Kachora komentáře u knih

Dle mého názoru jednoduché, ale ne hloupě, naopak. Chtělo by se říct "svěží čtení".

1 21.03.2013

"Nechtěl jsem nic jiného, než sepsat zprávu o našem společně prožitém dětství a mládí. Chtěl jsem zachytit obraz let, které tak beze stopy minuly..." Poslední odstaveček vystihuje všechno.
Když se mi kniha dostala do ruky a na jejím přebalu stálo "nizozemský kultovní román", byla jsem skeptická s ohledem na její útlost, jestli dává vůbec prostor pro rozvinutí něčeho, co pak generace čtenářů ocení přívlastkem kultovní. Já bych se asi, ačkoliv Černé jezero hodnotím poměrně vysoce, takového označení zdráhala. Alespoň pro mě kniha vyznívá tak zvláštně komorně, tak nepateticky, že se řadí do škatulky těch, které se v mých očích nestanou kultovní, ale ne proto, že by na to neměly, ale proto, že by jim to označení ubíralo. Knihy podobného ražení nepotřebují punc nebo auru kultovnosti, aby si vás získaly. Jsou to naopak právě ty, na které narazíte spíš náhodou (ne proto, že je četl každý ve vašem okolí), nesáhnete po nich hned, spíš až dočtete ty, od kterých očekáváte něco víc. Ale jsou to přesně ty, kterými pak projdete za den nebo dva a dýchnou na vás vzpomínky na vaše vlastní dětství, ztracená přátelství. Silně jsem v knize cítila vyjádření jakési nemožnosti rozhodovat sám o sobě, ani v té nejmenší míře - se kterou se musel hlavní hrdina často potýkat. I když - potýkat, no, spíš to přijmout, smířit se s tím. Myslím, že se jedná o pocit, se kterým děti a dospívající lidé zápolí častěji, než by nás dospělé napadlo, nebo než jsme schopni si z vlastního dětství upamatovat.
Opravdu mě zaujalo, jak autorka dokázala vměstnat do asi stovky stran defacto 18 let života. A to aniž by vzbudila dojem, že se všeho jen tak lehce dotkne, aby se tam vešlo vše podstatné, nebo naopak aniž by působila kniha přecpaně k prasknutí.
* Nazývat to krutostí je snad přehnané. Urug nebyl krutý, chyběl mu jen cit, který u Evropana často vede k tomu, že živočicha šetří a ctí z jakéhosi polovědomí spřízněnosti.
*...žil v chudobě, jakou už nebylo možné zastírat...
*...oplývá kouzlem těch svérázných pasivních osobností, které na okolí působí neodolatelnou přitažlivostí.
*... jsme nemohli najít důvěrný tón z dřívějších let. Měl jsem dokonce dojem, že je to nemožné už navždycky.

16.03.2019

Don't judge a book by its cover, říká se. Tuhle jsem ale nebyla schopná nesoudit podle jejího názvu. Strašně mě štval. Věřila jsem, že až (a snad) se v knize dozvím, proč se tak jmenuje, třeba mě to vytáčet přestane. Nepřestalo. Zlatý kondom hrál v autorčině životě jistou symbolickou roli, přesto mi to přijde jako hloupý prodejní kalkul - přilákat pozornost, provokovat. A možná jsem přecitlivělá, ale fakt jsem ji nejdřív nechtěla z knihovny, kam jsem ji umístila po obdarování sestrou na Vánoce, vůbec vyndávat. :) Ale naštěstí jsem se přemohla...
Kniha se věnuje několika oblastem lásky, potažmo velmi blízkému přátelství. V první části nenaplněné lásce, očividně odsouzené k trápení, ačkoliv jedna strana to zatím nevidí. Další je pak o lásce naplněné, která přesto nevyšla, a věnuje se i těm podobám, kdy vyšla, ale musela ledacos překonat a nebo se vyrovnat se smrtí jednoho z partnerů. To vše ukázáno v podstatě na jakýchsi kazuistikách, případových studií konkrétních lidí. Ale není to úmorně podrobné, "lékařsky" psané. Autorka vždy začne v kapitole příběhem paní/pana XY, popíše některý z jejich vztahů a pak jde až do dětství, dospívání, a hledá, co z toho, co ne/zažili, vedlo pak k tomu, že se ve vztazích chovali tak, jak se chovali, proč jejich vztahy dopadly tak, jak dopadly. Takže jsou tam tradičně omýlaná (což nemyslím pejorativně) témata vztahu otce a dcery, slabé a submisivní matky, která obětuje zdravý vývoj svých dětí, hlavně aby nepřišla o manžela, nevážení si mladých dívek sebe sama, respektive spíš prozatímní neuvědomování si vlastní hodnoty a z toho plynoucí peripetie... A samozřejmě co člověka baví je, že se v některých životních příbězích sám vidí, vysvětlení jejich jednání s odbočkou do dětství pomůže i jemu, aby nakročil o kousek blíž pochopení vlastního nitra; případně v nich vidí kamarádku, kolegu, sourozence.
Nevím, jestli to je jen můj dojem, nebo jste ho měli/budete mít taky, ale trošku mě sem tam žralo (ale velmi decentně) vyjadřování autorky ve smyslu "to ona se změnila, já zůstala stejná" nebo "já se snažila, to on tehdy nebyl dost zralý"... Zajímal by mě názor druhé strany, jak to vidí oni. :) I když tajně doufám, že když je autorka psycholožka, má za zády houf supervizorů, že umí nahlédnout i na sebe kriticky a že takto se několikrát vyjádřila fakt jen kvůli tomu, že šlo o tak jednoznačné (jednostranné) případy.
V běžných knihkupectvích asi za 300, v Levných knihách zhruba za 80 korun. ;) A pokud nejste na tlusté knihy, nelekejte se této. Sice se tváří naducaně, ale okraje, řádkování, font a tloušťka lacinějšího papíru přispívají k tomu, že ji přečtete rychleji, než jste mysleli. A vlastně vás to pak i trochu zamrzí. Protože koukat pod pokličku druhým je prostě mnohdy fajn.
* Každý, kdo má pocit, že je pro vás nezbytný, má nad vámi moc. A vy se v zoufalství můžete dopouštět chování, které je vždy stejně sebezničující.
* Když se později ohlédnete zpět a osoba, kolem níž se točil váš svět a která sama byla celým tímto světem, opět získá lidské rozměry, bývá často obtížné říci, co jste na ní vlastně viděli.
* Ti, kteří chorobně usilují o jedinečné místo v srdci nedostupné osoby, se obvykle pokoušejí vymazat zkušenost z dětství, kdy zažili nemilost a odmítání ze strany některého z rodičů.

14.03.2019

Život bez příkras na dvou stech stránkách velmi sympatického formátu. Já tedy nejsem žádný rychločtenář, ale tohle je snad první knížka, kterou jsem do sebe nasypala cca za dva dny. Je znát, že Hartl studoval/dělá režii. Tou knihou se proplétá jakási jasná linka, která vás knihou úplně protáhne. Skoro až letíte. Ale vlastně nevím teď jistě, jestli je to ku prospěchu jen. Částečně je, ale nevím, jestli zcela... Ta linka je možná až trochu moc polopatistická, místy příliš předvídatelná. Takže čtenář, který chce trochu víc poetiky, trochu víc ke knize přistupovat jako k obrazu - muset si v něm hledat, nechat ho na sebe dýchnout a luštit v něm, ten může být trochu neukojen. Na druhou stranu a obranu Hartla přiznávám, že to je jeden z prvních žijících autorů, českých, kterého jsem zkusila (nějak trpím na polovinu minulého století, no) a vlastně nemám moc s čím tedy srovnávat a když si budu opakovat, že to je autor z dneška (podle smíchu, identifikovaného snad neomylně přítelem, navíc žijící kousek ode mě), nemůžu to vnímat negativně. Obvykle oceňuji (pozérskou řekl by někdo) vzletnost textu, ovšem kdo tak dnes mluví... A Hartl se nechce tvářit, že je z jiné doby. Je to autor dneška - a to není špatně. Používá velmi dnešní jazyk, všem dobře srozumitelný, na nic si nehrající, takový, jakým všichni mluvíme. A celý ten příběh je vlastně takový, jaký všichni žijeme (nebo doufáme, že žít nebudeme, protože ho žijí známí a vůbec jim to nezávidíme).
Do příběhu hrozně vtahuje používání názvů podniků a míst, které všichni (Prahou políbení) známe a kde jsme klidně mohli zažívat něco podobného. Na druhou stranu rušivé pro mě bylo poměrně enormní používání značek (asi jsem tady pro změnu nepolíbená, je to kvůli nějakému sponzoringu k vydání knihy?).
Kolem a kolem příjemná kniha, taková ta "na cestu". A ještě chci ocenit komičnost - té je plná. Takových těch neuvěřitelných scének jako z černobílých němých filmů, které ale Hartl přenesl do barevného dneška, ve kterém se mluví - chybami, strachem, touhou, láskou... - řečí, které rozumíme do posledního člověka opravdu všichni. Nehledě na dobu.

03.09.2018

Nenechte se (jako málem já) odradit (na můj vkus) lacině vyhlížející obálkou. Takovou školáckou, jakoby ji někdo na rychlo udělal v Malování. :) Holt je to tak, očima člověk nejen jí, ale taky vybírá knížku. Ovšem tahle, když jsem jí dala šanci a koupila ji za neuvěřitelných 15 korun v Kosmasu, mě strašně moc překvapila.
Z anotace může člověk nabít dojmu, že půjde snad až o cestovatelský deník, ale "naštěstí" není tomu tak. Nikitovy cesty vlakem jsou jenom zastíracím manévrem pro nahlédnutí do životů Rusů. Do jejich neobyčejně obyčejných osudů. A nutno říct, že autorka vyplodila neskutečně lákavé postavy, jejich příběhy tak strašně vtáhnou, že vás za chvíli mrzí, že to bylo na tak krátký okamžik (tady jsem měla pocity jako v jedné pasáži z Malého prince) a jede se dál - možná paralela s cestou vlakem? Do života každého nahlédnete jen tak nakrátko, asi na dobu, za jakou byste ho/ji stačili spatřit okýnkem při míjení toho člověka vlakem. Ale jsou to opravdu tak zajímavé příběhy, že strašně chcete, aby Rusko - vagon třetí třídy byl jen jakýsi náčrtník nápadů, poznámek a přejete si, abyste zjistili, že někde v regálu knihkupectví existují jednotlivé knihy, ve kterých jsou ty načrtnuté příběhy rozpracovány vždy aspoň na dvou stech stranách. Tak zajímavé nápady by si skutečně takový prostor zasloužily. Ovšem když přistoupíte na kulisu knihy, kterou jsou cesty vlakem, nemůžete Nataliji Ključarjovové nic vytknout, protože z celé knihy ten omezený čas na zastavení se s každým opravdu dýchá.
P.S. NK by měla napsat nějaký hororový příběh a já bych si ho - na základě toho, jak na posledních stránkách bravurně a živě popisuje zvláštní, až strašidelné postavy - s chutí přečetla.
* Život - to je eskalátor jedoucí dolů. ...Lidi se unaví, sednou si s flaškou piva na schody a pozvolna sjíždějí dolů. Pouze vyvoleným se poštěstí dosáhnout takové rychlosti, že překonají sílu setrvačnosti a dostanou se nahoru.
* Jedinou naší svobodou je svoboda vybrat si vztah k údělu, který nám připadl.
* Ve tmě zněly všechny věty závažně a neomylně, jako by se trefovaly do samého nitra, přímo do srdce, a dotýkaly se těch nejdůležitějších věcí v životě.
* Špatných lidí je na světě strašně málo. Většina se prostě bojí nebo se nějak ostýchá být dobrými lidmi.
* Domnívám se, že vy, občané dnešních dnů, za svůj blahobytný život v míru částečně vděčíte mně a taky mým padlým i přeživším druhům v boji. Chci vám připomenout úctu ke starším.

22.08.2018

Do rukou se mi dostaly současně dvě knihy - Podobizna (Gogol) a Piková dáma (Puškin). Když už nic jiného, právě to, že jsem je četla v rámci jednoho týdne, mě nutí je porovnat. Téma není tak úplně odlišné. Obě knihy jsou napínavé, s kusem mystična a místy vyvolávající až hororové nedýchání a nemrkání... Obě super autobusový formát. Podobizna něco málo pod 80 stran, Dáma dokonce ani ne 50 (tedy aspoň moje vydání). U obou jsem měla trošku pocit, že konec nezařídil až takový "wow efekt", jaký jsem asi čekala. Ale podotýkám - pouze závěry! Což je u děl tohohle rozsahu hanění asi tak tří nebo pěti stránek, to se snad může. :) Jinak od začátku až skoro do konce jsem u obou zapomínala na to, že to jsou tak útlé knížky. Smekám před oběma autory, že jsou s to na tak malém prostoru rozehrát příběh, který ve vás vzbuzuje pocit, že čtete vlastně docela dlouhý román. I přes těch pár stránek máte pocit, že jste hlavní hrdiny stačili poznat hrozně do hloubky, že se kolem odehrává několik vedlejších linií příběhu... Pokud bych teda měla doporučit a vybrat jednu, řekla bych Podobiznu, u mě o (velmi velmi) malý fous čímsi vyhrává. Ale naštěstí vybírat mezi knihami nás většinou nutí jen jejich velký rozsah, kdy už si pak promyslíme, čemu obětujeme pár dní/týdnů života. To se tady nekoná. Tyhle knížky jsou tak tenoučké, že s čistým svědomím říkám, jděte do obou! Zaslouží si to.

28.05.2016

To si prostě musíte přečíst.

24.06.2013

Knihu jsem četla na VŠ kvůli jednomu úkolu, a jak už to tak bývá z dob střední, povinně předznamenává "s odporem". Ze začátku jsem byla opravdu otrávená, ale jak jsem se začítala víc a víc, přicházela jsem knize na chuť, až jsem ji nakonec doslova "hltala".

24.06.2013

Dle mého názoru slabší než Školka, což může být dáno ale i tím, že u Školky čtenář (pokud ji čte tedy jako první) teprve objevuje styl psaní a "grif", který Fulghum využívá, zatímco u této knihy už ví, do čeho jde a ten styl už ho tak nedokáže tolik dostat. Jestli je kniha slabší i obsahem, těžko říct... Za mě asi ano, víc věcí se mi líbilo ve Školce. Ovšem nemění to nic na tom, že se jedná i v tomto případě o fajn čtení, které má v mé knihovně rozhodně své místo.

24.06.2013

Nenucenost byla tím, co mě po celou dobu čtení na knize bavilo, zároveň ale i tím, co mě někdy nudilo. A za sebe musím potvrdit, že v knize najdete (mimo jiné) i to, co slibuje přebal - "poláčkovsky vlídný humor".

...Čím víc řečí, tím míň je o čem hovořit. A čím míň je o čem hovořit, tím je opět víc řečí.

...Proč by zahrada nemohla být jako louka?

...Pokrok není zdarma.

...prodávající by měl být stejně lákavý jako zboží.

...Pochopil, jak marný a bezbranný je intelekt a jak zbytečné a plané je vědění tam, kde se lidi těší jen na zabíjačku.

...Nevýhoda vzdělanců spočívá v tom, že ve chvíli, kdy jejich oponent je na jiné úrovni, než na kterou jsou zvyklí, ztrácejí půdu pod nohama a uchylují se k impulzivním reakcím.

...Nikdy není stejné jít stejnou pěšinou.

...Zde odpočívá muž, který nic nezanedbal a vše stihl. Odešel bohužel právě v okamžiku, kdy měl čas na odpočinek.

24.06.2013

Kraťoučká předverze Lolity. Kvůli rozsahu ne příliš hluboká, ale i tak pro mě zajímavá (ač jsem ji četla až po Lolitě).

21.03.2013

Několik podnětných myšlenek:
*V opravdovém vztahu má člověk o ženu zájem, protože je jiná než on.
*Chovám podezření vůči každému citu, který se dá vyléčit orgasmem nebo indiánkem.
*Jediné důležité otázky jsou ty, které člověk klade sám sobě.
*Umírání je ohromně účinný lék, když se chceš dozvědět pravdu.
*Život není vznešený, ani důstojný.
*Nic není neodvratné. Život přináší překvapení. Život je nesmyslný, a jelikož je nesmyslný, existuje vždycky naděje...

21.03.2013

Pro mě hodně zvláštní, vlastně dodnes (četla jsem ji před půl rokem) nevím tak úplně, co si o ní myslím. Na jednu stranu mě třeba chvílemi až vytáčelo jižanské "machismo" (G. Greene), na druhou stranu mě uchvátilo, jak jde knihu postavit na jednom dni.
Co mě ještě nenechalo chladnou, ač se trochu stydím, bylo setkání nevěsty a ženicha po x desítkách let. Možná trochu prvoplánové, ale mě se to prostě příjemně dotklo. Byla v tom taková jednoduchost (v okamžiku setkání, v popisu setkání), až tomu člověk musel uvěřit.

21.03.2013