milamarus komentáře u knih

Těm čtyřiadvaceti stranám, které zbydou po odečtení anglické verze textu a (pro mě nezajímavých) fotek, dávám pět hvězdiček! Jednak za věcnost a optimismus, a jednak za to, že zachycují daleko víc než jsem čekala. V podstatě celý život pana Josefa Černohorského.

Doporučuji!

(A neopomeňte si prohlédnout a přečíst oněch několik papírových dokumentů, které jsou ke knize volně připojeny.)

6 01.03.2017

Čtivá a zdroje-neopomíjející publikace, která spoléhá jak na čtenářovu předchozí znalost, tak neznalost. To se mi moc líbilo! Nemůžu jí vytknout ani poměrně krátký rozsah a z něj vyplývající zkratkovitost, protože právě ta mě nakopla. Je to kniha zasazená do konkrétních míst a času; kniha plná zajímavých událostí a jmen, z nichž mnohá skončila mnou poznamenaná na kusu papíru s poznámkou: zjistit víc. (Dvakrát podtrženou a s vykřičníkem na konci, abych byla přesná.) Za to děkuji! A jdu neprodleně pátrat….

2 28.02.2017

Soustředěná, vzpomínající, prorocká a varující knížka, které musím dát maximální počet hvězdiček. Zaslouží si to! Ukrývá nejen mnoho fotek a CD, jak slibuje anotace shora, ale především bohatou dokumentační přílohu. Z ní bych vyzdvihla zejména první část - Závěť Ryszarda Siwce datovanou dnem 20. dubna 1968, a část druhou, která přináší přepis jeho myšlenek, názorů, obav,... - jeho poselství.

Nebudu sem z něj teď přepisovat a vkládat ani slovo. To by nebylo správné. Musí si ho přečíst každý sám, vcelku, a nejlépe dvakrát! Ráda bych tu jen zachytila ten pocit, jak silně na mě oněch deset stránek zapůsobilo, jak to drobné písmo zdůraznilo závěrečné věty tohoto poselství a podtrhlo formu, kterou je budoucím čtenářům podáno…. Ale vlastně jsem to udělala již těmi čtyřmi přídavnými jmény v první větě.

6 27.02.2017

Mimořádný čtenářský zážitek!

3 17.02.2017

Anotace shora definuje obsah knihy docela přesně, takže nezbývá než zaznamenat vlastní dojem. Byl to nářez a ještě větší nářez! Nic výstižnějšího mě nenapadá. O smyslu povstání se tu teď nebudu s nikým přít. Ti, co v něm bojovali, smysl viděli… a jak zaznělo ve filmu: Němce přece nepozabíjíme tím, že si to budeme přát.

,,Józek šel do povstání ve tři. Políbil mě i Staška, usmál se a zmizel za dveřmi. Já jsem zůstala s nemluvnětem v náručí, se sestrou a sedmdesátiletým otcem. Sama jsem se sotva hýbala. V pět začalo povstání. Na ulici se objevily červeno-bílé vlajky, propuklo nadšení. Dlouho však netrvalo, protože už v šest nebo v sedm začalo první bombardování. (…) Když k nám vtrhli, myslela jsem, že nás ušlapou. Křik, tlačenice, vzlykot, zmatek, nadávky a kletby. Bylo to naprosto šílené. Držela jsem dítě, ale nikoho to nezajímalo. Vyděšení lidé se cpali směrem ke mně, až mě přitlačili ke zdi. Prostě nás málem umačkali!“ - Halina Wiśniewska, rozená Rybakova (*1922); str. 81 a 84

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

,,Ve filmech někdy ukazují nějaké scény z povstání, ale není tam nic, co jsem viděl já. Nikomu jsem to ještě tak podrobně nevyprávěl. Vy se ptáte na všechno. Máte právo. Ale všechno se znovu probouzí. Tehdy jsme neměli ponětí, že ti zabití nikdy nezemřou, že budou pořád vedle nás. Všechno se dělo tak rychle. Výkřiky, výstřely. Jednotlivé obličeje. Nějak mi velice silně utkvěly v paměti. (…) Většinou se budím velmi brzy, moje manželka spí dlouho. Někdy před sebou v polospánku vidím zabité. Někdy se snažím počítat ty, které jsem sám zabil. Nemůžu je spočítat.“ - tehdy 18letý Mathias Schenk; str. 58-59

2 05.02.2017

- Pane nadporučíku, musím vás požádat, abyste mě vy i slečna doprovodili na četnickou stanici.
– Já vás tedy doprovodím, vy hnido. Ale ne proto, že vy si to přejete, ale teď už proto, že já to chci. Zkazil jste mi celý den a obtěžujete jako štěnice. A vy si myslíte, že vám to projde? Osobně požádám generálplukovníka Boroeviće, velitele páté armády, u kterého se mám zastavit, až se vrátím z dovolené, aby zařídil vaše převelení od četnictva do pole. A to jmenovitě ke dvacátému osmému pluku, abyste měl možnost osobně se přesvědčit o jeho zbabělosti. To budete koukat, jak se zbaběle žene do útoku mezi vybuchujícími granáty a štěkajícími kulomety. Myslím, že se vám to bude líbit. Zvlášť když budete sloužit pode mnou u mého čtvrtého praporu. Osobně dohlédnu na to, abyste si to užil. Do útoku poběžíte vždy přede mnou, abych vás měl na očích. A také to bude dobré proto, abych nebyl tak na ráně, protože mrtvý velitel, špatný velitel. Ale co byste neudělal pro svou vlast. Jste přeci vlastenec, nebo ne? A hlavně si uspořádejte všechny svoje věci doma, protože úmrtnost je u nás značná. Z těch osmadvacátníků, kteří nastoupili na frontu na začátku války už není skoro nikdo naživu. Ano, radši se ze samé zbabělosti nechali všichni zabít. Ale dost řečí – je čas jít. Pane vrchní! Platím!
(strana 167)

8 02.02.2017

Nevím, jak těch pár listů hodnotit, protože jsem očekávala rozhovor mezi zvědavým tazatelem a ukecaným dotazovaným. Tady ale otázky pokládají obě strany - jak J. V. Stalin, tak anglický spisovatel H. G. Wells. Některé z nich se dají považovat za řečnické, neboť si na ně rovnou sami odpovídají. Jiné však ne. Používají je jako nátlak proti druhému, což z jejich rozhovoru dělá spíš hádku dvou kohoutů, kteří se snaží uhájit své smetiště.…

Není to jen z Berlína, ale i ze Ženevy, Gdaňska, Varšavy, Říma, Paříže, Norimberku, Dubrovníku a mnoha dalších míst, takže se nenechte zmást tím přídavným jménem v názvu. Zkrátka nepřišla ani Praha! Zápisky z ní (pocházející z kritického období srpna a září 1938) jsou parádní, a pro mě o to působivější, když vím, jak se věci pro nás v příštích letech vyvíjely.

Kromě širokého zeměpisného rozpětí této knihy bych její přínos viděla zejména v tom, že je jednak zpovědí muže s docela obyčejným strachem, láskou a jen jedním životem, o který může lehce přijít, a jednak zápisníkem novináře-workoholika, který cestuje z místa na místo, neúnavně pátrá, a když má chvilku, zaznamenává si, co zažil, a jaké (často utajované) informace se mu podařilo odhalit. Prostě takové dva v jednom. :-) Vlastně je tu ještě ta třetí (a neméně důležitá) část, kvůli které bych neváhala dát dvojnásobné množství hvězdiček, kdyby to šlo. Je to zájem pana Shirera o obyčejné Němce - o jejich chování, názor a náladu; o sílu jejich přesvědčení a míru důvěřivosti; o to, jak Hitlerovy vize a rozhodnutí dopadají na jejich každodenní žití. Tedy, spíše přežívání.

Závěr: Obrovské nadšení a zároveň lítost, že zápisky končí už v roce 1940. Doufala jsem, že se dočtu, proč se tak chvátalo na vydání nebo se v knihovním katalogu dopátrám toho, že existuje i druhý, třetí díl. Psát by bylo jistě o čem. No, ale ať tak či tak: tahle publikace - vpravdě výjimečná - mi dokonale připomněla, proč čtu. Je to moje touha podívat se na místa, která bych normálně nenavštívila a poznat jinou dobu a lidi, kteří ji utvářeli. Díky panu Shirerovi jsem tu možnost dostala!

Jestli i Vy máte alespoň trochu rádi historii, čtěte, a můžete pak během pár stránek vědět to, na co ostatní čekali několik let. Můžete zrychlit čas….

------------------

BERLÍN, 15. října 1940
,,(…) Krátce řečeno, člověk nadále nemůže o válce a podmínkách v Německu informovat podle skutečnosti. Nacisty nemohu nazývat ,,nacisty“ nebo invazi ,,invazí“. Jsem omezen na opakování oficiálních komuniké, což jsou lži, které může opakovat jakýkoliv automat. Inteligentnější a slušnější cenzoři se mě v soukromí ptají, proč zde zůstávám. Já tady zůstat za těchto podmínek nemám ani v nejmenším zájem. S mou hlubokou, palčivou nenávistí vůči všemu, co nacismus představuje, pro mě nebylo nikdy příjemné zde pracovat a žít. To však bylo podružné, dokud zde byla práce, kterou bylo nutné vykonat. Ničí osobní život v Evropě již není důležitý a já od začátku války ani žádný nemám. Nyní však již není ani práce, jež se dá vykonávat – alespoň ne odsud. “

NA PALUBĚ Excambionu, 13. prosince 1940 (půlnoc)
,,(…) Chvíli jsem stál u zábradlí a pozoroval, jak v dálce mizí světla Evropy, kde jsem strávil všech patnáct let svého dospělého života, Evropy, jež mi dala všechny zkušenosti a tu trochu znalostí, které mám. Byla to dlouhá doba, ale ty roky byly pro mě osobně šťastné. Pro všechny obyvatele Evropy měla tahle doba význam a nesla v sobě naději až do okamžiku, než přišla válka a nacistická nákaza a nenávist a podvod a politické gangsterství a vražda a masakr a neuvěřitelná nesnášenlivost a utrpení a hladovění a zima a hukot bomb dopadajících na domy, kde trhají lidi na kusy, hukot všech bomb odstřelujících lidskou naději a slušnost.“

16 24.01.2017

Přidávám se k pochvalnému komentáři pode mnou a konstatuji, že číst korespondenci obou pánů byl pro mě skutečný požitek. Skoro jako ryba lačná po kyslíku jsem nepatrně otvírala pusu a slova si polohlasně mumlala. Pak je tu samozřejmě smysl těch vět, následný smích, a o to větší touha říct někomu poblíž: ,,Hele, teď zrovna čtu….“

Dávám plný počet!
---------------------------------------------------------

,,(…) Používam mobil asi desať rokov a spočiatku som sa k nemu správal váhavo, dlho trvalo, kým som si ho kúpil, potom trvalo dosť dlho, kým som ho začal používať. Zo začiatku som ho mal vypnutý a zapol som ho iba vtedy, ak som chcel niekomu volať. A potom to už išlo ako po masle. Volám a som volaný. A volám, kedy sa mi zachce a odkiaľ sa mi zachce. Bohužial, aj volaný som, kedy sa zachce tomu, kto ma volá. Ale nemusím zdvihnúť. Lenže zdvihnem vždy, pretože som zvedavý, kto mi volá. Stalo sa mi, s čím som nepočítal. Nedávno mi v Prahe mobil ukradli a bol som doslova, ale doslova imobilný. Nevedel som naspamät nijaké telefónne číslo. Ani číslo svojej ženy. Vedel som len to, že sa volá Magda. Bolo to zúfalé. Vtedy som zistil, že som na mobile závislý. (…)“

7 23.01.2017

Měla jsem k té knize nedůvěru. Velké písmo, jen 130 stránek, pouze tři kapitoly a obálka s lebkami… trochu senzacechtivé. Teď se ale musím kát, neboť taková rozhodně není. Je moc povedená a souhlasím s jejím nadprůměrným hodnocením. Připomíná jaký Stalin byl, co dělal, aby získal moc a udržel si ji. Jak využil příležitostí, které se mu naskytly, nebo jak si je sám vytvářel. Nechybí v ní ani jeho rázné, nekompromisní výroky, ani výroky jeho současníků.

Zkrátka: Kniha splnila to, co si na začátku stanovila. Ba co víc, otevřela mi dveře k tvorbě pana Johnsona, který - mohu-li to po přečtení téhle biografie tvrdit – vyprávět umí! Takže mínusy za absenci poznámek pod čarou a minimalizaci použitých zdrojů jdou stranou… Nahrazuje je jedno veliké plus za překvapivou lehkost a sebevědomé podání, a též za zakomponování perliček o Stalinově životě, které snad autor posbíral z rubrik “Víte, že..?“. Líbily se mi a dobře pamatovaly.

Doporučuji!

7 23.01.2017

Publikaci jsem si vyhledala a půjčila hlavně kvůli CD, které k ní mělo být přiloženo. A jaké překvapení! Kromě výše uvedených pánů je na něm slyšet hlas generála Syrového z klíčového dne 30.09.1938, a o kousek dál pak slova Jana Masaryka, tehdejšího ministra zahraničních věcí. Dle v knize uvedených informací byla pronesena v Brně a jsou datována dnem 12.02.1948, tedy pouhý měsíc před jeho smrtí. Hrůza pomyslet…
Poslechla jsem si ta slova opakovaně, a pokaždé mi ten začátek vykouzlil úsměv na tváři. Ostatně, usmíval se i on. To je slyšet.

,,No a teď slovo o Spojených národech. Já (kašle) v celé formaci a s celou formací Spojených národů jsem vlastně měl dost co dělat. (kašle) Já jsem měl to velké… (kašle) - Hrozný kašel. To je od cigaret. - ... a nezapomenutelné štěstí od prozřetelnosti, že jsem dlouhá, dlouhá léta znal velmi intimně prezidenta Roosevelta. Jsme byli kamarádi no víc jak třicet let. Jsme ještě byli oba velký fešáci…“

Dále stojí za zmínku autentický, okolnostmi zaskočený a upřímný rozhovor s řidičem sanitárního vozu ze srpna 1968. Doporučuji poslechnout!

4 16.01.2017

Když pominu ty vykousané odstavce a nepraktické zalomení textu, třeba i uprostřed věty, musím říct jedno: V případě, že si dáte tu práci a všechny fotky, které v knize chcete, očíslujete a popíšete několika větami, musíte přece zcela přesně vědět, kolik jich je. A když i přesto čtenáře nalákáte na to, že je jich zhruba 250, nemůžete jich mít jen 222. To si pamatujte, Mr. Baxter.

4 12.01.2017

Ten text na obálce knihy je trochu podvod na čtenáře... o zpovědi (a navíc strhující) nemůže být řeči. Na to je uvnitř moc málo “já“, “můj“, “mě“ nebo prachobyčejného “jsem“. Ale! Nedá se tomu upřít čtivost a fakt, že oči pana Freytaga, bývalého důstojníka wehrmachtu, toho viděly dost. Bleskové obsazení Polska, Stalingrad a jen o pár let později okupovaný Berlín….

O trochu vyšší hodnocení dávám hlavně proto, že kromě Hitlera dostal v knize hodně prostoru generál Heinz Guderian. Právě jeho prostřednictvím poznáte ostatní nacistické špičky, konkurenci, která mezi nimi panovala, a též emoce jako radost, strach a naději v dobrý konec. Emoce, jež možná v té době pociťoval i autor sám.

2 12.01.2017

Vskutku nespravedlivá kniha, která vám letmo připomene některé - zde abecedně seřazené - postavy 2. světové války. Z českých řad tam jsou tři zástupci. Prvním je Emil Hácha, jehož profil nastínil na 4,5 stránkách Jan Jandourek. Druhé místo patří Františku Moravcovi (potažmo zpravodajské službě) z pera Karla Pacnera. No a posledním je „navždy obklíčený“ Ludvík Svoboda. Medailon o něm napsal Vladimír Kučera.

Dávám tři hvězdičky, neboť jsem stále trochu rozčilená z výběru osob, a mám velikou chuť napsat, která jiná jména mě teď napadají. Nechám si ji však zajít… Kdybych psala referát nebo seminárku, byla by tahle publikace dobrou inspirací. A pevně věřím, že stránky patřící hraběti Clausi von Stauffenberg by mě jistě doslova uhranuly. :-) Nejvyšší čas vrátit se k obsáhlejší knize J. Hernándeze….

2 09.01.2017

Pan Jackson tedy vyprávět umí! To se musí nechat. Problém mám jen s rozsahem, který čítá něco málo přes 90 stran (snesla bych jich víc) a slovem “záhady“ v názvu knihy. Pro mě to totiž byly spíše objevy. Mám-li se úplně přiznat, nebýt deváté kapitoly věnující se Martinu Bormannovi, bylo by mi jako bych – ehm, jak to říct? – s válečnou literaturou teprve začínala, nebo spadla z pěkné výšky. Vyberte si. Zkrátka byla úplně mimo mísu….

O to rychleji jsem však těch 14 kapitol zhltla a dozvěděla se mnoho nových jmen, osudů a informací. Hvězdičku navíc dávám za obrazový materiál (fotky, mapy, články a plakáty) + barevné rámečky se svědeckými výpověďmi. Bylo to obohacující, pestré čtení.

Doporučuji!

5 08.01.2017

Připadala jsem si jako bych seděla u někoho, kdo poprvé skládá puzzle, a měla při tom šátkem převázané oči. Nemohla jsem mu pomoct, nevěděla kolik má složit kousků a vlastně ani jaký má být výsledný obraz. Jen jsem seděla a doufala, že se mu to složit podaří…Někdy věděl přesně, které dílky patří k sobě, a chlubil se mi, jak pokročil. Někdy naopak dlouho hledal a rozmýšlel než dal dva kousky dohromady, a pak se omlouval za to, že je tak pomalý.

Líbilo se mi, když mluvil v dlouhých souvětích, a ještě víc, když je prokládal přídavnými jmény a příslovci. Těch jsem si všimla, soustředila se na ně a kochala se jimi! Právě ony dva slovní druhy totiž pro něj byly jaksi typické, originální a podporovaly onu zvláštní atmosféru, kterou “naše“ skládání mělo…

Mrzí mě jen, že jsem si alespoň některá z nich nemohla napsat, protože za to stála!

3 04.01.2017

Nezměnila bych tam ani slovo. Jsou poskládána úplně přesně! A dohromady tvoří nádherné a čtivé vyprávění. Zvlášť bych ocenila proložení textu dvěma kurzivou psanými částmi, jež konstatují mnoho pravdy a nejsou ničím menším než literární prací samotné Mileny Jesenské. Myšlenky o kavárnách a především o manželství mě navnadily na další pátrání po tom, co psala.

K podvědomému kritizování jejího chování důvody byly, to ano, ale díky svérázné a odlehčené optice J. Č. jsem na něj neměla moc čas. Stránky plynuly dál a mně se Milena stávala čím dál tím víc bližší. Získala si mě! Třeba tou averzí vůči srdcovkám, nočním hledáním rádiových stanic nebo přinesením Peroutkova prádla do Pečkova paláce.

Mám dočteno. Do knihovny však chvátat nebudu. Ještě si jí pár dní nechám. Kvůli fotkám - neboť při pohledu na ně není ta asociace se šlechtičnou, jak píše RobertRoberts, úplně od věci. Je to všimnutíhodná bytost…

Doporučuji přečíst!

5 22.12.2016

Opravdu mimořádná kniha, na které mě dostala už první věta první kapitoly. A pak mnoho, mnoho dalších vět. Doporučuji!

-------------------------------------------------
CITÁT:
,,(…) Smyslem toho všeho je, že Ti chci říct jen tři slova – dvě zájmena a jedno sloveso (čti to ve všech časech najednou: v minulosti, přítomnosti a budoucnosti).“ - str. 59

5 19.12.2016

Zdařilá publikace o skutečné době, lidech a činech. Zdařilá a vyvážená, neboť za každou z těch částí je znát autorova snaha vidět člověka ve dvou rovinách - v té osobní a pracovní. To mě oslovilo. A děkuji za bohatý obrazový materiál. Zesílil emoce.

Mám-li to ještě nějak rozvést, tak takto:
- první část knihy je autorovým převyprávěním událostí; seznámením se s životem a smrtí Oskara Felkla. Může si dovolit mít nadhled a taky ho má.
- po něm následuje přepis rozhovoru s paní Felklovou. Otázka–odpověď, otázka–odpověď,... Jsou v něm ukryty její vzpomínky na O.F. jako manžela a otce malé Astrid; jako člověka, který nepil alkohol a rád zašel do kina. Vyvažuje třetí část knihy.
- ta je složena ze svědeckých výpovědí vyslýchaných. Líčí krutost a surovost muže ve službách Gestapa. A ano, přidává závaží na tu druhou stranu.
- je tu však ještě ta poslední část, a to krátké medajlonky o životě ostatních gestapáků. Oskar Felkl nebyl sám. Byli tam i jiní a s nimi jejich manželky. Snad stejně zasažené a ohrožené válkou. Snad stejně milující, úzkostné a slepé.

Připomnělo mi to knihu Nosíš mé jméno.

5 16.12.2016

Hodně působivá kombinace obrazu a slov. Skoro se mi zdálo, že ho slyším, jak se vzteká. Velmi na mě také zapůsobily velkoformátové snímky zachycující rozbombardované polské letiště, vlak nebo most přes řeku Narew. Ostatní fotky jsou méně drastické. Zaznamenávají několikeré podání ruky, rozjímání nad plány či momentky z pilotní kabiny. Nemůže chybět ani Hitlerův Mercedes 770K.

A opět jedno slovo, kterému byste měli věnovat větší pozornost: Bromberg (chcete-li Bromberger Blutsonntag.)

2 14.12.2016