JulianaH. komentáře u knih

O Alkifrónových epištolách se psává, že jsou výborným pramenem pro poznání poklasické Attiky. A do jisté míry je to pravda, ale musí se s nimi zacházet opatrně. Nejen proto, že se v nich autor vrací půl tisíce let před vlastní narození (tedy do IV. století př. Kr.), ale také proto, že jsou jeho listy výrazně stylizované a artistní. Rybáři a venkované, případně jejich ženy a dcery, v nich například odkazují na různé mytologické či historické subtilnosti, což nepůsobí příliš autenticky.

Zato nám tento rétor napovídá, jak v antice mohla vypadat pubertální revolta proti rodičům. Otec o svém synovi, jenž se na návštěvě Athén zhlédl v kynismu: „[...] Potřásá střapatou hlavou, pohled má drzý, chodí polonahý v malém pláštíku, visí na něm mošnička a v rukou drží klacek urobený z plané hrušně, je bos, špinavý, nic nedělá, venkova a nás, svých rodičů, nechce znáti, ba zapírá nás říkaje, že všechno vzniklo přirozeně a smíšení pralátek že je příčinou vzniku a zrození, a nikoli rodiče.“ :DD

Alkifrón sám filosofy nemůže ani cítit (v čemž se možná shoduje s většinou starověkých Athéňanů). Chudáka Epikúra vykresluje — očima jeho hetéry Leontion — jako žárlivého „dědka“, „zavšiveného, věčně nemocného a porostlého docela vlnou místo chlupy“. Nebo paroduje různé filosofické školy tím, že líčí nemravy jejich zástupců na symposiu. Za vše pak mluví rada jisté hetéry mladičkému milenci: „Dej sbohem oněm bosonohým a bledolícím žvanilům, kteří se potloukají kolem Akademie, nic užitečného pro život neznají, aniž mohou konati, a jen se všetečně zabývají všelijakými povětrnými hloupostmi.“ (Proč zní jako grantová komise? =/)

Tu a tam se dozvíme něco z každodennosti: líčení u Řekyň (měšťanky „si barví tváře žlutí, bělobou a červení tak, že předstihují i obratné malíře“, brblá venkovan), vršení mohyl z kamínků na hroby milenců, antický ideál krásy (z kterého je vidět, že dnešní Řekové už bohužel patří k úplně jinému antropologickému typu). Některé listy přece jen vyznívají realisticky, například ten o bohatém mladíkovi, jenž chtěl strávit den hraním si na rybáře a jednomu z nich zaplatil, aby ho vzal s sebou na moře — samozřejmě v lodi plné koberců a pištkyň. :) Nejkrásnější mi ale přijdou láskyplné a vysokomyslné epištoly, které si se svými hetérami vyměňují velikáni antiky: dramatik Menandros s Glykérou a Lamia se seleukovským králem Demetriem Poliorketem.

Poznámky a doslov Ferdinanda Stiebitze skvělé!

* „Jeho rty rozkvétají růžemi, jež uloupil z ňader Afroditiných a na okraj rtů svých přiložil.“
* „Neznesvětíme bohů, které jsme sami stvořili.“
* „Její vlasy jsou přirozeně zkadeřeny, rusé bez barvení a splývají měkce přes šíji. Její oči jsou, při Artemidě, krásněji zakulaceny než úplněk měsíční; a sytou černí se černají zřítelnice a kolem nich nejbělejší úběl…“ (o hetéře Lais)
* „Nechci zaměniti [bohatství] za [...] gymnické závody v Lykeiu a posvátnou Akademii... Kdepak v Egyptě spatřím shromáždění národa a hlasování? [...] A Kerameikos a agoru, soudy, krásnou Akropolis, vznešené bohyně, mystérie, sousedku Salaminu, úžinu mořskou, Psyttaleii, Marathon, v Athénách celou Hellas, celou Ionii a všechny Kyklady?“ (Menandros odmítá pozvání do ptolemaiovské Alexandrie)

11 13.11.2022

Camusův Caligula není blázen. Naopak: není DOST šílený. Po smrti zbožňované ženy si uvědomí, že nic na světě nemá smysl; nic není veliké, věčné nebo hluboké; dokonce i truchlení omrzí. Po tomto otřesu zahajuje vzpouru proti realitě. Mění pojetí vlády a stává se „filosofem na trůně“, jenže ne onoho druhu jako Hadrián nebo Marcus Aurelius. Ne, Caligula filosofuje popravčí sekerou.

Jeho činy jsou bezpochyby kruté, a přece někdy prozrazují smysl pro humor. Tušíme za nimi nikoli tyrana od přirozenosti, nýbrž zoufalého člověka, ke své smůle mimořádně nadaného. Navíc člověka, který má svým způsobem, nepříliš lichotivým pro tento svět, pravdu. Jak říká, nelze být šťastný a logický zároveň. Caligulova filosofie je zajímavá, ačkoli s ní sám autor — podle poznámky připojené za hrou — tak docela nesouhlasí. K jejímu pochopení mi nicméně ještě něco chybí; myslím, že by mi pomohlo přečíst si Camusovy filosofické knihy a pak se ke „Caligulovi“ vrátit.

Kromě císaře samotného sledujeme, jak se vyvíjí vztah jeho blízkých k němu. Lze být „věrný“ tomu, kdo prodělal bytostnou změnu, takže si není věrný ani on sám? Každá z osob — otrok Helikón, básník Scipio, Caligulova milenka Caesonie, voják a filosof Chaerea — řeší dilema po svém. Scény mezi císařem a Chaereou + Scipionem patří k těm nejsilnějším, s kterými jsem se v dramatice setkala. — Camusův „Caligula“ je mistrovské dílo. Kniha s přirozenými dialogy, živými postavami a poselstvím, které člověka nenechá v klidu. Přemýšlím nad ní už měsíc, a to je přesně to, co od umění chci. 100/100

•••••

CALIGULA: Tak mi alespoň řekni, o čem [ta báseň] je.
SCIPIO (stále napjatě a jakoby s lítostí): Mluvím v ní...
CALIGULA: No, a dál?
SCIPIO: Ne, já nevím...
CALIGULA: Zkus to...
SCIPIO: Mluvím v ní o souznění mezi zemí...
CALIGULA (ho přeruší zaujatým tónem): ... mezi zemí a nohou člověka.
SCIPIO (je překvapený, zaváhá, pak pokračuje): Ano, zhruba tak...
CALIGULA: Pokračuj.
SCIPIO: ... a taky o linii římských pahorků a o tom prchavém a proměnlivém klidu, který přináší soumrak...
CALIGULA: O křiku jiřiček na zelenavé obloze.
SCIPIO (trochu se zapomene): Ano, taky.
CALIGULA: A?
SCIPIO: A o tom krátkém okamžiku, kdy se obloha dosud plná zlata zprudka promění a v jediném okamžiku nám předvede svou druhou tvář, nasycenou třpytivými hvězdami.
CALIGULA: O té vůni par, stromů a vody, která stoupá vzhůru do noci.
SCIPIO: ...Cvrkot cikád a záchvěvy teplého vzduchu, psi, hrkot posledních povozů, hlasy farmářů...
CALIGULA: ...A cesty utápějící se ve stínu řečníků a olivovníků...
SCIPIO: Ano, ano. Tohle všechno! Ale jak to ty můžeš znát?
CALIGULA (přitiskne Scipiona k sobě): Nevím. Snad že máme oba rádi stejné pravdy.

11 05.11.2022

„Cestovat s historikem není povyražení.“

Zábavný, zajímavý Ibsen? Ibsen se smyslem pro humor? Ibsen, v němž se něco začne dít dřív než v úplně posledním aktu? — Nemůžu tomu uvěřit, ale „Hedda Gablerová“ to splňuje. U ní nemám pocit, že jsem kvůli perle na dně (jíž u Ibsena obyčejně bývá myšlenka) napřed musela absolvovat monotónní, nudný a mrazivý ponor do nějakého fjordu. Tohle mě upřímně bavilo.

Hedda je hrdinka až nedohledně složitá. Její motivace by bylo možné stopovat napříč vrstvami osobnosti, rozlišovat mezi hlavními a vedlejšími, proximátními a ultimátními, tušit je, zpochybňovat je, přít se o nich. Její charakter a hodnoty lze odsuzovat i obdivovat. Díky tvůrčím vizím, spojeným s necitelností vůči bližním, vidí v lidských životech surovinu pro umělecká díla. Je to modelářka osudů, vedená krutými impulzy, ale i smyslem pro krásu, důstojnost a velikost. Ledová i vášnivá. Přitom jedná podle jakési vlastní morálky a estetiky, která nemá celkem nic společného s lidskostí. V Heddě je opravdu něco nelidského a nadlidského, neuschopněného pro život mezi smrtelníky. Manželství titánské a tvrdé bytosti s mužem, v němž vidí dobromyslného hňupa, nemůže neskončit tragédií.

HEDDA: Raději zemřít!
BRACK: To se říká, ale nedělá se to!
(jenže Hedda je dokonale mimo heideggerovské „se“)

10 02.11.2022

(Povinná četba ke státnicím) Nevím, jestli podtitul zvolil autor, nebo nakladatelství, každopádně je zavádějící. Životu Jana Husa se věnuje jediná kapitolka o pěti stranách, smrti pak několik odstavců. Autorův přístup by se spíš než životopisným asi dal nazvat strukturálním: dívá se na upáleného mistra například jako na reformistu, kazatele, obžalovaného, vernakulárního spisovatele nebo na tvůrce „mediální“ kampaně propagující husitství, a to vždy v kontextu podobných aktivit jeho současníků.

Osobně si myslím, že taková rozmáchlost pojetí nutně vede k povrchnosti a nežádoucí stručnosti. Ale možná můj pohled zkresluje okolnost, že nám knihu předepsali v magistru — poté, co jsme v bakaláři četli obsáhlejšího, důkladnějšího a prostě neopakovatelného „Jana Husa“ od Františka Šmahela a k tomu tunu pramenů včetně Mladoňovice. To je čirá hloupost naší university, nikoli autorova vina. Kromě toho jsem stále ztrácela pozornost a za celou dobu jsem se nezačetla, což ovšem může být problém subjektivní, ne důsledek stylistiky nebo obsahu. Pavel Soukup jistě monografii věnoval hodně péče a nepochybuji o tom, že pro ty správné čtenáře nebude ztrátou času.

Za její největší klad považuji spravedlivost, která přiznává mistru Janovi osobní ctnosti, ale neupírá dobré úmysly ani koncilním otcům nebo českým katolíkům. Jaká úleva, překonat hysterické stranictví XIX. století! Autor si klade zajímavé otázky, jež také na základě samostatné práce s prameny zodpovídá. Jeho ústřední otázka zní, co vlastně dovedlo Jana Husa na hranici, ale zabývá se například i tím, jakou pozici by kazatel zaujal v konfliktu mezi pražany a tábority.

A pár zajímavých jednotlivostí se tu rozhodně najde. Třebas obrat mistra Štěpána Pálče „argumentovat jako ponocný“ hodlám zužitkovat. :D Nejdojemnější jsou pak asi citované doklady Janova smyslu pro humor; stále vtipného, trochu jadrného a svědčícího o tom, že jsme v něm ztratili člověka, který si, lidsky vzato, naprosto nezasloužil zemřít. (Mimochodem Šmahelova knížka je v závěru krutě smutná, kdežto u téhle se — kvůli jistému odosobnění perspektivy — i ten nejjemnocitnější člověk obejde bez kapesníků.)

13 01.11.2022

Na střední škole nám naše marxistická profesorka (podotýkám, že to bylo v roce 2015) vštěpovala: „Anouilhova Antigona je alegorickým protestem proti fašismu“. Protože tentýž blábol stál také v učebnici a v encyklopedii francouzských spisovatelů (oba zdroje předrevoluční), vzala jsem ho jako fakt. Teprve později – a k vlastní hanbě přiznávám, že o dost – mi došlo, že protifašistická hra by se, himl hergot, asi těžko mohla hrát ve vichystické Francii. Takže jak se to „Antigonou“ vlastně má?

První, co čtenář zjistí po otevření českého vydání, je, že kolem hry se po válce ve Francii (i v Československu) rozvinula celospolečenská debata. V tisku i ve veřejné diskusi na universitě se lidé vášnivě přeli, jestli je Antigona obhajobou francouzského odboje; nebo snad Kreón apologií vichystické vlády; případně jestli má hra vůbec politický obsah. K závěru se, jak jinak, nedošlo. Marxismus ovšem celou kontroverzi zamlčel a jako jediné možné řešení představil své. Nejprve tvrdil, že hra „kolaboruje“. (Kdyby se debata usnesla na této interpretaci, Anouilh by v poválečné Francii s největší pravděpodobností skončil jako jeho literární kolega Brasillach, tedy popraven za „ideozločin“.) To se ale nestalo, a tak se soudruzi rozhodli, že Antigona je vlastně Résistance. – A teď mám chuť promluvit si se svou středoškolskou profesorkou hlasitěji, než by bylo slušné.

Ale ke hře samotné. „Antigona“ se počítá k vrcholům francouzského dramatu XX. století – právem. Je to v podstatě polemika s antickými zpracováními, zejména s tím Sofoklovým, která považují Antigonu za kladnou hrdinku a Kreónta za zloducha. V Anoiulhově podání jde o dva důstojné protihráče, kteří oba zastupují legitimní, ale nesmiřitelné pohledy na svět: Antigona idealistický a individualistický, Kreón praktický a společenský. Skutečnost, že se publikum neshodlo, na čí straně (pokud ne na obou!) stál autor, dokládá vyrovnanost sil. A ať už má hra aktuální náboj, nebo ne, filosofické dialogy mezi oběma protichůdci zůstávají nadčasové. Nelze si u nich nevzpomenout na pirandellovské „Každý má svou pravdu“… a také na Giraudouxovu reinterpretaci Élektry. Poetika Jeana Giraudouxe, Anouilhova vzoru a inspirátora, se tak půvabně odráží v prvním Antigonině monologu, kde dívka líčí svět v šedi úsvitu...

Zkrátka „Antigona“ je dílo krásné a podnětné, slučující myšlenkové kvality s těmi literárními. Mě si získala už tím, že rehabilituje Kreónta (hurá, konečně někdo! ten člověk si to tolik zasloužil!) a dopřává mu možnost, aby obájil svůj světonázor. Vyniká ale třeba také v citlivě podaných (a samozřejmě úmyslných) anachronismech, jež antickou látku zpřítomňují čtenáři/divákovi, nebo v charakteristice „lidové“ postavy stráže.

9 31.10.2022

(Povinná četba ke státnicím) Jsem ráda, že jsem „Mýty“ četla, a považuji je za knihu přínosnou a zásadní — ale mám k nim výhrady. Předně mi vadila Třeštíkova arogance, projevující se už (!) ve věnování: „Záviši Kalandrovi, českému intelektuálovi, který se mýlil“. Jako pardon, ale pro raný středověk, kde máme jen hypotézy a takřka žádné důkazy, by asi byla vhodnější formulace: „...s kterým nesouhlasím“, ne?

Vždyť ani Třeštíkovy konstrukce nejsou zdaleka vždy přesvědčivé. Příklad? Přejímá hypotézu, že do mýtu o sedmi sourozencích v čele chorvatského národa se omylem dostaly dvě ženy-náčelnice, jelikož byzantský zapisovatel báje automaticky považoval jména končící na -a za ženská. Což je bídné zdůvodnění. Těžko lze předpokládat, že by dotyčný zapisovatel, ať už vzdělaný Konstantinos Porfyrogennetos nebo před ním nějaký úředník, neznal mužská jména končící na -a z jiných, Byzanci blízkých kulturních okruhů: třeba latinského (Sulla) či gótského (Wulfila).
Další vadou na kráse jsou tiskové a jazykové chyby, např. nesprávné skloňování slova ašvamédha nebo prohození i/y ve slově misogynie, a tu a tam chyba z nepozornosti (neexistující biblická kniha „Šalamounova“ místo Samuelova).

Na druhou stranu se mi kniha četla výborně (jinak v komentářích vidím spíš opačný názor, takže nabízím svůj jako protiváhu :)) a byla neobyčejně zajímavá (v čemž se s ostatními čtenáři shodneme). Ambice zasadit české pověsti — o králi Mudžakovi, příchodu Čechů na Říp, Libuši s Přemyslem a založení Prahy — do kontextu árijských mýtů je prvotřídní. Jakkoliv mi přijdou některé Třeštíkovy závěry nedostatečně podložené a neplauzibilní, výklad o Přemyslu Oráči shledávám naprosto přesvědčivým. Přemyslova „magická orba" jako prastarý rituál zažehnávající mor, jehož účinek se obnovuje s intronizací Přemyslovců, a Libuše coby (původně) indoevropská bohyně slučující panenství s dárcovstvím lásky... wow. Je to fascinující a přitom to dává smysl.

Ovšem i u studií, u kterých se zdráhám přijmout závěr, mě bavily jednotlivé myšlenkové kroky a mnohé odbočky (kvůli komparaci) mi přišly dostatečně vzrušující samy o sobě. Třeštík například převypravuje okruh ukrajinských pohádek, jak kováři-dvojčata Kuzma s Demjanem orali svět s nestvůrným zmijem. Nebo cituje zmínky o germánském a slovanském náboženství z Tacita a Saxona Grammatika, což je prostě super. Nádavkem se pak dozvíme, proč Keltové odmítali vyslovit výraz pro bobra a že Cařihrad kladli do podsvětí. ;)
Zrzavého bůh Veles na deskách je třešnička na dortu.

14 29.10.2022

(Povinná četba ke státnicím) „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet,“ napsal Ludwig Wittgenstein. Historikové a archeologové raného středověku se ho rozhodli ignorovat. O věcech, o nichž nelze mluvit (protože o nich nevíme nic nebo víme jen málo, nejistě a izolovaně), nejen že nemlčí, sepisují o nich knihy. ;)

Michal Lutovský se tedy pokouší o portrét, respektive alespoň siluetu „pražského knížete“ Boleslava. Sestavuje ji na základě dedukcí, několika písemných zmínek (zejm. u Widukinda a ibn Jákúba) a střípků archeologického materiálu. A doplňuje ji všelijakými odbočkami, třeba k Pražskému hradu či Ottonům.

Kromě životopisu má být kniha i Boleslavovou apologií a korekcí mýtů. Proto autor například zdůrazňuje, že sv. Ludmila nebyla neškodná zbožná bábinka, nýbrž aktivní politička, jíž se stala osudnou orientace na Bavorsko. Nebo že o vraždě sv. Václava víme v podstatě jen tolik, že se udála (a kde), zato už si nejsme jisti kdy, jak a proč. Samotného světce pak Lutovský načrtává způsobem, řekněme, zálibně cynickým. :D
„... Václav, rozespalý po bujaré večerní hostině, kdy medovina jistě tekla proudem, opustil nízký dřevěný srub, po cestě možná zakopl o slepice a všudypřítomné odpadky a směřoval chladným ránem ke kostelíku, který bychom dnes patrně označili za větší venkovskou kapličku. ...“

Sice by mě asi víc bavilo polykat hřebíky, než číst o českých zemích X. století, ale za to autor nemůže. — Trochu větší problém mám s tím, že Lutovský pokládá za Boleslavovu největší zásluhu zachování české státnosti, aniž by vysvětlil, proč by měla být česká samostatnost dobře, kdežto integrace českého elementu do Říše špatně. Hodnocení „samostatný český stát = správně, splynutí s Němci = špatně“ je subjektivně podmíněný axiom, ne vlastnost samotné historické látky. (Osobně bych brala to druhé, tedy integraci Čechů do německého prostoru po způsobu Polabských Slovanů.) Nic proti politickým názorům, ale v knihách by je asi bylo záhodno oddělovat od názorů vědeckých.

(Povinná četba ke státnicím) Vynalézavá, interdicsciplinární kniha o člověku, z nějž se nám nezachovalo o mnoho víc než jméno. Nebo spíš o struktuře, která Ostoje (a spolu s ním středočeské rolníky první poloviny XII. století) obklopovala. Od šeré, zakouřené a nízce zastropené jizby, vybavené nějakými pěti hrnci a třemi vzácnými předměty z kovu (sekera, nůžky, nůž), po struktury mentální: pověry, rezidua pohanství, dětské hry...

Longue durée umožňuje Smetánkovi leccos o raném středověku odvodit nebo alespoň vytušit na základě pozdějších textů (třebas ze středověku vrcholného), výtvarných pramenů, ale také etnografických pozorování. Mnohdy dokonce ještě pozorování svých, z 50. let, takže v knize nechybí ani několik příběhů. Očitá svědectví v díle archeologa - není to braudelovské "dlouhé trvání" fascinující?

Ostoj žil v době katedrál, ale takřka nepochybně o tom nevěděl. Jeho obzory, jak píše Smetánka, byly bezhvězdné, zakryté listnatými lesy Povltaví. Žil také před "revolucí" XIII. století, v němž středověk vyvrcholí a poněkud zlidští a uhladí podmínky k životu. Ať už nástupem měst, vynálezem směnky či prostě tím, že v selských staveních přibývá další místnost k dosavadní jedné až dvěma. Slovem: docent Smetánka zvolil období a téma bezesporu zajímavé. Což uznávám i jako nešťastník, který si tohle období na rozdíl od něj tedy rozhodně nevybral, a stejně o něm musí číst ještě i v magisterském cyklu, uff.

9 17.10.2022

Nelze popřít, že je to pastva pro oči. Umělecké předměty na fotografiích, mnohdy celostránkových, jsou ne-li krásné, pak alespoň vždycky „vizuálně působivé“. Ale v textové složce mi něco chybělo.

Ve sbírce najdeme čtyři příspěvky: 1. středověk v historiografii a veřejné historické paměti, 2. středověká krajina a její interakce s kulturou, 3. reprezentace karlovských a ottonských panovníků prostřednictvím artefaktů + 4. sémantika drahých materiálů. Což zní parádně, ale autoři (kromě pisatelky třetího příspěvku) se témat dotýkají jen zlehýnka, sotva je „naťukávají“. Kdyby byly texty alespoň pětkrát tak dlouhé nebo kdyby jich bylo několik desítek, určitě bych dočetla s pocitem spokojeného, nasyceného člověka. Jenže od téhle knihy odcházím hladová, jako od nadýchaného předkrmu.

Tak, jak je, knížka nadhazuje problémy desítky let známé (Le Goffův pokus o dekonstrukci „Velké renesance“, „černou legendu středověku“, mýtus středověkých hvozdů). Já jsem ji měla půjčenou z knihovny naší katedry, kde mi přišla trochu nadbytečná; očividně je spíš popularizační. Chápu, že mezi režiséry/scenáristy, případně autory historické beletrie, poznatky novější medievistiky většinou neproknikly. Ale otevře si takový čtenář uměnovědnou knihu? Vlastně pochybuji, jestli tahle kasta lidí (zejména scenáristů historických filmů) čte vůbec něco, natož Folettiho a kol. Pokud přece, palec nahoru.

„Migraci“, kterou má kniha v podtitulu, se věnuje ve třech větách. Pakliže tedy pod migraci nezahrnujeme také poutnictví, jemuž je zasvěcen jeden odstavec. Což mě nutí žasnout, co všechno jsou akademikové schopní udělat kvůli grantu za ideologicky žádoucí téma. ALE třetí příspěvek (Sabiny Rosenbergové) byl tak zajímavý, že táhne nahoru celou knihu. Hlavně díky němu ji považuji za něco víc než sbírku krásných obrázků raného středověku (který pro mě, ano, i nadále zůstává dobou temna).

9 11.10.2022

Překvapeně zjišťuji, že jsem první, kdo tohle veleslavné opus komentuje kriticky, a teď si připadám trochu zlá. Ale...

Oba dospívající hrdinové si vedou deníček o svých emocích. Nikdy se nepohádají. Chovají se zásadně ohleduplně a altruisticky, záporné vlastnosti nemají — nebo nám přinejmenším nejsou představeny.
Nick navíc nevlastní ani žádnou osobnost, jeho jedinou funkcí je zřejmě ztělesňovat autorčin fyzický ideál. Pokud jde o Charlieho, klidně mu přiznám, že je roztomilý, ale mám silné podezření, že to měla být postava autobiografická. Takže zase jedna z knih podle vzoru Stmívání — autorčino alter ego + vysněný protějšek? Romantická terapie psaním?
Příběhu to nemá, ani co by se za nehet vešlo. První díl se soustředí jen na vznik vztahu a na emoce hrdinů. Což by nemuselo být špatně, kdyby je zobrazoval trochu realističtěji. Takhle zůstává prostě růžovou knihovnou, tentokrát na „woke“ téma, a projekcí dívčích představ, jací by chlapci (hlavně homosexuálové) měli být.
Líbilo se mi, jak se oblečení protagonistů na obrázcích přizpůsobuje ročním obdobím. A to, jak si Charlie získá Nicka i prostřednictvím vztahu k jeho fence. Konec konců jsem u toho úplně netrpěla, protože jsem přečetla ještě další dva díly (jejichž kvalita i nadále upadala, a navíc začaly být poněkud heterofobní) z celkových čtyř. Takže s přihlédnutím k tomu, že jsem moc cynická a asi i stará na to, abych byla cílovou skupinou, 3/5*.

11 09.10.2022

Krátký příběh francouzského navigátora ve službách R.A.F., odehrávající se mezi jeho seskokem z poškozeného bombardéru a následujícím letem. Důstojník Ripault se vyrovnává s traumatem, řeší nepřízeň velitele peruti a s obtížemi hledá chuť k životu.

Poprvé jsem knížečku četla, když mi bylo třináct. Tehdy mě nadchl román Anatolije Ivankina o letcích Luftwaffe a vzala jsem si do hlavy, že po zbytek života hodlám číst výlučně válečnou literaturu. Moje češtinářka byla tak laskavá, že mě zásobila knížkami z manželovy pozůstalosti. Zaujala mě jich jen hrstka, mezi nimi „Navigátor“. Jeho lyrický smutek, poetičnost a reflexívnost na mě zapůsobily tolik, že jsem si ho o dvanáct let později pořídila do vlastní knihovny — a při té příležitosti ho znovu přečetla.

Pořád si ho cením na 5/5 — a troufám si věřit, že se v mém hodnocení neodráží sentimentalita. Protože je to (alespoň pro mě) nezapomenutelně silný příběh a stojí za to, aby byl čten. Protože těch několik postav není jednoduchých, ale o to víc inspirují k sympatii. Protože se autorovi podařilo na 108 stránek kapesního formátu stěsnat svědectví o prožívání války — svědectví rozhodně nikoli černobílé, plné kompromisů a polotónů, hrdinské jiným než čítankovým způsobem. („Kdyby nedělal tohle, dali by ho jinam. Kdyby odmítl bojovat, zastřelili by ho. [...] A pak, navigátor neměl na vybranou. Nikdy by si nezvykl na jiný než svůj národ, a jeho národ trpí.“) Ostatně není pochyb, že „Navigátor“, příběh hedvábně smutný, má autobiografické prvky. Jules Roy byl kolegou Antoina de Saint-Exupéryho (jemuž věnoval jinou ze svých knih).

6 09.10.2022

Nevím, jak hru hodnotit. Je zajímavá v tom, že švédskou královnu vyobrazuje záporně: jako ženu manipulativní, koketní, cynickou. K tomu dětinskou („malá Kristinka“), náladovou a naivní („Alles liebt mich!“). Především je však Strindbergova Kristina špatná vladařka. Nemá ponětí, k čemu slouží státní pečeť nebo že válka s Brémami není špás. Ve švédské pokladně vidí výlučně zdroj peněz na bály. A je to, horribile dictu, katolička.

Nikdy jsem se s takovým podáním nesetkala. A nevím, jestli je to proto, že jsem se o Kristině zatím dozvídala jenom z katolických zdrojů. Možná Strindberg tlumočí běžný švédský/protestantský narativ z konce 19. století? Ale přijde mi, že do hry spíš promítl osobní nechuť. A to ani ne tak k barokní královně jako k vlastní manželce. Nemám ráda využívání historických postav coby symbolů někoho/něčeho jiného, protože si spolu s Kantem myslím, že člověk vždycky musí být i účelem, nejen prostředkem. Nebožtíky nevyjímaje.
No, a k tomu hra působí jako nepříliš propracovaný produkt autorovy grafomanie. Především postrádám nosnou myšlenku. Historické drama není scénář dokumentu pro BBC, aby jen zaznamenávalo sled událostí; potřebuje také ideu. (Samozřejmě nevylučuji, že tam třeba někde je a já ji jen nevidím.)

Přesto to není špatné dílo. Jemně zachycuje proměny Kristininých nálad, nuance jejích vztahů s dvořany, metamorfózu její osobnosti způsobenou Tottem. Tím klade značné nároky na herce. [možná SPOILER?] V závěru pak Strindberg nabízí pamětihodnou interpretaci: Kristina je špatnou vladařkou proto, že se po matce považuje za Němku místo za Švédku. Vlasti svého otce se prý, spíš asi podvědomě, mstí kvůli třicetileté válce.
Ale celkově autorovi tenhle obraz Kristiny, jejíž státnické umění je zhruba na úrovni Marie-Antoinetty, nevěřím.

Silně popisné a realistické, což je u díla starého dva tisíce let (minus několik desetiletí) k nezaplacení. Když nás Encolpius provádí po Trimalchionově domě — anebo když se sám Trimalchio chlubí, co všechno si může dovolit —, člověk si připadá jako v museu. Jenže v zázračném museu, kde jsou artefakty nepoškozené, ty cenné se nevypařily a všechny zůstávají zasazené ve svém kontextu: v římské každodennosti, takže víme, k čemu slouží, jak s nimi jejich současníci zacházejí a co si o nich myslí.

Vezměme si nástěnné malby, jež Petronius popisuje: výjevy z Iliady, Trimalchionův život, zápas v cirku, hlídací pes. Díky autorovi je vidíme římskýma očima — opatřené nápisy, diváky interpretované s větší či menší vstupní znalostí homérských eposů, v případě psa dokonce znepokojivě živé (Encolpius se namalovaného hafana bojí, což nám říká o vnímání výtvarných děl v antice poměrně důležitou věc). A to pomíjím skvělé vylíčení symposia (respektive nechtěné římské parodie na ně) se vším všudy. Tedy s představeními, divadelními efekty při servírování, konverzací u stolu (Petronius „se dívá lidu na hubu“; i v tomhle ohledu je realista až naturalista) nebo projevy pederastie. (Oceňuji, že překladatel posledně zmiňovanou nezcenzuroval, jak to udělal třeba J. Pokorný při překladu Plauta.)

Z historiografického hlediska parádní. A z uměleckého? Pokud můžu soudit podle jediné vcelku dochované kapitoly (což vlastně nemůžu), Satiricon bylo dílko řemeslně suverénní, sebevědomě novátorské a trochu plytké (jak lze u římského bestselleru celkem očekávat :)). Mimochodem stojí zato ho přečíst už kvůli tomu, že jsou Petroniovi Římané „jiní“. Ne-učebnicoví, nehrdinští, sprostí. Zdá se mi skvělé smět vedle Catona, Scipiona nebo Cicerona poznat také Řím Petroniův a Iuvenalův, Řím lůzy (ze všech společenských tříd).

Co se týče Trimalchiona, mluví mi z duše předmluva Bořivoje Boreckého, připomínající i kladné stránky tohoto antihrdiny. Jistě, je to zbohatlík bez kultury. Ohromně se podobá podnikatelům a manažerům současnosti. Ti sice na rozdíl od něj nedrmolí básně a nekomolí řeckou mytologii, ale jedině proto, že společnost přestala projevy kulturnosti u „elit“ vyžadovat. A Trimalchio, navzdory svojí vulgárnosti, zůstává dobromyslný. Tedy nepočítáme-li ty desítky, ne-li stovky zvířat, která byla během jediného večera obětována excesivnímu obžerství boháče a jeho vagabundů. Ale k otrokům se chová docela lidsky. Je srdečný, upřímný, dokonce v jistém smyslu sympaticky prostý. Myslím, že to padá na váhu.

8 07.10.2022

„Prastaré město,
císařské město,
zpustlé teď město – Naro!
Jako dřív stejně přec jasné barvy máš,
jako dřív věčně přec tryská jaro!“

Je mi upřímně líto, že Bohumil Mathesius přebásnil asi jen 80 z 1 100 tank sbírky Kokinšú. Člověk si nad ní uvědomí, že japonskou poesii potřeboval, aby byl jeho vnitřní život kompletní. :) A také že mu z ní Mathesiova milost uštědřila almužnu, jenže zbytek zůstává navždycky za kulturní bariérou.

„Tolik jsem naříkal, tolik jsem plakal,
provlh jsem slzami! – Nešť!
Zeptá se tebe někdo – rukáv čím zvlhl,
odpovím: Déšť,
To byl jen lehký jarní déšť!“

Ostatně by mě zajímalo, jestli by křehká krása tank působila stejně i ve vědeckém (nebo uměleckém, ale nezrýmovaném) překladu. Ale protože se to nikdy nedozvím, dál obdivuji literatury středověké Asie prostřednictvím překladů, zejména Mathesiových... vydaných Odeonem... s obálkami v pastelových odstínech růžové a fialové.
V těchto překladech se japonská, čínská, korejská, indická literatura jeví spíš všelidsky, ozvláštněné jen střídmou mírou exotiky. Tady mě třeba zaujalo, jak často autoři spojovali zvuk cvrčka se smutkem. Muzicírují japonští cvrčci jinak než evropští? Zdá se, že nikoliv. Zato jsem se dočetla, že Japonci si cvrkání neasociují s létem, nýbrž s podzimem, což možná nostalgii jejich básníků objasňuje.
Hodně bylo řečeno o jemnosti japonské lyriky. Působí ještě čarovněji, když uvážíme, že Kokinšú vznikla v 10. století. V době, kdy Středo- a Západoevropané za hladomorů „lovili jeden druhého a navzájem se pojídali“ (jak píše kronikář). Kdy zmasakrovaná těla „pohanů“ ucpávala koryta řek. Kdy si elity sotva znovu osvojily umění číst, pozapomenuté od starověku do karolinské renesance. ... A po tom všem si uvědomit, že 10. století může znít i takhle:

„Na pustou cestu
napadal sníh,
zavál už stopy po kročejích:
Já jsem ta cesta, smutek je sníh,
kdo půjde kdy v mých šlépějích?“

14 01.10.2022

„Ale vše, o čem jsem věřil, že jest ve mně hodno velkých epoch, ono qauttrocentní rozvíjení naděje, pučící ve mně, ono ronsardovské vylévání lásky ve mně, opatřilo mne každého roku proti jaru toliko žalostnými zbraněmi.“

„Daudinatův pohled se ostatně před jejím zrakem skrýval a byla by si mohla mysliti, že je falešný, kdyby nevěděla, že po vyjití Athénské školy strávil dvě léta svého mládí dívaje se do tváří řeckých bohů, kteří zrovna zřítelnic a pohledů nemají.“

Julinka (Juliette), která je spíš básnickým symbolem mládí a ženskosti než skutečnou dívkou, před sňatkem odchází od snoubence. Hodlá napřed navštívit pět mužů, kteří by se — za jiných okolností nebo snad v jiných světech — bývali mohli stát jejími ženichy místo něho. Je to protest svobodné vůle proti pasivnímu přijímání života, ale také podnět pro autora, aby nacházel poesii ve věcech, situacích a osobách, kde ji běžný smrtelník nehledá.

Četla jsem tuhle útlou knížku dva týdny: většinu pasáží opakovaně. A u toho jsem přemýšlela, jestli je vůbec morální mít z něčeho takové potěšení, jaké mám já z Jeana Giraudouxe. — Současně mě napadlo, že kdybych byla unitář a používala při bohoslužbě světské umělecké texty namísto náboženských, jak to tahle církvička dělává, určitě bych se snažila dotápat se věčné Krásy právě prostřednictvím některé z Giraudouxových knih.

Přitom se nečte snadno. Potřebujete kupříkladu vědět, co se stalo v Paraguayi roku 1870, tušit něco o poetice Marceline Desbordes-Valmorové a zhruba se orientovat ve značkách francouzských automobilů k roku 1920. A hlavně je ještě surrealističtější než autorovy ranější prózy, „Zuzanka“ a „Siegfried“. Proto bych určitě nedoporučovala „Dívku“ jako první seznámení s autorovou tvorbou (čtěte „Zuzanku“...). Obtížně se v ní hledá věta, která by nebyla šňůrou bizarně originálních metafor. A taky věta, která by nezabírala půl strany. Nicméně její krása vás při hledání, kde je v ní probůh sloveso, spolehlivě odškodní. A nakonec všechno přece jen dává smysl a vztahuje se to k vyprávěcí linii.

A je to geniální. Neřestně geniální, navozující estetickou extázi. Další text, který mě nutí přemýšlet, jak to, že Giraudouxova dramatická tvorba je (a vždycky byla) po zásluze slavná, kdežto prózy jako by nikoho nezajímaly ani v době vydání, ani dnes. Vedle možnosti, že prostě nemám vkus (což je možné), zbývá vysvětlení, že literární historie a kritika občas zaspí. Tak jako v případě Bedřicha Bridela, jehož genialitu znovuobjevil až Josef Vašica. — Možná je načase pomalu začít budit zbytek Evropy. :)

10 01.10.2022

Knížka se věnuje různým jevům z dějin lékařství (metody léčby, obskurní „choroby“, medicínské nástroje, díla, osobnosti, teorie) v krátkých kapitolkách, vlastně spíš slovníkových heslech. Což vysvětluje, leč neomlouvá, že autor naprosto rezignoval na snahu zasadit tyto fenomény do kontextu dějin přírodních věd/mentalit.
Prostě vesele přehlíží existenci té vymyšlenosti, které se říká „paradigma“. Lidé minulosti se u něj proto jeví jako mírně přiblblí, výstřední šarlatáni, tropící nepochopitelné kousky,* dokud je v 19.-20. století neosvítí Pravda (= poslední paradigma). A to je přístup nevědecký. Pravděpodobně víc nevědecký než kurýrovat pacienty mechem z lebky oběšence.

*Tedy... ne že by někteří z našich předků legrační nebyli. Například svou vírou, že rajky nemají nohy a lumíci se rodí z větru: nejhustěji v okolí Helsinek. Nebo snahou léčit depresi lechtáním, letargii pak přilákáním much na medem potřenou hlavu pacienta, takže postižený bude muset hmyz odhánět. Eventuálně domněnkou, že „ropuší jed“ působí touhu tančit, mazlit se s fialovými předměty a chovat se jako kachna, přičemž otravu lze léčit hrou na citeru. — Zkrátka čtenář by si snad mohl odnést i špetku oprávněné skepse k možnostem poznání a objektivitě přírodních věd. :)

Přesto nesdílím dojem svojí kamarádky, že cílem textu bylo „pomocí humoru společensky znemožnit vědu, jako to dělají Foucaultovy Dějiny šílenství“. Mám dojem, že Belofsky chtěl jen pobavit čtenáře a — hlavně — sebe, nic víc. A nutno přiznat, že se mu podařilo napsat knížku černohumorně vtipnou. Smála jsem se často, nahlas a hodně.
Takže mu promíjím, že své zábavnosti docílil za cenu senzacechtivosti, zaměření na excesy a vytrhávání jednotlivostí z kontextu dějin myšlení, aby se zdály ještě absurdnější. I že je povrchní a hrozně nesoustavný. (Jednotlivá hesla často tvoří jen kompilace několika kazuistik, jež vyhrabal v pramenech a slátal bez úvodu, souvislostí či závěrů — jak je až bolestivě znát u složitějších témat: rasová antropologie, samoplození či mateřská imprese.) Beru knížku coby humoristickou, uspávám v sobě vnitřního historika a jsem spokojená. A přitom bych ji nikdy neotevřela, kdybych ji náhodou nevyzvedávala v knihovně pro mamku.

9 29.09.2022

Ne, fakt to není výbor Puškinovy LYRIKY. Je to výbor Puškinových básní rozličného druhu, počínaje baladami a konče epigramy – přičemž třeba pohádkový horor o Nataše („Ženich“) je čistokrevně epický. A jde mu to k duhu.

Pak je to také inventář ruských a romantických motivů. Zimní večery, stepi pod sněhem, Kalmyci, Cikáni, Slovanky – „ruské růže“ –, klášter na Kazbeku, „noc mlčí na svazích gruzínských hor“... K tomu něco milostných básní, z nichž nejkrásnější mně přijde jakoby buddhistická rezignace té níže citované. Připomněla mi hrdinu Hiltonova „Ztraceného obzoru“. Dál politická lyrika: kritika cara, ale i lidu. A výbojné verše mladého hýřila, vystřídané zklamáním a pokáním pozdějším let.

„Já miloval vás: lásky té v mé duši
se tetelí snad ještě slabý svit:
však nechť vás více z klidu nevyruší:
já nechtěl bych vás ničím zarmoutit.
Já miloval vás beznadějně, němě,
hned žárlil jsem, hned ostychem se chvěl:
já měl vás rád tak upřímně, tak jemně,
jak dej vám bůh, by jiný rád vás měl.“

Ve většině Puškinových básních mi chybělo poselství – často mi připadaly jen jako dovedná, ale plochá kresba nějakého motivu (měsíc, dívka v bouři). Až ty pozdější mě zaujaly i myšlenkově, zvlášť báseň „Práva“. Puškin v ní odmítá liberální vizi občanských svobod (tisku, od daní atd.) z „jara národů“. Místo práv pro masy žádá druh svobody, který je k užitku spíš vyššímu jedinci (a, dodejme, aristokratovi): být zodpovědný jen sám sobě; smět užívat krás přírody a umění; „tu i tam těkati, kam volá lidský cit“.
Celkově čtení smutné, v němž zaznívají básníkovy deprese a zklamání. (Když srovnávám poesii s autorovým životopisem, zdá se mi, že nejde jen o stylizaci lyrického subjektu nebo o pózu.) Zároveň se v něm projevuje i Puškinova výrazná, neevropsky živá obraznost (je to jeho ruskou krví, nebo snad tou šestinou krve africké?).

Jsem ráda, že jsem sbírku konečně přečetla. Měla jsem ji v knihovně od střední školy a byla bych ji klidně ignorovala dál... Kdybych zrovna nepotřebovala cokoli útlého v měkké vazbě, co by moc nezatěžkávalo můj batoh na týdenní pouti. :) I takhle se lze dopracovat k ruské literatuře.

9 17.09.2022

Prof. Stanislav Komárek onehdy na přednášce prohlásil, že knížka Heleny Valerové by neměla chybět „v knihovničce žádného mladého přírodovědce“. Ač podle studijního průkazu přírodovědec nejsem, znělo to lákavě. A kdoví, možná k panu profesorovi zběhnu v postgraduálu – takže jsem si ji opatřila.

Nu, řekněme to takhle: je to zajímavé, velmi zajímavé – a nezábavné, velmi nezábavné. Nic z toho, co průměrný evropský čtenář, třeba jen podvědomě, žádá, nedostane: napětí (Helena sděluje předem, zda dotyčný na konci historky zemře), pointu, možnost vžít se do osob (záhy umírají nebo mizí v bezdějinnosti džungle, tak jako Xoxotami; navíc autorka v souladu s yanomamskou tradicí často nepoužívá jména), katarzi u tragických událostí (jejich prožívání se nám zdá citově mělké až netečné). A systém; o téže věci se dozvídáme na několika vzdálených místech knihy. K tomu přistupují indiánské specifičnosti, jako je časté užívání citoslovcí („tak“, drnčí šípy) a přímé řeči, kde se mluvčí stále dokola opakují. Četba pro potěšení to prostě není.

Jednou stranou kulturní vzdálenosti je úmorná forma, druhou stranou poutavý obsah. Autorka ukazuje svět ustavičných válek, krevní msty, infanticidy, endokanibalismu a mnohoženství. Svět, kde muži s plným vědomím vstupují mezi ty, kdo se je chystají zabít, aby nebyli nařčeni ze zbabělosti. Svět, kde se čerstvě dospělé dívky musejí ze všech sil bránit před znásilněním. Kde únosy žen patří k životnímu rytmu. Kde některé kmeny zabíjejí syny zajatkyň tak, že jim – před očima matek – rozrazí lebku o skálu či strom. Kde vyvolené muže provázejí duchové zvířat, přízraky mrtvých lze zastřelit šípem a léčba probíhá pomocí halucinací. Svět, kde psi bývají milovanými součástmi rodiny a harpyje, jež někdo navzdory tabu zastřelil, se oplakávají, kdežto postiženým dětem se láme vaz. Svět, kde životy lidí uplývají v pochodech mezi šapunem, zahradou a sídlem jiných kmenů. Atd.

Natura non facit salta. Člověk si při takovém čtení uvědomí, jak plynulý je přechod mezi námi a ostatními zvířaty: vybití potomků nově získaných družek, spojující Yanomamy s hulmany (nebo lvy), slouží jako dobrý příklad. Helena nicméně ukazuje, že i ve společnosti, kde je krevní msta normou, se vyskytující jedinci s jemnější morálkou, snažící se chránit nevinné.
Autorka je celkově pozoruhodná svojí silou a houževnatostí nejen fyzickou (holčička přeživší rok sama v pralese), ale i duševní. Ač dobře akulturovaná mezi svoje únosce, staví se k některým pověrám spíš s evropským racionalismem; s Fusiwem jedná jako partnerka, nikoli nevolnice; a celkově vystupuje tak nezávisle a průrazně, že by nejspíš vyčnívala i ve společnosti evropské.
Ten, komu nevadí ne právě „čtenářsky přívětivá“ narace, brutalita (pro mě bylo nejdrastičtější umírání anakondy) a celková pochmurnost, bude odměněn setkáním s radikální odlišností yanomamského etnika, kultury a vývojové fáze. Mimochodem je fajn si připomenout, že v letech 1939-45 se dělo i něco jiného než světová válka a že pro část lidstva tehdy byla nejzásadnější událostí sklizeň pupuní. :)

13 17.09.2022

* „Je čas, aby se vylíhl Kentosaurus. Je čas sázet proso. Čas, aby se otevřely květy magnolie. Profesore Denisone, obávám se, že si pod pojmem čas stále představujete nějaká čísla.“ [Autor neobjevil nic nového, jak si zřejmě myslel. Tomuto pojetí času — čas k něčemu namísto čas jako bod na ose — se říká kairos a znali ho už staří Řekové. Ale formuloval to moc hezky.]
* „Já jsem se teď například vrátil z pěkného koncertu jednoho Edmontosaura, který hrál táhlé tóny na jediné struně, využívaje ozvěny přírodního amfiteátru, a své hudbě dodával rytmus krátkými štěkavými zvuky.“
* „Většina dinosauří literatury ani není napsána na svitcích. Mlhavé představy, klepy, nudné anekdoty a špatné vtipy se píší do krabic s pískem, a tak mohou být snadno smazány.“
* „V roce 1582 se plavil námořník aztéckého původu Tluca Uman na palubě lodi San Pedro. Když loď ztroskotala, zachránil ho delfín i s jeho zásobou [obiloviny] Chenopodium tluca, skrytou ve skořápkách kokosových ořechů. Od té doby se rostlina v Dinotopii hojně pěstuje.“

Podle Eurobarometru si 15 % Čechů (a například 42 % Turků) myslí, že lidé a dinosauři (míněno neptačí) žili společně. Už vím, kdo za to může — James Gurney se svou „Dinotopií“. :D

Příběh je přinejlepším průměrný. Viktoriánský přírodovědec se synem ztroskotají v neprobádaných mořích. Delfíni je zanesou na ostrov, kde v míru žijí nejen lidé různých ras a kultur, ale také dinosauři, pterosauři a pravěcí savci. Zvířata mají civilizaci včetně písma nebo stavitelství a dovedou komunikovat hudbou, tancem i vlastními jazyky. Lidé je vnímají jako rovnoprávné partnery. — Děj se omezuje na cestu obou Denisonů po rozmanitých zákoutích Dinotopie, přičemž jejich cíle se liší a mění (profesor si po většinu času přeje Dinotopii opustit, Will se hodlá stát jezdcem na quetzalcoatlovi). Zápletku příběh nemá, pointu rovněž ne.

Autor je ale především malíř, takže text tvoří vlastně jen komentář k nádherným malbám. Gurney na nich ukazuje nejen dinosaury sdílející příbytky a povolání s lidmi, a třeba také svou představu, jak by vypadala egyptská, antická či tibetská architektura s dinosauřími motivy. Malby i text prostupuje étos vzájemné úcty mezi všemi tvory; nikdo nikoho nezneužívá, dokonce ani neloví. U lidí je to tak v pořádku, u ještěrů to vyvolává úsměv. Zdá se, že autor udělal vegany i z většiny svých -saurů; pročež třeba překřtil Oviraptora na „Ovinutrix“, chůvu vajec.

PS. V rukách školáků, jimž je knížka určená, by mohl překlad PhDr. Holubové, pravopisně dost kreativní (mj. v užívání i/y), natropit pořádnou neplechu. Formulace „pozvedl obočí směrem k Willovi“ pak vyvolává otázku, zda Dinotopijci dovedou natáčet obočí doprava a doleva..., ale hádám, že ne. :D

12 31.08.2022

Moderní literatura, dokonce (v některých zemích) bestseller, a k tomu ještě německá? Ale ono je to dobré. Vážně dobré. Navzdory tomu, že v USA šlo o nejprodávanější knihu roku 2006.
Zdánlivě jednoduché „paralelní životopisy“ dvou německých velikánů se na konci vpíjejí jeden do druhého. Hranice mezi cestovatelem (Humboldtem) a zapřisáhlým odpůrcem veškerého harcování (Gaussem) se ztrácí v mlze jejich smutného, lehce zmateného, dohasínajícího stáří. Kompozice (kapitolu Gauss, kapitolu Humboldt) tedy může vypadat primitivně, ale vlastně není.

Už v první části, kde Alexander von Humboldt cestuje po Amazonii, si autor pohrává s jakousi imanentní „magickou realitou“ Jižní Ameriky. Příšera v moři, přízrak badatelovy matky v jeskyni duchů, stíny papoušků na hladině Orinoka, přičemž ve vzduchu žádní ptáci nejsou, vidiny při výstupu na Chimborazo... Halucinace, optický klam? Nebo něco ještě jiného? Čtenářova nejistota perfektně kontrastuje s postojem samotného Humboldta: dědic pozdního osvícenství, jak taky jinak, chápe svět prostřednictvím měření. (Líbí se mi i způsob, jakým Kehlmann svoje invence roubuje na Humboldtův deník.)

Od chvíle, kdy Humboldt opustil obě Ameriky a setkal se s Gaussem, jsem litovala, že v Amazonii nezůstal. Bylo deprimující (a trochu nudné, i když poučné) přihlížet jeho životu mezi formalitami Berlína... a pak katastrofální "expedici" do carského Ruska. Z té mám chmury. Opravdu. Jaký větší horor by vědce vůbec mohl potkat, než že se stane vězněm a smutným šaškem svojí slávy?
Také se přiznávám, že linka s Gaussem mi přišla jen jako (milý) přívažek k Humboldtovu příběhu. Může to být proto, že život tohoto děsivě geniálního matematika, astronoma, fyzika a málem-klasického-filologa byl totálně neepický (de facto bildungsroman). Nebo tím, že nerozumím matematice. Nebo tím, že mám odjakživa slabost pro Humboldta (i u Kehlmanna je neuvěřitelně roztomilý) a vůbec by mi nevadilo číst román jen o něm, bez kontrastního prvku.

Každopádně "Vyměřování" odteď patří mezi moje knihy oblíbené. Slučuje dobrodružství (skvělá scéna se ztroskotáním mezi krokodýly orinockými), humor (velmi jemný, ale je tam), poučení (doteď jsem neměla ani tušení o ptácích orientujících se podle echolokace - gvačarech jeskynních) a nesporné literární nadání autora.

13 28.08.2022