.07.2021

Velice zajímavý a skromný lékař ze Švédska dal na základě svých celoživotních zkušeností dohromady tuhle výjimečnou knížku. Hlavní pointou (jak už naznačuje podtitul) je, že současný svět na tom není až tak špatně - i když si to skoro všichni myslí.

Hans Rosling neustále v knize odkazuje na to, jak na svých přednáškách po celém světě testoval své publikum z přehledu ohledně současného světa a jeho blízké budoucnosti. A nemyslím tím teď otázky jako "jaká řeka protéká Zambií", ale důležité dotazy typu "Kolik procent lidí dnes využívá elektřinu?" či "Jak se změnil za poslední roky počet obětí přírodních katastrof?". Tohle není žádný AZ-kvíz, ale otázky, které mění naše vnímání světa a které taky ovlivňují rozhodnutí ředitelů velkých společností. Ukazuje se, že ať položil tyto otázky partě ajťáků v Silicon Valley nebo na shromáždění laureátů Nobelových cen, všichni měli obrovskou tendenci svět podceňovat a vidět ho černě.

Autor přehledně vysvětluje, proč tomu tak je. Nenadává jenom na média (naopak se jich i částečně zastává a vysvětluje, že kdyby byla média 100% objektivní a vyvážená, nikdo by je nesledoval), ale mluví spíše o o různých lidských instinktech a způsobech přemýšlení, které v sobě máme zakořeněné. Například jak máme tendenci zjednodušovat nepřítele, rozdělovat svět na "nás" a "ty druhé" a generalizovat na základě rasy, národa či náboženství. Rosling ale na několika důkazech ukazuje, že i třeba takovému náboženství předkládáme mnohem větší vliv, než ve skutečnosti má. Alfa a omega prakticky všeho je bohatství, resp. chudoba - a ta téměř všude rapidně klesá.

Ve Faktomluvě se nejen na základě jasných faktů, důkazů a oblíbených bublinkových grafů ukazuje, že svět na tom není až tak zle (naopak se téměř ve všem zlepšujeme), ale předkládá také různé nástroje jak přistupovat k informacím, abysme se z té naší instinktivní negativity nezbláznili. Je docela smutné, jak valná většina lidí je přesvědčená o tom, jak je svět horší a horší, ačkoliv je téměř ve všem lepší a lepší. Kromě klasické hloupé nostalgie je to dané například i tím, že nevěnujeme moc pozornosti pomalým, postupným zlepšením, protože o těch se moc nemluví, a přitom jsou pro lidstvo důležitější než nějaké velké katastrofy (či velké objevy). Některé body z knihy jsem už dobře znal a sám je aplikoval (např. ohledně zpracovávání informací z médií), ale i ty je skvělé přečíst si znovu takto vysvětlené a uspořádané.

Hans Rosling knihu píše klidně a věcně, a ke čtivosti ještě přispívají různé zajímavé historky, které jsou někdy pořádně dramatické. Bohužel závěr je dramatický až příliš...

Bill Gates na obálce knihy hlásá, že je to jedna z nejdůležitějších knih, co kdy četl. No, nemusíte patřit k nejbohatším mužů světa, aby i pro vás tahle kniha byla zásadní. Je velice inspirativní, vysoce kvalitní a s velkou pravděpodobností změní (nebo alespoň poupraví) váš pohled na svět.

Devět důležitých knih z deseti.

9 24.08.2020

Válku s mloky jsem četl jako komiksovou adaptaci, ale tohle je jiný kafe. Předně je velká část knihy v postmodernistickým stylu - místo klasického vypravování kapitoly předstírají reálné odborné články, transkripce, úryvky z knih... Díky tomu se dozvídáme o mlocích opravdu hodně do detailu. Rozebírají se z pohledu biologického, obecně vědeckého či třeba i jejích společenský vliv. A upřímně, možná je toho občas příliš mnoho, protože je pak kniha místy náročnější na čtení.

Zbytek knihy je velké dobrodružství, občas i s hororovým nádechem. Čapkovi mloci jsou zatraceně působivou bytostí, na kterou jen tak nezapomenete.

Válka s mloky je nadčasové dílo, které by si zasloužilo nějakou hodně propracovanou seriálovou adaptaci, třeba od HBO. Má potenciál vyrazit dech celému světu.


Osm mlaskajících monster z hlubin z deseti.

9 17.06.2019