Kozel komentáře u knih

Už nějakou dobu jsem se chystal ochutnat literární dílo jednoho z největších renesančních filozofů, jehož jméno rezonuje ještě dnes. Francis Bacon zastával v alžbětinské době mnoho rolí úředních, politických, filozofických i vědeckých, a tak by byla škoda neokusit jeho myšlenkový svět. A rovnou z gruntu utopickým spiskem Nová Atlantida a všeobjímající Eseje.

V případě Nové, potažmo Velké, Atlantidy mě překvapil její kratičký rozsah, stejně jako mě rozesmála poznámka z předmluvy. Vtip a lehkost je vůbec věc, která Baconovo dílo celkem vystihuje, stejně jako civilnost a srozumitelnost. Alespoň v daných případech.

Předně musím podotknout, že s Baconovou utopií mám malou potíž jako s každou jinou - pojednává o ideální společnosti, která působí (ne-li přímo nerealisticky) poněkud povýšeneckým dojmem, jejíž obyvatelé jsou bohorovní a poněkud postrádají individualitu jedinců na úkor naprosté ideologické uniformity společnosti. Nicméně přesto má jeho Nová Atlantida nejednu zajímavou pasáž. Jednak je to geografická polemika s Platónovou Atlantidou, velmi sympatický je odpor tamních úředníků k "dvojímu platu", popis morálně-rodinných poměrů obyvatel nebo celková skladba Atlantidy, ježto je morálně vystavená na křesťanských hodnotách a vzhledově spíše orientálních. Nad vším ovšem jako stožár vyčnívá popis bensalemských "domů", kdy se Bacon ve svých představách o ideální společnosti postavené na vědeckém bádání a spolupráci nejrůznějších oborů vzpírá své současnosti a velmi trefně předjímá dalekou budoucnost, k níž my máme blízko, přestože máme značné rezervy. Ať už rozdělením oblastí působnosti jednotlivých domů nebo představou budoucích vynálezů, mezi nimiž "čluny plující pod vodou" patří mezi ty méně významné. Překvapivé dílko, které si zasluhuje opakovaný průzkum.

V Esejích pak vystupuje zcela jiný Francis. Ještě civilnější, ještě přístupnější, vzletný ve výrazech i příkladech. Čtenáři dogmaticky, natož fanaticky, nekáže, nýbrž střízlivě ukazuje vlastní pohled na renesanční současnost, její neduhy i pozitiva. A to způsobem, který je po uplynulých stále dobře uplatnitelný i na naše dny. Už nejednou jsem v rámci starých spisů zmínil, že lidská přirozenost se nemění, mění se pouze propriety. Jako na divadle. Ač se v tomto souboru jedná pouze o výběr z necelých šedesáti Baconových Esejů, pohlcují nejrůznější témata a především čtenáře.

Nebylo to naposledy, co jsem si přečetl Bacona i o Baconovi. Dílo renesančního myslitele, který zpropagoval vědu v době, kdy společnosti ještě vládly pověry; rebela, který v dobách, kdy církev tvrdě držela otěže dovedl otevřeně říct, že "atheismus člověku ponechává smysly, filozofii, úctu k přírodě, zákony, dobrou pověst - což vše mu může být vodítkem k jisté morální slušnosti, třebas bez náboženské víry"; vysoce postaveného politika, který věděl, že "nic tak nepoškozuje stát, jako když v něm chytráci platí za moudré" a pečlivého pozorovatele člověka, který pochopil, že "svou přirozenou povahu můžeme mnohdy utajit; občas překonat; zřídkakdy vykořenit."

2 22.05.2022

Vpravdě jsem si touto sbírkou od Garamondu mírně naběhnul, byť jsem úplně nevěděl do čeho jdu. Ačkoliv vím, že se vydavatelství primárně zaměřuje na duální čtení, přece jsem chtěl mít v ruce sbírku anglických povídek od Josepha Jacobse, jehož práci lze označit za takový ostrovní ekvivalent bratří Grimmů, v češtině (chyba lávky). Rovnou však musím "Nezkrácený text s komentářem" označit za poněkud zavádějící označení. Už proto, že ze 140 krátkých příběhů sebraných Jacobsem obsahuje tenhle soubor příběhů 22. Nehledě na občas poněkud kulhající překlad. Absenci Jacobsových poznámek ani nezmiňuju.

K samotným příběhům tolik, že je až překvapivé, kolik z nich člověk v různých podobách zná a slyšel (Příběh tří medvědů). Až vyvstává otázka, zda se z ostrovů dostaly na kontinent nebo jejich cesta byla opačná. Víc než o pohádky (O třech peříčkách) se v mnoha případech jedná spíše o balady, bajky (Stračí hnízdo), anekdoty (Moudří Gothamští) nebo místní legendy (Whittington a jeho kočka), mnohdy předávané ústně a poprvé sepsané autorem, díky čemuž je jejich podoba a struktura často zkratkovitějšího rázu.

Velkou mrzutostí je vynechání tak legendárních příběhů jako Tři prasátka a Líný Jack nebo naopak artušovského Jacka, zabijáka obrů či Childe Rowlanda, zmiňovaného v Shakespearově Learovi. Nicméně sbírka slouží svému účelu, kterým je učení angličtiny na zrcadlovém čtení jednoduchých a dobře známých příběhů. Vhodná záležitost pro začátečníky, opakování nebo dětským seznámením se světovým jazykem. Pro studium ostrovních legend a bájí bude vhodnější sáhnout po výběru Keltských pověstí a pohádek, ačkoliv ty se bohužel shánějí hůře než Anglické pohádky od Garamondu.

1 21.05.2022

Tento počin skvěle doplňuje autorčinu knihu "Můj manžel a já". I přesto, že mám menší výhradu ke stylu vyprávění a struktuře textu, z čehož je zřejmé, že Ingrid je primárně přispěvatelkou časopisu. Celkem často opakuje již řečené nebo vysvětluje okolnosti, shrnuje předchozí odstavce. Podobné zestručňování nebo shrnutí obvykle dobře fungují v článcích, kde je normování poněkud omezující, avšak v klasických knihách to není zcela účelné. Není to vyloženě špatně, jen to trochu škodí plynulosti četby, pokud je kniha čtena na jeden zátah. Jednou větou - nejedná se o standardní biografii, spíš vydařený medailon. Toť jediná mínus.

Před čtenářem autorka vykresluje nikoli Philipa, který se zapsal svými průpovídkami nebo stáním dva kroky za svou ženou, nýbrž osobnost skutečně hodnou respektu a pozornosti. Velmi mě zaujal autorčin popis: "Jeho světlé vlasy a modré oči svědčí o severských, vikinských kořenech, zatímco jeho sebekázeň, železnou vůli a pracovní morálku lze považovat za odkaz německých předků. Vévodův smysl pro humor má anglosaské kořeny, typicky ruským znakem je odhodlání neprojevovat emoce na veřejnosti." A to vše na následujících stranách podrobně rozvede do četného výčtu příhod, vzpomínek, citací i odkazů. Vévoda z Edinburghu by z výsledku, věřím, měl radost. Před čtenáři vyvstává v čistě lidské podobě, aniž by ztratil na úctě, která je u jeho pozice v podstatě automatická.

Ze všech kapitol, mě při první četbě nejvíce zaujaly dvě. Jedna je věnována vývoji jeho humoru a veřejného vystupování během úctyhodně dlouhého a činností naplněného života. Ta druhá pojednává o Philipově přístupu k ochraně přírody, přičemž největším překvapením bylo, že byl spoluzakladatelem World Wildlife Fund.

Správný okamžik přistoupit ke shrnutí, jež jsem autorce vytknul na začátku=o) "Philip jak ho neznáte" není regulérním životopisem. Ingrid Sewardová se pokusila zobrazit osobnost, kterou je velmi těžké pochopit, ale jejíž práce pro "rodinnou firmu", monarchii, Velkou Británii i celý svět zasluhuje hlubokou poklonu a může sloužit jako zdroj inspirace. Ačkoliv by to vévoda sám nikdy nepřiznal.

2 11.05.2022

Popravdě nevím, co jsem od této klasiky vlastně očekával; pravděpodobně jakousi francouzskou verzi Krásky a zvířete. To jsem nedostal, naopak se přede mnou rozprostřel hluboce temný a tragický příběh. Což by tolik nevadilo, ba naopak. Tedy pokud by četba ve mně nevyvolala především rozhořčení. Ač nedovedu říct zda rozhořčení nad sebou samým, když jsem ignoroval vnitřní varování, nebo nad Victorem Hugem, protože Victor Hugo je především žvanil. A tak si teď dovolím trochu žvanit taky.

Žvanil to byl zajisté vysoce vzdělaný, o tom není pochyb. Svou vzdělanost totiž dává po celých 500 stran hrdopyšně a namyšleně najevo, přičemž potenciál skvělého příběhu utápí ve vatě, která nebyla ani lehká ani příjemná, nýbrž mě dusila. Namátkou: prvních padesát stran knihy se odehrává při jediné scéně při premiéře hry Pierra Gringora, který se jinak na ději knihy nijak zvlášť nepodílí. Stejný počet stran vede k prvnímu nastoupení Quasimoda, aby opět rychle zmizel z dohledu. Následuje dvacetistránkový architektonický popis historické Paříže, což je završeno větou "shrnuto v několika slovech" zahrnujících dalších deset stran. Takhle prosím ne, cítím se oklamán a uražen. Hugovi trvalo 388 stran, než Quasimodo zachránil Esmeraldu ze spárů zel za zdmi chrámu Panny Marie, po nichž následovalo dalších 150 stran chaosu.

Celá kniha je spíš nahodilou kompilací nejrůznějších scén (tu lepších, tam horších, jindy naprosto zbytečných), dějovou linku a vývoj příběhu aby jeden pohledal, natož pointu. V součtu pak dá hlavní linka dohromady sotva několik stran. Byť je tu několik opravdu zajímavých scén (například vstup do Dvora divů), jsou rychle vystřídány nudou, která pak přejde do Paříže, která je brutální, krutá, hnusná, špinavá až surrealistická (což je myšleno v dobrém). Aby to Hugo rozbil naprosto bezpředmětnou kapitolou o duševní nevyrovnanosti Ludvíka XI., kdy jsem si vzpomněl na Waltera Scotta a připomněl si jeho podání téhož, leč mnohem kratší, zábavnější a výmluvnější.

Vím dlouho, že francouzská literatura není zrovna záležitost pro mě. Pan Hugo svým egem moje tušení potvrdil. A bude mi trvat drahný čas, než budu opět číst francouzského autora. Škoda, že skutečně nápaditý příběh, Hugo tak promarnil.

6 06.05.2022

Královský pár katolických Veličenstvech, Ferdinanda II. Aragonského a Isabely Kastilské, jsou ohromnou veličinou v rámci konce středověku. Jejich jména proplouvají prameny přímými a nepřímými, přímo i nepřímo. Za dobu svého panování měli ti dva vliv na při nejmenším dvě zásadní epizody dějin. Jednak objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem, ale hlavně dobytí Granady, čímž skončilo období posledního muslimského emirátu na území Evropy. Jak zánik al-Andalusu, tak vůbec jeho existence, je přitom (jak se mi zdá) záležitost v obecném povědomí poměrně přehlížená. A tu nastupuje Argo, které v rámci své famózní edice Memoria medii aevi nabízí čtenářům dvě krátké kroniky z obou stran konfliktu.

Ta první je z pera neznámého muslimského autora a zaměřuje se především na vojenskou část událostí. Zaujaly mě zvolání, které následují po každém zmínění Boha, což je v kontrastu s křesťanskými kronikáři, u nichž taková zvolání nebývají zvykem. I autorovy soudy jsou docela kontrastní - muslimské vládce a vojáky silně chválí, zároveň však prudce odsuzuje za jejich chyby vedoucí ke ztrátě al-Andalusu. V závěru pak po prohrané válce prosakují informace o vystěhování muslimů do Afriky a chování vítězného aragonského krále.

Druhá kronika, respektive zpráva, je z pera Hernanda de Baeza. Španěla ve službách muslimské vyšší třídy. Čtení je to odlišné a civilnější, avšak o nic méně zajímavé. Byť je to kompilace různých událostí, které Hernandes sesbíral, jsou to příběhy pozoruhodné, které se výborně doplňují s předchozí kronikou. Baeza je více zaměřen na intriky i jejich odraz na každodenním životě na obou stranách barikád.

Tyto dva malíře slova doplňuje krátké kritické shrnutí tehdejších událostí, a tak před čtenářem roste stručný a ucelený obraz zániku poslední muslimské bašty na starém kontinentě, jejíž hmotné pozůstatky je možno obdivovat do dnešních dnů.

1 25.04.2022

Každý ví, že Kryštof Kolumbus objevil Ameriku. Málokdo aspoň rámcově ví, kdo Kryštof Kolumbus vůbec byl. V češtině se moc knih o tomhle admirálovi a místokráli ve službách patrně nejvýznamnějšího španělského královského páru sehnat nedá. Náhodou jsem narazil na tuto biografii od De Lollise a mohu konstatovat, že jsem měl šťastnou ruku.

Celkově je autorův styl vyprávění příběhu lehce kontroverzní (avšak zábavný); jako jeho předloha. Zcela otevřeně, někdy až nekriticky, se přiznává k obdivu Kolumba. Jindy až arogantně sebejistě dává najevo, že on rozřešil nějakou kolumbovskou záhadu. Zároveň De Lollis sympaticky klade citace pramenů vedle sebe, porovnává je mezi sebou a před čtenářem odkrývá své hypotézy. Tímhle způsobem se v současnosti biografie či knihy o historii už moc nepíšou (pokud vůbec).

Posuzovat osobnost Kryštofa Kolumba a zaujmout k ní nějaké stanovisko je věc náročná. Ne-li nemožná. Přiznávám, že mnoho sympatií tento objevitel, který se stal obětí vlastních mamonů a představ, u mě nevyvolal. Ostatně od roku 1492 do smrti žil v iluzi, že byl v Indii, ne na novém kontinentě. Občas si protiřečil, často nadnášel a je nemálo zajímavé, že ačkoliv jeho objev byl bez diskuzí přelomový, vyvolal zároveň více zla než dobra. Což u objevů nebývá tak úplně obvyklé.

Ocenit je dlužno dovětky v podobě souhrnu všech čtyř výprav, výňatku z lodních deníků i dopisů a v neposlední řadě dovětek Oldřicha Kašpara. Má-li někdo zájem o osobu Kryštofa Kolumba, byť jen pro namátkové seznámení se, pak mohu tuto knihu italského historika jednoznačně doporučit.

3 21.04.2022

"Ave Caesar. Ave já."

Ohromující, jaké množství informací se dá vměstnat do sedmi krátkých knih. A navíc jakým způsobem. Julius byl evidentně taktik mečem i slovem. Caesar je totiž neomylný, prozíravý, blahosklonný, smířlivý, vítězný. A předně roven římským bohům. Z pohledu o více než dva tisíce let později je Caesarova propaganda, sebeprezentace a snaha o objektivnost pomocí vyprávění ve třetí osobě úsměvná, zábavná a lehce proniknutelná. V tom podstata a význam Zápisků o válce galské zajisté netkví.

Nedocenitelnost tkví v informační hodnotě o světě s blížícím se počátkem našeho letopočtu. Množství jmen osobních i místních by vyžadovalo rozsáhlou znalost antiky nebo alespoň poznámkového průvodce. Nicméně hlavně popisy jednotlivých tažení, vojsk, rozložení vojenských táborů, jednotlivých taktik, strategií či společensko-kulturních rozdílů má pro nedostatek dalších pramenů naprosto klíčovou a těžko překonatelnou roli pro profesionální historiky i amatérské zájemce o historii. Což je nepochybně jeden z důvodů, pro zvýrazněné části i fakt, že to nebylo naposledy, co jsem knihu do ruky vzal.

Pramen ve zcela vzácné, v různém významu pojmu, a unikátní podobě. Čitelný mnoha způsoby.

2 11.04.2022

Ve vší hluboké úctě k ČsOL, legionářům samotným i Jeronymu Holečkovi, musím se zklamáním bohužel říct, že tahle kniha se moc nepovedla. Tedy čtenářsky pro mou osobu tomu tak bylo.

Vzdor anotaci jsem dostal úplně jiné čtení, než jsem čekal. Což by nevadilo, kdyby samotný obsah byl, řekněme, zajímavější. Svou roli sehrála i úprava textu od Karla Šustáka (možná i ediční práce nakladatelství Epocha), kdy z "přiblížení vysokým nárokům čtenáře 21. století" často slovosledem promlouvá jakýsi hybrid mezi gramatikou 30. let a tou současnou. Původní vydání z roku 1933 jsem nečetl, tak nemohu ony úpravy porovnat, avšak ve vydání z roku 2019 na sebe obě pojetí češtiny docela nepěkně naráží a ubližují plynulosti četby.

K samotnému příběhu. O legionářích, jejich příběhu a jednotlivých osudech se mluví ostudně málo. Proto i autobiografické romány mají svou velkou cenu. V případě Návratu je to často spíše taková "samoterapie písmem" ve třech oddílech. Postava Garaji mi byla nesympatická, jeho milenecké epizodky věnované Věře přímo otravné a v paměti toho moc nezůstane. Nejzajímavější části byly ty bezprostředně se týkající samotného Jeronyma, především o návratu do Československa a nasazení v oblasti slovensko-maďarských hranic. Nejvíce pak ve třetí - a z mého pohledu nejpovedenějším - díle. Tyhle úseky byly příjemným kouskem skládačky o událostech, o nichž je obecná znalost téměř nulová. Aspoň za sebe, o dění na východním konci nové republiky jsem dosud neslyšel a přitom stojí za nemalou pozornost.

Byť to tak nejspíš zní, opravdu nechci knihu jenom shazovat. Našlo se pár úseků, myšlenek a komentářů, které stály za pozornost. Jako knihu o československých legionářích či konkrétních osudech bych Návrat spíš nedoporučil a trochu se stydím za svou volbu. Z práce ČsOL vyšlo a vychází mnoho jiných knih, které naše legionáře našincům přiblíží mnohem lépe. A po nich sáhnu na budoucno.

2 08.04.2022

Věřím, že kdo se jednou dostal do kontaktu s Nautilem (v jakékoliv verzi), už ho z hlavy v touze stanout na jeho palubě nedostane. V mém případě to jednoznačně platí a od dětství si na něj čas od času vzpomenu. Očima dospělého jsem si znovu přečetl Dvacet tisíc mil pod mořem a téměř celou knihu jsem opět nevycházel z úžasu a podmanivosti epického příběhu. Byť částečně z odlišných příčin, než tomu bylo kdysi v ranném mládí.

Jules Verne napsal (ve více významech) fantastickou ódu na vodní království planety Země. Ač je to evidentní a známé, přesto si to zasluhuje znovu podtrhnout. Výčet tvorů a popisných obrazů, které autor mořskému světu věnuje, je ohromující a dráždící představivost. I za cenu, že někdy jsou tyto části až ubíjející a zhruba od 300. strany díky tomu čtení začalo lehce ztrácet na přitažlivosti na úkor příběhové linky. Verne tu krom encyklopedických znalostí a poučení podává i nejedno poučení morální, včetně takových, které předpovídaly nejeden světový problém současnosti.

Jelikož Verne je velikánem žánru sci-fi, samozřejmě nechybí technika, čehož je Nautilus obrazně i fyzicky největším příkladem. Ačkoliv 19. století platí za století páry, nemohu se zbavit myšlenky, že mnohem podmanivější byla a je síla elektřiny. Ve fantastické literatuře té doby elektřina sedí na trůnu moci. A platí to dodnes, ať už v rámci každodenního života nebo třeba steampunku.

Shrnuto podtrženo, Dvacet tisíc mil pod mořem je vynikající dobrodružnou knihou, která sice má svoje slabá místa, nicméně ústřední (a vlastně jediná) čtveřice postav kapitána Nema, Neda Landa, Conseila a profesora Arronaxe svými dobrodružstvími na palubě nejslavnější ponorky baví zcela oprávněně nejrůznější věkové kategorie bez ohledu na letopočet, který se aktuálně píše.

Poslední věta patří k vydání pod záštitou Dobrovský. Jejich knihy často a zcela po právu zasluhují kritiku po redakční, ediční a tiskové stránce. Ovšem v tomto případě se veškerá chybovost naprosto vytratila v neproniknutelných temnotách. A to je moc dobře, neboť to prohlubuje čtenářský zážitek.

14 23.03.2022

Jsem rád, že jsem si nejdřív přečetl mladší Roxanu, než došlo na srovnávání s Moll Flandersovou. To proto, že Mollin příběh je, ve vší úctě a vzdor veškerým podobnostem s mladší knihou na podobné téma i faktu, že kniha není vyloženě spatná, jednoduše slabší. Dalo by se říct, že v každém směru.

Moll, narozená v Newgateském vězení prošla drahou prostitutky, vypočítavé podvodnice i prominentní zlodějky, aby se v témž vězení mohla znovuzrodit a na konci životní dráhy konečně dojít poklidných časů. Vyprávění, kterým čtenáře do své životní dráhy Moll zasvěcuje, podle standardů Daniela Defoe plyne nepřerušovaně a zajímavější pasáže střídají ty vyloženě nudné, občas se opakuje, občas se nejrůznější vrstvy prolínají. Nechybí klasické Danielovo přehánění i hromadění paradoxů, ač tentokrát to vše přesahuje hranici uvěřitelnosti a lepší zásah. Stejně tak se moralizující zuby spíše drolí, a tak na téma vlivu okolností zrození a výchovy na životní dráhu můžeme najít jiné zajímavější knihy.

Roxana totiž dovedla ve mně coby čtenáři vyvolat emoce; hotovou bouři, která vrcholila pohrdáním. Kdežto Moll působí jako mlhavá postava nekonkrétní osoby, jež má spíš představovat celou skupinu lidí. Defoe byl kulišák a jeho knihy nutívají k zamyšlení jak v částech, tak v celku, se čtenářem si pohrává a význam svých textů mu nedává "zadarmo". U Moll Flandersové jsem však značně bloudil po jádru věci, aniž bych docílil přesného zásahu.

5 14.03.2022

Předně musím přiznat, že ačkoliv jsem tenhle cestopis otevíral s obavou, že to bude náročná četba, přece jsem se s čtením trápil nad očekávání nezvykle dlouho. Cestopisy bývají pro mne vždycky náročné. Jestliže je napsán přírodovědcem, a ještě takovým, který nekompromisně změnil vnímání světa, pak je to tvrdý oříšek. Na druhou stranu celkový obsah této knihy přesahuje jakékoli hvězdičkové hodnocení.

Jak se svět z přírodovědeckého hlediska občas dělí na dobu předdarwinskou a postdarwinskou, pak osobnost samotného Darwina lze dělit na "předbeaglovskou" a "postbeaglovskou". Zatímco obecná představa Darwina zobrazuje staršího profesora s mohutným bílým vousem a obočím s mírně zachmuřeným výrazem, v Cestě kolem světa ke čtenáři promlouvá třiadvacetiletý mladík s naprosto ohromující pozorovací schopností, který je plný životní energie, neutuchající zvědavosti, pečlivosti, pružných svalů, lovecké vášně. To vše mu pomáhá oslovit své čtenáře i hledat cesty, kterými díky této plavbě pomohl změnit svět.

Kniha, která je mixem dvou knih pojednávajících o cestování na palubě Beaglu, zahrnuje až čtenářsky zdrcující popisy přírody, ale také spoustu vtipných historek, úvah ze sociologie, politiky, ekonomiky. Darwin se nezdráhá kritizovat i chválit. Jeho kritika otroctví či pracovních podmínek, stejně jako popisy kolonizace Jižní Ameriky nebo zkazky o probíhajících indiánských válkách jsou dnes přidanou hodnotou vyprávění srovnatelné s prameny. Stejně tak lze během těch několika let na Beaglu pozorovat autorův osobnostní rozvoj i změnu vědeckého myšlení a smýšlení. Nehledě na přínos přírodovědě, z něhož je možno dodnes beze studu čerpat a který mě nejvíce oslovil v případě popisu teorie vzniku korálových útvarů. Geniální.

Nezdráhám se tvrdit, že Darwin je jedním z poslední (či posledních dvou) generace, která mohla a také viděla "čistý" svět před tím, než se stal moderním, globalizovaným a z mnoha hledisek poněkud špinavým. Tahle kniha jednoznačně zasluhuje čestné místo mezi svazky o přírodě. Ať už ji člověk čte jakýmkoliv způsobem, po 170 letech má Cesta kolem světa stále silnou výpovědní hodnotu. Taktéž musím pochválit edici z roku 1955, která je plná ilustrací, včetně vložených map, výborného překladu a bohatého poznámkového doprovodu.

4 10.03.2022

Pokud sám Walter Scott považoval Starožitníka za svého osobního favorita, naprosto se nedivím a rád kvituji. Náramně jsem si tenhle příběh užil a bavil se - ku svému překvapení občas i hlasitě. Stránka střídala stránku rychlostí větru prohánějícího se skotskými vřesovišti, jehož šum pozvedával k životu mnoho obrazů a scén. Velikou devízou románu zasazeného do velmi zdánlivě poklidného okolí Fairportu je až groteskní komika, povstávající především v ústřední postavě amatérského sběratele starožitností a bibliomaniaka (to je krásné slovo) Jonathana Oldbucka a všudypřítomného žebrajícího modrokabátníka Edieho Ochiltreeho.

Ačkoliv teritoriálně, časově ani počtem charakterů není Starožitník nijak rozsáhlý, bohatě to Scott nahrazuje zápletkami hlavními i vedlejšími, skeči, dialogy a jednotlivými scénami. Zmíněná hlavní postava, Jonathan Oldbuck, jednoznačně patří k těm největším a nejlepším osobnostem, které Scott kdy stvořil. Starý osamělý cynik se silnými sklony k jízlivému sarkasmu nejvyšší měrou potěšil mou duši svými hláškami, popichováním podloudného Dousterswivela i horkokrevného synovce Hektora, schopností o nejmenším kameni vyprávět při sebemenším popudu sáhodlouhé přednášky každému kdo je ochoten (případně není ochoten) poslouchat. A ty domácí rozepře s ženským pokolením, to je samostatná kapitola. Přitom je ten člověk takový dobrák od kosti.

Edie Ochiltree nezůstává příliš daleko pozadu - asi tak dva kroky - ačkoliv stářím i chudobou kulhá. Už proto, že má ohromnou schopnost být vždy ve správnou chvíli na správném místě. A mnoho vědět. Ostatně, kdo by starému vojáku odepřel jeho kousek chleba a doušek vody, když je žebrákem s královým posvěcením? A tak jsou tihle dva v dokonalé symbióze a největšími tahouny příběhu, při jehož tvorbě se Scott musel značně nasmát a jeho smích se musel rozléhat domovem. Zajisté těm dvěma sekunduje skupinka menších postav, které však příběhem proplouvají v ostřejších přechodech, kdy se na scéně opakovaně objevují a zase mizí.

Román Starožitník celkem nepochopitelně přešel do určitého zapomnění mezi autorovými díly. Je trochu odlišný, není tak tajemný jako Klášter, tolik historický jako Kenilworth, natož dobrodružný jako Ivanhoe nebo velkolepý jako Talisman. Stojí a obstojí zcela sám. Přitom je to kniha výborná a je celkem vydařenou příkladem tomu, proč Jane Austenová neměla Waltera Scotta zrovna v lásce=o)

4 03.02.2022

Výborná kniha o dějinách země červeného draka a jeho svérázném národu, který je v kontextu Velké Británie celkem neoprávněně přehlížený, ačkoliv svou houževnatostí a povahou nejednou významně ovlivnil vývoj centrálního sídla ostrovů - od Artuše přes Tudorovce a uhelné impérium po brexit. Paní profesorka Říchová předložila skvěle dopodrobna rozepsaný "timeline" Walesu. Text členěný do v podstatě jednotlivých přednášek pojímá nejrůznější témata včetně politického vývoje, ale i demografického, kulturního, ekonomického, náboženského a společenského. Tak jak by tomu mělo u syntéz být. Zároveň však člověka neubíjí soupisem nezáživných dat. Naopak na sebe jednotlivá témata a éry plynule navazují. Knihu je tak možno číst jako celek i jako přehledný "slovník". A na kvalitě se nijak negativně neprojevuje skutečnost, že s nastupujícím dvacátým stoletím se autorka zaměřuje především na svůj "rybník" politických systémů, čemuž odpovídá i čím dál detailnější popis dění na západním pobřeží ostrova.

Walesu touto knihou, troufám si říct, autorka složila úctyhodnou poklonu. Korunováno ještě dodatky - chronologickým soupisem významných dat i seznamem (skutečných i "symbolických") vládců jednotlivých oblastí. Pro mě je patrně nejvíc fascinujícím aspektem Velšanů to, že celou svou historii přežili a přežívají důrazem na jedné jediné věci. Na velštině. Dokud přežije jejich jazyk, myslím, že o Wales není třeba míti obavy. I přesto, že na své vítězství červený drak stále ještě čeká.

5 30.01.2022

Jakkoliv jsem si zatím čtené Conwayovy knihy příběhem hluboce užíval, musím přiznat, že u Chmurných dnů se nadšení příliš nedostavuje, přestože se tahle krátká novelka čte téměř sama. Děj bych zařadil k psychologickému románu, dost možná by se dal označit za jeden z prvních, přesto sžít se s vypravěčem Basilem Northem mi činilo značné potíže. Ač sám v úvodu, i během vyprávění, upozorňuje, že je třeba, aby se čtenář stal jím samým, měl jsem spíš nutkání k vyslyšení jeho slov, abych v případě odporu knihu co nejdříve odložil. Jeho činy a myšlenkové pochody hraničí spíš s šílenstvím a nepochopitelností, než vyloženou neuvěřitelností. Nejistý, úzkostný, nesoudný, chvílemi sobecký, roztržitý a pomatený, takovým byl Basil North. Zatímco jeho vyvolená Philipa zpodobněním utrápených žen, hryzajícího svědomí, zdrcujících nejistot a hlubokého traumatu. Na stejné téma však existuje - a existovalo - mnoho více povedených knih (namátkou zmíním Dvojí život Heleny Grahamové). Tyto dvě postavy jsou základními, a téměř výlučnými, postavami knihy, ještě násobené určitou sobeckostí Basilovou. Těch pár dalších charakterů tvoří spíš jen "křoví", které je spíš přehlíženo a vnímáno jen instinktivně.

Škoda, Conway za svou krátkou spisovatelskou dráhu napsal ohromující knihy. Chmurné dny však patří k těm, které jsem si jednak příliš neužil, ale hlavně je patrně zcela nepochopil. Možno dáno mým vlastní nastavením. Možno dáno tím, že tahle kniha nedokázala přežít svou dobu uvedení v roce 1885.

2 09.01.2022

"Celý svět je šílený". Je plný melancholie a bláznů. Bláznem je "ten, tamten i tenhle", taky autor Anatomie a bláznem je čtenář jeho knihy. Pokud by měl někdo pocit, že "všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo", tahle kniha ho nepochybně přesvědčí o tom, že bláznem je každý bez výjimky. Robert Burton, knihovník a kazatel v jedné osobě, vydal roku 1621 naprosto brilantní knihu o stavu lidské mysli, která je zrcadlem všem a každému. Královsky jsem se bavil její četbou, naprosto skvostnou předmluvou a celým tím bludištěm myšlenek, které se strefují tak přesně i po 400 letech. Ostatně, mění se jen a pouze prostředí.

Rozhodně to není jednoduchá kniha. Můžete ji číst kolikrát chcete a pokaždé se vydáte jinou cestou, jiným směrem, přehlídnete toto, přehlídnete tamto, vrátíte se tudy (cestička podobná jakou se o sto let později vydal Sternův Tristram Shandy, což skutečně není náhoda). Mimo všechno ostatní, včetně úctyhodnosti rozsahové i obsahové, je Anatomie melancholie prací skutečně vědeckou ve značně specifickém pojetí. Robert Burton ukazuje svůj šibalský úsměv satirika jako na svém portrétu, což volně přechází na tvář čtenářovu, jindy je oděn oblekem knihovníka, který vymění za kazatelskou tuniku.

Velmi mě zaujala bravurní Burtonova vlastní Utopie, budiž odpovědí na utopické práce nejen Thomase Mora nebo Francise Bacona. Za pozornost rozhodně stojí nekonečné citace a parafráze klasiků i Burtonových současníků a práce s nimi. Nemálo zajímavý je pohled do lékařství a astrologie 17. století, zde uvedeno do praxe. Stejně tak filozofická část, zahrnující mikrokosmos člověka, makrokosmos světa, samotný vesmír, ale i náboženství nikoli dogmatické (ač emotivní a silně protiřímské). A pak, zcela samozřejmě, autorova satira, která dalece překonává štiplavostí Erasmovu Chválu bláznivosti.

Bohužel má vydání i temnou stránku, za níž Robert Burton skutečně nemůže. Nicméně, i jako melancholik, jsem pochopil, jak se projevuje, když v člověku vaří černá žluč. Stejně tak už vím, proč Burton tak hojně doporučoval všem podávat čemeřici. Tuhle léčbu bych doporučil jak překladateli (byť překlad jako takový je dle mého povedený a skvěle čitelný), tak autorovi doslovu (u něj by se překlad hodil). Dosud jsem nepochopil - a nejspíš nepochopím - "dobrý" a neochvějný český zvyk nepřekládat celou knihu, ale pouze výňatek, výbor, vykuchanou verzi, čímž je celé dílo naprosto zprzněno a čtenář dokonale nas*án. Korunováno ještě nehorázností Karla Theina, který v doslovu cituje z nepřeložených částí a dává na odiv své vědění zaheslované naprosto nesmyslnými větami. Doslov je tak krásným paradoxem k ním uvedenému citátu Waltera Benjamina "Popis zmateného není totéž jako zmatený popis". Jsou to blázni, pomatenci. A mám takový dojem, že to není tak dlouho, co jsem četl velmi jízlivou kritiku osob jim podobných. Napsal to nějaký Robert Burton.

3 07.01.2022

Kompanie ve složení profesor Lidenbrock, Axel a Hans vytouženého středu Země nedosáhla. Za to Verne dosáhl skvělého příběhu vyprávějícího o naší planetě za pomoci mnoha logií - mineralogie, paleontologie, archeologie, antropologie, meteorologie, geologie, biologie a dalších, na něž si teď nevzpomenu. Opravdu krásně vyprávěný a svižně plynoucí příběh o cestách ústřední trojice do útrob naší matičky. Tak silný, že není s žádným podivem, když Verneova kniha vyvolává touhu po podobných dobrodružstvích a studiích, ať už vědeckých či pro vlastní zábavu. Jako dospělého mě příběh zaujal i svým stářím pro odkazy na některé vědce, geografické odlišnosti tehdejška s dneškem, nebo události ve vědě. Je zároveň trochu škoda, že má starší čtenář, který předlohu dosud nečetl, příběh mírně zkreslen bezpočtem adaptací přímých i nepřímých (od filmů, seriálů až po konfrontaci s Doylovým Ztraceným světem nebo naší Cestou do pravěku). Označím-li svou patrně nejoblíbenější pasáž, pak to bude souboj dvou velkolepých tvorů - ichthyosaura a plesiosaura na hladině Lidenbrockova moře před pohledy hrdinů knihy.

Mimoto mě zaujala ještě jedna věc, kterou však nedovedu zcela rozluštit. Inu, nakladatelství Omega... Axel, který příběh vypráví, má na stranách 146-149 (vydání z roku 2020) značné potíže s chronologií (ach ty logie), kdy si ohromně plete posloupnost dnů i datumů. Podobně jako když profesor Lidenbrock hovoří se synovcem o tom, že sopka Sneffells vybuchla naposledy roku 1219, zatímco Axel později několikrát onu sopečnou činnost datuje rokem 1229. Nerozhodnost má tkví v neschopnosti rozlišit, zda lze tuhle chybovost přišít Verneovi, přičemž by to u někoho jeho formátu bylo překvapivé, nebo českému překladu Omegy, protože v jejich případě nejsou chyby, překlepy a pomýlenost nijakým překvapením, dokonce to lze spíš považovat za reklamní značku.

Ať je tomu jakkoliv, Cesta do středu Země je velmi příjemným příběhem pro dvě tři odpoledne, díky kterému čtenář nechá povrchový svět daleko daleko za sebou. Či nad sebou a užije si svět, který je uzavřen žulovou klenbou.

9 05.01.2022

J. S. Mills v polovině 19. století, kdy jeho země byla určující velmocí v mnoha směrech, ač zároveň plná extrémů, jež si dnešní člověk nedovede představit, vydal úvahu ve snaze určit, kde je pomyslná velmi tenká hranice mezi posvátnou individuální svobodou, nezbytnou kontrolou/revizorstvím státu a vzájemného prolínání. V mnohém jeho myšlenky značně předbíhají svou dobu předznamenávající liberální demokracii. V mnohém jsou jeho myšlenky značně aktuální i dnes, včetně momentů, kdy zmiňují možná rizika a kontroverzní situace. I přesto, že pro současného čtenáře se některé autorovy úvahy mohou zdát podvědomě zcela jasné, nijak revoluční nebo šokující. A přitom jimi jsou. Hlavně proto, že to, co dnes bereme samozřejmě, Mills pojmenoval celkem konkrétně, byť mnohdy složitě (a nepochybně na tom má roli i čeština roku 1891). A také proto, že i dnes můžeme pozorovat autorem zmiňovaná rizika a bolavá místa.

Onu individuální svobodu podává z několika úhlů - filozofického, morálního, společenského, politického. Užití jeho příkladů je velmi trefných, používá především podobu víry, což je vděčná oblast jednak pro svou vypjatost, srozumitelnost i fakt, že v nejrůznější podobě a situaci se s tím potkal každý. Za celý spisek jsem se podivoval nad tím, jak často s autorem souhlasím, kvituju jeho postřehy, aniž bych cítil potřebu dementovat jeho vývody. Ačkoliv je nepochybné, že se v ledasčem mýlil tehdy a něco z toho lze za mylné považovat v současném světě. Autor však nepředkládá žádnou definující jedinou pravdu, nepodává ani utopický náhled ideálního světa, nýbrž velmi střízlivě a nahlas uvažuje.

Mnoho stálo za povšimnutí, například:
"Nemůžeme býti nikdy jisti, že mínění, které hledíme udusiti, je mínění nepravé, a kdybychom i tím byli jisti, bylo by přece ještě křivdou je dusiti."
"Klidná hladina života často zkalena bývá pokusy o zavedení minulého zla jako o zavedení nových dobrodiní."
"Pravda získává více omyly toho, kdo se svědomitým studiem a přípravou myslí samostatně, než pravými názory těch, kdo se jich drží jedině proto, že neodvažují se mysliti sami."
"Není požadavkem svobody míti volnost vzdáti se jí."
"Trvalá cena státu zakládá se konečně jen na ceně individuí jej tvořících."

2 03.01.2022

Doposud mě Hugh Conway okouzlil dvěma romány, kdy se podivuju, že autoru není věnována větší pozornost. Tentokrát jsem sáhnul po dvou povídkách, byť jedna rozsahem je téměř rovna novele. A opět jsem nebyl zklamán. Respektive a přesněji, jak to u souborů bývá, přece jen byla jedna část "slabší".

Tou slabší polovinou byla kratší "Povídka o jednom sochaři". Že je láska mnohosečná zbraň, to je dosvědčováno mnoha romány i životními situacemi. Nejinak je tomu v případě Geralda a Evženie, které dělí společenské postavení a rozděluje nejistota vlastních citů i fatálnost činů. Leč autor do příběhu vložil tolik romantického a těžko uvěřitelného patosu, že se to mé poněkud tvrdší kůži chvílemi zajídalo. Povídku jsem si užíval až v okamžiku, kdy se na scéně objevilo nejslavnější sochařské dílo hlavního aktéra a děj se počal lámat do tragického konce. Tady happy end vskutku nelze očekávat. Ne, že by se povídka špatně četla či snad byla vyloženě nudnou. Bude však patřit do kategorie těch, které před očima a fantazií čtenářovou spíše jen projdou, aniž by zanechaly hlubšího a trvalejšího dojmu.

Zcela odlišná úroveň a záležitost je (dovolím si říct) novelka "Ostny a hroty". To bylo něco famózního a pohlcujícího. Hlavní postava, Julian Loraine, mi svým osudem a úvodem životním v mnohém nápadně připomněl Conwayovu knihu "Živ či mrtev?" a osudy Phillipa Norrise. Jmenovitě neznámý rodinný původ, dávka izolace od okolního světa, odchod na studium... Podobně tak i hlavní kostra příběhu se záměnou identit a pozadím rodinných tajemství připomene nejednu obdobnou knihu. Ničemu to však nevadí. Conway totiž rozehrál naprosto skvělé trojúhelníkové drama postav Juliana, Violy a Granta na trase Somersetshire-Švýcarsko-Francie. Silná, téměř hmatatelná duševní trýzeň Julianova provází celé jeho vyprávění. Svěží tempo děje připravuje čtenáři výborný zážitek, který jsem si skutečně užil. Podobnou jízdu jsem pocítil při tandemu Dickens-Collins v "Nikudy ven!".

2 29.12.2021

První díl románu (překladové vydání 1950) je nepokrytou, neobvykle otevřenou a vášnivou kritikou Spojených států očima Martina Chuzzlewita mladšího a zároveň velkou devízou Dickensova šestého románu. Druhá část knihy, tedy tato, je pak více typicky dickensovská, kdy většinu děje zabírají osudy především Tomáše Pinche. Román pak vrcholí v roli, či spíš režii, Martina Chuzzlewita staršího.

Zdá se mi, že na Dickensův styl je v knize poměrně málo postav, a tak je to kniha rozsáhlá spíše samotnými ději než jejich aktéry. Postavy a postavičky jsou vyvedeny bravurně, vyprávění nabízí mnohou úsměvnou scénu, dramatické zápletky, úvahy, překvapivé zvraty, ale také typický autorův sentiment, který závěr příběhu zavlažuje jako ona fontána náměstí Templu. Ačkoliv Dickens většinou maloval postavy jasně stojící na straně dobré nebo zlé, tady tu jednoznačnost v některých případech stírá. Sesterská dvojice slečen Pecksniffových, především Merry, změna povah obou Martinů či madam Todgersová nebo Tigg/Montague budiž příkladem. A podobně jako si autor vybil zlost - či osobní zklamání - na americké společnosti, na svých záporných postavách též nenechal nit suchou. Především u Pecksniffa, z něhož si udělal skutečného otloukánka obrazně i doslova, a Jonáše Chuzzlewita, jehož darebáctví hraničí až s démoničností.

Abych shrnul pocity, Martina Chuzzlewita jsem četl před lety a dosud si jasně pamatuju onu část amerického dobrodružství. Osvěžit si zbytek bylo nanejvýš příjemné a příběh mě pohltil zvlášť druhou polovinou děním v Londýně, kdy se zápletka kupila, jednotlivé osudy se blížily ke srážce a nastávalo jejich rozplétání. I když je Dickens obecně znám rozsáhlostí a propleteností svých příběhů, v případě téhle knihy se toho děje skutečná spousta - oba Martinové, Tomáš Pinch, Pecksniff a jeho dcery, Tigg/Montague, Marek Tapley. Což má za následek, že čtenář se občas ztrácí v dějové lince a jejích souvislostech. Přesto je výsledkem opětovně malebný dickensovský svět plný života, barev, emocí a obrazů, které poskytují velký zážitek. Tohle jsou totiž knihy, kde se skutečně nevyplácí spěchat.

2 28.12.2021

Blíží se Vánoce. Je adventní neděle. Proč onen sváteční čas nestrávit ve společnosti lehce mrazivých hororových vyprávěnek (to je boží slovo), které za svého času viktoriánského byly tolik oblíbené? Navíc mají příjemnou sílu dodnes a dovedou čas potemnělý zimním obdobím velmi zpříjemnit. V případě šestice povídek vybrané a zpracované Pavlem Pecháčkem to určitě platí. Rozhodně z větší části.

Všichni autoři jsou pro mě novými jmény, přestože ve své době patřili mezi autory významné. V češtině je možno z jejich díla najít pouze pár povídkových příspěvků, včetně těch uvedených zde. Přiznávám, že ta sbírku otevírající a dle slov editora povídka nejslavnější - Cestovní vak od Algernona Blackwooda - byla pro mě tou jasně nejslabší. Je taky fakt, že se od ostatních svou stavbou mírně liší. Zatímco ta ostatní pětka je mi mnohem bližší. Dovolil bych si říct, že přesně dle gusta - pochmurné anglické počasí, stíny naplněná sídla, temná zákoutí i tajemství. Jednoduché a stále efektivní (i efektní), neboli působivé. Zde vypíchnu tři z nich.

Podivná vánoční hra od Charlotte Riddell. Sídlo Martingdale je přesně onen tajemný a tajemstvím obestřený, dlouhá léta neobývaný panský dům, který si dovede představivost vybavit ve spojení s anglickým prostředím. Na výsost duchařská a vlastně spíš milá než děsivá povídka. John Berwick Harwood předkládá Pravdivý příběh hrůzy; a to zcela bez nadsázky. Když jsem spolu s vypravěčkou procházel starou obrazárnou, jejíž dveře hlídá dvojice rytířských zbrojí a celý ztichlý a potemnělý prostor osvětluje ubohé světlo svíčky, citelně jsem si vzpomněl na svou dětskou hrůzu ze tmy. A při četbě, přiznávám, uvědomil jsem si, že jsem se tohohle dětského strachu nezbavil beze zbytku=o) A naposled naprosto nádherná thrillerová - a patrně se sbírky nejvíce propracovaná - povídka Štědrý večer v domě na pobřeží od Elize Lynn Linton. K tomu snad jen, že Cornwall s břehy, do něhož buší moře, a neutuchajícími bouřemi je stejně děsivý jako samozvaný správce Jem chránící dům, jež je tajemný jako samotný jeho hlídač.

Máte-li možnost, zkuste odbočit od tradičních pohádek a letošní (i další) Vánoce zpestřit některými z mrazivějších povídek, které 19. století zanechalo následujícím generacím dobře na stovky. Tahle šestice by mohla být dobrým startem=o)

9 12.12.2021