kristleko komentáře u knih

Téma zbytečného umírání v posledních okamžicích druhé světové války není cizí ani českému čtenáři, vždyť Škvorecký sepsal své Zbabělce již v roce 1948 na základě stále živých vzpomínek (byť kniha vyšla až o deset let později). Také Rothmannova kniha má za hrdiny sotva dospělé hochy, kteří by raději proháněli děvčata na tancovačkách, než s puškou v ruce stříleli „nepřátele“. Německá zkušenost je však úplně jiná – zatímco kluci z Kostelce se zapojují do naivního povstání proti okupantům, mladí dojiči jsou nahnáni přímo do ozbrojených složek nacistické strany... Kniha je výjimečná v tom, že líčení válečných strastí z úst nepravděpodobného hrdiny – esesáka – působí zvláštně citlivě a lidsky, jde totiž o příběh autorova vlastního otce. Jelikož jde o jeho představu o otcových válečných zážitcích, kterou sepsal sedmdesát let po konci války a dvacet let po otcově smrti, lze tím vysvětlit určitou emocionální vyprázdněnost vyprávění – jde totiž daleko více o reflexi traumatu vlastní rodiny a vlastního národa, než o autentický popis válečných hrůz. (7/10)

3 15.04.2018

Na první pohled stejné téma jako u Potokova nejslavnějšího románu Vyvolení (1967) – dospívání v židovském světě New Yorku třicátých a čtyřicátých let... Zatímco ale Vyvolení jsou sondou do přece jen poněkud exotického a od běžné reality odtrženého světa mladých rabínských adeptů, Davitina harfa vypráví křehčí a uchopitelnější příběh dospívající dívky z ateistické rodiny, kde oba rodiče přeběhli od náboženství ke komunismu (otec od křesťanství, matka od židovství). Vztah k judaismu je úplně odlišný – Reuven Malter a Danny Saunders intelektuálně hloubají nad všemožnými zákoutími svatých textů, v Davitině příběhu jde spíše o skutečnou víru, o niterné prožívání ztráty otce skrze odříkávání tradičních modliteb. Je to příběh o cestě od komunismu k judaismu, od fanatické oddanosti k přirozené víře, od snahy změnit svět ke spokojenosti s každodenností vlastního života. „Zlobím se na tátu, že odjel pryč,“ říká Davita své matce, která otce vlastně také ztratila, protože coby chasid měl na prvním místě svou víru. Na pozadí velmi silného příběhu mladé dívky a její matky se Potok kromě obžaloby ideologií věnuje i postavení židovských žen a v neposlední řadě dává Picassovu obrazu Guernica (1937) jaksi lidštější rozměr. (10/10)

3 20.12.2017

Zdatný interviewer Hvížďala si tentokrát vybral dvě silné dámy – Magdu Vášáryovou, která v roce 1999 kandidovala na slovenského prezidenta proti Vladimíru Mečiarovi a Rudolfu Schusterovi, a Ivu Brožovou, která se v roce 2006 postavila prezidentu Václavu Klausovi, který se ji pokusil odvolat z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu. Rozhovory jdou do hloubky, zkoumají rodinné a hodnotové zázemí obou dam a pak důkladně rozebírají klíčové okamžiky, díky nimž je zná široká veřejnost. Každé interview je jiné. Suverénní a charismatická Vášáryová se ochotněji poddává filozofujícím otázkám Hvížďaly na stav světa, politiky a vůbec, Brožová se zjevně cítí jistější v domovském světě práva a justice. Pečlivě volí formulace, leckdy se odpovědi vyhne citátem. Názory skryté za tímto závojem jsou ale velice osvěžující. Otevřeně přiznává, že neuspěla ve snaze otevřít Nejvyšší soud hodnotovému nazírání na právo a uvádí konkrétní případy, kdy lpění na zákonném textu vedlo k absurdním důsledkům, které musel napravovat Ústavní soud či zákonodárce. Pouští se i do kritiky tahanic o platy soudců, nit suchou nenechává na ustrašených soudcích: „Měli by si položit otázku, jakým právem si troufají soudit druhé, když nemají dost odvahy poukázat na poměry uvnitř justice, s nimiž nesouhlasí.“ Když se člověk přenese přes otravný způsob, kterým Hvížďala klade dotazy, tak je to velmi podnětné a zajímavé čtení.

3 11.12.2017

Autor příběh státního zastupitelství přirovnává k divadelnímu dramatu. V devadesátých letech bojovalo o důstojné postavení v justičním systému, což se nakonec podařilo v roce 2001 díky velké reformě trestního procesu. Poté ale přišla kolize, když ministr spravedlnosti Pavel Němec v roce 2005 zasáhl do kauzy „katarského prince“. Využil paragrafu, že šéf resortu může předat trestní věc do ciziny. Bylo to poprvé, co se tak stalo, navíc bez návrhu či souhlasu soudu. Proti se ostře ohradila nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, ministrův postup ale nakonec potvrdil Nejvyšší soud. Jeho místopředseda Pavel Kučera přitom ještě před verdiktem v odborném tisku vyslovil svůj názor, že Němcův postup byl správný. Lata toto jednání zpětně považuje za „skandální“. Podivné vztahy mezi Pavlem Němcem a Pavlem Kučerou se pak naplno ukázaly v kauze vicepremiéra Jiřího Čunka. Dvojice si tehdy udělala výlet do Ostravy za tamní šéfžalobkyní Zlatuší Andělovou, aby s ní prodiskutovali, jak se kauza vyvíjí. Ve snahách ji ovlivnit pokračovali tak dlouho, až si vysloužili přízvisko „justiční mafie“, které jim už nikdy nikdo neodpáře. Latova kniha není zdaleka jen o těchto dvou kauzách. Autor je ale vylíčil tak detailně a plasticky, že čtenář jen nevěřícně kroutí hlavou, jak něco takového bylo ještě před několika málo lety v české justici možné.

3 12.12.2016

Poučí, pobaví, okouzlí a inspiruje... Toto opravdu není suchopárný cestopis, nýbrž nápaditá a originální umělecká koláž psaná „fixíkem“ i rákosem, prokládaná kouzelnými kresbami krajiny, lidí a budov. Pouť „aus Prag nach Venedig“ je plná radosti z objevování a možnosti cestovat krátce po pádu železné opony, ale i stesků po domově a blízkých. U řady poznámek a postřehů se čtenář i náramně pobaví: „Snad najdu někde místo, kde by se dalo najíst. Pravda v Rakousku samá lavička. Byla tam jedna, za mostem. Sakra ale tady smrdí... tady někde musí být... kousek dál v jakémsi závodě vybírali bagrem žumpu. Byla to NEUVĚŘITELNÁ TĚŽKOST HNITÍ v níž jsem musel obědvat nechtěje putovat další kilometry.“

3 24.07.2015

Singer knihu napsal krátce po druhé světové válce, aby nikdy nebyla zapomenuta předválečná Varšava, jak ji znal. Podává plastický, živý a až neuvěřitelný obraz města s důrazem na jeho židovskou komunitu se všemi jejími zvyky, postavičkami a životními osudy: „Židovská čtvrť ve Varšavě působila dojmem, jako by to byl kus Bagdádu, přenesený do západního světa.“ Ortodoxní judaismus a různá antisemitská omezení však lidské vztahy pořádně zdeformovaly. Zosobněním těchto tendencí je Asa Hešl, mladík ze zapadákova přicházející do velkoměsta, fascinovaný filosofickým dílem Spinozy a Weiningera. Jeho životní filosofii, která pořádně zahýbe životem rozvětvené rodiny Mešulama Moskata a zničí život dvěma ženám, shrnuje jeho pozdní milenka Barbara: „Vy nemůžete nikdy nikoho milovat. Jestliže jediný smysl života je v potěšení, není žádný důvod, aby člověk také dával. Stačí, když bude brát.“ Je to zkrátka velmi rozsáhlá rodinná sága, v níž se rozvíjí osudy řady postav s různorodými osudy. Někdo odejde do Palestiny, jiný do Ameriky, většina ale zůstává v domácím prostředí, prosyceném protižidovskými náladami. Těch téměř sedm set stran se ale díky napínavosti a krásnému jazyku výborně čte. A závěrečná věta románu ze závěru roku 1939 hovoří sama za sebe: „Smrt je mesiáš. Taková je pravda.“ Amen.

3 19.07.2015

Zajímavě koncipovaná kniha, která v první části esejisticky reaguje na Orwellovu proslulou antiutopii 1984. Eseje jsou podnětné a zajímavé, dotýkají se různých témat, od cenného zasazení Orwellova díla do dobového kontextu, přes obecné poznámky ke „kakotopiím“ Jevgenije Zamjatina a Aldouse Huxleyho až po rozbor některých otázek ideologie angsocu. Ve druhé části se pak Burgess pokusil o prozaické zpracování svých myšlenek a nabídl alternativní verzi budoucnosti. Je to dost plytké a nudné čtení, děj je chaotický a chování postav nepřesvědčivé... Británii v roce 1985 ovládá ideologie syndikalismu, podle které je nezadatelným právem každého člověka odepření práce. A stávkovat smějí i hasiči, policisté či vojáci. Stát nefunguje, protože jej sužují neustálé stávky. Burgessova vize je vlastně extrapolací některých varovných trendů britské společnosti 70. let – rostoucí moc a agresivita odborů (TUC – Trade Union Congress), příliv muslimských imigrantů, závislost na arabské ropě apod. Některé se naplnily – třeba ošklivé vedlejší účinky léků či potraviny plné chemie a jedů –, klíčové prvky ale nikoli (proti odborům se tvrdě postavila Margaret Thatcherová, která se stala britskou premiérkou v roce 1979, rok po vydání knihy). Přesto je to cenné varování.

3 18.06.2015

Krásná a fascinující knížka, formou i obsahem. Starý dějepisář Tom Crick začne svým žákům namísto velkých dějin vyprávět pohádky o kraji svého původu – nížinných, vodou prosáklých Fens. V příběhu se prolínají dějiny Fens s úspěchy i nezdary dvou rodů – Cricků, kteří s vodou po staletí žijí, a Atkinsonů, kteří jí vzdorují a do zapadlého a do flegmatického kraje spolu s pivovarem přinesli pokrok. Současně vzhledem k různým nadpřirozeným jevům splývají i hranice mezi realitou a fantazií, historií a mýtem. Na tomto pozadí se odehrává napínavě a silně vystavený příběh Toma Cricka s řadou dojemných i drsných momentů, divné periferní a vodou prostoupené prostředí totiž mezilidské vztahy zvláštně pomíchalo... Napínavost navíc podtrhuje zajímavá forma, střídají se příběhy v různých místech a časech, délky kapitol apod. Zkrátka podepisuji, že je to „jedinečný, fascinující, svým způsobem magický čtenářský zážitek“, jak píše v doslovu Martin Hilský.

3 04.01.2015

Pečlivě vystavěný, barvitý a dost rozsáhlý román, který se sice nečte úplně snadno (mj. pro svérázný monologický způsob vyprávění), ale zanechává silné dojmy a takřka živé obrazy Mazurska. Působivé popisy krajiny, zvyků a rozličných postav nejsou samoúčelné, ale poskytují plastický (a nostalgický) pohled na tento svérázný kraj, kde se tradičně míchaly německé vlivy s polskými – a především pak na to, jak se tento zapadlý kraj světa proměnil za dvou světových válek, kdy byl vždy frontovou linií. V příběhu se mísí osobní příběhy a nesčetné drobné příhody s velkými dějinnými událostmi. Obecné sdělení či poučení je ale prosté – lidé se mění a (zejména někteří) dovedou být nesmírně přizpůsobiví. Velmi působivá kniha.

3 28.10.2014

Historická freska, mapující několik desetiletí života jedné hugenotské rodiny v jižní Francii za časů náboženských válek ve druhé polovině 16. století. Autor ve svém úvodním slově upozorňuje, že jde o soustředný příběh, jehož prvním kruhem je rodina, druhým kraj a třetím království. Styl vyprávění to popisuje dobře – od dětských erotických hrátek přes mor v kraji se děj přesouvá k velkým událostem francouzských dějin (např. dobytí Calais). Kniha je psána archaickým, květnatým jazykem, což překlad Miroslava Drápala pozoruhodně převádí do češtiny. Líbila se mi jednak nečernobílé a lidské vykreslení postav, jednak způsob, jakým dějiny Francie zasahují do osudů jediné rodiny na panství Mespech. Když autor říká, že „Dědictví otců jakožto vyprávění tvoří celek a samo o sobě si stačí“, má pravdu. Ale napsal řadu výtečných pokračování, k jejichž přečtení první díl vyloženě láká. (8/10)

3 09.09.2014

Zasloužená klasika, působivý obraz „jazzového věku“ a podmanivé atmosféry New Yorku dvacátých let. Knížka skrývá silný příběh o osudové lásce a touze napravit stinnou minulost. Rád bych ještě vyzdvihl nádhernou grafickou úpravu Pavla Růta (Dokořán, 2011).

3 22.03.2014

Vynikající román se vším všudy. V době svého vydání uchvacovala detailními a napínavými scénami z vyhlazovacího tábora. Mě dnes zaujala nejvíce strhujícím popisem Ameriky konce 40. let, psychologických obtíží postav a jejich vzájemných vztahů. Hlavní postavy (Stingo, Sophie a Nathan) jsou vykresleni do podrobností, stejně jako vztahy mezi nimi se na stovkách stran postupně vyvíjejí. Výborně vystavěný, dějově i tematicky bohatý a především perfektně vygradovaný román, od kterého se takřka nelze odtrhnout, to vše ve skvělém překladu R. Nenadála.

3 21.03.2014

(SPOILER) Co všechno je člověk ochoten udělat, aby unikl svému osudu? Ta proměna je až neuvěřitelná. Oplácaný kluk v teplácích z chudé venkovské rodiny přijíždí studovat na gymnázium v Amiens a jen o pár let později chodí na věhlasnou pařížskou univerzitu a popíjí víno s šéfem americké banky na gauči z ledního medvěda. Édouard Louis ve své nejnovější knize líčí, jak se vzepřel svému třídnímu původu, který ho předurčoval, aby zůstal bez vzdělání v zajetí alkoholu a podřadných zaměstnání jako zbytek jeho rodiny. Naopak toužil po tom, aby mu nic neteklo, protože "prožít všechno znamenalo pomstít se za místo, které mi svět přisoudil při narození". Je to docela typická ambice talentovaných lidí z neprivilegovaného prostředí prorazit "skleněný strop" a nespokojit se s posunem "o stupínek výš", ale prosadit se rovnou ve "velkém světě". Klíčovou ingrediencí Louisova příběhu je jeho homosexualita. Když vzpomíná, jak už jako čtyřletý toužil po chlapcích na dvoře školky, dává to jeho útěku z komunity homofobních vesničanů nádech takřka mytické nevyhnutelnosti. A je to právě coming out, který ho od minulosti definitivně odstřihne a strhává jej do víru života movitých gayů, kteří si blonďatého fešáka vydržují a umožní mu žít jeho vytoužený pařížský život. Není to ale zadarmo. Jeho posedlost změnou po sobě zanechala spoušť v podobě zpřetrhaných vztahů s rodinou a rozbitých přátelství s lidmi, kteří mu nezištně pomáhali, aby se stali jen dalším stupínkem na žebříku jeho společenského vzestupu. (7/10)

2 13.03.2024

Vynikající syntéza českých historiků, shrnující vše podstatné od Clermontského koncilu (1095) a dobytí Jeruzaléma (1099), přes střídavé úspěchy dalších křížových výprav a katastrofu u Hattínu (1187) až po úpadek křižáckých států končící pádem Akkonu (1291). Je to fascinující etapa středověkých dějin s tajemnými rytířskými řády templářů a johanitů nebo s legendárními postavami jako Petr Poustevník, král Richard Lví Srdce, sultán Saladin či malomocný jeruzalémský král Balduin IV. Oficiální církevní verze vykreslovala křižáky jako vznešené a zbožné rytíře, osvobozující svatá místa od nadvlády nevěřících barbarů. Pro kulturně vyspělejší Araby (i Byzantince) to však vypadalo spíše jako loupeživý výboj germánských nájezdníků, zfanatizovaných radikálními kazateli. V první kruciátě sice (až zázračně) smetli zpohodlnělé a navzájem se svářící Araby, jenže udržet nově vzniklé křižácké státy se ukázalo jako nemožné bez vojenské podpory evropských vládců, jejichž armády musely putovat přes nehostinnou Anatolii nebo volit nákladnou cestu přes moře. Pak se křižáci mohli stát pouhými žoldáky v mediteránních mocenských hrách, jako když čtvrtá křížová výprava v režii benátského dóžete zamířila proti byzantským državám a nakonec vyplenila Konstantinopol (1204). Úpadek moci Byzance je ostatně - spolu s nepřátelstvím mezi křesťany a muslimy - nejtrvalejším politickým dědictvím kruciát. Přitom to byl právě byzantský císař Alexios I., jenž koncem 11. století po porážkách od Seldžuků žádal západní vládce o vojenskou pomoc... "Svatá válka" nakonec přinesla trvalé výsledky až na Pyrenejském poloostrově a v Pobaltí. Co je ale v historii "trvalé"? Jeruzalémské království či Antiochijské knížectví existovaly bezmála dvě století, jen o něco déle se píší dějiny USA. Několik generací se narodilo i zemřelo ve světě, jehož nedílnou součástí byly tyto křižácké státy, po nichž zůstalo "jen několik hradních ruin a gotických oblouků" nad vyprahlou krajinou... (9/10)

2 05.03.2024

(SPOILER) Po poněkud utahaném začátku druhý díl otevírá dvě linie, které se v příběhu střetávají jako černá a bílá. Na jedné straně je to zpověď Alexe Bleache coby manifest rockové generace, pro kterou hudba znamenala vše. Ti lidé neproseděli život před televizí, ale prožili jej na koncertech, zkrátka tak, že "se ve všech ohledech shodoval s jejich sny". Posledním exemplářem tohoto druhu je Vernon Subutex, jemuž se nakonec žije nejlépe na ulici, protože "má úplně všechno na salámu a bere věci, jak přicházejí". V pařížském parku Buttes-Chaumont a v jednom přilehlém baru se stává jakýmsi kazatelem, jako DJ dovede lidi vtáhnout, dostat je do transu, aspoň na chvíli díky němu vyklouznou z ubíjející všednosti a okusí svobodu a nespoutanost jeho bohémského světa. Jeho rubem je démonický producent Dopalet, jenž dává okázale na odiv svou moc, aby zamaskoval vlastní povrchnost a prázdnotu. Zajímavý je motiv protestů escrache, kdy lidé berou spravedlnost do vlastních rukou a obnažují poklesky mocných přímo před jejich domy. Každopádně jsem zvědavý, jak obě zápletky - pomsta za Vodku Satanu i rockové "tábory lidu" - dopadnou v posledním díle. (9/10)

2 14.01.2024

(SPOILER) V roce 2018 jsem sotva zaznamenal zprávu, že Nobelova cena za literaturu nebude udělena kvůli jakémusi sexuálnímu skandálu. Tato kniha rekonstruuje, jak v říjnu 2017 - kdy explodovala kauza Harveyho Weinsteina a rozhořelo se hnutí Me Too - jedna mladá kulturní redaktorka začala pátrat po tom, zda není něco shnilého i ve státě švédském. A jeden drb se během měsíce rozvinul v investigativní text na titulní stránce deníku Dagens Nyheter, v němž 18 žen obvinilo přední postavu švédského kulturního života ze sexuálního obtěžování a v několika případech dokonce ze znásilnění. Jean-Claude Arnault sice neprorazil jako fotograf ani divadelník, založil ale proslulý stockholmský kulturní klub Forum a vzal si Katarinu Frostensovou, básnířku a hlavně členku Švédské akademie, skupiny 18 vyvolených (jen Švédů), kteří spolu s Nobelovou cenou propůjčují laureátům i celosvětovou literární nesmrtelnost. Arnault skrze svou ženu využíval akademii k čerpání peněz do své kapsy a k získávání vlivu, kterým se naučil uspokojovat svůj chtíč. Jak vystihla jedna z jeho obětí, světu umění se dokázal přiblížit jen tak, že "obtahoval kreativní ženy a vydíral je tím, že jim může zničit - nebo naopak nastartovat - kariéru". Přesto byly jeho vazby k dalším členům akademie tak úzké, že se instituce postavila k aféře čelem až po několika otřesech, které ji málem připravily o veškeré renomé. Za všemi těmi podrobnostmi a švédskými jmény vidím několik obecnějších sdělení. Za prvé, jaká je síla nezávislých médií, které dokážou dát hlas i bezejmenným, kteří si netroufají sami postavit mocným. Nakonec i v Česku máme podobnou kauzu, kdy dva novináři sesbírali svědectví několika dívek a posvítili na veřejné tajemství, že Dominik Feri je sexuální predátor. Za druhé, i sebevznešenější instituci nakonec tvoří jen lidé, co mají libůstky a vrtochy. Moc korumpuje, přičemž mocní ji často projevují právě sexuálním nátlakem. A za třetí, společenské elity jsou bohužel plné "upírů" jako Arnault, kteří sami nic nevytvořili a nedokázali, ale postupně se přisáli k úspěšným a vlivným, až stanuli po jejich boku. (8/10)

2 23.12.2023

Vernon Subutex sice míval legendární obchod s vinyly, jeho slávu i zbytky peněz ale odvál čas a po vyhazovu z nájmu začíná odysea zpustlého bohéma po gaučích jeho zestárlých dávných známých. Nachází se mezi lidmi, jejichž životy jsou prodchnuty toxickými vztahy, alkoholem, drogami, násilím, nejistotou v bydlení i financích, nenávistí rasovou i třídní: "Nemyslel bych tolik na podřezávání zazobanců, co si žijou jak prasata v žitě jen proto, že mi všechno sebrali. Mně a lidem jako já." Autorka dobře ví, o čem píše (sama pochází z nuzných poměrů a prošla si drogami, prostitucí i hromadným znásilněním) a podává "zprávu ze dna" o Paříži, kde nemá místo Eiffelovka ani Musée d'Orsay. Sugestivně zvedá témata jako sociální nerovnost (a z něj plynoucí frustrace chudých vrstev se všemi negativními jevy jako násilí či závislosti) nebo stárnutí (které je často prostě jen smutné, pro muže i pro ženy). Drsně ukazuje tenkou hranici mezi sice nuznou, ale relativně pohodlnou existencí na podpoře v podnájmu, a tvrdým pádem do světa bezdomovců, který "se zřetelným zlomem oddělí od světa zdravých". Nespoutaným vyprávěním, současným jazykem a mimózním příběhem s myriádou obskurních postav (jako hudební novinářka Lydia Bazooka, expertka na kybernetický lynč Hyena nebo pornohvězda Vodka Satana) mi to spíše než Houellebecqa připomínalo Výkřik techniky od Thomase Pynchona. Až konspirační zápletka s kazetami se zpovědí zesnulé rockové ikony Alexe Bleache dává Vernonovi naději na spásu, a tak je důvod se těšit na druhý díl. (8/10)

2 05.11.2023

Román utkaný ze všemožných příběhů, kultur a chutí Orientu, po kterém putuje Richard Francis Burton a pokouší se "splynout s davem" v Baródě, Sindhu i Hidžázu a později pátrá po pramenech Nilu ve východní Africe. Byl pravým opakem stereotypního Brita druhé poloviny 19. století, jenž si arogantně podmaňoval svět, hrál uprostřed džungle pólo a nechal se obskakovat sluhy jako sáhib. Burton se "štítil té mazlavé otupělosti života a existovala jen jediná možnost, jak nepromrhat svůj život: učit se řeči". Jako mladý koloniální důstojník v Indii pronikl tak hluboko do místních jazyků i zvyků, že splynul s prostředím a získával pro impérium informace jako špion, později v přestrojení dokonce vykonal pouť do Mekky (a vydal o tom knihu). Také do angličtiny přeložil Tisíc a jednu noc či Kámasútru a jako první běloch na objevitelské výpravě spatřil jezero Tanganika. Novodobým "sběratelem světů" je ostatně i sám Ilija Trojanow, jenž se sice narodil v Bulharsku a vyrostl v Německu, ale (podobně jako Burton) žil v Indii, vykonal hadždž a pěšky prošel Tanzanii. Mimoevropský svět ho zjevně ovlivnil a styl románu je zvláštní kombinací německé preciznosti a orientální rozvleklosti, různí se vypravěči i časové roviny, mísí se věcné vyprávění s poetickými a snovými pasážemi, až se čtenář někdy ztrácí jako bazaru kdesi v Arábii. Čtení to ztěžuje, občas uniká podstata příběhu, ale tak se zkrátka v těchto kulturách vypráví. V jádru románu je otázka, nakolik lze proniknout do světa jiných lidí, osvojit si jejich náboženské a kulturní zvyky a hodnoty. "Když přijmu identitu někoho jiného, pak mohu cítit, jaké to je být jím," říkal Burton jako člověk, jemuž se to snad povedlo. (8/10)

2 09.07.2023

Petr Pithart vyčnívá nad ostatními politiky tím, že je to pevně morálně i hodnotově ukotvený člověk (snad kromě epizody v KSČ, za kterou se dodnes stydí) s hlubokým zázemím v historii, politologii i filozofii, v jehož vzpomínkách a úvahách se objevují emoce jako stud, tréma či rozpaky. Proto má vždy smysl jej číst, protože pronikavě a až (sebe)trýznivě reflektuje nejen českou společnost a politiku, ale i svá vlastní rozhodnutí. Platí to i pro tento knižní rozhovor. Nejsem si jistý, že se povedlo naplnit ambici "kapesního průvodce mladého člověka po našich dějinách" (už proto, že kniha na křídovém papíře váží přes kilo), jako by se kniha snažila pokrýt úplně vše a leckdy se utápí v povrchním převypravování dějin polistopadového Česka, kdy pro zasvěceného nepřináší nic nového, ale neznalý se může ztratit, protože zůstane něco nedořečeno. Pithart je nejsilnější, když něco interpretuje a když vypráví o zákulisí událostí, které zažil jako insider (revoluce, první česká vláda, korupční aféra s šéfem Agrobanky, vznik Senátu). Takových pasáží je naštěstí většina. Je škoda, že se Petr Pithart nikdy nestal prezidentem, typově by byl ideální. Vždy to ale byl hloubavý intelektuál bez průraznosti a sebevědomí, pro politiku tak potřebných. V roce 1990 se shodou okolností ocitl v čele vlády, na exekutivní politiku se ale příliš nehodil a posléze spokojeně zakotvil v "politice reflexe" v Senátu. Nebyl to typ, aby objížděl republiku a agitoval na náměstích (což stálo Občanské hnutí volby v roce 1992) nebo vyjednával podporu v zákulisí (což ho stálo prezidentskou volbu v roce 2003). A sice tepe Klause jako "hlavního zemského škůdce", Zemana jako člověka bez vize motivovaného mstivostí a Babiše jako predátora z jiného vesmíru, z té kritiky je ale až příliš cítit hořkost a frustrace, že byli v politice úspěšnější. Ti tři přitom jen dovedli do praxe jeho vlastní myšlenku, že politika se od knih ve vyhřátých kancelářích pořádně dělat nedá. Těch zajímavých postřehů je na těch takřka 600 stranách mnoho. Pithart líčí Čechy jako individualistické snílky bez výdrže, kteří v dějinných zápasech posledních dekád ztratili elán a uvízli v přízemních starostech a vrozenou nedůvěra ke státnímu aparátu od Habsburků a komunistů obrací k Bruselu a Západu jako celku. Výstižně varuje před ideologiemi, které "hubí politiku, protože politika jsou kompromisy a ideologie kompromisy nepřipouští". Určitým leitmotivem celého knižního rozhovoru je stěžejní myšlenka konzervatismu, že "změna nemusí být změnou k lepšímu". (8/10)

2 11.04.2023

(SPOILER) Kdy jindy otevřít druhý díl Grassovy trilogie, než na výletě do Gdaňsku? Roky od prvního dílu odbouraly očekávání, což je dobře – tato novela se totiž od fenomenálního Plechového bubínku dost liší, byť se mu podobá horečnatým vyprávěním, podivně naturalistickými scénami i kulisami „říšského“ města Danzig za druhé světové války. Nějakých patnáct let po ní vzpomíná vypravěč Pilenz na dospívání po boku spolužáka a (snad i) kamaráda Mahlkeho – jedináčka a polovičního sirotka, jehož činy poháněla zvláštní ctižádost. Díky tomu se z outsidera s ulízanou pěšinkou a nestvůrným ohryzkem stala postava s „nesmazatelnou, ani špatnou, ani dobrou, legendární pověstí“. Mahlke exceloval na hrazdě, při potápění do ztroskotané minolovky, „cákání větví“ a nakonec i při střelbě na sovětské T-34. K čemu je ale železný kříž za hrdinství, nevede-li ke smazání hříchů a všeobecnému uznání…? A k čemu je přítel, který selže v jediný okamžik, kdy je třeba jeho pomoci…? (8/10)

2 30.10.2022