milary komentáře u knih

Tak co bych tedy určitě nečekala - že při poslechu Rudišova Českého ráje najdu Jana Wericha. Že budu místy vnímat podobnou řečovou melodiku, rytmus i akcenty. Že i určitými stylistickými podobnostmi mi knížka občas připomene Fimfárum. Nebo Čochtana.
Že interpret pan Čtvrtníček nadřekne, zapauzíruje, zaintonuje a dořekne cosi tak, že sama sebe podezírám ze sluchových halucinací :). Nene, v žádném případě se nejedná o jakousi vědomou stylizaci! Interpretace je naprosto osobitá a úžasná, ještě při bezpochyby tak obtížném textu. Ozvuky Wericha (Horníčka, Smoljaka třeba) - nijak uměle, naprosto mimoděk - jsou zkrátka nečekaným bonusem navíc. Pro moje uši i duši.

Moje první setkání s autorem, tedy první knížka. Parádní. I když jsem měla chuť ji po úvodních dvou replikách konzervativně zavrhnout. Protože tohle teda! ... tctctc... :)
Zpočátku se tváří jako nahodilé pindání týpků v sauně (náramně krásně panem Čtvrtníčkem hlasově charakterově rozlišených). Týpků, kteří nemají jména a každý jejich výrok (což by se mohlo zdát na první dojem k nepřečkání!) je uvozován jako: ten, který je hasič a zachraňuje lidské životy, nebo - ten, který je z nás nejmladší (prostě takovým zdlouhavě indiánským způsobem) - řekl...

Na první pohled repetitivní chlapácký kecy... A mezi vším tím chlapáctvím (a skoro dojemně směšnou agresivitou mlaďochů, zatím slepých nedostatkem vlastních zkušeností s přibývajícím věkem), se zřetelně vyrýsovávají linky životních příběhů každého z nich (z nás), odlišné na povrchu, odlišné uvnitř, poletující chomáčky nejistot, strachů a všelikých nezřetelných myšlenek povymetaných po koutech duše, drobný prach pochyb, tušení pomíjivosti - a neuhasitelná touha nahlédnout, co je "za zdí", a konečně vědět...

Líbila se mi, tahle ramenatá a vnitřně křehká sranda. A taky konec, - trochu mě vyvedl z míry, ale nechtěla bych ho jinak.

37 21.05.2021

Mě to bavilo. Víc než seriál Babylon Berlín, ve kterém jsem se místy trochu ztrácela. Asi bych čekala opak, protože knížku jsem nečetla, nýbrž poslouchala. Ale interpreta (Jana Teplého) bylo možno "nevnímat" a zcela se oddat ději. Neklamná známka toho, že četl skvěle.
Jsou tu moc zajímavé komentáře. A já si znovu uvědomuji, jak je hodnocení závislé na tom, co komu z nás v danou chvíli sedne. Seriál Babylon Berlín měl - kdyby nic jiného - atmosféru jako hrom. A tady mi ji krásně dotvářely popisy, a také místopisné názvy; udržovalo mne to stále v náladě prostředí, připomínalo se mi to ve chvíli, kdy jsem poslech nuceně přerušila (například proto, že jsem už opravdu nedokázala "ujít" další kapitolu na trenažeru :)), nutilo mne to "vidět". Bažila jsem po charekteristických znacích; nerušilo mne vypočítávání cigaret, ani nic jiného, za sebe jsem neměla pocit, že by mi v textu (bezvadně přeloženém) něco zásadního scházelo. Vůbec nepopírám níže uvedené argumenty, mě ale příběh chytil od začátku a do konce nepustil. Výhrady? I kdybych je měla, v podobných případech je zametám pod koberec.
Myslela jsem hodně na to, co kdesi v komentáři použila mnou vysoce respektovaná kap66. Upustila tehdy od svých sofistikovaných a nadmíru výstižných postřehů ke čtenému, a velkoryse shrnula přístup k autorským vzepětím (jistěže v ohraničené oblasti žánrů) nějak v tomhle smyslu: Pobavils mě? Mám tě ráda. Pobavils mě hodně? Mám tě hodně ráda... :)
Pro mě to znamená čtyři hvězdy pro Kutschera. A dala bych i pět. Ale šetřím. Dílů je hodně :).

37 17.04.2020

No, co bych tak asi mohla ještě originálního dodat, ať jen nekopíruju předchozí bezvadné komentáře? Taky bych nemusela dodávat nic; svůj hold panu Niedlovi jsem složila v komentáři na předchozí díl série. Ale něco přece...
Jsem moc ráda, že nám naše srdce, poněkud okoralá záplavou čím dál krutějších thrillerových praktik, ještě pořád dovolují rozlišovat krutost na efekt a tu, která souvisí třeba s historickou etapou vrcholného středověku (a to tehdy jistě nebyla žádná selanka). A že nás baví dějiny. A ještě mě blaží vzácná shoda (viz níže) ve vděku za rytířskost, kterou autor přisoudil svým hlavním kladným hrdinům. Nebo - li smysl pro spravedlnost, odvahu, nezištnost, loajalitu - a další úctyhodné vlastnosti, patřící mezi vymírající druhy. ...Ti správní, ti kteří měli smysl pro čest a povinnost a navíc jim to i myslelo, což asi nebyla úplně běžná věc v dobách, kdy číst asi uměl málokdo. Ano byli víc než dobří, ale i to patří do podobného žánru... píše moc hezky Francouz.
Možná kdyby své hrdiny opatřil podobnými vlastnostmi superklaďasů někdo jiný, než František Niedl, hodně by to "šustilo papírem", až k pousmání. Jenže on to píše František Niedl. A tak žijem příběhem do poslední stránky, bez ochoty se loučit a s dobře utajenou touhou se v něčem podobat...

37 12.10.2019

Jedna z mých nejoblíbenějších knih od Agathy Christie. Zločin v luxusním vlaku, sněhovou závějí dočasně odříznutém od světa.
Vyposlechla jsem audioknihu načtenou Lukášem Hlavicou a dopřála i sobě luxus srovnání následným zhlédnutím filmové verze z r. 2010 s Davidem Suchetem a posledního zpracování z r. 2017 pod režijním vedením Kennetha Branagha v hlavní roli.
Bylo zajímavé porovnat odlišnosti všech tří zpracování. I v pohledu a důrazu na téma viny, podoby spravedlnosti, dosažitelnost zadostiučinění, svědomí...
Určitě si proto nenechám ujít ani film z r. 1974, kde v roli Poirota vystupuje Albert Finney.
Zajímalo by mě, která verze by byla (byla-li by vůbec některá) nejbližší madam Christie...

36 04.01.2022

V hororech jsem se nenašla, nečtu je, ale knížky Stephena Kinga jsem vždycky míjela s upřímnou lítostí; že musí být skvělý spisovatel mi bylo celkem jasné. Pak mi někdo (vřelé díky, kap66! :)) nabídl Dolores...
Stephen King JE skvělý spisovatel (i když - paradoxně - zůstanu asi provždy u tohoto jediného titulu).

Kdesi na malém ostrůvku, na místní policejní stanici, sedí žena Dolores. Hospodyně, ne už mladá. Pracovitá a houževnatá ženská s nohama na zemi a slovníkem odpovídajícím... - no právě, čemu? První neznámá. Tomu, že celý život dře jako služka? Že má na krku děcka a otrapu? Měla otrapu? Proč vypovídá u policajtů? Že jdou zase řeči? S čím vším co souvisí? Co je pravda? Jak do toho zapadá její chlebodárkyně? Je ona tím, za koho se vydává? Vydávala? Proč se věci seběhly tak, jak se seběhly? A seběhly se vůbec tak? KDO je Dolores?

Na jen o málo víc než dvou stovkách stran sedí Dolores na policejní stanici a povídá. Vypovídá. Vrství děje, pocity, pohnutky. Nezamlčuje nic. Přesto se mlha zvedá jen pomalu, jak přibývají další a další věty. Spojitosti. Retrospektivy. Vzpomínky. Běsy.

A do toho se promítá láska. Nekompromisní potřeba ochraňovat a soucítit. Zastat se, ať to stojí, co to stojí. Protože jiná možnost přece není.
A - věřte nevěřte: je tam i spousta humoru. Je, opravdu. Dolores není žádná plačka. I když by bezpochyby mohla být. Je to tak statečná, pravdivá a pokorná ženská, že mi to bralo dech.
Žila jsem to s Dolores od začátku do konce. Se vším všudy. Bez dalšího.

36 08.03.2021

Je to zručně napsané a překlad (často propíraný) mi nijak nevadil. S chutí jsem se pustila do počáteční kauzy, ta se spojila s dalšími, proplétaly se a utahovaly, prostě „Uzel“… Vzala jsem si ho jako svou úplně první „dánovku“; rozhodla jsem se pro časovou posloupnost, jak nabídl jeden z uživatelů. Třeba to byla chyba, nevím...
Četlo se mi to jako po másle. A přitom hrozně těžko. Neřekla bych, že se mi někdy předtím dělalo ze čtení fyzicky zle. (A jen pro úplnost podotýkám, že jsme měli v rodině pouze jednoho ubohého emigranta a zájem STB o nás se milosrdně omezil na nějaký ten „pohovor“ a běžný zákaz výjezdů do zahraničí pro mého muže; byť kolektivně – pracovních).
Tak asi – já čekala parádní detektivku. Nadstandardní krimi, co má nadšeně kvitovaný šmrnc, napětí i vtip, co přečtete najednou a hned metelíte pro další. A on to byl politický thriller, napsaný s (aspoň pocitově) tak smrtící autenticitou, že ve mně vybudil zpětně hrůzu i z toho, co jsem – zaplaťpámbu – nemusela prožít, jen jsem prostě zažila tu dobu.
Nikdy se s tím tak neperu; když čtu knihy z války, lágrů, nenapíšu do komentáře, že „se mi kniha líbila“. Protože je to neadekvátní tomu, co v ní čtu. Ale vím, co budu číst, jsem na to připravená, koukám na to z jiného úhlu, zajímá mě to. To samé detektivky, thrillery… Vím, do čeho jdu, a ptám se jen, jestli mi to za to stojí. „Uzel“ byl brutální směska všeho, určitě žádné krotké retro; v určitých místech se mi chtělo z formulací, dění, „humoru“, slepoty a zpětné bezmoci ječet (a blejt, pardon)…

Koukám na komentáře přede mnou a spousta z nich mě něčím oslovuje a ve spoustě z nich rezonuju s věcma, které jsem nedokázala sama dobře pojmenovat. Tak jsem moc ráda, že - až sáhnu po dalším Dánovi -, nebude to jen, abych nevybočovala z řady :).

36 30.01.2020

Foglarovky jsem milovala a milovat nepřestanu. Je to něco, co vám nikdy „nevyčichne“; něco hluboko pod úhlednými parketami, skrývajícími současné mírné či větší opotřebení, oděr uplynulými lety, konzumem (no jasně že si ho všichni docela užíváme :)), dějinnými zvraty, kolozubými žebříčky hodnot, opadavou schopností se nadchnout. Pamatujete? Já třeba nezapomenu, jak máma jednou vyndala z útrob skříně štos pro tu dobu naprosto atypicky vyhlížejících časopisů, takto „Mladých hlasatelů“, a tam – kromě jiného – se na každé poslední stránce skvěl jeden z příběhů „Rychlých šípů“. A ještě kupičku zteřelých stránek scvaknutých sešívačkou s dalšími příběhy. A první vydání „Záhady hlavolamu“ (s šílenými ilustracemi, na které jsem si vždycky, když jsem to kdoví pokolikáté četla, položila rychle ruku. Ale – stejně jsem moc dobře věděla, co mám pod dlaní:)). To potěšení z každé nové knížky od Foglara, získané od kamarádů a bůhvíjak. Ta nevyhnutelnost sehnat „Šípáky“ za každou cenu, když mohly najednou těsně po devětašedesátem vyjít tři komixové knížky znovu, první dvě s původními ilustracemi Jana Fischera…

Miluju Velinského. ALE! pokračování legendárního příběhu s ježkem v kleci?? Tctctsc… Bojim bojim.
Nemusela jsem. Je to jako jezdit na kole, to nezapomenete :). Vykouklo to na mě ze stránek, a už mě to mělo. Krásně mě to vcuclo. Četla jsem bez oddechu, jako kdysi. Paráda. Jen se mi občas srdce nepatrně sevřelo. Nade vší tou nevinností, neúhybnou touhou po tom správném, křehkostí vůči současnému světu. Jako když se bojíte, že něco zesláblo, že někdo cosi pošlape, že se kdosi něčemu vysměje. Že už to nedává smysl. A pak jsem koukla na hodnocení „Hlavolamu“ a zase jsem se uklidnila. DÁVÁ.
I dnes. A jakkoliv i na mne, skalního fandu, působí finále „Posledního tajemství...“ dnes už taky trochu úsměvně, zároveň dojímá a laskavě upomíná. A to na něco hodně cenného.
Velinský dokázal navázat nad očekávání skvěle. A ledacos k tomu vysvětlují i oba závěrečné texty v knize.

35 19.05.2020

Tak tohle je radost! Když člověk objeví ve svém oblíbeném žánru něco slibného, když se ukáže, že se netěšil nadarmo, když zjistí, že se může těšit dál, protože narazil na zlatou žílu vícedílné série... Když autor, zde Pavel Hrdlička, ví, o čem píše. Když je příběh dobře vymyšlený a napětí tak akorát, když je zalidněn zajímavými postavami (tady vlastně docela dost postavami :), ale přehledný a vtipný seznam zúčastněných v závěru knihy to jistí...). Když ty postavy živě komunikují tak přesvědčivě dobově autenticky působícím jazykem, že nepochybujete. Když to má všechno vtip a spád a hlavu a patu. Když se jen tak mimoděk i něco dozvíte. No vážně. Radost...

35 17.03.2020

Tak to jsem zvědavá, jak dlouho mě Agatha Christie ještě bude překvapovat. Lépe řečeno, vyrážet mi dech. Doufám, že dlouho, jakkoliv už mám něco načteno... :)
Smrt na Nilu miluju zfilmovanou. Četla jsem ale snad poprvé! Tedy - poslouchala jsem knížku jako audioknihu, klasicky s Lukášem Hlavicou.

Atraktivní scéna, přebohaté obsazení. Není ale třeba obávat se, že se budou početní zúčastnění plést. Každá z postav je s postupujícím dějem nezaměnitelně charakterizována, i když se její rysy pozměňují nastalými situacemi.
Název je trochu matoucí; komplikace jsou jako padající kostky domina, a nakonec má plné ruce práce s vyšetřováním nejen Hercule Poirot.
Předivo příběhu je neuvěřitelně důmyslné, užuž člověk očekává finále a "závěrečnou klapku", jenže královna detektivek nabízí nová a nová řešení a příběh je napínavý do samého konce.
Tak tohle byla paráda neuvěřitelná.

34 14.04.2023

Poslouchala jsem, a jsem ráda. Pan Aleš Procházka knížku načetl báječně. I když se mi zazdálo, že se až v průběhu do postav úplně dokonale "včetl". Znáte to: ...zprvu trpké zdá se... :)
Jiné, než Černoušci. Hodně analytické. Na konci vpravdě psychologický portrét nepravého vraha; příval odborných termínů a cizích slov, Poirotův usvědčují monolog v délce, která mě až trochu zaskočila a v jiné detektivce by sotva obstála. Ale všechno dohromady poskytne znovu výjimečný čtenářský zážitek, spojovaný nezaměnitelně se jménem Agatha Christie.

34 07.02.2020

Spousta nádherných komentářů přede mnou; každý z nich v něčem nebo i v mnohém zohledňuje to, co na Gentlemanovi v Moskvě zaujalo a okouzlilo i mě.
Podobnou knížku jsem nikdy v životě nečetla. A s určitostí vím, že žádná z doposud přečtených knížek ve mně nezanechala tak těžko definovatelný a úplně výjimečný dozvuk. Ať bych napsala, co bych napsala, přece by to bylo jen shrnutí jednotlivostí, byť mimořádných: poukázání na to či ono, zmínky o čemsi konkrétním. Pár stránek by to ovšem dalo... :)
Ale tu fascinující pouť imaginací, to absolutní propadnutí atmosféře, tu nostalgickou touhu nebo bolavé rozpomínání podobné kruhům na vodě, to popsat nedovedu.
Duši (skrz uši) četl Igor Bareš.

33 26.03.2023

Alébrž jsem již důchodového věku (dřív se, herdek, říkalo ,požehnaného‘), snažím se čelit duševnímu úpadku mýcením stereotypů, což se doporučuje. Například si čistím (co pravák) zuby levačkou, maluju si levačkou řasy, - no, a ono to pak výjde tak ňák nastejno… :))

Stereotypům čelím i tím, že aspoň občas sáhnu po knize, která ve mně nejen nevzbuzuje pavlovův reflex, ale budí můj sotva vlažný zájem.
O panu Heclovi jsem doposud neslyšela, létám nerada a technické detaily čehokoliv nejsou rozhodně na čele žebříčku mých zájmů. Ale...

Na první dobrou jsem si říkala, tak tohle je pořádné šlápnutí vedle. Poslouchala jsem audioknihu a hlasový projev tazatele (autora) v kontrastu s příjemnou interpretací kapitána Hecla výborným Janem Šťastným ve mně budil zuřivost poklidně podřimujícího býka, náhle vystaveného jinošské hyperaktivitě nastupující toreadorské hvězdy.
Jak ale o překot naskakovaly body za skvěle řazená témata i otázky, přestalo mě to rušit (myslím, že pan Moravec i trochu ubral plyn :)), a už jsem jenom dychtivě chroustala vše nabídnuté, technické detaily nevyjímaje.

Pan Moravec sestavil celý rozhovor dokonale a pan Hecl stejně dokonale odpovídal. V čem ta dokonalost? Hlavně v tom, že se střídala témata; odborná (přesto podaná tak, aby je laik vstřebal se zaujetím a pozornost nekolísala) s těmi odlehčenými. Došlo na zvyklosti jednotlivých společností, nejrůznější souvislosti s pozemním provozem, vhled do náročného životního rytmu pilotů a ostatního palubního personálu, hromadu neuvěřitelných zajímavostí o letadlech i z jednotlivých letů...
A došlo taky na soukromí, zdraví a na to, jak se z kluka stane kapitán Airbusu A380, pilotující pro dvě světové letecké společnosti.

Nebylo nic, co by mě nezajímalo.
A úplně nejvíc mě zaujala osobnost pana Hecla, vysvítající z každé odpovědi, ať mluvil o čemkoliv. Jeho skromnost, inteligence, profesionalita, respekt ke kolegům, loajalita, uměřenost, zjevná slušnost. Sebereflexe i sebedůvěra. Přirozená autorita. Mluvil ke mně Kapitán...

33 09.07.2022

Můj první Ota Fink... Moc jsem se bavila. A hnedle se samy otvíraly ty z nejčasnějších šuplíčků paměti, a já čichala trochu zaprášené vůně a slyšela zvuky a za očima mi běžel šimravě nostalgický biják z útržků zážitků a vzpomínek všelikých... (Zkrátka zas jednou při čtení cítím, že má těch pár let "nad mládí" něco do sebe :))... A navíc solidní detektivka a obrázek éry jako vyšitý. No, to už je skoro rozmazlování, není - liž pravda?

33 09.08.2019

Líbilo - a moc. Jako zkušená "vykradačka" jsem si tenhle tip na skvěle vystavěný příběh přisvojila z komentářové pokladnice kolegy Killingjoke (a chvíli ho nechala ležet ladem, protože tak se to přece s nelegálně nabytými cennostmi dělá, že?) :))

Komentář už si ovšem nepřisvojím; ostatně - líbily se mi téměř všechny zde uvedené, zejména ten od cturadcturad, a tak se zdržím nápodoby. Jen připojím své obdivné okouzlení nádherně zbeletrizovaným příběhem nalezení Tutanchamonovy hrobky, dokonale vylíčeným historickým pozadím i podmínkami archeologických počinů, nadřeknutými tajemstvími oficiální egyptologie, tajemnem z nepředstavitelných hlubin věků, napětím, jazykem, výchozím nápadem tohohle přepychového vyprávění...

Ale zrovna tak se mi tajil dech (a ne příjemně) nad těžko uvěřitelnými popisy drancování, chamtivosti, snobismu, barbarského chování, zlodějnou, korupcí, šmelením s důkazy, s dědictvím kohosi jiného… Jakže to bylo?… mastné huby zírající přes sklo na obnažené mrtvé panovníky Egypta… Nějak takhle z toho my „civilizovaní“ vycházíme… A ani domácí si tu úplně nepotrpí na fair play...

Poslední čtvrtinu knížky už jsem trávila rovným dílem četbou a u počítače. Nějak to nejde jinak.
Trochu mě zamrzela tvář dost nemilosrdně přisouzená Carterovi.
A obešla bych se bez poněkud profláknutého posledního „odhalení“ :).
Přesto – velká a nečekaná paráda.

32 20.06.2021

Nebylo a nebylo to v knihovně k mání. Ostatně nebyly k mání dlouho ani knihovny :(. A tak jsem na Audiolibrixu sáhla po Buriánkově desetidílném zpracování z roku 1984.

Plzeňská inscenace měla svého času úspěch a také několik repríz. Pak ale došlo nešťastnou náhodou k poškození, či spíše nevratné ztrátě části záznamu, než... se ukázalo, že si celou sérii kdysi natočil soukromý audiofil, a díky němu se podařilo po více než třiceti letech Mayday zkompletovat a vrátit zpět k posluchačům. Docela dobrodružná historie.

Já to nikdy předtím nečetla. Na začátku mi přišla trochu strojená interpretace , ale jakmile se děj rozjel, - mha přede mnou, mha za mnou - už mě napětí do konce neopustilo.
Řekla bych, že u takhle skvěle napsané klasiky z thrillerových vod, která je ještě pořád v porovnání s knihami na podobná témata ve hře o žluté triko, nedává dvakrát smysl nimrat se v technických detailech, procentu uvěřitelnosti a rozebírat, zda je zastaralá a proč. Je lepší si ji prostě užít. Anebo ji zkrátka nečíst.

Happy end? Ten mě drásá zejména tam, kde se usilovně snaží prodloužit agonii nějaké bezbřehé blbosti. U knížek jako Mayday přimhouřím oko a skousnu ho. Jak jinak by to taky mělo skončit, že? :))

32 19.06.2021

Původně jsem chtěla komentář pojmout jako deníkový záznam - nějak takhle...
Den první:
V očekávání intelektuálního zážitku kladu na nosič desku s přiměřenou hudbou (kvůli vhodnému pozadí), zaujímám nenucenou pozici v křesle, cinknu ledem ve sklenici a jmu se naslouchat.
Jenže to nějak... Sakra... Po prvních deseti minutách zneklidním, ale snažím se dál předstírat soustředěné zaujetí. Po další chvíli se obtížně vyhrabu z nenucené pozice, poškrábu desku s přiměřenou hudbou nešetrným odnětím přenosky, pocintám se zteplalým alkoholem a znervózním podezřením, že jsem hloupější, než "mí oblíbení". No ano, považovala jsem - odtažité řekněme - hodnotitele trochu za škarohlídy, ale že bych zrova já?!)...
Spát jdu zdecimovaná a s nulovým sebevědomím.

Ale takhle to P. & G. určitě nechtěli!!!

Tedy; nalejme si čistého vína. Ta knížka JE chytřejší než já, přiznávááám...
Aby totiž bylo možné, dělat si z něčeho psinu, je nevyhnutelně nutné něco (pokud možno co nejvíc) o tom vědět. Takže - bod jedna: všeobecný přehled nezaškodí. A to určitě i o biblických tématech, ne že ne. Protože čím víc informací máte, tím víc souvislostí vám dojde, a o to víc se (v tomhle případě) nasmějete.
(Ale není třeba házet flintu... Uživatelům "intelektuálně plašším" :) můžu zkušeně doporučit přednes Jana Zadražila. Díky němu se vychechtáte dosyta, aniž byste ty otravně se povyšující souvislosti nějak zvlášť postrádali). :)

A ono SDĚLENÍ, které je vpleteno do husté osnovy chytré a laskavé legrace bizarních, báječně nekorektních a ve všech ohledech velkorysých (byť možná trochu i co do počtu stránek :)) Dobrých znamení, určitě nepřehlédnete. Nepřehlédněme... Stojí za to.

32 23.05.2021

Tentokrát se s většinovým hodnocením příliš nepotkávám (ale to smyslem komentářů není).
Zdůvodnění je asi tohle:

Líbil se mi začátek. Přestože jižanská kulisa není nikdy tak úplně moje parketa, divoké prostředí bažin, pobřeží a oceánu tvořilo hodně lákavý rámec nezvykle koncipovaného příběhu opuštěného lidského mláděte, trochu podobného Robinsonovi. (Jenže Robinson "jen" ztroskotal, nevykašlala se na něj bez jakéhokoliv varování máma, bylo mu o dost víc let a netrpěl v očích jižanské
maloměstské veřejnosti stigmatem "holky z bažin". A uměl číst a počítat a kdeco. A měl Pátka).

Takže: zpočátku bylo všechno nanejvýš zajímavě otevřené, představivost pracovala na plné obrátky. Do děje vstupovaly další postavy, nepřehlédnutelně se však drala do popředí nejsilnější ingredience knihy; tvář přírody. A ta tou dominantní složkou zůstala až do konce, domnívám se. Nemohlo to být jinak; autorčino výsostně zasvěcené, uhrančivé a vpravdě dokumentární obeznamování čtenáře s tajemstvími bažiny i vlastnostmi oceánu, opatřené nesčetnými podrobnostmi z oblasti flory a fauny, popisy a latinskými názvy, precizními zdůvodněními toho či onoho jevu, zevrubným líčením sebemenších obměn již popsaného, nakonec vyústilo v jediné. Všechna ta úctyhodná vášeň pro detail jakoby překročila rámec žánru a bezděčně přiřadila ději – aspoň v mých očích – vedlejší roli.

Možné SPOILERY:
Děj měl ovšem velké ambice... Věrohodně podat příběh postavy, která z osamělého, zavrženého děcka bez vyhlídek, vzdělání a s minimem socializace, dospěje v bytost respektovanou ve vědeckém světě, renomovanou autorku jedinečných odborných publikací a také utajenou básnířku. A navíc, - propojit linku přírody a osobnostního růstu hrdinky s linkou třetí; vyšetřováním vraždy…

Překvapila mě nevyváženost zpracování. „Dějové“ pasáže postrádaly vzletný rozmach „odborných“ částí, místy byly jen těžko uvěřitelné, dialogy těžkopádně konstruované, romantické scény skoro jako přes kopírák, přičemž to, co s Tatem mohlo (při troše dobré vůle a vzhledem k okolnostem) působit rytířsky a uvěřitelně, s Chasem, v situaci totožné, už působilo směšně. Myslím tím třeba jeho „oddaný“ zájem o výklad ohledně fungování hvězd, který si Kya přečetla v knihách o Einsteinovi, ve chvíli kdy.., eh... – je Einstein prostě to poslední, co by odkrvená mysl vstřebala :). Nemyslím, že bych byla cynik, spíš si to v reálu těžko představuju…

Co mě ale vykolejilo zcela, byl konec. Nedovedu akceptovat, že by Tate po letech soužití a respektu jednoho dne vyhrábl zpod kamen tklivou báseň, která by mu odkryla nejen další hřivnu jeho milované Kyi, ale také to, že mu jaksi „opomenula“ zmínit, že úkladně zabila člověka. Že zvládla (vzdor své přirozené plaché letoře) konspiraci, která zahrnula převleky, přejezdy, proudy, absenci svědků, nepravděpodobně dosažitelný časový limit, to, že se oběť dochvilně dostavila, dostala, co jí patřilo, a šmytec. Bylo to z krku… A že by on, Tate, bez cavyků (a obvyklého autorčina sklonu k popisnosti) vše jen tak spálil - a nazdar...
Vlastně, zpětně byl ten „soud“ fraška. K odsouzení nějak ani dojít nemohlo, i kdyby v něm nefigurovali přehnaně retardovaní policajti. Neb nepravděpodobnost provedení byla zdůrazňována tak mnohočetně a s takovou vehemencí, že to byla na čtenáře zkrátka bouda.
A ještě k té vraždě. Nepřehlédla jsem, že oficiálních cest k obvinění Chase bylo nemnoho a odhodlávání bylo těžké (ne, že by se s tím člověk nepotkal i mimo tuhle dobu a prostředí). A kdyby ho Kya vzala v sebeobraně šutrákem, tomu bych rozuměla. Takhle tomu nerozumím. Autorkou po mnoho stránek budovaný obrázek Kyi se mi někam rázem vytratil.

Udělala jsem chybu, poslouchala jsem. I interpretace se podepsala na mém hodnocení, protože neodbytně poutala mou pozornost k věcem, které by se mi tak jako tak nelíbily, ale při četbě by asi tolik nevyčnívaly. Moc hezky byly namluvené ženské figury a děti. A dál si vypůjčím kousek komentáře z Audiolibrixu, se kterým se zcela ztotožňuji:
...pitvoření hlasu při interpretaci mužských postav bylo místy až trapné. Interpretace tak celkově vyzní hrozně lacině a možná to uškodilo příběhu, který by jinak mohl mít lepší náboj…
No, nevím.

32 19.04.2021

Když mám pocit, že na mě svět štěká už příliš dlouho, neponechávám věci náhodě. Sázím na jistotu.
Existují rozmanité relaxační techniky. Pro mě je relax knížka jako tahle. Sotva ji otevřu a začtu se, ostnaté rozpoložení mizí, "ramena jdou od uší" (jak důrazně nabádají fyzioterapeuti), rozpomenu se, že dýchat je prima - a pokud přeci jen ještě zbývá něco lávy a síry k vychrlení, dohasím uhlíky nějakým dobrým rumem; k téhle četbě se náramně hodí. :)
Snad se dá vzdát hold literatuře tak notoricky známé i takhle...

32 06.03.2021

Jsem spokojená. Galbraitha mi četl Petr Oliva, s Cormoranem se k sobě dobře hodili. Rowlingová psát umí – a cítím se trochu hloupě, když takovou samozřejmost moudře poznamenávám, - a tak se mi pěkně vymyšlená detektivka s příměsí romantiky (nic až tak přehnaného), svéráznými, živými postavami a způsobu vyšetřování odpovídajícím spádem zavděčila. Nemám potřebu ani komentovat jednotlivosti (vč. možná trochu teatrálního konce), jako celek mi to dalo dobrý důvod k trávení času.

32 31.10.2020

Viděla, četla - nejednou. Ale o letošních prázdninách jsem si umínila odstartovat čtecí retrospektivu detektivek pana Erbena, kterýžto počin mi usnadnilo vřazení kompletní řady s kpt. Exnerem do e-knih zdarma. (Díky za to; v knihovně na papíře nějak nejsou vidět).
A hned ta první je báječná; hrozně hezky se to čte, člověk je prostě "doma", příběh má logiku a uvěřitelnost, příjemná neuspěchanost pro dostatečnou orientaci v počátečních okolnostech a zúčastněných postavách ani citový život pana kapitána nikterak nekolidují s uspokojivě dramatickým dějem a gradovaným napětím. Atraktivní prostředí taky nic nepokazí a přirozené, živé a často vtipné dialogy patří bezpečně rozlišitelným protagonistům.
Těším se na další díl.

32 30.07.2020