Kozel komentáře u knih

Dickens a jeho Vánoční knihy jsou mou malou tichou každoroční tradicí. Strašidelný dům patří mezi ně. Krom jiného, oproti jiným trochu vybočuje konceptem. Že tematicky nejsou povídky ani příliš vánoční ani duchařské je jen matení moderního čtenáře, protože strukturou není kniha tolik odlišná od viktoriánských vánočních příběhů. Zajímavý je Strašidelný dům hlavně tím, že Dickens tu vystupuje spíš jako redaktor, neboť kniha vyšla jako vánoční speciál jeho časopisu All the Year Round. Charlie tu nabídl prostor svým spisovatelským kolegům a výsledek zarámoval vlastním přispěním. Úvodní kapitola, kdy se John stěhuje do strašidelného domu, je skvělá - ať už je řeč o spiritistovi ve vlaku, který mluví s duchy, Johnovo setkání s duchem vlastního otce (což má hlubší význam vůči autorovi) nebo Johnova pragmatičnost a vtipná výhružka Icikovi. Závěrečná povídka o Duchu z rohového pokoje je už klasicky sentimentální závěr s radostným koncem, při níž se člověk musí usmát a pocítit trochu té vánoční radosti.

Co se týče samotných povídek jednotlivých pokojů, ty jsou značně kolísavé. Vlastně natolik, že samostatně nemohou dlouhodobě v paměti fungovat. Výjimka patří Collinsově nervydrásající Svíčku, dojemnému, citovému a dramatickému příběhu Gaskellové z pokoje v zahradním pokoji a Dickensův snový příspěvek z pokoje pana B. Ty ostatní jsou příliš slabé, aby nějak více obstály a usídlily se v paměti. Zvlášť před moderním čtenářem současnosti. Respektive, obávám se, že kniha jako Strašidelný dům ztroskotá v dnešní době na tom, že je očekáván obsah, který není součástí. Je-li čtenář trochu připraven na obsah, pak myslím, že si může některá zimní odpoledne při četbě tohoto dílka zpříjemnit velmi pěkně.

Tedy pokud nebude mít v ruce vydání od Akcentu z roku 2008. Tam to totiž může zkolabovat i na podobě textu. Zprvu jsem si říkal, zda není chyba překladu, který zní někdy jako "rychlosnaha" něco přeložit a vydat, aniž by některé věty dávaly smysl nebo návaznost. Jelikož je však překlad Karla Maška, jak hádám, někdy z let 1900-1922, vina padá na redakci Akcentu. Pokus Maškův překlad obléct do moderní češtiny a trochu jej učesat na mnoha místech nese známky velmi špatně přišitých záplat a účes je roven vrabčímu hnízdu.

Nemohu však text srovnat s vydáním z roku 2016, protože jej nevlastním. A ten nevlastním, protože je ilustrován Adolfem Bornem. Tam je možná text vyvedený pěkně, ale uráží mě jen představa ilustrací. Borna ne, prosím=o)

2 08.12.2023

Znovu jsem využil své tiché pravidlo "nevíš-li co číst, otevři Scotta". A opět se vyplatilo. Železná pěst je nepochybně méně známá kniha (alespoň v kontinentálních a předně českých kruzích), možná ani nepatří mezi nejlepší Scottova díla, je nespravedlivě přehlížená, skvěle čtivá, čtenáře příběh vtáhne a prostředí Skotska okouzlí. Navrch je svou formou od jiných Scottových děl, troufám si říct, natolik odlišná, že stojí zcela samostatně. V oněch odchylkách možná svým způsobem leží ona neznámost pro českého čtenáře, přestože lze Železnou pěst s čistým svědomím nazvat výborným dobrodružným historickým románem. Malé popíchnutí - troufám si říct, že kvalitativně jistě překonává spousty současných bestsellerů.

Walter Scott v Železné pěsti tentokrát sice zápletkou stvořil naprostou fikci, aniž by se držel historických skutečností jak je u něj zvykem, ale zároveň tu symbolicky vypráví takovou labutí píseň jakobitských přívrženců rodu Stuartů. A to zcela bravurně. Vyplyne to především v samotném finále, kdy se na scéně objeví sám pretendent Karel Eduard a chystané vzpouře dá stopku tím, co je pro Stuarty tak nějak typické - povýšenost, malichernost a neochota ustoupit z osobních zájmů. Musel jsem se usmívat při vědomí toho, jak se skotskému bardovi povedlo stuartovskou dynastii shrnout. Navrch celý vystavěný komplot znovunastolení Stuartů na trůn ztroskotal na zdánlivě zcela tristní příčině - na ženě. Scotta by tak bylo možno obvinit ze spisovatelsky laciného postupu - než se čtenář znovu zamyslí nad rodem Stuartovců.

K celému historickému kontextu dodám už jen, že Scott román vydal 17 let poté, co v roce 1807 vymřela přímá mužská linie Stuartovců. A doba, v níž se Železná pěst odehrává, je shodná s dobou okolo narození samého autora. Což je fascinující. Je to asi tak, jako bych já narozen 1989 psal o letech 1989-1995. Magnus Magnusson (krásné jméno) Železnou pěst označuje za nejvíce autobiografickou Scottovu knihu. Něco na tom bude, dostane se v knize ke slovu i právničina. Především okolo případu Petra Peeblese. Zapleteností mi připomněl Dickensova Jarndyce. Stejně tak Alan Fairford, jedna z hlavních postav, je právnickým učedníkem, trochu svádí boj s otcem, a pak si s talárem odbude svou premiéru v případu Peebles.

Abych nemluvil jen o Stuartovcích, ale i o samé knize. Skvěle jsou tu odvyprávěny historie rodu Redgauntlet. Přičemž nejzářnější příklad je duchařská povídka slepého potulného muzikanta Willieho. Navrch je povídka obohacena o Scottovu poznámku, kde popisuje příběh, který ho inspiroval. A ten už fiktivní není. Kapitola s Willieho vyprávěním obstojí jako samostatná (naprosto skvostná) povídka a v českém překladu byla součástí i sbírky Stráž u mrtvého (což je mimochodem velmi zajímavá skotská tradice sama o sobě). Forma vyprávění je též velmi chytlavá. Část příběhu je vyprávěna dopisy, které si mezi sebou vyměňují hlavní postavy Darsieho a Alana. Walter Scott "vnějším" vyprávěním příběh rozdělí a následně předává slovo Darsieho deníkovým zápiskům. Až v poslední třetině si vezme slovo opět autor a kniha vrcholí již zmíněným skvělým vstupem Karla Eduarda na scénu a rozkladem celého jakobitského povstání, které se....nestalo.

U hodnocení Scottových knih se nemůžu nerozepsat...Abych to ještě zakončil, nechybí ono Skotsko. Divoké přírodou a také obyvateli, jejichž povaha a příběhy jsou tak neklidné jako bouře nad solvayskými břehy. Ohromující svou nespoutaností, rozlohou, čistotou a popisy, které může podat snad jen Walter Scott. Kniha celkem krátká, příběhem nijak složitá, postavy ne tolik zaplněná. Přesto značně zábavná a oslovující i po 200 letech.

1 07.12.2023

Jakkoli jsem při prvním díle - nebo první polovině románu, chcete-li - zmiňoval Dumasovu schopnost kloubit různé románové prvky, z nichž pak vyvstával příběh čtyř hlavních hrdinů spíše jako taková historická groteska plná zábavy, hravého dobrodružství a husarských kousků klouzajících po povrchu charakterů, příběhu i historického pozadí, pak ta druhá část mi nabídla mnohá, velmi neočekávaná překvapení. Už jen tím, že od hravých světlých barev druhá polovina přešla do značně potemnělého zabarvení, skvěle promyšlených intrik, děsivých zvratů.

D´Artagnan, větroplach měnící velmi rychle a výrazně své charakterové vlastnosti, přičemž jeho chování ke Ketty moc sympatií nevyvolalo. Ještě, že má vždy poblíž Athose, který svou uzavřenou povahou, moudrostí a tajemností rázem se změnil v nejmilejšího z mušketýrů nejen díky vlivu na samotný děj a Gaskoňce. Porthos, chudák jeden hladový, stal se "hlupákem a šaškem" držícím zábavnost. Aramis, ten je stále nerozhodnut, je-li víc mušketýrem nebo mužem církve. Tři mušketýři a d´Artagnan ustoupili z děje a přede mnou i vybledli před jinými postavami.

Sluhové našich hrdinů, to jsou skutečné hvězdy. Planchet přede všemi. Nikdy nepodceňuj sluhu. A často jsem si všiml, že nejen v románech hrají důležitější a zábavnější roli, než by se mohlo zdát. Leč i Planchet, Grimaud, Bazin a Mousqueton budiž zastíněni postavou, která vládne možná i celé knize.

Mylady de Winter, femme fatale přímo archetypálního druhu. Zloduch - zloduška? - proti níž je i Richelieu pouhým žabařem. Nejen postavy, ale i čtenář (tedy já) se ošíval před schopnostmi, zlobou a hříšností andělsky přitažlivé intrikánky, která se zrodila jenom proto, aby se umíralo kdekoli se objeví. Dumas se na této postavě skutečně vydováděl a je nepochybně nejpropracovanější osobou celého příběhu - stejně jako je nejpečlivěji vyveden její konec. Pohnutky mylady de Winter, vedoucí ke všem jejím zločinům, jsou neznámé jako osud jejího dítěte. Pohrávání si s Feltonem, jeho dobývání a posléze využití jsem četl dychtivě a nevěděl jsem, zda se obdivuju jejímu konání nebo Dumasovu kouzlenému zakomponování Johna Feltona a osudu Buckinghama do svého vyprávění. Výborné. A ubohá Constance, naivní ve své dobrotě, to byla vyložená ukrutnost.

Ah, bylo by asi mnoho co dalšího říct. Tři mušketýři - a mylady de Winter - byli zábavnou četbou plnou mnoha zvratů, zvláštních zákoutí, vtipu, dobrodružství, skvěle vyvedených zápletek, scén, rozuzlení, vrcholu i zdánlivě nepatrných epizod. Pravda, nedovedu říct, zda jsem dostatečně zlákán, abych si někdy přečetl volná pokračování Tří mušketýru. Jisto však je, že už chápu, proč se toto dílo řadí do vrcholných klasik světové literatury. Proč je tak často filmován, nadále oblíben a proč stojí za to si jej připomínat i opakovanou četbou.

2 04.12.2023

Myslím, že nebudu daleko od pravdy domněnkou, že ve francouzské literatuře těžko hledat román, který by byl celosvětově slavnější, oblíbenější a stále čtený než jsou Tři mušketýři. A tak jsem se pustil do první části, neb ve vydání KOD vyšlo Dumasovo mistrovské dílo ve dvou svazcích.

A vskutku není divu, že jsou příhody skupinky tří mušketýrů a jednoho d´Artagnana tolik oblíbené. Dumas dal dohromady parádní kompilát - jak se mi jeví - mnoha různých prvků a stvořil vyváženou symfonii, která hraje lehkostí, melodií, zábavností i návazností. A to přesto, že povětšinou klouže spíš po povrchu, než že by se dala najít v románu nějaká hloubka. Romanopisecká virtuozita, která čtenáře vtáhne do příběhů těch čtyř divočáků.

Však se na to podívejme. Historický román svým prostředím ve stylu Waltera Scotta. Rytířský román svým dějem, kdy jsou ona zamilovaná vyznání až francouzsky přepjatá, kdy inspiraci můžeme hledat třeba u Chrétien de Troyes. Tady je to nejvíc znát při až komediálním výstupu vévody z Buckinghamu při setkání s královnou. Je tu zastoupen pikareskní román, protože nejen při úvodních scénách, kdy sám Dumas zmiňuje Dona Quijota, d´Artagnan (a jeho přátelé také) mnohdy chováním připomíná onoho slovutného španělského šlechtice. Dumas zakomponoval i pikareskní romány s humoristickými. Což je krásně znát při zběsilé jízdě směr Anglie a pak d´Artagnanův návrat a "sbírání" přátel. Tahle část mě ohromně bavila. Zájezdní hostince jsou skvělým prostředím, čímž si mě nejednou získal Henry Fielding. A nezapomeňme ani na dobrodružnou část, protože ten druh románů počal polovinou 19. století nabírat na množství velkých děl, jehož jsou Tři mušketýři součástí.

A touhle kompozicí Dumas stvořil sice poněkud povrchní, ale kouzelný a zábavný svět rozverné čtveřice elitních (tedy v předpokladu) vojáků. Poněkud hloupoučký Ludvík XIII. je malým tvorem před velkým netvorem Richelieu. Romantické podkresy v podobě vysoce postavený dam jsou mnohdy hlavním motorem příběhu. Láska je válka. S d´Artagnanem je však snadné zamilovat se do "obyčejné" Constance, která má ve zvyku nechat se unášet, aby vnášela přechody v zápletkách. Trochu divadelní postava, troufám si říct. Zábavné jsou její hovory s gaskoňcem, jen co je pravda.

Sice jsem se při první půli poněkud rozepsal. Nepředpokládám, že druhá část románu bude strukturou nějak zvlášť odlišná. Za to bude jistojistě stejně zábavná. Což je hlavní účel dobrodružství ústřední čtveřice postav. A to se Dumasovi povedlo na výbornou, o čemž může svědčit přetrvávající obliba. Tak tedy "jeden za všechny, všichni za jednoho" zpět do divoké, poněkud opilé, Francie. D´Artagnana by totiž hned na úvod měl čekat zase souboj. Hlava jedna horká.

4 03.12.2023

Půvabně děsivé. Tohle úsloví zazní v povídce Stín a za mě skvěle vystihuje tuhle sbírku, která ostatně převyšuje první antologii štědrovečerních hororů. Doufám, že časem Pavel Pecháček nabídne třetí díl. Je totiž nepochybné, že anglická literatura půvabně děsivých štědrovečerních hororů nabízí ještě mnoho.

S některými jmény se tu setkáváme znovu. Jako třeba Algernon Blackwood. Toho chlapa bohužel nejsem schopen pochopit, ani ocenit, takže je takovou malou černou skvrnkou. Ale žádná sbírka není bez skvrnky. Další již známou firmou byla Edith Nesbitová, jejíž Stín ve mně vyvolával dosti nepříjemné pocity.

Ostatní povídky už byly pro mě skvosty. Možná pro mé aktuální nastavení, nedovedu říct. Nicméně jsem si jist, že tato druhá série povídek mě skutečně dostala, vyvolala mrazení, jistou dávku úzkostných pocitů, jemně šimravého strachu, ale také pochyb o jindy standardních zvucích v bytě. Starý portrét mě uchvátil jako vypravěče. Předvolání duchem potěšilo onou viktoriánskou atmosférou duchařských povídek. Při čtení povídky Skutečnost a padělek mi zatrnul úsměv a zamrazilo v zátylku.

Ovšem naprostým šperkem je povídka tak trochu jiná, vybočující nejen délkou - Wolverdenská věž. To byl skutečný skvost po všech stránkách i jednotlivých větách a slovech. Fantastický příběh, výborná atmosféra, perfektně vedené tempo i zápletka.

Takže ano, Šťastné a hrůzostrašnější jsou výbornou četbou k blížícím se svátkům. Příjemná mírná hrůza a potěšující čtenářský zážitek. Obsahem se Pavel Pecháček skvěle trefil, minimálně do mého vkusu, načež skutečně doufám, že přibude další díl a dávka štědrovečerních hororů. Koledy jsou ohrané. Ale toto dodává Vánocům originální atmosféru. Takovou....staronovou=o)

8 02.12.2023

Že Montgomery patřil mezi nejvýraznější generály druhé světové války, o tom asi není pochyb. Horší je to s jeho osobností a celkovým obrazem, který obecně kolísá mezi bezbřehým obdivem a tvrdošíjnou kritikou. Montgomery byl především komplikovaný - a ne zrovna v dobrém - člověk.

A tahle publikace, která je spíš brožurou než knihou, velmi pěkně a střízlivě představuje Bernarda Montgomeryho jakým s největší pravděpodobností byl. Troufám si říct, že Tim Moreman podal generála v docela objektivním světle, z něhož Monty vychází jako velmi schopný profesionál a tragický člověk. Skutečný polní maršál bez lidsky vřelých vlastností, uvězněný ve vlastní představě o realitě i sobě samotném. To vše shrnuto na 60 stranách dobře provedeného textu, který dovede vítěze od El Alamainu představit běžným čtenářům a zájemcům o druhou světovou válku, aniž by museli procházet obsáhlejší monografie.

Bonusem je kapitola o Montgomeryho nepřátelském protějšku, Erwinu Rommelovi. S trochou nadsázky by se dalo říct, že dvojice Montgomery-Rommel se staly druhoválečnou verzí dvojice Richard Lví srdce-Saladin.

2 01.12.2023

Brilantní kniha! Brilantní ze dvou zásadních důvodů. Jednak předně kvůli Churchillovi jakožto hlavním jádrem knihy. Ale také pro jejího autora - Boris Johnson, někdejší premiér Británie, zvolil formu reportérskou, navýsost čtivou, zábavnou, mnohdy vtipnou a přitom informativně dosti našlapanou.

Jistě, čtenář se neubrání pocitu, že je autor předlohou značně zaujat. Jenže Johnson se obdivem k Churchillovi (těžko se divit) nikdy netajil a zároveň nepředkládá čtenářům sucho- a těžkopádnou monografii, ale velmi povedený profil člověka jedince, který byl ne náhodou jedním z největších státníků Británie a - nebojím se říct - všech dob a ovlivnil celý - celý! - svět i tok dějin.

Pokud o velikosti Churchilla někdo snad pochybuje, tahle kniha dovede přesvědčit, že Winston velikánem prostě byl. Pro ty, kteří alespoň tuší, že Churchill nebyl pouze ikonou druhé světové války, je to parádní úvod do bohaté životní dráhy originálního a neopakovatelného politika. Proč tomu tak bylo, to zapříčinilo mnoho faktorů. O nich Boris v knize vypráví. Od samého narození až po odkaz trvající mnoho desetiletí po Churchillově smrti. Od husarských kousků po státnické omyly. Od anekdot až po ovlivňování dějin. Churchill byl, je a ještě dlouho bude inspirací, osobností originální, geniální, obrovskou. A přesto stále člověkem.

I politická dráha autorova napovídá, odkud bere inspiraci. Johnson, coby strůjce brexitu po referendu zmizel ze scény. Patrně neustál odpovědnost. Nabral sil a vrátil se coby premiér. A teď pozor, v roce 2022 Rusko napadlo Ukrajinu a byl to právě Johnson, který se v rámci Evropy nejhlasitěji, nejaktivněji a nejotevřeněji vyjadřoval (i činil) ve snaze o ovlivnění konfliktu. Nepochybně si Boris vzpomněl na Churchilla a snažil se chopit oné role, kdy není na místě hrát v rukavičkách. Proto mě tehdy zaujal. Skoro to vyšlo, nebo to k úspěchu alespoň směřovalo. Ale to jen pro zajímavost.

Johnson krom jiného oplývá předností spisovatelskou (na britské půdě je mnohostrannost výrazně obvyklý jev). Podobně jako jeho vzor, ač ve značně menším měřítku. Je trochu škoda, že české překlady nenabízí víc než Faktor Churchill. Tahle kniha ovšem představuje výbornou četbu, kdy brilantně kombinuje zábavnost s poučením.

Jako milý bonus považuju původní bibliografii obohacenou o vsuvku s českými překlady.

3 01.12.2023

S touhle knihou přichází dost možná víc potíží než radosti. Či jak se to vezme, není totiž snadné se rozhodnout jak knihu uchopit (čímž nemyslím fyzicky). Což možná nevěděla ani sama autorka, jejíž množství publikací i témat vyvolává nejednu otázku. V zásadě se dá Pirátský kodex označit jako kniha víc popularizační než naučná.

Graficky je kniha velmi vydařená, ač je trochu škoda, že Naše vojsko při vydání obrazového doprovodu nezvolilo barevný tisk. Bohatý obrazový materiál s sebou nese strukturou "rozsypaný" text, což mi z neznámého důvodu vždycky činilo potíže při četbě. To je však ryze osobní záležitost. Jak řečeno, graficky je to dílko skutečně povedené. Horší je to pak po obsahové a faktické stránce.

Autorka, aspoň takový je můj dojem, sama úplně netuší, co bylo cílem její práce. Vehementní snaha odsoudit piráty, jejich činy i popularizaci je naprosto zřejmá a opakované až na sílu vypočítané užívání slov tomu nasvědčuje. Potíž nastává s tím, že přes veškerou autorčinu snahu, podané příběhy a fakta hovoří naopak ve prospěch pirátů. A za tu fascinaci ne vždy může dílo Roberta Stevensona nebo Disneyho Pirátů z Karibiku. Přestože se autorka netají snahou zdiskreditovat jakoukoli snahu o romantizaci pirátů. Co si budeme povídat, piráti a jejich životy, ač zločinecké, jsou prostě fascinující. Tady se musím přiznat, že se to netýká pirátů moderních. S prostředky, změnily se způsoby.

Faktograficky je autorka poněkud neopatrná. To, že v bibliografii figuruje doslova jen deset knih, tak nějak podporuje pochyby o její fundovanosti. Jako příklad neopatrnosti: Edward Teach alias Černovous opravdu nemohl zemřít v roce 1715, jak nejednou píše, jestliže sváděl bitvy ještě o dva nebo tři roky později. Leda, že by něco bylo pravdy na pověstech o Černé perle...

Přínosná kniha přesto je. Ve snaze obsáhnout v podstatě vše, nebo se toho alespoň dotknout, nabízí velmi přívětivý úvod do tématu pirátství. Autorka se dotkne jak nejstarších zmínek a zavede v úvodu čtenáře do starověku, tak zavítáme mezi vždycky specifické prostředí Číny a Japonska. Největší část, pochopitelně, patří nejslavnějším obdobím 16.-18. století a představitelům vrcholných osobností. Kniha nabídne spoustu příhod i osobností, případně souvislostí a detailů, které nebývají tak často zmiňované.

Jinými slovy. Jako úvod do fascinujícího světa pirátů lze knihu rozhodně doporučit. Není od věci, pokud se čtenář více zajímá, po knize časem opakovaně sáhnout a nechat se navézt dál. Tím to ale končí, ke knize je nutno přistupovat jako k popularizační knize. Protože co se naučnosti knihy a fundovanosti autorky týče, vyvolá pochyby i ve čtenáři, který s piráty není příliš seznámen. I kdyby znal jenom Johna Silvera nebo Jacka Sparrowa.

Ono, když se podívám na značnou autorčinu bibliografii, její tematický záběr a rozsah tak nějak napovídá, že její publikace je nutno brát spíš popularizačně jako takové úvodní kompiláty různých faktů. Takové knižní trailery do různých historickografických témat. V tomto směru, troufám si říct, odvádí skvělou práci. Podobně jako v případě Pirátského kodexu.

1 22.11.2023

Mnohasetstránkové dobrodružství s názvem Tajuplný ostrov jsem chtěl poznat předně díky dalšímu setkání s kapitánem Nemo. A rovnou mohu úvodem konstatovat, že Jules Verne si mě dokonale povodil a Lincolnův ostrov si mě podmanil téměř jako samotného Pencroffa.

Předně, byl jsem vyveden z omylu, že Vernovy romány stojí samostatně vedle sebe. Není tomu tak, pročež jsem dostal důkaz o tom, jak úzce je Vernovo universum provázáno, přestože je zároveň tak široké. Jinými slovy, chtěl jsem kapitána Nemo a dostal jsem narážky narážky na kapitána Granta. Z čehož plyne, že dosud (v mých třicátých letech) tři přečtené romány s největší pravděpodobností nebudou jediné.

Zůstanu ještě u kapitána Nemo. To, co jsem od Verna dostal, dojalo mě. V době prvního vydání to muselo vyvolat veliké reakce. Mě by však nejvíce zajímaly pocity samotného Verna, když kapitoly v nichž je Nemo přítomen, psal.

Teď trochu jazykolamu - v rámci děje, v němž se toho zdánlivě mnoho neděje, děje se toho mnoho, ať už přímo nebo nepřímo. Jules Verne své čtenáře vrhnul na opuštěný ostrov a ukázal nejenom hlubokou a širokou vzdělanost vlastní, ale také vědomosti Cyruse Smitha i jeho soutrosečníků (to slovo jsem si teď vymyslel). Nejednou jsem se pozastavil nad tím, jak neschopný a nevzdělaný je průměrný člověk 21. století. Jakkoli se chlubíme znalostmi, moderní svět a jeho urbanismus nás okradl o vědomosti, dovednosti a schopnosti (nejenom) přežít. To je podle mého jedna ze silných stránek - mnoha stránek - Tajuplného ostrova. Jak spolupráce malé skupiny může přinést ohromné výsledky; ačkoli k té spolupráci je potřeba připočíst ještě dobrou vůli, trochu štěstí a hlavně svolení přírody.

A tak při pobytu na Lincolnově ostrově poznáme nejenom jeho přírodní bohatství, ale také nakoukneme pod pokličku nejednoho lidského řemesla. To bylo unikátní. Na prvním místě za mě vládla přírodní chemie, až jsem počal litovat, že jsem jí vždy tak pohrdal. Deus ex machina provázející celý čtyřletý pobyt na ostrově je dle mého názoru naprosto geniálním bonbonkem. A co je asi nejzajímavější? Že vyprávění této skupinky ukazuje i to, jak je nedostatek spolupráce bolestivým nedostatkem současnosti.

Je toho hodně, čím mě Tajuplný ostrov dostal. Žel pro dávku víc 767 stran to není kniha, k níž by se člověk jen tak brzo vracel. A to vzdor tomu, že jsem byl vyprávěním pohlcen natolik, že bych ji byl schopen přečíst snad i rychleji než nyní. Abych to déle neprotahoval, Tajuplný ostrov Julese Verna je robinsonádou pohlcující, ohromující, napínavou a v mnoha smyslech brilantní.

9 18.11.2023

Helena Polehlová navazuje na dřívější práci nazvanou Non Angli sed Angeli a českým čtenářům nabízí životní cestu svatého Wilfrida z vyprávění Eddia Stephana. Výsledek její práce jednoznačně stojí za vážnou pozornost; z nejedné příčiny.

Většinu knihy zabírá odborná analýza textu Vita Wilfridi v několika kontextech - hagiograficky, stylisticky, jazykovědně i v rámci zasazení mezi dobové prameny. Tahle část je pro nás nevzdělané zvědavé laiky značně nezáživná, ač stojí za prolistování. Bez znalosti Bible, jazykových zvláštností, samotné latiny si z toho příliš laik neodnese. Přesto svědčí o poctivé a hluboké práci autorky na tématu, čímž se tato část stává dobrým průvodcem pro hlavní jádro knihy.

Tím zásadním přínosem práce je překlad textu Vita Wilfridi. V češtině dosud nevyšel a je tak skvělým přínosem pro studium nebo zájem o dějiny britských ostrovů, vývoje křesťanství i hagiografie jako takové. Taktéž by se kniha mohla stát odrazovým můstkem či popudem pro práce budoucí, kterých snad, jak doufám, bude na tomto poli přibývat.

A co samotný text i Wilfrid? Svatý Wilfrid nebyl tolik pokorným plaménkem, jako spíš osinou v zadku, která měla výrazný vliv na působení a rozšíření římskokatolické víry v Anglii. Značně nesympatická postava. Mnohem sympatičtější je mi skupina irských kněží než Wilfrid. Ostatně jeho život stál víceméně na základně konfliktu mezi nimi. Autor latinské legendy prokládá text nespočtem odkazů na Bibli, což ukazuje jak na jeho znalosti, tak snahu povýšit Wilfrida velmi vysoko. Téměř bych se nebál říct, že výš než v případě jiných pramenů o jiných svědcích, které dosud znám. Helena Polehlová v úvodní studii hojně text srovnává s Bedovými Dějinami Anglů. A určitě stojí si obě vyprávění o Wilfridovi porovnat a postavit vedle sebe. Nejedním přínosem Vita Wilfridi jsou také hojné citace textů, dopisů a zápisů z jednání na jednotlivých synodách. Ať už jsou doslovné nebo parafrázované.

Heleně Polehlové patří velký dík za zpřístupnění tohoto pramene. Navrch s tak dobrým a čtivým překladem. Doplňuje tak onu rostoucí skupinu překladů raně středověkých (i mladších) pramenů. A text sám nabízí rozšíření pohledu na vývoj římskokatolické víry, která před rokem 1000 zapouštěla kořeny v ostrovních královstvích.

1 15.11.2023

Po slovech samotného sv. Patrika jsem sáhnul s odstupem let po opravdu povedené knize Thomase Cahilla. Říkal jsem si, že tehdejší původní komentář bude chtít revizi či doplnění, ale asi není moc potřeba. Jeho znění je v komentářích níže.

Doplnit snad můžu jenom to, že optikou let jsem si o to víc užil souvislosti a vyprávění o působení irských mnichů, v čele s Patrikem, Columbem, Kolumbánem a Aidanem. Irští potulní mniši mimochodem došli až na Modrou u Velehradu, pomohli Karlu Velikému stát se strůjcem první renesance a taky po sobě zanechali třeba nádhernou knihu z Kellsa. A především byli přehlíženým, zato velmi důležitým, azylem, díky němuž dokázala Evropa znovu objevit vlastní kulturu.

Cahill tyhle příběhy, propletené s keltskou kulturou, souvislostmi, vtipem, odkazy či dokonce přepisy, předkládá velmi čtivě. Jako se píše v anotaci. Je to, jak píše Thoma Keneally, čtení podmanivé a přitom nenásilně odborné.

1 13.11.2023

Svatého Patrika prakticky každý zná jako patrona Irska, který z ostrova vyhnal hady a jehož symbolem je trojlístek a zelená barva. Akorát, že Irem nebyl, zelenou nenosil, trojlístky netrhal a hady nevyhnal. Stal se v průběhu věků spíš legendou a právě symbolem, než historickou osobností. Ale myslím, že by mu to moc nevadilo.

V tom světle pak jeho skutečný přínos pro Irsko poněkud zapadá. Stejně jako dva texty, které prokazatelně (latinsky) napsal a jejich znění se dochovalo dodnes. To je od pátého století zatracené dlouhá doba. O textech Confessio a Epistola se málokdo dozví. A přitom v roce 1946 František Pol nabídl český překlad, který vyšel nákladem 1000 kusů. Hrdě se mohu hlásit k tomu, že jeden ten výtisk - s číslem 761 - vlastním. O tom ale komentář není, ten má být předně o oněch dvou textech sv. Patrika.

Confessio aneb Vyznání svatého Patrika je kraťoučkým shrnutím vlastního života. O Patrikově působení jsou lepší jeho pozdější životopisy. Tahle autobiografie však vypovídá celkem slušně o samotném Patriku. O jeho putování, obratu k víře, působení jako biskup. O jeho skromnosti a mírnosti. A zároveň slušnému zápalu i takovém "typickému" až alibismu, kdy jeho kroky a činy nejsou jeho dílem, nýbrž dílem Boha. Pro heretika těžko stravitelné, pro zvědavce na dějiny velmi zajímavé.

Ještě zajímavější, alespoň pro mě, byla druhá část aneb Epistola, česky List lidem poddaným vladaři Korotichovi. Z nejednoho hlediska. V podstatě je to mně nejstarší známý otevřený dopis rovný pamfletu. Zároveň asi nejstarší dochovaný text exkomunikace. Což je o to zajímavější, že Patrik byl "pouhý" biskup. Kdo byl Korotich se asi nedozvíme. Patrně Brit, stejně jako sám Patrik. Páchající nepěkná zvěrstva, což vypovídá o dění na irské půdě v pátém století. V tomto textu už Patrik tolik mírný není, ačkoliv má daleko do plamenných projevů.

Co oba texty spojuje, jak se mi zdá, je obhajoba. Patrik obhajuje svou vlastní existenci i činy, které vykonal nebo k nim byl donucen. Z toho hlediska pak vystupuje jako člověk mírný, hodný následování. Těžko se pak divit, jakého dosáhl statutu. Takže, krátce řečeno, oba texty stojí za pozornost. Rozhodně pro ty, kdo se zajímají o dějiny ať už církevní, celkové nebo v rámci Britských ostrovů. Navíc, jak řečeno, vzácně je možno přečíst si i jejich český překlad.

1 12.11.2023

Výborná kniha o dvou ikonických panovnicích, jejichž životy jsou od prvopočátku tolik provázané a prakticky neoddělitelné. Ostatně i ve Westminsterském opatství odpočívají naproti sobě. Sylvia Jurewitz-Freischmidt nabídla čtenářům výborně čtivé a faktograficky (v dobrém smyslu) vyčerpávající vyprávění tohoto příběhu. Skvělé doplnění bibliografie o tomto období dějin Britských ostrovů pro jakoukoli sbírku. V rámci tématu nabízí trochu odlišné podání, v ledasčem pro mě až úsměvné. Což nijak neubírá kvalitě.

Předně se snaží autorka podat téma vlády Alžběty a Marie dost detailně a zhuštěně. Až si říkám, co bylo přesným autorčiným zaměřením. Prvních téměř 200 stran se totiž zabývá dobou před nástupem na trůn, takže se podíváme na celé Války růží i vládu Tudorovců. Na to, že se ve svých popisech zaměřuje čistě na politickou scénu nejdůležitějších dvorů té doby, je text na mnoha místech až nepřehledný pro výčet jmen, titulů, ale i témat. Jednotlivé "minikapitoly" pak přeskakují i chronologicky. Podrobnost textu je znát třeba na popisu vlády Marie Tudorovny. Opravdu nebylo potřeba popisovat její svatbu a manželský život, nejmenší rozhodnutí a vůbec celé století sledovat téměř den po dni a hodinu po hodině. Pokud nebyla příčinou autorčina snaha o rehabilitaci a obhajobu Marie Tudorovny. Což dle zanícení dost možná bylo.

Ono se vůbec zdá, že Sylvia Jurewitz-Freischmidt se vydala cestou vzdoru. Každý historický výklad je samozřejmě i věcí osobních preferencí, hlavně v případě životopisů. Jak se Marii Tudorovnu snažila autorka obhájit, tak z jejího otce Jindřicha VIII. udělala monstrum a z Anny Boleynové čistou oportunistickou děvku. A věřte mi, že i v případě "duelu" Alžběty Tudorovny a Marie Stuartovny má autorka svou favoritku. Tou byla Marie, bojovnice amazonka. Zatímco z Alžběty učinila téměř karikaturu.

Není to zvlášť špatně. Ba naopak je to docela, možná trochu paradoxně, největším přínosem knihy. Protože ten kontrast různých obrazů a jiných knih dává dohromady co nejcelistvější obraz. Autorka svoje soudy ani nepodává nepodloženě, ač si s odkazy hlavu příliš nedělá. Jen někdy trošku uklouzne ve svých závěrech. Navíc s jistou německou tvrdostí a bezcitností, což je celkem v dalším kontrastu proti obvyklému úsměvnému nadhledu britských historiků a jejich lehkosti.

Styl vyprávění je přesto velmi povedený, chytlavý a až beletristický. Třeba při vyprávění vraždy Rizzia, útěku Marie Stuartovny do Anglie, dramatického vylíčení atentátu na Darneleye. Kdo ví, ten se usměje při vzpomínce na Scottův Kenilworth nebo vynikající Marii Stuartovnu od Stefana Zweiga. Faktograficky je Trůn a popraviště taktéž hodně nabušenou knihou a pro orientaci v textu je naprosto výborné dělení do kratičkých "minikapitol" o pár odstavcích, kdy se čtenář může vrátit k té které problematice.

Takže ano. Tahle kniha jednoznačně zasluhuje doporučení pro ty, kdo se zajímají o dvě veleslavné královny nebo dějiny 16. století v Evropě obecně.

Ten souboj mezi Alžbětou a Marií je totiž dodnes fascinující. I svými důsledky. Protože zatímco Alžběta zvítězila za života, Marie zvítězila na budoucno, přestože o hlavu přišla. Vždyť dvě další významné královny, Viktorie a Alžběta II., pocházejí z rodu Stuartovců, právě od popravené Marie.

2 12.11.2023

Mám z publikace dosti rozporuplné pocity. Jako kdyby byla jen doprovodem k přiloženému DVD a nedala se považovat za knihu jako takovou. Ostatně z mnohého je vidět, že text je kompilací citací z několika knih, filmů a článků. Tudíž informačně hodnotná tahle kniha tak úplně neví. Fanoušci Amy obsah dávno znají, pro nás ostatní jsou to informace příliš povrchní. O to hůř vyzní ironie, že bulvár významně napomohl Amy k jejímu konci. Přičemž text knihy jako by se chvílemi profiloval právě až do bulvárního stylu.

Čímž se dostanu k samotným pocitům. Amy je daleko od mých hudebních záběrů, jakkoli uznávám, že její zjev (myšleno v dobrém) byl fenoménem. Bohužel onen bulvár, spolu s dalšími okolnostmi, jako její mládí a poněkud ignorantská rodina dovedl tenhle příběh k tragickému konci. Je to skutečně škoda, protože se Amy mohla projevit jen dvěma alby. A pak už se stala senzací pro bulvár, čímž byl její odkaz značně pošlapán. Navrch, ten finální obraz pomalu způsobuje, že hvězda Amy Winehouse pomalu zhasíná, přičemž se z hudební ikony stává spíš ikonou toho, co je na senzacích odvrácená strana.

Tím už se dostávám daleko od knihy, která ve mně vyvolala trochu vzteku i hnusu. A možná to je tím mementem, proč má smysl tuhle knihu vzít do rukou. Není příliš oslavou krátkého hudebníkova života, ale je spíš ukázkou toho, kam naše senzacechtivost, někdy mimoděčná, může dovézt druhé.

1 07.11.2023

Dekameronu jsem se za žákovských/studentských let vyhýbal jako téměř každé položce z povinné/doporučené literatury. Nejen z principu vzdoru, ale patrně i z nějakého vnitřního tušení. Za žádnou cenu bych v té době nebyl schopen ani trochu pochopit, natož (d)ocenit, tenhle naprostý skvost. A to říkám otevřeně jako člověk, který si nedělá nárok na to, že teď je na tom s myslí lépe. Následujícím komentářem si dovolím, předně pro sebe, osvětlit, proč tomu tak je a jak Dekameron vnímala moje mysl poněkud (snad alespoň trochu) vyzrálejší. Předem si můžeme přiznat, že o Dekameronu se dá mluvit dlouho, stejně jako jej rozebírat a číst opakovaně. Zůstanu však u nejčerstvějších dojmů.

Už samotná struktura je hodna génia. Každý z deseti vypravěčů vypráví své povídky mírně odlišným způsobem. Což je obdivuhodné i k tematickému záběru, který v té stovce příběhů je. Některé jsou krátkými anekdotami, jiné jsou spíš pohádkami. Některé vážné, další k popukání. Jiné kritizující satirou, další folklorem. Všechny jsou psány s takovou lehkostí (jistě, některé jsou lepší a jiné slabší) až čtenář spolu se společností Dekameronu rychle zapomene, že v blízké Florencii probíhá morová epidemie. Navrch jsou psány tak svěžím jazykem, že čtenář ještě rychle zapomene, že kniha je ze 14. století!

Aby toho nebylo málo, za nemalou pozornost stojí Boccacciovy autorské vstupy, které vedle mimoděčných poznámek dávají nahlédnout právě do onoho 14. století. Hned na první straně veleznámý popis ještě známější morové rány. V úvodu čtvrtého dne autorova obhajoba lásky k ženám. A na závěr jeho doslov, který oplývá nejedním moudrem, které přečkalo staletí. V jednotlivých příbězích je pak nespočet poznámek, které se týkají jednotlivých italských měst, tehdejší morálky, samozřejmých šlehů vůči kléru, fungování přístavních celnic nebo lázní.

Co mě velmi překvapilo, bylo, že Boccaccio v nejednom případě užil odkazy na skutečné osoby, a to zcela bez ostychu: Karel I. z Valois se stal hlavní postavou jedné povídky; Bonifác VIII. poslední nejmocnější papež dostal pochvalu, za to opat z Cluny snad ani jednou neměl čistý štít; reputace Ghina di Tacca i díky Dekameronu počala nabírat pozitivnějšího rázu; Saladinova přítomnost je důkazem, jak skvělá a legendární byla už tehdy jeho pověst. A to jsem zmínil jen některá jména.

Nahlédneme i do folkloru a pohádek. Naprosto skvostná byla trojice Calandrino, Bruno a Buffalmacco. Třetí byl skutečnou malířskou osobností. Ty čtyři příběhy jsou ovšem tak naplněny humorem k popukání, že mám podezření, že těch historek muselo být při nejmenším po Florencii mnohem víc. Ten zcela poslední příběh Dekameronu, kdy markýz poněkud krutě zkouší svou manželku, jsem už zaručeně četl v jiném prozaickém provedení. Jisto však je, že ho vypravuje Chaucer, ač inspirován Petrarcou, ve svém příběhu studentově.

Zajisté nesmím opomenout vypravěče Dionea, který uzavírá každý den. Jeho lechtivě laděné povídky a naprosto ohromující metafory jsou vždycky zábavou. Stejně jako kterýkoli příběh o chlípných kněžích. Nehledě na nespočet jízlivých a satirických poznámek do jejich řad. Trochu se divím, že církev Boccaccia nechala tak volně dýchat.

Být ve věku školním, patrně ty erotičtěji laděné povídky by mi utkvěly v hlavě nejvíc a byly by to jediné, co bych si z knihy odnesl. S Dekameronem jako celkem je to ovšem mnohem složitější příběh, a o to více obdivuhodný. Po mnoha staletích je to nadále kniha zábavná. Boccaccio navrch v závěru dokládá, že je psána především pro dámy. A jako čtenář můžu říct, že je to taková předzvěst červené knihovny. Je plná nejrůznějších odkazů a ještě k tomu má výpovědní hodnotu coby pramen. Můžete ji číst zepředu dozadu, obráceně nebo jen prolistovat a stejně objevíte něco nového.

Velkolepé dílo, které nepochybně přineslo současníkům obveselení po drtivé morové ráně. Je dobré to mít na paměti. Pak ještě více vytanou ona Boccacciova sdělení. Pichlavé poznámky vůči kléru. Morálka na hraně, obdiv ke svobodě, užívání lásky tělesné i duševní. Hlavně té tělesné. Užívání života plnými doušky. A tuhle velikou pravdu Boccaccio podal pomocí stovky příběhů, v nichž je nespočet moudrých slov. A vtipu.

5 02.11.2023

Není pochyb o tom, že Le Goff byl a je významným zástupcem školy Annales a jedním z nejvýznamnějších moderních historiků zaměřujících se na středověk vůbec. Jeho jméno funguje jako autorita sama o sobě a tenhle editorský almanach středověkých osobností je dílem, které rozhodně zaujme kohokoli, kdo se o dějiny a jeho postavy zajímá. Nejen pro naprosto skvostný obrazový doprovod, kdy každé jméno doprovází reprodukce k dané osobě se vážící. Přílohy v podobě map, chronologie a bibliografie je sice standardem, přesto v tomhle případě skvěle podtrhuje knihu a její výpravu skrz 1200 let lidské historie na evropském kontinentě.

Přesto za sebe nedovedu knihu přijmout zcela bez výhrad. Předně pro geografii. Chápu, že Le Goffa poněkud trápilo časové ohraničení rokem 1500 (což do značné míry chápu), mě každou další stranou začalo trochu trápit zeměpisné (a v závislosti na to i dějinné) zaměření.

Kniha totiž není zaměřená na středověk v globálu. Rozumím, že by v tom případě vydala na dvojnásobek rozsahu. Le Goff se snažil zaměřit na křesťanskou Evropu. Jenže pouze západní. Dokonce tak úzce, že drtivá většina osobností pochází z Itálie (v rámci uměleckých/kulturních dějin pochopitelné) a především z Francie. Dokonce natolik, že i když zde najdeme medailonky dalších národností, v širším i užším smyslu mají stejně vztah k Francii. To dokonce platí třeba v případě postavy jako je Artuš (kapitola o imaginárních postavách je ovšem skvělá!) nebo o císař Karel IV. či Jan Hus, jejichž zařazení ocení našinci. Ona provázanost s Francií není vyloženě špatně, jen je dobré s tím faktorem počítat, vezme-li čtenář knihu do rukou.

Trochu úsměvný je někdy překlad. Jmenovat Eleonoru Akvitánskou jako Aliénor, Vladislava Jagellonského jako Jagello nebo Robina Hooda jako Robina Zbojníka je v češtině celkem neobvyklé. Poslední "kritikou" si dovolím zmínit právě onen výběr osobností. Zmíněný vztah k Francii je třeba vidět na absenci Gutenberga a jeho vynálezu knihtisku, čímž by dle mého názoru do výběru zapadl lépe svým významem než jakýsi Jacques Coeur. Výběr se celkově zaměřuje spíš výhradně na politické a církevní osobnosti. Inu, není dokonalosti bez vady.

Bez ohledu na výše zmíněné jsou Muži a ženy středověku velkolepým dílem a skvostem, který nabízí čtenářům pohled na vysoce významné osobnosti našich evropských dějin. Je skvělým průvodcem, úvodem i odrazovým můstkem na cestě středověkem. Profily osobností jsou výkladově stručné, přesto dostatečně poutavé a historiograficky zajímavé. I když se občas najde "slabší" kus, jako třeba v případě Jan z Arku.

Stručně: Výborná encyklopedie, po které každý se zájmem o dějiny nepochybně opakovaně sáhne, bude-li hledat rychlou či doplňkovou informaci, stejně jako po ní sáhne ten, kdo by v zájmu o středověk byl teprve na počátku.

3 29.10.2023

18. století bylo zjevně obdobím velmi zlomovým nejen pro osvícenství, ale i kulturně. V Británii rozhodně. Na trůn nastoupil rod Hannoverů a doba georgiánská přinášela velké změny. Což se projevuje pestrostí (nejen) literárních děl, jejichž mantinely jsou hodně roztažené. Jeden znak je jim ovšem celkem společný. Celé 18. století jako by se neslo ve znamení sarkastického úsměvu s jiskrou v oku a rozšafností ve tváři. Malé dílko v podobě Žebrácké opery není jiné.

Nejsem odborníkem na divadlo, natož opery, ale tahle úsměvná záležitost by mě s radostí vlákala do divadelního sedadla. Ono těžko říct, co to přesně je - fraška, komedie, parodie, satira, opera, opereta, muzikál, alegorie? John Gay byl kulišák při svém vrcholném díle, takže je to od všeho něco. Kousek alžbětinského divadla, lehké texty na známé chytlavé melodie, parodie vážnosti italských oper, svižné dialogy, šlehy do společenských neduhů, které spojují spodinu i vrchnost. Dějem není Žebrácká opera nijak hlubokomyslná nebo konkrétní, spíš klouže po povrchu; za to trefně. V některých jevech se inspirovala skutečnými událostmi či osobnostmi. A ve své době vzniku vyvolala značný poprask. Bodejť by ne.

Ono i prostředí zlodějíčků, hampejznic a pochybných ouředníčků je skvělým prostředím, na němž vystavět zábavnou frašku. Dnes člověku možná uniknou významy některých detailů, nicméně pobavení a potěšení z dílka dovedou zůstat. Ustrnout se na chudákem Polly, pobavit se dilematem kapitána Korda, bratříčkováním Katra se Spitzlem, dialogy. Přežily tři staletí. A já nemám pochyb, že budou bavit ještě dál.

Jako třešnička je ilustrační doprovod vydání z roku 1985 nakladatelství Odeon. Knížku totiž doprovází obrazy Williama Hogartha. Ten byl unikátem sám o sobě, tudíž těžko hledat ilustrace, které by tuhle hezkou záležitost mohly podtrhnout.

2 26.10.2023

Tobias Smollett byl Dickensem často jmenován jako jeden z autorů, kteří měli výrazný vliv na jeho vlastní práci (při nejmenším v prvních letech). Po přečtení Smollettovy knihy, s jehož dílem jsem se seznámil v premiéře, je evidentní, proč ho Charlie tak často jmenoval. Ovšem musím podotknout, že jsem byl hrubě nepřipravený na obsah Dobrodružství Rodericka Randoma, v nichž Smollett dělá na všechny (tím myslím na všechny) dlouhý nos, který je významným znakem i na jeho portrétech.

Cokoliv mě napadá z 18. století v rámci pikareskních či sarkastických románů, oplývá optimismem. Ať je to mnohdy přehánějící Defoe, naprosto bravurní úsměvavý Fielding, originální Sterne nebo pohádkový Swift. Všichni ve svých příbězích nabízí optimismus, lidskost, takový jakýsi nadhled, který se prolíná jejich knihami. Ovšem Tobias Smollett? Kdepak. Ani náhodou. Tobias si ve své knize ostře vyřídil účty se svojí dobou (možná taktéž sám se sebou). Je velmi drsný až brutální, naprosto nekompromisní a upřímný až k bezohlednosti, cynický až k bezcitnosti. A přitom je zároveň docela vtipný, s perfektním zrakem i citem pro kritiku své doby, aniž by se dal obvinit z nesoudnosti či přílišného přehánění.

V sedmadvaceti letech napsal román, který odhaluje tehdejší společnost v nevídané nahotě. I díky tomu, že vyprávění stojí na autorových bohatých (a ne zrovna příjemných) životních zkušenostech, které rozprostřel po celém díle brilantním způsobem. A tak při veškerých kontrastech a protikladech, ukazuje 18. století velmi reálně, realisticky a až naturalisticky v podobě, jaká je v dnešní době v podstatě neznámá a zastřená. Jako je zastřeno dílo tohoto autora. Což je veliká škoda. Jistě, román je pro současné poněkud netrpělivé čtenáře možná příliš dlouhý a děje se v něm opravdu mnoho pro pečlivé sledování. Stojí za to projít si životními strastmi Rodericka Randoma.

Samotná ústřední postava je těžko uchopitelná. Rozhodně se nedá považovat za ryze hrdinskou, s níž člověk soucítí. Jeho povaha je značně prchlivá i horkokrevná, mnohdy pomstychtivá. Pravda, že je často formovaná událostmi, které se později odrážejí na dalším jednání, a tak může čtenář sledovat Roderickovu cestu životem i vývoj osobnosti. Mnohem milejší je čtenáři osobnost Strapa. Úslužného přítele, který svou oddanost projevuje až na dřeň, kdy se nechá Roderickem někdy až týrat a obětuje cokoliv pro svůj idol. Strašpytel držící se svého pána s věrností psa. Hrdina, který je ochoten za guineu boxovat do chvíle, než má k souboji dojít. Milá postavička.

V příběhu projdeme celým koloritem společnosti. Od malých zlodějíčků a šejdířů z výčepu až po velké pochlebníky a podvodníky v drahých šatech. Od doupat hazardní neřesti, přes nevěstince až k chlípným mnichům. Skvostné jsou příhody z cestování dostavníkem. Londýn je místem, které je krásné pro žití jen tomu, kdo na to má (tenhle internetový komentář se pro knihu hodí). Všude podvodníci, špína, krutost, nástrahy pro nezkušené. Rodericka to sice posílí, ale za cenu, že se časem aktivně účastní všeho zla, byť jen pro vlastní přežití. Úplatní lokajové, ještě úplatnější pánové, honba za věnem, společenské intriky, pomluvy, plané sliby, využívání, zneužívání. A schopnost v tom žít. Kdo z nás by přežil?

Naprostým vrcholem jsou pak ty akční scény. Zapomeňte na Stevensův pohádkový Poklad na ostrově, Smollett život na lodi představuje jako čiré peklo, kterým sám prošel. V bitvách lítají končetiny i vnitřnosti, loď zapáchá nemocí, kde se daří červům. Následně draze vykoupené dobývání Cartageny. Na břehu to pak není o moc lepší. Roderickův souboj s kapitánem je tak do detailu popsán, že mi bylo téměř zle. Ve francouzské pozemní armádě se lidskosti taky nedočkáme, natož při bitvě u Dettingenu.

A tak to jde po celou knihu. Strázně střídají ještě větší strázně. Až ke konci se osud promění, začne Roderickovi přát a dovede ho až do šťastného závěru v náručí milované Narcissy. Ale to až poté, co si jeho prostřednictvím Smollett smlsne na kompletně celém panoramatu světa 18. století. Drsný a přesto pikareskní čtenářský zážitek. Brutální kniha.

5 26.10.2023

Abych se přiznal, nemám moc rád sbírky povídek, respektive jejich hodnocení. Předně proto, že se dá komentář shrnout do univerzální věty "některé povídky byly lepší, jiné slabší", která zhušťuje celkový čtenářský dojem. Zároveň jsou tyto sbírky mnohdy jedinou možností, jak posbírat a dostat se k drobkům děl některých autorů či autorek. To se týká především českého překladu, ale často i v originálním anglickém znění. A tento obecně vznesený úvod, skvěle pasuje i na sbírku Graema Davise s názvem Královny hrůzy. Byť jako každá jiná antologie, i tato má svoje specifika, přičemž záleží, za jakým účelem ji čtenář otevírá.

Jméno Mary Shelley (jejíž Proměna opět ukazuje autorčinu mistrnost v užití temných barev) zmíněné na obálce, bylo prvotním a definitivním upozorněním, proč tuto sbírku jako knihomol potřebuji. Graeme Davis samozřejmě nezůstal jenom u Mary a čtenářům nabízí docela zajímavý výběr povídek autorek známých i neznámých. Dobově je sbírka ohraničená lety 1830-1904, přičemž poslední tři příběhy z počátku 20. století patří autorkám americkým.

Mnohdy jsou to povídky překvapující, ale nutno upozornit, že termín "horor" je velmi volně užitý. Někdy s duchařinou nebo hrůzou nemají společného vůbec nic a jedná se spíš o určitou alegorii. Jindy hrůza vymizela stářím díla, protože náš svět už je poněkud skeptický a netečný. Vlasy zježené hrůzou tedy nečekejte. Možná by se kniha skutečně dala označit spíš jako zajímavý náhled do historie hororové literatury.

Tak nebo jinak, některé povídky jsem si opravdu užil. Kromě zmíněné Proměny od Mary Shelley, musím zmínit Jeskyni ozvěn věhlasné madam Blavatské, bravurně zobrazené šílenství ve Žluté tapetě Charlotte Perkins, tak trochu divadelní Vévodkyni na modlitbách od Edith Warton, dramatický a tragický Osud madam Cabanelové od Elize Lynn Linton nebo dobrodružnou, egyptománií poznamenaný příběh Ztraceni v pyramidě aneb Prokletí mumie od Luisy Alcott:

Není od věci vzít Davisův výběr do rukou, ačkoli po přečtení se čtenář vrátí jen k některým povídkám. Nicméně, hezký je dovětek autora v poděkování na konci knihy. Má pravdu, že "dámy zastoupené v knize se mohly podvolit tlaku společnosti a spokojit se s tím, že budou neviditelné, ale neudělaly to, a tím obohatily nás všechny". Na tom rozhodně něco je.

1 22.10.2023

Nad psacím stolem visí mi obraz puzzle s imitací malby Charlese Dickense, který sedí se zavřenýma očima ve své pracovně, zatímco po celé místnosti poletují náčrtky jeho nejznámějších literárních postav a postaviček. Skvělé uctění literárního velikána a imaginace Nenapodobitelného Boze. S nadcházejícím podzimem jsem si chtěl přečíst ne dílo svého oblíbence, nýbrž něco o něm samotném.

A tak jsem po několika letech otevřel knihu Anguse Wilsona. Ačkoli v češtině jiná kniha o Dickensovi nevyšla a obsah této může mít pár mezer, sama o sobě je prací naprosto brilantní. Navrch je obohacena bohatým obrazovým doprovodem, ať už se jedná o barevné obrazy Dickensovy současnosti, nebo černobílé skici ilustrátorů jeho děl, které jsou nepostradatelnou součástí Charlesových knih.

Nejedná se o čistou biografii jako takovou. Angus Wilson předkládá čtenáři erudovaný rozbor Dickensova génia. A často taky celkem subjektivní. Což není vyloženě na škodu, protože tam, kde už se Wilson pouští do osobních domněnek či názorů nebo dokonce spekulací, dává to čtenáři otevřeně najevo a nesnaží se svůj názor podsunout. Stejně to platí při jeho vlastních výkladech obsahu Dickensových děl.

Kniha je psána poutavým a dobře čtivým i srozumitelným způsobem. Dodává nové pohledy na Charlese Dickense, který byl kromě velkolepého spisovatele také konkrétním člověkem se všemi silnými i slabými stránkami. Mnohdy jeho traumata a zážitky našly odraz v díle a Wilson ukazuje jakým způsobem. Stejně tak vytahuje detaily, které v dickensových příbězích dnešním čtenářům unikají, a zároveň nuance, které nemohly vidět čtenáři 19. století, s nimiž si Dickens tak pečlivě tvořil těsné pouto.

Ze Světa Charlese Dickense tak vystupuje jednak Charlie coby člověk se všemi svými klady i zápory, tak věhlasný autor a veřejná osobnost. Vzájemné rozbroje této dvojakosti Dickensovy osobnosti se vzájemně ovlivňovaly, narážely a třely se o sebe. Zároveň nemohly fungovat jedna bez druhé. Jak se to projevovalo na venek i v soukromí, jak se traumata a mysl promítala do jednotlivých děl, to už je na obsahu této opravdu povedené knihy. Jestliže jsem zmínil, že práce Anguse Wilsona zasluhuje snad nějakou výtku, pak částečně vězí ve výkladech Dickensova díla. Tam nejvíc vyplyne, že se často jedná o ryze Wilsonovy osobní pocity, přestože se snaží o objektivní literární kritiku (jak nebezpečná disciplína). Zároveň z toho je znát, že napříč dekádami i staletím, obměňuje se oblíbenost konkrétních Dickensových děl. Což je myslím samo o sobě velkým úspěchem jejich autora.

A protože Dickens v sobě má ohromnou imaginaci a symboliku, dovolím si roztáhlý komentář stočit zpět k obrazu zmíněnému na začátku. Knihu Anguse Wilsona totiž příznačně uzavírá skica z časopisu Judy věnovaná Dickensovi po jeho smrti. Tentokrát je židle prázdná a obraz rámují postavy z Dickensových knih, zatímco na stole leží rozpracované a nikdy nedokončené stránky Edwina Drooda. Obraz, který zmiňuji na začátku, se jmenuje Dickens' Dream. Maloval jej Robert W. Buss. Zemřel dřív, než jej stihl dokončit. Stejně jako Dickens nedopsal Edwina Drooda.

Přesto po sobě zanechal uměleckou stopu, která má ozvuky i po 150 letech od jeho předčasném odchodu. Angus Wilson nabízí čtenářům jeden z pohledů na génia viktoriánské literatury. A stojí za to, aby byla v knihovně, nebo alespoň znalosti, každého, kdo prožívá Vánoce se Scroogem, roní slzu nad smrtí malé Nell, podléhá soucitu nad Malou Dorritkou či Oliverem Twistem, směje se veselým příhodám Pana Pickwicka doprovázeného Samem Wellerem nebo se děsí Uriáše Heepa, Quilpa či Fagina.

4 14.10.2023