mataaskorice
komentáře u knih
Přístav bezpečí
Danielle Steel
Pohodové, nenáročné čtení pro ženy. Velmi předvídatelný děj, nicméně příjemná oddychovka.
Hanka a Milena
Lída Merlínová (p)
40% před mým hodnocením... Tak strašné čtení to zas nebylo :-) Jazyk je tedy poněkud archaický, podle formální stránky textu bych usuzovala, že jde o knížku cca z šedesátých let. Postavy dcer Mileny a Hanky jsou vykresleny dost černobíle, ale to mi až tak nevadí. Holky mají takové povahy a o tom ta kniha je. Dost možná se na světě vážně najde tak otřesný, rozmazlený a sebestředný člověk jako je Milena. Spíš mi přijde, že dívky konce dvacátého a začátku jedenadvacátého století ocení úplně jinou tématiku čtiva. Téma sbližování dvou rodičů bez partnera je tu pojato vážně dost staromódně, nicméně ani tohle mi nijak extra nevadí. Jako čtenář ve věku rodičů z knihy a jako rodič dcery ve věku hrdinek strávím text asi mnohem přirozeněji než adolescent. Nejde úplně o kdoví jakou literaturu, ale čtení mě bavilo rozhodně víc než na 40%.
Spolu každý sám
Birgit Vanderbeke
Tak tohle je hodně zvláštní kniha. Není napsaná úplně špatně, braku se obloukem vyhýbá, ale příběh Alberty a Taktedyho je dost deprimující, beznadějný, bezvýchodný. Oba se milují a přesto jsou oba takoví netolerantní sobci, že prostě nemohou svůj vztah (ale vlastně šťastně žádný vztah) udržet. Alberta je ve své kritičnosti a sebestřednosti ještě protivnější než Taktedy. Obecný závěr knihy zní - muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, tudíž ani nemá smysl snažit se navzájem si porozumět. Příběh Alberty a Taktedyho se občas prolne s realitou skutečné (či domnělé) autorky a stvrzuje tak, že je autorčinou fikcí. No, zvláštní počtení. Určitě po světě běhá dost podobných Albert a Taktedyů, ale je mi jich a jejich lidské omezenosti upřímně líto.
Poly a jeho kamarád Pippo
Cécile Aubry (p)
Tento díl Polyho se mi líbil. Na úvodních stránkách jsem se sice ztrácela v řádce italských jmen, ale na jednotlivé postavy si čtenář rychle zvykne. Děj je sice hodně zromantizovaný, zidealizovaný, možná až malinko červenoknižní, ale to mi teď, v nemocnici, kdy mám dítě na JIP a kdy na maminkovském pokoji šrotuji nemocniční knihovnu, vůbec nevadí. Je to milé, vřelé, lehké, okořeněné atmosférou severní Itálie, trochu klukovské a hodně pohodové.
Moje sestra Tilly
Hans Weber
Mně knížka nepřijde tak špatná. Vše je vlastně o jedné rodině Lerchů - mamince, tátovi a sedmi sourozencích a jejich neuvěřitelné sounáležitosti a láskyplném poutu. Děj je vyprávěn jednou z pozice nejstaršího ze sourozenců Honzy a jeho sestry (čtvrté v pořadí) Tilly. Ti dva k sobě mají blízko. Ale vřelý vztah, ohleduplnost, laskavost a pochopení je zřejmé u všech členů rodiny vzájemně. Děje v knížce není zase vlastně tolik, myslím, že tu jde hlavně o atmosféru rodiny, která se vymyká běžným poměrům nejenom počtem dětí, ale i jistým zázemím a nadstandardními vztahy. Takto početná rodina není možná bohatá ve smyslu materiálním, ale oplývá nesmírným bohatstvím právě díky naplněnosti vztahů v tomto nejužším společenství.
A některé pasáže stojí za pozastavení. V podstatě v duchu dnešních motivačních a seberozvojových knížek se tam dá narazit na kupu obecných pravd a mouder:
"... Už nám asi trochu stárneš," řekla Tilly.
"Podle čeho se to pozná?" zeptal jsem se a sedl si k nim.
Tilly řekla tiše: "Jsou věci, které nás obtěžují, a věci, které nás zajímají. V průběhu let toho, co nás obtěžuje, pořád přibývá a toho, co nás zajímá, pořád ubývá."
Jenom ten, kdo už nemá žádné plány, je doopravdy a nenávratně ztracen.
Bylo mi zima, choulil jsem se a poslouchal naše kroky. Poprvé mě napadlo, že jsme sami pány svých kroků a že nám nikdo neřekne, kam máme jít.
Poly a námořník
Cécile Aubry (p)
Jednoduchý příběh netradiční party kamarádů, složené ze dvou dětí, koně a námořníka. Začátek je slabší, připomněl mi nekonečnou řadu na vlas podobných "ňuňu" knížek o ztraceném koťátku a chundelatém králíčkovi atd., ale brzy se děj rozjede a z knížky se nakonec stane docela milé počtení. Pro dospěláka poměrně přímočaré a předvídatelné, ale milé.
Sobectví
Helena Šmahelová
Sobectví mě osobně moc nebavilo. I ten vztah Lukase a Tamary mi přišel takový podivný, spíš vztah otce a dcery (ve všech rovinách krom sexu). Ale to, že se Šmahelová umí parádně zhostit psychologie postav, je fakt. Nálady, rozpoložení mysli, pohnutky, přetvářka, taktika a (ne)takt, niterná přání a nesoulad v představách Lukase, Tamary, Líza, která už za léta života s nevěrným manželem zjistila, jak si muže udržet pro sebe, vše z řádků autorky plyne a sděluje, co sdělit má.
Barbar Vok
Jiří Mařánek
Závěrečný díl trilogie se mi líbil nejméně. Možná pro život Vokův, který se v knize tak nějak motá dokola v neustálém koloběhu: milenky, budování velkolepých staveb, dluhy, možná se mi už zajedl styl Mařánkův. Nicméně jsem ráda, že jsem si připomněla osudy Petra Voka, dozvěděla se něco nového a musím říct, že v závěru knihy mi Vok - zvlášť v kontrastu s intrikářstvím, prospěchářstvím a přetvářkou císařského dvora a šlechtictva obecně - byl pro svou živočišnost, solidárnost s druhými a upřímnost i sympatický.
Pepina Uličných
Karel Michl
Kniha pojednává o životě dětí (snad v meziválečné době) na venkově. Poukazuje hlavně na chudobu některých a to až s jistou naturalistickou drsností. Z takové nuzné rodiny je i Pepina Uličných. Setkává se s posměchem dětí, když má ve škole zavšivenou hlavu. Jako chudobné děvčátko, jehož otec každý měsíc propije výplatu, se potýká s mnohými starostmi i s ostudou, se kterou si druzí na rodinu ukazují prstem. Osud děvčátka jede také v jakýchsi naturalistických kolejích - v duchu sociální determinace se Pepina v bídě rodí a v bídě umírá. V doslovu Karel Michl uvádí, že kniha má mládeži přiblížit, v jakých nuzných podmínkách žily děti dříve a o co lépe se mají teď, v době poválečné. Je pravdou, že Michl byl pedagogem a s dětmi z nejnižších vrstev se při své práci také setkával. Krom motivu venkova a sociálních problémů nejnižších vrstev se zabývá nářečím Chrudimska, kterým nechává promlouvat své postavy. Přestože Pepinin příběh je baladický, tragický, najdou se v textu i vtipné pasáže - zejména v kapitole o dědečkovi - jeho verze pohádek okořeněná jaderným nářečím nemá chybu.
Poslední stránka deníku
Pierre Boileau
Netradičně koncipovaná detektivka. V podstatě spíš deník, ze kterého detektivní zápletka tak nějak vyplyne. Zajímavá a poučná sonda do pocitů člověka pokročilého věku. Jojo, kolikrát je člověk na roztrhání, když to na něj ze tří stran volá: "Mamiii", když neví, co dřív, když by ten den potřeboval nafukovací... Ve stáří na tu svou "užitečnou" fázi života, kdy byl na tolika frontách potřebný, nejspíš bude vzpomínat.
Petr Kajícník
Jiří Mařánek
Původně jsem chtěla dát hvězdičky tři, jenže já k těm hrdinům vždycky nějak přilnu... Takže: knížka mě bavila o krapet míň než předchozí díl, přesto jsem byla napjatá, jakým směrem se bude osud Petra Rožmberka ubírat. Historické romány mě všeobecně zajímají (ostatně jako dějiny samotné), takže ne kdovíjaké nadšení, ale určitě spokojenost.
Je na kostele stále pět?
Magda Jogheeová
Knihu jsem měla rozečtenou fakt dlouho a ne a ne to přelouskat. Nejvíce mě bavila část o kočičím osazenstvu autorky. Fejetony jsou o běžných, obyčejných lidských věcech, což je u některého textu plus, jinde trochu nuda.
Jana z Hvězdy II. - Vlčí soud
Gerald Messadié
Příjemná četba o Francii druhé poloviny 15. století. Hlavní hrdinka Jana se přehoupla z mládí do středního věku, je zralejší, zkušenější. Osud si pro ni přichystá opět řadu pěkných chvil, mnohokrát se ale musí potýkat s nebezpečím a bolestí. Autorem je historik se skvělou znalostí běžného života různých společenských vrstev ve Francii, šlechtických rodů, poměrů na královském dvoře a válečných konfliktů, ovládá místopis Francie, mnohdy ale v rámci souvislostí zabrousí do jiných oblastí Evropy. Čtenář se dozví ledacos o tehdejším soudnictví, textilní výrobě, knihtisku, ale třeba i o jídlech, která se v té době podávala, o hygieně, nemocech, otravách jedem. Místy popisy historických reálií přesahují až k učebnicové formě, nicméně beru to jako plus - člověk se aspoň něco dozví. Historických informací je v knize opravdu velké kvantum. Přesto se mi i druhý díl série četl dobře.
Co se děje v hmyzích obydlích?
Anna Milbourne
Trošku jsem váhala, jak knihu hodnotit. Malinko se mi tu bije fakt, že se na stránkách setkáme se zástupci hmyzu, které nezná mnohý dospělý (pěnodějka, vodouch) s hutnou formou leporela. Na druhou stranu je to možná i fajn - malý čtenář se dozvídá, že při pohledu do trávy nebo pod kameny v potoce může objevovat celý nový svět, že hmyz nejsou jen tradiční berušky a motýlci. Na stránky leporela se toho samozřejmě vejde troška, ale i to jako motivace k průzkumu přírody stačí. Těším se, až si vše budeme moci s dětmi ověřit v létě v přírodě. Knížka je bohatě ilustrovaná, obrázky doplňují chytré průřezy, okénka, otvíračky. Na první pohled jsou stránky až moc plné obrázků a čtenář se musí zorientovat, ale ono to tak v přírodě je: kdyby se člověk podíval s lupou mezi stébla trávy, objeví toho skutečně spoustu. Sečteno, podtrženo - koupě nelituji, dceru baví odkrývací okénka, já se těším na to, že na knížce postavíme další aktivity.
Romance o Závišovi
Jiří Mařánek
Kniha se mi líbila. Dramatické osudy Přemysla Otakara II., královny Kunhuty, Václava i Záviše mám ráda. Vyprávění je sice místy patetické, místy ne zcela uvěřitelné (třeba když Kunhuta při prvním pohledu na Záviše zcela zapomněla, že je vrahem jejího muže a hned mu padla do náruče), nicméně kniha je čtivá, i přes známá dějepisná fakta napínavá, dobře postihuje dobu a prostředí, v nichž se děj odehrává.
Ghúlmošky se chtějí bavit
Gitty Daneshvari
Tak jako u předchozího dílu - četla jsem s dcerou a úplně to není náš šálek kávy. Když pominu moje dospělácké představy o literatuře pro děti, pořád tu je devítiletá dcera, kterou knížka nijak extra nebavila. Zatímco první díl je napínavý tak nějak průběžně, dvojka je taková línější, nestane se v ní dohromady nic extra a když už v závěru naskočí poměrně slušné napětí, tak text končí větou "Pokračování příště". No jo no, tak to holt někde budeme muset další díly splašit, když už se nám ten děj začal konečně rýsovat :-)
Ghúlmošky navždy
Gitty Daneshvari
Knížku jsem četla s dcerou, nijak extra ji to nechytlo. Pobavila mě strašidlácká terminologie, třeba obdoba našich mobilů se na Monster High nazývá iRakev :-) Příběh je docela napínavý, jen je na nás ten styl vypravování až moc růžový a kozačkový a cool.
Hlava na stole
Ivan Wernisch
Taková... Smutná. Taková zoufalá, unavená, na konec odcházející, vzdavající a pak zas chviličku doufající, jen tak, aby se neřeklo...Líbila se mi. Wernisch si všímá drobností v přírodě, nechává promlouvat věci, občas se ponoří do fantazie dětství. A pak na to pleskne maso od řezníka a dorazí to prázdnou lahví opilcovou. Přijde mi, že byl hrozně sám. Sice kolem sebe pozoroval kupu lidí, poslouchal je bystrým sluchem samotáře, bedlivě je sledoval, ale byl sám.
Doktor Kott přemítá
Irena Dousková
Prima knížka. Takové drobné psychologické črty, náhledy do vztahů, rodinných propletenců, do osobnostních rysů a momentálních nálad. Některé povídky jsou úsměvné, u jiných se čtenář rozesmutní. Na malém prostoru a v minimálním časovém horizontu se ale čtenář setká s pěknou řádkou vztahových peripetií a má o čem přemýšlet.