Slavík zpívá špatně
Jaroslav Seifert
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/36827/bmid_slavik-zpiva-spatne-03q-36827.jpg
3
39
2
Sbírka je napsána v duchu poetismu. Je pro ni příznačné zvážnění témat a námětů, kterými se autor zabývá ve srovnání s jeho díly předešlými. Základní motivy, které se v básních sbírky opakují, pocházejí z jeho cesty po SSSR (Moskva, Lenin, Kreml), motivy první světové války a jejích hrůz i další válečné hrůzy, které se mohou v budoucnu na lidi přivalit (například univerzální motiv smrti). V tomto směru se má jednat o jakési připomenutí hrůz minulosti a varování před něčím takovým v budoucnosti zároveň. V sice menší míře, ale přesto je možné ve sbírce najít i odeznívající motivy ze Seifertovi dřívější cesty po Francii. Z básní věnovaných SSSR je patrné vystřízlivění autorova nadšení z představ o této zemi ve srovnání se skutečností, kterou zaznamenal. Verše této sbírky jsou poetické, ale ne tak hravé a načechrané. Mají vážnější tón a menší bohatost asociací při procházení mezi jednotlivými obrazy. Autor ojediněle používá i cizích slov, aby dodal věrohodnosti svým obrazům. Sbírka je věnována malíři J. Šímovi, ale najdeme v ní i jednotlivé básně, které věnoval autor i dalším umělcům (Konstantinu Bieblovi). Doslov ke sbírce napsal Julius Fučík, komunistický novinář a spisovatel.... celý text
Přidat komentář
Velmi povedená sbírka básní, které mě svým specifickým způsobem zasáhly. Vliv poetismu a doba, ve které byly básně psány je jasně patrná. Všechny se velmi dobře čtou. Mě osobně se nejvíc líbily závěrečné básně o SSSR a Leninovi.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) Lenin VŘSR česká poezie poetismus
Autorovy další knížky
| 1925 |  Na vlnách TSF |
| 1999 |  Všecky krásy světa |
| 1950 | Píseň o Viktorce |
| 1971 | Maminka |
| 1984 | Býti básníkem |
Kniha Slavík zpívá špatně je v
| Přečtených | 62x |
| Čtenářské výzvě | 7x |
| Knihotéce | 3x |
| Chystám se číst | 4x |
| dalších seznamech | 1x |
Tohle že je poetismus? Tvrdí kdo, kromě středoškolských učebnic literatury?
"Slavík zpívá špatně" proto, že nedokáže vyzpívat "bolest světa". Z dvaceti tří básní se alespoň polovina obrací buď k Říjnové revoluci, nebo k zádavám Velké války. Zorné pole v nich vyplňuje hlavně symbolisticky a baladicky pojednaná krajina (mně občas evokující barokní poesii po válce třicetileté), země "těhotná mrtvými", apokalyptická, přízračná, sirá. I "sladká" Francie mladých básníků je v této sbírce především hrobem, nebo také bojištěm ("drnčela okna katedrál, / vysoko hořel Verdun"). Což člověka nutí revidovat buď tvrzení, že Slavík je sbírka poetistická, nebo (lépe) definici poetismu jako snahy vyrovnat se s válečným traumatem radostí nad drobnými zázraky a krásami každodennosti.
"Král padá z trůnu a trůn se kácí,
falešní proroci zvedají hlas,
že v jícnech děl se uhnizďují ptáci
a ptáci odlétli.
Pod cimbuřím věže stín koně pádí
pro svého císaře, pro jeho stín.
Jsou mrtvi nepřátelé, jsou mrtvi kamarádi.
jsme mrtví všichni." /Staré bojiště/
Jiný okruh skladeb básník věnuje Sovětskému svazu. Jsou tu třebas imprese z bazaru, v němž se vyprodává inventář vyrabovaného paláce (?) včetně Dostojevského a Puškina. Seifert zdůrazňuje krvavost bolševismu (což se, pravda, nutně nerovná jeho kritice) a hřbitovní ovzduší porevoluční Moskvy ("... rozpadlé róby mrtvých careven ..."). Vedle toho však něžnými, podzimně melancholickými verši opřádá Leninovo stáří ("Otevřte okna. / Bolest oči zavírá / v pozadí rudých tkanin."). I v tomhle okruhu dominuje utrpení, pustota, nelad, obludnost... a mrtvá krajina, ať už jsou jí vymlácené paláce, nebo symbolický motiv Pompejí. (Ačkoli se vyskytují vedle rudých praporů, komínů továren a matek nesoucích chléb dětem. Závěry o Seifertových politických názorech bych si z téhle sbírky určitě odvozovat netroufla.)
Do třetice ve Slavíkovi konečně najdeme to, co si člověk představí pod pojmem poetismus - nebo obecně avantgarda - a co já osobně miluji. Veselou a volnou hru asociací - kalanburů ("z pramene dívčích vlasů napije se milenec"); surreálné prolínání různých exotických motivů (kterými se tady ježí dokonce i Krkonoše); ohlasy 20. let, technické modernity (elektrické lampy, citroën), futurismu; dojmy ze Seifertových zahraničních cest (vlastně nejen Seifertových, ke své radosti jsem tu narazila i na báseň věnovanou Konstantinu Bieblovi a jeho cestě na Jávu). Několik skladeb ve mně zanechalo hlubší dojem (zejména Jabloň se strunami pavučin a Lenin), což je čtenářsky velmi uspokojivý výsledek.
"Francouzská auta
projíždí mimo
Nikoho neupoutá
to krásné jméno
Citroën?
Hvězdy a ananasy
a sladké víno sem
Egypťanko, kde jsi?
Odjíždějící auta
nemohou dál než k moři
Na konci světa
shasíná bludička v keři." /Přesýpací hodiny/