lynxir komentáře u knih

Netuším, který čert to posedl pána Antonína Eduarda, že si pro své novinářské a spisovatelské choutky zvolil tento svérázný pseudonym, ale tramp, skaut, spoluzakladatel Sdružení zálesáků a šéfredaktor časopisu Tramp nemohl být tak zpozdilým, ač by se to u redaktora komunistických listů Rudý večerník a Rudý pondělník možná očekávalo, aby se jeho romantická duše, po dvacet let valchována, cepována a hnětena prostředím natolik svérázným, téměř odstrašujícím a přitom tak nebetyčně přitažlivým, nakonec neprojevila tím nejlepším a nejumělečtějším způsobem, tedy sepsáním a vydáním tohoto souboru lyrických reportáží z dávno zmizelé čtvrti pražské chudiny Na Františku, kterou lze podle mne považovat vskutku za výjimečné dílo, velmi osobité vyprávění o dávné i nedávné historii, svérázných obyvatelích, dílo, které je psáno skvostnou češtinou v duchu těch nejlepších Čapkových, Pavlových či Poláčkových článků a povídek, a které opravdu stojí za přečtení, klidně i opakované. A navíc: podle mne jde zde jednoznačně o původní inspiraci a námět Foglarem utajovaných Stínadel, bohužel dávno již zmizelých v propadlišti dějin. Snad jen ten přístavek v podobě poslední kapitoly připsané pro třetí vydání knihy (1955) je lépe ani nečíst. A doslov kovaného marxistického kritika Jiřího Hájka je už pak naprostá tragédie.

17.11.2023

Rozdíl mezi biografií a životopisným románem je zásadní: biografie uctívá, vyzvedává a upřednostňuje osobu, o kterou jde v knize především. Životopisný román jednoznačně upřednostňuje pouze autora, který se snaží sebeprezentovat a z nedostatku vlastního tématu použije/využije života někoho jiného. To je bohužel i případ této knihy: chaotické a zmatené rozličnými časovými i dějovými přeskoky, nedovysvětlením základních faktů a často i autorčinou „uměleckou“ invencí. Obálka českého vydání náznakem lehce nasládlé romantické literatury tomu dává korunu. Osoba Anais Nin byla svým způsobem výjimečná a zajímavá, vypovídá o tom i její dílo, ale tento román opravdu moc povedený není.

10.11.2023

Předrevoluční kvas, bílí versus rudí, kozáci proti bolevikům Téměř všechny povídky jsou na toto téma, ale každý autor je pojal po svém. Někteří téměř neutrálně, jiní naprosto jednoznačně straní novým zítřkům, ale přesto jsou všechny povídky naprosto skvělou ukázkou autorské invence a literárních výšin ruských autorů, byť s jistým přerodem a posunem směrem k autorům sovětským. Ach, opravdu, kdyby dnešní autoři uměli takto psát! Na knihu narazíte leda tak v nějaké zastrčené, zaprášené poličce posledního anikvariátu, nebo jako já v nějaké knihobudce, na chudinku přes 60 let nedotčečenou, čtenářsky nepolíbenou, zjevně ani neprolistovanou. Tedy znovu: kde se učili dnešní preferovaní autoři? Proč se knihy mnohých téměř nedají číst? Jistě, tyto povídky se svým způsobem dají brát jako propaganda, ale co my dnes víme? Jaká vlastně byla ta doba tenkrát? Že by všichni ti utiskovaní byli jen nástrojem nějaké propagandy? A opravdu netrpěli? Netoužili po změně? Po spravedlnosti? Kde je pravda? Ptejme se. A i když tu správnou odpověď asi nedostaneme, možná se k ní alespoň přiblížíme. Ale pochopíme?

Prvních pět povídek zaslouží absolutorium, pera poslední tří možná lehce skřípou, Šolochovov za jeho mrkající rudou hvězdičku s pěti cípy by zasloužil za ucho.
A doslov Jarmily Glazarové je opravdu poplatný době a lepší ho nečíst. Ale jinak: lidé, bděte (a čtěte)! I kdyby na chleba nebylo...

02.11.2023

Kniha je čtivá, poutavá, pro našince snad až nepřirozeně pozitivní; je vidět, že má autor dlouholetý výcvik ve zcela jiných vodách než v našem zahnívajícím rybníčku. Ale čekal jsem mnohem více informací a detailů o hudbě: kde autor hrál, s kým, co hrál, s jakým nástrojovým či technickým vybavením. O manželce, na které zjevně stojí jeho svět, se toho moc nedozvíme. O dceři je tady v podstatě jen hromada chlubivých fotografií z opulentní svatby v Praze. V poslední třetině se mi zdá, že autorovi už trošku dochází dech. Kvůli veselým historkám z natáčení se asi ke knize nebudu mít důvod vracet. A nějakou polozřícenou chalupu nebo barák opravuje každý druhý, alespoň u nás. Hvězdička dolů, Rudolfe, polepši se!

03.10.2023

Není to tak špatné. Čte se to hezky, není to hloupé a chvílemi je to i napínavé. Škoda, že autor příběh více nerozvedl.

15.09.2023

Přál bych paní Hegerové pro její memoáry lepšího autora.

04.09.2023

Nedoceněný, hluboce psychologický román západoněměcké autorky, kde jsou zjevně reflektovány vlastní životní zkušenosti.

17.07.2023

Věřím, že v době prvního vydání byla tato kniha objevem a světlým bodem na obzoru, ať již ztraceném či nedosažitelném. Dnes, kdy je k dispozici přehršle knih duchovních, či jen tak zvaně duchovních, a kdy si každý může vybrat z ohromné nabídky všech možných směrů i žánrů, je tato kniha již snad jen jakýmsi zajímavým rekliktem časů minulých. Velmi přeceňovaná a ne tak úplně zajímavá stojí za přečtení snad jen ze studijních a srovnávacích důvodů.

17.07.2023

Jen totální matla s velkým sebevědomím se do něčeho podobného pustí stylem: nic neumím, přesto se do všeho hrnu hlava nehlava. Bohužel ani to psaní mu nejde.

07.06.2023

Krásný jazyk. Kdo to dneska umí?

08.05.2023

Hodně přeceňovaná detektivka, spíše taková dost natažená povídka. Máte dvě vraždy a jinak naprosto žádné detaily ani informace, přitom jste v polovině knihy. Jednoduché až k primitivnosti, žádná hluboká psychologie. Čte se to rychle, tak na hodinku ve vlaku. Ale jinak celkem rychle zapomenutelná nuda.

24.03.2023

Jako účastník přírodovědné výpravy do Íránu popisuje autor především proměny úmorného počasí, konzervovou stravu, pusté hory a sběr vzorků; na tom se moc stavět nedá. Snad ani jediná dramatičtější situace, ale i tak existují autoři, kteří dokázali psát o poušti s mnohem větším zaujetím.

22.02.2023

Zpočátku to bylo vtipné a zábavné, později čím dál méně. O hudbě celkem nic a v podstatě jen výčet vypitých piv, rumů a zelených, poblitých pokojů a ulic.

17.02.2023

Zase jedna z pozapomenutých a nedoceněných knih. Krásný jazyk a výborný psychologický nástin hlavních postav spolu s jemnou poetikou, atmosféra předválečné doby ve vídeňské úřednické a vyšší společnosti, liknavé a nerozhodné, a jen tak v pozadí naznačený problém antisemitismu, to vše posouvá příběh do vyšších sfér.
-----
„Leonidasovi je až nevyslovitelně zřejmé, že mu dnes byla poskytnuta nabídka na záchranu, temná, polohlasná, neurčitá, tak jako všechny takové nabídky. Je mu zřejmé, že ztroskotal. Je mu zřejmé, že žádné další nabídky už nebudou.“

16.02.2023

Ani ryba, ani rak; místy emancipační ženský román, pak něco jako politická biografie. Autorka je zjevně mnohem více aktivistkou než spisovatelkou.

19.01.2023

Navnaděn zahraničními publikacemi podobného ražení jsem čekal mnohem víc konkrétních detailů o hudbě než kdo, co, kde, s kým, jak a kolik toho vypili. Ale aspoň mě to dotlačilo k postupnému přehrání celé Mišíkovy diskografie.

14.12.2022

Jediné, co za to stojí, jsou ilustrace Z. Buriana. Příběh nic moc, takzvaní lovci střílejí na vše, co se jen pohne, soudruh Luskač má neskutečný sklon k přehánění ve všech směrech a komunistický postoj k veškeré situaci je opravdu naprosto tupý.

08.12.2022

Autor se zjevně nemohl rozhodnout, zda napsat etnografickou studii, poutavý cestopis či další díl Kara ben Nemsího.

01.12.2022

Kniha zdaleka není tak hrozná, jak je zde prezentováno. První polovina, odborná, mi přišla docela poučná. A výběr pranýřovaných slov ve druhé půli jsem chápal jako osobní autorův názor, se kterým sice ne vždy souhlasím, ale nikterak mne neiritoval, spíš pobavil.

21.11.2022

Ještě několik dalších takovýchto knih a budu bez sebe nadšením, že existují klasičtí autoři, kteří mají o čem psát a navíc to umí. Tady si připadáte, jako byste celý večer čekali na Ježíška a těšili se, co vám asi tak nadělí, a on nepřišel. Jistě, můžete si dát panáka irské whiskey, ale autor místo přidání pár kapek vody pro rozvinutí chuti tam té vody nalil rovnou dva litry. Fajn, můžete všem říkat, že pijete irskou whiskey, ale ani když toho vypijete litr, náladu vám to nezvedne.

11.11.2022