Jelitovna komentáře u knih

S dnešními možnostmi informačních technologií, o nichž se Orwelovi ani nesnilo, s propracovanou psychologií davu, s mechanickým vzděláváním mladých, s absolutně nulovým uměním zacházet s vlastními emocemi...?
A že se lidi nezměnili, ukazuje každý den, stále neváhají využít situace, nejeden mektá hlouposti, jen aby ho občané později znovu zvolili, druhý neváhá napakovat se na nedostatkovém zboží, ukrást ho kvůli tomu druhým pod rukama, no dobře, někdy - řekněme to seriózně - přeplatit původního objednatele, zkrátka urvat, co se dá; zmlátit důchodce kvůli předpisu, protože vypadal dobře (a umím si i představit, že nebyl zrovna milý); nabonzovat souseda, protože si vykuřuje na vlastním balkóně bez roušky; obehnat Prahu plotem, aby náhodou prašiví Pražáci neroznesli nákazu, která už je dávno úplně všude...
Proč myslíte, že jste četli o minulosti?

48 04.04.2020

Čtenáře, který by se snad divil, že knihu autor dopsal již roku 1944, upozorňuji, že únorová revoluce a Velká říjnová (učí se to ještě?) proběhly v roce 1917, a doporučuji přečíst alespoň na Wikipedii hesla Lenin a Stalin. Poslouchala jsem jako audioknihu, takže se občas nachomýtl syn. V momentě, kdy řekl, že jedno ze zvířat mluví jako Filip (KSČM), jsem pochopila, že Orwel napsal dokonalou časově univerzální "učební pomůcku".

34 14.02.2020

(SPOILER) Dívali jste se někdy během vánoční procházky lidem do rozsvícených oken a představovali si harmonické poměry v domácnostech, které neznáte? Podobně se hlavní hrdinka dívá do české kotliny a idealizuje si Čechy.
Po dlouhé době mě zaujala beletrie. Nesmála jsem se, na rozdíl od některých databázníků mi nic nepřipadalo vtipné, naopak, se starou paní jsem cítila, a to nikoliv proto, že by mě zajímaly horoskopy, dokonce ani nenutím sousedy do vegetariánství. Její bezmoc z faktu, že si tolik lidí nechce připustit, že vražda je vražda (a tahle neochota je poslední roky vidět v dalších a dalších propukajících válečných konfliktech), je nakažlivá.
Doporučuji pokračovat v komentáři až po dočtení knížky.
Autorka po celou dobu popisuje potíže ženy trpící porfyrií, na "Medicína, nemoci, studium na 1. LF UK" se může zvídavý čtenář seznámit s příznaky, které tuto nemoc doprovází, zde jen zmíním, že někteří jedinci mohou vykazovat známky psychiatrického onemocnění s agresivitou a halucinacemi. Tokarczuk tedy neudělá ze staré ženy blázna až na konci knihy, jak jsem tu v jednom příspěvku četla.
V mládí bych určitě vybrala jiný citát, ale ta doba je pryč, s tím neudělám nic. :-)
"Pro lidi v mém věku už nejsou na světě místa, která by milovali a kam by opravdu patřili. Přestala existovat místa dětství a mládí, vesnice, kam jsme jezdili na prázdniny, parky s nepohodlnými lavičkami, kde jsme prožívali první lásky, stará města, kovárny, domy. Ještě bolestnější je, zachovala-li se jejich vnější forma, protože pak tato místa připomínají skořápku, která už nic neobsahuje. Nemám se kam vrátit. Připomíná to vězení. Obzor toho, co vidím, jsou zdi mé cely. Za nimi existuje svět, který je cizí a nepatří mi. Takže pro lidi, jako jsem já, je možný jen svět teď a tady. Každé potom je nejisté, budoucnost je jen nevýrazně načrtnutá, připomíná přelud, který může být zničen jakýmkoli sebemenším pohybem vzduchu."

33 29.10.2023

Proč dávám o hvězdičku míň? Jsem zklamaná... Jsou to lidi jako já. Akorát neumím postavit plot, nevydržím dlouho sama, a když jsem nemocná, dolezu sotva na záchod, takže mít zvířata, pošla by po pár dnech, no a venku je mi od října sviňská zima... prostě taková sralbotka, a za to, že jsem si to při čtení zase jednou připomněla, přichází pomsta v podobě hodnocení. :-)

27 19.12.2020

Poprvé jsem ji vzala do ruky v létě, myslela jsem si jako oddychovku, a po pár stránkách jsem byla rozhodnuta ji odnést do knihobudky. Jenže jsem ji do žádné z tašek, které jsem tam postupně odnosila, nepřidala. Pak jsem si poslechla Žítkovské bohyně, pro které byly Želary údajně inspirací. Tak jsem tedy začala číst poměrně tenkou knihu znovu. Výrazné postavy, útržky příběhu. Chaos. Neměla jsem vhodné mentální rozpoložení. Dlouho jsem si nemohla zvyknout na formu, míchalo se mi všechno v hlavě, část zapadala do zapomnění. Ani jsem si nevšimla, kdy jsem ji začala tahat všude s sebou; deset minut při pauze na kávu, chvilka v čekárně... Konečně jsem si s ní jednou sedla do křesla na sluníčko. A svět se zpomalil. Stala jsem se součástí příběhu. Brzy na to mi padla brada. Žasnu.

24 24.04.2020

Divila jsem se, proč jsem knize dala pět hvězdiček, když jsem ji četla před čtvrtstoletím a docela jsem zapomněla, o čem byla. Bylo to jen za ten pocit, který ve mě zůstal a vynořil se, když jsem ji vzala v jedné knihobudce znovu do ruky. Přečetla jsem si ji nyní podruhé, ohvězdičkováno mám správně.
Jakoby lidstvo od Tevise opisovalo.
Akorát tedy, pokud si chcete příběh užít, nečtěte předtím komentáře, je v nich toho tolik, že vás pak už asi nic nepřekvapí a nebo budete přímo zklamaní.

Před pár lety jsem se ve vlaku pod Tatrami ptala náhodné místní paní, jaký mají Slováci národní strom. Nevěděla. Pravděpodobně jsou na tom jako my a je jím lípa. Dělám si iluzi, že to třeba souvisí i s nejčastějším přívlastkem lip v téhle publikaci - "houževnatá".
Lípa v Kuklíku u Chobotského dvora je krásná ve své nahotě. Ta v Mokrosukách má zase nádherné kořeny, hned bych se u ní taky usadila, jako holčička na fotce. Člověk má chuť se kmenů dotýkat... a tak je chrání před "ušlapáním" až na výjimky nepěkné plůtky.
Já vím, že na internetu můžeme najít spoustu fotografií, ale sedět s knížkou bylo báječně uvolňující.

20 15.04.2023

Audiokniha. Dobře načtená příjemným hlasem. Červenou knihovnu (-1 hvězda) jsem nikdy nevyhledávala, ale tentokrát uznávám, že by to bez ní byla jen zpráva o fungování farmaceutického průmyslu, kterou by asi četl málokdo.

17 23.10.2021

Osmnáct hodin poslechu. Poprvé, kdy jsem si ani vteřinu nemusela zvykat na hlas ani na způsob přednesu. Výborně napsaná kniha. Jenže. Kompletně depresivní. Musela jsem si dát několik měsíců pauzu, než jsem zvládla posledních pár hodin. Proto nedávám nejvyšší hodnocení. Dále viz komentář Gordonlord, trefil to dobře.

16 27.05.2021

Firma Behring používala buňky z ledvin afrických opic k výrobě vakcín. Ebola, která vypadá jako hadi nebo červi, je virem příbuzným s patogeny, které vyvolávají určité typy nachlazení u dětí.
:::
"Viry si ve svém kódu nesou jen jeden příkaz. Množit se."
(A my?)
:::
Preston: "Představuji si virus, který nás úplně vyhladí."
Karl Johnson, podle vlastních slov podělaný strachy. "Hm. Myslím, že by se to stát mohlo. Zcela jistě se to ale zatím nestalo, takže zase takový strach nemám. Spíš to bude virus, který sníží populaci o devadesát procent."
P.: "Devět z deseti lidí zahyne? A vás to nijak netrápí?!"
J. Po tváři mu přeběhl záhadný úsměv. "Virus se může docela hodit, abychom trochu v počtu lidiček zhubli."
(A to v době vydání bylo na světě pouhých pět miliard lidí. Kdybych z médií neznala vystrašeného profesora Micíka, četla bych v klidu dál, ale takhle mě napadá - takže i někteří vyděšení biologové mají takové představy?)
Odnesla jsem si praktickou radu - ty whisky, kterými nás kdosi obdaroval, si schováme pro strejčka Příhodu. :-)

16 13.01.2021

Uvědomuji si, že dneska je riziko to přiznat, ale mám pro Tibet slabost od chvíle, kdy jsem zjistila, že existuje. Pohled na starou část světa očima japonského, byť ne zrovna sympatického špiona, mě bavil a občas mě přivedl i k údivu. V závěru knihy vyjádřil krátkou reflexi vztaženou k vlastnímu národu, a protože se mi zdá pro dnešní dobu ve vztahu k jiným národům inspirující, kousek ocituji.

"Považovali jsme se za čisté a šlechetné, zatímco ve skutečnosti jsme byli pouhými pěšáky velké falešné hry. Nyní si s hořkou lítostí vzpomínám na rozpor mezi růžovým snem o Velké východoasijské sféře vzájemné prosperity - propagovaným japonskou armádou a vládou - a drsnou realitou, ve které jsme se angažovali do programu útočných rasových výbojů. Na počátku málo z nás vědělo o krutostech války, ale na konci neexistovala omluva z neznalosti pravdy. Největší tragédií, kterou Japonsku způsobila válka, nebylo to, že jsme ji prohráli, ale že jsme se z naší porážky pramálo poučili a vynořili se bez vlastní identity.
Ve skutečnosti jsme zjistili pouze to, že neradi prohráváme. A to byl také skutečný důvod - opravdovější než lítost nad tím, co jsme udělali - proč se japonští lidé snažili ze společnosti vymazat vše, co mělo něco společného s válkou a militarismem. Samozřejmě že jsme byli úžasně úspěšní: dokonce tak úspěšní, že jsme vymazali i to nejlepší z naší tradiční národní identity. V ideálním případě jsme si měli zachovat starého ducha sebeobětování a oddanosti vyššímu cíli, spojit ho s vědomím, co se děje ve světě okolo nás, abychom pak vyšší cíl poznali, až ho uvidíme."

15 26.03.2023

Vzhledem k tomu, že jsem těsně předtím četla Třetího šimpanze (2004), prvních šest kapitol jsem se nudila, bylo v nich v podstatě totéž. Ani během dalších jsem nenarazila na nic nového, pro mě neznámého, nějakým způsobem objevného. Naštěstí jsem knihu poslouchala a tak ani jako opáčko nebyla ztrátou času. Chtěla jsem dát tři hvězdičky, ale když vidím, jak hodně je čtena, nechci jí kazit průměr, protože užitečná, to ona určitě je.

15 25.09.2020

Renata Červenková
"Nad výsledky nedávného průzkumu Ústavu lékového průvodce a klinických farmaceutů Nemocnice Na Homolce, které tato nezisková organizace provedla u víc než 800 obyvatel domovů seniorů, zůstává rozum stát. Každý bral denně průměrně jedenáct léků! V jednom z domovů, který se nijak nevymykal, nebyli kliničtí farmaceuti spokojení u třetiny lidí: téměř u poloviny jim nebylo jasné, proč ten či který lék vůbec berou, a zhruba třetina užívala sice správný lék, ovšem v nevhodné dávce."

14 28.05.2022

Knihu používám již několik let, pomáhá mi rozpoznat ptáčky na krmítku, dnes poprvé přiletěl lejsek černohlavý. Na atlasu mi vadí, že neuvádí velikosti u každého zvlášť. Rozdíly ve velikosti hodně pomáhají při identifikaci jednotlivých potomků dinosaurů, takže je musím dohledávat na internetu. Až letos mi kvůli tomu došlo, že u nás byl nějaký pár budníčků po celou zimu.
A pro současnou dobu taková zajímavost. Víte, že latinsky se vrána obecná jmenuje corvus corone?

14 02.05.2021

Novodobá červená knihovna. Děj románu je umístěn do období deportací a likvidace několika milionů rolníků a na mě to působí, že autorka závažnost té doby povrchností knihy zlehčuje.

13 23.09.2023

"Je to příběh člověka čelícího nelidskosti, jíž se dopouští systém ve jménu ideologie a pokroku."
Odpouštíme kvůli sobě. Obdivuji Paldäna, že to dokázal. Knihu napsal způsobem, který se nesoustředí na emoce. I tak je vyvolává. Příšerné. A napsal ji proto, abychom nezapomněli, čeho jsou lidé schopni. Bez ohledu na politickou nebo ideovou příslušnost. Protože "Utlačovatelé budou vždycky říkat, že nikoho neutlačují."
Knihu si určitě koupím. Mám totiž špatnou paměť. Většinu lidí to vůbec nezajímá, ale já si ty smutné okolnosti chci připomínat, abych věděla, proč se nesmím přestat snažit žít slušně. Jako člověk. Ne jako debil.
Příběh tibetského chlapce začíná slovy: "Narodil jsem se pod duhou. Kolikrát mi babička vyprávěla o mém narození... Křivým prstem kreslila ve vzduchu obrys duhy a ukazovala mi, jak její dva konce propojovaly řeku a pole a pod jejím obloukem se ukryla celá vesnice..." Brzy už je povětšinou o tom, co čeká "nereformovatelného" mnicha.
Ty takzvané pověry o událostech, které podle něj předznamenává zemětřesení nebo kometa, z něj nedělají špatného člověka. A z těch "druhých", materialisticky založených a "vědecky" uvažujících, se nestávají automaticky slušní, charakterní lidé.
Doufali, že jim Američané pomůžou. Jenže Henry Kissinger přijel do Číny, aby USA a Čína upevnily vztahy. A pak dorazil i Nixon, o kterém Číňani říkali, že "americký prezident přijel do Číny jako pes s ohonem mezi nohama".
Jestli jste četli Orwelovo 1984, tak ho prakticky uskutečňované najdete i zde. Odsuzování se stalo druhou přirozeností vězňů. A nejen to, samozřejmě.
Původně jsem chtěla napsat, co bachaři dělali vězněným ženám, jenže je to tak hnusné, že bude muset stačit úryvek se zkušeností Paldäna.
"Nečekal ale na odpověď a začal do mě dloubat svou novou hračkou. Moje tělo ucukávalo před elektrickými výboji. Potom mi vrazil obušek do úst, vykřikoval obscénnosti, vyndal ho a zase vrazil dovnitř. Pak si vzal jiný, delší. Měl jsem pocit, jako by to moje tělo trhalo na kusy. Vzpomínám si, že mi jeden z dozorců strčil do úst prsty a vytáhl mi jazyk, abych se neudusil. A pak jiný dozorce vyběhl znechucen ven z cely.
Ještě dnes si vybavuji vibrace, které vyvolaly šoky v mém těle. Takový elektrický výboj vás sevře a spustí ve vás jakýsi šílený třes. Ztratil jsem vědomí, a když jsem se probudil, ležel jsem v kaluži zvratků a moči. Nemám ponětí, jak dlouho jsem tam byl. Měl jsem opuchlou pusu a stěží jsem mohl pohnout čelistmi. S bolestí jsem cosi vyplivl. Byly to mé tři zuby. Několik týdnů jsem nebyl schopen pozřít tuhou stravu. Následkem tohoto incidentu jsem přišel i o ostatní zuby."
Co říci na závěr? TOLIK UTRPENÍ! Snad nepotká naše děti.

13 18.05.2023

Ke krmení jsem přišla jako slepý k houslím. Mám práce dost a krmí přece důchodci a podivínky. Naše sousedka jim dokonce dávala každý den i čistou vodu. Jenže se jednoho dne odstěhovala a požádala mě, zda bych se tohoto úkolu neujala... Letos jsem se dokonce zúčastnila historicky prvního sčítání ptáků na krmítku. (https://ptacihodinka.birdlife.cz/#/observe)
Na knize mě zaujala nejdřív část názvu "- ale správně", zapsala jsem se do pořadníku v knihovně, na Databázi zaškrtla "sledovat komentáře" a čekala. Patřila jsem k zimním krmičům, bohužel také k utopistům "odnaučí se sami hledat potravu v krajině", naštěstí mě předchozí komentář naťukl dřív, než po dlouhé době kniha dorazila, takže jsem začala v květnu zase trochu sypat. Po přečtení už vím, že celoroční krmení dává smysl a je opravdu nezbytné. Tchýni se omluvím, myslela jsem si totiž, že to dělá špatně. Zaskočilo mě, že drobní ptáci dokážou přežít bez potravy jen jediný den. Nechápu, co jsem si vlastně myslela? Popravdě řečeno, nic.
Autoři upozorňují, že tukové koule by se měly vybalit ze síťky. ČSO navíc nabádá, abychom raději nekupovali levné koule z palmového tuku, jehož produkce má katastrofální dopad na biodiverzitu.
Knížka se mi četla dobře, líbila se mi a chystám se ji při nejbližší příležitosti koupit a darovat.

13 04.06.2019

Četla jsem před... to ani nemůžu napsat, jak je to dlouho, takže jsem si půjčila audioknihu pro připomenutí. Dávám jen 4, protože na mě byl příběh zdlouhavý.
Je zajímavé, že v tom každý vidí něco jiného, jeden vědu, fyziku, chemii, jiný především milostné vzplanutí postaršího muže k mladé dívce. Já v tom vidím obojí. Kniha byla výborně načtená, díky tomu si nešlo nevšimnout, že Čapek věděl leccos o potížích nadprůměrně nadaných lidí (vynálezců).
Dneska všichni jásají nad https://www.databazeknih.cz/knihy/strasliva-zavrat-488544, přitom v Krakatitu jsme to "měli doma" už v roce 1924. Bomba chlap, tenhle Čapek.

12 02.02.2024

Dlouho jsem si říkala, prima, přestože to napsali vědci, jsou informace srozumitelné pro každého, rodičům - i těm budoucím - se budou dobře číst. A najednou PRÁSK! - vaxlobby kapitola "Vakcíny fungují!". K původnímu tématu zmíní jen tolik, že mikrobiota může ovlivňovat reakci těla na vakcínu. Uvedou, že otok nebo zarudnutí po očkování je pravděpodobně (!) dobře. A pak vytáhnou Wakefielda, že jeho studie byla podvodná a došla k závěru, že očkování proti spalničkám způsobuje autismus.
Byla to však studie případová, v níž popsal kazuistiku 12 dětí. Byly vyšetřeny na oddělení pediatrické gastroenterologie s anamnézou pervazivní vývojové poruchy se ztrátou získaných dovedností a zažívacími symptomy (průjem, bolesti břicha, nadýmání a potravní nesnášenlivost).
U osmi dětí byl nástup behaviorálních problémů spojován (ponejvíce rodiči) s vakcinací proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám (tzv. MMR vakcína). U těchto osmi dětí byl průměrný interval mezi vakcinací a prvními behaviorálními symptomy asi 6-7 dní, rozpětí 1-14 dní.
"Případové studie vychází z předpokladu, že důkladné prozkoumání jednoho případu napomůže porozumění případům podobným." Nevyvozují se v nich závěry.
Autoři Finlay a Arrietaová se nenamáhali o Wakefieldově studii lépe informovat.
Děkuji překladateli za zmínku o Walkeru-Smithovi. :-)
Nebýt téhle tak trochu nesmyslné kapitoly, hodnotila bych pěti hvězdičkami. Nezbývá než doufat, že v oboru, který je jim vlastní, neopakují slepě neověřené informace.

12 05.04.2021

Četla jsem jako první Mayovku, tedy hóoodně dávno. A chytla mě, přečetla jsem všechny, co se mi podařilo sehnat. Často s baterkou pod peřinou. Teď jsem ve fázi "proberu knihovnu" a nestačím se divit, mám hned 3 Duchy různého vydání. Kterého nechat pro děti? Brožované vydání vyřazuji rovnou, ale jinak je to prekérka, posuďte sami.
Vydání z roku 1989 má pevnou vazbu, mapky, spoustu ilustrací. A překlad:
"Podle potoka jeli na koních dva jezdci, jeden byl běloch a druhý černoch. Bílý muž, malý a hubený, byl oblečený vskutku svérázně. Na nohou měl indiánské mokasíny a kožené kalhoty a k tomu kdysi tmavomodrý, teď však vybledlý a ošuntělý frak s blyštivě naleštěnými mosaznými knoflíky. Dlouhé šosy fraku splývaly po bocích koně jako svěšená křídla."
Vydání z roku 1966 má pevnou vazbu, mapky žádné, ilustrací pár. A překlad?
"Podél potoka, rousajíce se svěžím zeleným porostem, přijížděli na koních dva muži, běloch a černoch. Sporý, malý bílý chlapík měl na nohou indiánskou obuv a kožené kalhoty a vězel v podivuhodném fraku s prýmky a lesknoucími se mosaznými knoflíky. Kabát býval patrně kdysi modrý a jeho dlouhé šosy splývaly jako splihlé perutě po obou bocích koně."
Dneska děti nerozumí mnoha výrazům, toho jsem si (ze zkušenosti) vědoma. (A budou se s vámi hádat, že to slovo nikdo v životě neslyšel a nezná.) Přesto vítězí starší poetické vydání, i kdybych ho měla číst s dětmi a vysvětlovat.