kofee komentáře u knih
Ooo, tak to byla něžná krása. Absolutní životní flow ženy i dítěte. Žádné zábrany. Tak nějak vše, co život přináší přijímají s jemným nadšením v očekávání, co je a bude dál. S lehkostí, že vše se děje tak nějak mimoděk a tím, že se s ničím nebojuje, přitahuje něžnou laskavost.
A k tomu neubližný hořkosladký, asi islandský, humor. ????
Ze začátku čtení taky zklamání: to je na Miloše nějaké brakově nízké. Pak jsem si zvykla a uvědomila si, že tyhle morbidní lynchovské šílenosti jsou v každé jeho věci, jen je tím teď zavalen celý román. Ale myšlenka je to neotřelá a do nadcházející sezóny jako dělaná, takže šup do lesa.
Je to kniha, kde musím vybírat, komu ji půjčím :) Rodičům bych to asi neudělala, neb surrealismus jim není vlastní. Ale těším se, až ji věnuji některému z mých kamarádů. Nebo jinak: nesnáším nudu, mám ráda vzrušení, šokující nečekanosti a hlavně to, když kniha vzbudí nějaké emoce. Mňam. Podobnou atmosféru jsem vnímala v Klímově Utrpení knížete Sternenhocha a Neviditelném Jaroslava Havlíčka.
O lala, to je něco. Parádní myšlenka, jak navést k vegetariánství. Vážné téma neetických velkochovů zabalené jakoby v legraci polidštěných zvířat. Ale ne, zamrazî. Lidský svět očima zvířat žel mrazí.
S jakou čtivou lehkostí je možné se dozvědět jogovou filozofii v kostce. Nebo kruhu?
Obrazy, obrazy a obrazy. Mezi nimi protékají příběhy o nešťastných láskách, na na jejichž dně čeká smrt.
Severský magický realismus aneb vzhůru do bizarního panoptika města zaječínského. Atmosféra mrazivě jiskřící, ponuře hravá. Kostlivci ze skříní létají ven v pádivém tempu. Knihy s infekcí - nutno spálit. Rozzuření psi, kteří vědí víc než Zaječínští. Boj s démonkou může začít..paráda
Živoucí atmosféra ve všech koutech knihy.. U řeky, v cukrářství i v močálovém zámečku... Prolínání světů pod fialovo šedým hávem Romea a Julie.
Na začátek bizarní kousek, který má šokovat, a pak nekonečná rozebírání sadistických choutek možných vrahů. Fuj, nedočteno.
Konec dějové linky se dostane úplně jinam, než čekáte. Velmi pomalu se rozplétá zašmodrchané klubko vztahů a veřejně známá rodinná tajemství po letech ožívají. Nic není černo-bílé a láska má nezvyklé podoby zvrácenosti a zášti.
Příběh tady a teď, pomalu plynoucí čas vychutnávaný přítomným okamžikem předkládaném na stříbrném podnose z několika úhlů pohledu. Možná tak lze pochopit pohnutky jiného člověka (třeba i "nehrdiny"), možná ne. Záleží jen na našem milosrdenství a schopnosti odpouštět.
Vzpomínky na Afriku se nekonají, Keňa jako proměněná od dob Isaak Dinesen. Drsná tvář Afriky podaná jak jinak než s černým humorem.
"...při každém trápení zbývá jestě něco krásného. Když to pozoruješ, objevuješ stále více radosti a nacházíš bývalou vyrovnanost. A kdo je šťastný, učiní šťastnými i ostatní. Kdo má odvahu a důvěru, nikdy nezahyne v neštěstí." Kéž!
Pagford by mohlo být městečko roku, ALE... je tady jeden malý kaz na kráse - špinavé sídliště. Je třeba se ho zbavit, za KAŽDOU cenu, třeba i tu nejvyšší.
A tak svléká malebné městečko svůj neposkvrněný šat, obnažuje prohnilé tělo a zkaženou duši.
Nakonec je vše naopak, prostě "sovy nejsou, čím se zdají být".
Zaseknutý bezhlavě se řítící výtah, který jede ze strašidelného podzemí úzkosti, samoty a lepkavé bolesti, lze otevřít v momentě, kdy je úzkost uvědomělá, vystoupit lze, když přijde odhodlání a statečnost. Pak jíte, meditujete a nakonec zase milujete nebo jste milováni, to je zde to samé,ne? Zcela vědomě se necháváte kolébat štěstím, protože opravdu chcete. Průvodce, psychoterapie, mystika a život sám - all in one. Smějící se Buddha ve formě smailíka, prosím.
Mrazivá sága o tom, jaké to je, když jsou lidé nemilovaní a neumí dál milovat. Sebe, svůj svět a lidi v něm. Bolestivá struna drkající na dřeň kosti. Svištící jazyk, zběsilá slova, pocit existenciální úzkosti v linii nevydržitelně trpících žen.
Mám dojem, že celá kniha by mohla být o polovinu kratší, pokud by se stále dokola nerekapitulovalo, co je došetřeno kterou detektivní skupinou. Mě to přišlo dost nudné a ten závěr alá scéna z Kill Billa to už bylo moc. Co v Tarantinovi vyznívá znamenitě a zapadá do celého schématu, tak tady to trapně nezapadá.
To je hloubka. Jemná. Krásná. Neodvratná. Život - smrt život -smrt život - smrt. A nekončící láska.
Ooo, tento pan Mourlevat. Co kniha to zcela jiné neokoukané, neočtené téma. Vždy ale spousta laskavosti, inspirace a přemýšlení. Grafická stránka nádherně ladí.
Tohle je nejvíc inspirativní provegetariánská náborovka. A nenásilně. Krásný nápad, geniální.