jakafe komentáře u knih

Myslím, že všechna možná chvála už byla řečena. Také já jsem už léta obdivovatelka tohoto vynikajícího postapokalyptického sci-fi románu. Teď jsem jej četla podruhé a rozhodně ne naposled. Protože jsem Den trifidů četla v době tropických veder, uvědomovala jsem si daleko více, jak blízko průšvihu jsme. Nápory tropických teplot jsou v létě už běžný jev, nicméně vše je stále vysušenější a voda ubývá. Pokud se něco nezmění, budeme čelit stále více se prohlubujícímu suchu. Stejně jako hlavní hrdina a někteří další vidomí jsme doma museli a musíme v tomto horkém, úmorném počasí měnit své návyky. Nacházet nové pokusy, jak alespoň trochu ochladit byt, eliminovat co nejvíce vše, co vzduch ohřívá, například i prkotinou typu hrnek se zeleným čajem dát chladit na chodbu za dveře. A když je dusno až k zalknutí, rozmýšlet si každý pohyb, jestli je nezbytný :-)). Ale třeba se i radovat z toho, že jsme se přestěhovali do dispozičně skvělého bytu, kdy máme okna v ložnici do zeleného a stíněného vnitrobloku a hlavně, že můžeme udělat v bytě průvan. Do budoucna se zaměřit na tyto typy nemovitostí, ačkoli doufám, že příště se už budeme stěhovat z betonového a asfaltového pekla na venkov.
Hrůzy v románu jsou pochopitelně nepoměrně horší, ale ten pud přizpůsobit se nastalým okolnostem je stejný. Genetické inženýrství je dnes výnosný podnik, biologické zbraně existují, jen je otázka, v jaké podobě, navíc v souvislosti se změnami klimatu nás možná čekají nové hrozby katastrof (nepočítám-li tu nynější se suchem). O tom všem jsem nad knihou přemýšlela, o tom, jak se změní naše životy (ano, nejsem optimistka), což tuto knihu řadí mezi výjimečné a aktuální. Trifidi jsou strašné (ačkoli stále sci-fi) zosobnění katastrofy a zároveň varování před ní. Lidé si hrají na bohy a důsledkem jsou narušené ekosystémy a invazivní druhy... průšvih podobného druhu jako trifidi jsou včely zabijáci. Ale konec úvah, druhé čtení této knihy mě zkrátka zasáhlo ještě více, navíc jsem si pamatovala jen střípky z děje, ačkoli základ a konec samozřejmě beze zbytku. Tím jsem knihu mohla přečíst jako poprvé, a to je další plus. Vřele doporučuji!

22 08.08.2018

Připadá mi málo dát tomuto skvostu jen pět hvězdiček. Tahle kniha se mnou zamávala jako málokterá. Co se týče rozebrání podstaty a skladby děje, postav apod., to bych už víceméně opakovala to, co napsali mnozí přede mnou (samozřejmě nemůžu jinak, než námět, příběh a román jako takový ze srdce pochválit). Ale rozepíšu sem moje dojmy.
U žádné jiné knihy jsem stránky neobracela tak moc opatrně, neboť jsem se vzhledem k neustávajícím dějovým zvratům bála, že se na dalších listech nechtíc dozvím spoiler. Z některých pasáží (zvláště s blížícím se koncem) jsem chytala stavy ne nepodobné těm infarktovým. Při tomto líčení nepřeháním, tak silně se mě Dallas 63 dotknul, asi také proto, že se o osobnost Jacka Kennedyho zajímám. Posledních 200 stran jsem přečetla na jeden zátah, nešlo se odtrhnout, prostě nešlo. Když jsem pak druhý den jela městem, viděla jsem vše jinýma očima, až jsem se otřásla. To ty nové souvislosti... Reálné obrazy i ty za oponou, lidské mraveniště v ulicích, vlákna osudu, které - kdyby někdo do přirozeného běhu zasáhl - by se pořádně zamotaly. Stačí jedno lehoulinké zatřepetání motýlích křídel.......
Příběh budu prožívat ještě hodně dlouho a nezapomenu na něj do konce života. A nejen proto, že se k němu ještě několikrát vrátím. Nevěřila bych, že můj oblíbený král hororu dokáže napsat tak vynikající sci-fi o cestování časem. Děkuji, pane Kingu!

17 28.04.2018

Tato klasika je učebnicový příklad knihy, u které si nepřejete, aby skončila. Po několika letech jsem se do příběhu Elizabeth a pana Darcyho a dalších začetla znovu. Je milé vědět, že existuje kniha, která byla sepsána před 200 lety, a která je aktuální i dnes - myšlenky o manželství, o charakterech a osobnostním vývoji, o intrikách, o intelektuální nabubřelosti. Nyní jsem při čtení viděla hlavní hrdiny jako vzory, díky kterým by rozvodovost nebyla taková, jako je. Stačilo by, kdyby lidé do vztahu, resp. manželství vstupovali tak zodpovědně, jako hlavní hrdinové, tj. s ideály, trpělivostí, vlastní sebereflexí a touhou být pro druhého tím nejlepším, shodností názorů, zájmů a zároveň vzájemným doplněním temperamentu. Kolik lidí se tím zabývá předtím, než udělá tak závažný krok?
Kromě toho jsem si samozřejmě libovala i v popisu tehdejší společnosti a hlavně anglického venkova, takže mě asi nejvíc bavil pobyt Lizzy u Colinsových a v Pemberley - zejména zde jsem si připadala, jako bych se tam procházela s ní. Budu se zase těšit na další počtení v tomto mistrovském románu a na příští setkání s hrdiny. Mezitím si mohu pustit film, kde si Elizabeth a pan Darcy nedají ani jeden polibek, a přesto patří k těm nejromantičtějším :-). Není pochyb, že Pýcha a předsudek je nejlepší román od Jane Austen.

13 20.11.2016

Může se toto mistrovské dílo vůbec někomu nelíbit??
Vždy jsem ráda četla balady Svatební košile, Zlatý kolovrat a Vodník, a čím jsem starší, tím víc se mi líbí i báseň Štědrý den. Ten děsivý běh času a osudu.....

12 11.12.2015

Tato kniha se nečte, ta se žije. Pro mě byly chvíle s románem nezapomenutelným zážitkem, k voňavým bylinkám mám velice blízko, a s Annou jsem prožívala její radosti z bylin i její rozčarování z lidí. Věděla jsem, že to bude výjimečné dílo, ale až takovou sílu jsem neočekávala. Ke sběru v Praze jsem se často vracela a skutečně jsem cítila hrdinčino zadostiučinění a pocit svobody, naopak u předposlední kapitoly Výkupny jsem nemohla zadržet slzy. A takových příkladů bych našla hodně. Četlo se to jedna báseň. Kniha rozhodně předčila má očekávání. Rozhodně doporučuji.

11 21.09.2016

Po dočtení jsem si - a to jsem těžkými osudy knižních hrdinů celkem zocelená - musela dát panáka.
King hlavní postavy a jejich motivy, jak je jeho zvykem, opět mistrně psychologicky vykreslil, tentokrát tedy i včetně Cuja. Myslela jsem si, že nesnáším jen tu parodii na psa, která za němého přihlížení své paničky v našem vnitrobloku několikrát za den neuroticky blafe. Ale při čtení sílil i můj odpor ke Cujovi, abych na konci byla autorem usazena tak, aby mi i toho zabijáckého hafana bylo svým způsobem i líto.

10 21.08.2018

Kniha dokazující, že pravda je nesmrtelná a dokáže pohnout duší každého člověka. Jako mnozí i já lituji, že Senecovo dílo již není k dostání, protože tolik koncentrované moudrosti člověk jen tak nenajde. Naprostou většinu kapitol (až na nepřečtené části O laskavosti, O volném čase a Epigramy, ale to není chyba autora, ale asi na tyto kapitoly nebyl ten správný čas) jsem přečetla užaslá a otřesená do hloubi nitra, jako bych najednou bezpečně věděla, jak vyřešit problémy mého života a jak správně žít. Jsem ráda, že jsem si přečetla toto velké dílo velkého filozofa. Rozhodně to ale není žádná oddechovka, kterou máte za pár dní přečtenou :-).

10 13.10.2015

Když tento právě dočtený román uchopím rozumem, tak je mnohovrstevnatým příběhem jednoho panství, jako vždy od Jane Austen výborně vykreslenými charaktery a hrdinkou stydlivou, pasivní a mající neustále ohled na druhé. Srdcem ale mohu prohlásit, že jsem se do příběhu a jeho nadčasové moudrosti naprosto zamilovala a asi nikdy na něj nezapomenu. Stojí ve stínu známějších děl, ale já jej řadím na stejně vysokou úroveň, na jakém mám Pýchu a předsudek. Přiznám se, že zpočátku mi dělalo potíž se začíst, ale dalších 400 stran jsem přečetla za pár dní, protože mě autorka držela v příjemném napětí, jak to vše dopadne.
Dovedu pochopit, proč lidé hlavní hrdince Fanny příliš nerozumějí, má povaha a jednání jsou velmi podobné jako u Fanny, a stejně jako ji i mě ostatní podceňují. Jak vidno, v každé době jsou nesmělost a nedostatečné sebevědomí brány za slabost. Ale Fanny je navíc bezelstná, naivní (ubezpečila jsem se, že naivita není charakterová vada), absolutně nezkažená, mravně zocelená životním osudem i ústrky zejména od tetičky Norrisové. Mimochodem, Jane Austen je opravdu mistryně spisovatelského řemesla, protože představit mi tak nesnesitelnou osobu, jakou je paní Norrisová, to je tedy něco! Paní Norrisová jednoznačně kraluje všem mnou nenáviděným knižním postavám. Samozřejmě popisnost tehdejší společnosti, zvyků, krás venkovské krajiny, to už je součást všech děl této obdivuhodné autorky.
Opravdu, nedejte na subjektivní hodnocení většiny a udělejte si názor sami (vytknu snad jen chyby v českém překladu, ach jo...). Navzdory objemnosti knihy (jedná se o nejdelší román Jane Austen) se četla z velké části úplně sama, ačkoli jsem se nad milými obraty nebo nad poučeními často zastavovala a vychutnávala jsem si je. Já jsem Mansfieldským panstvím překvapena v tom nejlepším smyslu.

9 24.02.2019

Moje oblíbená Alison Weir se pustila do velkolepé série o slavných tudorovských královnách, manželkách Jindřicha VIII., ale tentokrát z pohledu samotných manželek. Díky této perspektivě a literárnímu géniu autorky jsem se do Kateřiny Aragonské mohla opravdu vcítit a prožívat s ní přerod z mladičké jižanské cizinky v princeznu z Walesu a o poměrně hodně chudých let později v oddanou, hrdou a přesto v osobním životě zkoušenou královnu. Pro ni, dceru mocných španělských královských rodičů, vzdělanou ženu a horlivou katoličku musely být dějinné náboženské zvraty i narůstající odtažitost kdysi rytířského krále, toužícího po synovi, velmi tíživé.
Vzhledem ke Kateřinině původu a vychování chápu její neústupnost, ale přesto si - vzhledem k tomu, že král zoufale potřeboval následníka trůnu - mohla ušetřit to, co ji nakonec stejně čekalo. Ale to už je historie, nekončící příležitost k rozjímání o předivu příčin a důsledků. Opět paní spisovatelce děkuji za čtenářský zážitek a samozřejmě se nemůžu dočkat dalších pěti dílů.

9 17.11.2017

Pro lidi knihomilné je to román až strašidelný, znepokojivý a pravdivý. Hodnotu knih Ray Bradbury velice krásně vyjádřil a snad nejsem sama, kdo úpěl a chytal se za hlavu, když požárníci a společnost jako taková dopouštěli na myšlenkách, příbězích a moudrosti takové hrůzy. V tolika věcech se popsaný svět podobá tomu dnešnímu - školský systém, povrchnost, vtíravé reklamy a další vzruchy atd. atd. Ale opravdu jsem šťastná, že žiji v naší zemi, kde je úcta ke knihám ve čtenářské základně pevně ukotvená. Kéž by to vydrželo a láska k poznání a nádherné češtině (staré i nové) nevymřela.

9 27.09.2017

Ne nadarmo jsme smrtelníci. Co dodat... Málokdo dovede vtěsnat takový příběh, téma a pointu do tak mála stran. Když nad tím tak přemýšlím, tak v dnešní době by se tento námět rozmělnil, proložil slovní vatou a vydal minimálně jako trilogie. V osobě pana Čapka náš národ měl a má opravdu poklad. Mrzí mě, že není nositel Nobelovy ceny za literaturu.

9 23.09.2017

Pocity, které vypíšu, stěží dokáží vystihnout skutečnou podstatu toho, co všechno ve mně příběh Charlieho vyvolal. Radost, hněv, obdiv, bezmoc, tíseň, prázdno... Že tzv. normální lidé se ke slabším dokáží chovat odporně, a jako mě to rozčílí v běžném životě, tak jsem to zažívala i při čtení. Že kromě krátkých mimofází jsou vysoce inteligentní lidé osamocení. Že se tolik lidí vzdělává, čte, rozvíjí se a mnohé s nich ve stáří také čeká zapomínání a odevzdanost. A podobně...
I když jsem knihu přečetla za dva dny (kdybych se nebála, že mi pukne srdce, zvládla bych ji přečíst najednou, ale těch posledních padesát stran jsem radši nechala na druhý den), ponesu si ji v duchu nadále.
À propos, 15. září koupím kytičku růží, abych i já uctila památku myšky Algernon.

9 11.08.2017

Helimadoe - nádherný název a stejně nádherný i příběh a jazyk, jakým Jaroslav Havlíček píše a zejména popisuje. Tento román jsem četla už podruhé, s odstupem už mnoha let a našla jsem tam opět něco jiného. Protože je to příběh o přechodu z věku dětského do dospívajícího, a protože Emil v závěru vzpomíná na prožité roky v městečku, člověk musí žasnout, jak vždy najde něco nového, případně v novém pohledu... odvislém od toho, jak člověk zraje. Teď už jsem i já začala vnímat tesknotu po těch kouzelných okamžicích dětství...
Nejde ale "pouze" o vzpomínky a uvědomění si běhu času, ale i o kauzalitu. Nemohu si pomoci, ale i když měl doktor Hanzelín v mnohém pravdivé nebo zajímavé názory, tak to on mohl za utrpení svých dcer. On se ve svém podivínství a misantropii rozhodl, že životy Heleny, Lídy, Marie a Dory rozkouskuje na čtyři části, bez jakékoli alternativy a neustále. Co asi dělaly poté, co jejich otec zemřel? Kam se poděly? Lze soudit Doru za to, k čemu se vzchopila? Jak vysoký má kdo práh sebeobětování? Jistě, v historii měli potomci - a ženy zejména - méně sebeurčení než nyní, ale osud Helmadon byl opravdu trochu příliš.
Už to, že si kladu tyto a další otázky, to, že i když v mé paměti byla tato kniha živá, znovu mě ohromila, jsou znaky velikého díla. Nádherné jsou i popisy krajiny a přírody, popisnost mám v knihách velmi ráda a pan Havlíček je toho skutečným mistrem. Kdo miluje krásu češtiny, nebude zklamán. Jsou tu také citlivě vylíčeny charaktery jednotlivých postav, zejména pěti Hanzelínových dcer a jejich vztahů. Ze všech dospělých mi nejmoudřejší přišel Emilův otec. Jsem si jistá, že Helimadoe si přečtu ještě několikrát znovu, stejně tak se těším na další autorova psychologická díla.

7 20.07.2018

Ačkoli je kniha na motivy obrovského zla a obrovské černé skvrny v moderních dějinách lidstva, je vyprávěna krásně a lidsky. S touhou ukázat, že ani v obklopení tyranů a v těch nejhorších podmínkách nemusí být nouze o empatii, dobrou vůli a lásku. Slzám se neubráníte, já si poplakala i v tramvaji. A myslím, že až udeří mrazy, budu cítit výčitky, že mohu být zabalená v kabátu, pletené čepici a šále, obutá v teplých botách a pak přijít domů do tepla, dát si večeři, uvařit si čaj a usínat zachumlaná v peřině. Rozhodně ne každý měl to štěstí. Zájemcům o téma sovětských gulagů doporučuji Souostroví Gulag, byť je to o poznání těžší literatura.

7 15.10.2016

O této novele se dá těžko vyprávět, ta se musí číst! Knihu jsem přečetla o Vánocích a krásně, hluboce a smysluplně doplnila tento čas. Je o tajemstvích haiku, o odhodlanosti, o zenu, o lásce ne běžné, ale platonické. Tleskám paní překladatelce, protože předklad, byť musel být nesnadný, je ve výsledku dokonalý. Příběh i poselství jsou tak neobyčejné, že to jen musíte přečíst a pokud možno mezi řádky prožít. Děkuji za tento zážitek, pět hvězd je málo...
A na konec:
Vířící jako voda
když potká kámen
čas jde ve smyčkách

6 31.12.2018

Naprosto famózní zpracování neuvěřitelného příběhu o tom, jak holčička od narození vyrůstá v močálech, jak vnímá svoji výchovu, vztahy mezi rodiči i k ní, přírodu okolo, svůj vnitřní svět i postupné poznávání světa okolo a touhu po socializaci. Vůbec nevím, k čemu bych tuto knihu připodobnila, protože je opravdu odvyprávěná tak originálně, čtivě a nepředvídatelně, že jen mohu doporučit každému, kdo má rád napětí, ať si ji přečte. Já si ji jen ze zvědavosti půjčila v městské knihovně a jdu ji shánět do knihovny vlastní. V románu jsem našla také velmi zajímavé tipy na přežití v divočině a vůbec popis zákonů přírody, nad jakými jsem nikdy neuvažovala..., a vlastně naprosto dávají smysl. Psychologie a motivy jednání postav jsou výborně a věrohodně popsané. Fakt pecka!

6 02.10.2018

Bude to znít morbidně, ale na postapokalyptických knihách mám nejradši začátky, tj. prvotní hodiny a dny po katastrofě. Autorka to tady vylíčila opravdu dobře a přesvědčivě. Když si to promítnu zpětně, tak je docela mazec, jak rychle se to vše seběhlo a jak většina lidí skončila. Co se týče hlavních hrdinů, tak na základě recenzí jsem očekávala více padlých, ale není tomu tak. Napětí v románu ale přesto je. Jen by mě potěšilo, kdyby bylo popsáno hospodaření na Červeném vrchu, zde to autorka upozaďuje na úkor vztahů. Suma sumárum, kniha je psána poutavě a napínavě. Plný počet nedávám, protože tento žánr mám solidně zmapovaný a určitá díla jsou prostě lepší. Červený vrch ale rozhodopádně stojí za přečtení :-).

6 26.09.2018

Ona by to vážně mohla být taková jednoduchá, leč milá pohádka pro dospělé. Po x letech jsem Alchymistu přečetla znovu a jasně vidím, jak jsem čtenářsky i duchovně dospěla.
Když to vezmu čistě literárně, tak je to psáno velmi jednoduchým stylem, některé věty a slovní obraty se opakují tak často, až je to trapné. To si snad autor myslí, že je tolik čtenářů natolik psychicky zpomalených, že je třeba líbivé výrazy jako Osobní příběh, Duše světa nebo vše je jedno opakovat do zblbnutí? Čtivé to jistě je, příběh se odehrává v atraktivním a tajuplném prostředí, ale tolik nastavované kaše a slovní cukrové vaty bylo až moc. Ačkoli v tomto žánru jsou dnes vydávány daleko kýčovitější dílka, pravda.
No a co se týče duševního a duchovního přínosu. Je tam snůška lží a blábolů, ale také perličky moudrosti, jen je v tom najít :-). Oproti dřívějšímu čtení hodně okouzlení zmizelo, ale určité postřehy mají stále něco do sebe a vidím je nově. Kdo potřebuje dávku optimismu, pro toho bude kniha nejspíš přínosná. Ale kdo neustrnul na jednom místě plném duhových bublin štěstí, bude se ptát: "Toť vše?"
Ono každé dosažení snu, každá úžasná zamilovanost a každý dotyk štěstí jsou nějak vykoupeny. Více či méně, dříve nebo později. Znáte Charlieho příběh cesty za snem v Růži pro Algernon? Četl autor kdy knihu Jóbovu? Teď, s prožitými zkušenostmi, už nemohu přijmout Alchymistu tak, jako před x lety. Své čtenáře si jistě najde. Pustím se znovu ještě do dvou jeho knih a domnívám se, že taková Veronika ode mne dostane hodnocení o stupeň vyšší. Tam ten příběh neklouzal tak po povrchu. Ale uvidím.

6 26.07.2018

Je to Souostroví v podání českém a ženském, samozřejmě mnohem slabší co do záběru a počtu stran, ale vypověď je to stejně děsivá... navíc utrpení a míru nespravedlnosti nelze poměřit, je-li zdroj a účel stejný.
Přesto ze všeho nejvíc se mi vryl pod kůži autorčin odvážný útěk (to není spoiler, je to uvedeno i na zadní obálce), paní Šimková jej popisuje tak opravdově, jako byla její touha po svobodě. Bylo to tak dojemně sepsáno (třeba i ta slova od cikánů...), že jsem si myslela, že se na konci ukáže, že to byl jen sen. Mimořádná kniha!

6 03.02.2018

Když jsem si přečetla úvod, v němž se pan Čapek tak trochu omlouvá, že kniha končí nedůstojným pojídáním jitrnic (a dodávám, že hlavně se zelím...), nevěděla jsem, co si o tom myslet. Ale po přečtení to sedí. Karel Čapek zde opět dokazuje, že je obdivuhodný mistr slova, velký myslitel a vizionář. Zdejší hodnocení v modrých číslech zase dokládá to, že Továrna na Absolutno není kniha pro každého, proto ji ani nedávám do svých doporučených. I já jsem ji před lety odložila po prvních kapitolách. Asi k ní člověk musí dozrát. V každém případě idea vynalezeného Absolutna - Boha (dnes by se ta nekonečná energie možná dala nazvat antihmotou), který zaplaví svět hojností, osvícením, uzdraveními a milostmi - se všemi důsledky - je dechberoucí. Knihu jsem přečetla za pár dní, i když je třeba příběh Absolutna dávkovat po částech. Dějových zvratů je tam požehnaně a vše je třeba důkladně pochopit, aby to navazovalo. I v tom spočívá genialita tohoto díla.

6 10.02.2016