jozik_v_tumane komentáře u knih

Nádherný příběh. Hned první tři stránky mě dostaly. Slupl jsem to jako malinu...

"Dělejte si co chcete, ale já, než se věci změní k lepšímu, budu na straně mrtvých."

3 19.10.2020

Drahokam. Nečte se to snadno, ale stojí to za to. Mám dojem, že i na tehdejší dobu psal Čapek archaickou češtinou. Některá souvětí dají fakt zabrat. Byl to pro mě mimo jiné zajímavý dialog s C. G. Jungem; ten Osobě přiznává daleko větší význam než Čapek, který ji téměř úplně zatracuje. I když mám Junga velmi rád, v tomto se osobně přikláním spíš k Čapkovi.

3 14.10.2020

S knihou jsem zápasil, je to náročný text plný vynechávek a nedokončených vět, kdy si čtenář musí domýšlet... Sci-fi je to jen okrajově, spíš filozoficko-psychologická novela o jedné šílené lásce v jednom šíleném světě. Mnoho vět jsem musel přečíst 2× či 3×, abych je dokázal nějak uchopit. Někdy jsem si musel dokonce pomáhat vyslovováním textu. Je to klasika, na svou dobu samozřejmě skvělý nápad, deníková forma dramatická, závěr strhující. Ale protože se do textu tak těžko proniká, nemohu to označit za slastný čtenářský zážitek – proto 4/5.

4 04.10.2020

První část dobrá. Druhá část velmi originální, nejzajímavější a také nejvtipnější (výborný úlet alternativního sexuálního fungování rodiny v paravesmíru, to mě fakt bavilo!); zápletku však potenciálně rozvíjela tak monumentálně, že bylo vlastně jasné, že rozuzlení musí být zklamáním. Netrpělivě jsem hltal třetí část, abych se dozvěděl, jak to dopadne; zklamání bylo velké. Celá třetí část působí oproti prvním dvěma odbytě, rozvláčně, a obsahuje příliš mnoho pseudovědeckých rozborů, kterým jsem vůbec nerozuměl. Jak už tu bylo řečeno, tři části spolu téměř nesouvisí; souvislost je jen v rovině společného teoretického problému s energií, ale děj, dílčí zápletky a postavy se mezi jednotlivými díly neprolínají. Souhlasím také s tím, že je z textu cítit autorova nadutost a samolibost. Závěr samotný je vysloveně trapný amerikánský demokratický a zamilovaný happy end (egoistický měsíční vědec je přehlasován "láskyplnou" většinou a tím je zmařen jeho záměr; a žena emancipovavší se z jeho vlivu má sex s pozemšťanem, který záměr vědce odsuzuje, ačkoliv o chvilku dřív se s měsíčňankou shodli na tom, že láska je důležitější než sex). Z toho je mi blivno. (To už radši roztomile naivní odér spásného komunismu v některých slabších Strugackých.) Sečteno podtrženo: 1. část velmi slibná, 2. část svým způsobem geniální, ale 3. část a samotný závěr to celé dost shodily.

4 28.09.2020

Objevné, zajímavé, většinou čtivé (napínavé), ale místy příliš hutné – na knize je vidět, že je kratší verzí původně násobně objemnějšího textu. Opakovaně mě zarážely zcela zjevně nelogické formulace/dedukce. Příklad:

„O státní zaměstnání se ucházely celé davy. V prvním roce komunistické diktatury byl počet úředníků o třetinu vyšší než v roce 1913. I když v tomto období železniční doprava poklesla na pětinu svého výchozího stavu, počet železničních dělníků zůstal stejný – byrokratický aparát železnice se tedy zvýšil o 75 %. Celkově se od roku 1917 do poloviny roku 1921 počet vládních zaměstnanců zvýšil pětinásobně – z 576 000 na 2,4 milionu.“

Pominu-li nepochopitelnou záměnu dělníků a úředníků, logicky to nedává smysl. Počet železničních dělníků zůstal fakticky stejný, jen v poměru k útlumu dopravy se relativně navýšil, ale autor to podává tak, jako by se fakticky zvýšil počet „úředníků“. (A pokles vytížení na 20 % = nárůst byrokracie o 75 %? To je taky hodně kreativní matematika.) No prostě absolutní blábol. Člověk pak neví, jestli mu může věřit další uváděné údaje. Jestli k počtu 2,4 milionu úředníků došel podobnou dedukcí, potěš pánbůh…

Taková nepreciznost je u historika – tím spíš, že z jeho stylu je cítit trochu pyšná pompéznost ve stylu „píšu nejzásadnější knihu o ruské revoluci, co kdy byla napsána“ – naprosto nepřijatelná. Kdyby to byl výstřelek, budiž, ale na takovéhle logické nesrovnalosti jsem v knize narazil opakovaně.

Perlou těchto dedukcí je v závěrečných úvahách na str. 378 výpočet počtu obětí revoluce nikoliv na základě skutečných údajů o ztrátách, resp. o úbytku počtu obyvatel mezi lety 1917 – 1922, nýbrž odečtením ztrát (boje, epidemie, emigrace, hladomor) od „odhadu ruských statistiků“ o tom, kolik by Rusko mělo obyvatel v roce 1922 „při normálním vývoji“, který očividně nenastal. Touto fascinující dedukcí dochází k tomu, že ruská revoluce měla ne 12,7 mil., ale 23 mil. obětí, a tím pádem 2,5× víc, než čítají všechny oběti 1. světové války. Senzační!

Může to být blbým překladem? Těžko.
Text také obsahuje mnoho překlepů.
Jinak skutečně velmi zajímavé čtení.

3 15.09.2020

Pořídil jsem si knihu kvůli povídce Pokus o útěk od Strugackých, která mě nezklamala, i když ten konec jsem vůbec nepochopil :-) Na základě recenzí níže jsem rozečetl povídky od Prokopa, Le Guinové a Aldisse, ale u nikoho z nich mě prvních pár stránek nepřesvědčilo, abych četl dál. Homo divisus od Fiałkowského je celkem fajn, i když mi to přišlo trochu překombinované a měl jsem problém se orientovat.

23.08.2020

Po knize jsem sáhl v nadšení z Kovtunovy Tajuplné vraždy. Jako beletrista mě však hodně zklamal. Pár pěkných úvahových pasáží, jinak nuda. Pointu jsem nepochopil. Mnoho nesmyslně podrobných, samoúčelných popisů míst, působících až jako podivně obsedantní zamilovanost do Břevnova, kde se odehrává většina děje. Tón vyprávění a organizace (souslednost) událostí místy až neuvěřitelně naivní a prvoplánové...

22.08.2020

Malinká, ale velmi obsažná knížečka. Pro základní představu o vývoji křesťanství ideální. Napsaná velmi stručně, věcně, nezaujatě a vyváženě. Doporučuji.

15.07.2020

Nedivím se, že má pod 80 % – je to nelehký text, vyžadující pomalou četbu, se spoustou biblických a jiných odkazů. Nad dobrodružným příběhem dominují úvahy. Četl jsem to celé dva měsíce. Je to ale poklad! Nadpozemsky poetické. Asi z žádné jiné knihy jsem si nevypsal tolik pasáží.

8 30.06.2020

Tak jako Rakovina, jeden z nejlepších románů, co jsem četl. Složitě, geometricky vystavěná epopej popisující několik dní ve "fešáckém vězení" zvaném "lehárna", kde vězni-inženýři pracují na projektu šifrování lidské řeči. Vesměs bezútěšné, ale místy i neuvěřitelně vtipné (absurdita sovětského zřízení). Nechybí tragické milostné zápletky ani přesah do mezinárodní politiky v podobě soupeření Východu a Západu o atomovou bombu. Poklidně, soustředěně vyprávěnými paralelními příběhy mnoha postav (kromě vězňů i osob na svobodě) se prolínají kvalitní úvahové pasáže o politice, rozumném uspořádání společnosti a lidském životě. Pro pochopení povahy sovětské moci naprosto klíčová kniha (stejně jako vše od Solženicyna), která nám toho řekne víc, než jakýkoliv vědecky historický rozbor. Jsem nadšen a nejraději bych si román hned přečetl znovu! Kromě toho velice cením nádherné dvousvazkové vydání a výborný překlad. Obému není co vytknout. Prvotřídní čtenářský zážitek.

2 28.04.2020

Základní koncept knihy – rozpoznání a překonání "antiprogramů" – je jistě dobrý. Autor ale nejde příliš do hloubky a často opakuje tytéž jednoduché pravdy. Pro mě s letitými zkušenostmi s psychoterapií je text málo objevný/obsažný. Jistě nikomu neuškodí si to přečíst, pro mě však kniha jen více či méně výstižně shrnuje některé psychologické principy, jejichž analýza je pro mě denním chlebem. Působí na mě jako jakýsi první záchytný bod pro lidi s relativně vážnými problémy – uvězněné v začarovaném kruhu "antiprogramů". Místy autor opravdu přehnaně zjednodušuje. Vysloveně za nesmysl považuji metodu říkat sám sobě nahlas určité fráze ("jsem vítaný"), abych si je údajně vštěpil a začal tomu věřit. Celý koncept nahrazování "antiprogramů" "novými programy", tak jak jsou v knize formulovány, mi přišel velmi povrchní a tudíž nedůvěryhodný. Přesto jsem si četbu užil jako určitou formu meditace. Inspirovala mě k jedné důležité myšlence a i jen za to to stálo.

6 27.02.2020

Panenko skákavá! Tohle byla jedna z nejhloupějších a nejnaivnějších knih, co jsem v životě četl! Nepochopil jsem z toho NIC, kromě autorovy záliby se v neumělých kulisách dětské sci-fi opájet vlastním pseudoromantickým infantilním patosem amerikánského patriotismu a lásky k vlastní rodině. Říkal jsem si, jsem na LSD já, nebo byl na LSD pan autor, když to psal? Ne, pravděpodobně je to tak, že autor absolutně nemá co říct, a já bych se marně namáhal to pochopit. Absolutní prázdnota, šíleně jsem se nudil. Nevím, díky jakému vnitřnímu odhodlání se mi podařilo to dočíst do konce. Na 200 stránkách jsem nezaznamenal jedinou zajímavou myšlenku, jedinou poetickou situaci ani popis.

Komplikovaný text, totálně jsem se v tom ztrácel, nicméně přesto skvělé scény, dialogy, úvahy...
Vydání Triton je jako obvykle zkažené. Knihu napsal sám Boris, ale v záhlaví každé sudé stránky je uvedeno "Arkadij a Boris Strugačtí". WTF?!! To může udělat jen vydavatelství, které nechová k autorovi absolutně žádnou úctu. O designu přebalů nemluvě, na to se nedá koukat.
Na druhé straně veliké díky za cenný doslov Vladimira Borisova obsahující Borisův text Ráno jedné postavy!

3 06.02.2020

Hezká knížka, obsahující historické údaje, dobové fotografie, nákresy a jiné. Pro mě zajímavá hlavně proto, že Fürtschovi z Fürtschova mlýna jsou mými předky, o nichž se tak dovídám aspoň něco málo z doby za hranicemi naší rodinné paměti. Děkuji autorovi za shromáždění těchto informací.

1 31.01.2020

Četl jsem již podruhé a velmi dobře jsem se bavil. Některé dialogy jsou neuvěřitelné. Sovětská byrokracie, dosahující rozměrů sci-fi, v celé své kráse.

2 17.01.2020

Pro milovníky A. S. Grina – nezbytnost. Kdo nemá k autorovi vztah, tomu to nic neřekne.

2 13.01.2020

Objev. Značnou část románu jsem četl takříkajíc s otevřenými ústy, s velkým nadšením, občas jsem si i vypisoval pasáže. Některé celé kapitoly v prvním dílu byly "fakt jízda" (14 Soudnictví, 16 Absurdity). První díl mi přišel celkově lepší než druhý. Hlavně ke konci to nějak ztrácelo grády. Předposlední kapitola 35 – návštěva zoo – nezajímavé. Závěr (dopisy) jsem nějak nepochopil. Škoda toho nijakého konce, jinak skvělý román, jeden z nejlepších, co jsem četl. P. S. Jak už tu někdo podotkl, je dobré to číst po Jednom dni Ivana Děnisoviče. Čtenáři to dobře dokreslí Kostoglotovovu minulost, protože je to v podstatě jedna postava. P. P. S. Krásné vydání (1992) a skvělý překlad – díky!

2 07.01.2020

Obsahuje i výrazy, které jsem na internetu nenašel.

Tahle knížka je poklad. Zvlášť zajímavé bylo číst tuto knihu hned po Jednom dni Ivana Děnisoviče. Rozsahem jsou novely srovnatelné. Koncept je ovšem úplně jiný. Solženicyn mluví z pozice mukla, Dovlatov z pozice bachaře. Lágr má dvě roviny:
1) série lágrových povídek, podle autora rekonstruovaných na základě opisů, jež ze Svazu poslal na Západ a po emigraci získával zpět od svých přátel – tím je dána fragmentárnost, protože se mu údajně nepodařilo shromáždit všechny původní texty a on je odmítal rekonstruovat po paměti,
2) údajné dopisy nakladateli (Igor Markovič Jefimov), psané v průběhu roku 1982 v New Yorku, v nichž autor komentuje povídky a rozvíjí meta-úvahy o svých zkušenostech se sovětským lágrem (lágr jako model sovětské společnosti), ale i o své literárně tvůrčí koncepci atd.
Přestože téma knihy je apriori pochmurné, Dovlatov má zvláštní schopnost vykouzlit ze zdánlivě banální situace najednou něco nečekaně hlubokého a zároveň (někdy) překvapivě vtipného... Ostatně, prý mu říkali "trubadúr vycizelovaných banalit". Kniha je plná zajímavých postřehů o povaze sovětské moci a společnosti. Dovlatovův typicky lakonický styl vyprávění se mi šíleně líbí.
Knihu jsem četl pomalu, neb jsem si musel každou chvíli dohledávat sovětské politické a kulturní reálie, na něž je v knize nepočítaně odkazů. Včetně zmínek o Solženicynovi a Šalamovovi.

2 31.12.2019

Ke všem dobrým komentářům níže chci jen doplnit, že velice oceňuji překlad Ivana Děnisoviče od Sergeje Machonina (který sám prošel koncentrákem, takže byl k překladu povolaný). Krásná, bohatá hovorová čeština, k tomu trochu trestanecké hantýrky – jazykový zážitek! Překlad ostatních povídek (Anna Nováková) je ovšem také výborný. Celkově krásné čtení, Solženicyn je skvělý vypravěč. V povídce na pár stránek dovede umně navodit atmosféru. (Kdysi jsem rozečetl Souostroví a nějak mě to nebavilo, ale Děnisovičem a těmito povídkami si mě zase získal.)

11 29.12.2019