Las_T komentáře u knih

Tak tohle byla naprostá jízda. Rozdíl mezi kvalitou Pistolníka a Třemi vyvolenými je opravdu markantní. Zatímco v jedničce sledujeme fanatického suchara Rolanda, tady je jeho postava spíše upozaděna a vystupují zde jeho noví best friends. Odetta je fajn, ale Eddie - ten je prostě skvěle napsaný, první půlku knihy která je věnována převážně jemu, jsem četl fakt jedním dechem. To prolínání mezi světy je opravdu nápadité a kapitoly, kde se Roland seznamuje s naším světem a jeho obyvateli jsou hrozně vtipné. Pokud mě Pistolník nedokázal vtáhnout do děje, tak Tři vyvolení už určitě ano.

6 06.06.2021

Jelikož celý život čtu prakticky jenom fantasy, a jelikož mi byl v posledních letech opakovaně doporučován King, byl jsem nadšený, když jsem se dozvěděl, že má vlastní fantasy, navíc fantasy sérii, kterou on sám označuje za své stěžejní dílo. Jsem, ale trošku v rozpacích, jelikož to fantasy skoro vůbec nepřipomíná. Je to spíš takový post-apo-like western, kde když už se objevují nějaké náznaky fantastiky tak to tíhne spíš k sci-fi (celý rozhovor s mužem v černém na konci knihy). Rozhodně to není těžké na čtení, od poloviny je to podle mě spíš jenom trochu zmateně napsané, hlavně v těch Rolandových flashbacích jsem měl docela guláš. Není to tedy topová kniha, ale podle všeho se to asi rozjede až od druhého dílu, který už jsem si stihnul koupit. Takže 6/10.

4 28.05.2021

Moje úplně první čistě sci-fi kniha. Pana Clarka si ohromně vážím nejen jako spisovatele. Jeho předmluva mě poprvé dohnala skoro až k slzám.

3 17.05.2021

MKP jsem poprvé vzal do ruky na Vánoce 2016, tudíž jsem čtením strávil skoro čtyři a půl roku. Mám ten svět, rád. Tu magii, ten surový styl vyprávění. Kdyby zítra Erikson ohlásil pokračování, na nic bych se asi netěšil více. Na druhou stranu mince Oponn, jsem docela rád, že už to mám za sebou a můžu se posunout dál. Je to opravdu náročné čtení. Musím se přiznat, že jsem často při čtení chtěl za to jak to píše Stevena nenávidět, ale bohužel jsem to nedokázal. On kdyby se víc snažil prohloubit postavy a nemlžit snad v každé kapitole, byla by to fakt vyjimečná sága. Vlastně to píše tak složitě, že je to ke škodě jemu samotnému.
K samotné knize nemám nějak ostré výhrady. Možná jsem jen čekal trochu větší tah na branku. Samotné sbíhání a vyvrcholení děje, je z pohledu na samostatné postavy zakončeno skvěle. Některé armády (nebo spíš rasy), podle mě však skončili docela uboze, zvlášť ta obří deus ex machina v samotném závěru mě docela mrzí. Čekal jsem, že to Erikson zakončí tak jako vždy - po svém, takže tak nečekaně až ti to vyrazí dech. To se, ale nestalo.
Nejlepší postava série je bezesporu Rychlej Ben a nejlepší bůh Kotilion. Je to vtipný, jelikož Ben se chová nejmíň jako normální člověk a Kotilion zase nejmíň jako bůh. Jo a nejlepší rasa je už od první knihy prostě Tlan Imass, ty žeru (může za to asi moje slabost pro nemrtvé)
Takže teď už o sobě asi můžu říct, že jsem hardcorový čtenář fantasy, když jsem přečetl, tuhle chlapáckou ságu. Pro ty co to nedokázali dočíst - chápu vás, ale můj respekt nemáte.

08.05.2021

Pro mě nejtěžší díl na čtení od Půlnočních vln. Opravdu značnou část knihy, Erikson popisuje postup armády Pustinami, přičemž se tady pořád přidávají další a další vojska, až si člověk říká, kde se tady najednou všichni vzali. Finále je ze všech dílů nejmíň klimaxové, což je hodně ke škodě, jelikož právě na finále Erikson ve svých knihách nejvíc spoléhá, ale aspoň to v poznámce na začátku knihy sám přiznal. Nenechte se, ale zmýlit, jedná se sice o základní kámen k Chromému bohu, avšak i v Prachu kostí, pár skvělých linek končí a to navíc opět dost nevybíravým způsobem. Chtěl jsem si dát zase tak měsíc pauzu, ale kniha končí fakt brutálním cliffhangerem, takže budu muset na to finále naběhnout asi hned. achjo

1 09.04.2021

Daň pro ohaře, bych rozhodně neoznačil za slabší díl v sérii, ba naopak, zábavností je asi na stejné úrovni jako VS. Pokud jste měli rádi postavy z Dárudžhistánu, kteří se objevují v prvním díle a postavy z dílu třetího, tak budete spokojení tak či tak, protože se jich tady vrací fakt valná většina (Erikson podle mě nezapomněl snad na nikoho). Kniha je zase klasicky dost pomalá a v porovnání s ostatními díly se tady toho za prvních 800 stran fakt moc zásadního nestane. Finále téhle knihy je však tak brutálně odzbrojující, že to i na měřítka Malazu nemá obdoby. Jeden boss fight střídá druhý, jedno úmrtí postavy následuje další. Prostě totální šílenost ten konec, nemám slov.

2 15.02.2021

(SPOILER) O něco slabší než Lovci kostí. Můj problémem totiž už v Půlnočních vlnách byl kontinent Lederas, kde mě nezaujali ledeřané ani kultura Tiste Edur, které považuji za nejmíň zajímavou rasu v celé sérii. Knihu zase klasicky táhnou Malažané, Trull s Onrakem a vlastně i parta kolem Silchase Zmara je v pohodě i přesto, jak nesympatický hňup to je. Naopak Rudomask byl asi nejvíc zbytečná postava jakou zatím Erikson napsal, jeho linka byla fakt úplně zbytečná. Finále bylo totálně sad, ale co už. Proč když, čtu sérii, která má v názvu “...kniha padlých.“, jsem vždycky tak zaskočený a smutný, když umírají moje oblíbené postavy sakra?

1 05.12.2020

Po přečtení Půlnočních vln jsem si dal na den přesně rok a půl pauzu od čtení Malazu, tudíž jsem očekával, že v knize budu lítat jako pří čtení prvního dílu. Nemalé bylo mé překvapení, když jsem měl za sebou už cca 300 stran a a v příběhu jsem se vůbec netopil. Až jsem pochyboval jestli vůbec čtu Eriksona. Valná většina postav v šestém díle jsou totiž staří známí a i přesto, že jich je znova asi pět set, tak se mi kniha četla výtečně. Především sedmá kapitola knihy je prostě vynikající čtení...Stále mě udivuje jak můžu v jedné kapitole číst desetistránkové rozjímaní staršího boha o existenci pantheonu a poté otočit stránku na kapitolu kde spolu dva obyčejní vojáci kecají o tom čím se večer ožerou...takhle dokáže psát fakt jenom Erikson. Každopádně jsou Lovci kostí dost možná můj nejoblíbenější díl, čemuž svědčí i to, že jsem knihu přečetl za tři týdny. (což je u čtenářského šneka jako já nadlidský výkon.) :)

4 30.10.2020

Z knihy mám hodně smíšené pocity. Pan Sanderson je vynikající world - builder, jeho svět je originální jak už dlouho žádný. Problém mi dělá jeho styl vyprávění. Kniha má přes 900 stran, přičemž jsou v ní dalo by se říct jenom tři hlavní postavy což je pro tak objemnou knihu žalostně málo. Děj je často natahovaný a repetetivní (hlavně kapitoly Dalinara) a navíc se tam skoro nic neděje, i finále knihy je podle mě nemastný neslaný. Nemůžu potlačit zklamání, podle recenzí jsem očekával fakt něco extra. A to kniha rozhodně není.

2 15.12.2019

Karsa Orlong...naprosto OP skvělá postava. Kdyby Erikson popsal v každé knize 2-3 postavy jako jeho vůbec bych se nezlobil. To by ale každá kniha měla 2000 stran.
Co se týče Tavore a 14. armády, tak jsou jejich kapitoly pomalé ale podle mě stále dobré. Seržant Struna je hrozně likeable, jeho kapitola kde hovňousek bojuje v aréně, je bezkonkurenčně nejvtipnější kapitola prvních čtyř knih.
V knize je taky hodně vedlejších linek. Nejlepší je asi Kalam a Lostara Yil. Na Trulla Sengara jsem zvědavý v pětce. No a Apsalar a Řezník mi přišli v knize naprosto zbyteční :D

Největším mínusem knihy je opět Felisín a celé dění ve Smršti. Objevuje se tam fakt až zbytečně moc postav. Snažil jsem se pochopit jejich motivy, ale ve výsledku je to jedno jelikož *Spoiler* valná většina z nich na konci na cca deseti stranách pochcípá rukou jednoho bojovníka. Úplné finále knihy bylo dle mého spíš vtipné, jelikož Erikson ještě v druhé knize popisuje armádu Apokalypsy jako obrovskou, neporazitelnou a hrůzostrašnou armádu, kdežto ve čtyřce zemřou všichni Psobijci během jedné noci. Okey.

Jedno plus bych dal ještě za Kotilliona. Byl jsem na něj zvědavý už od jedničky a v tomhle díle se objevuje celkem často, přičemž jsem si ho velmi oblíbil. Asi jediný bůh, který není naprostý hňup :D

Šumař vzhlédl a setkal se se Sépiovým upřeným pohledem. Sapér pohnul rty, nezvučně říkaje Jsou z nás boháči, ty mizero.

2 30.11.2018

Při čtení Barvy kouzel, jsem došel k zjištění nepříjemné věci a to sice, že když člověk od 14 let čte prakticky jen high-fantasy, dost ho to poznamená. Neustále jsem totiž očekával intriky a zrady hlavních postav ale ty se v knihách od pana Pratchetta pravděpodobně vůbec nevyskytují.
Samotná kniha je psaná dalo by se říct velmi jednoduchým způsobem. Mrakoplaš a Dvoukvítek spolu putují, pak se ocitnou v nějaké velmi zlé situaci, ze které se ale vždy zázrakem dostanou. V podstatě je to taková pohádka, kterou bych neměl problém číst dětem před spaním. Já sám jsem, ale měl dost problém knihu dočíst protože mě to prostě nebavilo. Pana Pratchetta bych rozhodně doporučil dětem, začínajícím čtenářům fantasy a nebo lidem, kteří dokážou při čtení trochu vypnout mozek.

Knize dám samozřejmě 5*, nejsem typ člověka, který by knihu shazoval jen kvůli tomu, že mi nesedla. Napsaná je furt kvalitně. A ruku na srdce, když vejdu do knihkupectví, žádná knižní série nemá tak překrásné obálky jako Úžasná Zeměplocha. Pan Kirby udělal skvělou práci a knihy bych si jednoho dne koupil klidně jen kvůli tomu aby mi zkrášlili mou skromnou knihovnu. :)

3 01.11.2018

Vzpomínky ledu jsou považovány za špici série. No každopádně se mi líbily víc než první dva díly ale ne o moc. Jedná se o klasického Eriksona, v knize je mnoho linek, které se na konci knihy spojí a vyústí do smutného konce.

Prvních asi 400 stran je pohodový rozjezd. Pak přijde obléhání Capustanu a jde do tuhého.Autor si vymyslel rolnickou armádu tenescowri a nejspíš si řekl, že je musí v očích čtenáře udělat co nejvíce odpudivými což se mu daří. Celé obléhání bych vlastně přirovnal k zombie apokalypse. Po Capustanu mě okolo strany 600 přepadla deprese jako u Měsíčních zahrad a měl jsem v plánu čtení vzdát ale týdenní pauza od knihy stačila. Třetí část knihy Vzpomínky ledu (posledních cca 250 stran) jsou naprosto výtečné fantasy. Je tam akce, napětí, humor a u Eriksona i velmi vyjimečná láska. A samozřejmě i smrt.

*SPOILER ALERT*
Co se týče samotného obsahu tak je tu asi 5 hlavních linek. Paliči mostů jsou prostě nejlepší a jejich kapitoly si užijete jak nic. Vrč je super, bohové si ho vyvolí za svého zástupce a on jim plivne do tváře, že už práci má a ať jdou do háje. Pak je tu Itkovian, toho si člověk společně se šedými meči velmi oblíbí. Linka, která mě ale zaujala asi nejvíc byla ta s Tocem Mladším. Jeho putování s Onosem, Závistí a Segulehy jsou v první polovině knihy fakt super avšak po Capustanu jeho kapitoly skoro zmizí a když už nějaká je tak o ničem.

Na druhou stranu mince, jsou v knize i nudné kapitoly. Nejvíc otravná je samozřejmě Mhybe, která v otravnosti vystřídala Felisín z dvojky. Číst o tom jak ve snu běhá po louce je fakt až k smrti nudné. Nudné jsou i kapitoly Colla a Murillia a trochu i Bauchelaina a Korbala Špičáká.
A abych nezapomněl v knize je i jedna podle mého názoru velmi špatně napsaná postava. Kallor. Ten celou knihu dává najevo jak nenávidí Stříbrnou lišku, dokonce ji řekne že ji zabije a nikdo mu nevěří. Na konci opravdu neočekávaně zradí a zabije nejoblíbenější postavu knihy a všichni jsou překvapení. W.T.F. Chmur a Korlat potom ještě řeknou , že to měli očekávat a zabít ho. :D Fakt nevím proč si ho nechávali mezi sebou, možná jsem přehlédl ,že je to nějaký velmi vyjímečný healer nebo co ale fakt nevím.

Měl jsem v plánu Vzpomínkami ledu ukončit svou četbu Malazu , ale už nemůžu. Musím to dočíst a hrozně fakt hrozně mě to štve.
Btw. Rychlej Ben je bezkonkurenčně má nejoblíbenější postava. Žádná jinou postavu jsem si neoblíbil ani z poloviny tak jako jeho. Doufám že se ještě ukáže.

První dovnitř, poslední ven - motto Paličů mostů

3 20.10.2018

Musím říct že když jsem začal s čtením Měsíčních zahrad, měl jsem velký strach z toho co mě čeká. Po přečtení prvních sto dvaceti stran jsem čtení vzdal a knihu odložil do knihovny. Po roce jsem jsem si řekl že bych mohl této knize dát ještě jednu šanci. A ted toho vůbec nelituji.
První třetina knihy byla pro mne naprostým utrpením. Avšak pokud tuto část protrpíte (prosím aspoň to zkuste), čeká vás naprostá jízda.
Postavy jsou dobře napsané a z mnohými z nich budete rychle sympatizovat. Například s Paliči mostů musí sympatizovat snad každý.
Avšak hlavní věc , kterou se tato kniha liší od ostatních je téma ascendence. Autor se nebojí zapojit do děje samotné bohy, což je velkým osvěžením v dnešním fantasy.
O panu Eriksonovi si klidně můžete myslet že je magor a já vám to nevyvracím, ale i přesto mám zvláštní pocit že on sám si je vědom o čem píše a ví jak na příběh navázat a popřípadě ho ukončit (opak GRRM). Snad se nepletu.
Nakonec bych rád dodal že kniha mě naprosto pohltila a ihned po dočtení jsem si šel koupit další díl. Asi jsem už závislý. A vůbec mi to nevadí.

Co ten muž tak drze dřepí?
V hranici mé pohřební...

6 19.12.2017