Královna Kristina

Nevím, jak hru hodnotit. Je zajímavá v tom, že švédskou královnu vyobrazuje záporně: jako ženu manipulativní, koketní, cynickou. K tomu dětinskou („malá Kristinka“), náladovou a naivní („Alles liebt mich!“). Především je však Strindbergova Kristina špatná vladařka. Nemá ponětí, k čemu slouží státní pečeť nebo že válka s Brémami není špás. Ve švédské pokladně vidí výlučně zdroj peněz na bály. A je to, horribile dictu, katolička.

Nikdy jsem se s takovým podáním nesetkala. A nevím, jestli je to proto, že jsem se o Kristině zatím dozvídala jenom z katolických zdrojů. Možná Strindberg tlumočí běžný švédský/protestantský narativ z konce 19. století? Ale přijde mi, že do hry spíš promítl osobní nechuť. A to ani ne tak k barokní královně jako k vlastní manželce. Nemám ráda využívání historických postav coby symbolů někoho/něčeho jiného, protože si spolu s Kantem myslím, že člověk vždycky musí být i účelem, nejen prostředkem. Nebožtíky nevyjímaje.
No, a k tomu hra působí jako nepříliš propracovaný produkt autorovy grafomanie. Především postrádám nosnou myšlenku. Historické drama není scénář dokumentu pro BBC, aby jen zaznamenávalo sled událostí; potřebuje také ideu. (Samozřejmě nevylučuji, že tam třeba někde je a já ji jen nevidím.)

Přesto to není špatné dílo. Jemně zachycuje proměny Kristininých nálad, nuance jejích vztahů s dvořany, metamorfózu její osobnosti způsobenou Tottem. Tím klade značné nároky na herce. [možná SPOILER?] V závěru pak Strindberg nabízí pamětihodnou interpretaci: Kristina je špatnou vladařkou proto, že se po matce považuje za Němku místo za Švédku. Vlasti svého otce se prý, spíš asi podvědomě, mstí kvůli třicetileté válce.
Ale celkově autorovi tenhle obraz Kristiny, jejíž státnické umění je zhruba na úrovni Marie-Antoinetty, nevěřím.