Mayanea komentáře u knih

Všichni pořád čekají na konec bouřky a ono se POŘÁD nic nového neděje, jenom za zdmi hostince práskají blesky a každý odhaluje svoje veřejné i tajné zážitky. So „decameronish“.

Mluvící pes Barnabas je skvělým uměleckým kritikem.

- I would like to see your driving license!
- I am a very good driver...

In nomine Domini - čert aby vzal noviny!

2 29.07.2012

„Ještě místo.
Pustá zem.
Tam sejdeme se s Macbethem.“

Rezignovala jsem na všechny školní skazky a šla se přesvědčit na vlastní smysly o tom, jak to s Macbethem (potažmo Shakespearem) vlastně bylo. Dobře jsem udělala. Jazyk, postavy, prostředí... všechno bylo na pět hvězd. Čteno a viděno v divadle J. K. Tyla ten samý den.

Kniha je to velmi pěkná. Kde by evropský čtenář bez vysvětlení tápal, je poměrně hezky vysvětleno, ale stejně dá docela zabrat pochopení všech těch východních organizací a proudů, kdo s kým proti komu et cetera. Oceňuji, že autor do knihy opravdu vložil sám sebe - čtenář má možnost tak trochu nahlédnout do ,,zákulisí" vzniku.
Hlavní hrdina dostal konec, jaký si podle mého zasloužil, zbytečný tragéd, tak to už s umělci chodí. Ovšem autor ten konec prozradil na můj vkus trochu brzo. Sice jsem v tu chvíli neznala žádné okolnosti, které tomu předcházely (ty jsem se dověděla hezky postupně dál), ale docela mě to zklamalo. Je to asi něco jako když chcete malovat obraz, postupně skládáte barvy do vrstev a najednou to začnete v oblasti zlatého řezu leštit lazurami, abyste pak mohli dodělat tahy, které předcházely hotovému místu a zasadit místo do kontextu nanášení motivu. Fungovat to asi možná bude, ale je to něco, na co člověk nebývá moc zvyklý.
Čtyři hvězdy, průměrné mi to nepřišlo a božské také ne.

,,...To ovšem popírám, neboť nic není tak neslušného, aby mohlo být někomu proti mysli, je-li to vyprávěno počestnými slovy, a tomu jsem - myslím - náležitě vyhověl."

Autor taky vyhověl požadavkům průměrné knihy. Jak já se těšila. Povinná četba, hopsa hejsa do knihovny, to by mělo za něco stát.

,,Kdo přesto přistupuje k četbě všech příběhů, nechť nečte ty, jež ho dráždí, a čte ty, jež ho baví. Aby nemohly nikoho oklamat, mají všechny v čele vyznačeno, čeho smysl v sobě tají."

Kdybych se měla řídit touto autorovou radou (která byla zmíněna až na konci, jak ironické), tak si nejspíš nepřečtu nic. Zkrátka jsem se do toho musela zakousnout popořadě, protože všechno je někdy poprvé. Některé příběhy opravdu rozesmály nebo aspoň pobavily, ale mnoho jich nebylo. Neměla jsem v oblibě zdlouhavě vyprávěné příběhy o nešťastných láskách a - vlastně jakékoli zdlouhavé příběhy. V takovýchto momentech jsem byla opravdu na vážkách, zda má cenu to louskat celé až do konce. Zkrátka jsem si řekla - VYDĚRŽAJ - a vydržela jsem to.

Kniha, kterou už podruhé rozhodně číst nebudu.

2 10.08.2011

,,Když tě slyším," řekl profesor Avenarius, ,,bojím se, aby tvůj román nebyl nuda."

Možná jsem hloupý a nepozorný čtenář. Ale určitě nepřeskakuju řádky, strany, kapitoly, romány... Na přečtenou za deset let.

„Mládenci, vy jenom tak žvaníte. Vždyť se bojovalo, a vy tady teď sedíte a máte všechny ruce a nohy a povalujete se na tom nádherném božím sluníčku. To je to skutečné vítězství. Vyhráli jste, je vám to jasné ? Ten zbytek, to už je jenom taková omáčka.“

2 23.04.2011

Báječná óda na to, jak je vlastně naše lidstvo ubohé - anebo jak moc jsou Heecheeové primitivní, možná zvládají to, co jsme my lidi už dávno zavrhli; nebo dělají totéž, ale po svém, ostroprdelním způsobu (nejsem záměrně vulgární, pouze odkazuji na knihu). Zajímavá práce autora s dvěmi dějovými rovinami, vskutku pozoruhodné. Psychologické epizody vlastně chápu (není to divný ?), i když se mi občas Sigfrid jevil jako ... nicnechápající tyran, který jenom jitří rány, ale to asi cvokaři bývají, nemůžu posoudit. Konec se mnou vážně POHL. Asi se z toho taky budu léčit hodně dlouho.
Nechci být bůhvíjak prosycená současnou mluvou, ale tohle bylo prostě "epický".
Malý ztracený Heechee, z tebe zbohatnem !
- - - - - - - - - -
- Je moc dobře, že se na rozchod s Drusillou díváš jako na poučnou zkušenost, Bobe.
- Jsem zdravej člověk, Sigfride. Proto jsem tady.
- Ale takový právě život je, jedna poučná zkušenost za druhou a když projdeš všemi poučnými zkušenostmi, absolvuješ a místo toho, abys dostal diplom, umřeš.

Konkrétně tohle vydání podnítilo v mých zhruba pěti letech zájem o jiné světy a o svět ilustrací (které jsem s oblibou a docela věrně překreslovala do spousty památníků ...)
S věnováním od prababičky, díky.

„Naše zenový štěstí přichází vždycky prostřednictvím vyraženejch zubů.“

Prostinká, ale dobrá definice sovětského člověka.
„Из чёрной резины сделана власть!“
Dál už nic.

Já vim.
Neřikám nic.

http://maydayberry.blogspot.cz/2015/02/nerikam-nic.html

Číšnice přijala ústřižek na chleba, Tentononc přepadl Řecko, Roosevelt se vydal na předvolební agitaci, Churchill a ryby čekali na invazi, Jakpaksemuříká poslal vojsko do Rumunska, Sovětský svaz pořád mlčel a já za parného letního dne dočetla tuto útlou, myšlenkově vydatnou a stále aktuální knížečku. Každý šel svou cestou, půjdu tedy i já.

„Zkrátka a dobře, já si v jednom kuse představuju, jak si spousta malejch dětí na něco hraje na takovým velikánským žitným poli. Tisíce a tisíce malejch dětí a nikde nikdo - jako nikdo dospělej - kromě mě. A já stojím na okraji nějakýho šílenýho útesu. Mám na starosti to, že musím chytnout každýho, kdo by z toho útesu moh spadnout - já jen jako, že když utíká a nekouká kam, musím se odněkud vynořit a chytit ho. A to bych dělal pořád. Prostě bych chytal děti, co si hrajou v žitným poli a tak. Já vím, že to je šílenství, ale je to jediný, co bych dělal opravdu rád.“

Měla jsem tu čest nahlédnout do zákulisí této knihy na stejnojmenné výstavě v Univerzitní galerii. A od chvíle, kdy jsem tam vstoupila, mi bylo líto, že se koukám na něco, co jsem nečetla.

Inu, není zeď jako zeď.

Dobře stát! Krásné ilustrace. Vřele doporučuji divadelní inscenaci spolku VOSTO5 s pérákovskou tématikou.

„A kromě toho na tebe z tohohle vejletu čeká eště jedna prácička. Úkol, kterej můžeš zvládnout jenom ty.“
„Opravdu? A o co jde?“
„No, můžeš začít uvažovat, jak toho pitomýho draka dostaneme z týhle místnosti. Je totiž moc velkej na to, aby prošel oknem nebo dveřma.“

Myslím, že právem se Chrám zařadil mezi moje oblíbené knížky. I přes svou obstarožnost, občasnou průhlednost a rozvleklost (četla jsem snad dva měsíce, možná více) si získává místo na mé imaginární poličce slávy.
Mně třeba víc než nudné popisy vadily ty srdceryvné monology páně Frolla nebo samomluva Petra Gringoira, i když ten v sobě měl aspoň kousek vtipu.

Původně jsem tedy chtěla dát hvězdy tři, kniha mi přišla lehce průměrná. Ale protože jsem se zamilovala do dickensovské angličtiny, dávám čtyři. To je zkrátka zážitek, na který se nezapomíná. A po slovníku jsem sahala pouze občasně... (čten nezjednodušený svazek z Everyman´s Library)

Uchvátilo, ale místy vážně nepřekvapilo, hlavně co se černých děr, smrti a partnerských vztahů týče. Je libo jeden Big CHON na zajedení pěkného zážitku? Já si teda určitě dám, když mi ho udělá sama Essie.