Kochy84 komentáře u knih

Temnější než seriál, skvěle napsané, těším se na další díl!

2 04.04.2022

No, co na to říct.
Protože hodně času trávím za volantem, použiji takovou analogii. Asi jako když jedu po dálnici a kniha Praskliny projede v druhém směru proti mě, tak moc jsme se minuli. Upřímně nechápu co jsem vlastně dočetl, jaký byl záměr nebo tak něco, zároveň ale nemůžu říct, že by to bylo blbé. Je to divné. Hodně se tam umírá, několik obrazů se mi bude zřejmě vracet, ale celkově za mě ne-e.

2 13.02.2022

Viděl jsem seriál a vzpomínám si, že mě neurazil. Ale jak teď konstatuji, mohl za to spíš um Jiřího Stracha než pana Vašíčka. Ta knížka je vážně špatná. Krátké kapitolky, postavy, které třeští oči a čtenář má přemýšlet nad tím co je tak vyděsilo, hledání symbolů všude a ve všem, místy jsem měl pocit, jako když Zdeněk Troška viděl nějakou italskou bláznivou komedii a řekl si, že to přece zvládne natočit taky. Tak to samé si asi řekl pan Vašíček, když dočetl Dana Browna.
Na druhou stranu, právě toho Browna se taky letos chystám zopakovat a jsem sám docela zvědavý, jestli to taky tak moc zestárlo jako tohle.

2 02.04.2021

Zestárlo to strašně, samozřejmě. Ale spousta věcí nebyla zase tak mimo. Letělo se z Floridy, jako Apollo, ve třech, jako Apollo, přistálo se do moře, zase jako Apollo. Jen ty psy s sebou v Apollu neměli (ale jistě jen proto, že díky Vernerovi věděli, že samec umře a co pak se samotnou čubou, že..)
Upřímně mě pobavilo vyhazování předmětů z projektilu, otevřít okénko a rychle je zase přibouchnout, aby neutekl vzduch.

2 01.03.2021

Cca deset let zpátky jsem slyšel rozhlasovou adaptaci téhle knížky s Václavem Postráneckým v roli Pata Hobbyho. A bavila mě. Dokonce tak moc, že jsem do své běžné mluvy zařadil několik "hlášek" té tupoučké herečky, co se nikdy nenaučila správně anglicky a vystačila si se dvěma větami "myslím, že je to báječné" a "musím teď odejít". A když mi jedna nedaleká knihobudka přihrála útlou knížečku s povědomým titulem, neváhal jsem ani na vteřinu.
Po přečtení musím bohužel konstatovat, že podobně jako v případě Haileyho Letu do nebezpečí udělali čeští rozhlasáci z průměrné až podprůměrné knížky klenot.
Ono to teda není úplně zlé, ale povídky jsou dost krátké a Fitzgeraldovi navíc dost místa zabírají různé popisy, vzpomínání, nicneříkající a nikam nevedoucí historky a dost často se stane, že se pointa jaksi nedostaví. Podle doslovu byla knížka psaná na úplném konci FSF života a vycházela původně jako časopisecké příspěvky jednou za týden. Možná, že kdyby dostal od vesmíru trochu víc času, mohl si s nimi před souhrnným vydáním dát trochu větší práci a nemusel to nechat až na zaměstnance Českého rozhlasu na začátku devadesátých let.
Ale klidně si to přečtěte, zvlášť jestli vás podobně jako mě nebaví válečné knížky a potřebujete si splnit výzvu, tahle knížka se za války odehrává, akorát to v Hollywoodu vnímají tak, že do každého filmu musí naroubovat někoho kdo jde válčit do Tichomoří nebo do Evropy.. Ale já bych si to uznal.

1 25.03.2024

Příjemná jednohubka na nedělní odpoledne. Nečekejte nic hlubokého, nicméně pár typických Weirovských momentů (rozuměj, dívá se na něco totálně pohádkového totálně vědecky) tam je a jednou jsem se od srdce zasmál. Ale jinak je to celkově zapomenutelné.

1 03.03.2024

Tohle je skvělá knížka. Moji kluci se ihned po dočtení dožadovali znovučetby a úplně nejraději by byli, kdyby byl třeba nějaký další díl. Nechystá se?
Pan inženýr rozumí řeči strojů a dokáže jim pomoct, aby byly šťastnější. Stroje mají totiž nejen duši, ale i více či méně realizovatelná přání, které jim pan inženýr pomáhá plnit. Ať už se jedná o mašinku z trati na Kolín, která trpí tím, že po cestě nemá moře, bagr, co by rád kromě lžíce ještě příbor, protože přece není buran anebo auto, které se vždycky s nějakým skamarádí, ale z povahy věci není možné, aby nově nabyté přátelství zpečetilo přátelskou herdou do nárazníku.
Příběhy jsou krásně hravé, ale odehrávají se v našem světě, není to takové divné dada jako byly nedávno bagry od pana Stančíka. Pan Inženýr je skoro až reálná postava se spoustou charakterových chyb, ale hlavní jeho motivací je páchat dobro. Navíc ty ilustrace! Vhrsti je jeden z mých nejoblíbenějších naivních malířů a on byl vlastně hlavním důvodem, proč jsem při nákupu na nejmenovaném serveru plném bazarovych knih přihodil do košíku, když jsem dětem dokupovat další knížky od Sekory (mimochodem, narozdíl od pana Inženýra je ani jedna nezajímá.)
Dlouho jsem nebyl z dětské knížky tak nadšený, máte -li kluky kolem šesti let, kteří mají rádi bagry a další stroje, příběhy pana Inženýra můžu jen a jen doporučit.

1 03.03.2024

Knížka, která vám pomůže probudit kreativitu.
Ono tam není vlastně vůbec nic nového, autor jen předkládá různé tipy, které právě jemu dobře fungují. Některé si do života odnesu, některé zapomenu, některé dávno používám. Tak už to bývá. Některé zestárly, přeci jen díky rozmachu sociálních sítí působí části o blogování na jednu stranu úsměvně, na druhou si člověk zasněně odfrkne s tím, že ta doba tehdy vlastně měla něco do sebe.
Jinak co opravdu oceňuji, to je kreativní práce s knihou jako takovou. Muselo to vypadat nějak takhle:
Autor: "Tady máte rukopis"
Nakladatel: "Ale to má jen dvanáct stránek, měl jste odevzdat knihu."
A: "To je kniha, vidíte, sešil jsem to sešívačkou."
N: "Ale to je na knihu strašně málo, nemůžete ještě něco připsat třeba?"
A: " nakreslim vlastní obrázky. A dáme tam pár fotek dopravních značek. A můžeme zvětšit řádkování. A vždycky čtyři stránky vynechat. To půjde."
N: "tak jo."
Vážně, rozsahem mi to připomnělo dětskou knihu od Manyho a Bernarda Blacka O slonovi, který ztratil balón. Ale kreativní to bylo, o tom žádná.
Ještě zbývá dodat, že jako správný umělec jsem tu knihu ukradl. Doslova, Svému šéfovi, půjčil mi ji totiž už před strašnou dobou a já jí přečetl teprve dnes. Ten bude překvapený až se mu zase vrátí...

1 20.02.2024

(SPOILER) Tak nevím, dlouho jsem nečetl knížku, která by měla 100 stran a přitom byla tak tlustá. Ač poměrně lehké téma, vyžadovala po mě naprosto pozornost a mnohdy jsem se ve čtení musel vracet zpátky, abych zjistil "aha, tady asi dva týdny nic nepřidala, takže jsme se ocitli výrazně dál.."
To je totiž rozdíl mezi literárními deníky fiktivních postav (Mladí v Hajzlu nebo Adrian Mole) a pouhým sebráním blogových příspěvků. Deníky jsou psány tak, aby vám celá knížka dávala nějaký smysl, někam směřovala, byla nějak vypointovaná. Blokové knížky jsou o tom, že se seberou už existující příspěvky a vydají. Když to čtěte na internetu stejným tempem jako autorka píše, může to být dobré, v knížce se ale ukáže, že byly období, kdy se toho třeba moc nedělo. Anebo dělo ale nepsalo se (narození dalšího dítěte např.) A proto nám celá knížka konci tak nějak do prázdna. To ale není případ jen Ženy filmového kritika, podobným neduhem trpí většina "sebraných statusů".
Já blog Ženy filmového kritika nesledoval. Dozvěděl jsem se o ní díky divadelní hře (tu jsem neviděl,ale věřím, že může být výrazně lepší než knížka), rekl jsem si, že by mě to mohlo bavit. No, mýlil jsem se. Jak jsem psal v úvodu, dlouho jsem nepotkal knížku, která by byla tak tenká a tak tlustá zároveň. Kritik je pracovně velmi zaneprázdněný, paní je doma s dětmi, někdy vzpomíná na staré časy, někdy, jak už to tak bývá, pochlastává, často glosuje manželovu práci, jeho životní postoje a chování. A tady mám práce problém, že nevidíme tu druhou stranu, kladl já si při čtení otázku jak by asi moje žena psala o mně, měl bych zkontrolovat jestli něco takového taky nedělá.
V knížce je o přesto pár momentů, kde jsem se smál nahlas (naposledy třeba WhatsApp skupina děvčat z ulice), ale nějak jsem doufal, že jich bude víc.
Knížka samotná je naprosto vymazlená po grafické stránce, autorkou ilustrací je Toybox.

1 11.02.2024

Jasně, dneska už nemluvíme tak vzletnými jazykem jako za času páně pana profesora, ale zase máme poměrně výstižné a úsporné slovo, které se dá na tuhle knihu použít a které mě napadalo celou dobu co jsem ji dětem po dva dlouhé večery předčítal. To slovo jistě taky znáte a je to: "WTF?"
Co to sakra vlastně bylo? Přišlo mi to jako takové ty improvizační komedie, kdy herci musí sehrát scénku na základě něčeho co na ně zařve někdo z publika a tak si objednávají tygra ve Starbucks v Petrohradě. A v ten okamžik je to možná vtipné a zajímavé, ale není to úplně přenositelné. A věřím, že takhle nějak to muselo být.
"Tati, my už nechceme poslouchat o Frodovi jak někam nese prsten, vždyť pořád někam jde"
"A co byste si představovali jiného?"
"Něco kde není Sauron, pak se v noci bojíme. Něco kde jsou medvědi a žirafy."
"Žirafa nemůže být hlavní postava, co třeba pan Blahoš?"
"Ano, a mohl by mít velikánský klobouk a bydlet v domě na kopci."
"Skvěle! A ta žirafa bude jeho mazlíček."
"Ano, tati, to je skvělý nápad."
"A mohl by třeba celou pohádku někam jít!"
"Tatiii.. "
"Dobře, pojede autem."
"To je skvělý nápad, to tam hned dojede a nebude to mít tisíc stránek."
"Zase mi chcete děti vyčítat ty orly? Kolikrát vám mám vysvětlovat, že je prostě nemohli odnést až do Gondoru, to by prostě nešlo."
"My víme, tati. Alespoň tam nebyla žádná školní látka."
"Výborný nápad, děti, přidám vám do pohádky účetnictví a zbožíznalství."
Takhle nějak si to představuji, že pan Blahoš prošel na svět. Je to celé hodně britské, Krásným jazykem napsané, smysl to vůbec nedává, ale je to neuvěřitelně originální, vždycky se stane přesný opak toho co byste čekali. Nicméně, děti to moc nebavilo a mě osobně ty kostrbaté věty taky občas lezly na nervy. Takže průměr, ale jak mě nebavilo jiná díla JRRT, pan Blahoš můj postoj nezměnil.

1 17.12.2023

Mě to bavilo. Já dostal přesně to co jsem chtěl, humor a nadsázku. Nečekal jsem žádnou těžkou literaturu, ale jednoduchou knížku na dva večery. A přesně to Karanténa je. Navíc celou dobu tušíte jak to dopadne, i když jsem při čtení trochu kroutil hlavou a říkal si "no jo, vlastně, tohle jsem už úplně zapomněl".
Očekával jsem knížku na 3hvezdicky, ale dám čtyři, protože mě na několika místech donutila smát se nahlas.

1 23.11.2023

Divná knížka. Takhle nesympatičtí jsou všichni Norové?
Nemůžu říct, že bych pohnutky hlavního hrdiny nechápal, některé mi dokonce přišly opravdu fajn, ale ten člověk mi strašně lezl na nervy. Další díly si nechám ujít.

Nesedlo. Postav jak na orloji a většina z nich umře, hlavní hrdina uzavřený superman, body count vyšší než v celé sezóně vražd v Midsomeru a celkově je to celé takové nějaké nabubřelé.
Líbila se mi postava Kata a jeho dvou imaginárních kamarádů, ten byl alespoň něčím zajímavý.

1 27.08.2023

(SPOILER) V naší venkovské knihovničce jsem jako kluk tihle knížku okázale ignoroval. Jako věrný čtenář Abíčka jsem samozřejmě věděl kdo je Toman a kdo jsou Strážci, ten komiks jsem miloval, tady v té knížce bylo ale na můj vkus moc písmenek, málo obrázků a ilustrační fotky mě jako dítě docela odrazovaly. Já chtěl Strážce číst jako komiksovou socialistickou kopírku Rychlých Šípů od Marko Čermáka a ne jako nějaký román, kde jsou bubliny? Proto jsem s prozaickou tvorbou pana Tomana měl spojené spíš vesmírné povídky Příchod Bohů, jedna z mých nejoblíbenějších dětských knížek vůbec.
Vloni jsem se dozvěděl že pan Toman odešel na druhý břeh. A jen krátce na to jsem v jedné knihobudce objevil Trampoty s kapitánem. Možná je čas si to konečně přečíst, řekl jsem si..
První dojem z knížky je rozpačitý. Strážci jsou pionýři, kteří tráví prázdniny tím, že jezdí na lodi Bonaventura po jakési přehradě (Lipno asi) a bojují s Piráty, to jsou zase jiní kluci co mají z nějakého důvodu loď. Potud asi v pořádku. Jako tátu dvou kluků mě ale napadá pár otázek.
1. Věděl někdo z dospělých, že kluci nocují v jeskyni do které se dostávají proplaváním pod vodou? Já jen že pred nějakým časem tu bylo to Thajsko..
2. Opravdu je celá knížka o tom, že dospělý chlap tráví dovolenou stalkováním predpubertálních kluků?
Takhle to zní hrozně, jak říkají dnešní mladí, creepy. Kapitán (Nemo) je novinář, který na začátku knížky přijíždí na dovolenou k přehradě a protože leccos pamatuje, vzpomene si, že když byl mladý jinoch, lehli s kamarádama do jeskyně a ledacos tam zažili. Já jsem taky že vsi a míval jsem kamarády, jsem rád, že to moc nerozebíral. Jaké je jeho překvapení, když jeskyni najde "obydlenou" Strážci. A protože je redaktor z Abíčka, rozhodně se, že klukům pomůže zažít nějaké to dobrodružství, začne se vydávat za kapitána Nema, kluky sleduje, odposlouchává, pak jim vyrobí telegraf, aby se mohli dorozumívat... Do toho jsou tu ti piráti, to jsou zlí hoši taky disponující lodí, kteří ale energii svého mládí investují spíš do rošťáren, kradou rybářům ryby z vlasců, sundávají slabší děti z matraček a jeden z nich dokonce kouří.(Kdyby to byla foglarovka, umřel by. Tady se to tak nějak přejde, Toman si uvědomuje, že chlapec půjde jistě brzy do učení a tam by kouřit beztak začal.) Nemo má superschopnost - spoustu známých. A tak většinu knížky machruje s věcmi, které na socialistickém jezeře nebyly úplně samozřejmostí, Nautilus -zbrusu nový motorový člun s motorem z Wartburga, kompletní potápěčskou soupravu - vypůjčenou od Svazarmu, foťák s teleobjektivem kterým si Strážce na dálku fotil a tak.. nakonec samozřejmě všechno dobře dopadne, žádnému klukovi ani labuti není ublíženo a dva že tří pirátů se dokonce ukážou být hodnými.
Když o tom přemýšlím, je to rozporuplné. Ten malý kluk ve mě hltal každé slovo a strašně toužil po podobném dobrodružství. U nás voda nebyla, ve vedlejší vsi měli koupaliště, ale tam jsem začal dobrodružství zažívat až později, když jsem tam chodil na zábavy. Ten dospělák má trochu problém s postavou kapitána i s existencí dvanáctiletých kluků ponechaných týden bez dozoru aby si jezdili na lodi po přehradě. Naštěstí moji synové nejspíš podobné choutky mít nikdy nebudou. Kdybych je už nakrásně dostal do nějaké jeskyně, dožadovali by se tam WiFi. Věděli by vůbec kdo byl Nemo? A co je to morseovka?

1 03.07.2023

Já mám Bezoušku spojeného s vyprávěním veselých hereckých historek na gramofonových deskách. Tyto jsem jako kluk poslouchal pořád dokola a tajně snil o tom, že bych taky třeba někdy šel k divadlu.. nestalo se, nevadí.
Od knížky jsem si sliboval, že bude podobná, že tam bude mluvit o svých kolezích, že to bude legrace a že si u ní odpočinu.
Nestalo se.
Knížka je až absurdně nabitá informacemi. Každá stránka je třeba 5 i víc historek o pěti i vic různých lidech, začneme vzpomínán na dětství, posuneme se do protektorátu a popisu toho jak se za nacistů studovala konzervatoř a v poslední kapitole (každá kapitola má asi 150 stránek)se podíváme na časy reálného socialismu až někam po dobu revoluce.
Bezouška má dar vypravování, i suchá fakta v jeho podání vyzní vznešeně, smutnou událost dokáže podat s vtipem, v závěru knihy vpodstatě vyjmenovává lidí kteří umřeli a vzpomíná na ně. Jeho čeština je obdivuhodná. Množství informací v knížce má ale ten následek, že jsem kolikrát knížku zavíral s tím co všechno jsem se dozvěděl načež jsem zjistil, že jsem přečetl jen 10 stránek. Takhle nějak se musí cítil lidé co jezdí autem se mnou, taky tvrdívají, že jim g těch mých nekonečných historek praskne hlava.

1 14.06.2023

Po minulém díle velmi příjemné překvapení. Adrianovi je 23 a je to ještě větší loser než dřív. Na začátku knihy je to dokonce tak do očí bijící, že jsem se několikrát přistihl nad myšlenkou začít na toho člověka hlasitě křičet, jenže on by mi nejspíš odpověděl nějakou premoudřelou frází a pak by mě ve svém románu Hle.. nechal trpět. Pak Adrian postupně padne na dno, někoho potká, zase ztratí, zase někoho potká, trochu absurdně cestuje... Já bych nerad spoileroval, tahle knížka si to nezaslouží.
Nejhorší na tom všem je, že jsem právě zjistil, že žiju ve lži. Myslel jsem, že jsou Léta v divočině poslední. A ono ne, takže jdu shánět Léta u kapučina..

1 03.05.2023

V jedné knihobudce se na mě usmála tahle ohmataná knížtička, zalistoval jsem a protože se hned v první větě mluvilo o pravidelné stolici, rozhodl jsem se, že si to doma přečtu celé.
Detektivka z klasické školy, notně inspirovaná estetikou královské Británie šedesátých let, ale celé je to tak romanticky přepálené, že si myslím, že autor v Londýně nejspíš nikdy nebyl. (Já tedy taky ne, ale o mně to není.) Zápletka, respektive její rozuzlení snad smysl dává, ale bez znalosti určitých reálií nějak nemáte šanci příběh zasadit do kontextu. Otázkou je, na kolik byli lidé v šedesátých letech obeznámeni s Velkou vlakovou loupeží a mohlo jim tedy při zmínce o plonkových 50000 librách něco sepnout. Nevím, spíš to na mě trochu dělalo dojem honem honem vymyslet nějakou pointu na závěr. Naopak docela kvituji nápad prohodit role Holmse a Watsona, přičemž Holmes je tentokrát neskutečně tupý a omlouvá ho snad jedině to, že jest občanem Československé socialistické republiky. Celé dílko má být nejspíš jakousi parodií, ale osobně jej takto doporučit nemůžu, máme v tomhle ranku podstatně lepší autory.
Rudolf Čechura pro mě navždy zůstane jako stvořitel Maxipsa Fíka a jeho detektivní práci vrátím do knihobudky.

1 19.06.2022

(SPOILER) Je to vlastně něco jako Nápady laskavého čtenáře, aneb jak by moje povídky vypadaly, kdyby je napsal někdo jiný? Takovou otázku si zřejmě položil doktor Ludvík Souček a stvořil povídkovou knížku plnou napětí, odvahy a dobrodružství. Každý z těch čtyř příběhů má svoje kvality někde jinde. Úvodní "cestování" do Británie a Francie nám odhaluje tajný spolek nesourodých majitelů příběhů, které se nemají dostat mezi plebs. Následuje Desetioký, o tom, jak britský lord návštěvu tibetského kláštera přežil, pak Kraken, o tom, že i když chystáte pojistný podvod, není rozumné vylévat hlavonožčí feromony do oceánu, Bubáci v Deception baby pak popisují dělnickou třídu v americké armádě, která má za úkol dělat nebezpečné věci, protože je to levnější než figuríny a konečně Modrý oříšek, příběh o cizí vesmírné sondě, která přistane v sovětském svazu, kde si z nějakého důvodu myslí, že jde o kuličku hovnivála.
Tohle je jedna z těch knížek, na kterou jsem třeba 20 let nesáhl a přesto si z ní pamatuju celé pasáže. (Je toho jak za kopjejku uranu). Knížka napsaná tak barvitě, že z vás na chvíli promění zase ve dvanáctiletého kluka a vtáhne vás do světa doktora Ludvíka Součka. Co na tom, že ten svět nejspíš nikdy takhle nevypadal. Mnohé části příběhů by dnes neprošly pro jejich rasismus, ale v Tibetu začátkem dvacátého století anebo v padesátých letech na rozpadajících se skunerech takhle mohly vztahy mezi lidmi vypadat. Bubáci jsou pak silné levicově zaměření, snad půlka povídky je jak vystřižená že Steinbecka. Ale co, možná šlo o jediný způsob, jak prosadit v knize příběh o výcviku astronautů a ne kosmonautů.
Příběhy jsou banální, předvídatelné a tisíckrát jinde zpracované. Snad kromě Kamínku jsem je v dětství všechny viděl jako komiksy, budu se muset podívat do své sbírky jestli se nemýlím. Fascinující na knize je, jak dokázal doktor napsat příběhy opravdu tak, jak by je (samozřejmě v českém překladu) přednášel ten či onen člen bratrstva, kdy se jednalo o různé lidi a různé sociální vrstvy. Zase zde trochu vybočuje Oříšek, dal-li hrdina objev kaminku k dispozici sovětským lidem, jak se dostal k Bratrstvu? Tedy k buržoazní francouzské smetánce? Ale dvanáctiletý kluk ve mě na mě právě křičí, že vím houby a ať mu nekazím takové příběhy nějakou pravdou.

1 06.06.2022

(SPOILER) Troskovo steampunkové universum je moje guilty pleasure uz od dětství. Jednou za 2-5 let se ke všem knihám z tohoto světa vracím.
Je to báječný svět. Letadla a rakety létají na elektřinu, kterou si berou z okolního prostředí. Planety ve vesmíru jsou většinou obydlené, všude se dá dýchat samozřejmě a díky Marťanskemu překladači (z prvního dílu trilogie) si navíc všude všichni rozumí a mohou se dorozumívat archaickou předválečnou spisovnou češtinou. A to i ve chvílích emocionálně vypjatých, kdy hrdinové z úst vypouští silná slova takové hrubosti, že Foglarovy plantážníci jsou proti tomu výplodem opilého dlazdiče.
Třetím dílem se uzavírá trilogie, ve které tři mladí muži, Doktor, přírodovědec a strojař, všichni pokrevně spříznění s génii z minulé trilogie, cestují vesmírem a objevují nové světy. Podle otevřeného konce soudím, že Troska nejspíš plánoval další díly, nové postavy přibyvší těsně před koncem knihy toho například mnoho nepředvedly, ale pak si to po sobě asi celé přečetl a na další díly už nedošlo.
Je to vlastně takový jako Star trek. Máme tu vesmírné padouchy, co dokážou vysávat celé planety (dívám se na tebe, lorde Vadere), máme tu národ létajících lidí (eee, Barbarella), máme tu geniálního trpaslíka z trpasličího národa (nevím, Hobit?), Jehož šéf se jmenuje Lomikar a naší tři hrdinové jsou v téhle třetí knize už tak nějak spíš vlečeni událostmi. Vlastně kdykoli se pokusí do děje nějak výrazněji zasáhnout, projeví se jako naprostí dementi.
A to mě vlastně na knize asi nejvíc štvalo. Tatam jsou ti vzdělaní hrdinové, teď tu máme bandu ublížených pitomců, kterým není nic svaté. (Nesahej na ten knoflík. Co se může stát? Sáhnu na něj. Jeee, něco se stalo...) Působí to na mě dojmem, jakoby chtěl Troska všechno co nejrychleji dopsat, aby to už už měl z krku.
Na druhou stranu, 5 hvězd si kniha zaslouží, protože uzavírá universum, které mi v dětství přirostlo k srdci. Přál bych si, aby se dílem inspiroval někdo, kdo by z něj dokázal vytvořit PC hru nebo seriál, klidně animovaný. Co na to třeba Netflix?

1 12.02.2022

(SPOILER) Benny Griesel je vyhořelý policajt, bojuje s pitím a s korupcí sboru. A do toho mu v rajónu řadí vrah - mstitel zabíjející zle lidi africkým oštěpem, jeho vyhodila žena z bytu, protože chlastal a zmlátil ji před dětmi, ale plusové body má rozhodně za to, že je latentní baskytarista, stejně jako já.
Vážně, knížka, kterou jsem vlastně otevřel jen proto, abych si odškrtl "afrického autora" není můj šálek antilopího mléka. Hodně mi vadilo, jakým způsobem je napsaná, že autor skáče z jedné postavy na druhou, jak se místy uchyluje k brutalitě, která je samoúčelná a naprosto zbytečná a přijde mi, že některé scény v knize byly jen proto, že se autor snažil přenést atmosféru severských detektivek na úplný jih. Několik sexuálních scén je psáno natolik podivným jazykem, že jsem měl pocit, že je autor buď puritán anebo je mu dvanáct. (Ale taky za to klidně může moct překladatel, že ano..)
Na druhou stranu, z knížky přímo čiší africká beznaděj, prach, písek a špína, vědomí, že barva kůže o vás rozhoduje víc než byste si přáli, tahle atmosféra je tu super. Jako mínus ale musím uvést, že jsem se při čtení nemohl zbavit melodie "jedem do Afriky" od skupiny YoYo band, která mi už dlouho hraje v hlavě. A to jsem si jednou ke čtení dokonce pustil "Toto - Afrika" a stejně. No, za to ale kniha nemůže samozřejmě.
Jo a jestli jsem něco nepřehlédl, nedozvěděl jsem se, jestli Benny vyšetřil ty sousedky noviny.

1 31.01.2022