jerisno komentáře u knih

Z mého hlediska asi nejvýznamnější sci-fi román, jaký se se mnou potkal. A potkali jsme se celkem 2x. Porvé v roce 1977 (Mladá fronta), kde byl lehce jiný úvod (myslím, že z nějakého ideologického důvodu) a podruhé v roce 1990 (Odeon), kde už bylo vše na svém místě. Nic to ale neubírá z nejvyšších kvalit této postkatastrofické fikce. Je mi jen líto, že se dosud neobjevilo stejně kvalitní a zásadní filmové zpracování (i když britská dvoudílná televizní verze z r. 2009, nebyla úplný průšvih). V současnosti, kdy je pomocí počítačové animace možné stvořit jakýkoliv svět, by to asi stálo znova za pokus.
Překvapivě se mi líbilo i volné pokračování "Noc Trifidů" od Simona Clarka (2001), které po filmovém zpracování přímo volalo. Ale asi málo, když k tomu dosud nedošlo.
Nezpochybnitelně nejvyšší hodnocení !

46 28.01.2022

Eduard Štorch, Josef Augusta, Zdeněk Burian - zásadní pravěká trojčlenka pro mnoho dětských čtenářů (včetně mé maličkosti). Dodnes v sobě cítím ten blahodárný pocit spokojenosti, bezstarostnosti, bezpečí, ale i příjemného očekávání, když jsem se v zimních měsících stullil do pohodlného křesla, nedaleko hřejících kamen a prožíval s knižními hrdiny jejich ne tolik snadné životy. Dostat mě od knihy k pravidelné rodinné večeři, byl pro mé rodiče doslova nadlidský výkon.
Lovce mamutů, ale vlastně cokoliv, co se jen otřelo o pravěk, jsem takto přečetl
několikrát a i nyní, po více jak 50 letech, slyším praskání pravěkého ohně, cítím pach divoké zvěře a vnímám živočišné myšlení i nezbytné konání našich dávných předků.
Občas bych se chtěl vrátit. Vlastně čím dál tím víc.

No ... nechce se mi do toho, ale i já na sebe musím "bonznout", že jsem celé tohle veledílo přečetl v práci (bylo to před 40 lety, tak je to snad už promlčené), ale nedalo se odtrhnout.
Asi jsem tím naboural výrobní plán (a až teď mně zpětně došlo, proč jsme na tom nebyli tehdy ekonomicky zrovna nejlépe), ale moje duše našla uspokojení.
Jedna z nejhezčích knih, co jsem měl v ruce.

40 14.01.2022

Počet komentářů i celkové hodnocení hovoří jasnou řečí a je zbytečné přikládat další polínko do pěkně hořícího lesa.
Jsou knihy, které se v knihovně vyjímají díky svému hezkému hřbetu. Dále ty, které dělají knihovně čest. A potom je několik kousků, zaujímajících místo úplně nejvýš, osamoceně (protože jich moc není), na knižním "piedestalu". A takovou knihou je právě Egypťan Sinuhet.
Četl jsem vydání z Odeonu (1989) a po dočtení jsem si na čas musel naordinovat knižní půst, abych mohl toto dílo patřičně duševně strávit.
Díky pocitům z tohoto románu, jsem plánoval zvládnout i další díla Waltariho, ale přišly společensky převratné, sametové události a já jsem se už k žádné jeho knize nedostal. Nevadí, dojmy z četby Egypťana Sinuheta mi to zatím plně vynahrazují.
Pětka jako vyšitá !

31 04.03.2022

Tyto skvělé příběhy dvou neposedných školáků a chytrého psa Jonatána, jsem četl opakovaně všem třem dětem a určitě patřily k těm nejoblíbenějším. Při četbě jsem byl asi ovlivněn přednesem pana Nárožného ze známých večerníčků a i když nejsem žádný imitátor, dětem se to překvapivě líbilo. Krásné ilustrace pana Borna jsou také nezapomenutelné. Velmi hezky a příjemně strávené uspávací večery.
A hodnocení ? To nechám na Jonatánovi : "A tak štěkám jako hrom, ať
je těch hvězd milion " !

29 07.04.2022

Tuhle milou knížku s nádhernými ilustracemi pana Sekory jsme doma, bohužel, neměli. Vše jsem si ale vynahrazoval u mé tety, která mě měla na starosti, když naši museli do práce. Měl jsem mravence Ferdu rád, ale ještě více popleteného brouka Pytlíka. Šneka jsem se bál a Berušce bych občas s chutí rozhodil krovky.
Když jsem založil vlastní rodinu, knihu jsem domů hned zakoupil, aby moje děti nebyly ošizeny, jako kdysi já. Žádné blízké tety totiž nebyly zrovna k dispozici.
Z vlastní zkušenosti vím, že četba tohoto skvělého příběhu dělá z malých, rozjívených "prevítů" milé a nevinné beránky. Už za to si zaslouží abslolutní hodnocení.

25 03.03.2022

Jeden ze základních kamenů moderní sci-fi. Četl jsem již dávno, ale stále si pamatuji, jak mě přitahovala tajemná atmosféra příběhu, strach z neznáma, gradující napětí i technické popisy, které jsem si musel pročítat opakovaně, abych si to vůbec dokázal v hlavě představit. V mých osobních žebříčcích se tato kniha vždy umisťovala na nejvyšších příčkách a stavím ji výše než jiná Clarkova díla, včetně Vesmírné odysey.

Pan Sapkowski nám touto ságou stvořil velmi zajímavý svět. Jednotlivé díly, ale i předcházející samostatné povídky, jsou dostatečně napínavé, vtipné a velmi čtivé. Z hlavních postav se za nejoblíbenější dá považovat kterákoliv. Zaklínač Geralt, trochu stárnoucí a lehce unavený ze spousty prožitých dobrodružství, trubadůr Marigold se svojí nevymáchanou ..."ústy" a velkým smyslem pro humor, majestátná čarodějka Yennefer, občas až jízlivě nepříjemná a povýšená, nevinná princezna Ciri, postupně se měnící na velmi sebevědomou a schopnou dívku, či užvanění, ale velmi neohrožení trpaslíci. Mojí osobní volbou by ale byla čarodějka Triss Ranuncul, v pozadí stojící, marně doufající, přesto kdykoliv připravená pomoci svým přátelům v boji s temnými silami. Škoda, že v dílech Andrzeje Sapkowského nedostala trochu více prostoru (na rozdíl od herní série).
Originální a velmi kvalitně napsané příběhy, které by si zasloužily mnohem kvalitnější filmové zpracování, než byl nepovedený polský seriál.

Co k této dětské klasice ještě dodat ? Měli jsme doma čerstvé vydání z roku 1964 s krásnými ilustracemi pana Pospíšila a byla to druhá kniha, kterou jsem si sám přečetl (po "Kuřátku v obilí"). V té době jsem nebyl daleko od věku knižního Honzíka a tak jsem jeho příhody docela prožíval. Miloval jsem obětavou Terezku, nesnášel pihovatého Ferdu a plně respektoval rozumného Viktora. K příběhu jsem se několikrát vracel i jako starší žáček a vždy se mi velice líbil. Vlastním dětem jsem četl už vydání s ilustracemi paní Zmatlíkové, ale pro mě byly zásadnější ty Pospíšilovy.
Vzpomínka na dětství, která nikdy nevyvane.

Klasika tuzemského (vojenského i společenského) humoru. Poprvé jsem četl ještě na střední škole, ve vybledlém cyklostylu. Ale až vlastní zkušenosti z vojenské služby dodaly některým popisovaným situacím další rozměr. I když jsem sloužil téměř 25 let po éře Černých baronů i já jsem "stíny" a "dozvuky" některých tragických postaviček z románu, bezpečně rozpoznával (a nemusel jsem sloužit za Čepičky, stačilo za Dzúra).
Po sametu jsem si koupil klasické knižní vydání a s chutí shlédl i natočený film. V něm jsem ocenil nejenom nabušené herecké obsazení, ale velmi se mi líbil i způsob uchopení postavy vojína Kefalína panem Vetchým, stejně tak i Landovského pojetí majora Terazkyho (ale ostatní za nimi nijak nezaostávali). Naopak, ztvárnění Kefalína panem Holubem, v pozdějším televizním seriálu, bylo na ránu pěstí (za neustálé přehrávání, švejkování a pitvoření).
Předpokládal jsem, že tyto romány oslovují zejména pánské osazenstvo, ale mnohé příspěvky potěšených čtenářek mě vyvedly z omylu.
Spolu s "Tankovým praporem" velmi pěkné popisy společenské a zejména vojenské absurdity té doby.

24 02.03.2022

Ty červené desky mi z paměti jen tak nevymizí. Je to už 59 let, co jsem ho otevřel poprvé. Ne jako školáček, ale jako mladší bráška dvou starších (již) žáků. To mně byli čtyři a já jsem si v něm se zálibou listoval a prohlížel hezké, barevné obrázky. Pionýrské šátky, májové průvody a pracující v továrnách a na polích, jsem samozřejmě neřešil. Vždyť byli všude kolem mně. A když máma domlela maso ? Ó, my jsme se měli !
Po dvou letech jsem už měl slabikář svůj a díky tomu, že jsem do něho mohl nahlédnout o něco dřív, jsem už některá písmenka uměl napsat i přečíst. Pozdější varianty, se kterými jsem se setkal u vlastních dětí, již byly jiné, některé také pěkné, ale pro mě je slabikář jen jeden. Tento ! Tady pět nestačí, dávám šest.

24 07.02.2022

Tak tahle byla moje první ... !
A protože na tu první se nezapomíná, nezapomněl jsem ani já. Měli jsme doma samostatné vydání z roku 1963 (SNDK) s pěknými ilustracemi Dagmar Berkové. Dva roky nato jsem zahájil povinnou školní docházku a když jsem byl konečně schopen spojit písmenka v hlásky, hlásky ve slova a slova ve věty, tak se to přihodilo. První samostatně přečtená "knížka" ! Velice milá a velmi pěkná.

23 27.01.2022

Knihy Josefa Augusty mě fascinovaly celé mé dětství i následné roky dospívání. "Ztracený svět" byl tou první, kterou jsem vlastnil (vánoční dárek od staršího bratra).
Pravěk mě uhranul na dlouhá léta. O porevolučním boomu pravěké literatury a výpravných encyklopedií jsem si v 70. letech mohl nechat jenom zdát. Vše mi nahrazoval pouze pan Augusta ( a z pozdějších období Eduard Štorch), oba skvěle doplněni ilustrátorem Zdeňkem Burianem. Byl to šťastný trojlístek mého dětství.
Oficiální encyklopedie nebyly k mání a tak jsem si je vytvářel sám. Z knih jsem si překresloval jednotlivá pravěká zvířata a z textů k nim přidával krátké popisky a charakteristiky. Velice mě to bavilo. Ty sešity mám ještě někde schované.
Po revoluci jsem si pár kvalitnějších encyklopedií pořídil a dokoupil i další zásadní díla Josefa Augusty, tedy "Zavátý život", "Z hlubin pravěku", "U pravěkých lovců" a "Lovci jeskynních medvědů". Občas je prolistuji a vzpomínám. Už je nečtu. Chci, aby mi v paměti zůstaly takové, jak jsem je vnímal tehdy. Kdysi dávno, pradávno.

22 21.04.2018

Při četbě třetí části série Naslouchače jsem si říkal, jestli by jí nesvědčil spíše název "Do prasečí řitě!". Autorka si toto expresivní slovní spojení evidentně oblíbila a hlavní hrdince ho vkládala do úst až nezdravě často. Nic to naštěstí nemění na tom, že Petra Stehlíková stvořila opravdu originální fantasy svět, kde není problém si mnoho postav oblíbit a čtenářsky si doslova "rochnit" při rozplétání jejich příběhů a osudů. Během četby prvních tří dílů jsem několikrát musel smeknout pomyslný klobouk a zcela živě jsem si uměl představit kvalitní převedení celé ságy na filmový pás. Někdo by měl nenápadně propašovat tyto knihy na noční stolek režiséra Petera Jacksona. Nepoletí paní Petra na Nový Zéland ? :-)
Tento díl jsem četl velmi pomalu a zvolna, doufaje, že zatím vyjde čtvrté pokračování a já se zaujetím v četbě ihned navážu. No nevyšlo to. Teď musím čekat a doufat, že autorka je čiperka a dalším dílem ("Urla" ?) nás obdaruje co nevidět. Jsem nedočkavý a čtenářsky hladový, do prasečí řitě!

21 17.03.2023

Kniha mého dětství, přesněji období cca mezi druhou a čtvrtou třídou ZDŠ. Četl jsem ji opakovaně a všechny malíčky i malenky znal zpaměti. Citace z knihy byly tehdy na denním pořádku. Já jsem byl Vroubek, můj starší brácha Šroubek (byl o jednu délku šroubováku šikovnější) a nejstarší byl za Čiperku. Po několika vesmírných obězích jsem knihu četl i vlastním dětem (včetně druhého, "slunečního" dílu). Jednoznačně nejvyšší hodnocení. Nostalgie jak ... "manželka kance".

Své dětství jsem prožil na malé vesnici pod Železnými horami (Česko-moravská vrchovina). Už odmala jsme byli obklopeni spoustou domácích zvířat. Měli jsme snad všechno, co mělo dvě, nebo čtyři nohy. Kromě koňů, ale ty zase měl otec kamaráda a spolužáka.
Osud mě časem zavál více do světa a domů jsem se vracel jen na delší volno, či prázdniny. K příběhům pana Herriota jsem se tak dostal během letních prázdnin na vysoké. Měl jsem tehdy zcela jiné literární hrdiny. S pilotem Pirxem jsem létal k mrakům Magellanovým, nebo obrážel futurologické kongresy, opuštěným městem na liduprosté Zemi jsem běhal s inteligentními psy, nevěděl jsem, jestli pondělí začíná v sobotu, nebo sobota v pondělí, chytal a krotil jsem neposlušné a pokažené roboty, s počítačem HAL-em jsem řešil zásadní otázky lidstva, neustále jsem hledal 9 miliard božích jmen, z prava i z leva se vyhýbal jedovatým slinám trpělivých Trifidů, s klidným a tichým Rámou sledoval hemžení na nedaleké modré planetě a na všechny otázky dostával jen jedinou odpověď - 42 !
Svět Herriotova zvěrolékaře byl zcela odlišný, ale snad se mi v hlavě přepnula a aktivovala nějaká pojistka se zážitky z dětství a já jsem byl nadšen příběhy plnými nekonečné a hluboké lidskosti (vlastně zvířeckosti). Pokračoval jsem knihami "To by se zvěrolékaři stát nemělo" a "Zvěrolékař mezi nebem a zemí".
A hodnocení ? Jak jsme říkávali ve škole : Koule, šajba, nebo "letí, padá, krouží", zkrátka za 5 !

19 06.02.2022

K této knize jsem se dostal prostřednictvím Jazzové sekce, která dílo vydala ve své edici "Jazzpetit" v roce 1982. Pár Hrabalů už jsem měl za sebou, jeho styl vyprávění se mi velmi líbil a protože v té době nebyla k mání oficiální verze, uvítal jsem s nadšením tuto. Byli jsme s bráchou členy Jazzové sekce a tak se na nás, naštěstí, dostalo.
Kniha nezklamala, zaujal mě jiný a otevřený pohled autora nejenom na válečné události, ale i na tehdejší společnost, včetně erotiky (mohu-li to tak napsat).
Velmi jsem se těšil i na film pana Menzela, ale s tím jsem se, bohužel, nějak neztotožnil a v mých očích rozhodně nepatří k nejlepším režisérovým dílům.
Knihu mám stále v tomto vydání, nové jsem si nepořizoval. Občas ji otevřu a pár stránek si přečtu pro oživení. Mám pana Hrabala rád, ne vše jsem přečetl, ale to co mi prošlo očima, mě vždy plně uspokojilo.

19 14.01.2022

Někdy koncem osmdesátek mi tento příběh doporučil můj kolega v práci. Chvíli jsem se ošíval, mé knižní oči byly nasměrovány úplně jinam, ke hvězdám a do vesmírných dálav. Co já s kovbojkou ? Byl to ale můj vedoucí, tak jsem pokorně kývnul a couvaje, v uctivém předklonu, si knihu odnesl. Doma jsem si nachystal sedlo, promazal pistole a před zrcadlem si začal zkoušet drsňácké výrazy. To mi zabralo spoustu času a když se mě kolega začal vyptávat, co knížka, musel jsem rychle jednat.
Jeden večer jsem knihu otevřel ... a bylo to ! Příběh jsem spolknul, jako malinu a on mě. Láska na první přečtení. Mnoho knih s tématem kovbojů, honáků, koní a rychlých opakovaček jsem nepřečetl, ale tato patří mezi nejzajímavější, s kterými jsem měl tu čest se potkat. Možná proto, že to není úplně typická kovbojka.
Nakonec jsme byli spokojeni všichni. Já, můj vedoucí i kniha samotná.
Dobrá práce, pane Schaefere !

18 05.03.2022

K této pozoruhodné knize jsem se dostal někdy v polovině 80. let, na doporučení mého kamaráda. V té době jsem poslouchal zcela jinou hudbu (Hard and Heavy, Post-Punk, New Wave, popř. různé avantgardní výboje, jako RIO, Zeuhl, Electronic Music ...) a tak jsem k četbě o životě známé francouzské šansoniérky, přistupoval lehce nedůvěřivě.
Nevím co se stalo, jestli to bylo pohnutým osudem samotné Edith, nebo stylem vyprávění, nebo tou dobou, ale její životní příběh mě natolik vtáhl, že jsem si knihu bral všude, kam mě mé kroky zavedly.
Možná proto potom následoval i soustředěný poslech jejích písní, což by mě předtím asi nenapadlo. Možná proto mě potom hudebně navštívila i naše Hana Hegerová, Jacques Brell, Leonard Cohen, ale i Vladimir Vysockij, Bulat Okudžava, Žanna Bičevská a další.
Veliký talent, dramatický osud, hluboký příběh.
Už kvůli tomu, že tato kniha ovlivnila určitou část mého života, nemohu jinak, než nasypat maximální souhvězdí.

Po této knize jsem kdysi sáhnout musel. Ne, že by mě tehdy nějak oslovovala drogová témata, ale David S., jehož pohnutý příběh zde jeho matka vypráví, je přesně o 1 den mladší, než já. Jsem upřímně rád, že moje matka byla takovéto zkušenosti ušetřena. Neveselé čtení.

17 11.11.2022