Lili komentáře u knih

Černý krasavec patří mezi nejkrásnější knihy mého dětství. Příběh je dojemný a poučný, tak jak si Anna Sewell přála. Nezapomenutelný dojem tvoří kresby Erica Rowe.

10 30.11.-0001

„Štěstí přichází v mnoha podobách, a kdo je dokáže poznat?“

9 28.09.2022

Nevšedně Backmanovsky pojatý příběh, kde se prolíná reálný svět se světem pohádek, tak jako v životě. Vždyt i tady jsou princové-bojovníci, co se o něco snaží a princezny-hrdinky, které touží po vyplnění svých snů.

„Být výjimečný je nejlepší způsob, jak být jiný.“

9 02.04.2022

Do du Maurier jsem se zamilovala! Umí nádherně psát; popisovat jak věci kolem nás („Kvetoucí narcisy pohupují ve večerní bríze zlatými korunkami, posazenými jako pohárky na tenkých stoncích, a je jich tolik, že se ta armáda kytek, stojících bok po boku, neztenčí trhej jak trhej.“), tak proniknout do nejskrytějších myšlenek („Kdyby tak někdo vynašel způsob“, podřekla jsem se impulsívně, „jak uchovat vzpomínky pod zátkou jako parfém, aby nikdy nevyvětraly, nikdy nevybledly! Kdykoli by se pak člověku zamanulo, odzátkoval by lahvičku a prožil znovu kteroukoli chvíli svého života.“). Vše je neskutečně živé, doslova hmatatelné.
Už od první kapitoly jsem věděla, že to bude příběh, jaký si oblíbím. Přichází vidina dávno zapomenutého sídla, kterým hrdinka prochází a vzpomíná, jak to tehdy začalo. Už tohle bylo sousto, které jsem tušila, že bude každým dalším polknutím, lepší a lepší.
Nemám naprosto co vytknout. Každá postava a zápletka byla opodstatnělá a v příběhu se dokonale vyjímala. Zbožňuju tu tajemnou atmosféru jakou dokáže vytvořit! A právě tím, že hlavní hrdince-vypravěčce, nepřiřadila žádné jméno, perfektně podtrhla kouzlo mystična.
Ke konci vše graduje, přibývá svízelných situací a stránky doslova letí před očima.
Daphne du Maurier má můj obdiv!

„Říká se tuším, že člověk vychází z prožitého utrpení zjemnělý a posílený, a že chceme-li v tomto nebo jiném světě něco dokázat, musíme projít zkouškou ohněm.“

„Štěstí není na prodej, štěstí je statek abstraktní, duševní stav.“

***
Jediné co nechápu je, proč mají čeští překladatelé tendenci tvořit si vlastní názvy. A že název „Mrtvá a živá“ se povedl, raději bych zůstala u „Rebeky.“

9 08.08.2020

Alena Mornštajnová mě svým báječným vypravěčským stylem mile překvapila! Jsem o to víc ráda, že je to někdo z „domácích“ a rozhodně od ní polapím další. K tématu snad jen to, že dobu vystihnout lépe ani nemohla.

9 10.09.2019

Krásná kniha. Durrell je skvělý vypravěč!

UKÁZKA:
A pak jsem najednou zahlédl, jak se v trávě na louce mezi námi a sítěmi hýbe cosi podivného. Na první pohled to připomínalo podlouhlý černobíle pruhovaný balón, který tu a tam vyskočí nad trávu. Nedokázal jsem v mlžném jitřním oparu rozpoznat, co to je, a tak jsem očima upozornil lovce a mlčky ukázal.
„To je to žvíže, páne," zašeptal jeden.
„Už lezla na zem, už lezla na zem," prohlásil druhý radostně.
„Veverka?" zašeptal jsem, protože jsem si nedokázal tu prapodivnou kulatou věc spojit s žádnou částí veverčí anatomie.
„To je ocas, páne," vysvětlil mi jeden z lovců, a abych nebyl na pochybách, dodal: „To je ten kus, co má u perdele."

9 29.08.2016

Příběh vyprávěný očima kočky by se mohl zdát dětinský a směšný. Za mě tahle knížka ale má všechno, co měla mít. Hromadu rad a ponaučení, něžnou dávku vtipu a lásku na každém kroku. Po jejím přečtění vidíme cesty i tam, kde existovat ani nemohly.

***
„Je to podivuhodný paradox, ale tím nejlepším způsobem, jak sám získat štěstí, je, rozdávat ho ostatním.“

„Z myšlenky se stává slovo, ze slova skutek, ze skutků se stává zvyk a zvyk utváří charakter. Proto bdi nad svými myšlenkami a nad cestami, kudy se ubírají, nech je vyrůstat z lásky, jež se rodí ze zájmu o druhé... Tak jako stín nerozlučně provází tělo, i my se ubíráme tam, kam nás vedou naše myšlenky.“

„Je zajímavé, že když se pro něco rozhodnete, okolnosti se často poskládají ve váš prospěch. Není to ovšem pokaždé zřejmé, neuděje se to hned a někdy to probíhá způsobem, jaký byste rozhodně nečekali.“

8 18.03.2022

Kdo má otevřenou mysl, pochopí. Kdo ne, těžko kdy.

„Jestliže to vidíte v mysli, budete to jednou i držet v rukou.“

8 26.01.2022

Lidské nitro je křehká věc a tak není divu, že měla Kya k přírodě blíž než k lidem. Ale s vírou přichází i naděje...

„Jedli dort tak, jak by se jíst neměl. Tak, jak by ho chtěl jíst úplně každý.“

8 06.08.2021

Nezbytné věci aneb prodat duši ďáblu. Co všechno nezbytně potřebujeme? Zdá se, že každý něco. Na můj vkus až moc postav a konec přímo běsnící, ale jinak mi vše sedělo. Závěrečný dopovídání „Vy už jste tu byl“ pro mě bylo třešničkou na dortu! To je celý King.

„Všechno je na prodej. To je moje filozofie.“

8 11.05.2020

Okamžitě se mi vybavil Londonův Tulák po hvězdách, který je ale o 54 let starší. Ta myšlenka cestování časem je prostě skvělá!
Dlouho mi trvalo než jsem se začetla. Z počátku mě to středověké putování moc nebavilo, ale díky Dickově zapálení, začalo být zajímavé i pro mě. Po zásadní události se děj hezky rozběhnul a pak mi čtení utíkalo až do konce. Líbilo se mi zabloudění do lidského podvědomí, o kterém by Freud mluvil hodiny a hodiny.
Je to moje třetí přečtená od du Maurier a mám pocit, že každá byla zásadně jiná a tématem moc zajímavá, takže si určitě přečtu další. Láká mě Hospoda Jamajka a Mrtvá a živá.

„Je nesmírně těžké říkat pravdu, jiným lidem i sobě samému.“

8 05.11.2019

Narozdíl od první přečtené Krasojezdkyně, měla tahle kniha jedno velké plus. Měla atmosféru a já jsem jí věřila. Je to sice klasický román pro ženy, v kterých si moc nebažím, ale o to víc je jiná. Moc mě bavil příběh o Sophii; doba, v které se odehrával i ta těžkost života a co je všechno potřeba překonávat. Současnost jsem začínala nerada. Najednou to bylo jako číst docela jinou knihu a tu, která mě tolik bavila, nechat rozečtenou. Nakonec mě ale začal bavit i příběh o Olivii zvané Liv a závěrem na sebe oba hezky navázaly.
Jojo Moyes má asi ráda happy endy, navíc takové dokonale vyumělkované. To mi konec nějak pokazilo, ale kdo by nechtěl, aby i v životě vše dobře dopadlo? Nemám jí to za zlé.

8 05.01.2019

Simmel mě zkrátka DOSTAL.
Je půl jedný ráno... musela jsem ji dočíst. Teď vím, že nedokážu usnout, pocity doznívají. Tak dlouho jsem čekala na knihu, která se mnou udělá právě tohle.

„Můžou kořeny opustit strom?“

„Jsme z takové látky, z jaké jsou sny, a naše malé bytí obklopuje snění.“

„Zbabělče, chop se zbabělcovy ruky!“

8 14.08.2015

„Lidi jsou taky jeden rod, člověče. A vidíš, nevadí jim to; jeden rod, a oč o všechno bojují! Už ani ne o místo, kde by žili, ale o moc, o prestiž, o vliv, o slávu, o trhy a vím já oč ještě!“

Válku s Mloky napsal Karel Čapek roku 1935 (dokončil ji 27. září) a otiskl nejprve v Lidových novinách v 93 pokračováních od 21. září 1935 do 12. ledna 1936.
Knižně vyšlo dílo poprvé již v únoru 1936.

8 30.11.-0001

Helena: „Oh, myslím, že.. kdyby se jim ukázalo trochu lásky.."

8 30.11.-0001

Jako první přemýšlím, proč jsem na Simmela nepřipadla dřív? A docházím jedině k tomu, že i knihy mají svůj čas a možná není ani na nás samých, kdy se k nim dopracujeme.
Hlavní hrdina, žonglér mezi dvěma životy, není bůhvíjaký sympaťák ani krasavec, ale od začátku jasně stojíte na jeho straně, protože cítíte, že to má v hlavě srovnaný a srdce na správném místě. Ke konci se to trochu zvrtne, tak jako když zvíře zaženete do pasti, ale i pak důvěry v něj nelitujete.
Kdo občas nechce utéct od zaběhlého a dát se úplně jinou cestou? Mnoho z nás. Kdo to nakonec, z nejrůznějších pohnutek, udělá? Propadlá hrstka, kterou ještě rozfouká vítr.
Byl to zvláštní, osudový příběh a já jsem za něj Simmelovi zase vděčná. Opět vykouzlil atmosféru plnou dojemnosti (spící milenci jejichž těla připomínají dvě lžíce v šuplíku), kladl důležité otázky a vnitřně se zamýšlel. Dlouho si nevzpomínám, že bych měla takový pocit propojenosti, tendenci poznamenat si tak moc, jako právě u téhle knihy. Tak aspoň ty nejsilnější řádky...

„Náhoda neexistuje. Všechno je předem určeno. Všechno je předem dáno.“

„Stromy jsou báječné. Tiché a silné a mají hluboké kořeny. Chtěla bych být taky tak tichá a mít silné a hluboké kořeny. My lidi jsme hluční a slabí, žijeme strašně krátce a kořeny nemáme žádné. Je to s námi, jako se zpívá v tom spirituálu: Stůj tiše, Jordáne. Řeku taky nemůžeš přinutit, aby se tiše zastavila.“

„Bože dej, abych věci, které nemohu změnit, přijal s klidem, dej mi odvahu změnit věci, které změnit mohu, a dej mi moudrost jedno od druhého rozeznat.“

„Odehrávají se v našem světě malé i velké věci podle daného, neměnného plánu?“

„Každý z nás má iluzi, že žije jen svůj vlastní život. Ale ve skutečnosti žije tolika životy, s kolika lidmi vstupuje do kontaktu. Každý lidský vztah, pokud není zcela povrchní – a inteligentní a citliví lidé nebývají povrchní – zanechává v tom druhém něco z nás samých a způsobuje, že jeho život se stává naším životem.“

„Kdyby každý člověk na světě udělal šťastným jen jednoho jediného člověka, byl by celý svět šťastný.“

„Je to velký okamžik v mém životě. Tak dlouho jsem toužil podniknout tuhle cestu. A teď je to konečně tady. Myslím, že všechno, co si člověk hrozně přeje, se splní, musí mít jen hodně trpělivosti a vyčkat pravou chvíli.“

Konec, i vinou mojí roztěkanosti, se trochu vlekl. To, když příběh veveřice a kocoura, šel do finále a bylo potřeba jej kriminalisticky dořešit, ale ten naprostý závěr, to byl zase celý Simmel, v plné hloubce a osudovosti.
Opět odkládám s velkým DÍKY!

***
Co v knihách miluju?
Ty kouzelné citáty v úvodu, které otvírají první dveře k příběhu.

„Svět zlomí každého, ale mnozí se tím zocelí.
Ty však, kdo se nenechají zlomit, zabije.
Zabije bez rozdílu dobráky, fajnovky i hrdiny.
I když k nim snad nepatříš, můžeš si být jist,
že tě zabije taky, jenom si dá trochu načas.“
‒‒‒‒‒‒‒‒‒ Ernest Hemingway ‒‒‒‒‒‒‒‒‒

Objevila jsem princip naděje filozofa Ernesta Blocha.
„Člověk potřebuje mít alespoň malou vyhlídku na něco uklidňujícího a potěšujícího. (‘Ano, musí ji prostě mít, jinak nemůže žít‘) Vyhlídku alespoň pootevřenými dveřmi. Beznaděj je nezvládnutelná a pro člověka naprosto nesnesitelná.“

A když mi příběh má podbarvit ještě hudba, nelením a dohledám si ji: The Man I Love ♪.

7 15.09.2020

To byl hodně dlouhý a hodně pomalý Murakami. Čekala jsem buď dobrý nebo špatný konec a tak mě po tolika stránkách zaskočilo, že byl docela neurčitý. A ano, se zlem bylo skoncováno, na druhou stranu ani happyend se nekonal. Moc jsem Ptáčku na klíček držela palce, takže knížku opouštím trochu s rozpaky. Je to ale Murakami a věřím, že špatně psát prostě nedovede. Má svůj osobitý styl, který mě baví. Rád si hraje s rovinami času a k přemýšlení otevírá hluboké studny, nebojí se bořit hradby skryté minulosti a vůbec v tom tak ladně pluje jako málokterá makrela. ;-)

„...tohle je svět plný krutosti a násilí. Kdo není silný, nepřežije v něm. Současně je však potřeba pozorně naslouchat, aby nám neunikl ani ten nejslabší hlásek.“

7 03.09.2019

Nenapadlo mě, že něco tak ukecanýho, může být tak skvělý! Líbila se mi i ta naprostá odlišnost třech hlavních hrdinek. Příběh o tajemstvích, přátelstvích a ještě k tomu zajímavě napínavý. Ač už nic nebude překvapením, nemůžu jinak a musím se podívat i na seriál. Rozhodně od Moriarty ulovím další.

7 13.07.2019

Díky Joffovu vyprávění si uvědomuju v jakém žijeme blahobytu, jak dobře se máme. O jeho dětství v době okupace si uděláme představu, ale stejně pochopí jen ten, kdo něco podobného pamatuje a prožil na vlastní kůži. Někdy je to možná jen otázka Štěstěny nebo odvahy? Krásný a prostý vypravěčský styl, za který autor vděčí nejen sám sobě, ale i Claudu Klotzovi.

Akorát mě mrzí jedna věc a to název knihy. V tomto případě nešlo totiž o překlad, ale o takové to hloupé vyjádření příběhu nadpisem. Originál „Un sac de billes“ můžeme totiž dobře přeložit jako „Taška kuliček.“ Nebylo by to hezké? Vždyť ta taška (v knize překládáno jako chlebník) byla celý jejich svět, ať utíkali kamkoli. A kuličky-hliněnky představovaly okamžiky dosud nezkaleného štěstí, dobu plnou her v ulicích, čas ještě opravdového dětství.

7 11.06.2019

Moc se mi líbilo, že kniha byla vyprávěna z pohledu několika lidí. To celý příběh příjemně ozvláštnilo. Už dlouho (teď si nevzpomínám kdy vůbec) se mi nestalo číst „dnešní“ knihu, která dělá tak starý dojem, jako by byla napsána perem namočeným v kalamáři. Sága rodiny McAllanových a utlačovaných Jacksonových se odehrává ve čtyřicátých letech minulého století a autorka ji vykreslila neskutečně citlivě a věrohodně. Poukázala na problém rasismu i zničených mužských duší navrátivších se z války. Skoro na sobě cítíte lepkavost bahna a spalující žár, i dusno, které dokáže vytvořit jen člověk. Uvědomíte si, jakou cenu v životě černošské rodiny hraje mula – kvůli ní se sny o vlastní půdě dotýkají skutečnosti. Díky autorčině umu pochopíte každou z postav, jejich přání i nejtemnější obavy. Román o lásce i nesmírné bolesti, krásný a smutný zároveň.
Jediné čeho lituju, že jsem viděla dřív film a tak byla ošizena o všechna překvapení.

Staré pořekadlo: „Dávej pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit.“

7 26.05.2019