JulianaH. komentáře u knih

Mám Bernarda Bolzana ráda jako člověka a prakticky světce, ale tahle utopie mě děsí. Osvícenství nepostrádá jisté totalitní rysy, a právě tady se jich vyjevuje celkem dost. Vím, že všechna ta direktivní nařízení jsou samozřejmě pro dobro lidstva a pro sociální spravedlnost... jako v každé totalitě.
Odsouzenec k smrti že má být popraven v temném podzemí strojem? Při tom mě zamrazilo (vždyť Bolzano se narodil r. 1781, kdy byl trest smrti zrušen!).
Ale knížka obsahuje i dobré nápady a vyjma některých podivných míst (viz výše) je prodchnutá autorovým hluboce humánním duchem. Bolzana dojme, když vidí, jak venkované stráví celý den na cestě, aby na trhu prodali vajíčko...

*[Autor] tě žádá přísně, abys nepopíral, jsa v nitru veden vášní, to, co se ti bude jevit jako pravda.
* Nebude však dovoleno, aby pohřbívání mrtvol zavdávalo podnět k ničení mnoha užitečných věcí v domněnce, že se tím zesnulý uctí. (myšlenka josefinská)
* Ze všech možných způsobů jednání vol vždy takový, který při zvážení všech důsledků nejvíc přispěje k blahu celku, lhostejno, v kterých jeho částech!
* Ne, všechny ušlechtile smýšlející duše, které se zde dnes kolem mě shromáždily, učiní spolu se mnou slavností předsevzetí, že pustíme samy sebe velkomyslně ze zřetele a zcela na sebe zapomeneme, kdykoli se bude jednat o účely dotýkající se celého lidstva

5 30.01.2019

Theriobulii jsem si toužila přečíst už dlouho, ale když jsem se k ní konečně dostala, tvrdě jsem si narazila nos. Pro mě osobně nezáživné, strnulé, didaktizující, neživé čtení. Nudné a takové... jakoby dřevnaté?
Třeba s Augustinem Olomouckým vůbec nelze srovnávat - a podle mého názoru ani se Smilem Flaškou (byť od toho jsem četla moderní přebásnění, ne staročeský originál, takže možná nejsem objektivní).

Však jaký čas a mrav!
Mluvíme o Kristu, původci míru,
a jsme rádi ceněni
pro naši příslušnost k lepšímu náboženství,
a zatím, můžem-li
dobýt tvrz v sousedství, je naše zbožnost v tom,
že boží příbytky
zbavíme beztrestně velikých pokladů,
že starcům do hrdla,
do hrudi nemluvňat, do lůna těhotných
vrážíme holý meč.

Sněm se schází, aby poradil čtrnáctiletému Ludvíku Jagellonskému, jehož otec právě zemřel, jak vládnout.
Skladba je rozdělena do dvou částí, symbolizujících Čechy a Moravu a oddělených hostinou. Po uvedení zvířete obvykle následuje jeho vlastní řeč; střídají se ptáci a čtvernožci. Výsadní postavení má Orlice, reprezentující Moravu, a samozřejmě Lev.
Například plameňák mladého krále nabádá, aby zkoumal svou povahu, rozvíjel dobré vlastnosti a potlačoval špatné. Někdy je symbolika zvířete i negativní: buvol radí nebýt smyslným, jako je on sám, a levhart neměnit názory, jako je proměnlivá jeho srst. V závěru shrnuje řečené Tur, jenž zároveň předkládá ideál křesťanského vladaře: „je nejen vladařem, ale i člověkem“, mírný k lidem (odpustí hříšníkovi), sebe ovládá (nepodléhá svévoli a chtíči).
Skladba obsahuje řadu odkazu na Alexandra (většinou negativní vzor) a Korvína (pozitivní).
Dubravius reflektuje osobní zkušenost v popisu výzdoby při sňatku krále Zikmunda, například nádherných závěsů. V tomto ohledu je zajímavý také Chocholoušův monolog, kde se praví, že sekty vznikají jen proto, aby hověly světským neřestem; nepochybně narážka na české bratry.

2 30.01.2019

Asi jsem se právě zamilovala do Augustina Olomouckého. Tolik světla (přímo renesanční prosluněnosti), živosti, realismu, vtipu, lehkosti a půvabu! Kromě Hasištejnových básní snad jediný literární projev českého humanismu, který lze opravdu označit za renesanční obsahem i formou. Augustin se osvědčil jako nadaný čtenář a žák Platónových dialogů.

Zaujala mě už lahodnost jeho dedikace vratislavskému biskupovi a hned nad druhou větou dialogu jsem zajásala – jak dokonale je přirozená!
„LAELIUS: Buď zdráv, Augustine!
AUGUSTIN: Ale to jsem rád! Neviděl jsem tě snad už sto let!"
Tak Lealius vyruší Augustina, který se oddává múzám nejspíš někde v kampusu, kudy proudí davy lidí. Odcházejí pak do sadu a humanista odkazuje na Platóna nejen explicitně, když oba hrdiny posadí pod platan, ale také nedostižně jemněji: živou, výstižnou, barvitou obrazivostí, s níž kreslí kulisy dialogu.
Jak půvabné jsou repliky, které ničím nepřispívají k rozřešení otázky! Jsou tam jen kvůli kráse. Aby si čtenář odpočinul, Augustin prokládá rozhovor žvaněním opilého Bakcha (Bassarea), členícím dialog na části. A také (jako Platón) průběžně osvěžuje příliš dlouhý monolog partnerovou replikou, jež má smysl umělecko-řemeslný, ne filosofický - za to ho miluji.
Ostatně, jak Augustin píše, dialog se zrodil na padovské universitě během volného dne: jako vzdělávací cvičení pro ducha. Nemělo z něj být patrné, která strana zvítězí, poněvadž mělo jít o dialektiku vnitřní. Něco takového se ale podařilo snad jen Humovi, a Augustin sám také tento záměr podrývá nejen neúměrnou délkou replik obou partnerů, ale i názvem dílka a skutečností, že jedna z postav nese jeho jméno.

Laelius, břichatý odpůrce básnictví, jenž má ale klasickou průpravu, v rozmluvě hájí lékařství. Augustin naopak kritizuje tzv. empiriky čili mastičkáře. Lékař podle něj škodí zdraví a k dobrému živobytí postačuje rozumná, samostatná životospráva. (Na lékařství si cení jedině astrologie, tedy „vědy" o budoucím, která vždy musí být součástí léčebné kúry.)
„Básníkům" (míněno všem beletristům) Laelius vytýká, že vynakládají čas na zbytečnosti. Augustin mu naopak dokazuje, že klasikové referují o skutečném životě, třeba realismem dialogu (!), soudržností děje, „naturalistickým výrazem citových hnutí" a podobně. Jaké porozumění tu prokázal - osvícený, roztomilý muž!

6 30.01.2019

Tohle byl totální brak. Chápu, proč za socialismu vydali antologii (převážně) lidové tvorby, ale moc si tím nepomohli - je to spíš krásný doklad toho, jakou literární břečku produkují "lidové vrstvy". Renesančního na textech mnoho není, mentalitně jsou středověké, tmářské, omezené, neotesané, sprosté a primitivní. Do ohně s tím.

Nevím, co mě to napadlo, když jsem po téhle útlé knížce z knihobudky sáhla proto, abych si odpočinula. Četba na pláž to není. Přesto jsem nadšená - je to asi jediné dílo současné literatury, které mě dokázalo zaujmout. Příběh (nebo co to je) plyne pozvolna a poutavě, ale autorčin experimentální styl zároveň čtenáře pořád burcuje z nepozornosti a letargie. Její vhled do mysli různých lidí a do nálad (včetně nálad přírody) je opravdu hluboký a básnický. Geniální mi přijde jedna ze závěrečných scén (pozor, spoiler), kdy zahradník potká boha.

Nesmírně obdivuji překladatele.

5 30.01.2019

Arcidílko Josefa Dobrovského, plné osvícenské ironie i hluboce humánního soucitu s oběťmi „tmářství" a „barbarství". Čteno jednoho slunného jarního dne na trávníku na Malostranské. :)
Obsah v pár větách: všechny hereze měly společnou nevíru v eucharistii. Pikarti byli zpočátku frakcí táboritů, načež je Žižka začal pronásledovat a oni se transformovali v adamity.

Pokud měl čtenář nějaké iluze o valdenských, beghardech, pikartech a adamitech, četbou se jich zaručeně zbaví. Dozví se, že beghardi olupovali či mrzačili katolíky a zapalovali jim domy. Když je v Praze laskavě přijala královna Žofie, odplivovali si před svátosti oltářní, neuznávajíce přítomnost Krista v hostii. Pikarti mezi tábority zase rozhlašovali, že zabijí kněze, který bude sloužit mši v ornátu. K tomu ničili monstrance, prodávali mešní kalichy, pošlapávali a pálili hostie a posmívali se věřícím jdoucím do kostela. Adamité v noci přepadali okolní vesnice, vraždili obyvatele a vypalovali domy. Pouze pro Jednotu bratrskou má autor vřelé sympatie a očišťuje ji z pověrečných pomluv, například že bratří jsou posedlí ďáblem.
Pokud jde o chování katolické strany, Dobrovský protestuje proti urážkám cudné Jednoty bratrské a upozorňuje na její klidnou otevřenost a bezúhonnost: „Bylo nutné vyhlásit je za pokrytce, neboť jak jinak mohli tak ohavní kacíři vést mravný život?“
Husitům vyčítá, že Jan Žižka upálil 50 pikartů a ostatní táboři 25 v Kolokotech. Především ale líčí smutný příběh Martina Húsky, kazatele, který argumentoval (!), že Kristovo tělo nemůže být v hostii, protože dlí v nebi. Na útěku z Prahy byl zajat, vsazen do klády, pak převezen do dvou vězení, mučen katem (jeho bok byl prý sežehnut až k vnitřnostem) a nakonec se svým druhem na Žižkův rozkaz upálen v sudu.
Zábavná sbírka, tihle křesťané.

* „Rádo se věřilo čemukoliv zlému o kacířích, kteří byli v nenávisti, aniž se hledělo na jejich způsob života, prostě proto, že to byli kacíři, kteří opovrhovali církví a hierarchií a nechtěli ji poslouchat.“ (Josef Dobrovský)
* „V Kostnici nás obviňovali ze čtyřiceti bludných článků, a vy (= pražané) nám (= táboritům) jich předepisujete více než sedmdesát.“ (Václav Roháč)

4 30.01.2019

Kdysi dávno, ještě na základce, jsem četla Farmu zvířat a usoudila jsem, že 1984 bude podobně brilantní. Bohužel mě kniha zklamala. Ne myšlenkově, ale umělecky, jako beletrie. Došla jsem k závěru, že by vlastně stačilo nastudovat pasáž, kde Winston čte Knihu, protože to je myšlenkové těžiště 1984. Zbytek mi přijde jako balast až na pár geniálních záblesků (hledání rýmu na slovo "bůh"). Ostatně je možná chyba ve mně, ale u této konkrétní Orwellovy knihy mi vadí realismus, nemetaforičnost a "šedivost" jazyka, i když chápu, že asi má navodit atmosféru odlidštěné betonové totality.

15 30.01.2019

Na téhle knížce jsem vyrostla. Některé bajky i epigramy umím zpaměti a Moudrý Nathan mě hluboce - a trvale - dojal. Pořád se k ní vracím a budu se k ní vracet do konce života.

Souhlasím s AndrasemG., že číst socialistický úvod je v tomhle případě ztráta času, jen zkazí chuť. Biografické informace k Lessingovi si čtenář může sehnat jinde.

5 30.01.2019

Knížka se používala jako učebnice filosofie v kněžských seminářích, což mnohé vypovídá o tom, o který žánr vlastně jde. Není to originální dílo, které by předkládalo autorovu vlastní soustavu, jež by mohla změnit naše nazírání na svět. Spíš bych knížečku popsala jako velmi milou, důvěrnou, domáckou příručku správného myšlení. Řada věcí, jež páter Balmes uvádí, je intuitivní a snad by je ani nebylo třeba psát, ale rozhodně nenudí. Přehledně předkládá různé metody myšlení a doplňuje je příklady. V těch spočívá největší krása dílka: autor je obdařen hlubokým lyrickým cítěním a schopností je poeticky vyjádřit. Oproti tomu některé argumenty jsou roztomile naivní, třeba tam, kde se filosof snaží zdůvodnit nadřazenost katolicismu nad ateismem (a moc mu to nejde).
Pro mě jde o velmi osobní čtenářskou zkušenost, takže nejspíš nejsem úplně objektivní, ale dávám plný počet hvězd.

4 30.01.2019

Četla jsem v maturitním kvůli referátu o Johánkovi z Pomuku, svém drahém svatém, a byla jsem nadšená. Profesor Vlnas je hluboce a všestranně vzdělaný člověk, píše půvabně i s humorem, nepodceňuje kulturní dějiny ve prospěch politických a hospodářských, a dokonce cituje báseň Jana Zahradníčka jako plnohodnotnou výpověď, třebaže mimovědeckou.
Nejvíc ze všeho se mi líbí, že na konci otevřeně přiznal svoje sympatie k jedné ze stran (totiž k té katolické). Nepřijde mi, že by ohrožovaly jeho objektivitu, naopak to knížce vdýchlo lidský rozměr.

„Vroucně vzýván budiž, svatý Jene!" ⭐⭐⭐⭐⭐

16 30.01.2019

„Skoro již mrtvý, čekaje na svou smrt, pečlivě jsem zaznamenal vše, co jsem slyšel a co jsem se mohl dozvědět. Ale aby se mé poznámky neztratily a dílo nezemřelo spolu s autorem, přikládám pergamen pro případ, že by v budoucnu náhodou zůstal někdo naživu a dovedl započaté dílo do konce.“ – anglický františkán John Clyn z Kilkenny

I přes trochu bulvární název v českém překladu jde o výbornou práci odborníka – historika a lékaře.
Knížka se mi četla příjemně a oceňuji, že autor věnoval značnou pozornost kulturním a sociálním aspektům, nejen těm medicínským a hospodářským. Jde o synkretické dílko, kde se prolíná většina oblastí moderní historiografie.
Četla jsem ji na kamarádovo doporučení ke zkoušce ze světových dějin. Zřejmě jsme nebyli jediní, kdo si ji vybral, protože o dva roky později ji dr. Suchánek studentům výslovně zakázal. Měl jí plné zuby..., a navíc prý nemáme číst o moru, nýbrž o bitvách a smlouvách. :-( Smutný úděl studenta.

10 30.01.2019

Přes velkou úctu, kterou mám k zesnulé profesorce Hledíkové, jsem poněkud litovala, že jsem se do čtení knihy dala. Je znát, že autorka je spíš archivářka než historička, takže dílo působí trochu suše a nudně, místy jako parafráze nějakého úředního pramene (místo jako vyprávění, jak by podle mého názoru historické dílo působit mělo). Chápu, že o osobě posledního pražského biskupa nemáme tolik údajů, aby bylo možné sestavit barvitý, živý, detailní životopis jako u historické osobnosti mladší, na druhou stranu třeba Třeštíkův Kosmas je nesrovnatelně poutavější, a to měl autor k disposici ještě méně pramenů. Oceňuji ale kapitolu, která usiluje o rekonstrukci Janovy osobnosti (vztah k mateřské opatrovatelce sv. Ludmile), a popis uvolněné a kulturní atmosféry v Avignonu na konci jeho procesu.

Jan IV. byl nepochybně vzorovým biskupem: vzdělaný, laskavý a sebevědomý, zkrátka muž na svém místě. Měl především reformovat vnitrocírkevní záležitosti (dohlédnout na vzdělání a morálku duchovenstva, prosadit biskupskou konfirmaci farářů a opatů, vynutit rezidování faráře na jeho obročí). Zapletl se do sporu (mimo jiné) s Václavovým milcem a litoměřickým proboštem Jindřichem ze Šumburka, který ho udal v Avignonu za údajnou podporu svobodomyslného "kacíře" Richardina z Pavie. V papežském městě Jan strávil 11 let, čekaje na výsledek procesu; skupoval tu rukopisy a zajel si ke hrobu sv. Marty. Když byl po vizitaci Čech shledán nevinným a vrátil se domů, dal do pořádku temporália, koupil hrad Supí horu, zvelebil Roudnici a z Prahy se pokusil udělat biskupské město. Zkompletoval také bohemikální dějepisné spisy.
Toť ve zkratce jeho životopis.

3 30.01.2019