jozik_v_tumane
komentáře u knih
Knížka o pravoslaví
Josef Bohuslav Jeschke
Zajímavá brožurka stručně a jasně vysvětlující odlišnost pravoslaví od římského křesťanství, jeho vývoj a různé větve s důrazem na vývoj v Rusku.
Velký slam
Leonid Andrejev
Není snadné proniknout do Andrejevova díla; není to lehké čtení -- ani obsahově, ani formálně. Ale když se do něj člověk ponoří, je to omamné jako nějaká droga. Za zdánlivě banálními příběhy z ruského všedního života se vždy skrývá hluboký mystický význam... Některé povídky jsou slabší, viz komentáře k nim.
Dvě knihy vzpomínek
Naděžda Jakovlevna Mandelštam
Do knihy jsem se zvědavě začetl, ale v půlce první knihy (po 180 stranách) ji odložil. Kdo se systematicky zajímá o ruskou literaturu a kulturu, určitě se zde dozví mnoho zajímavého. Je to velmi umě vyprávěný životní příběh manželů Mandelštamových, kteří se osobně znali s velkou částí tehdejší kulturní elity Ruska. Dokud Naďa vyprávěla prostě o jejich životě, různé historky a příhody z 20. a 30. let, bavilo mě to. Zajímá mě toto období ruských dějin a vyprávění je protkané i zajímavými reflexivními postřehy o sovětské společnosti té doby. Problém pro mě nastal ve chvíli, kdy autorka začala zevrubně rozebírat Mandelštamovu kreativní metodu. To by mě zajímalo shrnuto v jedné kapitolce, ale ne rozváděnono do nesmyslných podrobností na mnoha stranách. Za básníka mluví jeho básně. Jak je napsal, do toho mi nic není. Zadruhé, Mandelštamovy básně (ani prózy), které jsem četl paralelně, mě většinou vůbec nezaujaly. Takže k němu jako k autorovi nemám vztah. Zatřetí jsem pozoroval neblahý jev některých ruských intelektuálů (podobné je to např. u Solženicyna): extrémní pokora, hraničící s masochismem, je vyvažována stejně extrémní sebestředností a nafoukaností. Je zde cítit, že Naďa svého muže považuje za největšího ruského básníka své doby, a jak ho popisuje, vypadá to, že se za něj považoval i on sám. S tímto pohledem se neztotožňuji.
Prózy
Osip Mandelštam (p)
Zkusil jsem rozečíst několik próz. Nepochopil jsem z toho absolutně nic. Nemůžu si pomoct, cítím z toho intelektuálskou povýšenost. Může mi někdo říct, co má tohle znamenat:
"Buržoazie je samozřejmě nevinnější než proletariát, má blíže k nitroděložnímu světu, k novorozeněti, ke kotěti, k andělíčkovi, k cherubínovi. V Rusku je nevinné buržoazie velmi málo a to má špatný vliv na trávení zakalených revolucionářů. Neberte buržoazii její nevinnou tvář, ba naopak, zabavte ji tvořivou hrou, ukolébejte ji v Pullmanových rychlíkových soupravách, zabalte ji do peřinky sněhobílého železničního spánku." ?
Básně
Osip Mandelštam (p)
Pár básní mě trochu zaujalo (překlad J. Kovtuna mi přijde lepší než překlad J. Zábrany), ale celkově mám pocit, že tomu nerozumím.
Paměti lichoběžníka
Ota Rambousek
Přečetl jsem 50 stran. Nezaujalo mě to. Je to psané takovým tím povrchně dokumentačním stylem: nekonečná plejáda jmen (koho všeho kde potkal) a bezvýznamných událostí, ještě k tomu ten hrozný český lidový slang. Autor nepochybně prožil zajímavý život, ale psát neumí. Kniha nemá koncept, téma.
Cesta nikam
Józef Mackiewicz
Přečetl jsem první část a knihu odkládám. Překvapilo mě, jak slabé to je. Vypravěčsky nepřesvědčivé: Na jedné straně je jasně vidět, nakolik autor převypravuje zážitky z vlastního života, a přesto na druhé straně nejsou plastické, nevytváří životaschopné obrazy. Události se příliš okatě odehrávají v takovém sledu, jak se to autoru zrovna hodí do krámu, až k ploché schematičnosti. Intelektuálně je to stereotypní a strašně zjednodušující. Ve zkratce řečeno, najednou přišli bolševici, najednou se z nich všichni podělali, najednou se všichni snaží uchytit v nových poměrech, takže se morálně ohnou, a hlavní hrdina je sám proti všem. Největší slabinou textu je ovšem psychologie postav. Ani hrdina, natož kdokoli další, není vykreslen věrohodně. Po přečtení 90 stran netuším, co je hlavní hrdina zač, kromě toho, že se z nějakých vnitřních pohnutek, o nichž ale také není řečeno ani slovo (!), odmítá podřídit probíhající bolševizaci. Netuším nic o povaze jeho vztahů, motivaci, postojích. Působí to na mě jako román pro mládež, který schematicky učí, že bolševismus je zvrhlý. Na dospělý román je to fakt málo. První část se jmenuje Karol, což má být blízký přítel hlavního hrdiny Pawła, ale o Karolowi se též nedozvíme prakticky nic, v podstatě akorát to, že těžkou lesnickou práci vyměnil za pozici instruktora marxismu-leninismu... čímž pádem zmizí ze scény a Paweł se s ním už ani nesetká. Žádný konflikt, žádný vývoj, nic živého. Plochost a nuda. Docela pěkné popisy přírody, krajiny a počasí to nezachrání. Zklamání.
Udrží se Sovětský svaz do roku 1984?
Andrej Alexejevič Amalrik
I. část: brilantní, v základních rysech velmi přesná analýza vývoje politické situace a společenské atmosféry v SSSR v 50. a 60. letech (mimo jiné ukazující, že Pražské jaro čerpalo také z významných reformních tendencí v SSSR). II. část: daleko méně zajímavá předpověď politického vývoje v následujících 15 letech, jejíž základní osou je (mylný) předpoklad, že mezi léty 1975-80 vypukne válka mezi SSSR a Čínou a do roku 1985 se Sovětský svaz rozpadne.
Přípitek předkům
Wojciech Górecki
První polovina knihy je věnována Ázerbájdžánu, druhá Gruzii a Arménii. Zejména v druhé části mi občas přišlo, že autor "vaří z vody". Jistě má velké znalosti historie a reálií všech tří zemí, ale kniha musí mít nějaký koncept a vyprávění nějaký směr. Místy je to jen vrstvení všelijakých informací a kusých poznatků bez ladu a skladu, jako by se chtěl autor předvádět se svou erudicí, místy to sklouzává k povrchně turisticky popularizačnímu tónu. V Ázerbájdžánu autor pět let žil a ta část knihy, která se mu věnuje, se mi zdála nejkompaktnější. Zajímavé mi přišly z většiny též kapitoly o Arménii, Gruzie je odbytá. Nevím, zda se v tom odráží autorovy preference a nebo relativní znalost jednotlivých zemí. (A nebo v mém vnímání hraje roli, že zatímco o Ázerbájdžánu jsem před přečtením této knihy nevěděl zhola nic a nikdy jsem tam nebyl, v Arménii jsem byl jednou a v Gruzii několikrát, což naznačuje úměru mezi tím, nakolik zemi sám znám a nakolik se mi líbí její popis od Góreckého?) Také mě trochu iritoval autorův typicky polský patriotismus v podobě potřeby zmínit co největší počet Poláků, kteří v historii měli s jihokavkazskými zeměmi co do činění, a jejich význam pro něj. Jako by se o Kavkaz nezajímal nikdo jiný než Poláci.
Přes tyto výhrady je to zajímavé čtení a pro toho, kdo se zajímá o Kavkaz, více méně "povinná četba" (vzhledem k tomu, jak málo toho je v češtině). Většinou je to dobře napsané s příjemným nadhledem. Občas jsem se i zasmál.
Nový akademický slovník cizích slov A-Ž
Jiří Kraus
Bohužel se mi často stane, že hledaný výraz nenajdu. Asi jsem moc náročný čtenář :-/
Zlaté telátko
Ilja Ilf (p)
(SPOILER) 3,5/5. Stejně jako Dvanáct křesel mě to většinu času nudilo (a jednou za 15-20 stran velmi podařený vtip), nicméně vyvolává veliký kombinátor jakýsi hluboký soucit. Je to vyzrálejší, kompaktnější, ale také smutnější příběh než Dvanáct křesel. Obzvlášť konec je hrozně smutný. Má to být satira, ale je mi z toho do pláče. Chudák Ostap! Nic ho nezviklá v jeho věčném optimismu, každý neúspěch a potíž bere jako výzvu a příležitost se učit – a přesto je nakonec poražen a zničen, ožebračen a ponížen.
Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte
Zdeněk Matějček
Pro zkoušku chůvy, ale i pro běžného rodiče, zbytečně podrobné. Jinak dobré.
Pozitivní výchova sourozenců v rodině
Jan Čapek
Nebylo to zvlášť zajímavé, takový souhrn běžných pouček. Nedočteno.
Chlapík z pekla
* antologie
Hodnotím 4 hvězdy jako průměr textů Strugackých (5) a Bulyčova (3) – komentáře u povídek. Ostatní mě nezajímají.
Experiment člověk
* antologie
Pořídil jsem si knihu kvůli povídce Pokus o útěk od Strugackých, která mě nezklamala, i když ten konec jsem vůbec nepochopil :-) Na základě recenzí níže jsem rozečetl povídky od Prokopa, Le Guinové a Aldisse, ale u nikoho z nich mě prvních pár stránek nepřesvědčilo, abych četl dál. Homo divisus od Fiałkowského je celkem fajn, i když mi to přišlo trochu překombinované a měl jsem problém se orientovat.
Pražská ekloga
Jiří Kovtun
Po knize jsem sáhl v nadšení z Kovtunovy Tajuplné vraždy. Jako beletrista mě však hodně zklamal. Pár pěkných úvahových pasáží, jinak nuda. Pointu jsem nepochopil. Mnoho nesmyslně podrobných, samoúčelných popisů míst, působících až jako podivně obsedantní zamilovanost do Břevnova, kde se odehrává většina děje. Tón vyprávění a organizace (souslednost) událostí místy až neuvěřitelně naivní a prvoplánové...
Křesťanství v proměnách dvou tisíciletí
Peter Pawlowsky
Malinká, ale velmi obsažná knížečka. Pro základní představu o vývoji křesťanství ideální. Napsaná velmi stručně, věcně, nezaujatě a vyváženě. Doporučuji.
