kackahracka komentáře u knih

Strhne vás. Hned od začátku ve vás zaseje potřebu poslechnout si to znepokojivé prorctví. Drží vás v tempu, nepustí a vláčí vás až do konečného odhalení, po kterém prahnete tak, jako nikdy předtím. Je to znepokojivé a fascinující. A děsivě reálné. A k tomu geniálně napsané. Bez debat plný počet hvězd.

5 19.07.2018

Tuhle knížku mi půjčila mamka. Donesla si jí pro sebe čerstvě domů, protože jí viděla u mě na Databázi, že se jí chystám číst. Přesvědčila jsem jí, ať se začte do něčeho jiného, že se na tuhle knížku hrozně těším, a že jí pak i poreferuju, jestli to stojí za to.
Skvělý rozjezd, výborný nápad. Nadšeně čtu dál. Trochu moc angličtiny. To se mamce nebude líbit, anglicky neumí. Hodně vulgarit, až moc hodně. Nic proti jadrnému slovníku, k hlavní postavě to patří, ale přijde mi to trochu přes čáru. To mamka neskousne. Neva, já to dám, hecovala jsem se. Jenže-pak mi došlo, že vlastně asi ani nechci. Námět knížky je vážně výborný, ale ta realizace-nejen teda slohová, ale i významová. Proč ta „hra“ nemohla být myšlena „kladně“, „pošli to dál“, udělej něco fajn. Proč by mě mělo bavit číst o tom, jak někdo něco nadšeně ničí, krade, zesměšňuje…
Nedočetla jsem to ani do první třetiny, tak snad ani nemám moc co hodnotit, možná to mělo nějaký hlubší smysl-ale za mě fuj to.
Jo, a jsem vážně vděčná za Databázi-když jsem o sobě začla pochybovat, jestli nejsem zbytečná cíťa, začetla jsem se do komentářů tady a vděčně si potvrdila své dojmy. Díky patří lukino41 a SimonaP. I když-kvůli ladyfromskye se snad časem přinutím ke knížce vrátit! A mami, ty to nečti:)

Miluju detektivky a v těch od Mo Hayder jsem začala Ostrovem sviní, který byl fantastický. Panenka, Ptáčník a Unesená mě taky nadchly, ale Pečovatelem u mě tahle autorka skončila. Je to nejnechutnější knížka, kterou jsem kdy četla, popisované scény ve mě budou v odporu rezonovat do konce života a já si nepřeju nic jiného, než na ně zapomenout. Knížku jsem dočetla jen z důvodu, že jsem pořád doufala v "lepší konec", který se nejenže nekonal, ale s pompou dokončil tuhle orgii nechutných, zbytečných a krutých scén. Ne že bych na násilí v knížkách nebyla zvyklá a že bych byla citlivka-ale tohle byla vážně síla v tom nejnegativnějším smyslu. Přečetla jsem za život stovky, možná tisíce knížek, ale tahle mě zasáhla tam, kde zatím žádná jiná. Je to o násilí na dětech, na rodinách, na osudech, ale napsané tak, že si pořád jen opakujete PROČ? Tohle je prostě něco, co NECHCETE ČÍST a NECHCETE NAD TÍM PŘEMÝŠLET. Díky téhle knížce jsem přerušila dlouhou a oblíbenou serii detektivek (od nejrůznějších autorů), protože jsem se cítila nesmírně vyčerpaná a zklamaná z toho, kam až může zajít autor ve vymýšlení zvráceností.

5 20.10.2015

(SPOILER) SPOILER!: Tak tohle byl čistokrevný odpad! Vleklé, nudné žvanění o alkoholičce, která si potřebovala "spravit pocuchané nervy" ze smrti manžela, a proto se usídlila u jezera, v němž se její nebohý choť utopil...Tak logicky, proč ne, že?
Na stejném místě, v protějším paláci, neboli v prosklené vitríně, se po večerech promenáduje slavná modelka a její muž. Alkoholička tenhle pár šmíruje dalekohledem a sdílí s námi pohled na úplně každé stažení mimického svalu, každé ťuknutí do počítače, mobilu, ustrašené plížení po domě, přetvářku... Jářku, žena se zdá celá chudinka vystrašená a muž tak nějak divně podezřelý každým coulem. Kdyby to snad nějakému blboučkému čtenáři nebylo jasné, autor nás svědomitě zásobuje nahozenými udičkami. Pro příklad cituji odstavec (ODSTAVEC!), v němž se nám autor rozšafně rozepsal o něčem tak obyčejném, jako je dolití sklenky vína:

(...)
Vrátí se ke schodům, zády k nám pokrčí loket, nakloní láhev a druhou ruku si zastrčí do kapsy. Nalije manželce štědrou dávku a zavíří vínem ve sklence, aby to nemusela dělat sama.
(...)

Manželka vrávorá, "cítí se divně", rozbije sklenku, ve střepech je patrný "nějaký prášek".

Paleček pro všechny čtenáře, které napadne, že manžel své ženě něco přisypává do pití. Ostatní, co jsou po lobotomii, bych chtěla uklidnit: autor vám každý prd vysvětlí tolikrát, že to určitě nakonec pochopíte sami.

Přiznávám, že jsem přelouskala poctivě jen první část knížky. O co šlo? Alkoholička během svého (nikdy nekončícího) deliria zahlédne cosi na vodě, zajde si (dovrávorá) pro dalekohled, spatří kdesi v dálce na hladině ruku (asi?) někoho, kdo se topí, nahodí člun, a za tmy dojede úplně přesně na místo, kde si to splývá mrtvola...Jémine, utopená modelína odnaproti! Paráda! Sama tu nasáklou, mokrou hroudu masa vytáhne do lodi, oživí ji, a pak se s ní hned skamarádí a rovnou na té lodi si s ní dlouze, dlouze, dlouze vypráví, aniž by brala v potaz vlastní promočené tělo, zimu, hladinku alkoholu, vyčerpání, půlnoc, nic.

Dál se hlavně pije. A pije. A otvírá víno. A nalívá víno. A ráno se probouzí z kocoviny. A pije kafe. A pak bourbon.

No, byla jsem vám z toho tak opilá, že jsem zbytek knížky jen prolistovala. Možná jsem to nepochopila správně - ale opravdu šlo o to, že?: utopená žena byl vlastně zesnulý manžel, který se převtělil do modelky a mluvil ke své alkoholické ženě skrz cizí tělo??? Že se ve skutečnosti neutopil sám, ale utopila ho ve vzteku ta alkoholička, protože chvíli předtím odhalila, že je její muž sériový vrah? He?
A víte, jak na to přišla?:
-manžel chtěl grilovat, ale zvlhly mu sirky, a tak s manželkou alkoholičkou přemýšlel, jak postupovat dál
-alkoholička se nabídla, že skočí pro náhradní sirky do jeho rybářského kufříku ve sklepě
-v kufříku byly sirky, a taky červený (!!!) kapesník do nějž byly zabaleny řidičské průkazy a odstřižky vlasů zavražděných žen. (poznámka pod čarou: velmi oceňuji ohleduplnost všech sériových vrahů, kteří takto zodpovědně schraňují důkazy. Tento muž dokonce použil kancelářskou sponku, aby k sobě přichytil platný identifikační průkaz s kvalitním vzorkem DNA. Není to báječné?)
-alkoholička tam dole ve sklepě dlouze dlouze přemýšlí, zvažuje všechny alternativy, nakonec vytáhne mobil a googlí. Zjišťuje, že se data zmizení daných žen shodují s daty, kdy nebyla se svým manželem. Pro jistotu ještě volá do motelu, kde měl mít její manžel alibi, recepční pátrá v databázi a potvrzuje zdrcující ortel...Manžel jí kecal...
-po tomhle všem alkoholička konečně opouští sklep a vrací se se sirkami zpět k manželovi, který nenuceně a bez špetky podezření poznamená: "trochu ses zdržela..."

A závěr? Všichni navzájem se tak nějak pozabíjeli, popřevtělovali z žen zpátky na muže a dopomohli vyřešit promlčené vraždy. Nebo tak něco?
Bliju odpad a vůbec se za to nebudu omlouvat.

Měla mě odradit už obálka. Ta hnáta, co čouhá z hlíny, to je dočista filmový plakát na nějakou béčkovku z devadesátek. No. Pak mě měla varovat první kapitola pojatá velmi poetickým stylem. Jářku, kdo by to byl řekl, že se děj točí okolo nočního přepadení:

Někde mezi sněním a bděním z mých úst vyklouzl do temnoty šepot-tvé jméno.
(...)
Byly to nezaměnitelné zvuky násilí, jenže tohle násilí nemělo potřebu zvyšovat hlas. Tenhle rámus byl přiškrcený a umírněný, surový, drsný a utlačovaný, jako by celou tuto nepříjemnou záležitost bylo možné provést, aniž by to vyrušilo ze spaní sousedy.
(...)
Pak zvuky začaly znovu a z mých úst vyklouzlo tvé jméno, tentokrát hlasitěji, můj hlas tě volal zpátky ke mně.
(...)

Mno. Sem to přetrpěla asi do poloviny, ale ten děj se rozvíjel v tak příšerný blábol, že se to zkrátka nedalo. Pro představu ještě jeden velmi realistický rozhovor mezi dvěmi známými, co se náhodou potkají na ulici:

"Řekni mi, že pracuješ. Že ses rozhodla všechnu tu krásu zvěčnit? Řekni mi, že prosíš pomíjivý okamžik, aby setrval. Řekni mi, že si pořád pamatuješ, že jsi fotografka, Lano."
(...)

Odkládám, loučím se a nelituji.

Zvládla jsem první kapitolu, abych si připomněla pocity, co mě zachvátily u autorovy jiné knížky. Tu jsem odložila, protože jsem neustále klopýtala o zvláštní souvětí a děj, který mi nedával smysl. Už jsem to pochopila. Coben nehovoří jazykem mého kmene. Takže se s ním loučím.

Bohužel se mi knížka vůbec netrefila do nálady (či vkusu?). Přišlo mi to nějak moc patetické. Z některých slovních obratů se mi kroutily palce u nohou.

Pár ukázek:

V uších jsem měl lechtivý pocit, kterého jsem se nemohl zbavit a který mi našeptával, že je tentokrát něco špatně. Nevím, kdy se to v životě mé sestry zlomilo. Vždycky byla silná, měla hroší kůži a tvrdou hlavu, už jako dítě.

Z předsíně vedou pokřivené, těžkopádné dveře do přerostlé trávy, zaprášených keřů a k několika dřezovcům trojtrnným, které tisknou své ostny na stěnu domu a seškrabávají starou barvu.

Na nebi je vidět sprek měsíce. Vesmírný koblih, tak ho nazývala moje sestra Ruth, když jsme byli malí. Předstírala, že se natáhne na oblohu a uškubne ho svýma ušmudlanýma a a od lízátka ulepenýma rukama a potom si ukousne s výrazem naprosté blaženosti.

Pamatuji si ty unavené tváře cizích lidí šourajících se po schodech k přední verandě, unavených a hladových s očima plnýma zvláštního druhu touhy.

Vybaví se mi jedna vzpomínka. Na tento zatuchlý pokoj. Na cizince stojícího tady u toho okna. Voněl po borovicích. Ta vzpomínka mi ale připadá špatná a příliš čerstvá. Slyšela jsem, jak mu tluče srdce v hrudi, tluče, tluče tluče. Zněl jako liška, rychle a zděšeně, tlukot srdce člověka, který si chtěl najít bezpečný úkryt. Aby mohl utéct. Přejedu si dlaněmi po pažích, najednou je mi zima. Nevybavím si jeho tvář, ale vím, že tu byl. Loni. Možná předloni. Muž. Cizinec.

Označení atmosferický román mi celkem sedí k tomu, že vůbec netuším, na čem autor jede.
Odložila jsem, nehodnotím.

(SPOILER) Ježišikriste to byla zase ztráta času!!! Za co??? A přitom tak povedený začátek, slibný námět, dobrý sloh. Ale pak už jen pitvání neskutečně nesympatických postav. Můžu říct, že už dlouho jsem nezažila takový odpor k názorům, které se nám skrz své hrdiny snažil autor vtlačit. Místo abych souhlasně pokyvovala hlavou, hledala jsem kýbl, kam bych mohla své rozhořčení vyzvracet. A námět? Podezření založené na dvojsmyslně znějících SMS? Vůbec jsem nechápala, co ta ženská blbne, proč dělá bouři ve sklenici vody, proč furt jenom přešlapuje na místě a naprosto vykonstruovaně podezřívá všechno, co má prsa, když v tajně nalezené konverzaci nebylo o nevěře ani slovo. K tomu všemu spletenec vztahů, za které by se nemusel stydět ani scénárista kultovního Beverly Hills 90210, vpodstatě tam v mládí spal každý s každým, z čehož jistě vzniknou pevné vztahy na příštích dvacet let, stejně jako neutuchající nenávist, čekající na vhodnou příležitost k pomstě. Kterouž je vražda dítěte v přímém přenosu. Paráda. Přesně o tomhle jsem chtěla číst. Jdu blejt. A měním své hodnocení z jedné hvězdy (kterou jsem vykřesala za poutavý styl psaní) na odpad. Nikdy více.

Otřesná blbina spíchnutá tak slabomyslným slohem, že mi to ani nestojí za komentář. Nedočteno, přeskákáno na konec, lituju každé minuty, o kterou mě tenhle paskvil obral.

Trochu překombinované a místy málo uvěřitelné. Nedokázala jsem se vcítit do postav. Chovaly se absolutně nepochopitelně. Škoda, námět zajímavý.

4 01.12.2019

Skvělé, nemohla jsem se odtrhnout, stejně jako od prvního dílu. Velkou slabinu ale vidím v "pořádání slavnosti". Tu jsem přeskákala už v Pines 1, a když mi došlo, že tentokrát je na ní postavené finále celé knížky, vůbec jsem si to neužila. Hnusný a zbytečný, závěrečnou řeč si mohl autor vymyslet na kdejakém jiném místě. Vůbec mě to nebralo. Taková škoda, ach jo.

4 23.10.2019

Název knihy i obálka tragédie. Kdo TOHLE má na svědomí? Přitom tak skvělý zážitek, zajímavý námět, výborné zpracování, uvěřitelné postavy, myšlenky, dialogy, všechno. Proč si někdo něco tak dobrého zprzní něčím tak zásadním, jako je titul knížky? Ubírám za to hvězdu, jinak dobrý.

4 17.10.2019

Ruth, jak jsi mi to mohla udělat! Předchozí knížky máš tak skvělé, že já v tom knihkupectví tentokrát ani neváhala a brala tvou novinku hned, za plnou cenu, jen už tě mít doma! Ale co to jako je? Možná mám nějakou čtenářskou krizi, nebo jak to nazvat. Ne a ne chytnout to správné nadšení, které dokážeš navodit. Začla jsem číst natřikrát (tolik šancí ode mě ještě nikdo nikdy nedostal!) a ten poslední pokus jsem absolvovala ve vlaku, kde nebylo nic moc jiného na práci. Zoufale otrávená jsem se prokousala k půlce. A pak už jsem radši jen koukala z okna a vstřebávala to obrovské zklamání. Bylo to jako číst dvacetkrát vylouhovaného Harryho Pottera (kterého bezmezně miluju!) a dívat se při tom na parodii filmu Tajemství loňského léta. Možná knížku věnuju své třináctileté neteři, té by se mohla líbit. Jinak fakt nevím…

Nedočetla jsem. Ta příšerná tíha, ten tlak, který mě stránku od stránky svíral víc a víc se prostě nedal vydržet. Pro skvěle vykreslenou atmosféru doporučuju, ovšem jen těm, co nemají děti. Děti tak do pubertálního věku. Pak možná ty mateřské pudy trochu povolí a vy budete schopní podobné knížky číst. Ale s malými dětmi ne. Teda já ne.

4 19.01.2019

Tuhle knížku mi k přečtení předávala mamka. Mlčky mi jí vtiskla do ruky, a když jsem se zeptala, jestli to bylo dobrý, zadívala se na mě tak, že jsem si přála všeho nechat, někam si zalézt a jen číst a číst. Varoval mě jen, že začátek je hodně HODNĚ divný. Takže. Ten začátek trval až do strany 87. Což bych řekla-je docela dost. Teda pro ty, kterým nikdo nic neřekne, jen je nechá téhle knížce napospas. Připadáte si během těch prvních kapitol jak v docela solidním rauši. Pak vám začne docházet, o co tady asi jde. Což si jen myslíte. Zvrat číslo jedna je překonán zvratem číslo dvě. A tři. A čtyři. Nejideálnější by bylo, přečíst to celé na jeden zátah. To by byla jízda. Hlavně poslední čtvrtina. Čtení na etapy tomu ubírá na efektu. Ale většina smrtelníků k tomu nemá přípežitost. Škoda. Epilog je hnusný a zbytečný, nečtěte ho. Plný počet hvězd dát nemůžu, něco mi na knížce vadilo. Možná ta vačice, co okusovala Hollynu nohu. Ale mistrovské dílo to jinak je, o tom žádná.

4 16.10.2018

Právě jsem knížku dočetla a přemýšlím, jestli si nechat dojmy uležet, nebo si hned zatepla ulevit. No nedá mi to - ten závěr, to byla ale neskutečná blbost!!! A to se to celou dobu vyvíjelo tak slibně! Dokonce jsem se za půlkou rozhodla, že se vrátím na začátek a začnu číst znovu a pořádně, protože jsem se k detektivce dostávala na etapy a unikaly mi souvislosti. Spokojeně jsem si zopákla vše podstatné a jména i události do sebe začaly zapadat. Byla jsem nadšená, že se mé teorie nepotvrzují (jo, je to pěkně nanic, když vás v půlce napadne, kdo je vrah a zbytek knížky si jen říkáte, hmm, to jsem si myslela...) a libovala si v tom pocitu, že "furt nevim a jsem napnutá". Pak nastal zásadní zvrat a strmý pád. Myslím v mém nadšení. Proč proboha ti policajti nic nedělají, na co jako čekají? Štvalo mě to teda už od začátku, to že popíjí víno a hrajou šachy, zatímco kolem probíhá ten masakr (ne pilou, ale jateční sekyrkou)-ovšem dát si víkendovou pauzu, když vrah zasáhne přímo do jejich řad-to jako myslí vážně? A odhalení vraha? Tak to mě teda akorát děsně naštvalo. Hvězdu bych za to neměla dát ani jednu, jenže-ono se to fakt dobře četlo. Takže za tři...

4 27.07.2017

Jo, tenhle příběh jsem teď zrovna potřebovala. Protože jsem byla přesycená všemi těmi složitě propletenými detektivkami ze Švédska, těmi ponurými vraždami, které jsou momentálně in. Bylo osvěžující začíst se do zdánlivě obyčejného příběhu, ztotožnit se s ním a vlastně být rád, že absurdní vygradování se událo jen na papíře a přitom tak nějak uspokojilo vlastní touhu po spravedlnosti...Bavilo mě sledovat děj střídavě z jednoho a druhého pohledu, poměrně rychle jsem se vcítila do hlavní hrdinky a fandila jí do poslední stránky. Zajímaly mě myšlenkové pochody jejího manžela, jakobych tím mohla pochopit všechny chlapy, co si hledají milenky. Trochu mi unikal význam popisovaných psychoterapeutických sezení, i toho, čeho se hlavní hrdinka dobrala v závěru knížky, tedy toho traumatu z dětství. S hlavním dějem to podle mě vůbec nesouviselo, nic to nevysvětlovalo a trochu zbytečně to narušilo výsledný dojem. Jinak za mě dobrý!

4 21.02.2017

Měla jsem životní období, kdy jsem Agátu milovala. Teď jsem se k ní po letech vrátila a cítím docela rozčarování. Buď se ze mě stal náročný čtenář, nebo jsem narazila na špatný překlad, ale knížka se skoro nedala číst. Nudné, jednoduše napsané pasáže alá slohová práce ze základní školy. Příběh bez života a energie, žádný pocit kouzla z anglické romantiky, který mě v minulosti pokaždé tak uchvátil. Dlouhé a nezáživné nic, znenadání krátce vylíčený zvrat, pak zmatek a závěr. Dočetla jsem jen ze zvědavosti, ale noc s touhle knížkou byla opravdu "nekonečná"...

4 31.01.2017

(SPOILER) Já nevím, tohle je fakt světová klasika? Nápad skvělý, ale to zpracování. Au. Příšerně mě otravovaly pasáže, co otrocky popisovaly prostředí. A pak taky neustálé opakování slov. Mohla bych zapíchnout prst do kterékoliv stránky, tak třeba tady:
(...)
Nadšeně vytáhl z gumové zátky další špendlík. Pak odmotal asi šest metrů - pro něj - nitě. Vyházel špendlíky a niť ze skříňky, pomocí zátky vylezl ven, pak vytahal své úlovky do kopce a prohodil je štěrbinou na podlahu.
(...)
Nekonečné množství vět, ve kterých bylo něco "v pravém úhlu", "šedesát metrů", "kolmo", "příčně"... A pavouk, tomu jsem fandila! Celý děj zachraňovaly jen úvahy během změnšování, kapitoly ze sklepa jsem měla chuť přeskákat. U povídek mi došlo, že jsme si s autorem prostě nesedli. Konec trápení, odkládám.

3 30.06.2023

Nevím, jak se tahle knížka mohla dostat z oddělení dětské beletrie mezi sci-fi pro dospělé. Možná kruté hodnocení, protože být mi dvanáct, jistě bych nešetřila chválou. Jenže už mi není dvanáct a tohle byl podraz. Geniální námět, ovšem naprosto trestuhodné zpracování doplněné velmi prazvláštním překladem:

Plocha letiště vypadala, jako by nebyla v provozu. Beton byl rozpraskaný a z mezer vyrážel vysoký plevel. Podle louží se dalo soudit, že zde před nedávnem prudce pršelo. Jem si neuměl představit, že tohle je Denver International Airport, kde denně přistávaly stovky letadel. Občas se tu povalovaly odpadky. Prastaré plechovky, kbelík, dokonce nákupní vozík, jehož rám tvořily jen tenké rezavé vzpěry.

Pro čtenáře 12-18let doporučuju, ostaní nechť si nechají zajít chuť.

3 08.02.2022