klodnerovic komentáře u knih

Vím, povídky bývají kratší, ale ... že by musely být až tak krátké, to by teda nemusely! Alespoň ne ty Murakamiho! Za půl hodiny jsem neměla co řešit. Pravdou ale, že čítá přesně tolik slov, kolik má ... a proto je tak dobrá! Proto a pro všechny ty krásně načervenalé až rudé ilustrace:-).

Poslední dobou při výběru knih ne zřídka kdy sáhnu po takových, které k tomu zrovna nevybízejí, po knihách, které na první pohled nezaujmou, po knihách s nenápadnými až odfláknutými obálkami. Proč? Ani nevím. Snad proto, že nemám v povaze jít s davem, snad proto, že tuším, že není všechno zlato, co se třpytí. A mám dojem, že mi to je ku prospěchu. Kdybych v případě Kejklíře z Lublinu dala na první dojem, nikdy bych nepoznala Jašu: rozpolceného čtyřicátníka, který neustále prohrává v boji, o kterém ani neví, že ho vede, sebejistého kejklíře a muže žijícího v neustálé nejistotě, plynoucí z nerozhodnosti, která mu jde v patách jako jeho vlastní stín. A to by mě mrzelo. Už jen pro to, že své jediné dva koně pojmenoval jako Popel a Prach. Za Jašu a jeho smysl "pro humor" však patří poděkovat autorovi. Vykreslil ho a s ním i jeho pozapomenutý původ - židovství, vskutku umně.

16.10.2017

Jak deníky z cest moc nečtu, tak po tomto jsem sáhla s chutí. O panu Burkertovi a jeho putování za svatým Jakubem jsem už něco málo věděla, ale v porovnání s tím, co vím teď, jsem nevěděla nic. Je pozoruhodné, že tuto cestu podnikl na velocipedu, ale pozoruhodnější a obdivuhodnější je, že se o to, co během ní zažil, s námi, čtenáři, dokázal takto podělit. Přeci jen deníky bývají značně osobní. Takže ..

21.09.2017

Než zazvoní zvonec aneb S na třetí. Srandovní, smělá, skvělá. Skrátka super knížka! Jasně, správně se píše zkrátka, ale … rozumíš mi, viď? Dostala se mi pod kůži. To slovíčkaření! Ty slovní přestřelky mezi Melounem a Olivou! Princ Radek, hodný Honza a ty tři treperendy s modrou krví! A ta mistrnost, se kterou Radek Habáň píše o citech a pocitech! A ten jeho ostrovtip! Přála bych si umět psát tak jako on. Fakt že jo. Jo a taky by bylo super, kdyby napsal pokračování. Zajímalo by mě, jak to dopadlo s hledáním princova bratra a mezi kým přeskočila jiskra. Meloun a Oliva jsou jasní, ale … Můj ty světe! Takhle to přeci skončit nemůže!

31.07.2017

Tak takhle jsem se u knížku už dlouho nenasmála. Nalezené dítě, z něhož si adoptivní rodiče udělají služku, tajemstvím obestřený dům v sousedství a jeho pozoruhodní obyvatelé, ultramoderně oháklá čarodějnice, mluvící kocour, chodící klíče a obchod, víly a vílové a růžovící králíčci... to vše a mnohem víc na pouhých 175 stranách. Vřele dopouručuji. Dětem i jejich, dospělým, na víly nevěřícím rodičům ;-).

Přestože kniha splnila veškerá moje očekávání - sáhla jsem po ní coby po oddechovce, u které bych si mohla případně i trochu pobrečet -, cosi mi na ní vadilo. Nebyla jsem s to definovat co, ale dnes, týden po dočtení, mi to došlo. Byla to nereálnost, s níž byly vykresleny vztahy mezi hlavní hrdinkou, její sestrou a jejich společnými kamarády. Yael a její věčné "Nemůžu. Mám moc práce." je sice pěkně s ... štvalo, ale stejně jí vždycky odpustili. Což od nich, potažmo od autorky bylo hezké, ale ... Vážně? Jako bychom všichni nevěděli, že ve skutečnosti to je trochu jinak. Jinak ... se mi ale "Lituji, čekají mě..." líbilo. S výjimkou konce. Ten autorka poněkud obyla. Ale kdo ví? Třeba si jen připravovala půdu pro případné pokračování ;-).

03.06.2017