Mayanea komentáře u knih

Kniha, která navěky poznamenala mé myšlení a slovník, některé obraty jako "bzučení mouchy v mých uších" nebo "zasraní rypáci" mi z opakování v knize straší na jazyku i nyní po dočtení a mé okolí s tím ne vždy soucítí. :-)
Shrnula bych to jako univerzální, již prožitou, životní moudrost pro všechny časoprostory - mohl by to klidně prožít kdokoli jiný v jakékoli jiné době. Jenže pak by to možná nebylo tolik zajímavé jako ve starověkém Egyptě - ve sci-fi máme budoucnost, od Štorcha zase pravěk a knih zasazených do středověku bylo napsáno nepočítaně.
Ztotožnění se se Sinuhetem, proběhlo v pořádku, neb vyšlo najevo že oba jsme takřka stejně prostoduší a po dobru toužící.
Kaptah mi byl sice poněkud nestálým, ale dobrým průvodcem na cestě Sinuhetovým životem.
Čtrnáctá kniha o svaté válce mou maličkost moc nebavila, uvažovala jsem i o škrtu jedné hvězdy, ale nakonec to docela hezky doplnilo ostatní části knihy v jeden kvalitní celek.
A kruh se uzavírá vyhnanstvím...
---------------------------------------------------------------------
,,Je nesprávné ptát se proč ?"
,,Ovšem že je to nesprávné, neboť člověk, jenž se odváží ptát se proč, nemá ani domu, ani přístřeší, ba ani nejchudšího pelechu v celičké zemi Kemet. Vše musí zůstat při starém, vždyť to víš. Chvěl jsem se radostí a pýchou, když jsem vstupoval do školy umění, vzpomínáš si přece, Sinuhete. Byl jsem jako žíznivý, jenž došel k prameni. Byl jsem jako hladový, jemuž se podává chléb. A naučil jsem se mnohému dobrému. Naučil jsem se, jak má umělec držet štětec i jak má zacházet s rydlem, jak ztvárnit model z vosku dříve, než začne z kamene, jak hladit kámen a spojovat barevné kameny i jak malovat na průsvitný kámen. Avšak když jsem chtěl tvořit to, o čem jsem snil, pro radost svých vlastních očí, tu se vztyčila přede mnou zeď a dali mi míchat hlínu pro druhé. Neboť především jest zde zákon. Umění má své zákony jako každé písmeno a každý, jenž jim uhýbá, je proklet. Tak vše má svůj vzor, a kdo uhýbá vzoru, není schopen stát se umělcem. Od počátku věků jest předepsáno, jak kůň zvedá nohy i jak vůl táhne smyk. Od počátku věků jest předepsáno, jak má umělec pracovat, a kdo tomu uhýbá, není schopen pro chrám, i bude mu odňat kámen a dláto. Ach, Sinuhete, příteli můj, i já jsem se ptal proč. Příliš často jsem se ptával proč. A proto sedím zde s boulemi na hlavě."

15 04.06.2011

Třetí třída základní školy. Kde ty dávné sněhy jsou. Nezkazilo mi to ani koktání předčítajících spolužáků, protože zážitky legendárních literárních dětí byly vážně úžasné. Bůhví proč jsem si připadala důležitě, když jsem měla půjčené přes jednu paní sousedku-knihovnici to staré vydání z roku 1974. Byl to "salát" a já na něj musela dávat hrozný pozor. Ale byl to "salát", na jehož čtení jsem hrdá ještě dnes a ráda si zavzpomínám.
K ilustracím (neodpustím si to) - Zmatlíková je Zmatlíková, tu pozná snad i slepý. Mám ji zařazenou jako nějakou paní, co kreslila hrozně veselý a okatý postavičky a tak to nejspíš i zůstane. V těch devíti letech jsem ji považovala za úžasnou. S odstupem času jsem se posunula jinam, ale její obrázky mi vždy připomenou dělání blbin na hřišti, utíkání domů v dešti a jiná dětská "zaměstnání", která už se asi nevrátí.

Rusové umí, přiznejme si to.
Ano, byla jsem na VDNCh. Po šesti letech od přečtení. Mrazení v zádech furt stejný.

11 10.11.2010

Děti, nezapomeňte, že speed zabíjí a když ho narvete kachně do krku, tak bude plavat dokolečka. Kupte si radši trávu nebo koks.
Ale hlavně se po mně neopičte. Jen já měl patent na svobodu.

Občas jsem měla pocit, že mu rozumím. Ale byl to jen pocit.

To vám je divný pocit
být večer v městě sám
a v tašce knihu nosit
ten vytištěný šrám...

Večerně-ranní procházka s tímhle pánem v kapse mi zajistila další zápis do čtenářského deníku, který je ale tak nesourodý a básním tak podobný, až z toho mrazí (snad mě nebude mrazit i u maturity).

Po duši nehladí, spíš po ní dupe a burcuje ji k citu, na úkor domácího blahobytu jsem sama sebou nucena číst ve světle lamp a čekat, až můj osud ukáže se ránu...

8 17.11.2011

Tahle kniha není „es muss sein“. Třeba se kvůli ní odhodlám i k jistým změnám (studiem němčiny počínaje). Pětihvězdičkový žal.
Skutečně nyní věřím v životní dvojexpozici – pravdu najdeme jen tehdy, pokud rozbijeme červenou barvou lživou skořápku okolního světa, pokud nahlédneme pod povrch, pokud seškrábeme jednu vrstvu z obrazu....

8 24.07.2011

„Nedalo se opravdu nic jiného dělat, musel jsem zakřiknout ten špatný příběh, ten špatný žert, který se nespokojoval sám se sebou, ale obludně se množil v další a další hloupé žerty...“

Autor nežertuje, Žert nepobaví – Žert šokuje, chytí a málokdy dovolí se pustit a věnovat se jiné čínnosti než „žertování“ za vřelé asistence potištěných stran knihy, zhltnuto za jeden den, ačkoli to není žádná jednodenní rychlokvaška. Možná může místy vyznívat tragikomicky, ale měl by být brán vážně. Detailně promyšlený zaplétaný cop vážené dámy z několika pramenů-pohledů v závěru tvořící finální, místy až nezdravě směšný (odkazuji se na Helenino teatrum s projímadlem) konec copu s roztřepenými konečky sahajícími hluboko do mé hlavy se stal mou první přečtenou knihou od p. Kundery. Každá z postav je mi najednou důverně známá, jako bych je znala už věčnost. Kniha mě objala svou paží složenou ze slov, názorů a úvah odlišných (a přece tak stejných) lidí, políbila mne neotřele na ústa bažící po literárnu, čímž na můj jazyk vsunula své věty, které ještě dnes živě znějí z mých úst, jako bych si chtěla přivolat zpátky ten úžasný den ve společnosti mužů i žen z románu.

„Cože? Jen tyhle tři dny?“

U polibků (byť literárních a čistě metonymických) ale máloco končí, že... Myslím, že ani ten nejúspěšnější autor současnosti by mě prostřednictvím své knihy neprostoupil tak, jako se tomu stalo v tomhle případě. Kdybych měla hodnotit jedním slovem – nezapomenutelné. Jen mi to ve společnosti Ludvíka a spol. uběhlo nějak rychle...

„Už dnes jsou dějiny jen tenká šňůrka pamatovaného nad ocasem zapomenutého...“

P. S.: AŤ ŽIJE TROCKIJ!

8 24.07.2011

,,S městy je to stejné jako s lidmi, pane Vandemare," pronesl pan Croup filosoficky. ,,Nejdůležitější je stav jejich střev."

Moje střeva jsou po přečtení v nadpozemské pohodě.
Příjemný chvalozpěv na můj vysněný a zatím nedosažený Londýn.

Když se to narodilo, bylo to jenom takové bílé nic, do hrsti se to vešlo; ale anžto to mělo pár černých ušisek a vzadu ocásek, uznali jsme, že je to psisko, a protože jsme si přáli mít psí holčičku, dali jsme tomu jméno Dášeňka.

Tvrdý jako herák + věčný jako kruh závislosti + místy silnější než zlatá rána. V případě, že jste (byli) děti jako já, které strkají (strkaly) nos do jakéhokoli textu, prosím závorku a to celé na druhou. Za rovnítko napište NE DROGÁM a máte velmi svéráznou a v některých případech i výchovnou knihu nejenom o tom feťáckém hnusu, ale i o té cestě do středu sáčku s dávkou.

Fakt jsem si to chtěla přečíst, ale prostě to nešlo.
Potter má aspoň atmosféru, tohle bylo... ani nemám slova.
Nuda furt pryč. Mám sice věk na to, abych byla naivní, ale takhle prosím ne.

„Nic takovýho jako dobrá manželka ani dobrej manžel neexistuje. Všichni akorát sedí a čekají, jak se všecko vyvrbí.“ (str. 125)

Ruská pohádka po americku. Charašo. Dobré to bylo. Máme lásku, máme nadpřirozeno, máme symboliku v číslech, nejmladšího z bratrů, kouzelné předměty, dlouhou cestu se třemi zastaveními atd., zkrátka, V. J. Propp by byl nejspíš spokojen.

„- Když jsem ho uviděla, myslela jsem si, že se v něm můžu stulit do klubíčka, usnout a nikdy se už neprobudit.
- K tomu mužský nejsou, Mášo. Vždycky chtějí, abys pracovala, když zrovna na konci dne nebrzdíš jejich pád do postele.“ (str. 242)

Podle dojmů přečtených na lyublit.ru* ruského čtenáře kniha nejspíše vůbec nemá šanci zaujmout. Jako Češka jsem autorce odpustila tunu vareniků, aleje vystlané bliny s kaviárem i ty křišťálové karafy s vodkou rostoucí téměř všude.
/*link nedám, sajt blokirovan, ruský internet je nevyzpytatelný/

Několik poznámek bych měla spíše k překladatelce než k autorce, ale zas bych neměla zapomínat na to, že román byl napsán v angličtině, nikoli v ruštině, a také na to, že jsem kvůli svému studiu přece jen poněkud... specifický čtenář, stojím někde na půli cesty mezi čtenářem českým a ruským. Místy to ovšem bilo do očí (placená dovolená "v dači" nebo "na dače," "в" или "на"?, věčný problém českých studentů). Zachovávat původní názvy je sice cesta, jak se s překladem vypořádat, ale nemohl být například водяной/vodyanoy vodníkem, домовой/domovoy raráškem, šotkem, skřítkem či, v případě Zvonok (? opět tvar, který mi nejde z úst) skřítčicí? Pro českého, ruskými pohádkami nejspíše nepolíbeného čtenáře, by to bylo možná čtenářsky příjemnější.

Druhý román z tohoto tzv. leningradského diptychu s pracovním názvem Matryoshka měl podle autorčina webu vyjít anglicky v r. 2015, na Goodreads je datum posunuté na říjen 2018. Je mi jedno, kdy to vyjde, ale opět si to čistě ze zvědavosti přečtu.

S ránem jsem usedla na lavičku na dvoře a u snídaně začala číst. S polednem jsem si knihu brala k obědu. S večerem jsem knihu dočítala a bojovala se záchvatem lítosti, který mě uchvátil při večeři. Dvacet let života kocoura v mém jednom jediném dni. Sentimentální mňau od člověka víc kočičího než psího.

Humor vykoupaný v Earl Greyi s mlékem (samozřejmě pouze s dvěma kostkami cukru a trvanlivostí asi tak osmnácti doušků místo čtyř) a podrobený sušenkami se na vás sype skoro z každé stránky.
JEVÚL (orig. NUTS) je skutečně výstižná zkratka. Jenom se mi zdá, že Roy Tappen není zas takový vůl, jako všichni kolem něj, i když má taky své (jistě ozářené) mouchy. A kolik toho způsobí jedna stará registratura, tomu by snad nevěřila ani Její Veličenstvo královna.

6 17.02.2011

Co kdybychom Mlíkaře Dana utopili v Tatra mléku?

Továrna na štěkající pejsky z azbestu, záhadný pan Wally, latexová brambora lásky. Enough said.

6 30.11.-0001

„Takže psychedelic je s ohněma a bez ohňů je underground!"

Tak to abych po přečtení rozžala alespoň svíčku, symbolicky.
Underground by pro mě vzhledem k mému věku měl být cizím slovem, ale asi ještě dohořívá.

„Semínka jsme vysadili u Maxe na dvorku, kde vyrostlo pole dva metry vysokejch rostlin. Sousedi se chodili Maxe vyptávat, co je to za podivný rostliny, a jelikož hrozil průser, vypravili jsme se s Maxem na slunečnicový pole, narvali jsme pytel rozkvetlejch hlav a drátem jsme to přivázali k omamnejm stvolům. Byla to obrovská klika."

V některých chvílích se prostě nedalo jinak, než odhodit knížku, do sytosti se vychechtat a až pak pokračovat dál.

Povinná četba pro každého pracovníka České pošty.
Pošta musí proudit!

(právě čteno)

,,...než tak mání chodili, a jednák ten, jednák onen ustrčil se, padl neb se zabil neb stloukl, až mi srdce trnulo na to hledě. Z nich však žádný žádného nepamatoval, než když kdo padl, smáli se mu."

Na jazyk jsem si zvykla hned po první stránce, je to vážně 'gurmánská' záležitost.
Nuže, uvidíme. Přes brylle? Taky.

(dočteno po dlouhé době)

I když jsem si na jazyk zvykla, na srozumitelnost už méně. Četla jsem a četla, ale s postupem stránek jsem nevěděla, o čem vlastně čtu. Musela jsem se soustřeďovat čím dál tím víc, až jsem s knihou praštila o stůl a půjčila si přepis z poslední doby.
Zalíbilo se mi to, sice ne nijak oslnivě, ale autorova přirovnání a názory jsou mi sympatické. Třeba si to ještě jednou přečtu.
A ano, opravdu se teď cítím jako hloupý čtenář.

,,Vědění je jediná svoboda člověka."

Společně s dalšími velkými myšlenkami byla i tato vetkána do románu jako hedvábná nitka do gobelínu. Mnohé myšlenky (nejen) Jeana Ange byly krásnější než-li Anna Notaras.
Byla to vůbec láska ? Jane, Anno, bylo tomu tak? Kdykoli se objevil dialog mezi těmito postavami, cítila jsem spíše chlad a odstup. Ale byla to prý láska. Oba našli svůj konec stejně tak jako jsem já našla poslední stranu této knihy.
Před otevřením jsem ani netušila, kdy a kým byl dobit Cařihrad. Teď už mi to nikdo z paměti nevymaže, i když se mě na to asi málokdo bude ptát...