MilanBrabec komentáře u knih
Je to krásné, což o to, Němcová byla výtečná spisovatelka. Ale je to kniha pro úzkou skupinu zralých čtenářů, které zajímá život na vesnici v 1. polovině 19. století a dokáží si vychutnat archaickou češtinu. Nikdy jsem však nechápal, proč je to považováno za základní dílo české literatury a především proč je to vnucováno jako povinná/doporučená četba dětem...! Sám od sebe jsem během střední školy přečetl několik povídek od Němcové, tehdy se mi velmi líbila Divá Bára. Babičku jsem přečetl teprve ve svých 43 letech a jsem přesvědčen, že i pro řadu mých vrstevníků by to bylo k nevydržení. Tak proč to stále nutit dětem?! Považuji za nesmírně důležité vést děti k četbě, zvláště v dnešním roztěkaném internetovém světě, protože to posiluje soustředění, přemýšlení, analytické i jazykové schopnosti. Ale ta cesta musí být jiná, než přes Babičku. PS: Mám velmi rád J. Š. Baara a musím říci, že zvláště ve své Chodské trilogii je přímým pokračovatelem Němcové (která je zároveň jednou z postav tohoto díla), protože popisuje život na české vesnici v dobách následujících po babičce.
Samozřejmě neuvěřitelný blábol podaný žoviálním podbízivým stylem, na který nemálo Čehonů slyší. Fascinující jsou kapitoly o tom, jak by podnikatelé měli přispívat k pozvednutí komunity, obcí a okolí, kde jejich firmy působí. Zvláštní, že s tím tak nějak sám nezačal už před lety u sebe... Kecy, kecy, kecy. Ten člověk představuje Zlo s přívlastky, jež se hodí i k "jeho" knize: banální, podlézavé, podprůměrné. Přesně takové, jaké H. Arendtová odhalila v Jeruzalémě. Lidé, kteří mu za drobky ze stolu pomáhají v jeho tažení za osobním obohacením a oddalováním nástupu do vězení (včetně ghostwriterů této brožury), mají mentalitu a morální úroveň normalizačních komunistů.
Život jednoho kovboje popsaný sledem tematických historek, prokládaných humornými vsuvkami. Autor tak zajímavou a přesto ucelenou formou skvěle vykresluje rozsáhlý a plastický obraz Divokého západu, chlapské sounáležitosti, přátelství a hrdosti. Nádhera. Jedna z nejsilnějších knih, kterou jsem kdy četl.
Pána Prstenů jsem začal číst ve dvanácti - moc brzo. První díl je poměrně zdlouhavý, nejprve hobití tlachání, pak putování, pak další putování a další putování... Druhý pokus jsem absolvoval po dvou letech a už jsem vydržel a propadl jsem nejen samotnému příběhu, ale celému Tolkienovu světu. Jen jsem nikdy nepochopil, k čemu byla příběhová odbočka s Tomem Bombadilem.
Nikdy jsem nechápal posvátnou úctu, která tuto knihu vždy obklopovala (dnešní děti by to asi nazvaly "hype"). Přirovnání k Andersenovi sedí - je to tísnivé a depresivní, ale nepostrádá to poetiku. Rozhodně to není pro děti, zvláště ty dnešní, pro které kniha, ovlivněná dobou, v níž vznikla, musí být strašně nesrozumitelná. Vhodné asi jen jako dobová zajímavost pro dospělé a zájemce o českou literaturu 19. století.
Uff. Plytké pseudofilosofické "poselství" o ničem. Autor nepochybně umí navodit atmosféru magična, ale nedokáže ji ničím naplnit. Krásná, leč prázdná slova. Tlachání. Není divu, že je internet plný vtipných falešných Coelhových citátů - a jako čtenáře jediného jeho díla mne u nich rozesmívá především fakt, že to nejsem schopný rozeznat. Což mluví za vše...
Nejlepší díl trilogie, která zde nabírá epické rozměry a myšlenkovou hloubku, příběh se košatí a objevuje se spousta nových postav.
Příběh Túrina Turambara, pronásledovaného temnou sudbou, mě zaujal už v Silmarillionu, rád jsem si přečetl další úryvky v Nedokončených příbězích a pak jsem byl nadšen, když jsem si ho mohl přečíst upravený a dokončený Christopherem Tolkienem. Nádherná, ale veletemná tragédie. Jeden z nejzajímavějších, nejkrásnějších a nejčtivějších Tolkienových příběhů.
Pro mne jeden z největších románů 20. století. Mládí, hudba, láska. Válka. Zralost. Hořkost. Život.
Kniha, kterou by si měl přečíst každý Čech. Protože je to skvělé, poutavé, čtivé a přitom stručné shrnutí dějin Československa včetně odkazů na další literaturu. A protože školský vzdělávací systém se pořád nedostatečně věnuje moderní historii a 20. století a tahle jediná kniha dokáže tu mezeru ve vědomostech o nás samých vyplnit. Jen ten název je poněkud zavádějící.
Výborná a nesmírně čtivá kniha, kterou zhltnete za pár hodin. Pouze první třetina zaobírající se Navalným a aktuálními událostmi je zbytečně dlouhá, knize to ubírá na nadčasovosti.
Mezi svým 17. a 20. rokem jsem propadnul Dickensovi a přečetl všechny jeho romány až na Martina Chuzzlewita, kterého jsem nemohl sehnat - a Olivera Twista pro jeho notorickou známost. Což jsem napravil o čtvrtstoletí později, když jsem na něj narazil v knihobudce u nás v Budějcích. Ano, Dickens je génius, zejména v charakterizaci postav a v jízlivém i laskavém humoru, který je nedílnou součástí jeho vypravěčské metody. Titulní postava je bohužel spíše obětí a svědkem událostí, které se jí "dějou" - kromě toho, že je to čistá dětská duše vlastně o Oliverovi nevíme nic, autor ho celým dějem jen popostrkává, konají místo něj jiní. Pokud bych měl román označit jedním slovem, pak to bude "sentimentální". Bylo krásné se po dlouhé době vrátit k Dickensovi, ale napsal mnohem více mnohem lepších knih.
Nádherný velký příběh v malých kulisách skvěle odvyprávěný na malém prostoru.
Pán Prstenů mě nadchnul, Silmarillion ještě více, ale Hobitovi jsem na chuť nikdy nepřišel. Na to, jak je to útlá knížka, jsem měl velkou potíž se jí prokousat. A dodnes mi přijde neuvěřitelné, že někdo ten jednoduchý příběh dokázal roztáhnout na devět hodin ubíjející filmové nudy.
Autorovo paradigma zavání psychoanalýzou a vše vysvětluje teorií vazeb (https://en.wikipedia.org/wiki/Attachment_theory), ale rozhodně to člověka přiměje k zamyšlení nad sebou samým, rodinou, přáteli i okolím. Se základním poselstvím knihy, že děti nemají vychovávat jejich nezralí vrstevníci, ale zralí dospělí, a že se rodiče mají svým dětem věnovat a naslouchat jim, lze jedině souhlasit. PS: Jinak kniha se dost obtížně čte, je to takové mělké a rozvláčné, autor je tak zamilovaný do teorie vazeb, že se neustále opakuje. Po sto stranách jsem to málem odložil, protože jsem se ještě nic pořádného nedozvěděl.
Jeden z nejlepších dárků, kterým jsem kdy dostal. Výpravná a obsažná kniha, která se nádherně a pyšně vyjímá v mé knihovně.
Neskutečná legrace v podání ctihodných dobromyslných gentlemanů a jejich dobrodružství. Na struktuře knihy je znát její původní časopisecké vydání na pokračování. Ale právě to může vyhovovat čtenářům, kteří hledají rychlé a krátké rozptýlení a pobavení - přečtete si jednu kapitolu, uzavřenou historku, a můžete knihu odložit na další den.
Devadesát tři, přesněji Čtyřikrát dvacet třináct (vtip pro franštináře), jsem musel číst nadvakrát. Během střední školy jsem přečetl Chrám Matky Boží v Paříži i Bídníky, které dodnes považuji za jeden z vrcholů světové literatury, ale tuhle útlou oslavu jakobínského teroru jsem tehdy nedočetl a vrátil se k ní až po čtvrtstoletí. Ano, Hugo je mistr slova, ale příběh, motivace postav, to všechno vázne. Daří se mu jen vystavět kontrast mezi zpátečnictvím a pokrokem, tedy spíše "pokrokem"... "Na jedné straně dluh, na druhé splatnost. Na jedné straně bezvýchodný středověký řád, nevolník, šlechtic, otrok, pán, měšťanstvo, šlechta, složitý zákoník rozvětvený ve zvyky, soudcové a kněží věrní spojenci, nesčetné svazky, státní pokladna, dávky, odúmrť, daň z hlavy, výsady, předsudky, fanatismus, královské právo prohlásit státní úpadek, žezlo, trůn, libovůle, božské právo – na druhé straně prostá věc, ostří gilotiny. Na jedné straně nerozpletitelný uzel, na druhé sekera." Brrr...
Bolševická propaganda v textu bije do očí, ale svou kvalitu to má. Paradoxní je, že autor svým talentem připravoval spoluobčanům stejný osud - komunismus a nacismus jsou jen dvě odrůdy téhož zla. A kdyby Fučík zázrakem válku přežil, Bůh ví, zda by ho nepotkal tentýž osud z rukou jeho soudruhů. Takových pravověrných, co je za odměnu čekala šibenice, těch bylo...
Povinnost pro tolkienovské "badatele", kteří chtějí více proniknout do hloubky promyšleného a propracovaného světa, který je díky svým příběhům a mýtům téměř živoucí.