milanříský komentáře u knih

Tahle knížka se úplně sekla datem vydání, Kalibr jí měl dropnout spíš v létě, v období, kdy během válení u vody a po desátém vychlazeném drinku / lahváči máte trochu otupělé vnímání a tím pádem lehkovážně nad kdejakou nelogičností mávnete rukou. On se asi blíží nový fenomém, kdy autorky true crime podcastů začnou psát vlastní krimi story - u naší Bechynkové víme jak to dopadlo, tady Ashley ze svých znalostí teda taky moc nevytěžila. Těch nelogičností a děr je tam celkem dost a hlavně do příběhu nasázela co jí přišlo pod ruku.

Až vám zase nějaký instagramový Horst Fuchs bude tvrdit, že je to nejlepší thriller letošního roku, tak nad tím jen mávněte rukou - příběh novinářky, v jejímž rodném městě někdo vraždí děti už sepsala líp Gillian Flynnová (Ostré předměty), rochnit se v tom, že vaše dítě je možná vrah zase zvládá líp William Landay (Jacobova obhajoba) a s otevíráním starých ran v malém městečku teď skvěle pracovala Tara White (Pod ďáblovým mostem). Ashley Flowers tady prostě poskládala různé motivy a ačkoliv zkraje vše vypadá nesmírně nadějně a kniha vás chytne, postupně se začne nořit víc a víc do všemožných klišé a logických lapsů. Jo, tak v poslední čtvrtině jsem si několikrát položil poměrně zásadní otázku - WTF?

1 29.01.2024

Thrillery z jižanského buranova Jason Aaron umí perfektně, odvrácená strana Ameriky je v jeho podání vždy antihrdinskou, krvavou a násilnou jízdou a Muži hněvu jsou toho vzorovým příkladem. Přímočará story netáhnoucí se přes x svazků proti sobě staví otce a syna, oba si vzájemně vyřizují účty nejen se světem, ale i mezi sebou.

Aaron tady, vzhledem k délce příběhu, úplně nevypiplal charaktery jako třeba ve Skalpech, Muži hněvu jsou špinavá jednorázovka plná svištících kulek, blbých rozhodnutí a nevlídných parchantů. Funguje to, vše navíc umocněno skvělou kresbou Rona Garneyho. Pokud si chcete užít akční gangsterku z amerického jihu, tady rozhodně nesáhnete vedle. A opět přidám už klasické přání, aby někdo někdy Aaronovy komiksy vzal a natočil. Nejlépe Taylor Sheridan.

1 29.12.2023

Čtvrtstoletí starý detektivní román má vždycky svoje kouzlo, neboť v něm zcela chybí výdobytky moderních thrillerů a vyšetřovatelé tady z rozpixelované fotky netahají křišťálově čisté snímky, nemají DNA testy a všemožné posudky na počkání a podobné kraviny. Železné jezero, první díl série čítající momentálně v originále devatenáct svazků (kromě prvního mají všechny průměr hodnocení nad 4 hvězdy n GR) představuje Corka OConnora, chlapa s irskou a indiánskou krví, brodícího se ve vlastních problémech - přišel o šerifskou hvězdu poté, co do vraha vyprázdnil celý zásobník a manželka mu zdrhla.

Zapadlé městečko v Minnesotě poblíž indiánské rezervace, kde se příběh odehrává, sice na první pohled působí klidně, pod povrchem je však plné vydírání, zastrašování a kolotoč událostí odstartuj vražda místního soudce. Zápletka není bůhvíjak originální, Krueger tady spíš rozjíždí sérii, seznamuje s postavami a celkem slušně kombinuje detektivní story, osobní linku a indiánskou kulturu. Podobně jako Dana Stabenow, která své příběhy zasadila na Aljašku a těží z místní komunity, jejího soužití a drsného prostředí.

Železné jezero je dobrý start, druhý díl podle anotace eliminuje politikaření z jedničky, což ocením asi nejvíc, neboť momenty, kdy OConnor nahání podezřelého na sněžném skútru, nebo zápolí s nehostinnými podmínkami uprostřed noci, byly fakt dobré, stejně jako krátký exkurz do indiánské mytologie. Na čtyři hvězdy to není, ale rozhodně hodně slušná trojka a jsem rád, že u nás začala tahle série letos vycházet.

1 29.12.2023

Jérôme Loubry, Jean-Christophe Grangé a Maxime Chattam, moje oblíbená trojice francouzského thrilleru. Spolčení ničemů považuji za jeden z nejzajímavějších kusů, co tady za poslední roky vyšel, především kvůli tomu, jak Chattam bravurně píše. Připomíná Grangého, sází za sebou bravurně vystavěné věty a skvěle formulované myšlenky, jeho texty je prostě radost číst. Vybroušený styl (a tady i pochvala za překlad) by mu leckdo ze současných autorů thrillerů mohl závidět - ve srovnání s ním působí, jako by psali po lobotomii. O to smutnější, že jim čtenáři hromadně tleskají.

Příběh plný explicitních momentů, prokládaný úvahami o přirozenosti násilí a jelikož mě kniha fakt bavila, sáhl jsem po audioverzi a dal si ji znovu. Libor Hruška z ní udělal zážitek, podobně jako Jakub Saic s Purpurovými řekami. Fantastická práce, mrazení v zádech zaručeno.

Hon na několik sériových vrahů zároveň je tady intenzívní, cítíte marnost četnického oddělení, kterým se vše rozpadá pod rukama a koordinovaná exploze násilí je zaskočí nepřipravené. Chattam pracuje skvěle s jejich vztahy, emocemi a z žánrových klišé dokáže udělat přednosti - třeba angažováním vysloužilého policisty Mikelise, u kterého čekáte, zda mu nepřeskočí a nezačne také vraždit. A jako správný žabožrout do toho všeho zamíchá nácky.

Spolčení ničemů není pro slabé povahy, popisů násilností je tady požehnaně, stejně jako zvrácených myšlenek, ale je tak ďábelsky dobře napsaná / namluvená, že je hřích ji minout. Minimálně na sériového vraha přezdívaného Zvíře dlouho nezapomenete a na filozofické úvahy o společnosti, v níž jsou majoritou devianti, také ne.

1 06.03.2023

(SPOILER) Souboj s kančími nestvůrami i fantaskní cestování časem a vesmírem. Příběh z roku 1908, který inspiroval H. P. Lovecrafta, je rozdělen na dvě části, první však jednoznačně převyšuje druhou. Pro fandy kosmického hororu se ale jedná o povinnost.

Vyprávění formou deníkových záznamů, dříve nesmírně módní styl a tehdejší found footage, ke kterému se uchyloval ať právě Loveraft či Bram Stoker, představuje podivný dům, okolí Ďáblova chřtánu a ještě podivnější monstra vylézající z tajemné pukliny a lačnící po krvi. Hlavní hrdina odolává jejich stupňujícím se útokům s puškou v ruce, potud se jedná o klasický hororový příběh a funguje skvěle. Jenže pak se Dům na rozhraní zvrtne v transcendentální kosmický trip, hlavnímu hrdinovi se před očima začne odvíjet zkáza vesmíru a halucinogenní cestování napříč galaxií, ač barvitě vylíčené, zaostává.

V tomhle případě se ani nedá mluvit funkčním celku, Hodgson jako by vzal dva náměty, dva rozdílné příběhy a narouboval je na sebe. Přesto stojí letitá a polozapadlá klasika za pozornost a pro fanoušky H. P. Lovecrafta ještě o to víc. Od Fobosu zajímavá volba titulu k vydání, předem varuji všechny čtenářky Darcy Coates a ty, co remcají, že horory tam vycházející (za všechny mě napadá Rybář) nejsou strašidelné, ať se tomuhle dílu radši vyhnou obloukem.

1 14.06.2022

Opuštěné islandské vnitrozemí, dva páry, které uvíznou v podivném domě se dvěma staršími lidmi a místní legendy, které po nocích možná ožívají. Nebo se jim to vše jen zdá? Planina totiž balancuje na hranici reality a halucinací a nelítostná krajina střetává s lidským nitrem.

Ke knize Steinara Bragiho jsem se vrátil podruhé, zvláštní a nejednoznačně přijatá kniha si totiž opakované čtení zaslouží. Postupně odhaluje charaktery jednotlivých postav, kdy si pánové navzájem pokukují po slečnách a ženy k sobě díky naprosté rozdílnosti těžko hledají cestu. Sestava výletu, která je po autonehodě nucená přežít, snad nemohla být rozdílnější. A vše začne gradovat ve chvíli, kdy se nemůžou dostat pryč a roky potlačované emoce se ve stresové situaci začnou drát na povrch.

Naše zakořeněná představa Islandu, jako čarokrásné netknuté krajiny, zde nefunguje. Ostatně jeden z hrdinů o ní prohlásí: „Islandská příroda je zásaditá, je ekvivalentem toho, že byste do sebe nalili savo.“ Prostor v příběhu navíc postupně dostávají mysteriózní prvky, stíny v temnotách a podivné úkazy stále víc a víc dachmají nesourodou čtveřici – ovce nacpaná do komínu, podivně se chovající lišky, uříznuté prsty či fotka jedné ze slečen náhodně nalezená u hromádky ptačích kostí. Do toho prazvláštní stařecká dvojice, pečlivě zamykající dům za soumraku a podivné zvěsti a legendy.

Steinar Bragi napsal psychologický horor, který velkou část čtenářů jistojistě svou nejednoznačností mine, ale za mě se jedná o vynikající exkurzi do nitra islandské úzkosti.

1 18.04.2022

Silnice táhnoucí se napříč nedotčenou přírodou, v jejímž okolí však řádí roky sériový vrah útočící na ženy, často z řad původních obyvatel Ameriky. K tomu malé městečko s laskavým majitelem jídelny a spousta tajemství, které místní střeží. Ne, není to Dexter: New Blood, ale novinka Chevy Stevens, která se inspirovala nechvalně proslulou Highway of Tears. Za posledního půlstoletí bylo v blízkosti kanadské cesty zavražděno nejméně 18 dívek, jejich počet se dle odhadů může blížit k padesátce. Spousta pohřešovaných se totiž nikdy nenašla.

Temné cesty však nejsou jen thrillerem o mizejících dívkách, ale i o vztazích mezi teenagery a jejich rodiči a opatrovníky, což knihu znatelně posouvá blíž mladšímu publiku. Za mě největší minus, protože autorka vyměnila pár pokoutných letních muchlovaček u jezera za temnou a tíživou atmosféru, laskavá objetí za méně obětí a dilemata dospívajících za intenzivní hon na zabijáka. A škoda je to i proto, že Stevens thrillerové momenty umí skvěle, z policisty Vaughna udělala odpudivou figuru, která ve výsledku děsí místní víc, než téměř mýtický zabiják. Tedy do chvíle, kdy zmizí servírka Amber a najdou ji zmasakrovanou u silnice. Momenty následující po nalezení těla, ruch ve městě způsobený brutálním činem i Vaughnovy nesmlouvavé metody na hraně zákona patří k nejčtivějším chvilkám knihy, která je jich jinak bohužel skoupá. Doporučení hlavně pro čtenáře, kterým tyhle osobní teenagerská témata zásadně nevadí, pak si přidejte k hodnocení určitě hvězdičku.

1 26.01.2022

Špionážní thriller z nacistického Německa zní sám o sobě už lákavě, série točící se kolem profesora historie Toma Wildea má navíc dost kladných ohlasů ze zahraničí. V tuhle chvíli je třeba říct, že v ní nedochází ke vtipným scénám, jako když jiný univerzitní profesor a archeolog stane tváří v tvář Adolfu Hitlerovi a nechá si podepsat deník, po kterém zrovna pátrá půlka Německa. Rory Clements se veze jen na vážné notě a pracuje i s reálnými postavami a jejich protivníky nekompromisně likviduje.

Vůdce nacistů zde ostatně hraje podstatnou roli, spekulativně se zde řeší jeho pokrevní linie, stejně jako jeho pravá ruka Martin Bormann, ultimátní zlo, které se nezastaví před ničím. Ona zápletka, kdy Wilde má inkognito „něco“ vyzvednout z území nepřítele, vypadá jednoduše, než se z ní stane nebezpečný road trip plný tajných sledovaček, vražd a všudypřítomného nebezpečí. Neprozradím mnoho, když napíšu, že onou „tajnou zásilkou“ je dívka, kterou chtějí lidé kolem Bormanna zabít, zatímco americké tajné služby ji chtějí mít na svém území a využít ji pro propagandu.

První polovina knihy, kdy kolem sebe všichni opatrně našlapují, proklepávají své potencionální spojence a neustále si hlídají záda, je báječná. Postupně začne být příběh akčnější a plný mnoha zvratů. Osobně nejsem velkým příznivcem tohohle stylu vyprávění, ke cti autora je třeba zmínit, že závěrečná pointa, diskuze nad původem oné holčičky, je opravdu kouzelná a málokdy knížku o nacistech zavřete s úsměvem na tváři.

3,5 :)

1 17.10.2021

(SPOILER) Kněz, zhýralá rocková hvězda, zostuzený vědec, mladá fotografka a vůdce rasistické domobrany. Zkrácený výčet postav, se kterými autor Chuck Wendig rozehraje šachovou partii plnou přesahů do problematiky globálního oteplování, rasového napětí i politiky. Navíc kniha vyšla v zahraničí v roce 2019, nedlouho před světovou pandemií. A vir, devastující lidskou populaci, v knize přenášejí netopýři.

Dystopický apokalyptický román přitom začíná pozvolna. Sedmnáctiletá Shana, se probudí a zjistí, že její mladší sestra se chová divně. Bosá kráčí po silnici jako náměsíčná, nereaguje na žádné podněty a není možné ji zastavit. Když ji zkusí zbrzdit silou, nastoupí nekontrolovatelný záchvat. A tak ji nechají jít. A postupně se k ní přidávají další a další lidé se skelným pohledem mašírující společně k neznámému cíli.

Stádo putuje napříč Amerikou, mezitím se rozjíždí vyšetřování příčiny fenoménu a právě v tu chvíli Wendig naplno rozjede svůj vypravěčský um a na současné Americe nenechává nit suchou. Brojí proti netoleranci, náboženskému fanatismu, konspiračním teoriím, destrukci životního prostředí a situaci kolem šinoucího se davu sleduje z perspektiv několika osob různých ras, vyznání i světonázorů.

Decentralizace vlád, zmobilizování civilních domobran, prezident, který svou rétorikou připomíná Donalda Trumpa, jsou jen začátkem víru událostí, nesmírně napínavého a v závěru i neuvěřitelně dojemného. Zatímco parta vědátorů bojuje s časem, Wendig s figurkami v ději posouvá, nechává je vzájemně protínat osudy a celou situaci kolem náměsíčných představuje z různých úhlů. Svou roli zde má však i naděje. Wendig ji několikrát zadupe, protáhne blátem, rozseká na kousky, ale její byť minimální náznak se táhne celým dějem. Skrze teror, destabilizaci a absolutní rozvrat společnosti.

1 17.10.2021

Hluboko v severních lesích, v malé chatě na jezerním ostrově, s pevninou sotva viditelnou v dálce, žije šestnáctiletá Juno celý život v takřka kompletní izolaci od okolního světa. Důvod? Na druhé straně jezera číhá nebezpečí – neznámí lidé, kteří se je snaží vypátrat a pomstít se celé rodině za to, co otec kdysi udělal.

Zápletka je tady poměrně jednoduchá, všem je samozřejmě jasné, že ne všechno je tak, jak se na první pohled zdá a polovina knihy skvěle těží z neustálého pocitu paranoie a nebezpečí. Ve chvíli, kdy dojde k největšímu zvratu, tísnivá atmosféra vyprchá a z knihy se stává poměrně obyčejný thriller, navíc s občasným nelogickým chováním postav. Na druhou stranu, hlavní hrdinka je vychovávaná v izolaci od spousty moderních výdobytků civilizace, takže u některých situací se dá lehce přimhouřit oko.

Jako celek Když přišlo zlo celkem funguje, z neobvyklého námětu však autor nevytěžil úplné maximum. Ale thriller to je napínavý a rozhodně ne špatný.

29.12.2023

Svižný a útlý horor z východního Slovenska s lehce detektivní linkou a zápletkou, která z maličké obce Kriaky udělá místo plné krvežíznivých monster. Knižní debut Lukáše Poláka slovenské hororové scéně rozhodně ostudu nedělá.

Polák prostřednictvím tří postav postupně poodhaluje historii obce, točící se kolem tajemného rozpínajícího se jezera, místa, kde pár lidí zmizelo a lokální zkazky zmiňují přítomnost vodníka a sirény. Realita, jak čtenář záhy zjistí, není tak pohádkově romantická a do víru událostí formující budoucí osud obce se zapojí i lidé z venku - Ester, kterou na místo, kde strávila malou část života, přitáhnou vize a bývalý agresivní policista Rúfus, najatý na pátraní po ztraceném těle. Trojici ústředních postav pak doplňuje Sedloš Gusto, místní obyvatel, jemuž začne jezero ukrajovat pozemek.

Kriaky čerpají primárně z odkazu dvou hororových mistrů - Stephena Kinga a H. P. Lovecrafta, ke slovu se kromě pátrání po ztracených lidech dostanou i chapadlovité bytosti z jiných sfér. I když se v závěru začne příběh a celá místní mytologie rozbíhat možná až zbytečně do více směrů a té osudovosti je tam až až, jsou Kriaky příjemnou knihou na dva večery, která kromě tajuplných momentů nabízí i akční chvilky a k tomu několik skvělých Rúfusových jadrných hlášek. Rozhodně povedený debut.

23.01.2022

Vztahy mezi dítětem a rodiči si americká spisovatelka Zoje Stage obmotala čtenáře už předchozí knihou Dětské zoubky, aktuální Země divů nabízí vhled do umělecké rodiny Bennetových, byť tentokrát úplně jinak, než prostřednictvím lstivého a zlého dítěte. Naopak, dívka Eleanor Queen je citlivou a vnímavou, krátce po přestěhování z New Yorku na samotu uprostřed Adirondackého pohoří cítí, že na pozemku nejsou tak úplně sami.

Země divů není klasický horor, v příběhu se o něj spíš otírá, aby uprostřed rodinného dramatu kříženého s psychologickým thrillerem pracovala s tématy stárnutí, duševního zdraví, vztahu s přírodou a rodičovstvím. Zlověstných momentů je v knize minimum, hrůza je spíš tichá a plíživá a celých téměř čtyři sta stran plyne pomalejším tempem, postupně odhaluje vztahy uvnitř čtveřice. Všichni byli doposud zvyklí na zcela jiné prostředí a život, matka Orla byla profesionální baletkou a kvůli přibývajícím rokům pódia opustila, naopak její manžel Shaw se rozhodl nakopnout svou uměleckou kariéru a začít tvořit uprostřed hlubokých lesů. Jenže vzrostlá borovice na pozemku není tím, čím se zdá a v okolí domu se začnou dít divné věci.

Že nebouchají hrnce v kuchyni, nepadají skleničky a nevznáší se příbory vinou zlovolného ducha snažícího se rodinu zlikvidovat, nevadí, pokud nepřistupujete k dílu, jak praví úryvek jedné recenze na deskách, tedy mixu toho nejlepšího z Shirley Jacksonové a Kingova Osvícení. Tady si s rodinou hraje prostředí - nečekané bouře, rychlé změny počasí, jak se s nimi tajemná entita snaží komunikovat a demonstrovat svou sílu. Což knize překvapivě přidává nenásilné zamyšlení nad změnami klimatu, které přichází, pokud neposloucháme svět kolem nás.

17.10.2021

Nejdřív kanadský spisovatel s egyptskými kořeny Omar El Akkad pošle na Ameriku živelnou pohromu a pak ji ve svém debutovém románu uvrhne na více než dvacet let do krvavé občanské války Severu proti Jihu. Strhující prvotina víc než s popisem válečného konfliktu pracuje s dopadem na jedince a sleduje osud mladé dívky Sarat. Té je v úvodu šest let, žije s rodiči a dvěma sourozenci v zpola zatopené Louisianě a snahu rodiny dostat se na Sever zhatí teroristický útok, během kterého jí zemře otec. Zbytek rodiny se dostává do uprchlického tábora, ve kterém stráví několik dalších let. Všudypřítomná smrt, strach a obavy z budoucnosti v dívce probudí touhu po pomstě a místo poklidného dospívání se z ní stává elitní zabiják s touhou napáchat co nejvíce škod a politické ideály nechává stranou.

Přeměna hlavní hrdinky ve stroj na zabíjení je na knize asi nejmrazivější. Sarat formují okolnosti - smrt blízkých a všudypřítomná beznaděj, ze které spousta jejích vrstevníků volí dobrovolný odchod v podobě sebevražedných atentátů. Z utečeneckého kempu si radikální odnož jižanské armády vybírá zlomené jedince, kteří následně opásáni výbušninami páchají masakry, při kterých přišel o život i její otec. Sarat se rozhodne bojovat se Severem diverzními akcemi a atentáty na představitele státu a od začátku knihy je víceméně jasné, jak její soukromá křížová výprava skončí.

Ameriku v rozmezí let 2074 až 2095 vykresluje jako rozdělený národ, jehož konflikt týkající se používání fosilních paliv vyeskaloval do obludných rozměrů, z nichž každá strana bez skrupulí páchá válečné zločiny. El Akkad varuje před zaslepeným terorismem bujícím v tristních podmínkách a snaží se poukázat na fakt, že v konfliktu si jedinec osvojuje jiné hodnoty, než v době míru. A demonstrovat to na dospívající dívce, které válka vzala vše včetně rodiny, je opravdu silnou četbou.

17.10.2021