kristleko komentáře u knih

(SPOILER) Pelagia v závěru říká, že si „připadá jako nedopsaná báseň“. A je to hořká milostná báseň, jakou uměla napsat jenom válka, která dva lidi rozdělila a jiné dva zase spojila. Vtrhla do ospalého bezčasí řeckého ostrova Kefalonie a všechno obrátila naruby, i když její brutalitu poněkud mírnila nonšalantnost italských vojáků v čele s „praštěným“ kapitánem s mandolínou. Z nepřítele a okupanta se Corelli stává „nezvaným, leč okouzlujícím hostem“, do něhož se Pelagia zamiluje. Naopak z jejího někdejšího snoubence Mandrase, toho sympatického dobráka, který se houpal na větvi olivovníku a spadl z ní na hrnec, bránil vlast před invazí a pak bojoval v řadách partyzánů, se stane násilnický ztroskotanec, jehož život válka pokřivila a zmařila. Z obou těch milostných příběhů je cítit hořkost, hlavně když Pelagia vyčítá Corellimu: „Dlužíš mi život.“ Ale takový zkrátka život je, ne všechny rány se zahojí, ne všechny střepy se dají poslepovat, ne vždy ze semínka vzejde krásný strom… Kromě toho centrálního milostného příběhu kniha potěší krásnými popisy Kefalonie, plastickým vykreslením postav od doktora Jannise až po oddaného kapitánova přítele Carla, drobnými prvky magického realismu (hlavně ono „ježíšovské“ vzkříšení) nebo líčením nepříliš známých událostí z dějin Řecka, ať už zpackané italské invaze a tvrdé německé intervence, masakru pěti tisíc „zrádců“ z italské divize Acqui poté, co Itálie v září 1943 podepsala příměří se spojenci, nebo ničivého zemětřesení v roce 1953. (10/10)

23 06.06.2021

(SPOILER) Stárnoucí majordomus Stevens se nesměle vydává na svou první dovolenou za dlouhé dekády služby pro slavný panský dům a při projíždění anglickým venkovem přemítá o událostech uplynulých roků. Taková byla „stará dobrá Anglie“ ještě v první půli minulého století – přísná společenská hierarchie a toporné lpění na konvencích a zdvořilosti bez ohledu na emoce, které ale člověka beztak stravují zevnitř, zkrátka nejsme stroje. Stevens to vše ještě korunuje filozofováním o důstojném vystupování „velkého“ majordoma a až psí oddaností své práci a svému pánovi (bohužel s příklonem k nacistickému Německu hraničícím s kolaborací). Jeho emocionální prkennost dohání k slzám – někdy ze smíchu, častěji však ze soucitu. A to hlavně v momentech, kdy mu jeho vyhrocený smysl pro povinnost ani nedovolí důstojně se rozloučit s umírajícím otcem, protože lord Darlington zrovna pořádá politickou sešlost celosvětového významu (zárodek blízkých vazeb britských politiků kolem Chamberlaina a Halifaxe na německou diplomacii, jež mohly být pro celý svět fatální, kdyby se v květnu 1940 nestal premiérem Winston Churchill), ani projevit vstřícnost vůči slečně Kentonové, jež ve vypjatých chvílích tolik potřebovala aspoň špetku citu. Kniha o hranici mezi „důstojností“ a naprosto nedůstojným, nelidským lokajstvím nebo o životech, které jsme mohli mít, kdybychom se méně vázali na druhé a více mysleli na vlastní štěstí. Kniha plná emocí, nenápadně probublávajících až nezúčastněným Stevensovým vyprávěním o svém životě. (9/10)

22 14.04.2022

(SPOILER) Moje první setkání s univerzitním profesorem, který se v padesáti stal světovou literární hvězdou. Jméno růže mělo zosobňovat koncept tzv. otevřeného díla, které se proměňuje spolu se svým čtenářem a jehož četbu si užije uklízečka i medievalista, ale každý si z ní odnese něco jiného. Oproti prvnímu čtení asi v šestnácti jsem méně vnímal „vyšetřování ztráty jedné knihy“ a daleko více ocenil plastický vhled do středověkého myšlení, ať už jde o spor mezi realisty a nominalisty nebo františkánské snění o chudobě církve, potlačené po zvolení papeže Jana XXII. Skvělé jsou pasáže o dobovém vnímání hereze, rozevírajících se nůžkách mezi církví a lidem, jehož přízeň pak snadno získali kacíři jako Fra Dolcino. Hlavním hrdinou knihy jistě není „detektiv“ Vilém (jehož vyšetřování přinese zkázu celému klášteru), jeho novic Adso ani proradný Jorge, nýbrž klášterní knihovna jakožto symbol středověké vzdělanosti, založené na mimořádně pracném opisování a překládání knih na pergamenové svitky. Knihovna mohla být nástrojem šíření i utajování poznání, přičemž v některých „nekřesťanských“ svazcích byla ukryta tajemství až vražedně lákavá Jméno růže je zkrátka taková bonboniéra, ve které si každý pochutná na něčem jiném. Každopádně ale vede k zamyšlení, jak naše životy ovlivňují texty a myšlenky v nich obsažené. (10/10)

21 13.03.2022

Poválečné trauma přeživších z nacistických koncentračních táborů je (dodnes) silné téma, vede k doživotní citové otupělosti, která se přenáší i na další generace. Znám to z vlastní rodiny. Mornštajnová píše pěkně, svižně – snad až moc, vedlejší postavy se vždy jen krátce mihnou. Nakonec jsem byl spíše otrávený z předvídatelnosti děje (o „pointě“ se žloutkovými věnečky ani nemluvě) a z určité povrchnosti. Může to být skvělé čtení pro lidi, pro které to bude první literární setkání s holocaustem (což já tedy opravdu nejsem), ale chuť přečíst si od této autorky více to ve mně nevzbudilo. (7/10)

19 24.03.2022

Neskutečná kniha doslova napěchovaná postavami a příběhy, asi neznám jinou tak „tlustou“ ve smyslu toho, že se tolik děje na jediné stránce a že můžete kvůli chvilce nepozorného čtení „zameškat“ narození či smrt důležité postavy. Z prvního čtení v septimě na gymnáziu jsem si matně vybavoval mystické Macondo, nad kterým plachtí cikáni na létajících rohožích, nespavou nemoc, déšť trvající čtyři roky a jedenáct měsíců. Na druhé čtení už je to mnohem temnější – rodina odsouzená ke sto rokům samoty, řetězení jmen i osudů, incestní a další divné vztahy, tragická úmrtí, války, povstání a masakry… Sedm generací a tolik nezapomenutelných postav – tolik (José) Arcadiů a Aurelianů, nesmrtelná Úrsula, starý Buendía pod kaštanem, plukovník a jeho synové s popelavými kříži na čele, svatá Remedios, tajemný Melquíades… Z magické pohádky o budování „zrcadlového města“ v prvních generacích se postupně stává latinskoamerická politická bramboračka, samotné Macondo se za těch sto roků několikrát promění k nepoznání, s pokrokem ale vždy přicházejí i problémy, ať už je to povýšený soudce nebo americká banánová společnost. Chátrání a zkáza nakonec stráví vše, had požírá svůj vlastní ocas a příběh, který začíná prasečími ocásky, jimi i končí. (10/10)

19 17.03.2022

Klíčová kniha k pochopení destruktivního vlivu putinovského Ruska na dnešní svět (po invazi v únoru 2022 to platí dvojnásob). Timothy Snyder analyzuje šest událostí z let 2011 až 2016 a zasazuje je do širšího historického kontextu. Základem pro další vývoj byly vnitropolitické změny v Rusku – renesance fašistických myšlenek a rozpad zbytků demokratického systému, který symbolizují nepokrytě zmanipulované parlamentní a prezidentské volby v roce 2012. Putin tehdy ukázal, že si může dovolit úplně cokoliv a že politiku chápe jen jako rituální podporu své osoby. Dalším milníkem je obrácení zády k EU, kdy se Putin z opatrného spojence Západu proměnil v ochránce „panenské Rusi“ před údajnými západními zvrácenostmi v čele s homosexualitou. Jelikož Rusko ztratilo ekonomickou i vojenskou sílu (kromě jaderného arzenálu), snaží se alespoň oslabit EU podporou nacionalistů a separatistů (a Miloše Zemana). Nejlepší mi přišly dvě kapitoly o konfliktu na Ukrajině v roce 2014 a navazující informační válce, které proměnily tvář světa možná více, než si uvědomujeme. Vojenský vpád na území suverénní země, anexe Krymu, udržování konfliktu na Donbasu, zabití 298 civilistů na palubě sestřeleného letadla MH17 – to vše jsou zločiny podle mezinárodního práva, které Putin přečkal takřka bez úhony. Svých cílů však nedosáhl – obsadil jen malou část Ukrajiny, která se ale nerozpadla a naopak došlo k posílení armády, národní sounáležitosti a protiruských nálad. Putin založil ukrajinský konflikt na lživých narativech a dezinformacích, kterými od té doby kremelská propaganda zaplňuje veřejný prostor. Pro tradiční diplomacii není snadné čelit protivníkovi s jaderným kufříkem, jenž ostentativně lže, překrucuje realitu a staví na tezi, že Rusko nikdy nečiní nic zlého, vždy je jen obětí křivd a že na faktech nezáleží. V poslední kapitole o amerických prezidentských volbách v roce 2016 se Snyder věnuje napojení Donalda Trumpa na Rusko, které mělo dezinformační kampaní vydatně napomoci jeho zvolení. Kromě toho si všímá varovných trendů, které ohrožují americkou demokracii, ať už je to manipulace s volebními obvody nebo omezování voličských práv. V dnešním světě bohužel přestává být samozřejmé, že „jeden hlas skutečně reprezentuje jednoho občana“. A budeme-li uhýbat silám poháněných kremelskými zájmy, bude to jenom horší. (10/10)

Peklo na zemi existuje a jmenuje se Korejská lidově demokratická republika. Nina Špitálníková vyzpovídala sedm lidí, kteří z něj utekli a mnohdy za sebou museli nechat své rodiny a dnes sice žijí ve svobodné zemi, ale s mrazivým vědomím, že jejich nejbližší režim tvrdě potrestal, pokud tedy vůbec žijí… Asi každý tušíme, že život v KLDR nebude zrovna růžový, ale realita je tak otřesná, že si ji ani nedovedeme představit. Severokorejský režim v sobě kombinuje to úplně nejhorší ze všech antiutopických románů a vytvořil skutečnou totalitu, která ovládá sebemenší aspekt života obyvatel (seznam účesů povolených stranou, domovní důvěrnice kontrolující každý pohyb apod.) a až absurdně brání pokroku, aby většinu společnosti udržela v absolutní bídě a nevědomosti. Přístup k elektřině má každá dvoustá domácnost, vojna trvá deset let, pole se plejí ručně a orají motykou, na školách se učí hlavně revoluční ideologie, a to jen žáky z vyšších vrstev; ti méně šťastní namísto toho jen pracují, jsou šikanováni a hladovějí… V zemi panuje tak přísný kastovní systém, že se o osudu člověka rozhoduje již při narození na základě činů jeho předků. Ani dobře situovaní lidé však nejsou v bezpečí, permanentně je špiclují i jejich řidiči a pomocné síly v domácnosti, které jim přidělila strana – a jakékoliv pochybení může vést k degradaci, přesídlení (v lepším případě na venkov, v horším případě do „nápravného“ tábora) nebo rovnou na popraviště. Je to zvláštní schizofrenní svět, kde na jednu stranu vše ovládá ideologie a strach (vyvolávaný třeba exemplárními popravami, kdy musejí i prvňáci přihlížet zastřelení svého spolužáka), na druhou stranu však bují pokrytectví, úplatky a přivírání očí. Cílem toho všeho je pouze vygenerovat dostatek prostředků pro to, aby se vůdci a nejužší elita kolem nich udržela u moci a mohla si užívat blahobytu. (10/10)

18 16.10.2021

Další Kunderův výsměch mládí a naivitě, ztělesněný v až parodicky pojatý životní příběh básníka Jaromila, který nemůže uniknout z milující náruče své maminky. Svou nevyzrálost a nedospělost se snaží maskovat navlékáním různých škrabošek – tu z něj promlouvá malíř, tu se zhlédne v komunistické ideologii. Jeho verše jsou dobré jen tehdy, když nad nimi nepřemýšlí a nestylizuje je, nýbrž když z něj samovolně prýští. A když má jednat sám za sebe, tak je nejistý a selhává, když by naopak měl stát zpět, působí bolest a utrpení. Na konci tak ze všech lyrických a idealistických řečí zůstává jen odporný udavač, který „píše odporné sračky“.

18 12.12.2015

Moje vnímání Pána prstenů je samozřejmě ovlivněné tím, že jsem knihy (hlavně Hobita, ale částečně i trilogii) znal ještě před tím, než šly do kin (také skvělé) Jacksonovy filmy. Vždy když otevírám ošoupané první české vydání z roku 1990, vracím se domů, na důvěrně známá místa, jako bych hrdiny osobně znal a putoval po rozlehlé a opuštěné Středozemi společně s nimi. Tolkien stvořil legendu, naprosto věrohodný svět s hlubokou mytologií a historií, zaniklými říšemi, národy se svébytnými jazyky a poezií. Většina lidí žije své prosté životy, tu a tam ale z hlubin probleskne magie (mohylový duch, dveře do Morie otevírané slovem, bouřící hora Caradhras, Balrog) z dávných dob, jejichž poněkud tajnůstkářskými pamětníky jsou Gandalf, Tom Bombadil nebo melancholičtí elfové, kteří žijí v tajemných hvozdech a zpívají svým líbezným jazykem. Trilogie začíná ve chvíli, kdy se ve světě venku dějí divné věci a v Mordoru povstala temná síla, bažící po dávno ztraceném Prstenu. První díl mám snad nejradši proto, že vyprávění plyne pomaleji, je více času na odbočky do historie nebo života hobitů, elfů, trpaslíků a čarodějů. Jen pomalu se hobití výlet proměňuje ve vážnou výpravu na záchranu Středozemě, z níž se v dalších dílech stává zběsilý kvapík plný tryskových přesunů přes daleké kraje a krvavých bitev velkých armád. (10/10)

17 09.04.2022

Tereza Boučková se v „roce kohouta“ 1957 narodila do rodiny Pavla Kohouta a pod stejným znamením se odehrál i rok 2005, kdy se ocitla na pokraji sil a ze zápisků z té doby vznikl tento autobiografický román. Problémy spojené s dospíváním adoptivních romských chlapců málem zničily její vztah s manželem i s nejmladším (vlastním) synem. Chartistka a „pravdoláskařka“ zažila na vlastní kůži, že ani ta nejupřímnější láska náhradních rodičů nemusí z dětí, citově narušených v raném dětství, vychovat řádné občany. Je to bezcitnost a sobectví v křišťálové podobě, chorobné lhaní a kradení, neexistence odpovědnosti. Okamžiky marnosti a přání „škrtnout tohle mateřství“ střídá „touha neodpískat to“. Ono to ostatně ani moc nejde, osvojení není jako pěstounství a rodičovské odpovědnosti nezbavuje ani vydědění, umístění do výchovného ústavu nebo plnoletost. A to je jen právní stránka, co teprve ta emoční… Autorka za svou nepříjemnou pravdu dostala naloženo od Respektu i dalších aktivistů, ale za odvahu jít s takto palčivou osobní zkušeností na veřejnost zaslouží respekt maximální. (9/10)

17 28.03.2022

Zprvu mě při čtení popuzoval autorův „brexitářský“ konzervatismus, ale postupně se od žehrání nad koncem etnicky homogenní Británie a encyklopedického výčtu teroristických útoků a sexuálního násilí páchaného muslimskými přistěhovalci myšlenkově posouvá dál. A v tu chvíli začíná být kniha nejen znepokojivá, ale i podnětná. Migrace s sebou zkrátka nepřináší jen restaurace s chicken tikka masala a kebabem, ale i netoleranci vůči ženám, gayům nebo židům… A je paradoxní, že liberální „vítači“ zavírají oči před tím, jak málo liberální migranti bývají. Vystoupení z davu a vyjádření kritického názoru pak může vést k profesní degradaci, doživotnímu strachu (Salman Rushdie po vydání Satanských veršů nebo dánský list Jyllands-Posten po publikování karikatur proroka Mohameda) nebo i k násilné smrti z rukou fanatika. Politicky a nábožensky motivované vraždy nizozemského politika Pima Fortuyna a režiséra Thea van Gogha nebo novinářů francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo přitom reálně vedly k omezení svobody slova – dnes už si každý dvakrát rozmyslí, zda svými slovy rozzlobí nějakého muslima. Souvisí to také s tím, že ani podle průzkumů veřejného mínění islám není tak docela tím „náboženstvím míru“, kterým se zaklínali západní politici po každém teroristickém útoku. Jako právníka mě zaujala kritika Evropy, která nejenže se není schopna zbavit nelegálních migrantů, ale ještě fakticky zvýhodňuje lidi, kteří úmyslně přicestovali bez dokladů (občas dokonce neziskovky plédovaly za setrvání odmítnutých žadatelů o azyl, kteří později spáchali teroristický útok). Zdaleka nejlepší z celé knihy jsou části, které přemítají nad filozofickými příčinami současné krize Evropy. Je totiž paradoxní, že se Západ stal osamoceným masochistou ve světě sadistů, který si vyčítá vše od utlačování domorodých Austrálců až po otroctví, zatímco Turecku a Číně odpouští genocidy Arménů a Ujgurů… A zajímavá je i úvaha, že jsme se vlivem zpochybnění Bible a Boha, zákopů první světové války a koncentračních táborů druhé světové války dostali do zvláštní nihilistické fáze existence civilizace, v níž převládá únava, vyhoření a ztráta smyslu života. Není potom divu, že ji ideologicky válcuje muslimská kultura, která je od kritického čtení Koránu nebo sexuální revoluce ještě na hony vzdálena. Mám nicméně pochybnosti o tom, že by řešením bylo přizvání politiků jako Le Penová či Salvini do mainstreamového diskurzu – nelze si totiž nevšimnout, že s sebou nesou silný závan kremelských zájmů. Na druhou stranu, ani ostrakizace těchto politických sil nemůže dlouhodobě fungovat, protože s nimi souzní nezanedbatelná část voličů. Jako obžaloba liberálních politiků, kteří migraci používali jako politický klacek na své protivníky a přitom podceňovali a přehlíželi možná rizika, každopádně tato kniha funguje výborně. (8/10)

17 20.09.2021

Zatímco reálné totalitní režimy k ovládání lidí používaly represi a násilí, Huxleyho vize je jiná – lidé se v ní svobody vzdali sami ve jménu svého bezpečí a štěstí. Rodí se v líhních, jsou predestinováni pro život a práci ve složitém kastovním systému, neznají partnerské vztahy, rodinný život, výchovu dětí ani náboženství. Důraz na štěstí ale vytváří povrchní a infantilní společnost. „Jsme dospělí intelektuálně a pokud jde o práci, ale když jde o cit a touhu, jsme jako děti. A proto jsme se včera spolu vyspali – jako děti, místo abychom jako dospělí počkali,“ vystihuje to Bernard v asi nejlepší větě celé novely. Promiskuita, povrchnost, snadno dostupné drogy, kult mládí a zdraví, lpění na vzhledu, přiblblé poučky a život podle příruček – není to povědomé? Z klasických antiutopických děl je Brave New World pro naši postmoderní konzumní současnost nejdůležitější. Vždyť i my jsme nepraktičtí, změkčilí, zhýčkaní – jako koťátka, co si na zahradě hrají s klubíčkem, aniž tuší, že za plotem čenichají hladoví a zuřiví psi. Nevzdáváme se i my své svobody ve jménu pohodlí a bezpečí (když už ne přímo štěstí)? A je to vlastně špatně, oproti světu válek a nemocí...?

17 19.07.2015

Dystopickou vizi Ruska v roce 2027 napsal Vladimir Sorokin v době, kdy Putin vládl docela krátce a zemi směřoval k opatrné kooperaci se Západem. Přesto už tehdy vystihl nebezpečné tendence, jež jsou hluboce zakořeněné v mentalitě ruského člověka a v posledních letech se zhmotňují v našem světě. Jde hlavně o izolacionismus, zdůrazňující posvátné tradice panenské Rusi proti dekadenci Západu, což je dovedeno k dokonalosti zdí kolem celé země, aby byla ohrazena „od nevíry a puchu pekelného, od kyberpunků proklatých, od sodomitů, katolíků, melancholiků, buddhistů, sadistů, satanistů, marxistů, megaonanistů, fašistů, pluralistů, jakož i ateistů“. Kniha líčí jeden perný den člena carovy gardy (inspirované tzv. opričným vojskem z dob Ivana Hrozného), jenž při vyřizování naléhavých státních záležitosti stihne šikanovat a znásilňovat nepohodlné osoby, rozhazovat korupční sítě, konzumovat kvanta ruských delikates i návykových látek či se zúčastnit „housenky opričné“. Gardisté navenek stavějí na odiv svou počestnost, ale potají se oddávají všem možným neřestem. Toto brutální pokrytectví a elitářství je pro autokracie typické, režimní oligarchie žije v přepychu na úkor ostatních a kdo se jí znelíbí, stihne ho trest. Vyprávění má (místy až zběsilý) spád a pozoruhodný je archaizující jazyk, přesto poněkud vítězí forma nad obsahem, je to spíše pracovní výkaz služebníka režimu než pohled do jeho duše. (8/10)

16 15.05.2022

Poslední dějství války o Prsten uteče strašně rychle, Aragorn přebírá odpovědnost a z hraničáře ve vyhnanství se stává Sauronův vyzyvatel. Celá ta horečnatá snaha zachránit svět a všechny ty manévry armád Gondoru a Rohanu jsou přitom jen snahou odvrátit pozornost Barad-dûr od Frodovy cesty, aby měli dva houževnatí hobiti více času a volnější cestu na splnění svého nadlidského úkolu. „Starý blázne! Toto je moje hodina. Nepoznáš smrt, když ji vidíš?“ hrozí král nazgûlů Gandalfovi, ale ani ty nejmocnější síly Mordoru nejsou všemocné proti odhodlanosti a statečnosti mužů (i žen). Opět se objevuje motiv pomoci z daleké minulosti, ať už je to armáda Mrtvých nebo prastaří Drúadané, kteří provedou rohanské vojsko tajnou lesní cestou skrze skřetí obležení, aby mohlo zasáhnout do bitvy na Pelennorských polích. Zatímco film se soustředí na tuto bitvu, kniha vypráví třeba i o Aragornově cestě Gondorem k hlavnímu městu. Svůj návrat na trůn se ale Elendilův dědic nevybojuje mečem, ale naplněním pověsti, že „ruce krále jsou ruce uzdravitele“. Na konci třetího dílu jsou připojeny dodatky, které ukazují nesmírnou hloubku Tolkienovy fantazie a je až k nevíře, že Středozem opravdu někde za širým mořem neexistuje. (10/10)

16 09.04.2022

Tuto knihu jsem poprvé četl v patnácti, krátce po prvním českém vydání. Do paměti se mi zapsala jako takové odlehčené eseje o našich nedávných dějinách optikou Poláka, který akcentuje některé aspekty, které nám Čechům unikají. Do upraveného vydání jsem se znovu začetl poté, co jsem nadšeně odložil autorovu poslední knihu Není (2018) a potvrdilo se mi, že některé knihy se vyplatí číst znovu. Zjistil jsem, že Gottland je mnohem temnější, než jak jsem si jej pamatoval. Szczygieł si všímá někdy až bizarní krutosti, kterou byli českoslovenští komunisté schopni vynalézt k eliminaci a ponížení svých oponentů. „Tento příběh se nestal. Věci, které se opravdu přihodily, byly mnohem horší,“ poznamenal si Jan Procházka na svůj scénář k výbornému trezorovému filmu Ucho z roku 1970. Brzy dal těmto slovům za pravdu jeho vlastní osud. Režim jej zdiskreditoval, když v televizi odvysílal zfalšovaný rozhovor „od Seiny“ a když rok na to Procházka zemřel, vší silou se snažil zabránit jeho blízkým, aby jej pochovali. Podobně se komunisté nestyděli dehonestovat Martu Kubišovou prostřednictvím fotomontáží pornografických snímků, načež v osmém měsíci potratila, prožila klinickou smrt a další dvě desítky let jí režim všemožně bránil, aby se alespoň nějak živila. Zcela bizarním střípkem pak je, že režim likvidoval i některé budovy, ve kterých vystoupili zakázaní umělci (hlavně Plastici). Kontrastem vůči tomu je pak blahosklonně apologetický přístup lidí typu Karla Gotta, který v rozhovorech zdůrazňoval, že republice přece vozil valuty ze Západu; knize pak dalo název jeho někdejší muzeum v Jevanech: „Ocitnout se v Gottlandu je něco jako získat imprimatur, že minulost je v pořádku.“ Gott je určitým ztělesněním normalizačního Československa, kde „se určité otázky nedávaly“ a kde „se o určitých věcech nemluvilo“, popř. „nevědělo“. Velice silný je také příběh Otakara Švece, jenž se „tak bál svého pomníku“ J. V. Stalina na Letné, že si krátce před jeho odhalením pustil plyn. (A samotný pomník byl sedm let poté „diskrétně“ odstraněn.) Kniha ale obsahuje i pozitivnější postřehy, např. že v rámci neuvěřitelné baťovské expanze ve 30. letech zasedl v porotě architektonické soutěže na urbanistický rozvoj Zlína věhlasný Le Corbusier, nebo že v Praze plné kafkovského „fejku“ ještě docela nedávno žila zcela reálná Kafkova neteř, překladatelka z němčiny Věra Saudková. Naopak poněkud zamrazí při čtení podivného příběhu devatenáctiletého Zdeňka Adamce z Humpolce, který v roce 2003 zemřel jako „hořící pochodeň“ na stejném místě jako Jan Palach… Nové vydání (s metronomem na obálce) obsahuje kromě řady komentovaných fotografií k jednotlivým kapitolám také zajímavý dovětek „Život Gottlandu“. Není náhodou, že se tato kniha stala bestsellerem v řadě zemí (jen u nás měla desítky dotisků), protože je skutečně výjimečným svědectvím o českém národu. Můžeme mít velmi rádi, že máme „svého“ Mariusze Szczygieła. (10/10)

Příběh o znuděné paničce, poblouzněné četbou červené knihovny, toužící po lásce a dobrodružství, které nenachází v manželství s milujícím lékařem v normandském městečku, není nutně vázán na Emu Bovaryovou v 19. století. Naopak, je hodně nadčasový. Není to tak i dnes, že jsou lidé znudění svým životem, touží po dobrodružství, milostných a sexuálních avantýrách, které na ně tryskají z časopisů, televize a internetu? Ženou se za pozlátkem, půjčují si na spotřební zboží a neváží si toho, co mají. (8/10)

16 22.10.2016

Kniha se v Evropě proslavila především svým plastickým a sžíravě kritickým popisem „doby kultu“ v poválečném Československu. To ale rozhodně není největší devizou Žertu. Ten je totiž hlavně výtečným románem, který pomocí poutavé zápletky, stylisticky bravurně rozrůzněnému vyprávění jednotlivých dílů a suverénní práci s jazykem říká opravdu mnoho o lidech, jejich vztazích, tužbách a hlavně emocích – lásce a nenávisti, mstě a odpuštění. Několik lidských osudů se v různých místech a časech proplétá, až je cesta svede do slováckého maloměsta. Když Ludvík pozoruje Jízdu králů, nachází pro ni slovo „nebohost“. To přitom dokonale vystihuje i jeho životní osud a především mstitelskou misi, kterou jel do svého rodného města vykonat na choti svého nenáviděného „kata“ z minulosti. Pak i sám prozře: „Většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů, křivd). Ve skutečnosti je to právě naopak. Vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno.“ Krátce řečeno, velmi silná kniha s řadou chytrých postřehů. (10/10)

16 21.07.2015

Odvážné obnažení milostného vztahu dvou intelektuálů, „přešlechtěného“ spisovatele Janka a „syrové“ studentky Niny. Autobiografické psaní má v české literatuře tradici (třeba Tereza Boučková nebo Ludvík Vaculík), ale Jan Němec je asi první, kdo z vlastní knihy vychází jako narcistní pitomec, a to jak svým chováním ve vztahu, tak i tím, jak se s jeho koncem (ne)vyrovnal a navíc to celé sepsal a předložil světu ke čtení. Ta sebestřednost a přechytralost se projevuje i v (dnes už dost otřepaném) postmoderním střídání stylů od „tříděného odpadu z milostné korespondence“ po jmenný rejstřík, prokládání příběhových částí s výstřižky ze zpravodajských serverů nebo výpisky z četby Durrella, Cortázara nebo Brocha. V těchto chvílích se ale Němec stává pouhým epigonem literárních velikánů a oslabuje to nejsilnější část knihy, kdy autor používá tu nejprostší uměleckou formu – vyprávění. Je to působivý příběh o lásce na prahu třetího tisíciletí, kdy se naše generace kolem třicítky nemůže ubránit dojmu, že se pořád na něco připravuje, trpí nechutí se vázat a klopýtá v kolotoči prchavých lásek a bolavých rozchodů. O tom, že vztahy leckdy stráví rutina nebo lhostejnost a že zoufalý člověk přistoupí i na hloupé a nedůstojné úmluvy, aby svou lásku neztratil úplně… Jan Němec šel s vlastní (místy dost prodřenou) kůží na trh a sepsal knihu plnou kontrastů a rozporů – od dojemného výletu s prarodiči na Pálavě k závislosti na pornu, teatrálním scénám brečení na koberci a házení mobilu do koše nebo k fotce na občance potřísněné semenem. (7/10)

15 03.04.2022

Co se zprvu jeví jako až banální moralita na téma nevěry a (nechtěného?) těhotenství z lázeňského prostředí, se díky Kunderově vypravěčské virtuozitě mění v tragikomický příběh o vážných otázkách jako emigrace, smrt nebo loučení. Spíše než jako román to působí jako přerostlá anekdota, Kundera vládne svým postavám jako nelítostný loutkovodič a hraje si s nimi jako s figurkami na šachovnici ve zrychlujícím se tempu valčíku. A kdo se někdy tuto vídeňskou záležitost pokoušel tančit na maturitním plese, tak dobře ví, že třebaže se zprvu daří držet balanc a tempo, stejně to vždy skončí karambolem a podpatkem zabořeným v noze… Celé je to napsáno opravdu lehce a vtipně, nahlas jsem se smál třeba při scénách s důchodcovským „pořádkovým sborem“ odchytávajícím psy nebo geniální zápletce s „eugenickým projektem“ doktora Škréty. Pokud by ale někdo chtěl podezírat Kunderu z misogynie, zrovna ve Valčíku nalezne dost materiálu – ženy tu vystupují vesměs jako krávy (ať už přihlouplá manipulátorka Růžena nebo zhrzená žárlivka Kamila) a muži jako nonšalantní nevěrníci, trousící na potkání hluboké myšlenky. Na pozadí té lehkosti a toho vtipu se však odehrává hned několik lidských tragédií, v nichž nezanedbatelnou roli hraje jak lidská slabost, tak komunistický režim (nemožnost legálně opustit zemi nebo jít na interrupci bez podrobení se ponižujícímu výslechu před potratovou komisí). Je zajímavé se zamyslet nad otázkou, kterou autor nadhazuje ve své závěrečné poznámce – má vůbec smysl, číst knihy staré desítky let (Valčíku bude zanedlouho padesát)? Ty Kunderovy určitě ano, protože jsou stylově i tematicky napsány tak nadčasově, že takřka nestárnou. (8/10)

15 01.05.2021

Co hrdinství, ideály a obětování se za vlast, ale holky, jazz, žvanění a předvádění se! Inu, mládí bylo stejné před sedmdesáti lety jako dnes, jak Škvoreckého knihy plasticky a s notnou dávkou humoru ukazují. Zbabělci jsou vlastně dekonstrukcí zidealizovaného a zmýtizovaného pohledu na konec války v podání komunistické propagandy a jejich vydání v závěru 50. let proto způsobilo nevídaný povyk. A i dnes obrazy z hektických posledních válečných dnů v jednom východočeském městě překvapí – atmosféra nejistoty a strachu, ale současně i očekávání „šťastných zítřků“, hraní si na vojáky ústící ve zbytečné smrti, proudící tisíce bezprizorních lidí od vězňů z koncentračních táborů po anglické válečné zajatce... „Mladistvá“ kniha formou vyprávění, jazykem i svými hrdiny, ale velmi „dospělá“ svým skutečným sdělením.

15 23.09.2015