juanito39 komentáře u knih

Kniha, která může klamat tělem a těžko říct, jestli čtenář očekávající horor, nebude trošku zklamán. Ne snad proto, že by šlo o nezvládnutí žánru, ale především proto, že Hladový lán dlouho nepotřebuje nic nadpřirozeného, aby byl děsivý. Je to román, kdy sledujeme vzájemné odcizení dvou partnerů, které potkala vůbec největší ztráta – přišli o dítě. Jak se vyrovnat se ztrátou dítěte a nezbláznit se? Jak k sobě najít cestu, když jste ztratili to nejdůležitější, co vás spojovalo? Přitom jste dělali vše, co bylo ve vašich silách...
Hurley ovládá práci s naší zvědavostí, vyprávění ve dvou časových liniích mu dává možnost, aby nám pokládal otázky, přičemž na jejich odpovědi si musíme nějakou dobu počkat.
Těžko říct, jak dlouho bude ve vás příběh doznívat, ale jistě vím, že nebudete mít problém, abyste knihu přečetli na jeden zátah. Vystoupit z této noční můry totiž není vůbec snadné.

3 08.11.2021

Velké překvapení! Vrby jsou výborné a doufám, že v případě Blackwooda nezůstane v českém překladu pouze u nich (nebo po něm začnu pátrat v angličtině!).
Není to horor v pravém slova smyslu. Není to příliš strašidelné, ale je to zvláštní... divné (je to klasika tzv. weird fiction).
Neustálý střet subjektivního vnímání, prožívání a reality vás ani na chvíli nenechá vydechnout. Co je pravda? Čemu můžou poutníci (a čtenáři) věřit? Co je jen výplod osamělé a vystrašené mysli?

Přečtěte si Vrby! :-)

11 18.08.2021

Zopakuji to, co zde již napsali jiní - má to skvělý námět, samotný název Prašina je výborný, má to velmi dobrou atmosféru.

V čem však Prašina paradoxně nefunguje, je její zamýšlená nejsilnější stránka - akce. Matochovi se nedaří variovat akční situace, repetitivnost honiček je ke konci až nudná (postavy někdo užuž chytá za kotník, ale vždy se jim podaří uprchnout atd.). Kdosi napsal (nepamatuji si ani jméno autora, ani knihu, ve které jsem to četl), že je možné, aby autor dostal své postavy do problémů náhodou, ale není možné, aby se z problémů náhodou dostávaly. Nemusím tuto větu stoprocentně akceptovat, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že je to bohužel problém Prašiny. Mnoho situací se zde vyřeší tak, že jim jde jen těžko uvěřit a působí, že ani autor příliš nevěděl, jak se z nich aspoň trochu logicky vymotat (což neznamená, že postavy nemohou mít i určitou dávku štěstí). Příkladem velmi dobrého obměňování dramatických situací a jejich rozřešení může být Tolkienův Hobit.

Naopak bych pochválil "romantickou" linku, která působí spíše roztomile dětinsky a má v sobě cosi z prvních lásek, než že by působila vyloženě romanticky. I když ji někteří považují za zbytečnou, mně se líbila a vzájemné napětí mezi postavami mělo další náboj.

I přesto všechno věřím, že mnoho problému plyne z toho, že jde o autorovu prvotinu a v dalších dílech to může být lepší (ani tento díl není špatný, dočetl jsem ho velice rychle, zápletka je napínavá). Přál bych si méně akce (umět zpomalit, zvolnit není ostuda, ba právě naopak - nutnost!), větší budování atmosféry a mýtu Přasiny. Vždyť nabízí tak bohaté možnosti pro napínavé a strašidelné příběhy!

13 30.12.2020

Miluju tvorbu bratrů Coenů, takže není divu, že jsem poprvé viděl jejich úžasný film.

McCarthyho kniha však v ničem nezaostává a obě díla vedle sebe skvěle fungují. Je fascinující, že i ve filmu je zachovaná struktura vyprávění, a tedy i meditativní části s šerifem (ve filmu velmi pomalé sekvence).
Zbytek je psán velmi úsporným stylem, kdy takto psané dialogy působí až nepřirozeně (přesto jsou často vtipné, cynické).
Někteří knize vyčítají, že je nihilistická nebo, v postavě šerifa, sociálně konzervativní (údajně má jít o osobní postoj McCarthyho). Ani s jedním tvrzením nesouhlasím. Nihilistická už není z té podstaty, že postavy neodmítají jednat, ba právě naopak. Celkové vyústění lze považovat za pesimistické, nikoliv za nihilistické.
První chyba, kterou můžeme udělat, je spojovat postavu šerifa s autorem. McCarthy nedává skoro žádné rozhovory, těžko tedy můžeme usuzovat, jaké jsou jeho politické názory. Ačkoliv se může zdát, že se šerif ohlíží za líbivou minulostí, nakonec zjišťujeme, že jeho touha vrátit se do mládí vychází z něčeho jiného. Mimo to není určitá idealizace minulosti u starších lidí ničím neobvyklým.

Těžko knihu přesně zařadit do nějakého žánru, jelikož McCarthy záměrně pravidla porušuje. Vzniká tak vynikající dílo na pomezí thrilleru, neo-westernu. Ani vzájemné pronásledování, ani úvahy šerifa se nijak nenarušují a já už se moc těším, až si přečtu Krvavý poledník.

8 24.12.2020

Cizinec je, jakožto filozofická manifestace, nejznámějším Camusovým dílem. Mor je však pro mě (zatím) jeho nejlepším dílem. Jestli Camus uvažuje o románu jako o nejvyšším filozofickém žánru, právě zde dovádí svou teorii k dokonalosti.

Mor, který je metaforou pro celé absurdno, zavádí postavy do situací, kterým každý vzdoruje po svém. Odcizenost jednotlivců v jednom odcizeném městě. Až mystický příběh s okouzlujícím koncem, který přesně dotváří celou myšlenku tohoto díla. To celé doprovází velmi ponurá St. James Infirmary.

Srovnání se současnou situací bude sice značně neoriginální (už to zde zmínilo mnoho lidí), ale nejde se mu vyhnout. Covid naštěstí není mor, ale o to úplně nejde. I celá kniha je mnohem obecnější. Mor je jen prostředkem, jak nám něco sdělit. A zjištění, že se chováme pořád stejně (ať jde o nemoc nebo válku), je uklidňující i znepokojující zároveň.

11 27.10.2020

Ze začátku jsem si musel na Kunderův styl zvyknout, určitou dobu mě dokonce iritoval. Jakmile jsem se na to naladil, musím smeknout. Román, kde má vše své místo, nic nechybí ani nepřebývá. Komunistický režim, který je bez smyslu pro humor, doba, kdy se z věcí soukromých stávaly věci veřejné (viz nevěra řešená straníky)... Existenciální tíseň podaná s ironií, kdy se hlavní postava propadá a propadá do ještě hlubšího životního žertu, který je zakončen koncem, kdy zjístíme, že jakékoliv snažení bylo zbytečné...

9 29.08.2020

K Potterovi jsem přistupoval se značnou skepsí. Kámen mudrců jsem přečetl o dost později než ostatní. Nejsem příznivec fantasy, lépe řečeno k ní mám odpor. Ale tady se musím Rowlingové omluvit. Napsala skvělé dílo, které mi v lecčem připomnělo mého oblíbeného Roalda Dahla, na kterém jsem vyrostl. Tato kniha je knihou kouzelnou. Nikoliv proto, že jsou v ní kouzelníci, ale proto, že umí skvěle kombinovat prvky dětské fantazie, pohádek, obměňovat tradice a opravdu nás přenést do jiného světa s propracovanými vztahy mezi postavami, s propracovaným prostředím. Nechybí jí ani určitá "britskost".

Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale vážně se těším na další díly, i když si myslím, že ne všechny budou tak úžasné...

8 22.08.2020

Satori v Paříži je zvláštním úkazem. Jelikož ji autor napsal ve svých pozdních letech, dalo by se očekávat, že bude text vybroušenější, protože "čím starší, tím lepší", ne? Ale opak je pravdou. Kerouaca miluju. Vlastně je to on, kdo mě přivedl k literatuře, takže mi je trošku líto tohle psát, ale Satori v Paříží, i když obsahuje pár zajímavých myšlenek a postřehů, je prostě slabota. Kerouac nikdy příliš "nehrál na děj", ale spíše na intenzitu prožitku, na zachycení okamžiku a na jakousi vnitřní citlivost. To se mi právě líbí. Ale zde se spíš vozí po banalitách, stylisticky to není ani zdaleka tak dobré jako jeho předchozí knihy a opravdu to není nic, k čemu bych měl potřebu se někdy vrátit. Škoda - je mi to líto...

09.08.2020

"Třicet pět let pracuji ve starém papíře, a to je moje love story."

Hrabalova existenciální kniha s četnými citacemi různých spisovatelů a filozofů (Nietzsche, Camus, Sartre, Lao-c´). Kniha černohumorná až groteskní. Kniha zvláštní.

V podstatě Hanťův monolog, který nám poodkrývá člověka, který se straní společnosti, je proti své vůli vzdělán a dělá si svá umělecká díla, která potom někdo jen tak slisuje. A knihy, které si nechá, na něj možná spadnou a zabijí ho...

5 08.08.2020

Kubrickův film miluju. Proto jsem se rozhodl přečíst i knihu. A dobře jsem udělal!

Sci-fi příliš nečtu, matematika ani fyzika nejsou mé oblasti zájmu, a proto většinou nejsem fascinován technickými výčty informací, přesností atd. Výjimkou budiž Vesmírná odysea! Clarke skvěle kombinuje precizní technickou stránku (i když v lecčem dnes asi překonanou) a tempo vyprávění. Kniha se rozjíždí pomalu, ale postupem času nabírá takový spád, že jsem na konci zapomněl dýchat. Doporučuji si ke konci pustit i nějakou hudbu (např. Philipa Glasse) a zaručuji, že odcestujete s Davem pryč. Za hranice známého, za hranice lidského.

Dějiny, umělá inteligence, touha po poznání, ale také klaustrofobické pocity v nekonečném vesmíru. Těžko vyjmenovat všechna témata, která se v knize vyskytují.

Stále u mě vede Kubrickův film, ale rád si přečtu i knižní pokračování od Arthura C. Clarka...

8 02.08.2020

Dnes ani zdaleka tak šokující jako kdysi. Není to vůbec šokující. Martin Hilský výborně ve svém doslovu vyslovuje, proč se o pornografii nejedná, a proč by proti tomu Lawrence bojoval stejně jako proti puritánství. Cílem této knihy není explicitnost, ale niterný, pomalý popis vzplanutí vášní. V mnoha ohledech je to i román sociálně kritický. Sám Lawrence pocházel z hornického prostředí a proti chladnosti tohoto prostředí se jasně staví.
Některé politické (filozofické) proslovy daných postav jsou možná provokativnější než samotné sexuální scény - např. Myslíme si, že jsme bozi... lidé jako bozi! Je to přesně totéž co bolševismus. Člověk musí být lidský a mít srdce a penis, jestli se chce vyhnout tomu, aby z něho byl bůh nebo bolševik..., poněvadž to je totéž: oba jsou příliš dobří, než aby to byla pravda.
Ani jedna z postav nejedná stoprocentně morálně, jednoznačně.

Ze začátku jsem byl nadšen, pak to trošičku opadalo, ale i tak se mi to moc líbilo a chápu, proč je to jedna z nejvýznamnějších knih 20. století...

6 16.07.2020

Naprostá klasika žánru, ve které nechybí nic, co čtenář očekává (růženec, hostie, hřbitov, česnek...). V tomto strašidelném vyprávění je Bram Stoker nejsilnější. Začátek v Transylvánii, Lucy na hřbitově a další strašidelné události jsou fantastické. Stoker důmyslně používá brakové prostředky, vyžívá se v protikladech (winchestrovka x kůl, rozum/věda x pověry...), rozkrývá určité děsy. Nakolik je román důmyslný jako celek (a nakolik to tak myslel sám Stoker), se můžeme dohadovat. Z opravdu různorodých interpretací románu si vybere každý tu svou.

Nemohl jsem se však zbavit dojmu, že měl být román kratší. Blednutí a červenání Lucy, Draculovo cestování v bedně - jsou na můj vkus až příliš natahované pasáže, které nepřispívají ani příběhu, ani vyznění díla. Od samotného závěru jsem čekal víc, když k němu spěje opravdu dost stran čekání hlavních hrdinů...

I tak je Dracula dílem, které stojí za přečtení.

8 12.07.2020

"Tak nám zabili Ferdinanda." - tak začíná jedna z nejznámějších a nejpřekládanějších českých knih. Stejně tak mnoho dalších hlášek zlidovělo. Jsem však překvapen, nakolik k sobě (k Čechům) tuto knihu vztahujeme. Podle mě je to kniha relativně obecná a univerzální, která může platit všude a kdykoliv na světě. O tom podle mě svědčí četné překlady do cizích jazyků. Za fantastické považuji především I. a IV. díl, které si v budoucnu ještě několikrát rád přečtu. Humorná (někdy až překvapivě přímá a drsná) satira, která si bere na paškál policajty, soudce, lékaře, vojáky, kněze atd. Občas jsem byl unavený epizodičností, tj. neustálými novými a novými groteskními situacemi, postavami... Ale poslušně hlásím, že těch geniálních věcí tam ale bylo!

7 27.06.2020

Kdysi jsem od Agathy Christie už nějakou knihu četl, ale už si ani nepamatuju jakou. Jen vím, že mě příliš nebavila. Po několika letech jsem však dostal chuť si přečíst nějakou její klasiku. Myslím si, že míra nadšení bude záviset hodně na tom, jestli čtenář zná zápletku. Já sice tak nějak věděl, o co jde, ale vyústění jsem neznal.
Mistrně budované napětí, rostoucí nedůvěra mezi postavami. Je to napsané takovým stylem, aby knihu v podstatě nebylo možné odložit. I já ji měl přečtenou za pár chvil.
Deset malých černoušků mě přesvědčilo, abych si přečetl i další knihy od Agathy Christie.

9 14.06.2020

Nemusel bych se ani rozepisovat, stačilo by napsat - fantastická a okouzlujicí kniha! Broch reagující na lidi "očarované" fašismem a nacismem. To koresponduje s jeho tématem rozpadu hodnot. Vše kombinuje s lyrickými popisy krásné a tajuplné krajiny, lidovými zvyky, mysticismem, křesťanstvím, imaginací, nejhoršími lidskými vlastnostmi. Vytváří komplexní dílo, kdy člověk na konci nemá pocit zadostiučinění a úlevy, ale zároveň má silný pocit, že přečetl opravdu NĚCO. Je velká škoda, že kniha má tak málo hodnocení. Zasloužila by si více čtenářů. A už teď vím, že Broch je dalším spisovatelem, od kterého chci přečíst všechno.

"Když člověk zbloudil, potřebuje ruku, která ho řídí, která ho provede úskalími, potřebuje pozemského bratra."

7 11.06.2020

Silný příběh s významným poselstvím. Posledních asi 40 stránek (dovolená, nemocnice, boj) jsou velmi dobré a samotný závěr s větou "Na západní frontě klid" je emočně velmi silný. Mám tam však jedno "ale". Na můj vkus Remarque (především na začátku) používal příliš "slzičkových" slov a vět - ždímání a působení emocí na čtenáře ze všech sil. Naturalistický konec, kde od toho Remarque z větší části upouští, mě naopak zasáhl ještě víc.

1 30.05.2020

Ani nevím, kde mám začít... Mnoho témat, chrlení slov, informací, vrstvící se seznamy jmen. Hra se slovy, záměrné záměny, vyprávění, které nikam nevedou. V určitých chvílích mi to připomínalo beat generation, někdy literární experiment, někdy poezii. Kombiance sexuálních explicitních scén ve stylu markýze De Sade s poetickým vyprávěním... Prvních 200 stran jsem byl absolutně nadšen a hodnotil bych 5*. Jenže potom mi přišlo, že se probíraná témata neustále opakují, ale nic nového se v nich neobjevuje (možná to je záměr). Ke konci se to však opět všechno protlo, a to, co jsme do té doby četli, začalo dávat (aspoň nějaký) smysl. Chvílemi extrémní chrlící se energie, ale občas extrémní únava. S hodnocením si nejsem vůbec jistý. Začátek 5*, některé prostřední části 3* a konec 4*. To dává 4*...

24.05.2020

Ačkoliv jsem haiku ze začátku nemohl příliš přijít na chuť, postupným intenzivnějším zájmem o tento druh poezie jsem musel svůj postoj přehodnotit. Haiku je krásná věc. Možná mi nejvíce ze všecho připomíná fotografii. Dokáže zachytit zdánlivě banální věci, banální okamžik, ale jakmile se na to díváme déle, objevujeme pocity, sílu daného okamžiku. Kerouac se zde objevuje v póze, která mu byla vždy silná, a ve které vždy vynikal. Často se v souvislosti s Kerouacem mluví o alkoholu, drogách atd., ale zapomíná se, že byl především velmi citlivým a výjimečným pozorovatelem věcí, které se dějí kolem něj. V tom pro mě vždy vynikal a vlastně mě to na jeho tvorbě baví ze všeho nejvíc. A přesně pro tohle mu dalo haiku prostor. Neříkám, že se mi všechny líbily, i přesto se jedná o krásnou sbírku, která ještě příznivci Kerouaca rozšíří obzory v jeho tvorbě...

2 19.05.2020

Vyprázdněnost a povrchnost (některých) bohatých lidí v krušných 20. letech, kdy doznívala válka, ale ve velkém se hýřilo penězi, které často pocházely z pochybných výdělků. Gatsby, jehož život je jeden velký večírek, který mu pomáhá zakrýt prázdnotu jeho (nejen) milostného života, se stal jednou z nejznámějších literárních postav všech dob. Text je velice elegantní, působí vznešeně stejně jako prostředí, ve kterém se odehrává, a to se mi moc líbilo. Zároveň mě však samotný příběh nijak zvlášť neuchvátil. Poselství, sdělení je celkem jasné od prvních stránek knížky, a zdrcující konec na mě příliš zdrcujícím dojmem nezapůsobil. Jde však o literární klasiku, kterou lze přečíst během pár chvil a rozhodně má co říct.

6 13.05.2020

Kolem této knihy jsem dlouho chodil a její čtení jsem odkládal. Měl jsem vysoká očekávání a bál jsem se, abych nebyl zklamán. To se však rozhodně nestalo. Je to jeden z nejlepších románů, jaké jsem kdy četl. Rozhodně nejlepší kniha, kterou jsem četl v roce 2020. Neuvěřitelně atmosferický román, který mě zaujal od první stránky. Chvílemi jsem si připadal jako Adso (vzhledem ke svému věku) a Umberto Eco byl můj Vilém z Baskervillu, který mě provádí labyrintem teologie, filozofie a politiky. Zároveň však v knize skvěle funguje i "nejjednodušší" dějová (detektivní) linka, která je tajemná, propracovaná a dohromady vzniká naprosto precizní celek. Ecova hra s jazykem, vyprávěním, historií je neuvěřitelně poutavá a nebyl jsem schopen se odtrhnout. Samozřejmě - kniha se dá číst různými způsoby a každý čtenář vytváří různou (nad)interpretaci. K tomu je dobré si přečíst Ecovy poznámky ke Jménu růže. Určitě si knihu více užije člověk, který něco o tehdejší historií ví a nepožaduje pouze detektivku. V knize se však odráží i problémy, které jsou stále aktuální (nejen v církvi). Zároveň je potřeba počítat s tempem, které v podstatě odpovídá rychlosti života v klášteře. Eco sám píše, že pokud čtenář k tomuto nepřistoupí, nebude se mu to líbit. Přistoupil jsem a líbilo se mi to opravdu moc. Osobně se těším na další přečtení, abych v tom objevoval další věci, které mi zůstaly během prvního čtení skryté. Dávám jasných a čistých 5*.

23 09.05.2020