Železná pěst

07.12.2023

Znovu jsem využil své tiché pravidlo "nevíš-li co číst, otevři Scotta". A opět se vyplatilo. Železná pěst je nepochybně méně známá kniha (alespoň v kontinentálních a předně českých kruzích), možná ani nepatří mezi nejlepší Scottova díla, je nespravedlivě přehlížená, skvěle čtivá, čtenáře příběh vtáhne a prostředí Skotska okouzlí. Navrch je svou formou od jiných Scottových děl, troufám si říct, natolik odlišná, že stojí zcela samostatně. V oněch odchylkách možná svým způsobem leží ona neznámost pro českého čtenáře, přestože lze Železnou pěst s čistým svědomím nazvat výborným dobrodružným historickým románem. Malé popíchnutí - troufám si říct, že kvalitativně jistě překonává spousty současných bestsellerů.

Walter Scott v Železné pěsti tentokrát sice zápletkou stvořil naprostou fikci, aniž by se držel historických skutečností jak je u něj zvykem, ale zároveň tu symbolicky vypráví takovou labutí píseň jakobitských přívrženců rodu Stuartů. A to zcela bravurně. Vyplyne to především v samotném finále, kdy se na scéně objeví sám pretendent Karel Eduard a chystané vzpouře dá stopku tím, co je pro Stuarty tak nějak typické - povýšenost, malichernost a neochota ustoupit z osobních zájmů. Musel jsem se usmívat při vědomí toho, jak se skotskému bardovi povedlo stuartovskou dynastii shrnout. Navrch celý vystavěný komplot znovunastolení Stuartů na trůn ztroskotal na zdánlivě zcela tristní příčině - na ženě. Scotta by tak bylo možno obvinit ze spisovatelsky laciného postupu - než se čtenář znovu zamyslí nad rodem Stuartovců.

K celému historickému kontextu dodám už jen, že Scott román vydal 17 let poté, co v roce 1807 vymřela přímá mužská linie Stuartovců. A doba, v níž se Železná pěst odehrává, je shodná s dobou okolo narození samého autora. Což je fascinující. Je to asi tak, jako bych já narozen 1989 psal o letech 1989-1995. Magnus Magnusson (krásné jméno) Železnou pěst označuje za nejvíce autobiografickou Scottovu knihu. Něco na tom bude, dostane se v knize ke slovu i právničina. Především okolo případu Petra Peeblese. Zapleteností mi připomněl Dickensova Jarndyce. Stejně tak Alan Fairford, jedna z hlavních postav, je právnickým učedníkem, trochu svádí boj s otcem, a pak si s talárem odbude svou premiéru v případu Peebles.

Abych nemluvil jen o Stuartovcích, ale i o samé knize. Skvěle jsou tu odvyprávěny historie rodu Redgauntlet. Přičemž nejzářnější příklad je duchařská povídka slepého potulného muzikanta Willieho. Navrch je povídka obohacena o Scottovu poznámku, kde popisuje příběh, který ho inspiroval. A ten už fiktivní není. Kapitola s Willieho vyprávěním obstojí jako samostatná (naprosto skvostná) povídka a v českém překladu byla součástí i sbírky Stráž u mrtvého (což je mimochodem velmi zajímavá skotská tradice sama o sobě). Forma vyprávění je též velmi chytlavá. Část příběhu je vyprávěna dopisy, které si mezi sebou vyměňují hlavní postavy Darsieho a Alana. Walter Scott "vnějším" vyprávěním příběh rozdělí a následně předává slovo Darsieho deníkovým zápiskům. Až v poslední třetině si vezme slovo opět autor a kniha vrcholí již zmíněným skvělým vstupem Karla Eduarda na scénu a rozkladem celého jakobitského povstání, které se....nestalo.

U hodnocení Scottových knih se nemůžu nerozepsat...Abych to ještě zakončil, nechybí ono Skotsko. Divoké přírodou a také obyvateli, jejichž povaha a příběhy jsou tak neklidné jako bouře nad solvayskými břehy. Ohromující svou nespoutaností, rozlohou, čistotou a popisy, které může podat snad jen Walter Scott. Kniha celkem krátká, příběhem nijak složitá, postavy ne tolik zaplněná. Přesto značně zábavná a oslovující i po 200 letech.