matej.kulistak komentáře u knih

Po všech možných adaptacích bylo opravdu působivé přečíst si původní verzi. Konec mě tedy velice překvapil. Jinak jde o skvělou knihu, která mě velice bavila v překladu páně Vrchlického, ten starý jazyk se k tomu zkrátka hodí. Některé momenty (zvlášť Athosova hazardní hra o koně) byly naprosto skvělé, humor může směle konkurovat prvnímu dílu a místy ho i předčí. Ideální je číst oba hned po sobě, ani jsem nezaregistroval, že jsem změnil knihu.

6 30.05.2019

Četl jsem Vrchlického překlad z 20. let, je to něco kouzelného. Vřele doporučuji všem staromilcům. Jinak mě kniha mile překvapila množstvím zápletek, které člověk zpravidla nenajde v těch všech možných adaptacích ať už knižních, filmových, divadelních nebo rozhlasových. Opravdu mě bavilo číst si konečně předlohu.

6 30.05.2019

Má druhá ruská kniha po Anně Karenině. Nečetla se snadno, ale s potěšením. Čekal jsem podobný styl dlouhého opisu. V Karenině se o vztahu Anny a Vronckého mluví s takovým taktem, že si člověk není jistý, jestli jsou opravdu milenci nebo jen na dobu až nevhodně důvěrní přátelé, dokud se nezjistí, že je Anna těhotná. Pasternak některé pasáže opisuje podobně rozvláčně, ale pak najednou přijde blesk z čistého nebe, a děj se posune o celé míle v jediné větě. Kniha si mě tím naprosto získala.

6 30.05.2019

Naprosto skvělá kniha, psaná s nadhledem a ironickým humorem, tak lehce a členitě, že je pocitově daleko tenčí, než vizuálně. Moc mě baví autorovo hraní si s jazykem, míchaní zdrojů a občas i časových rovin. Poprávu oceňovaná kniha, velice hodnotná nejen jako dokument, ale snad ještě více jako dílo.
Notabene když se o této knize zmíní bohemista, je to zpravidla lkaní nad tím, že se Reiner rozhodl ponechat knihu jako román (s deklarovanými "95% 'tvrdých' informací") a nedotáhl ji do podoby monografie. Přitom kolik zdrojů autor sehnal o kolik času nad knihou musel strávit se skoro zdá, že chybělo možná právě tak 5%.
Tudíž jde o autorovu volbu, což lze brát snad i jako naschvál a provokaci a vlastně se to k tónu knihy hodí. Ti, kdo si na to stěžují tak jen stvrzují autorský záběr.
Osobně je mi líto pouze to, že když se Reiner tolik soustředí na Blatného jako osobu (a neváhá hodnotit a interpretovat chování nejen jeho, ale i spolusty jichých aktérů knihy), nedal si jakožto znalec svého subjektu a básník víc práce s podrobnější interpretací jednotlivých sbírek.
Např. zcela mimoděk na jednom místě Reiner zmíní, že Hledání přítomného času je Blatného dosud nejslabší sbírka. To je dost odvážné tvrzení na to, že není podepřeno jediným argumentem. A to velká škoda, protože natěšený čtenář se samozřejmě ptá proč. Jsem tak nakonec (při všem nadšení, protože kniha je skvělá) zklamán stejně jako výše zmíněný literární vědec, protože stran Blatného poezie jsem se toho dozvěděl překvapivě málo.

5 15.08.2023

Postupně přečíst tuto knihu mi trvalo několik let. Musel jsem ji několikrát odložit. A s překvapením jsem zjistil, že o na texty, které jsem znal se odkazuje spousta jiných, filozofických, kulturních apod. knih a autorů. Borges byl vizionář, který v beletrii ukazoval to, na co musely humanitní vědy často přijít až dlouho po něm.
Ne vždy mi sednul jeho styl, kdy je každý rukopis dlouze uváděn jako nalezený text (výčty míst, edic, historických autorů, stylystické poznámky atd. apod.) a podrobně popisováno prostředí, které ve výsledku téměř nikdy nehraje podstatnější roli.
Jakmile se ale dostaneme k jádru povídky, k tématu, je to nesmírný intelektuální požitek. Pokaždé. Takže nezbývá, než autorovi jeho libůstky odpustit.

5 06.06.2023

Velmi mě baví autorovy příklady. Složitá věc je vysvětlena velmi názorně a srozumitelně. Křesťanství se tak jeví smysluplně a za něčím, co na dnešního člověka může působit hodně strojeně, okázale, povýšeně nebo ustrnule, najednou prosvítají původní ideje.
Je to příjemné čtení od ne-teologa k ne-teologům a jako takové mě bavilo. Abych jej ale užitečněji vytěžil, musel bych si dělat poznámky a napříč kapitolami vysledovat strukturu výkladu (což je ale problém můj, ne knihy).

5 03.04.2023

Český způsob vyrovnávání se dějinným osudem - absurdní humor.
Ale nejen to, v Alosi Očenáškovi se Pecháčkovi podařilo vytvořit zvláštní typ postavy, která bere, co život přináší, ať je to cokoli. Naivita, tradičně spojována s křehkostí, je zde projevena v účinnou zbraň proti nespravedlnosti, tuposti a beznaději.
Skoro bych řekl, že je to do jisté míry polemika se Švejkem. Tam kde Švejk odhaluje absurditu systému, války, monarchie apod. tím, jak nezapadá, Očenášek dělá totéž tím, že zapadá, že se poctivě snaží naplnit ideál, jenž se komunistické mašinérii samotné ztrácí.
Tam, kde Švejk popisuje češství, představuje Očenášek výzvu pro češství: nefňukat a snažit se. Toto poselství je ale umně mezi řádky, plnými skvělé zábavy.

5 18.02.2022

(SPOILER) Jako odpočinková audiokniha zcela splnila svůj účel. Příjemné postavy, zajímavé prostředí, spádný děj.
Jak se dá ovšem čekat, nejedná se o žádný literární klenot. Prolog sliboval zajímavou a nebezpečnou pátračku, což byla bohapustě promrhaná šance. Děj je šablonovitý, stejně tak postavy. (Např. Vespatianus je v úvodu představen jako přísný velitel, místo nějž by Macro raději potkal tlupu Germánů - vzápětí se ovšem projeví jako laskavý chlapík, jemuž na každém záleží.) Podobně schematické jsou snad všechny postavy. Historických reálií tu pár je, ale o moc víc než v Asterixovi zase taky ne.
A co se logiky týče, na tu se tady taky moc nehraje. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že kniha je psána neuvěřitelně naivně, pár příkladů: na koních se jezdí zásadně plným tryskem; Macro se často chová, jako by měl na starosti jen nováčka Catona, a ne celou setninu; chlapa, co se vás právě pokusil zabít, necháte ujet, protože má naléhavou zprávu pro vašeho velitele (nerozumí proč Macro neposlal k legii se zprávou někoho jiného, když s sebou měl asi 6 mužů); z bitvy prchajícího vojevůdce nikdo nechrání (byť celá armáda ustupuje de facto stejným směrem), takže náhodná skupinka 6 protivníků, co stojí v cestě, nejen, že není zmasakrována, ale sama zabije onoho vojevůdce - pozn.: taková tupost na straně jedné a štěstí na straně druhé musejí vždy pomoct pouze té straně, které fandíte; Británie je tak malá, že první bažina, ke které Vás cesta zavede je ta, co hledáte; v této knize dokážete komukoli namluvit, že vůz plný těžkého chřestícího zlata, tlející 100 let v bažině v ní vlastně leží jen pár měsíců/let a je plný papírů (lehkých a rozhodně necinkajících). A mohli bychom pokračovat do úmoru.
Šablonovistost, logické vady na kráse a fakt, že první a druhá půlka knihy spolu příliš nesouvisejí (nejprve rozkrýváme slibné kulisy Germánie, abychom ji vzápětí hodili za hlavu a vyrazili do Británie, na jejíž popis tím pádem nezbyl čas). Ale když se to takhle popíše naráz, vyzní to strašněji, než jaké to je. Prostě fajn oddychovka, nic víc.

5 15.03.2021

(SPOILER) Dostalo se mi do rukou vydání Jana Otty z roku 1915, ve kterém je před každým dopisem stručně shrnuto, co mu předcházelo. Jde o malý průvodce Kostnickým děním z pohledu, který jsem chtěl dloho znát, a zatím jsem se k němu nedostal.
Většinou člověk slyší nekritickou glorifikaci nevinného mučedníka, který má ve všem pravdu.
Na straně druhé je zdrženlivý pohled katolíků, kteří tvrdí, že Husovy názory byly opravdu v lecčems neslučitelné s kanonickým právem (a to i dnešním).
Hlas Husa samého slyšel jsem prvně. A překvapil mě. Zdál se mi daleko tišší, klidnější a nejistější, než jsem čekal. Kniha je proseta pochybnostmi o vlastní pevné vůli, ale zároveň vědomím, co je správná cesta. Z jedné strany je tlačen lidmi, kteří překrucují jeho slova, odsuzují je, aniž by je četli, nutí do odvolání, aniž by se obtěžovali s argumentací.
Na straně druhé je drtivá tíha svědomí a vědomí Boží spravedlnosti, které nedovolují ustoupit demagogii. Je to zoufalý zápas o pravdu, ale ne o svou pravdu - Hus neustále doufá, že ho někdo přesvědčí, v čem se mýlil, nebo že si dá práci s tím mu porozumět.
V dopisech domů píše, že pokud někdo najde v jeho spisech nějaký omyl, ať ho opraví. Žádná zarputilost, neústupnost - boj za pravdu.

Příjemné oddechové čtení. Svěrák dokáže i z banality vyčarovat zajímavou, téměř napínavou historku (Ve vlaku). Často je tématem nějaká "podivnost" (Dubnová povídka, O slušném taxikáři), která ale, zasazená do přirozených kulis, nepůsobí nepatřičně, ale spíš zajímavě. Výborně se zde pracuje s prostředím a postavami (včetně vypravěče). Obojí, byť jen v rychlosti načrnuté, působí živě a přirozeně.
Některé povídky jsou napínavé, některé dojemné, všechny krásné. Občas mi vyústění připadalo přehnaně sladkobolné ("neřešitelné situace" se mi v několika případech zdály při troše dobré vůle docela řešitelné), ale pro jinak kvalitní obsah to musím autorovi odpustit. Rozhodně si od něj ještě něco přečtu.

5 10.12.2020

Téma moc krásné, ale tón se mi nezdál. Jako dítě jsem před Vánocemi poslouchal (a vlastně dodnes poslouchám) Vánoce s Frantiček Nepilem (namluvené Františkem Nepilem), jež jsou pro mě mistrovským dílem, pokud jde o knihy "o malých věcech". Jsou ucelené, skvěle pointované, laskavě humorné a vdechnou člověku lásku k prostému životu jen a pouze autorovou vroucností.
Pro srovnání, zde jsem postrádal celistovost. Byť jsou jednotlivé kapitoly kratičké, často se skáče od tématu k tématu, mluví se o lidech, kteří jakoby spadli z nebe (zčistajasna se zjeví jméno, padne pár informací a jde se dál), laskavý popis toho hezkého je vždy prodchnut lamentováním, že už to není co bývalo. Možná není, ale to čtenář ví. Zatímco Nepil nám na to dá zapomenout, Kroutvor nás tím neustále moří, čímž kalí radost i z toho, čím se nás snaží inspirovat. Věřím, že by uspěl spíš, kdyby plačitvý tón omezil. Na knize cením především představení málo známých inspirativních lidí a míst.

5 25.11.2020

Oproti ranějším sbírkám se mi zdá, že ubylo slov a přibylo významů, snad podobně jako v čínské poezii (nebudu se rouhat, protože o té nic nevím). Mám pocit, že jsem ní ještě nedorostl, ale těším se, až se to stane. Básně jsou to hluboké a silné a krásné.

5 12.05.2020

Obdivuhodné dílo. Každou báseň jako bych četl poprvé až s touto knihou. To, co běžný čtenář poezie jaksi podprahově tuší, zde je vyloženo verš po verši, ne snad strojově, ale s respektem poukazuje na výstavbu textu.
Půjčil jsem si ke čtení všechny Skácelovy sbírky a četl jsem je zároveň s výkladem. Jinak by mi asi vadilo, že zrovna nevím, o čem se přesně mluví. Takto mě mohla zasáhout poezie a obohatit literární věda v nebývalé harmonii. Co se Skácelovy prózy týče, už se těším.

5 12.05.2020

Čte se to samo. Chvílemi Vám běhá mráz po zádech, chvílemi si užíváte idylu (s jakýmsi zvednutým prstem kdesi vzadu), a čekáte, kdy dopadne to fatum...

5 07.04.2020

Neuvěřitelné plastické vyprávění s jemnou smutnou notou, která postupně sílí a sílí, až smutek člověka celého pohltí. Vědět to předem, možná by mě to odradilo, což by byla veliká škoda. Ta kniha je silná. Zapíše se do srdce a pak na ni musíte myslet a myslet.
Poslední kapitoly nenáslině, ale vemlouvavě vystihují, v čem tkví omyl komunismu. Když kniha končila, kdesi hluboko jsem plakal...

5 19.02.2020

První setkání s Čapkem. Buď byla každá další hra byla ještě lepší než ta předchozí, nebo se postupně zamilovávám.
Smekám.

5 08.01.2020

Pro prostého člověka 19. století jsou díla jako Dobrý člověk literární mateřské mléko. Povídka nabízí milé postavy v utěšeném světě, kde se o sebe lidé starají a mají se vesměs rádi. Zloduch, budící hrůzu a strach se objeví, jen aby vygradoval děj a byl vzápětí přemožen. Napětí a vlastně celou zápletka jsou postaveny na ostychu dvou lidí sdělit si své city. Je to dost napínavé a zároveň rostomilé, aby se každá s Madlou souznící děvečka nedočkavě těšila, až si večer knížečku dočte. V tom proudu emocí si ani nevšimne, jak jí autorka mravoučně podsouvá, že v Čechách se žije líp než v cizině, že selský kroj sluší líp než panské šaty, že všichni šikovní muzikanti ve Vídni jsou Češi, česká lidovka ladí uchu víc, než "to vřeštění" (čili Strauss), a konečně: že pro každou čistou pannu jako je Madla, která dokáže pokorně přijímat i nepřiměřené výtky své paní a ani si slůvkem nepostěžovat, čeká někde nějaký Hájek.

Karel Čapek tuto literaturu trefně popisuje v článku "Román pro služky". Pro dnešního čtenáře, vzdělávaného od mala náročnou literaturou (už v dětství třeba Mayem nebo Vernem) se toto "mateřské mléko" může zdát mdlé. Zůstává ale zajímavou sondou do hlavy lidí, kteří je potřebovali na své cestě ke gramotnosti a kultivovanosti.

Dostal jsem ji na táboře, kde zůstala ležet po hře "dědeček měnil až vyměnil". Předtím jsem o nich nic nevěděl, po přečtení jsem zjistil, že o nich neví ani nikdo jiný z mého okolí. Do jisté míry opravdu do historie nevstoupili, respektive z ní byli soudruhy vstříháni. Když si člověk uvědomí, kolik lidí zná bratry Mašínovy, ale nikdy neslyšeli o jejich tátovi... A přitom, ta kniha je prostě výborná. Je velice čtivě napsaná, téměř jako detektivka. A to jde o faktografický spis! Jména těch tří by měl každý Čech umět přeříkat spolehlivěji než členy Beatles, už proto vřele doporučuji k přečtení.

5 31.05.2019

Básně - meditace, jakoby vyseděné v tichu a přemýšlení (přemýšlení o světě světě, ne o básni - nejde o žádné intelektualizování). Nemám potřebu myslet na to, proč je báseň napsaná takto a takto, proč je právě takto dlouhá apod. Vše je jakoby na svém místě, žádný výrazový prostředek na sebe nestrhává pozornost, ale všechny slouží celku.
Jako když člověk, který je zvyklý hodně poslouchat (třeba v u stolu v hospodě) řekne pár vět a řekne jimi vše, co bylo třeba říct.
Každá báseň má v sobě něco překvapivého nebo objevného. Něco "vymeditovaného". Sojka nepíše báseň, nemá-li o čem. Respektive mluví, jen když má co říct.
K dokonalosti to nemá daleko, ke konci se kniha už bohužel začíná opakovat (cituji z různých básní: "mezi několika odchody / nemusí být žádný návrat"; "vrátit se znamená smrti předejít: / nikdy se nenarodit"; "možná se probudíme dřív / než usneme"; "třetí ty sám / dávno před narozením).
Ale to je za mě jen drobná vada.
Ještě bych zmínil prostě nádhernou výpravu knihy (ať už co do sazby či ilustrací).

4 22.02.2024

Pokud jste mladý katolík odhodlaný dodržovat "předmanželskou čistotu" a nevíte, jak to vysvětlit spolužákům, tato kniha Vám může pomoct.
Komukoli jinému spíše uškodí. Mám potřebu se zde trochu rozepsat, protože název je silně zavádějící. Nejde o mezioborovou argumentaci, na dané téma, ale o nepoučenou křesťanskou mravouku.
Jediný použitelný argument spočívá v tom, že pokud usilujete o dlouhodobý vztah, je fajn druhého první trochu poznat, než s ním půjdete do postele. Budiž.
Ale autor sám přiznává (s. 38-40), že hlavní důvod pro abstinenci je pro něj duchovní. Chápe ji jako dar Bohu. Mluví o lásce - ale primárně myslí lásku k Bohu (!), ne k partnerovi. A jako podpůrné argumenty cituje Bibli (argument ab autoritatem, který přesvědčí jen přesvědčené).
Zásadní pro mě je, že kniha obsahuje i pasáže problematické. A tím nemyslím úsměvný argument hygienou v úvodu knihy (invalidní, pokud pán někdy jel MHD nebo použil veřejné WC) nebo vědecky zajímavý popis mikrochimérizmu (jehož spojitost s tématem je ovšem neprosto nevysvětlena), ale výrazná zjednodušování nebo zkreslování reality. Např. teze, že vrchol vztahu je teprve dítě; těhotné a kojící ženy jsou sexy (což v kontextu implikuje že rodičovství zlepšuje (sic) sexuální život); teze, že kdo nechce děti, skončí život "v osamělosti a bez lásky" (s. 60); sexismus; autor dokonce čtenáři sugeruje, že ani fungující vztah nemá valnou cenu, pokud v něm nedodržujete předmanželskou čistotu (s. 46-48;65-66).
V knize se opakovaně (jako ostatně už v názvu) mluví o svatbě. Ta je pro autora očividně zásadní. Nikde se ovšem v knize nevysvětluje, proč je svatba tak stěžejní milník, když navíc může přijít po libovolně dlouhé době vztahu. Na s. 45 čteme příběh, jak mladému muži radí, ať si svou přítelkyni raději vezme, pokud nedokáže vydržet s ní nespat. Na s. 66-67 popisuje (a očividně kvituje) scénáře, kdy se dvojice brala po osmi letech resp. po dvou měsících. Je tedy nabíledni, že se autorovi jedná jen o požadavek "vydržet do svatby".
To je velká škoda, protože jediný rozumný argument celé knihy (tedy, že abstinence je nejlepší způsob, jak se s někým komplexně poznat), je tímto vyhozen do koše. Nejen, že o něj ve skutečnosti nejde, dokonce je tímto principem přímo popřen. Protože pokud katolická mravouka k abstinenci nutí, vhání ty, kdo ji berou poctivě, do neuvážených svazků. Mladí katolíci (ze skušenosti) se tak mnohdy neberou proto, že by se pro druhého plně vědomě rozhodli, ale protože to "nemůžou vydržet". Vskutku neochvějný to pilíř manželství.
Druhá část otázky z názvu knihy (společné bydlení) je odbyta přesně 4 větami a informační hodnota tomu odpovídá.
Summa summarum jde o post-hoc racionalizaci lidového mudrce bez patřičného vzdělání. Pán vystudoval "křesťanskou výchovu", nikoli psychologii, sexuologii, antropologii či jiný obor, který by jej disponoval poučeně mluvit o tomto tématu. (Což, abych byl fér, muselo být jasné každému, kdo si přečetl medailonek na obalu a odhadl rozsah textu.) Na výsledku je to bohužel znát.

4 16.11.2023