los komentáře u knih
zhltnul jsem celou knihu na jeden zátah, Dvořáková je skvělá vypravěčka, která umí vystavět příběh, empaticky vykreslit charaktery, volí zajímavá prostředí a dokáže udržet nadhled bez citečků; spojení lékařské etiky, korupce a závislosti podává velmi věrohodně, bez patetického nebo jásavého závěru
NEODKLÁDAT! na dvacáté stránce jsem se zalekl: tohle má 567 stran? - ale na čtyřicáté už jsem litoval: tohle má JEN 567 stran! úchvatný, autentický, mistrně gradovaný, důmyslným střídáním krátkých úseků vždy dvou prolínajících se vyprávěcích linií napínavý příběh se strhující pointou; Francie první poloviny šedesátých let s retrospekcí do Ruska počátku let padesátých; prostě žádná limonáda, žádné čtenářsky líbivé efekty, ale kniha, kvůli které si člověk musí v práci vybrat sick day = DOPORUČUJU
až jsem se opotil, jak prorocky přesný Bradbury byl v roce 1951!
všimli jste si, že vědci nikdy nejsou ve svých prognózách tak přesní jako umělci?
přečetl jsem několikrát, v každé životní fázi ke mně kniha promlouvala úplně jinak
vyprávění vězně před popravou o moci a nesmrtelnosti lidského ducha, pandán pomíjivosti jedince a síly lidské vůle a také palčivá kritika lidské bestiality, tuposti mocenského (tj. náboženského, politického, soudního, ...) systému
s přihlédnutím k době vzniku díla až neskutečně aktuální, doporučuji každému čtenáři bez ohledu na věk, vyznání, světonázor a pohlaví
majstrštyk světové úrovně, ano, tohle je román na Nobelovku
nechci opakovat tu i jinde mockrát napsané, takže ve zkratce: uchvátila mě jazyková vyspělost díla: vysoká magie slova, široké stylové rozpětí a přebohatá obraznost, nevyčerpatelná fantazie, a především formální dokonalost, promyšlená koncepce a do detailu vybroušená struktura románu, jehož interpretačním klíčem je MÝTUS (legenda, pohádka, obecněji folklor) a proces jeho utváření, se všemi symboly a atributy, alegoriemi a světci, stejně jako reflexe procesu psaní: jako tvoření/rození, lidská schopnost pojmenovat dokáže stvořit svět (např. Bach píše pohádky, a co napíše, to se pak ve skutečnosti stane)
Jachina velmi obratně propojuje protiklady (dichotomie jako základní princip mytického světa): vysoký-nízký, příroda-kultura/politika, prostý bezejmenný člověk - světovládce, světlo-temnota, život-smrt atd. atd., a prostřednictvím podobenství řeky Volhy odhaluje tok dějin = ten závěrečný obraz Bachova putování po volžském dně je dechberoucí (mimochodem německy Bach = potok, autorka to má fakt promyšlené do nejmenšího detailu)
Děti Volhy doporučuju všem, kdo rádi věnují čas a úsilí náročné literatuře, Zulejka zase uspokojí milovníky výpravných příběhů
neuvěřitelně aktuální! po 85 letech od vzniku Čapkovy hry se vrátilo téma války a téma extrémně nakažlivé a smrtelné nemoci
doporučuju nejen jako POVINNOU školní ČETBU
hoví mi Hájíčkova schopnost sugestivně vystihnout drobným synestetickým motivem celou kolektivní paměť jihočeského venkova, ty detaily popisující specifickou vůni každé chalupy, ranní štípání třísek, nošení polen a roztápění kamen, k snídani chleba s máslem a čaj z otlučenýho hrnku, pak ten nesmytelný typický pach ženských z kravína a ženských z prasečáku, orvaný vaťáky s příliš dlouhými rukávy na dětech ve vyšmajdaných pantoflích z třetí "nohy", půdy plné sena, generacemi ušáků okousané králíkárny, slepice v maštali, prkno na hnojišti, kluky na motorkách a holky brebentící v houfu u pumpy..., a stejně dobře umí Hájíček zachytit lidský vztahy, tu nenávist a závist do třetího a čtvrtýho pokolení... tohle prostě člověk z města nepochopí
SLÁTANINA, aneb schematická forma, kterou Hartl znovu a znovu naplňuje téměř stejným obsahem, tj. bytostně naivní červená knihovna opepřená rádoby cool vulgaritami s extrémní dávkou product placement = výsledkem je vlastně grafická verze nekonečného televizního seriálu pro tupé diváky s reklamními vložkami v jednom
už na první stránce jsem se zarazil, že tohle bude nad mé síly, a taky jo, s. 82 spojení "načechrat famfulínu" a dál už nemá cenu komentovat... HRŮZA a ztráta času!!!
ono je v podstatě jedno, jestli si budeme hrát s roboty, primitivními zvířátky, mikroby, energií nebo výbušninou, nakonec vždycky dojdeme k nemilému poznání: "lidi proti lidem - to se nedá zastavit"
jedna z mých prvních knížek
už ve 4 letech jsem si z ní vzal ponaučení, kterým se řídím dodnes: "kde je dobrá vůle, tam jsou i nožičky"
Montesquieu říká, že každé velké umělecké dílo se stane zdrojem pro pět až šest stovek budoucích, a já jsem přesvědčen, že Stevensonův Ostrov pokladů tento počet určitě překonal, vždyť založil kanonický soubor symbolů neodmyslitelně a napříč generacemi i národy spjatých s piráty a s hledáním pokladů (i když dnes už asi málokdo, kdo zná Silvera, kapitána Flinta či Jima Hawkinse, četl původní dobrodružný román)
nutno číst s baterkou pod peřinou a dávat pozor, abyste nedostali černou kuličku!
tohle jsou drobná filozofická podobenství demaskující morálku lidstva a člověka 20. století, s fascinující nadčasovostí a pro úvahu pozemšťana 21. století (který mj. vysílá sondy až k exoplanetám a skutečně se chystá expandovat do prostorů za Mléčnou dráhou)
črty nejsou moc dějové, proto jistě zklamou mnohého fanouška klasické sci-fi či thrilleru, ovšem děsivost nepostrádají, a dokonce i pro humor je místo = velmi jsem se bavil odhalením sentimentálního klišé, v němž autor vymýtí všechen život, aby ponechal jedinou (biblickou) dvojici, posledního žijícího muže a poslední žijící ženu, jejichž úkolem je znovu obnovit lidstvo = a tak nějak se vždycky romanticky předpokládá, že to jsou oba fyzicky dokonalí mladí jedinci - a Bradbury mě dostal... přečtěte si...
po posledním Hartlově románu jsem se zařekl, že ač je mi autor sympatický, jeho dílem už čas ztrácet nebudu; ach jo, po vyslechnutí rozhlasového rozhovoru, v němž Hartl propagoval 15 roků lásky jako "to nejlepší a nejniternější ze sebe", jsem vyměk a tuhle oranžovou bichli na dva dny ségře zabavil...
...a tentokrát jsem se opotil už na druhé straně (fakt se ve slovní zásobě dospělého střízlivého muže vyskytuje slovo "mimísek"?) a pak bylo stále hůř a hůř, brada mi klesala, kam až panty dovolily, a z prvotního šoku to přešlo do tísnivého smutku, že něčemu tak špatnému, schematickému, komerčnímu, hloupému, povrchnímu, šablonovitému, vyprázdněnému a totálně impotentnímu se dnes říká "román" nebo "česká literatura"
pak jsem si znovu pustil ten rozhovor s autorem a došlo mi, že si Hartl prostě buduje svůj pohádkový pelíšek, v němž je mu asi dobře, ale fakt své útěšné sny musí publikovat?
to není beletrie, ale literatura faktu - stačí změnit jména a je to kronika naší vesnice, i když na opačném konci republiky, do puntíku - je skutečně možné, abychom žili tak univerzální osudy?
oceňuji, že autorka tematizuje
1) českou společnost v POrevoluční době - už mne dost prudí všichni domácí autoři, kteří těží granty a ceny za kolektivní plivání na vše před sametem; spisovatel má především kriticky a jinak než stádně a šablonovitě nahlížet přítomnost
2) vesnické prostředí - více takové literatury
nepřekonatelný vypravěčský styl a bohatý, obrazný jazyk Havlíčka, divím se, že Neviditelný je tak málo čten...
ve vydání z roku 2006 jsou přetištěny i dvě kapitoly (úvodní a poslední) podle první rukopisné verze = určitě stojí za pozornost a porovnání + doporučuju i doslov, v němž mj. Havlíčkův syn Zbyněk poodhaluje některá rodinná tajemství v souvislosti ze vznikem románu
vyprávění mě pohltilo dusnou atmosférou psychického zatížení v uzavřeném kruhu rodiny s její maloměšťáckou morálkou v období meziválečných let a zároveň mi neustále vracelo kacířskou otázku, proč bych měl Petra Švajcara odsuzovat? že je lehce cynický, racionálně uvažující a nepodléhá emocím? že vyšel z chudých poměrů a dobře se oženil? no vždyť to přece dělá každá Popelka (chudá si najde bohatého a žije v bavlnce a za jeho peníze až do smrti) - a nad tím se nikdo nepozastavuje?
tak tohle nečtěte, ani když v létě zavřou knihovnu, i návod na sestavení skříně z Ikey je zábavnější
jdu v hodnocení proti proudu, ale nemohu jinak: takto nelze interpretovat statistická data (nehledě k jejich zdrojům, byť pečlivě uvedeným)
autor nepřináší žádné nové závěry, ta jedna souhrnná stránka v závěru sama vypovídá o celkové myšlenkové prázdnotě
nejvíc jsem se zasmál nad grafem se strmě rostoucí křivkou znázorňující, kolik odborných článků bylo a je publikováno, jako autorův důkaz zlepšování světa = kvantita není kvalita! a kdo se pohybuje v akademickém prostředí, zná důvod té nesmyslné nadprodukce, bez níž není výplata... a takto by se dala komentovat každá stránka knihy, rozhodně nedoporučuju