Kachora komentáře u knih

Nejsem románový člověk - jsem netrpělivá, všechno chci hned, hned vědět, hned si vzít, hned mít... Mandolína mi snad jako první kniha v životě ukázala, jaké to je, číst něco dlouhého, mnohovrstevnatého, muset se ke knize vracet a především chtít se k ní vracet, ačkoliv to stojí spoustu času. Nejtrefněji to vystihl zřejmě S. King, který napsal na přebalu jedné své knihy, že s románem si člověk utvoří vztah. Buduje ho, vrací se k němu, něco to stojí. To je to, proč jsem (a nejspíš z většiny budu dál) povídková, případně novelová. Ovšem právě na Mandolíně jsem si zakusila poprvé upřímnou radost z té "románové dřiny".
Milovala jsem snad všechny ty jednotlivé postavy. Jak byly vykreslené, do každé se dalo platonicky/přátelsky zamilovat. Interakce mě ale bavily spíš třeba mezi Pelagií a doktorem Jannisem, Corellim a Lemoni... z nějakého důvodu jsem ale nepropadla citu mezi Corellin a Pelagií. Na můj vkus bylo věnováno příliš málo prostoru, stránek tomu, jak se sbližovali, co spolu prožili... prostě jsem jim to moc nevěřila. Nicméně tyhle pocity jsem měla zhruba lehce za polovinu knihy. Pak jsem ji přestala brát jako lovestory, ale víc jako "kroniku Kefallénie a jejích lidí", a moje dojmy se změnily. Možná prostor věnovaný těm dvěma byl záměrem, a ne opomenutím, že "ženský chtěj ať láska kolem stříká". Možná měl ukázat, že si myslíme, že naše city a vztahy jsou středobod vesmíru, že jsou tím, kvůli čemu ráno slunce vychází a ono vůbec. Život nám umí krásně ukázat, jak jsme nicotní a z našeho pohledu zásadní příběhy jsou jen titěrnými poznámkami pod čarou v knize lidstva, přírody, Země...
Oceňuji velmi milý konec bez patosu.
* Kdybych jenom žil svůj život u vědomí smrti, všechno mohlo být jinak.
*Provinilec si přeje pouze jedno - aby mu ostatní rozuměli, protože pokud mu rozumějí, aspoň zdánlivě mu odpustili.
* Proč nosí Italové kníry? Aby měli nějakou památku na své matky.
* Láska je přechodné šílenství, vybuchne jako sopka a potom opadne. A když opadne, musíš se rozhodnout. Musíš zjistit, zdali se vaše kořeny propletly takovým způsobem, že váš rozchod není vůbec myslitelný. ... Ale někdy korunní plátky opadnou a ty zjistíš, že kořeny nesrostly.
* Nikdy se člověk víc neodhalí, než když je nemocný nebo zraněný. Tehdy se projeví jeho kvality.
* Když odejdou lidé, které jste milovali, musíte žít za ně. Dívejte se na svět jakoby jejich očima. Vzpomínejte, co říkávali, a říkejte to sám.
* Zahrada, v níž sedíš,
nepotřebuje květy.
Vždyť květ jsi ty
a jen hlupák nebo slepec
to nevidí.

19 23.07.2018

...Až někdy dostaneš chuť někoho kritizovat, vzpomeň si, že ne všichni lidé na tomhle světě měli takové výhody jako ty...

...Každý podezírá sám sebe přinejmenším z jedné základní ctnosti...

...Je nevyhnutelně skličující dívat se novýma očima na věci, kterým jste se s jistým úsilím přizpůsobili...

...Nemůžete zopakovat minulost...

...Život začíná vždycky znova, když zvadne...

...zaplatil vysokou cenu za to, že příliš dlouho žil s jediným snem...

..Naučme se projevovat přátelství k člověku, dokud je živý, a ne když umře...

17 20.05.2013

Tuhle knihu jsem začala číst napoprvé v týdnu, kdy jsem měla odpolední. Takže do práce za slunka, odpočatá, všechno v naprosté pohodě. A nepovedlo se mi do ní tak zažrat. Říká se, sytý hladovému nevěří. Krví bych to podepsala. Počkala jsem si tedy na další týden, ranní. No a to byla panečku jiná. Budíček ve 3.10, takhle brzy ráno venku kolem 4 stupňů, únava... V tramvaji jsem místo klimbání znovu otevřela tohle a slova "přerývané vyzvánění proniklo jen slabě okenními tabulkami pokrytými na dva prsty námrazou... a na stěnách kolem celého stropu bílá pavučinka. Jinovatka." mě najednou mnohem víc vtáhla. Šílené. Obdivuhodně šílené. Čemu všemu se člověk dokáže přizpůsobit, v jakých podmínkách se naučí ne jen přežívat, ale tak nějak ŽÍT. Jako by venku, ať už za plotem nebo hodiny cesty daleko, nebylo nic, žádný normální svět, ke kterému upínat naděje, vzpomínky... Někteří se přizpůsobí a přežijí, jiní se přizpůsobit nechtějí nebo to neumí a pak je čeká smrt. Zákon lágru. Z některých se stanou mrtvoly, z některých vlci a z jiných beránci a oběti. Kupodivu ale! Mnozí zůstávají lidmi! Skvěle vykreslené okamžiky, které nějak souvisí s jídlem - jak je vlastně ta šlichta, na kterou se při práci vězeň celý den těší, tím jediným hnacím motorem, jak si užívá ten moment, kdy sedí nad svojí miskou a ani v tu chvíli nemluví se sousedem, protože okamžik jídla je pro něj něco posvátného a ví, že když bude mluvit a nesoustředí se plně na jídlo, nevytěží z něj maximum, protože jíst musí nejen ústy, ale i nosem, očima a hlavně myslí! Jak pak vytírá kousíčkem chleba zbytky břečky z misky, aby ani kousek nepřišel nazmar, z toho kousíčku pak ještě vycucá, co se do něj nasáklo, a schová si ho do slamníku, na kterém spí, aby si pak večer před spaním ještě "dopřál". To pak vezmete ohryzek od jablka, které jste během čtení jedli, a pak ho postavili na noční stolek, a ještě jednou ho poctivě obkoušete... Člověk aby přežil ne jen fyzicky, ale i mentálně, musí si zavést nějaké své rutiny, zvyky, vytvořit si jakási přátelství, spíš asi koalice, netrápit se myšlenkou, co je tam venku a kdy se toho zase on sám stane součástí, ale hrát s rozdanými kartami. Takové zkrátka leží na stole a ty hraj, jak umíš, nebo zemři.
P.S. To NEčlenění knihy do kapitol mě zprvu rozčilovalo. Nešlo ji odložit, oddechnout si od ní. A pak si řeknete, že to skvěle podtrhuje atmosféru táborového života. Od budíčku jedeš, jedeš, dělej, makej, nestíháš si vzít misku se šlichtou k snídani? tvoje smůla! dělej, uhni, další je na řadě, makej do práce, čekáš na kontrolu, na přepočítávání, ne, nesmíš si sednout, odpočinout, stůj na mraze, dělej, hni se, makej... A takhle celý den, dokud neskončí a neskončí i kniha.
* Mráz je zlý, ale parťák je horší.
* Dny v táboře letí, ani ohlídnout se člověk nestačí. Ale doba trestu se nehýbá ani trošku, té jako by vůbec neubývalo.

10 15.10.2016

S podobnými knihami je to myslím trochu ošemetné - sáhne po ní totiž apriori ten, kdo tak nějak tuší, že a kde svého marťana má, případně to ví úplně přesně a je s ním nejlepší kámoš. Naopak kniha se podle mě nedostane k těm, kteří by ji potřebovali především - už slyším, jak říkají "cože? jako není mi pět, nebudu se párat s něčím takovým". Což je ale samozřejmě v podstatě neřešitelné a otázka volby a priorit každého. Kdo s čím zachází, s tím také...
Pár výtek na začátek, které pak přebijí pozitiva... Třeba jsem hnidopich, ale osobně mě rušilo překvapivě velké (na to, kolika lidem projde před tiskem kniha rukama) množství překlepů v knize. Nešlo o jeden dva, což se najde ve většině knih. Bylo jich podstatně víc a vždycky mě to vytrhlo z tématu, z atmosféry a budilo to dojem něčeho spíchnutého narychlo. Vlastním třetí vydání - myslím, že to už se dají podobné nedodělky vychytat. A vlastně mi přišla délka knihy trochu uměle/zbytečně natažená. Na jednu stranu ano, opakování je matka moudrosti a sem tam si něco zopakovat nemůže škodit. Ale občas se v knize objeví myšlenka, v podstatě stejně formulovaná jako o 5 stránek dřív. Bylo to poměrně často a myslím, že by knize víc slušelo, kdyby z nějakých 230 stránek měla o pár desítek míň - a skutečně by bylo odkud ten prostor brát. A poslední věc - vím, že kniha je anoncovaná jako záměrně "nevědeckým jazykem psaná", spíše lidsky, amatér-friendly, někdy mi to ale přišlo až příliš polopatě psáno. V kombinaci s častým opakováním základních myšlenek. Ale to je o mém postoji - autor má právo psát si jak chce a klidně může vydat třísetstránkovou knihu prázdných listů a jen na straně 75 udělat tečku. :)
Toliko k formě. Tu když nebudu pitvat, tak sdělení této knihy a pana Hermana je moc pěkné. Kdybychom podle nich byli sami vychováni nebo je aspoň využili pro nynější/budoucí výchovu našich dětí, bylo by na světě - bez patosu - krásně. Co ve mně rezonuje až tak nejvíc, je jedna věta z knihy, která vlastně není ani nijak tučně naspaná, zarámečkovaná nebo jinak zvýrazněná, a sice něco ve smyslu "Co neustále opakujeme dětem (komukoliv)? O čem se je to vlastně snažíme přesvědčit?". Asi moje vlastní slabé místo, chápu. :) Paralela ke Čtyřem dohodám. Měli bychom vážit slova, víc si uvědomovat, co říkáme, komu to říkáme a jakým způsobem. Protože skutečně když někomu něco x-krát zopakujeme, něco mu vyčteme, přisoudíme nějaký úmysl, čin, je velká šance, že ten člověk to přijme za své, stane se takovým, jakým ho nutíme svými slovy být. A to je smutné.
Mrazivé, ale trefně a pěkně využité příklady z praxe - reálné příběhy skutečných dětí, lidí.
A ještě jedno pozitivum k formě, kterou jsem jinak chuděru hanila - výborné jsou široké okraje, do kterých se dají vepisovat (jak je i ponoukáno v úvodu) vaše myšlenky, jména lidí, na které si vzpomenete, když je popisované nějaké chování, vzpomínky vlastní...
* Jak bych se rozhodla, kdybych se nebála?
* K čemu potřebuji, aby se mi právě toto dělo?
* Jak by se zachoval vítěz?
* Erich Fromm: Kdybychom si uvědomili, co skutečně víme o sobě i o druhých, nemohli bychom dále žít tak, jak jsme žili dosud, nemohli bychom přijímat tolik lži.
* Na většinu otázek, které vás napadnou, znáte odpovědi. Stejně tak na většinu problémů, kterými se zabýváte, znáte řešení. Nenapadne vás nic, co byste neuměli vyřešit. Odpovědi jsou ve vašem vnitřním světě, v duši, ve vaší intuici.
* Každá podstatná věc se děje každodenním nepozorovatelným růstem.
* Muži mají zpravidla tendenci svoji trojnožku (práce, koníčky, partnerský vztah) postavit výlučně na práci. A ještě o ní tvrdit, že je to jejich koníček.
* Zpravidla děláme chybu, že dobré projevy bereme jako samozřejmost a nevšímáme si jich, a pozornost věnujeme jen těm špatným.
A spoustu, spoustu dalšího. Přečtěte si to. Milionové myšlenky za pár korun. :)

8 09.03.2019

...koukání na televizi a surfování po internetu je vlastně moc dobrý trénink na mrtvost...

...smrt je přesně ta osudná chyba, kterou jsme všichni pevně rozhodnuti neudělat...

...jestli něco dělá ze světa peklo, tak naše očekávání, že by to měl být ráj...

...nejhorší z věcí, kterým mě naučili, je naděje...

...pokud se máme dopracovat ke vztahu, který bude mít nějakou podstatnou hloubku a upřímnost, musíš mi zaručit důvěrnost...

...většina lidí si pořídí děti právě v té době, kdy jejich vlastní nadšení pro život začíná slábnout...

...každé obecenstvo dostane to představení, které očekává...

...klídek a trochu si užívej...

...je to úžasné, jak vám nakopne sebevědomí, když nemáte co ztratit...

...lidi si zvyknou v podstatě na cokoliv...

...dva rty a jazyk dovedou slíbit všechno...

...minulost rozhodne o tvojí budoucnosti, pokud jí to dovolíš...

...smrt, stejně jako život, je přesně to, co z ní uděláte...

...nejsem už vyprávění... jsem svobodná a můžu svůj příběh pozměnit, kdykoli můžu přetvořit sebe a svůj svět... už nemám žádná omezení...

...v málokteré rodině jsou tak pevné vztahy jako ve věznici...

...všichni chceme být pronásledováni, všichni prahneme po tom, aby po nás někdo toužil...

...takový život, život tvé loutky, nestojí za žití...

8 30.08.2014

Backmanova Babička je pro mě především podobenstvím o všednodenním hrdinství. O tom, že hrdinové a padouši nejsou jen na stránkách knížek, plátnech kin, nerodí se jednou za století. Hrdiny a padouchy jsme my všichni, pro někoho, každý den. V úterý jsme tím oslavovaným, ve středu klidně pro jiného katem a ve čtvrtek přebíháme někde mezi a sami dost dobře nevíme, kým jsme, kým chceme být. Taktovkou našemu hrdinství versus padoušství je naše vůle, rozhodnutí konat a nepřestat. I když někdy meleme z posledního a boj, který právě svádíme, se zdá být adekvátním pro nejméně tři životy - ale my na něj máme týden.
A ještě jeden motiv v knize silně cítím - to, jak si coby prarodiče žehlíme svědomí na vnoučatech. Snažíme se polovině jejich genetické informace (čili svému dítěti v nich) vynahradit to, co jsme "jí" nedali, když byla sama dítětem (o tomto tématu víc třeba Herman, Najděte si svého marťana).
Babička je mým druhým Backmanem a tuším, že ne posledním. Dětské světy v kulisách dospělosti, podobně jako Děvčátko Momo, Nekonečný příběh...
* Nezbylo jim, než hodit vinu na někoho jiného, aby dál dokázali žít sami se sebou.
* I když byli její přátelé v minulosti pěkní hajzlíci, bude ji mít ráda. Pokud by měla diskvalifikovat každého, kdo se někdy zachoval špatně, velice brzo by jí přátelé došli.
* Člověk se musí o něco starat. Nemůže žít bez zájmu.
* Děti nebudou s dospíváním čekat jen proto, že rodiče mají zrovna něco jiného na práci.
* Člověk si přeje být milován. Nesplní-li se mu to, chce být obdivován, a nesplní-li se mu ani to, chce být obáván, v dalším případě nenáviděn a proklínán. Člověk touží zanechat v lidech nějaký pocit, duše se bojí prázdnoty, chce kontakt za každou cenu.

7 23.02.2020

Jedna z těch knih, které nelze hodnotit v intencích "baví/nebaví". Slovy ukradenými ze světa herců bychom asi mohli říct, že v této knize se "nepřehrává". Stroze popisuje, jak to v lágru chodilo a vlastně ještě víc než v lágru, tak jak to chodilo uvnitř hlavy/srdce/duše člověka vězněného v lágru. S jakými výzvami se musel dennodenně potýkat. A jasně tu vidíme, že třeba výzva popasovat se s hladem nebyla vůbec ta nejzásadnější. Daleko víc závisel budoucí život a přežití člověka na tom, jak se popasoval s hlasy svého nitra, které už to třeba chtěly vzdát, neviděly budoucnost... Ale právě jen ten, kdo pořád viděl smysl i tam někde, za kopci a lány, za bůhví jak dlouhou dobou, která ještě musela uplynout, jen ten měl sílu hlad, zimu a strádání přemoct, protože to podle něj mělo smysl. Nastavit si v hlavě, že budoucnost pro mě ještě něco chystá, že ještě mám něco, za čím si chci v budoucnu dojít - to se v této knize jeví jako recept na překonání podobných hraničních zážitků.
Vřele doporučuji přečíst si jako takový doplněk k této knize od Frankla ještě knihu Utrpení z nesmyslnosti života.
* Tělesná bolest způsobená ranami není to podstatné, u nás dospělých vězňů stejně tak jako u trestaných dětí. Jde o duševní bolest. To, co v té chvíli bolí nejvíc, je rozhořčení nad nespravedlností a bezdůvodností.
* Člověk ví obvykle až po pěti nebo deseti letech, k čemu bylo to nebo ono v jeho životě dobré.
* Člověku v koncentračním táboře lze vzít všechno kromě jednoho: kromě nejvyšší lidské svobody, která mu dovoluje zaujmout k daným poměrům adekvátní postoj.
* Často právě taková vnější obtížná situace dává člověku příležitost, aby vnitřně přerostl sebe sama.
* (Bismarck) V životě tomu je tak jako u zubaře: stále si myslíme, že to vlastní teprve přijde, a mezitím už je po všem. / Většina vězňů v koncentračním táboře si myslela, že všechny možnosti k uskutečnění sebe sama jsou ty tam, a ony spočívaly de facto právě v tom, jak člověk naloží se svým životem v lágru.
* Na zemi existují dvě lidské rasy. Rasa lidí slušných a rasa lidí neslušných. Obě tyto rasy lze najít všude. Žádná skupina není složena jen a jen ze slušných nebo jen a jen z neslušných lidí.

6 08.12.2018

Útlejší kniha, kterou jsem dostala od přítele - ten ji četl kdysi prý v "ideálním rozpoložení" na tuto knihu. Nebyla jsem asi ve stejném rozpoložení, přesto musím říct, že to je povedená kniha a že jsem ráda, že ji mám v knihovně. Vlastně první věc od Remarqua! A myslím, že ne poslední...
To, čím podle mě zaujme i člověka "mimo ideální rozpoložení", je to, že je o smrti. A ta je (jednou) společným jmenovatelem všech lidí. Jak víme ze života reálného, a vidíme i v tom knižním, smrt si nevybírá. Smrt skutečně bere všechno. Nezáleží jí na věku a klidně sáhne po pětadvacátníkovi, kterému ukrajuje ze života nemoc. Stejně tak po padesátníkovi, který by měl podle naší zaběhlé představy taky ještě mít nějakých dvacet třicet let před sebou... Může to přijít kdykoliv, protože Nebe skutečně nezná vyvolených. A jak říká hlavní ženská postava knihy, Lilian, tak naším neštěstím je, že věříme, že máme právo na život...
* Neprší jenom nám.
* Škoda není tak smutné slovo, jak si člověk myslí... Věřit je naproti tomu mnohem smutnější slovo, než si člověk myslí.
* Kdo se ptá předem, nikdy to neudělá.
* Nic není tak docela špatné a nic tak docela dobré, jak si myslíme. A nic není definitivní.
* Psychóza zajateckého tábora. Proporce se přesouvají: maličkosti se stávají důležitými a důležité věci se stávají podružnými.
* Člověk spíš ví, co to není, než co to je.

6 19.03.2018

Touhle knihou je pro mě Havlíček definitivně mistrem slova. Že tvořil knihy, které byly jako celek skvělé, v tom si asi my, jeho příznivci, podáme ruce. Ale touhle knihou dává jasně najevo, jak si vyhrává s každou větou, s každým slovem. Nenajdete tam snad ani jednu "oddechovou", která by byla spíš jenom výplní, omáčkou, která má vést k té další vyšperkované větě. Téma třeba nemusí být pro každého, rozumím, ale asi každý musí uznat, že volba slov, jejich spojování a řazení, nesčetně přirovnání a metafor... Páni! Tahle kniha je skoro až takovým dětským vtípkem, obsahově, ale formou, která je opravdu bohatá a nabitá, zase před Havlíčkem smekám. A tentokrát z úplně jiných důvodů než u dalších jeho knih. Po přečtení Neviditelného (kterého miluju) jsem si říkala ááách, takhle (tímto stylem) mě bude určitě uchvacovat každá jeho kniha. A těšila jsem se na to. A ejhle, Helimadoe mě překvapila něčím úplně jiným. A teď tento Muž, zase něčím totálně odlišným. A znovu opakuju, chápu, že to téma nemusí být pro každého, ale ta slovní bohatost je smeknutíkloboukuhodná.
...snaže se získat okouzlující a neočesané ještě půvaby zevnějškem předmětů, nemohl-li již stavět na odiv zevnějšek vlastní.
...uklidnila lehce své pružné svědomí.
...když opomenuli nabídnout mu účastenství v nějaké klukovině, urážel se. K cizím žertům se točil zády - trpěl žárlivostí, vrozenou všem tvůrcům.
...byla bez výrazu a bez významu. Všechno z ní bylo jaksi smyto.

6 06.11.2016

Za mě pořád jedna z nejlepších knih (těžko říct, která je nej, každá něčím jiným), jakou jsem kdy četla. Spoustu knih je dobrých, skvělých, že když na ně po letech narazíte, řeknete si jó, to jsem taky četl, ta byla super. Ale tahle, aspoň pro mě, je z těch, které se mi nepřipomenou po letech, protože ji mám v hlavě neustále. Četla jsem ji asi před rokem a doteď mi několikrát za měsíc ten děj vyskočí v hlavě, někdo mi ji svým chováním připomene apod. Narazila jsem na ni spíš náhodou, název mi nic neříkal, jenom jméno autora, tak jsem si ji vzala na takový to ´až někdy nebude co číst´. Pak jsem někam jela autobusem a všechno, co jsem měla doma ještě nepřečtenýho, bylo moc tenký nebo naopak moc tlustý na tu cestu, tak jsem vzala na milost tuhle. A teď si říkám, jaká škoda, že ji má doma plno lidí jako tu knížku ´až někdy...´. Neodkládekte ji. Je skvělá. Skvělá. Skvělá.
* Každé lidské trápení se tak či onak projevilo na výrobku. A zrovna tak lidské štěstí.
* Hrozné pomyšlení, být natolik pevně začleněný do mechanismu společnosti a dějin, že se můžete pohybovat pouze v jednom jediném plánu, podle jedné jediné přímky.
* Vtahoval by mě zpátky do středu, a já chci zůstat co nejblíž okraje, aniž bych se z něj zřítil. Na okraji vidíš věci, na které ze středu nikdy nedohlídneš.
* Všechno, co si myslíte, si myslíte jen proto, že tomu někdo udělal reklamu.
* Byl to úžasně prostinký obrázek, jaký tito vůdcové předvoje chovali v mysli. Bylo to totéž, jako kdyby navigátor ve snaze zapudit tíživé starosti vymazal ze svých map všechna úskalí.
* Před rozbřeskem je tma vždycky nejčernější.
* Nestůjte jednou nohou ve své práci a druhou ve svých snech, Ede. Neváhejte a sekněte s tím a nebo se s tímhle životem smiřte. Jinak vystavujete osud příliš velkému pokušení rozštěpit vás v půli, než se rozhodnete, kterou cestu zvolit.
* Pokud sejdeme z cesty, je krok zpátky krokem správným směrem.
* Při starém nikdy nezůstává.

6 28.07.2016

Musím souhlasit s předchozím komentářem Jamala. I mně se kniha četla "špatně". Přesto (právě proto?) musím říct, že pro mě určitě kniha, kterou budu mít po dočtení v knihovně s pýchou vystavenou. Tak jako kvantita nejde vždycky ruku v ruce s kvalitou, tak ani "snadné" nemusí být (je někdy vůbec?) nutně cestou k zážitku, dojmu... Možná právě naopak.
Určitě mi nevadí některými "hanobený" rozdíl mezi úrovní, záživností Fiesty a Starce. Naopak. Bavilo mě sledovat jak se "na věc" dívá člověk v pětadvaceti a po šedesátce, jaká témata přitahují jeho pozornost... A pokud člověk bere na vědomí dlouhou dobu, která dělí obě díla, nemůže být zklamaný, tak nějak s tím asi počítá, že v tom bude rozdíl. Ale nemyslím rozdíl ve smyslu lepší vs. horší, ale prostě jiné, dle mého názoru neporovnatelné...

...Ve dne je hrozně snadné tvářit se na všechno otrle, ale v noci je to něco jiného...
...právě proto, že jsem toho tolik prožil, můžu teď všechno vychutnat...
...Ženské jsou prima kamarádky. Ohromně prima. Nejdřív se do ní člověk musí zamilovat, aby měl nějakou základnu pro kamarádství...
...Užívat života znamenalo naučit se dostat za své peníze plnou hodnotu a poznat, kdy ji člověk dostává...
...Nešlo mi o smysl toho všeho. Chtěl jsem jenom vědět, jak v tom žít. Když člověk třeba objeví, jak v tom žít, pozná zároveň, jaký to všechno má smysl...
...Angličani se vyjadřují tím, jak své fráze intonují. Jedna fráze pak může znamenat všechno...
...Ale kdožví? Možná dnes. Každý den přináší něco nového...
...snažil se nemyslet, jen to vydržet...
...Bylo to příliš krásné na to, aby to vytrvalo...
...Ale člověk není stvořen pro porážku. Člověka je možno zničit, ale ne porazit...
...Když jsi ji miloval, nebyl to hřích zabít ji. Nebo byl to snad hřích tím větší?...
...Štěstí přichází v mnoha podobách, a kdo ho dokáže poznat?...

6 26.04.2015

Lo-li-ta, světlo mého života, žár mých slabin... Tak nějak tuším. Je to už několik let, co jsem Lolitu držela v ruce, ale tohle antré a ještě pár věcí mi dodnes zní v hlavě.
Lolitu jsem přečetla na gymplu, kdy mě k ní táhla jakási aura "nevhodnosti", "nepřístojnosti". A musím říct, že v tomhle ohledu zklamání - Lolita vůbec nebyla navzdory mým očekáváním "zvrhlý příběh pedofila prznícího chudáka holčičku". Právě tohle "zklamání" bylo ale paradoxně zdrojem úžasného zážitku z knihy. Dostalo mě, jak citlivě je možné vyobrazit psychologickou stránku člověka, kterého by bylo tak snadné označit za úchyla - jedině ale v případě, že by člověk knihu nepřečetl. Pokud se člověk prokouše přes i několikastránkové výčty procestovaných míst "milenecké dvojice", tak se možná až zastydí, jak Humberta chápe...

6 21.03.2013

Výtečná kniha o lásce, náhodách versus předurčenosti, úvahách o dopadech vlastních rozhodnutí a o dodatečné nejistotě ohledně jejich správnosti - Mělo to tak být? Kdo ví... Existenciální závan.
Po Směšných láskách je tohle teprve moje druhá kniha od Kundery, ale už teď vím, že na něj trpím. Jako by Nesnesitelnou lehkostí bytí člověku nastavil zrcadlo, ve kterém může každý spatřit to, co tuší, že se mu hlavou honí, ale je to někdy tak na hraně, tak "nesprávné" si to myslet, o tom přemýšlet, že si namlouváme, že to tam, někde vzadu, hluboko, nemáme... Ale máme. A Kundera člověku poskytne jakousi bezbolestnou katarzi tím, že před ním vykreslí postavu, která má přesně ty samé "zakázané" myšlenky, zažívá ty samé "nevhodné" pocity, a za kterou se čtenář může tak trochu schovat. Jako by si moci říct a ukázat prstem - "ale on/ona si to myslí taky, on s tím začal". Kundera člověka nechává vynořit úvahy, které v sobě ignoruje, ať už vědomě a cíleně, nebo jen jakousi životní letargií z šedé každodennosti. A nejde nutně o myšlenky "špatné" ve smyslu zvrácenosti, zapovězenosti, ale ty, se kterými si vlastně nevíme rady - jak k nim přistoupit, přijmou je nebo zahnat, jsou přínosné nebo (sebe)destruktivní...
Kundera je spisovatel chirurg. S obrovským citem, profesionalitou a bez následků nařízne kůži z vlasy, odklopí ji stranou a nechá čtenáře totálně nahlédnout do nejhlubších vrstev mozkových struktur svých postav. Nenásilně a v bezpečí ložnice a hřejivého světla lampičky. A až čtenář chce, Kundera vše vrátí, tak, jak to má být. A může nastat nový den. Jako by se nechumelilo. Píše to s takovou samozřejmostí, vlastně jen tak "mimochodem", ty největší city a pocity servírované bez patosu, že to ve mně vzbuzuje pocit - nehledě na skutečné roční období, do kterého je ten který kus děje zasazen - že je podzim. Ne příliš barevný, ne příliš upršený. Někteří autoři si vypomáhají (a není to špatně) vykreslováním barev, světla, vůní právě pučících květů, ševelením větru v korunách stromů..., Kundera to má, alespoň pro mě, jinak. Jako by ignoruje prostředí, ve kterém postavy žijí své dny, aby vyniklo právě to, co mají uvnitř, a ne kolem sebe.
A poslední zajímavý point - kdysi jsem slyšela, že tahle kniha má, může mít, řekněme, "rozchodový potenciál". Věru, může to tak být. Bez nadsázky myslím, že když někdo bilancuje svůj vztah, a ne nutně jen partnerský, klidně i pracovní, přátelský, může mu tahle kniha vnuknout otázky, které mu mohou pomoci utříbit si některé pocity. Případně vyvolá pocity, které si člověk "pro jistotu nepřipouštěl" a které ovšem je důležité si osahat a přijmout. Opatrně s ní. :)
* Co se uděje jen jednou, jako by se nestalo nikdy.
* Nikoli nutnost, ale náhoda je plna kouzel. Má-li být láska nezapomenutelná, musí se k ní od první chvíle slétat náhody jak ptáci na ramena Františka z Assisi.
* Fantazie, snění o tom, co se nestalo, patří k nejhlubším potřebám člověka.
* Právě ten slabý musí umět být silný a odejít, když ten silný je příliš slabý, než aby uměl slabému ublížit.
* Jen ve spánku byli každou noc něžně spojeni. Drželi se za ruce a ona zapomínala na propast (propast denního světla), která je dělí.

5 11.01.2019

...To haraburdí hoď přes palubu člověče! Ať loď tvého života je lehká, naložená jenom tím, co nutně potřebuješ - domovem, kde jsi doopravdy doma, prostými radostmi, jedním nebo dvěma přáteli, hodnými toho označení, někým, koho můžeš milovat a kdo může milovat tebe, kočkou, psem, dýmkou - nebo i dvěma -, dostatečnou zásobou jídla a dostatečnou zásobou šatstva - a o něco víc než dostatečnou zásobou pití; neboť žízeň je věc nebezpečná...

...Každý má to, po čem netouží, a to, po čem touží, to mají ti druzí...

...Takový je život; a my nejsme nic než tráva, kterou posečou a hodí do pece a spálí...

...Čím horší má člověk vkus, tím tvrdošíjněji se ho drží...

...Nikdy bychom neměli připustit, aby se náš cit pro spravedlnost zvrhl v pouhou pomstychtivost...

...Ono to není moc dobré plout pořád s proudem...

Hodně náročná kniha. Určitě to není kniha na týden. Člověk by ji asi měl číst "pozvolna", aby z ní vytěžil maximum.
Při čtení mě taky mnohokrát napadlo, že je mi až hanba, co jsem ve věku Hany Bořkovcové, kdy psala tento "deník", řešila já nebo co řeší dnešní mladí. Vede člověka k takovým úvahám a tématům k přemýšlení těžká doba, víra...? Musí mít "přemýšlivost" prostě v sobě...?
Taky určitě neujde pozornosti čtenáře patrný vývoj autorky s postupujícím věkem a přibývajícími hroznými zážitky - od "s holkama jsem dělala v létě to a to" po neuvěřitelné a hluboké úvahy, které mi několikrát daly pěkně zabrat a musela jsem si přečíst stránku třeba dvakrát, abych ji pořádně pochopila.

5 21.03.2013

Na tuhle knihu nemusíte být dítětem. Já ji četla na přelomu svých 29 a 30 let a užila jsem si ji. Není hloupá, jednoduchá. Je to vlastně krásná alegorie, ve které se orientuje dítě a najde si v ní svoje i dospělý. Dokonce mám pocit, podobně jako s Malým princem, že ještě naléhavěji by si ji právě dospělí měli přečíst. Kniha ukazuje varovně zdvižený prst nad tím, jak jako dospělí nakládáme s časem a pořád se za něčím honíme a nevidíme pak to, co máme už teď a tady. Jak nám život a čas na něj protékají mezi prsty...
* ...když sledovali děj, který se odvíjel na scéně před jejich očima, vždy měli pocit, jako by život hraný pouze na divadle byl z nějakého záhadného důvodu skutečnější než jejich vlastní každodenní bytí.
* ...on, takový, jaký je, existuje mezi všemi lidmi jenom jednou jedinkrát, a to že je důvod, proč je právě svým vlastním způsobem pro svět důležitý.
* Bylo to jako neviditelné a zároveň neslyšné dobývání prostoru, jež pokračovalo den co den a proti němuž se nikdo nebránil, protože nikdo je vlastně dobře nepozoroval.
* Prožívala mučivý pocit, jako by ho tím, že ho našla, teprve opravdu ztratila.
* Je bohatství, na než se umírá, nemůžeme-li se o ně podělit s jinými.
* Strach a bezmocnost děvčátka byly už tak nesnesitelně velké, že se naráz jakoby prolomily a změnily ve svůj opak. Momo je už přestála, byly minulostí. Nyní pocítila tolik odvahy a naplnila ji tak velká důvěra, jako by jí žádná moc na světě nemohla ublížit.

4 15.11.2019

Uf. Tak tohle mi dalo zabrat. Podle mého soudu to není zrovna ta kniha, která vás bezpracně protáhne příběhem a vy za ní jenom vlajete a nasáváte a stránky ubývají... Alespoň u mě to vypadalo tak, že jsem se zprvu docela snadno začetla, ale pak se objevovaly pasáže, kde jsem hrozně z toho vlaku vypadávala a až na x-tý pokus dokázala naskočit zpět. Zatím se mi to nestalo u mnoha knih, ale u této jsem vážně někdy přečetla pár stran, pak si uvědomila, že nevím, o čem byly, tak jsem to zkusila znovu, výsledek stejný, tak jsem knihu na dny, i týdny, nechala být. Nejdelší pauza, kterou jsem u ní měla, byly asi 3 měsíce, než jsem na ni zase dostala chuť. Nebo spíš dostala sílu ji pokořit. Toho bohdá nebude... :) Co se mě týče, hodně mě z toho "vlaku" vyhazovalo nesmírné množství lékařských termínů (chápu, kniha z toho prostředí by bez toho ani být nemohla a uznávám, dodává to na autentičnosti, jenom je toho vážně hodně občas) a zástupy postav s docela komplikovanými jmény, které jsem se snažila "zažít si", abych se pak neztrácela a marně nelovila v paměti, kdo že to má být, ovšem často už se tam to jméno nikdy neobjevilo, takže to byla zbytečná snaha, a nebo jen tak prolétlo za tak dlouho, že jsem už stejně nevěděla, kdo to byl a jestli měl tehdy nějaký zásadnější význam pro Martinův život, pro knihu. Asi rok jsem se tím prokousávala. Ale teď po dočtení vidím, že to souviselo i s vývojem té postavy. Zpětně mi dochází, že jsem se do toho nemohla zažrat, když vlastně ani Martin nebyl do života zažraný a spíše ho jen tak vláčel. Je to z toho prostě cítit a jak se říká, že musí člověk přesvědčit nejdřív sám sebe, aby přesvědčil druhé, tak tady se to vážně projevuje. Naopak ve chvílích, kdy se do života zase pořádně zakousával, to šlo číst mnohem lépe a i s chutí. A ještě taková nejapná poznámka na závěr - když jsem to dočítala, někde ke konci, když si začal uvědomovat, kým že vlastně je a že se ztrácel sám sobě... hrozně mi k tomu do hlavy lezla písnička od Beyoncé - Running. If I lose myself I lose it all. Nedal se. Pokud jste odolní, nedejte se ani vy a zkuste to. "Bolí" to, ale nakonec to stojí za to.

4 18.07.2016

...Je třeba tím projít. Moudrost přijde později...

...Všechno má nějaké následky. Nikdo od toho není osvobozený...

...Je třeba věřit, že se může stát cokoliv...

...Nesoudit...

...Vždycky dejte přednost volnému času před penězi...

...Když do města přijede cirkus, nenechte si to ujít...

...jak velké naděje patří k velkým citům a že touha bývá slepá... jaké odvahy je zapotřebí k optimismu...

4 20.05.2013

Kniha Tři muži ve člunu mi připadala poměrně nevyrovnaná - v první části jsem se několikrát nahlas zasmála (mimo to jsem se smála potichu skoro pořád), ke konci jsem při četbě před spaním dvakrát i usnula a nebylo to myslím únavou po celém dni. Ale co, kniha zachycuje výlet třech přátel a každý, kdo byl někdy na podobném výletě ví, že vždycky není posvícení. Nálada, zábava, akce... to všechno je jako sinusoida. Jednou nahoře, jednou dole. Příběh zkrátka odráží realitu, takže mu občasnou "nudu" nejde vyčíst, někdy holt zaúřaduje. Člověk má alespoň pocit, že je kniha taková přirozená, nenucená; nudnější chvíle nejsou za každou cenu pěchovány vtípky, prostě jsou jaké jsou...
Jsem ráda, že jsem knížku objevila a zakoupila. Příjemné čtení nejen na lehátko k vodě.

4 20.05.2013

Geniální! Být teď znovu malou holkou, ale s dnešními zkušenostmi a pohledem na věci, asi bych se do Malého prince platonicky zamilovala. Být teď zase malou holkou, bez dnešních zkušeností, vůbec bych takového kluka nechápala a říkala bych si, co to plácá... Nebo právě naopak chápala lépe než dnes? Roste s věkem tunelové vidění, které dospělým brání vidět věci očima Malého prince? Tahle kniha vás tunelového vidění zbaví. Bohužel jen na čas. Všední starosti vás pomalu ale jistě vrátí k "normálu". Více takových knih...
Fantastické čtení. Ale na základce se předkládá, dle mého názoru, dětem moc brzo.

4 21.03.2013