jardadr komentáře u knih

Docela příjemné překvapení pro mne jako čtenáře B. Aldisse. Asi jeho nejhumanističtější kniha. Žádná převratná myšlenka v ní není obsažena, ale jen ta takřka nejprostší, která nikdy nebude dosti opakována, aby se nemusela opakovat znovu - že i třeba po pádu civilizace je možné žít důstojný život pokud na světě máte koho milovat a koho mít za přítele.

2 02.04.2015

Jako milovník žánru jsem nakonec musel zabrousit i k Barkerovi, ačkoliv moderní horor zas až tolik neobdivuji, hlavně pro jeho odlidštění a účinku stavícími mnohdy pouze na brutalitě. Jenže Knihy krve jsou už svým způsobem klasikou žánru, takže jsem je chtěl poznat. Přečetl jsen první dva svazky a celou dobu přemýšlel, odkud se vzala ta místy až zvrácená fantazie. A pak se mi propojila jedna asociace a čím více o ní přemýšlímm, tím jsem si jistější, že odtamtud bral Barker svoji inspiraci. Vzpoměl jsem si na obrazy svého oblíbeného Hyeronyma Bosche. A myslím, že tam to všechno je: zástupy mrtvých putujících pouští, zničenou krajinou pekla, jezdec na svini, těla složená z množství jiných těl, podivné bytosti a tvorové požírající v podzemí lidské maso, neřest lidského chtíče, prapodivné potvůrky, démoni, jejich celé zástupy. Barker nemusel nic moc vymýšlet, stačilo vybrat si výjev a napsat k němu příběh.
Musím přiznat, že občas byly v knize brutální a krvavé scény až zbytečně natahované, a to přestávalo bavit a znechucovalo. Ale občas v povídkách zablesklo něco jako hlubší myšlenka - třeba sympatie a víra v ženu, jako té lpeší části lidstva, což bych u autora jeho formátu ani nečekal :-). Nebo třeba myšlenky narážející na fašismus v povídce Města v horách. Ostatně tento příběh je krutá fantazie puštěná z řetězu. Kdo by si ji mohl přečíst a pak na ni zapomenout?

1 05.03.2015

Soubor tří povídek z Prahy odehrávající se v době končícího Rakousko-Uherského mocnářství. Místy dojemné, humorné, smutné, ale vždy lidské. Nebál bych se toto arcidílko přirovnat k pracem Hermana Hesseho v jeho nejlepším období. Dokonce mám za to, že vylíčit život umělce a jeho vnitřní světa dokázal mnohem lépe než Hesse ve svém Klingsorovi (jehož četbu opravdu pokládám - ač Hesseho knihy mám tolik rád - za ztrátu času). Ale je toho v této útlé knížce mnohem víc, co se v ní dá nalézt.

1 05.03.2015

Je radostným zážitkem v tomto světě narazit na člověka, který je jeden z "nás". A my co jsme na tom stejně víme, že ho nemusíme potkat osobně. Stačí když ho čteme...

4 24.02.2015

Zajímalo by mě, klik lidí ještě dnes čte tyto staré romány od Josepha Conrada (pominu-li slavné Srdce temnoty, o němž zmínky najdeme v mnoha dílech jiných autorů, takže se nedá prakticky neznat). Nedělám si plané iluze, vzhledem k tomu že vlastně ani už nevycházejí, ale lidé by je číst měli.
Někdy je trochu těžké se do Conradových děl začíst . Snad proto, že stavba většiny jeho knih je velice pečlivě promyšlená a není jednoduchá ani prvoplánová, takže vyžaduje od čtenáře určitou spolupráci, není to četba na oddech. První zmínky o tomto románu, ačkoliv tam nebyl jmenovitě uveden, jsem nalezl při četbě J. L. Borgese, který si této knihy vážil a nazval jí stručnými dějinami latinské Ameriky. A tím vlastně i jsou. Tedy jen jednoho fiktivního státu Costaguana, ale obsahuje a líčí prakticky vše, co by se mohlo odehrát (a často odehrávalo) i v jakémkoliv jiném jihoamerickém státu. Těžko říct je-li Nostromo vůbec hlavní postavou této knihy. A je-li jí pak jen jako typ člověka, kterého chtěl Conrad vykreslit nejvíc. Člověka, který je vlastně obětí nejen vlastní pýchy, ale hlavně těch, kdo jeho pýchu živí, tím že ho využívají ke svému prospěchu.
Nostromo je také vypodobnění politiky a politiků bez příkras, bez aureoly slávy a bez vznešenosti. Tolik myšlenek a postřehů, které za sto let neztratily vůbec nic ze své pravdivosti - nic se nezměnilo, lidé se řítí do propasti hlavně díky svému vlastnímu přičiněním - tehdy jako teď.
A tak nakonec, jako ne poprvé v jeho knihách, je to žena, zklamaná ve svých tužbách, ale nezištně milující, kdo svítí na konci tunelu ve světě mužského šílenství.

15 24.02.2015

Kdysi jsem mohl poznat pana Machovce osobně, resp. na jeho přednáškách, kam jsem byl kamarádem zván. Nicméně jsem o to tehdy nestál. Každopádně mne zaujalo, že i když filozof, pravidelně chodil pan Machovec na pivo do obyčejné sklepní hospody poblíž fakulty a od té doby jsem si jeho jméno pamatoval. K jeho knihám jsem se dostal až teď, ale vím, že nebýt onoho, dnes už ztraceného kamaráda, nebylo by to nikdy. Život, pokud je ponechán své nekomplikovanosti a prostotě je úžasně zapeklitý. :-)
Musím přiznat, že Machovcův styl je opravdu vytříbený. Jak bylo napsáno výše, k vyjádření myšlenky nepotřebuje dlouhých odstavců, jde úplně na dřeň věci, ale přitom to není nic, co by vyjádření ubíralo na velkoleposti. Naopak. Ostatně gradaci vyjádření, takže máte chvíli pocit, jako byste četli dramatické dílo, ovládá-lo jen málo filozofů. Naposledy jsem takový pocit zažil při četby Apokalypsy od D. H. Lawrence.
Na druhou stranu jsem cítil při dočítání knihy mírné zklamání (anebo překvapení?), protože k vrcholné idee díla; dialogu já-nejá (čili svět beze mne, po smrti), jsem jak cítím, už došel dříve. Jenže ani tak žádnou spásu, ani úlevu, natož nalezení smyslu života necítím. Proto jsem se musel pustit s panem Machovcem do disputace "dialogu" (přesně tak jak on by rád).
Zdá se mi, že při všem tom úsilí zasunout náboženství do starého železa bylo pozapomenuto na roli Boha nejen jako "pomocné složky" při vytváření individuální modlitby, resp. jak je zmíněno dialogu "já" se svým lepším "já", ale také a hlavně (aspoň u opravdu hledajících) jakožto na svého vnitřního přítele. Protože ať se tomu snažíme uniknout jak chceme, pravdou je, že jsme stále a napořád sami. Jen v málo okamžicích života můžeme cítit, jako by nám bylo druho osobou rozuměno, jako by někdo cítil to samé co my. Ale to brzo pomine a my víme, že jsme sami se svým "já" osamoceni. A Bůh (dobrý Bůh, protože o špatného přítele nikdo nestojí) je podle mne hlavně možnost. A možnost třeba toho, mít svého niterného přítele, který rozumí všemu mému - mým kladům i neřestem. A jakožto s přítelem s ním lze vést dialog a necítit se odsouzeníhodně, natož bláznivě, že vedeme dialog s někým, kdo není spatřen.
Zvláštní věc; pokud to samé dělají děti se svými imaginárními kamarády, je reakce dospělých velice odsuzující a snaha je to rychle potřít. Pokud to dělají dospělí (a třeba hromadně na náměstích) nikoho to nepohoršuje. Co když je to jen jiná forma toho samého dialogu, jen dospělým myslím už uzavřená?

3 23.10.2014

Konečně jsem se k této knize dostal.... a ona dostala mne. :-) Kniha, která vypráví o mystice, která se ukrývá v dějích všedního dne. Kniha, jejíž autor popisuje smrt tak krásně, že máte skoto chuť zkusně si umřít, abyste zjistili, je-li tomu opravdu tak. Kniha, která musí každého empatického člověka dojmout, potěšit, utěšit v bídě světa. Vím, že si ji jednou přečtu znovu - a to je u mne pro knihu velké privilegium, vyznačující jak moc se mi líbila a jak velké mínění o ní mám.
Pokud bych měl tuto knihu nějak specifikovat do určitého abstraktního pocitu nebo představy, pak by to byl laskavý, mírný, chápající úsměv kdesi nad námi.....

10 29.06.2014

Tato spisovatelka by snad mohla být člověkem, který by mě dokázal smířit se světem. Lidé jako ona jsou tím co lidstvo činí velkým, resp. těmi kvůli kterým nelze říct, že lidstvo tone ve své malosti. Její morální kredit je neskutečný, prochází celou knihou až na hranici morality (občas absurdity), ale nikdy k ní nesklouzne. Na to aby lacině moralizovala má Lagerlofová pro lidi příliš velké pochopení.
V jejích knihách se příběhy lidí prolínají a splývají s příběhem kraje kde se děj odehrává. Příroda hraje zásadní roli. Odejmout z děl Lagerlofové prvek přírody, ztratí ty příběhy polovinu smyslu i krásy které mají. Chci někdy na vlastní oči spatřit a poznat ten kraj, lesy a jezera Varmlandu!

Opravdu, makabrózní je ten správný výraz pro vystižení těchto povídek. Vše je jaksi zastíněno atmosférou rozpadu, mizení, zvláštního tajemna brnkajícího tu na strunu pověrčivosti, pseudovědeckých hypotéz, nábožnosti, tu na strunu prapodivných prožitků, jejichž poenta, přiznejme to, bývá občas u Lugonesových povídek nelehko pochopitelná. Ale zážitek je to skvělý a četba inspirující.
Dlouho se ve mě pralo je-li správné číst a případně obdivovat tvorbu i těch autorů, kteří (jako třeba Lugones fašismu) propadli nějakému politickému zlu. Teď jsem takovou věc tedy učinil a necítím se kvůli tomu zle. Morální profil vám to nevytvaruje, ale umění to je.

2 26.02.2014

Kniha která milovníky tajemna, či fantastiky určitě potěší, zvlášť ty co mají rádi staré mistry. Některé povídky jsou ve sbírce zažazeny čistě jen jako žánrové ukázky a nic víc na nich není - Sářina hrobka, Nech mrtvé odpočívat v pokoji, Neviditelné oko, Já vampýr. Zlomek vyprávění od Byrona je také zařazen jen díky slavnému jménu svého autora.
Ale dál už co povídka to skvělé čtení. Nejděsivější však byly ty povídky, které vlastně o žádných skutečných upírech nepsaly. Nakonec zjistíte, že těmi nejhoršími upíry si můžou být lidé navzájem. Například povídka Osud Madame Cabanelové o tupé lidské pověrčivosti, O oranžově zbarveném vévodství, Mortonova podivná smrt, Luella Millerová, popisující dokonalého moderního "upíra" a opravdu mrazivá povídka Uhranutý od Edith Whartonové, o jedné manželské krizi, kde se zbabělost muže mísí s fanatickou krutostí jeho manželky až vede k tragédii.
Zvláštní zmínku si zaslouží povídka Rendez-vouz jako příklad jak udělat ze strašidelné povídky naprostou frašku. Obsahuje výborný nápad a dvě třetiny vás mrazí po zádech, ale tam kde by to skutečný mistr, např. Lovecraft ukončil setkáním na schodech, drápáním na dveře, čekáním na další schůzku a myšlenkou na revolver, tam to M. Renard rozvádí dál a dál, takže nakonec schovává rozkládající se miĺenku ve svém bytě před jeím manželem atd. No prostě komedie a taková to mohla být povídka!
Jinak je této antologii málo co vytýkat, snad jen mohla být rozsáhlejší.

1 05.02.2014

Číst Hesseho je vždycky svátek. A ani u Demiana tomu nebylo jinak, ačkoliv z mystických Hesseho knih je podle mého Demian (stejně jako třeba Narcis a Goldmund) pořád jen jakýsi předstupeň ke Stepnímu vlkovi a Siddhártovi, ve kterých Hesse dosáhl vrcholu své tvorby věnované duchovnímu hledání sebe sama. Snad mohl být děj přece jenom trochu více rozvinut, zvlášť když popisuje poměrně dlouhou dobu, každopádně Demian i jeho matka působí dost odtažitě a spíš připomínají polobohy, než obyčejné smrtelníky. Také mi nesedělo, že někdo kdo se tak důkladně zdržuje stádnosti a zakládá si na svébytné osobnosti je ve skutečnosti povoláním voják, tohle mi úplně neštimuje dohromady. I když kdo ví jaké důvody ho vehnaly tam kde je, to už Hesse nepopisuje. Co je však na tomto dílku úžasné jsou stejně jako u Stepního vlka možnosti výkladu. A to mám rád, když autor nechává "pracovat" i čtenáře. Co když nakonec ani žádný reálný Demian nebyl? Ne, tentokrát se nedá operovat s možností snu jako u Stepního vlka, ale nebyl nakonec Demian jen projekcí Sinclairovi duše? Jednou z několika bytostí, které mu pomohli vypořádat se sám se sebou, se svým osudem, odlišností? Když se zraněnému Sinclairovi na konci knihy naposledy "zjeví" Demian říká mu totiž toto: "Musíš se obrátit do sebe a naslouchat a zjistíš, že jsem v tobě uvnitř."
A nebyl tam nakonec vždy?

8 05.02.2014

Novela si vyznačuje jistým napětím, jako když se od rána čeká na bouřku. Ale očekávání se někdy nemusí splnit. V této novele bouře sice přijde a to dosti krutá, avšak krátká a její odeznívání je poněkud zdlouhavé a žádná další nepřijde, ačkoliv jste teprve lehce za polovinou knížky. Přesto však zajímavé dílko, zaplněné postavičkami jako byste vstoupili do nějakého Brueghelova vesnického obrazu. Dobrá je i myšlenka určité věci, zde jedněch hodinek, jako předmětu uvádějícího, protupujícího dějem a ukončujícího celý příběh. Bonbónkem na této knize byla jedna z nejlepších "erotických" scén co jsem kdy četl. Možná to zní směšně, ale přečtěte si sami scénu, v které vypravěč popisuje jak Jarmila škube peří z husy. :-)

22.01.2014

Tuto sbírku považuji za poněkud slabší, než předchozí Strašidla, duchové a spol. (Navíc mě přijde, že muselo dojít k nějaké záměně titulů knih, protože rozhodně tato kniha by se více měla jmenovat výše zmíněným názvem, protože prakticky celá se zabývá duchařinou). Možná mohl být Ondřej Muller trochu přísnější při výběru povídek. Osobně si tedy myslím, že u W. Hope Hodgsona by rozhodně šlo najít lepší práci než Hvízdavý pokoj a Otevřené dveře Margharet Oliphantové také nepovažuji za nějaké mistrovské dílo - ty strašně natahované dialogy a monology, kdy se např. nejméně desetkrát zmiňuje, že jestli se to hrdinovi nepodaří, jeho synek zemře, i když nevíte proč by měl umírat, když se mu nic neděje, neuvěřitelně nudí. Naštěstí její druhá povídka Okno se mi zase naopak velice líbila svojí podivnou atmosférou a skvělým nápadem, jako by ji ani nepsal stejný autor. Takže mám za to, že by se i u této autorky dalo hledat a vybírat.
Každopádně jistoty jako Ambrose Bierce, Bram Stoker, u nás dosud neznámý R.W. Chambers s ukázkou ze své slavné knihy Král v žlutém, anebo fantastický E.T.A. Hoffmann málokdy zklamou, takže literárního potěšení i příjemného pocitu z neznáma si užijete dosytosti.

14.01.2014

Velice dobrá a kvalitní antologie povídek, z nichž většina je dnes již klasickými. Jména jako Poe, Maupassant, Collins, Henry James apod. není třeba představovat. Takže pokud se zajímáte o strašidelnou - ale spíše bych řekl fantastickou, protože takové povídky zde převažují. Se strašidly, tak jak je pojímá tento poněkud infantilní výraz se v této knize stejně nesetkáte - literaturu svého zlatého věku, devaténáctého a první poloviny dvacátého století, určitě po této knize sáhněte. Krom povídky Anakonda (která je opravdu hrozná a myslím, že taková byla i v době svého vzniku) bych řekl, že žádná další z této antologie neunudí, spíše naopak.

14.01.2014

Když pominu značnou patetičnost dramatu, pro který se zřejmě dnes tak málo hraje, ale který k romantismu patří, musím přiznat, že sílu Loupežníci opravdu mají. Čekal jsem nějaké bandity ve stylu Lotranda, ale to jsem se spletl. Tohle byli opravdoví lotři, ničemové, vyvrženci, jejichž poslední nadějí pro přežití v tomto světě je nevyřčený slib přátelství, pouto společně prolité krve - jejich nejvyšší zákon a jejich jediný mrav (Napadá mě souvislost s filmem Divoká banda).
Navíc je to vlastně i filosofický traktát (což také divadelní hře pro dnešní publikum moc na atraktivnosti nepřidá:-( ). Pojednání o Bohu a údělu člověka. O tom, že propadne-li kdo zlu, ač se holedbá vznešenými cíly, je stejně ztracen. Napadá mě: skončil takhle nějak podobně i Robin Hood?

6 21.11.2013

Výbor povídek zabývající se hlavně tématem lidského šílenství a hledáním důvodů proč lidé sahají k tak radikálnímu kroku jakým je sebevražda. Zdá se, že Maupassanta tato otázka fascinovala a šílenství mu nebylo neznámou věcí. Naopak než ho dostihl jeho předčasný konec, propadl mu vinou pohlavní nemoci. A jako inteligentní člověk věděl, že šílenství přijde, že je jen otázkou kdy a jak prudce. Skvěle toto téma zpracoval francouzský životopisný film Maupassant.
Důvody pro ukončení života popisované v této knize mohou se zdát bizarní, mnohdy tragikomické, většinou však realisticky popisují krutou skutečnost. A Maupassant sebevrahy za jejich čin neodsuzuje: " Ubozí lidé, cítil jsem tak dobře jejich úzkost, jako bych umíral jejich smrtí! Prožil jsem jejich bídu, v hodině jsem pocítil všechna jejich muka. Dověděl jsem se vše, co je rmoutilo a dovedlo až sem; já totiž cítím klamnou hanebnost života a nikdo ji necítil více, než já.
... Ano, jsou alespoň jedny dveře z tohoto života, ty můžeme vždycky otevřít a odejít na druhou stranu."
A pak povídka Moiron. Nejde o její krutý děj, jako spíš o její filozofii. Chtěl bych vědět, jestli byl opravdu Maupassantův názor na Boha takový, nebo to byla jen umělecká fikce. Ovšem, kdo z nás si nikdy nekladl otázku: jaký je vlastně Bůh?

1 21.11.2013

Než jsem si tady přečetl, že se jedná o kultovní knihu, neměl jsem o ní ani potuchy. Náhodou jsem na ni připadl v antikvariátu a jako přívažek jsem si ji zakoupil také. A opravdu - označení kultovní by si kniha jistě zasloužila. Jen kdyby to nebyla taková útlá knížečka. Škoda, přeškoda, vždyť z těchto autorů se dalo vytáhnout mnohem víc, když už si někdo dal tu práci, aby vydal sbírku jejich povídek. Na druhou stranu, berme toto krátké počteníčko jako první stupeň, otevření dveří do tajemného, mystického světa těchto neprávem zapomenutých autorů.
P.S. Zajímalo by mě, jestli E. A. Poe někdy četl Krameriovu povídku o děsivém vězení. :-)

2 17.11.2013

Zažili jste to už někdy? Že jste začali víceméně díky náhodě číst knihu a pak jste poznenáhlu zjistli, že čtete naprostou klasiku a byli jste jí uchváceni? Tak to je případ mne a téhle knihy. Přišel jsem k ní jak slepý k houslím, ale lepší je uvěřit, že to byla tzv. "božská náhoda", a pak už jsem jen cítil jak trnu, protože tohle v ruce držím vybroušený drahokam-diamant. Jak je trapné, že výtvory lidského ducha jsou o mnoho méně ceněny, než kameny vytěžené z nitra Země. Zajímalo by mě, kolik lidí čtoucí literaturu zná dnes Selmu Lagerlof. A jaká škoda to je!
Tak dojmutý, vcítěný do života postav, jsem byl naposledy asi, když jsem četl od Piera Lottiho Islandského rybáře. Tohle bylo stejně silné. Chcete-li znát člověka v jeho opravdu lidské stránce čtěte tuto knihu. Chcete-li najít sílu ze svých proher, přečtěte si ji. Nemohu říct nic jiného, než naprostá literární krása a nádhera - srovnatelný niterní žážitek byl například z Dostojevského Zločinu a trestu.
Čtěte a objevujte!

8 13.11.2013

Tentokrát nejde o vyprávění známé legendy o čarodějnickém učni ačkoliv i zde je tím Krabaten míněn bájný lužickosrbský hrdina. Avšak zdá se mi, že jako většina postav v této knize je postavou spíše symbolickou a představuje nějaký určitý princip. Krabat, neboli jeho vtělení do mužských postav rodu Serbinů prochází věky od stvoření světa po nedávnou minulost a neustále se potýká se zlem představovaným rodem Reissenberků (zřejmě podle nějakého skutečně kdysi existujícího rodu). Jejich konflikty se odehrávají v mystické i fyzické rovině a Serbinové jsou po dlouhá staletí jejími obětmi. Nakonec už zbývá jen poslední Reissenberk a zdá se, že by mohlo dojít k usmíření. Ale není to možné, staletí příkoří se nedají zapomenout. V této chvíli se mi zdálo nejvíce, že Brězan podléhá myšlence možné nápravy světa skrze nějaký lidský systém, zřejmě socialismus, nevím. Po vymření Reissenberků však Serbinové nezapomenou na toto jméno, které v knize symbolizuje lidskou lakotu, hamižnost a panskou zvůli.
Další rovinou knihy je příběh posledního Serbina Jana. Ten je genetickým vědcem a zároveň se svým protipólem, vědcem sloužicím "Reissenberkovi" objeví možnost jak změnit člověka v "moudřejší" bytost. Tato rovina knihy se nese v duchu polemiky má-li člověk právo takové věci provádět a může-li to přinést cokoliv dobrého. Nakonec Serbin dojde k názoru, že změnit se nemůže člověk a jediná naděje je pokusit se změnit svět.
Kniha je přes svou zálibu v symbolistních příbězích, hádankovitých rozhovorech a jistou ne úplnou ukončenost (jak jsem zjistil, tak se jedná o první knihu trilogie) dobře čitelná a musím říci, že přesto, že jsem občas nechápal, proč ta, nebo ona pasáž byla vůbec do knihy zahrnuta, mě dost bavila. Snad pro svoji mystičnost, snad proto, že mě Horní Lužici, tuto tajemnou zemi, dlouho přináležející pod Korunu českou, už dlouho láká poznat.

2 04.11.2013

Skalbeho pohádky mi učarovali ještě jako dítěti, a to díky nádherně imaginativním ilustracím. Věřte, že tak povedeně ilustracemi ztvárněných knih se povede za desetiletí možná tak deset.
K četbě těchto pohádek, občas spíše balad. jsem se dostal až později. Je pravda, že ne všechny mne nadchly, ale tady vůbec nejde o to být unešen dějem, ale snovou atmosférou, v které se většina z nich odehrává. Je to spíše sen uvedený do literární podoby. Krásné jsou popisy Lotyšské krajiny, venkova i lidí a zvyků, jež mají.
Pokud bych hledal paralelu ke Skalbeho dílu, asi by mě napadly pohádky Oscara Wilda. Dalo by se říci, že komu se líbí jedno, bude se mu líbit i druhé.

5 01.10.2013