Lenka.P7 komentáře u knih

Spiknutí? Leda tak v pomatené mysli delirantního alkoholika. Pravda? Leda její pravý opak v duchu Orwellova románu 1984. Ale jinak (zřejmě nechtěná) demonstrace charakteru člověka, jehož do značné míry ovládá ješitnost, nenávist a mstivost. Proto bylo třeba se pomstít lékařům z ÚVN, kteří mu v listopadu 2021 zachránili život. Proto ty útoky a insinuance lidí, jež považuje za své nepřátele. Ještě zbývalo do textu zakomponovat onu známou historku o meruňkových knedlících a vinné klobáse, mírně upravenou tak, aby bylo zřejmé, že šlo o pokus spiklenců vyvolat fatální metabolický rozvrat jeho alkoholem poničených jater. Škvár a odpad!

Při vší úctě k Radkinu Honzákovi a jeho psychiatrické erudici a smyslu pro humor, tato kniha mi nepřipadá příliš zdařilá. Ano, jsou tam zajímavé pasáže o emocionálním vývoji dětí, fyziologických aspektech smíchu, klasifikací emocí atd. stejně jako pár dobře vypointovaných humorných historek, ale to vše je překryto balastem, který není zajímavý, zábavný, ani směšný. Třeba asi 15 vyprávěnek o malých chlapečcích/holčičkách, kde o nějakém humoru snad nelze vůbec mluvit a k tématu knihy se ani nevztahují. Nebo rozvláčné povídání o japonských kočkách či čínská legenda o červené niti - souvisí to nějak s tématem radosti? Připadá mi to, jako by autoři sebrali fragmenty svých nepublikovaných textů a namíchali z toho směs, která by vydala na jednu knížku.

15.03.2024

Životní osudy geniálního matematika a logika a jeho postupný pád do deprese a paranoie jsou natolik lákavé, že se staly námětem mnoha životopisných knih ( u nás např. "Neúplnost" od Rebeccy Goldsteinové). Budianskyho kniha je jiná v tom, že místo vysvětlování slavných Gödelových teorémů (kterým stejně rozumí jen minimum lidí), je postavena na příběhu muže, jehož život se protnul s politickými a filozofickými převraty v Evropě v první polovině 20. století a který měl to štěstí, že svou vědeckou kariéru započal v předválečné Vídni, jež byla v té době domovem špičkových matematiků, fyziků i filozofů. Budiansky, i když Američan, obohatil svoje vyprávění množstvím hodnověrných dobových reálií ze střední Evropy včetně místopisu Vídně i Brna, kde Gödel až do svých 18 let žil (aniž se naučil česky) a než se přestěhoval do Vídně. Během krátké doby se plně rozvinul jeho výjimečný talent - jeden ze svých nejvýznamnějších objevů zpracoval do své habilitační práce, kdy mu bylo pouhých 26 let! Brzy nato se začala politická situace v Rakousku rychle měnit. S rozmachem nacismu začalo pronásledování intelektuálních elit ať již arijského nebo nearijsého původu a možná v souvislosti s tím se u Gödela projevily první psychické problémy, jež ho pak provázely celý život. Následuje barvitý popis jeho útěku z Rakouska do USA na začátku druhé světové války a jeho činnosti v Institutu pokročilých studií v Princetonu, kde již pracovala početná skupina evropských uprchlíků včetně Alberta Einsteina, jeho pozdějšího nejdůvěrnějšího přítele. Poměrně hodně prostoru věnuje Budiansky rakouské předválečné i poválečné politice. Zpochybňuje přetrvávající rakouské mýty o tom, že Rakousko bylo obětí nacistické rozpínavosti: v plebisctu o připojení Rakouska k Říši hlasovalo pro anschluss víc než 99 % obyvatel! Následovala divoká arizace, propouštění univerzitních pedagogů, ať již Židů nebo liberálů (Gödel byl mezi nimi), šikana, fyzické útoky. Kdo mohl, emigroval, kdo ne, měl smůlu nebo byl rovnou zastřelen jako prof. Schlick, významný rakouský fyzik a filozof. Snad ještě hanebnější byl postoj poválečných rakouských úřadů k emigrantům: nebyl zájem, aby se vrátili zpět na své posty. Budiansky píše: "Rakouský talent dívat se ve správný čas jinam přežil válku úspěšně". A pokračuje výčtem rakouských nacistů, kteří se na univerzitu vrátili na úkor svých oběti. Toto byl zřejmě jeden z důvodů, proč se Gödel do Vídně již nikdy nevrátil, i když o to zpočátku stál.
Pro ty, kdo mají zájem, je na konci knihy příloha, která krok za krokem prochází jeden z Gödelůvých důkazů. O jeho pochopení jsem se ani nepokoušela, stejně jako o pochopení valné části doslovu k českému vydání. Ale i tak jsem si knihu užila.

1 13.03.2024

Zajímavá a poutavá knížka našeho předního psychiatra, pojednávající ovšem z větší části o problémech psychologických. Hodně je naznačeno již v úvodní osmistránkové kapitole, kde se vysvětluje, proč nejen u nás, ale i v jiných rozvinutých zemích dochází k hlubokému názorovému rozdělení společnosti, frustraci početných částí populace a nejrůznějším nenávistným projevům. To přesto, jak podotýká Höschl, že objektivně vzato žijeme v nejlepší době, jaká kdy v našich dějinách byla. Ale: "Když jsem naštvanej, tak mi nikdo nebude nebude říkat, že se mám dobře! Já sám vím nejlíp, jak se mám!" Velmi stručně shrnuto, Höschl vidí jako hlavní příčiny tohoto stavu biologicky vrozenou a z evolučního hlediska důležitou potřebu preferovat špatné zprávy před dobrými (vydatně poskytované sdělovacími prostředky), obrovské zrychlení šíření informací se zavedením internetu a jejich shlukování v informačních bublinách, omezenou schopnost mladších generací vnímat smysl obsáhlejšího sdělení v důsledku klipové kultury, chybnou výchovu malých dětí (miminka v kočárku s mobilem) a také, v nejširším smyslu slova, umění odpouštět. V dalších kapitolách se podrobněji probírají jednotlivá témata zaměřená na geneticky podmíněné psychické poruchy, interpersonální vztahy, závislosti, agresivitu atd. V jejich závěru jsou vždy uvedeny "Rady do kapsy", které heslovitě shrnují nejdůležitější poznatky. Pokud jde o vlastní psychiatrii, došlo zde nepochybně od dob Sigmunda Freuda a C.G. Junga k velkému pokroku , ale přesto si troufám tvrdit, že tento obor ještě ne zcela splňuje to, čemu se dnes říká evidence-based medicine. Slibně se rozvíjí objektivní metody mapování mozkové činnosti (např. funkční magnetická rezonance), ale stále toho ještě víme o emočních pochodech v mozku velmi málo.

2 27.02.2024

Knihu jsem přečetla hned jak vyšla, ale tehdy mě zajímala jen situace kolem covidu a předpokládaný další vývoj. Teď jsem se k ní vrátila a zjistila, že jsem dost pominula ty zásadnější problémy vzniku pandemií, jejich prevence a eliminace. Je neuvěřitelné, jak během několika málo dní dokázala světová vědecká komunita virus SARS-CoV-2 izolovat, identifikovat, přečíst jeho genom a posléze navrhnout řadu metod přípravy příslušných vakcin. Méně potěšitelné bylo to, jak obtížně museli profesionální epidemiologové prosazovat běžné zásady prevence šíření viru v populaci. Jak Smejkal píše, mezi odpůrci a dezinformátory bylo i nemálo vzdělaných lidí. Zdá se, že se zde uplatňoval jev, kterému psychologové říkají Dunning-Krugerův efekt: člověk, úspěšný v jednom oboru nabude dojmu, že rozumí i oboru zcela odlišnému. Tak třeba profesor onkologie začne fušovat do virologie a epidemiologie a produkuje tak úžasné blbosti. Smejkal pracuje na část úvazku jako internista v USA a jeho zkušenosti s americkým zdravotnictvím jsou neméně zajímavé. Mě zaujal jeho popis vztahů mezi lékaři a pacienty. Ráda bych věděla, jestli by se třeba v naší nemocnici odvážil nějaký pacient zeptat lékaře, jestli si před vyšetřením umyl ruce... Možná je to tím, že u nás stále přetrvává mýtus, že naše zdravotnictví je "zadarmo". Výborná kniha, jen ten její název moc nevystihuje to, o čem pojednává.

1 25.02.2024

První z knih Václava Smila, která mne příliš nenadchla. Jak je jeho zvykem, Smil shromáždil a interpretoval obrovské množství faktů, které se tím či oním způsobem týkají velikosti a jejím měřením, především pokud jde o extrémní hodnoty. Nejzajímavější mi připadají pasáže týkající se biologie, např. jak velikost ovlivňuje rozmnožování a přežití organismů, jak sporný může být vztah mezi indexem tělesné hmotnosti a zdravotními riziky u člověka, proč mají lidé v teplejších oblastech delší nohy a že existuje průkazná korelace mezi tělesnou výškou a výsledky testů u dětí a výší výdělků u dospělých. A pár dalších zajímavostí souvisejích s měřítkem: Jak vám změna velikosti talíře pomůže zhubnout? Co dělá obličej krásným? Je estetika zlatého řezu oprávněná? Samozřejmě vše je doplněno obecnými zákonitostmi normálního rozdělení četností (Gaussova křivka), allometrického růstu, vztahů mezi velikostí těla a energetickým metabolismem atd. Další části knihy jsou věnované technologickým, sociálním a ekonomickým otázkám, jako jsou limity inženýrských projektů, urbanizace, velikosti populace, mezinárodního obchodu atd. Mnohé z těchto problémů již byly diskutovány v jeho nejobsažněším díle Růst a v některých jeho starších časopiseckých článcích. V této knize postrádám nějakou jednotící myšlenku; v podstatě jde jen o volně propojené úvahy o tom, jakou roli hraje velikost a měřítko v přírodě a v lidských záležitostech.

1 19.02.2024

Vtipné a zasvěcené eseje o jídle a vaření z pera newyorkského food kritika. Ten, finančně podporován časopisem Vogue, cestuje po světě, ochutnává, hodnotí a doma rekonstruuje zajímavá jídla, typická pro danou lokalitu. Rozsah jeho zájmů se pohybuje od zdánlivých banalit jako je chléb, přes jednoduché recepty s minimalizovanou cenou, starobylé recepty, recepty slavných šéfkuchařů až po exkluzivní "haute cuisine". Doma také zkoumá, jakou kulinářskou technologii zvolit, aby se pro daný pokrm dosáhlo optimálního výsledku. Tak např. pro testování nejvhodnější metody smažení hranolků shromáždil 50 kg brambor, 40 litrů oleje a další ingredience, aby na základě mnoha zkoušek shrnul svá doporučení do celkem 13 bodů, zahrnujících odrůdu brambor, velikost hranolů, druh tuku, dobu smažení, jeho teplotní průběh atd. Pro zajímavost, jako jedna z nejlepších testovaných alternativ se ukázalo smažení hranolků ve směsi morku a koňského (abdominálního) loje... Většina kapitol je doplněna recepty, vztahujícími se k pojednávané problematice. Já jsem vyzkoušela jeho recept na alsaskou choucroute (kysané zelí, šunka, uzený bůček, klobásky atd.) a i když jsem nahradila telecí a štrasburské klobásky jinými, výsledek byl velmi dobrý. Řada esejů je zaměřena na kritiku převládajících názorů na to, co je a co není zdravé. V některých případech má pravdu, v jiných, zejména pokud jde o metabolismus živin a účinky antinutričních látek, se totálně mýlí. Jelikož je ale původním povoláním právník, budiž mu to odpuštěno. Další kritika se týká způsobu přípravy jídel: v USA byla v době vydáni knihy více než polovina hlavních jídel připravována na nějakém typu grilu. Totéž můžeme koneckonců pozorovat i u nás - "grilovačka", vydatně podporovaná katalogy supermarketů, je dnes v létě rovněž velmi populární. Steingarten k tomu píše: "...klasické techniky, jako je pečení, smažení, dušení, pošírování, brazírování, vaření, vaření nad párou a zapékání už patří minulosti... (grilování) je způsob přípravy, který nevyžaduje žádné odborné vzdělání, žádnou pohotovost, žádnou předběžnou přípravu. Vše co potřebujete vědět, se dočtete v příručce, kterou vám dodají s grilem". A uzavírá: "Nasaďte si jen nějakou pitomou umaštěnou čepici, na slisované brikety nalejte plechovku benzinu a všechno bude chutnat úžasně stejně - nakyslý smrad pálícího se tuku a černajícího masa, vytrvalý puch čerpací stanice".
Knihu dobře přeložila a vlastními poznámkami a vysvětlivkami doplnila Jitka Rákosníková. Zajímavé čtení pro každého, kdo občas rád v kuchyni experimentuje.

12.02.2024

Skvělá kniha, snad ještě o něco lepší než ta předchozí. Etzler svůj názor na Čínu nijak nezměnil, naopak ji dnes považuje za největší světovou hrozbu. Jak píše, na rozdíl od zaostalého Ruska, které uznává jen sílu, je Čína bohatší, disciplinovanější a střízlivější. A chytřejší a umí čekat. Dokládá to reportážemi o pozvolném čínském pronikání do původně filipinských území v Jihočínském moři nebo ohrožování japonských rybářů ve Východočínském moři. Obojí je možné shlédnout jako TV záznamy pomocí QR kódů - to platí i pro další reportáže (výborný nápad). Etzler se neopakuje, stále nalézá a zpracovává další zajímavá témata. Je přímým svědkem událostí v Abbottabádu bezprostředně po likvidaci Usámy bin Ládína, mapuje důsledky politiky jednoho dítěte, píše o životě lidí na čínském venkově, o prostituci, zpracovává přípravy a průběh světové výstavy v Šanghaji atd. To vše v podmínkách neustálého tlaku čínských represivních orgánů a kontroly jak běžných lidí, tak hlavně zahraničních žurnalistů na každém kroku. V knize se uvádí, že v r. 2023 bylo v Číně v provozu 850 milionů (!) kamer, které ve spojení se sofistikovanými programy pro rozpoznávání obličeje mohou i v takto početné populaci sledovat kohokoliv. V pravém smyslu slova policejní stát.

Protože Etzler kromě CNN pracovail i pro Českou televizi, vrací se ve vzpomínkách i k tomuto období. Poněkud nevyjasněné byly příčiny jeho odchodu - on sám podal výpověď, aby se později dozvěděl, že byl již předtím propuštěn - údajně po nátlaku Miloše Zemana. Nicméně se také dozvíme, kdo natočil to světoznámé video, ve kterém "ten senilní dědek Klaus" krade při oficiální návštěvě Chile protokolární pero a jak se podařilo dostat toto video do zpráv ČT. Servítky si nebere ani při charakterizaci dalších veličin, nějakým způsobem spojených s Čínou. Např. Jaroslav Tvrdík je "neschopný gauner" a "hajzl a buran", premiér Nečas "pročínský hňup", primátor Bém "amatérský buran" atp. V knize je hodně dalších expresivních výrazů, ale já je Etzlerovi ráda odpouštím, protože kniha jako celek je opravdu výborná, čtivá i zajímavá. Doporučuji každému.

2 10.02.2024

Po vydání vlastního životopisu v r. 2016 se Frederick Forsyth na naléhání své manželky rozhodl, že s psaním skončí. Ke své škodě toto rozhodnutí porušil a výsledkem je Liška, jeho nejslabší román. Zvolil si podobné téma jako ve své rané povídce Jak na věc (v knize Kvintet z r. 2001), v níž vystupuje Julia Day, hackerka s punkovým účesem, schopná prolomit jakýkoli firewall. Myslím, že byl v tomto ohledu první; třeba Lisbeth Salanderová z románů Stiega Larssona ( která jako by Julii z oka vypadla), se objevila na scéně až o nějakých 8 let později. V Lišce je zase hlavním hrdinou mladík s Aspergerovým syndromem s podobnými zázračnými schopnostmi. S jeho pomocí se daří britské tajné službě sabotoval činnost svých nepřátel, ať již je to poškození ruského bitevního křižníku, zničení íránské továrny na výrobu obohaceného uranu, zničení výrobny balistických raket v KLDR atd. První část se čte dobře a kdyby kniha skončila s ruským křižníkem, bylo by to ještě únosné. Další děj už jsou bohužel jen předvídatelné variace na obdobné téma. Přečetla jsem hodně Forsythových knih a vím, jakým skvělým vypravěčem byl a stále ještě je. Nicméně tvůrčí schopnosti s postupujícím věkem přece jen ochabují a jemu bylo v době vydání Lišky 80 let! Z nostalgie a kvůli vzpomínkám na potěšení, jež mi přinášela četba jeho dřívějších knih, dávám 3 hvězdičky.

2 04.02.2024

Další kniha rozhovorů z pera Aleše Palána - tentokrát ovšem nikoli rozhovorů vis-à-vis, nýbrž formou jeho písemných otázek a následných odpovědí tázaného. Tím se trochu vytratila autenticita a bezprostřednost dialogu a na knize je to znát. Miloslav Nevrlý, přírodovědec, cestovatel, tulák, skaut a autor několika spisů o pohořích východní Evropy, si vedl od útlého mládí deníky a z nich při odpovědích, někdy docela obsáhlých, čerpal. Ne vždy to bylo úplně k věci. Za nejslabší považuji část popisující jeho činnost v libereckém muzeu, tam šlo v některých případech o pouhé banality. Naopak jeho vzpomínky na cesty, většinou do zcela opuštěných lokalit, které absolvoval sám nebo jen s malou skupinkou přátel, jsou nesmírně zajímavé. To vše se odehrávalo za totality a v mnoha případech to bylo spojeno s porušováním tehdejších zákonů a nařízení. Z dnešního pohledu je pozoruhodné, s jak minimálním vybavením a prostředky (a za silně problematických hygienických podmínek) mohl tehdy člověk putovat pěšky celé týdny a těšit se přitom z dosud nedotčené přírody.

1 03.02.2024

Poutavý přehled evropské poválečné historie z pera britského autora, ilustrovaný četnými osobními vzpomínkami a zážitky ze setkání s hlavními politickými aktéry té doby. Popisuje, jak se Evropa vynořila z válečné zkázy, demokratizovala se a stala se "celistvým svobodným kontinentem", aby pak po několika desetiletích znovu začala upadat. Hodně prostoru je věnováno vývoji ve střední a východní Evropě, zejména před rozpadem a po rozpadu Sovětského svazu. Pro nás může být potěšitelné vysoké hodnocení v různých souvislostech často zmiňovaného Václava Havla jako jednoho z nejvýznamnějších protagonistů tehdejších východoevropských společenských přeměn. Víc pozornosti je ovšem věnováno Polsku (jeho manželka je Polka) a také Maďarsku, zejména s ohledem na jejich postupný odklon od demokratických principů. Jedním z hlavních témat knihy je to, jak po nebývalém pokroku "nové Evropy" bezprostředně po pádu Berlínské zdi, jednom z nejnadějnějších období evropských dějin, se mnohé pokazilo: od etnických čistek v bývalé Jugoslávii, přes finanční krizi v r. 2008, nezvládnutou migrační krizi a budování nových hraničních bariér. Ukázalo se, že dosažený pokrok, považovaný za nezvratný, byl velmi křehký a mnohé iluze s ním spojené byly definitivně pohřbeny v únoru 2022, kdy došlo k ruské invazi na Ukrajinu.
Kniha je velice čtivá a nabízí poněkud jiný pohled na moderní dějiny Evropy než je ten náš. A pro budoucí léta (a možná desetiletí) to není pohled optimistický. Shrnuto jednou větou: líp už bylo.

2 28.01.2024

Opus magnum Václava Smila a skvělá kniha! U nás vychází poněkud opožděně (první vydání 2019), ale je natolik nadčasová, že v tomto případě pár let nic neznamená. Naopak je potěšitelné, že se jejího vydání ujalo nakladatelství Academia a česká verze tak není znehodnocena špatným překladem, jak se to stalo v případě knihy Velké proměny. Obsáhlé dílo (téměř 800 stran, z toho 129 stran literárních odkazů) se zabývá růstem téměř všeho - jak živé, tak neživé hmoty. Takovýto přístup vyžaduje matematické a statistické zpracování dat a Smil tyto nástroje rád a často používá. Stačí si vzpomenout na jeho knihu Čísla nelžou. Příliš mnoho čísel v textu se samozřejmě nemusí některým čtenářům zamlouvat. Bill Gates, dlouholetý Smilův obdivovatel, k tomu napsal: "Ačkoli Růst je briliantní syntézou všeho, co se můžeme dozvědět o různých formách růstu, ... (tato kniha) není pro každého. Dlouhé segmenty textu připomínají spíš učebnici nebo technickou příručku ("Znázornění ročních součtů osobokilometrůvytváří trajektorii, která je téměř dokonale popsána polynomiální regresí čtvrtého stupně s hodnotou r2=0,9998)". Tato výhrada platí především pro první kapitolu (Trajektorie aneb běžné vzorce růstu), v níž je uveden přehled funkcí, sloužících ke konstrukci růstových křivek a jejich parametrů. Tuto kapitolu je možné koneckonců přeskočit, protože smysl textu a doprovodných grafů lze dobře pochopit i bez znalosti toho, o jakou funkci zrovna jde.
Další kapitoly pojednávají o růstu živých organismů, energetických systémů, člověkem vytvořených artefaktů, růstu populací, měst i celých států a s tím spojeným růstem ekonomiky. Je překvapivé, že růstové funkce používané v biologii lze stejně dobře uplatnit při charakterizaci neživých systémů. Ovšem zdaleka nejde jen o popis růstu. V každé kapitole najdeme spousty příkladů, někdy překvapivých, osvětlujících a doplňujících danou problematiku. Tak se např. dozvíme, že jeden strom sekvojovce obrovského váží asi 3000 tun, tasemnice může žít až 25 let, steroidní hormony se při výkrmu skotu v USA používají již 50 let bez jakýchkkoliv negativních efektů, v Číně se za dva roky spotřebovalo tolik cementu, co v USA za celé 20. století, že existuje asi 3500 druhů oceli, což je více než všechny druhy hlodavců (nejpočetnějšího řádu savců). Nebo že při započtení doby nutné k vydělání peněz na koupi auta, jeho údržbu, tankování a pojištění, je průměrná rychlost americké automobilové dopravy méně než 5 km za hodinu. Atd.
Smil se záměrně vyhýbá jakýmkoli dlouhodobějším předpovědím a neváhá kritizovat prognostické studie, založené na nepochopení nebo ignorování růstových funkcí nebo mylné interpetaci výchozích dat. Příkladů je hodně: elektřina z jádra měla být tak levná, že elektroměry by byly zbytečné, veškerá vozidla na světě budou do r. 2025 elektrická, kolonizace Marsu začne v r. 2022 a v roce 2045 dojde k technologické singularitě, tedy nekonečnému exponenciálnímu růstu. V poslední kapitole "Co přije po růstu, aneb zánik a kontinuita?" vyvrací Smil tuto mantru neustálého hospodářského růstu, nezávislého na limitovaných energetických a materiálových vstupech, mnoha nezpochybnitelnými argumenty. Lapidárně to shrnul v knize zmíněný Kenneth Boulding: "Každý, kdo věří v nekonečný růst čehokoli fyzického na fyzicky omezené planetě, je buď blázen nebo ekonom".
S hospodářským růstem samozřejmě úzce souvisí vliv člověka na životní prostředí. Smil považuje za základní pilíře současné civilizace čtyři komodity: ocel, cement, amoniak (výroba hnojiv) a plasty. Jejich výroba je energeticky vysoce náročná, je spojena s produkcí CO2 a v posledních desetiletích prudce vzrůstá, zejména v rozvíjejících se ekonomikách. Např. v r. 2015 byly dvě třetiny světové produkce oceli vyrobeny v Číně a stejný vývoj lze očekávat v Indii, v současnosti nejlidnatější zemi světa, jejíž energetika je navíc založena na spalování uhlí. I když Smil věří v lidský důmysl při řešení řady problémů souvisejících s ochranou biosféry, výrazné omezení tvorby skleníkových plynů nebo dokonce snižování jejich koncentrace v atmosféře považuje i ve vzdálenější budoucnosti za nereálné. Závěrečné poselství knihy je tedy jasné: planeta dokáže unést jen omezené množství antropogenní intervence a pokud se nezmění akceptované vzorce maximalizace růstu a podpory materiální spotřeby, čekají naši civilizaci velké problémy.

2 02.01.2024

Výborná kniha známého popularizátora vědy. Obdivuji jeho všestrannost: i když jeho původním zaměřením byla zootechnika a reprodukční a molekulární biologie, zasvěceně a zajímavě píše i o mnoha jiných aspektech fyziologie živočichů včetně člověka, nemlvě o jeho sci-fi povídkách.

Další zajímavosti a drby o osobnostech z r. 1913, ale oproti prvnímu dílu přece jen o dost slabší.

01.01.2024

Výborná kniha rozhovorů s Jiřím Froňkem, světově uznávanou kapacitou v oblasti transplantační chirurgie, doplněných kratšími pasážemi, na nichž se podíleli Marek Orko Vácha a Radkin Honzák. V závěru je několik neméně zajímavých rozhovorů s pacienty, kteří transplantaci podstoupili či se samotnými dárci orgánů. Tato kniha ukazuje, k jak obrovskému pokroku v transplantaci orgánů v posledních desetiletích došlo; vždyť třeba první úspěšnou transplantaci plic provedl u nás prof. Pafko teprve v r. 1997. Dnes už se provádějí tak složité výkony, jako multiviscerální transplantace, zahrnující žaludek, játra, pankreas a tenké střevo (je o ní zmínka v knize) a procento úspěšnosti mnohdy značně překračuje 90 %. Za zmínku stojí rovněž dříve nemyslitelná transplantace orgánů u malých dětí, zejména s ohledem na nesmírně náročnou práci při šití miniaturních cév a další technické problémy. Toto vše umožnilo teprve použití cyklosporinu jako zatím nepřekonaného imunosupresiva. Není bez zajímavosti, že vůbec první generikum tohoto antibiotika bylo vytvořeno u nás v bývalém podniku Galena.
Poměrně rozsáhlá kapitola pojednaná formou trialogu Kalenská - Froněk - Vácha je zaměřena na etické problémy související s transplantacemi a dotkla se i problematiky eutanázie a asistované sebevraždy. Jak se dalo očekávat, v tomto směru k úplné shodě názorů nedošlo.
Jiří Froněk strávil delší čas na poměrně vysokém postu v Londýně a mě zaujal jeho popis vztahů mezi lékaři a pacienty. Zatímco po medicinské stránce jsme na tom přinejmenším stejně (alespoň pokud jde o IKEM) jako v jiných vyspělých zemích, v Británii je pacient rovnoprávným partnerem lékaře. U nás bohužel ještě stále přetrvává ten paternalistický starorakouský model, kdy pan doktor ví všechno nejlíp a pacient by měl pokud možno mlčet. A k tomu ještě ta titulománie (pan primář, pan docent, pan profesor...), která snad není v žádně jiné oblasti u nás tak rozšířená jako ve zdravotnictví.
Kniha je dobře napsaná a velice čtivá, přestože pojednává o ne zrovna zábavném či populárním tématu. Přečetla jsem ji během tří večerů a vřele doporučuji každému.

2 25.12.2023

Plky ješitného polovzdělance, který o klimatoligii neví zhola nic.

Chytré povídky od chytrého a vzdělaného autora, i když literárně zas úplně dokonalé nejsou. Raději čtu jeho občasné komentáře k aktuálním událostem (Nihilistův blog), které jsou naprosto perfektní a je na nich vidět, že autor má velmi dobrý přehled o širokém spektru témat, které zpracovává.

2 08.12.2023

Příliš mnoho slov k popisu čehokoli, jak to umí jen filozofové. Vším tím prosvítá Steinerova sebechvála a přesvědčení o tom, jak je výjimečný. Platí to i u kapitoly Jazyky érotu, což je jakási kombinace popisu sexuálních praktik a komparativní lingvistiky. Myslím, že není žádná škoda, že ty knihy, o kterých uvažoval, nakonec nenapsal.

08.12.2023

K této knize jsem se dostala teprve nedávno, když jsem si přečetla na webových stránkách Billa Gatese, že tento titul doporučuje. A nelitovala jsem. Kniha je čtivá, dobře napsaná a přestože jde jen o velmi omezený výčet taxonů, jež jsou na pokraji zániku nebo již zanikly, její poselství je zřejmé: vlivem činnosti člověka (a o tom již nemůže být sporu) biodiverzila na Zemi povážlivě klesá a tento proces akceleruje. Na toto téma by se toho dalo napsat hodně, ale vše podstatné napsal v úvodu k českému vydání Marek Orko Vácha. Jen bych se opakovala. Vřele doporučuji každému, kdo se kromě vlastního blahobytu a růstu HDP zajímá alespoň trochu o svět, ve kterém musíme my i další generace žít.

1 02.12.2023

Přestože kniha vyšla v USA již před 27 lety, je zcela aktuální i dnes. Do jisté míry je poplatná tehdejší době a tehdejším iracionálním postojům a přesvědčením (z nichž některé dodnes přetrvávají), ale na mnoha případech ukazuje, jak se dobrat pravdy; v kostce řečeno, jde o kritické myšlení. Sagan byl vynikající vědec a popularizátor vědy s mnohostrannými zájmy a je to vidět i v této knize. Podrobně např. popisuje středověké procesy s čarodějnicemi, metody, jakými se získávaly "důkazy" a jak probíhaly "spravedlivé" soudy, ať již církevní nebo světské. Je to někdy děsivé čtení. Z doby, kdy kniha vznikala (jde vlastně o sbírku esejů, vycházejích předtím časopisecky) byly např. velmi populární kruhy v obilí, o kterých i vzdělaní lidé věřili, že jsou mimozemského původu. Sagan popisuje, že autory těchto jevů byli dva kumpáni z hospody v Southamptonu, kteří se tímto způsobem potají léta bavili na úkor důvěřivců z celého světa. K obratu došlo až v okamžiku, kdy je přistihla manželka jednoho z nich, která si manželovy noční odchody z domova vykládala zcela jinak. Dlouhá pasáž je věnována fenoménu UFO, prvně pozorovanému někdy v 50. letech minulého století, v jehož existenci podle průzkumů v USA z r. 2022 stále věří 34 - 42 % populace. Podobně 10 % Američanů věří, že Země je plochá a 12 % je přesvědčeno, že Američané na Měsící nepřistáli. V knize je zmíněno mnoho dalších příkladů pseudovědeckého nazírání světa, jen namátkou např. mimosmyslové vnímání, telepatie, teleportace, únosy pozemšťanů mimozemšťany, bermudský trojúhelník, pyramidologie (broušení žiletek v pyramidce z papíru), proutkaření, senzibilové, astrologové (u nás třeba Ant. Baudyš, bývalý vysokoškolský pedagog a ministr obrany!), víra v "psychickou chirurgii" schopnou vyjímat z těla orgány bez poranění kůže, atd atd. Pro nás může být zajímavá pasáž o vlivu ideologie totalitních režimů na rozvoj vědy a prosazování pseudovědeckých teorií. Typický je případ T.D. Lysenka, který zlikvidoval na mnoho let rozvoj genetiky v celém sovětském bloku a postaral se o to, aby jeho kritik, špičkový vědec N.I. Vavilov, byl odsouzen k smrti. Za vůbec nejdůležitější ale považuji kapitolu Vytříbené umění detekovat nesmysly (v originále Baloney Detection Kit). Zde je popsáno, jak rozpoznat falešné a zavádějící argumenty a jak je konfrontovat s fakty; v podstatě jde o nástroje skeptického myšlení. Těchto několik stránek, možná v poněkud zjednodušené podobě spolu s praktickými příklady, by se mělo vyučovat na všech školách. Je důležité, aby se tak stalo brzy, protože jakmile je jednou hodnotový systém člověka vytvořen, je nesmírně obtížné ho změnit - nastupuje to, co se v sociální psychologii označuje jak kognitivní disonance a konfirmační zkreslení.
Jak poznamenává Sagan v závěru, věda sice není ani zdaleka dokonalým nástrojem k poznávání světa, ale je tím nejlepším, co máme. Jednoznačně doporučuji.

2 15.11.2023