JulianaH. komentáře u knih

Loni jsem dostala jako téma dvou referátů „boj o verginské slunce“ mezi Řeckem a Severní Makedonií. Jenže když jsem se ptala, co mám použít za odbornou literaturu, vyučující s úsměvem pravil „Google.“ :D
Poněvadž mě řecko-makedonské vztahy pořád zajímají, nedávno jsem Severní Makedonii procestovala, vyzpovídala jsem místní a chystám o tématu reportáž. Takže jsem si teď udělala důkladnější rešerši než před referáty - a zjistila jsem, že i v češtině jedna monografie o Severní Makedonii existuje! No, ale dlouho jsem se neradovala.

Zhruba do poloviny je text poměrně objektivní. Působí ale hodně roztříštěně, jako směs článků publikovaných všude možně a pak shrnutých do jedné publikace bez oslích můstků. Autor tu (zkratkovitě) pojednává třeba o hlaholské literární škole v Ochridu nebo o původu starověkých Makedonců. Pak se dostává k makedonskému národnímu obrození v 70. letech 19. století a od něj přechází k moderním dějinám a současnosti, kde už si nedovede udržet nadhled.

Věnuje hodně prostoru makedonským partyzánům bojujícím v Řecku proti Ose, ale ani slovem nezmíní řecké Makedonce bojující za Osu, kterých bylo poměrně mnoho (a po válce na to doplatili). Způsob, jakým pojednává o vztazích Severní Makedonie se sousedy, je až karikaturně stranický (naprosto nevinní Makedonci jsou podle něj bezdůvodně šikanovaní každým, kdo se k tomu nachomýtne) a vysloveně hellenofobní.
Podotýkám, že Makedonce zbožňuju. Je to jeden z nejhodnějších a nejsympatičtějších národů, které jsem kdy poznala. Ale strany se v politických konfliktech nedělí na nevinné oběti a vyšinuté agresory.
Dorovský tedy v zájmu svojí iluze Makedonie-oběti banalizuje územní nároky mladé republiky na podstatnou část Řecka, které jsou doteď extrémně silné. Řekům také vadí, jak Makedonci vyrabovali pokladnici řeckých kulturních motivů, počínaje antickou Makedonií (jež nemá s moderním státem společného nic než ukradený název a území) a konče Byzancí, aby tak vytvořili (do jisté míry) umělou národní identitu. Podle Dorovského je to záležitost několika makedonských extremistů. To není pravda - ztotožnění dnešní S. Makedonie s antickou říší je oficiální, mainstreamový narativ šířený makedonským školstvím, ale třeba také muzejnictvím.

Kromě silné zatíženosti je text neobratně, těžkopádně napsaný, obsahuje dost chyb a zdroje cituje velmi vágně. Takže třemi hvězdičkami snad nekřivdím a spravedlivě oceňuji hromádku zajímavých informací.

11 24.10.2023

Novelu o skupině horníků, kteří se jako první přihlásili, aby zachránili zasypané druhy, psal Karel Čapek v inspiraci skutečným horníkem. Jmenoval se - nomen omen - Pronobis a v dole nakonec ztratil život. Jeho příběh vedl autora k výroku, že se vždycky najde někdo ochotný k oběti; a že „tento okamžik stačí, aby člověk začal bezhraničně milovat lidstvo“.

„První parta“ je o hrdinství (jež Karel Čapek celoživotně chápe spíš jako tvrdou práci než jako spektakulární činy) a o mužnosti, mužském společenství - skoro až ve smyslu antické hetairie. Při čtení jsem si vzpomněla na knížku prof. Komárka (Muž jako evoluční inovace), v níž tento biolog a filosof představuje tezi, že tmelem pánských societ a důvodem jejich neobyčejné semknutosti je přirozená homoerotická přitažlivost, předčící pouto muže k ženě. Vždycky mi ta myšlenka přišla upřílišněná, ale nutno uznat, že „první parta“ jí nahrává. Třeba ten - nádherný - popis platonické „zamilovanosti“ mladého Standy do inženýra Hansena...

Tahle knížka patří k posledním, které mi od K. Čapka zbývaly přečíst, a dlouho jsem se vyhýbala jejím klaustrofobním hlubinám. Zbytečně, jelikož v dole se odehrává jen malý výsek děje. Zbytek voní letními lesy, kde rukopis vznikal. (Mimochodem všechny tyhle informace kradu z autorovy biografie od Fr. Buriánka, kterou tímto doporučuji. :D) Do důlních reálií se spisovatel ponořil tak důkladně, že jsem tu a tam ve větách rozuměla jenom spojkám, ale krása zbytku (drobnomalba charakterů pomocí dvou tří sloves!) mi to vynahradila.

Sledujeme sice hornickou komunitu, a hlavně „první partu“, ale zarámované v ostatních společenských vztazích, předně k rodinám jednotlivých postav. Na tomto pozadí se postupně vyjevují charaktery - lidsky hluboké a vzájemně odlišné až kontrastní. Páně Čapkův humanismus ve všech, i těch v brutálně primitivních (Matula), nachází něco dobrého, nebo alespoň vyžadujícího soucit, pochopení, citlivé semknutí rtů. Všichni, od dobráka Martínka přes vojáckého dozorce Andrese (kterého zbožňuji) až po neklišovitě humánního majitele dolů, zpochybňují stereotypy „sociálně kritické“ literatury, pročež vyvolávají soptění Julia Fučíka v doslovu. Je to umění, ne agitační kýč, byť se zřetelnou politickou notou.

A ještě momentka. Nakonec jsem se ke čtení „První party“ odhodlala proto, že čas od času potřebuji tenké a brožované knihy na cestování. V jednom nepatrném městečku v Severní Makedonii mi ji z ruky vzala místní stařenka a bez problémů přečetla anotaci v latince; mírné obtíže jí působilo jen ř. Pokusila jsem se vysvětlit, kdo Karel Čapek byl, ale makedonská babička do toho vpadla prohlášením „Toho znám, aby ne, však jsme se o něm učili ve škole.“ ... Mám z toho radost, protože on si to prostě zaslouží.

17 06.10.2023

Vynikající dílko paní docentky Koldinské, která je - při svojí krajní kontroverznosti - nesporně skvělá vědkyně i spisovatelka. Její Každodennost se nesnaží detailně popsat všechny aspekty renesanční všednosti. Témata spíš naťukává, tu a tam je jakoby "synekdochicky" představuje pomocí jednoho příkladu (smrt v důsledku nehody - utonutí Jáchyma Hradce i s kočárem). Díky tomuto přístupu je ovšem knížka tak lehká, že se čte sama.

Obraz soukromého života aristokracie autorka skládá pomocí řady podoborů, které do české historiografie pronikaly až kolem r. 1989. Patří ostatně k vůbec prvním, kdo se jim věnoval: a to nejen zmiňované každodennosti (již obhajuje skvělý metodologický doslov), ale také dějinám mentalit (smrt, strach, zbožnost, milostný život), či dokonce antrozoologii (pasáž o usekávání nohy poddanským psům, aby s nimi lid nemohl pytlačit na panském). Ostatně i samotná nobilitologie čili dějiny šlechty, právě tak jako zkoumání zbožnosti, se přirozeně rozvinuly až po pádu komunismu, takže dílko paní docentky z roku 2001 lze nazvat až senzačně novátorským.

Snaha o popularizaci se určitě zdařila, byť na můj vkus text někdy balancuje na hraně bulvárnosti. Některé věty mi přišly zbytečné až mírně banální. Paní docentka ale ví, jak veřejnost oslovit, a jejím šarmem dýchá i psaný text. Ostatně i coby student, který měl tu čest absolvovat její přednášky z raného novověku, jsem tu našla spoustu zajímavostí. A bylo milé setkat se znovu se všemi méně významnými historickými postavičkami, jež autorku něčím zaujaly (Hýzrle z Chodů, Eliška Smiřická, ...). :) Přečteno sice až po státnicích, ale přece, a s potěšením.

13 11.09.2023

Otevřela jsem knížku den před státnicemi, takže jsem ji hodlala spíš prolistovat, ale nakonec jsem ji přečetla se zájmem. Toleranční patent je pro autorku východiskem k pojednání o českých prostestantech, žijících do roku 1781 v ilegalitě, a o jejich postupném začlenění do společnosti během toleranční doby, tj. do 60. let 19. století.

Eva Melmuková hojně cituje z protokolů, jež pořizovaly komise při evidenci protestantského obyvatelstva. A protokoly jsou vždycky zajímavý pramen, jelikož nám umožňují nahlédnout do myšlení a vyjadřování (většinou prostých) lidí, kteří by po sobě žádné egodokumenty nenechali. Konkrétním "příběhovým" sondám na základě těchto dokumentů ovšem předchází obecné pojednání o náboženských poměrech českých zemí a osvícenských reformách, díky čemuž je knížka přístupná i pro laika.

Na "Patentu" je znát, že autorka působila coby duchovní protestantského sboru. Některé její komentáře mi přišly až příliš emotivní, historické postavičky nekatolíků se jí jevily apriorně sympaticky, rozhodnutí některých osob přihlášených k protestantismu vrátit se zpátky ke katolictví vždycky interpretovala jako důsledek nátlaku a zastrašování (bez další pramenné opory) atd. Dějiny pojímá teleologicky, jako linii neomylně až "úmyslně" spějící od těžkých časů k prosazení lidských práv a osvobození její církve.

Na druhou stranu... když čtu marxistického historika, taky počítám s tím, že bude psát marxisticky, a logicky mu to nevyčítám, takže nebudu paní Melmukové vyčítat její křesťanskou ideologii. Práce je to i tak poctivá, vědecky objevná a čtivě napsaná. S některými dílčími předpoklady lze asi nesouhlasit (kontinuita protestantských sítí od Bílé hory do Tolerančního patentu? - což je námitka doc. D. Tinkové, ne moje), ale celku to neubírá, kolegům studentům klidně doporučuji. :)

10 09.09.2023

Tohle bylo strašně, strašně zajímavé - jako příležitost zamyslet se nad sudetoněmeckou otázkou i nad problematikou toho, co historik může a nemůže v zájmu svého národa.

Josef Pekař v ostré - a nutno uznat, že dost vtipné - polemice "popravuje" knihu Betholda Bretholze, v níž se sudetský historik snaží dokázat kontinuitu německého osídlení českých zemí od dob Markomanů. Jinými slovy Bretholz popírá, že by byly české země státem dvou národů teprve od kolonizační vlny ve 13. století, která je podle něho podepřena jedině zfalšovanými Rukopisy královédvorským a zelenohorským. Proti tomu Pekař samozřejmě dokazuje, že až do 13. století tvořili Němci v Čechách jen vskutku malou menšinu, nikoli autonomní zemský národ.

Od začátku je jasné (a Pekař to v závěru explicitně napíše), že Bretholzův beznadějný pokus dokázat nedokazatelné je reakcí na Masarykovo prohlášení, že Sudetoněmci jsou pouhými "imigranty a kolonisty", což se má odrazit na jejich právním postavení v Československu. A v tom tkví celá tragédie tohoto vědeckého sporu o věc v podstatě absurdní. Adekvátní reakcí na Masarykovy šovinistické bláboly by byl (kromě rány pěstí) výzkum dokazující státotvornou a civilizační roli Českých Němců, jaký také poskytli jiní sudetští (i čeští) historikové. Nikoliv však... no, popírání víceméně zjevného faktu. Bretholz, bohužel, přistoupil na Masarykovu představu, že by Němci měli svoji existenci nějak obhajovat.

Pekař uvádí pádné argumenty zpochybňující až vyvracející Bretholzovu tezi (čili dokazuje, že kolonizace se fakt stala). Navíc jeho spisek může posloužit i jako velice zestručněné shrnutí dějin Čechoněmců ve středověku, takže nakonec možná sudetské věci prospěl více než chudák jeho zmatený kolega. Nemůžu ale úplně souhlasit s Pekařovým odsudkem celé Bretholzovy práce jako "falzace", "klamu", "hájkoviny". Konkrétní případ falšování Pekař uvádí jen jeden: Bretholz vsadil do uvozovek jedno slovo v prameni z karolinské renesance. Jasně, je to daleko za hranicí toho, co si historik smí dovolit. Ale uvozovky se začaly používat v 15. století, takže poučenému čtenáři je jasné, že v originále být ani nemohly. Asi bych to nazvala spíš citačním fušerstvím než falzací.

Bretholze neomlouvá, že to myslel dobře (úplně stejně jako Čechy neomlouvá, že si z romantického vlasteneckého nadšení padělali Rukopisy). Pekařovu poctivou vědeckou práci plně obdivuji a logicky stojím na jeho straně. Ale stejně Bretholzovi rozumím, především vzhledem k chování slavné první republiky vůči Němcům (a Maďarům, Rusínům, Polákům, Slovákům, ...).

10 05.09.2023

Za minulého režimu, píše prof. Petr Charvát, "každý opravdový student historie" tajně četl Pekaře. Nejspíš v sešitkových vydáních z první republiky, sehnaných po antikvariátech, a se vzrušujícím pocitem, že podniká cosi dobrodružného.
Ale ono je jeho čtení vzrušující i teď, když se patrně největší osobnost české historiografie (vedle Palackého) vrátila na seznam povinné četby. Svrchované mistrovství v určité vědě, spojené s povšechnou lidskou velikostí, asi nemůže člověka nechat chladným. Proto výprava do nejvyššího patra historiografie zůstává intelektuálním dobrodružstvím, kterému nemůže nic ubrat ani idiotský koncept "povinné" literatury.

Touto polemickou statí Pekař zasahuje do sporu o historicitu a svatost Jana z Pomuku, který rozdmychalo antiklerikální prostředí první republiky a který měl přirozeně primárně politický obsah. Do ideologické mely, provázené ničením soch a jiných památek, autor vstupuje jako vědec. Uvádí na pravou míru účelové deformace, vnáší do debaty humánnost, otevřenost a štiplavý, ale ne laciný humor. Ohrazuje se proti tomu, aby režim dělal z určitých historických oblastí "chráněné krajiny", jejichž obraz nemůže změnit ani výzkum (např. stereotyp pobělohorských Čech coby doby "úpění"). Brání se i redukci historických postav na "svědky" politických stran (např. Jan Hus jako maskot novodobého českého šovinismu, paradoxně často spojeného s antiklerikalismem).

Ač katolík, trvá na oddělení náboženství od vědy. Hájí tedy historickou pravdu, respektive současný stav poznání, "padni komu padni". Ani pobělohorskou epochu, na rozdíl od mnoha našich současných barokistů, nevnímá vysloveně kladně. Přijde mi výmluvná následující drobnost:
Na moralizující výhradu J. Herbena a ostatních odpůrců nepomucenského kultu, že sv. Jan z Pomuka poskytoval půjčky, Pekař odpovídá vysvětlením, že tyto bezúročné půjčky byly u středověkého kléru zvykem a že je nabízel rovněž (režimem velebený) Jan Hus. Poznámka o Husovi ovšem padla za oběť cenzuře. Na tom je vidět, jak obtížný byl Pekařův zápas o neideologickou vědu v podmínkách první republiky. A také na "argumentu" oponentů, že se Pekař svým názorem, horribile dictu, odklání od kurzu národnědemokratické strany a ministerstva kultury.

Záležitost s Janem Nepomuckým pro mě byla spíš opakováním, ale zaujala mě Pekařova myšlenka, že v českých zemích nejhlouběji zakořenily epochy citové a mystické: gotika, baroko, romantismus (tedy stejně jako v Německu).

11 03.09.2023

Od prof. Pánka jsem před nástupem na universitu četla stať, v níž vzpomíná na svoje studia historie na UK: hlavně na prázdninové výlety, které se spolužáky podnikali po památkách podél Vltavy. Jeho barvitý, poetický text mě naprosto nadchnul (a inspiroval, poněvadž jsem měla na spolužáky podobné štěstí). Jelikož jsem tedy studium na téže alma mater otevírala s dílem prof. Pánka, přišlo mi vhodné ho s ním i skončit.

Je chyba mých přehnaných očekávání, že jsem nedostala to, s čím jsem počítala. Z nějakého důvodu jsem v prof. Pánkovi viděla český ekvivalent Petera Burka, ale jeho pojetí renesance není metodologicky inovativní nebo konceptuálně šokující. Zato v Posledním Rožmberkovi předkládá monografii vypracovanou s opravdu úctyhodnou znalostí pramenů (včetně těch, které se od třicetileté války nacházejí ve Stockholmu). Je to seriózní a důkladná práce o různých aspektech Petra Voka: manýristického kavalíra, sběratele a bibliofila, činitele stavovské opozice, konvertity, generála, hospodáře či třeba jednoho z prvních čtenářů novin. Toť vše, a asi ani nemám právo žádat víc.

Z knížky jasně vyplývá, že na scéně předbělohorských Čech drží Pánek palce protestantům. Autor je mistr slovní ekvilibristiky a podtextové sugesce, takže volbu implicitně hodnotících výrazů lze těžko pokládat za náhodnou. (Což ale nekritizuji, neznám jediného odborníka na raný novověk, který by si v konfesních sporech nevybral "svoji" stranu.) Víc mě zaráží morální hodnocení Voka a jeho současníků, které mi přišlo poněkud anachronické. Jak trestání poddanských vzpour (a celkově feudalismus), tak utilitární konverze jsou ožehavé jevy dobové mentality, na které těžko můžeme nazírat dnešníma očima. Navíc - ale to už může být jen můj neopodstatněný dojem - se mi zdálo, že Pánek zazlívá konverzi ke katolictví i Vilému Slavatovi (?), která přitom rozhodně nebyla účelová, nýbrž podložená dlouhým duchovním tápáním.

10 01.09.2023

Kdyby "Karel Albrecht" nebyl předepsanou četbou ke státnicím, vybrala bych si jiné tituly, ale kniha je to skvělá. Sleduje život tohoto rokokového kurfiřta, "druhého zimního krále" a německého císaře v kontextu evropského dění (válek o dědictví španělské, polské, rakouské), státního rámce (Bavorska, Svaté říše římské) i duchovního milieu (zbožnosti, dvorské kultury, architektury).

Pan profesor Hlavačka dodal monografii, která chyběla v domácí i zahraniční produkci. Sepsal ji svým typicky elegantním slohem, místy citově angažovaným: zvlášť pasáž o zámcích Nymphenburgu a Amalienburgu působí až dojemně tím, jak prostředkuje autorovo pohnutí nad krásou. A barokní čeština hojně citovaných Pamětí pražských také stojí zato! Jakkoli se ale knížka nádherně čte, tu a tam lze narazit na chybu, nejen jazykovou, i v letopočtech. Můj exemplář, půjčený z knihovny naší katedry, tudíž zdobily korektury provedené tužkami a propiskami studentů. :D (Vivat academia.)

Smutná postavička Karla Albrechta vůbec není nezajímavá, ačkoliv kurfiřt (na rozdíl třeba od svého spojence Fridricha Velikého, osobnosti už jednoznačně osvícenské) nevynikal ničím jiným než právě urozeným původem. Každá etapa jeho života jaksi vystihuje dobu: dětství strávené - v důsledku otcova angažmá ve válce o dědictví španělské - jako vznešený zajatec Habsburků, mládí prožité v rokokové pompě vlastního dvora i barokní tragédie čerstvě korunovaného císaře, na nějž v okamžiku triumfu kvůli nemoci a ztrátě statků dolehne nejen vlastní tělesná křehkost, ale i nesmyslnost všeho světského. Svým nešťastným pokusem nahradit na českém trůně Marii Terezii by Karel Albrecht mohl sloužit jako ilustrace k Machiavelliho sentenci, že je lepší prohrát s vlastním vojskem, než vyhrát s cizím.

10 27.08.2023

Tohle že je poetismus? Tvrdí kdo, kromě středoškolských učebnic literatury?

"Slavík zpívá špatně" proto, že nedokáže vyzpívat "bolest světa". Z dvaceti tří básní se alespoň polovina obrací buď k Říjnové revoluci, nebo k zádavám Velké války. Zorné pole v nich vyplňuje hlavně symbolisticky a baladicky pojednaná krajina (mně občas evokující barokní poesii po válce třicetileté), země "těhotná mrtvými", apokalyptická, přízračná, sirá. I "sladká" Francie mladých básníků je v této sbírce především hrobem, nebo také bojištěm ("drnčela okna katedrál, / vysoko hořel Verdun"). Což člověka nutí revidovat buď tvrzení, že Slavík je sbírka poetistická, nebo (lépe) definici poetismu jako snahy vyrovnat se s válečným traumatem radostí nad drobnými zázraky a krásami každodennosti.

"Král padá z trůnu a trůn se kácí,
falešní proroci zvedají hlas,
že v jícnech děl se uhnizďují ptáci
a ptáci odlétli.

Pod cimbuřím věže stín koně pádí
pro svého císaře, pro jeho stín.
Jsou mrtvi nepřátelé, jsou mrtvi kamarádi.
jsme mrtví všichni." /Staré bojiště/

Jiný okruh skladeb básník věnuje Sovětskému svazu. Jsou tu třebas imprese z bazaru, v němž se vyprodává inventář vyrabovaného paláce (?) včetně Dostojevského a Puškina. Seifert zdůrazňuje krvavost bolševismu (což se, pravda, nutně nerovná jeho kritice) a hřbitovní ovzduší porevoluční Moskvy ("... rozpadlé róby mrtvých careven ..."). Vedle toho však něžnými, podzimně melancholickými verši opřádá Leninovo stáří ("Otevřte okna. / Bolest oči zavírá / v pozadí rudých tkanin."). I v tomhle okruhu dominuje utrpení, pustota, nelad, obludnost... a mrtvá krajina, ať už jsou jí vymlácené paláce, nebo symbolický motiv Pompejí. (Ačkoli se vyskytují vedle rudých praporů, komínů továren a matek nesoucích chléb dětem. Závěry o Seifertových politických názorech bych si z téhle sbírky určitě odvozovat netroufla.)

Do třetice ve Slavíkovi konečně najdeme to, co si člověk představí pod pojmem poetismus - nebo obecně avantgarda - a co já osobně miluji. Veselou a volnou hru asociací - kalanburů ("z pramene dívčích vlasů napije se milenec"); surreálné prolínání různých exotických motivů (kterými se tady ježí dokonce i Krkonoše); ohlasy 20. let, technické modernity (elektrické lampy, citroën), futurismu; dojmy ze Seifertových zahraničních cest (vlastně nejen Seifertových, ke své radosti jsem tu narazila i na báseň věnovanou Konstantinu Bieblovi a jeho cestě na Jávu). Několik skladeb ve mně zanechalo hlubší dojem (zejména Jabloň se strunami pavučin a Lenin), což je čtenářsky velmi uspokojivý výsledek.

"Francouzská auta
projíždí mimo
Nikoho neupoutá
to krásné jméno

Citroën?
Hvězdy a ananasy
a sladké víno sem
Egypťanko, kde jsi?

Odjíždějící auta
nemohou dál než k moři
Na konci světa
shasíná bludička v keři." /Přesýpací hodiny/

11 25.08.2023

Poohlížela jsem se po tenké brožované knížce, která mi na cestách příliš nezatíží batoh a u které mě nebude mrzet, jestliže ji někde zapomenu. A městská knihovna právě vyřazovala tuhle. Tudíž jsem se, možná maličko bizarně, toulala po Rumunsku s cestopisem o Číně.
Herpetolog, ředitel zoo a fotograf V. T. Jiroušek se nezaměřuje jen na přírodní krásy (Měsíční hory, prales), města (Macao, Kuang-čou čili Kanton), kláštery a pagody. Do některých oblastí, zejména na zalesněných hranicích s Barmou, vkročil jako jeden z prvních bělochů (někdy vůbec první), a proto - alespoň fotografiemi - dokumentuje život tamních horských národů nečínského původu. Nechybějí dokonce ani dojmy z revoluce 1989, o které se do Evropy mnoho zpráv nedostalo.
Kromě toho čtenáře provádí i po čínské mentalitě. Jakožto člověka, který čínskou civilizaci obdivuje, mě některé rysy překvapily: především netečnost vůči utrpení bližních. (Náhodou jsem na cestách potkala Evropana, který žil dva roky v Šanghaji, takže jsem se na některé postřehy z knížky doptala; vesměs je potvrdil.) Na druhou stranu autor koriguje třeba stereotyp o čínské nečistotnosti. Číňané kolem sebe rádi plivou, ale zároveň se několikrát denně myjí a perou si šaty - a to i na cestě vlakem, jejichž vagóny tak bývají celé ověšeny šatstvem. :)
Tudíž je to poučná a zajímavá četba, tu a tam proložená úvahami (o cestování za minulého režimu, o neokolonialismu USA nebo o ochraně přírody). Bohužel se hemží chybami včetně i/y. Všechna čínská toponyma autor opsal z anglického průvodce bez ohledu na český úzus, což je jednak lingvisticky ignorantní a jednak po čertech matoucí. I to bych mu asi prominula, ale nastávaly chvíle, kdy jsem měla chuť knihou házet.
Jmenovitě u pasáží o zvířatech. Ty totiž prozrazují neskutečnou absenci kulturní sebereflexe. Hadí a želví jatka prý představují "krutost" a "kanibalismus", střílení na promyku zase projev sebestředné iluze, že smíme rozhodovat o životě zvířat. Zato biftek na autorově talíři svědčí jen o jeho obchodní zdatnosti, poněvadž ho sehnal v přepočtu za 15 korun *tleská*. A dále: Jíst ratufu je srdcervoucí cynismus, neboť ratufy mají krásné oči. Jíst psa je cynismus, protože psi jsou inteligentní (jinde pisatel přiznává, že sám v Číně psí maso konzumoval, kdyby toho pokrytectví náhodou nebylo dost). Jíst koťata je cynismus, protože jiné exempláře Číňané chovají jako mazlíčky. - Že by do písmene totéž mohl Číňan poznamenat o evropských jatkách (krutost), kravách (krásné oči), prasatech (inteligence) a králících (chov na maso i pro radost), je už zřejmě za hranicí autorovy fantasie.
Jirouškovi se při pohledu na uvězněné ratufy "chce křičet", že všude je přece k dostání "nadbytek masa hospodářských zvířat". Mně se zase chce křičet, že cestování má být příležitost ke zpochybnění zdánlivě samozřejmého, které nás obklopuje, a že autor tu příležitost zoufale propásl. Neodmítá kruté proto, že je to kruté, nýbrž proto, že to má kulturně nezvyklou formu. A to považuji u cestopisu za deficit, takže pardon, ale na pět hvězd to nevidím. Navzdory čtivosti, krásným fotografiím a záchvěvům sympatičnosti.

14 17.08.2023

Paměti Hanny Reitschové, jediné ženy-nositelky Železného kříže I. třídy, patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy četla. Začnu objektivnějšími důvody: jsou plné skoro neuvěřitelných momentů, které se přesto staly. Mezi válkami Hanna coby průkopnice bezmotorového létání navštívila řadu zemí, a tak popisuje třeba nouzové přistání na fotbalovém hřišti v Buenos Aires přímo během zápasu. Nebo uvržení do středověké kobky v Lisabonu. Nebo potulku po podzemních obydlích libyjských Arabů. Jako živé z jejích črt vystupují finské pláně, argentinské pampy, newyorské mrakodrapy. Každou komplikaci při letu, od písečné bouře nad Saharou po bouřku, která jí proděravěla křídla nad domovskými Krkonošemi, podává tak, že člověk cítí s ní a s jejím strojem.

Kromě toho je to knížka o vůli. Hanna se inspiruje "Duchovními cvičeními" svatého Ignáce a díky svému voluntaristickému tréninku zvládne ledacos: sestavit motor letadla v dílně, kde ji zprvu nikdo nechce k ničemu pustit, naučit se řídit bez peněz na autoškolu, zotavit se z těžkých zranění, překonat psychické zhroucení po roce 45. Jak havárie, tak své mistrovské kousky (včetně světových rekordů) líčí s pokorou. Tahle drobná, veselá, upřímná a zbožná aviatička působí jako ilustrace tvrzení, že schopná žena nepotřebuje feminismus.

A pak je tu třetí aspekt, který je pro mě subjektivně nejdůležitější. Myslím, že žádný Němec knihu nemůže číst bez hrdosti. Obsahuje mimo jiné moment, kdy Hanna v roce 1934 zahlédne na francouzském nebi vzducholoď Zeppelin, a tak se se svým strojem vznese, aby se oba zázraky německého důmyslu pozdravily nad půdou nepřátelské země... a to je hluboce uzdravující. S autorkou sledujeme, jak se po Versaillském diktátu ponížený, utýraný národ zotavuje k dalším triumfům. Třeba právě bezmotorovému létání, důsledku zákazu létání motorového. Nebo vynálezu vrtulníku, o kterém jsem dodnes nevěděla, proč je tak podivuhodný - a že ačkoli o něm snil už Leonardo da Vinci, prvně ho sestavili právě Němci, načež jej světové veřejnosti předvedla Hanna.

Samotná autorka, třebaže apolitická, je do krve loajální Němka. Slouží vlasti do poslední chvíle druhé světové války, kdy ještě zvládne přistát před Führerbunkrem. Její vlastenectví jí ovšem naprosto nebrání vrátit Göringovi jeho stupidní vtip, přít se s Himmlerem o náboženství, ba ani skočit do řeči říšskému kancléři. :) Tyto osobnosti, spolu s Udetem a von Greimem, autorka charakterizuje věcně, bez pochlebování a bez hanění, takové, jaké byly. Výslovně odmítá spojeneckou cenzuru, i když píše o brutálních výsleších po válce, o osudech své rodiny a své slezské domoviny, dodnes odtržené od Německa, o chování invazních armád... Dokonce hájí Německo proti obviňování z imaginárních zločinů, což je otázka tím nebezpečnější, bolavější, zpolitizovanější a zamlženější, čím víc se od války v čase vzdalujeme. Takže ano, prosím, víc takových knih, kde by mohli historikové i laičtí čtenáři nacházet vedle dominantního narativu vítězů také kontranarativ těch druhých.

11 23.07.2023

Biografie kanadské spisovatelky L. Maude Montgomeryové zachycuje její život, ač čím dál nešťastnější, s elegantní lehkostí a empatií. Vychází při tom z požehnaně bohaté pramenné materie, protože Maude si od dětství psala deníky. A tak se můžeme dočíst třeba o tom, jak děti na ostrově Prince Edwarda koncem 19. století napočítávaly devět nocí po sobě devět hvězd, aby z nich vyčetly, do koho se jednou zamilují. Nebo jak slavná autorka během studií na universitě mrzla v pronajatém pokoji, kde se jednoho rána vzbudila se sněhem na polštáři. Tohle jsou prvky, které dělají z pouhé "životní osy" plnokrevný "životopis".

Tři čtvrtiny knihy zachycují život Maude Montgomeryové do svatby, se zvláštním důrazem na dětství a dospívání. Poslední čtvrtina působí překvapivě temně, protože Maudin sňatek se stal zdrojem téměř všech jejích utrpení a tragédií. (Její případ vlastně dokonale odpovídá mému gnostickému, schopenhauerovskému názoru na manželství jako na smrt individua a ukřižování vlastní důstojnosti. Člověk si říká, proč zámožná, vzdělaná a v jistém neprogramovém smyslu emancipovaná spisovatelka vůbec vstupovala do svazku, který se jí hnusil a který otrávil život jí i jejímu nebohému partnerovi.)

Čtenáři Anny ze Zeleného domu, Emily z Novoluní a dalších dětských knížek pochopí původ řady motivů (třeba keramických psů Goga a Magoga) a setkají se s předobrazy postav (především Gilberta, Davyho a Dory nebo Marilly), což je vždycky zajímavé. Mě osobně zaujalo, že Maude musela do strojopisu "Anny" ručně dopsat všechna "w", protože na jejím stroji nefungovala příslušná klávesa. :) Navíc už chápu, proč jsou některé díly série o Anně tak chabé (nestojí za tím jen tlak trhu, osobní těžkosti a sklon utíkat do ideálního světa, ale také třeba fakt, že nakladatel poslal do tisku slabší texty bez autorčina vědomí).

Jedinou výtku mám vůči zeměpisné a historické ignoranci americké biografky. Ač prý Liz Rosenbergová přednáší na universitě, klidně napíše, že první světovou válku odstartoval atentát "v Srbsku", a co víc, "v malém, bezvýznamném Srbsku". Snad by paní profesorce pomohlo, kdyby si - stejně jako Maude za války - vyvěsila v pokoji mapu Evropy. Jinak je to skvělé prázdninové čtení.

12 08.07.2023

Akademik z VŠE, ekonomický sociolog, vzpomíná v humoristické knížce s nádechem memoárů, jak to chodilo na universitě ve druhé polovině 20. století. Kromě sbírání chmele, značné kontroly rodičů a pedagogů nad studenty a neschopnosti universitánů ve Východním bloku domluvit se nějakým nadnárodním jazykem zůstalo téměř všechno při starém: přijímací zkoušky, státnice, promoce, postgraduál, typologie vyučujících, snad i ty konference a kontroly.

To je jeden z důvodů, proč je knížka stále vtipná, místy dokonce hodně (tímto skládám hold kapitole o promocích). Ač prof. Kohout působil převážně za normalizace, očividně se inspiruje prvorepublikovými knihami Jaroslava Žáka; a mám zato, že jim nedělá ostudu. Psát umí dobře, hlavně pokud jde o výstavbu příběhu kolem pointy. Jeho humor je milý (ovšem naprosto nikoliv korektní), vztah ke studentům humánní až otcovský.
Četla jsem knížku zhruba zároveň s tátou, který si ji přinesl odněkud z nádraží. Pokaždé, když slyšel můj smích, se ptal, u které pasáže jsem, načež potvrzoval, že "ta je dobrá". Takže si dovolím konstatovat i za něj, že se to prof. Kohoutovi celkem povedlo.

11 26.06.2023

Backmanova lyrická, introspektivní a leitmotivy protkaná povídka o starém matematikovi ztrácejícím paměť (a své blízké) tematizuje jeden z univerzálních lidských strachů - z bezmoci, odkázanosti na druhé a pozbývání sebe sama -, a to velmi něžným způsobem, který mi však nepřišel zidealizovaný.

* [...] díval se s ním na noční oblohu a vysvětloval mu, že se vlastně skládá ze samých čísel. Matematika je v tomhle ohledu pro chlapce požehnání, protože už se nebojí toho, čeho se bojí většina ostatních: nekonečna.
* [...] ty mu to vysvětlíš, jako jsi mu vždycky vysvětlil úplně všechno: jako by byl chytřejší než ty.
* Na náměstí začíná sněžit, zhruba ve stejném tempu, jako se malé děti dávají do pláče, nejdřív jako by to ani nebyla pravda, ale zakrátko jako by snad nikdy neměly přestat.
* Činil tak s tvrdohlavostí, jakou v dospělém muži umějí vzbudit jen přírodní vědy [...].

24 13.06.2023

Říká se, že héróové měli pro starověkého Řeka - v jistém smyslu - větší význam než bohové, protože jsou mu svojí smrtelnou podstatou bližší. To je důvod, proč se mi druhý svazek Kerényiho duologie líbí značně víc. Hérojské příběhy se intenzivněji vážou k tomuto světu, především k řecké krajině. A tak mýty často přecházejí v pověsti, na něž si lze sáhnout - v podobě hory, města, pramene, nádoby s popelem Héraklovy pohřební hranice. Propisují se do krajiny snad ještě víc než křesťanská mytologie do krajiny barokní.

Loni zhruba touhle dobou jsem se potulovala mezi olivovníky v Argolidě, kraji rezavých vrchů, plavé trávy a pražícího, suchého, zničujícího horka, v kterém se mihotají Mykény a Tíryns. Fascinovalo mě, že jenom o kousek dál leží Sparta uprostřed zelených hor. Dramaticky rozdílný charakter sousedních krajů se zřejmě nezměnil od starověku, protože staří Řekové vysvětlovali suchost Argolidy bájí. O vládu nad ní se prý utkali Poseidón a Héra, a poněvadž vládkyně bohů zvítězila, Poseidón ze msty ukryl všechny prameny. Tak se stalo, že jedna z padesáti Danaoven ušla osudu svých sester: když ve vyprahlé zemi zdlouhavě hledala zřídlo, napadl ji satyr a zachránil ji sám Poseidón, za nějž se provdala. Na místě bohova trojzubce, který dívka směla vytáhnout z praskající půdy, pak vzniklo Nauplion (první hlavní město moderního Řecka).

Zkrátka - tahle kniha mi otevřela oči pro různé souvislosti a dodala vnímání Hellady zvláštní hloubku. Jako by krajina kromě fyzického rozměru získala ještě myšlenkový. Těším se, až se po přečtení Kerényiho mytologického sumáře vrátím do Řecka a prohlédnu si ostrovy - nebo sbírku vázové keramiky v Athénách, z které autor mimo jiné čerpal.

Nicméně kniha nevzbuzuje právě nostalgii po antice. Napříč mytologií přihlížíme tomu, jak jsou děti trestány za rodiče (Andromeda), poddaní za vládce (thébský mor), poslové za špatné zprávy (Héraklés skopne vyslance s delfskou věštbou do moře, ó, jak racionální). Pravda, po mýtech se potlouká i jistý král Epópeus, pravděpodobně nejsympatičtější postava řeckého bájesloví: ujme se těhotné Antiopy, matky thébských dioskúrů pronásledované vlastním otcem. Uslyšíme jeho příběh? Ne, Epópeus byl na poměry antické mytologie nezajímavě hodný, pročež umře. Místo toho dostaneme nekonečný cyklus o činech Héraklových, mezi nimiž vyniká vražda učitele, vlastních dětí a hosta, svatokrádež, únosy, znásilnění, podvody, vydírání a podobné roztomilosti - plus těžiště jeho kariéry, destrukce nadpřirozené fauny. Protože to nejlepší, co lze podniknout se zvířenou mýtickou i nemýtickou, je ji spektakulárním způsobem zmasakrovat nebo, je-li neškodná jako Geryónův rudý skot či Mínóův býk, sníst.

Dobře, kritizovat morálku jiných epoch je anachronismus, ALE eklhaftnost svých bájí si brali na mušku už starověcí Řekové. A řecká mytologie je věru nelaskavá. Jak praví klasický filolog Atkins: "homérský šlechtic by byl obtížným sousedem".

16 06.06.2023

Závěrečný svazek (resp. svazeček) série o česko-slovenských vztazích ve 20. století obsahuje dva texty: studii "Dejiny Slovenska v rokoch 1918-1993 a ich odraz v historickom povedomí společnosti" a krátkou charakteristiku orální historie (zpovídání pamětníků) jakožto výzkumné metody.
Druhý příspěvek je zajímavější, shrnuje třeba typy narátorů nebo úskalí a eticky ošemetné aspekty, na které může badatel narazit, a teorii ilustruje na konkrétních příbězích pamětníků. První studie počínaje rokem 1948 začne být disproporčně stručná a schematická, asi jako dějepisná učebnice ZŠ. Neměla bych si na to stěžovat, jelikož jsem ji četla jen proto, že to byl nejtenčí titul v příslušném oddělení knihovny, ale 5-10 stránek navíc by tedy snesla.

9 29.05.2023

Klimkova knížka sleduje téma ve velmi široké perspektivě, pojednává tedy např. o vztahu Čechů a Českých Němců v XIX. století, o vzniku Výmarské republiky, ideové podstatě a každodennosti nacionálního socialismu či o zahraniční politice nacistického Německa. Hlavní důraz klade na Sudetoněmce za I. republiky.
Autor píše svěže, výklad oživuje kolorujícím detailem, jako jsou dobové popěvky a hesla, citáty z proslovů či pamětí nebo různé zajímavosti (věděli jste, že "Kde domov můj" se textově inspiruje Goethem a hudebně Mozartem? :)). Vyniká vyvážeností, s jakou jsem se zatím asi ještě nesetkala. Zejména kapitoly o česko-německém soužití nahlížejí na tuto "kulturní občanskou válku" z obou úhlů. K otázkám ideologie Klimek cituje názory více autorů, často protikladné (Nolte vs. Reich). Informačně je knížka na svůj rozsah až neuvěřitelně výživná, místo hysterického moralizování se snaží dopátrat se jádra věci. Jedna z nejlepších, které jsem na tohle téma četla.

Nerozpakuje se poukázat ani na skutečnosti pro Čechy nelichotivé, o kterých se historikové bavívají mezi sebou, ale ve veřejném prostoru moc nerezonují. Kupříkladu že Češi na Pařížské konferenci při vytyčování hranic tvrdili, že Sudetoněmců je milión a půl místo tří miliónů (tedy více než Slováků, kteří se však na rozdíl od nich nemuseli spokojit se statutem "menšiny"); že vláda za Velké hospodářské krize soustředila pomoc na etnicky české území místo nejhůře postižených Sudet; že po roce 1918 masově propouštěla německé občany z úřadů a armády, policie váhala zasahovat při pogromech na německá kina, kavárny a obchody atd. Na druhou stranu jsou tu i fakta nahrávající českému narativu: například že nevíme, kdo v Kadani vlastně začal střílet první, totiž jestli čs. armáda, nebo němečtí civilisté.

Nezdá se mi, že by byl Klimek - na rozdíl třeba od prof. Jana Rychlíka - přesvědčený o předurčenosti první republiky k zániku v důsledku její "menšinové" politiky. Ale v kombinaci s Rychlíkovými přednáškami o útlaku Slováků, Rusínů a dalších národností mě osobně Klimkova knížka vede k dojmu, že stát založený na brutální perzekuci všech kromě Čechů a aktivistické části Slováků (kteréžto národy dohromady tvořily s bídou 50 % obyvatelstva) nebyl životaschopný ani legitimní. Knížka zkrátka ukazuje, PROČ v něm Sudetoněmci (ani ostatní vyjma stále menší části Slováků) být nechtěli. Vysoké hodnocení jí nedávám proto, že by autor sdílel názor s mojí maličkostí - btw nesdílí -, ale proto, že je podle mého přesvědčení fér. Vidím to ze sudetského pohledu, nicméně titul tu má i dva další pozitivní komentáře a je v doporučené literatuře pro kurz z české státnosti, takže asi bude přijatelný pro obě strany. :)

12 29.05.2023

Dějiny zemědělství od Sumeru po 20. století, čili do zániku tradiční rolnické kultury. Autoři kladou důraz na zemědělství jako na fenomén existující v longue durée, ukazují tedy například, že sumerský vynález secího stroje se dodnes používá v Jemenu, stejně jako se v českých zemích do 19. století udržela řada nástrojů středověkých. Pojednávají nejen o strukturálních změnách (kolonizace, mechanizace), ale třeba také o vývoji artefaktů (pluh, usedlost), domestikaci zvířat a rostlin nebo životě rolníka (cyklus roku, pověry, pranostiky, náboženství od pravěku po baroko). Kulturní aspekty nezůstávají stranou, ačkoli primárně jde o dějiny hospodářské. Největší důraz spočívá na českých zemích, respektive Střední Evropě. Kvůli srovnání se však autoři dotýkají také evropských lokalit úplně odlišných (Skandinávie, románský svět), USA či Ruska.

Na to, jak široký záběr manželé Petráňovi zvolili, je knížka podivuhodně stručná (200 stran malého formátu s ilustracemi), psaná lehkým perem a čtivá. Místo aby se snažila předmět vyčerpat, volí témata zajímavá a/nebo důležitá, přitom ale dává poměrně ucelený přehled. Většina mých spolužáků si prý ke zkoušce vystačila s posledními kapitolami, tj. 18.-20. stoletím, ale já jsem ji se zájmem přečetla celou a byl to právě Blízký Východ, antika a pravěk, co mě bavilo nejvíc. Jen mám osobně trochu problém s objektifikujícím jazykem, kterým se tu mluví o zvířatech (jako o živých továrnách nebo dokonce produktech), což je samozřejmě běžný agrotechnický úzus, ale otroky jsme také přestali nazývat "nástroje mluvící", že. Kromě toho mi přijde zábavné, že umělá hnojiva jsou podle autorů (porevolučních) v kapitalistickém zemědělství super, kdežto v komunistickém neekologická a fuj. :D Ale co už, knížka je to hodně dobrá a mě zemědělství baví (i o svém milovaném dobytku jsem se něco dočetla), takže jsem naprosto spokojená.

14 23.05.2023

"Jednou jsem se přel s velkým básníkem o různých věcech tohoto slzavého údolí: I pláč dítěte, děl básník, patří k harmonii vesmíru. Pohněval jsem se; u čerta, slyším-li pláč dítěte, nebudu se starat o vesmír, nýbrž poběžím se podívat, zda se řvoucímu harantovi nic nestalo, nebo půjdu aspoň mu otřít nos."

V knižním vydání svých novinových textů o politice se Karel Čapek zabývá nejen úspěchy a neúspěchy první republiky, ale také obecnějšími otázkami: smyslem demokracie či noetikou (co je to pesimismus, relativismus, skepse?). Zamýšlí se, jak slavit 1. máj nebo 28. říjen, kritizuje megalomanii při stavbě reprezentačních budov čerstvého Československa, zkoumá vztah žen a politiky.
Souhrnně lze asi říci, že "buduje stát", ale se všemi výhradami k jeho nedostatečnosti, například v otázkách sociálních. Uvědomuje si, že změna ústavy neznamenala nutně změnu mentality; ve 20. letech se podle něj z Čechoslováků ještě nestali skuteční "lidovládci" namísto poddaných. Při vší kritičnosti ovšem republiku hájí proti komunismu, klerikalismu či pravicovému nacionalismu. Politický řád je podle něho třeba "předělat, ne porazit"; zlepšit, ne nečinně hanět.
Každá jeho myšlenka zaslouží úctu, ať už ji sdílíme, nebo ne, jakožto upřímný a hluboce humánní osobní názor. Politická opozice či mladší generace ho coby "státotvornou" osobnost často zahání ho defenzivy. Ale i když je spisovatel dotčen nebo zraněn, vždycky se svými protichůdci jedná laskavě; nehřímá apokalyptické floskule, mluví klidně a zhluboka, pokaždé maje co říci.
Zóon politikon není oslavným monumentem Československa, obsahuje autorovu vlastní kritiku i výhrady nedemokratických stran, s nimiž polemizuje. Lze ho tedy číst jako pramen o problémech mladého státu. Ještě větší cenu však má jako osobní konfese výjimečného člověka, briskního intelektuálně, umělecky i morálně. Jediné, co mě trochu mrzí, je, že vedle "Proč nejsem komunistou" nenapsal také "Proč nejsem fašistou", jelikož jeho (semi)fašistické postavy - Maršál, Prus, Kornel - v zásadě nejsou filosofickou kritikou, spíš odrážejí jeho snahu hledat na všem alespoň pár "dobrých stébel":

"Pochmurný je ovšem Buridanův osel, který mezi dvěma otýpkami sena hyne hladem, jelikož se nemůže rozhodnout, do které z nich se má pustit. Ale pochmurný je také normální čili ideový osel, který žere jen z otýpky vlevo v děsné víře, že otýpka vpravo je překonaná, buržoazní a zkrátka prohnilá, nebo naopak z otýpky vpravo, pln opovržení k otrávené, nenárodní a zhoubné otýpce levé. V této alternativě věřím, že nejzdravější je názor osla sice omezeného, ale věcného, který v obou otýpkách vidí jen seno a nechává si pokdy, aby si z té i oné strany vybíral nejlepší stébla."

9 18.05.2023

37 momentů, skoro impresionistických a silně beletrizovaných, z léta Páně 1937, úmrtního roku Masarykova. Události politického druhu, jako je atentát na italského místokrále v Habeši, jsou tu v menšině. Převažuje kultura, sport, náboženství a veřejný život (Světová výstava v Paříži, rozhlasový projev Františka Křižíka, výměna primátorů Velké Prahy, ...).
Světové dějiny tvoří "jen" rámec pro ty československé, koncentrované do určitého dne, někdy dokonce hodiny či minuty (motocykl srazil Vojtecha Tuku). Autor je však zasazuje do kontextu krátkými medailonky dané osobnosti na konci kapitoly. Takže například o Tukovi jsem se dozvěděla, že když byl tento slovenský autonomista r. 1945 už jako nemocný stařec odsouzen k trestu smrti, musel být na šibenici vytažen z invalidního vozíku. (Ještě že vyhráli ti hodní.)
Docent Stehlík hravě experimentuje s žánrem odborné literatury, v jeho stylu je znát vliv Karla Čapka. Výběr témat i jejich vyznění přirozeně odpovídá autorovým zájmům a náklonnostem, jsou tedy lehce katolické a masarykovské. :) Některé texty se pokoušejí o zhodnocení z více perspektiv (Zdeněk Nejedlý ze své kapitolky nevychází jen jako bolševická ostuda české historiografie), jiné ne; obecně Stehlík spíš podporuje převládající narativy.
Mám dojem, že některé problémy jsou složitější, než jak je pan docent podává, třeba Werichova účast na Antichartě. Anebo jiný příklad: v sekci o válce v Habeši se píše, že Italové používali bojové plyny, což je samozřejmě pravda. Jenže neméně pravda je, že Etiopané zase nasadili zakázané střely dum-dum, což už zmíněno není; Společnost národů tehdy odsoudila obojí a myslím, že by bylo fér kritizovat obě strany.
Nicméně jako literární počin je tohle dílko roztomilé a číst ho na májově rozkvetlé Letné mě těšilo. Byly tu momenty, které mě oslovily opravdu hluboce, jako Seifertova báseň na závěr, Tukova poprava nebo smutný příběh Sudetoněmce Heinricha (Heinze) Ruthy. Pročež 4,5*.

10 18.05.2023