jadran komentáře u knih

Famózní a přitom zcela neznámé dílo, které v Česku vyšlo snad pouze jenom jednou a paradoxně někdy v šedesátých letech - s polopatickou předmluvou Danny Smiřického, tedy pardon Josefa Škvoreckého. Eraserhead napsal prakticky vše, co k vlastní knize lze říct a tak nezbývá, že na ní dokázal navázat až Remarque. Jinak k oné Škvoreckého předmluvě je třeba dodat, že kromě té (mírně řečeno) rozpačité reakce ze strany oficiálních míst (čímž mám na mysli všechny ty tehdejší americké publicisty, novináře a vůbec "tvůrce" oficiálních postojů, výkladů a hodnot) byla kniha bez přijata těmi, kteří měli zkušenost jaksi osobní a bezprostřední - veterány občanské války. Ti naopak nedokázali pochopit, že autor, který se narodil až po oné válce, byl schopen takhle přesně dokonale a hlavně realisticky vyjádřit jejich vlastní nejhlubší pocity, aniž by měl možnost se války zúčastnit.

2 16.04.2016

Naprosto souhlasím s komentářem ber-trama. Film není o nic lepší. Zoufalá snaha nebýt tady moc "patriotický" vede do opačného extrému, kdy člověk nějak tak nechápe, proč se vlastně ten britský agent do celé té akce vlastně pustil. když je vším tím tak zhnusen...

1 16.03.2021

A opět rozmáchlé a slovně rozsáhlé líčení něčeho, co ve skutečnosti proběhlo poněkud jinak. Jenom by mě zajímalo, kde se všude v historii berou ty nesmyslné zkazky a co vede lidi typu Vachka, aby psal o něčem, co znal z dobových novin a médií. Nejsem si jist, jestli vůbec Vachek pochopil, proč vpadli Němci do Holandska a do Belgie a jaký byl strategický záměr při útoku z Arden. Jistě, Vachek nemohl ve své době vědět spoustu věcí, které jsme se dozvěděli až po padesáti letech (řadu nevíme dodnes), ale jeho pojetí je prostě takové - novinářské. Na druhou stranu, obrazové "vybavení" publikace by mu mohli závidět mnohé dnešní knihy literatury faktu. Ale opravdu jenom ty fotky a mapy.

1 16.03.2021

Navnaděn skvělou knížkou, popisující rok předtím, sáhl jsem celkem bez rozmyslu po tomhle. Po zevrubném prolistování a přečtení pár stránek je to první kniha, kterou vracím, i když jí i bez ohledu na ztrátu tři stovek s fixem v ruce asi okoriguji (spíš zabarvím zjevné nesmysly a chybná tvrzení) a pošlu ji přímo vydavatelství. Takovou záplavu hloupostí, počínaje z prstu vycucanými statistickými údaji, přes "osobnosti" toho roku narozené se hned tak nevidí. Mezi nejvýznamnější rodáky onoho roku zařadil sám sebe, což je ubohost naprosto nevídaná. Spousta věcí v knize zmiňovaných nemá s daným rokem vůbec souvislost (komentovat Stalinův pomník na Letné je v souvislosti s rokem 1960 hloupost, byl "odhalen" v roce 1955), řada věcí i v tak jednoduchých oblastech, jako je móda (Mary Quant "vynalezla" minisukni v roce 1965) nebo auta (Tatra 603 se začala vyrábět v roce 1955 a byla prezentována už v roce 1958 v Bruselu na Expu) je špatně a tak musím konstatovat, že něco takhle mizerného jsem v knižní podobě už dlouho nezažil. Autor knihy je novinář, redaktůrek ČRo, mediální "poradce", takže člověka ani nepřekvapí nabubřelost, mizerný jazyk, přebíraní informací odjinud a ve velmi zkreslené podobě. Ale musím přiznat, že mě "úroveň" jeho práce nepřekvapuje - byl "specialistou" ČRo pro Balkán. Mezi ostatními zpracovateli (hlavně zpracovatelkami) Ježek ukáže, jak se podobná encyklopedie na každý rok dělat nemá. Jak se místo pečlivé práce, výběru údajů dá sesmolit paskvil. Díky tomu člověk ocení ostatní knihy, u kterých není tento člověk jako autor uveden. Takže už vím, že se rokům 1979 a 1989, popř. dalším, které halabala sesmolil raději vyhnu.

Tomu, kdo se ztotožňuje s úpornou autorovou snahou bourat legionářskou "legendu" bude kniha připadat úžasně zajímavá. Nakonec zapadá mezi řadu jiných knih, které se snaží stavět na hlavu fakta. Objevnost jeho zjištění stran bojů legií na italské frontě je tak na úrovni např. Vojenských dějin Československa, kde za pozdní komunistické éry bylo třeba jeden z fundamentů buržoazní první republiky co nejvíce zpochybnit. No a panu Josefovi Fučíkovi (1933), plukovníkovi československé lidové armády ve výslužbě a absolventovi Vojenské akademie v Brně, který se nyní dlouhodobě zabývá středoevropským vojenstvím 19. a 20. století je prostě jeho "prozření" a přesměrování se směrem k období pozdního mocnářství najednou nějak tak podivné...jako by potřeboval za každou stranu nějaký ten idol a jednoznačně určený směr.

1 12.11.2018

Pan Taraba mi další skvělou knihou dal jemnou ťafku, proč nepřijímat "obecné" a "všeobecně známé" pravdy. V "dějepise" se totiž píše, učí a běžně se uvádí, že Franz Josef byl omezenec, který nechtěl svoje soustátí připravit o "dědičná" území a odmítal bez boje vydat byt jen piď země, ačkoliv tím projevoval svoje "reakcionářství" a neochotu podrobit se "pokrokovým" trendům, které vedly mimo jiné k vytváření "národních" států. Císař byl ochoten Benátsko vrátit nebo spíše předat onomu Viktorovi Emanuelovi II, jenže byl to on, kdo strašlivě toužil se proslavit na poli "válečném" a to i za cenu naprosto nesmyslné a zbytečné války, která jako vždy stála životy nebohých vojáků a kupodivu, zraněn v ní byl i jeho syn Amadeo, pozdější španělský král. Desetitisíce mrtvých a zraněných na obou stranách a obrovské materiální škody byly ukázkou hlouposti italského krále a jeho ministrů, příkladem dynastického "náckovství" a ti zabití, zranění, zmrzačení a zemřelí v důsledku válečných operací byli zbytečnou a marnou cenou za "sebe léčbu" komplexu méněcennosti "osvoboditele a sjednotitele" Itálie, který sám dostal od Rakušanů vždycky napráskáno, pokud to za něj nevybojovali tu Francouzi, tu Prusové. A nestačila mu Custozza, musel ještě nahnat italskou válečnou marínu do stejně nesmyslné bitvy u Visu, kde se neschopnost jeho "válečníků" projevila snad ještě víc. Italové žádní válečníci nejsou a nezaslouží si, aby se jim za to někdo poškleboval. Ale všichni ti, kdo z nich válečnický národ chtěli udělat, a je jedno jestli to byl tenhle král, jeho vnuk stejného jména v pořadí třetí nebo Mussolini, si zaslouží nejhlubší opovržení. Z popisů akcí, které podává Luboš Taraba se stejnou suverenitou jako s uměřeně prezentovanými širšími souvislostmi vyplývá, že velitel rakouské armády arcivévoda Albrecht Rakousko - Těšínský byl asi nejlepší vojevůdce tehdejšího mocnářství, byl obklopen řadou kvalitních polních velitelů a je asi jenom škoda, že na podstatně důležitější, severní frontě velel průměrný Benedek s řadou zcela neschopných generálů typu Clam-Gallase. No, že se sjednotila Itálie (která ale není jednotná dodnes) zas takové neštěstí není a nebylo, ale sjednocení Německa pod vládou Hohenzollernů s pruskou mentalitou, která zválcovala různost Německa (která je zřejmá dodnes a naopak je stále zřejmější) bylo tragédií. Tragédií, která se znásobila díky další nesmyslné válce, kterou vedl proti Severoněmeckému spolku Napoleon III. a která definitivně spláchla samostatné a odlišné jižní německé státy, aby je zglajchšaltovala a zavlekla do děsivých konfliktů XX. století. Ale o tom už je jiná skvělá kniha Luboše Taraby Podivná válka.

1 05.10.2018

Velmi dobrá kniha, bohužel, spojení národů bývalé Jugoslávie vytváří i pro hodně pozorného a poučeného čtenáře nepřehlednost, takže je asi lepší udělat to, co logicky muselo následovat - vydání samostatných svazků pro jednotlivé národy (dnešní státy). V knize jsou sice maximálně postihovány vývoje vzájemných vztahů, ale dvoustranné i vícestranné vazby je lepší sledovat samostatně vždy z "jedné" strany a porovnávat je z pohledem té strany "druhé". Tyto dějiny mají ale také ten význam, že se snaží o maximální objektivizaci historie a vztahů v rozhodně složité oblasti této části Balkánu a to v době probíhajících válek, začínajících v devadesátých letech, kdy některými státy "provozovaná" propaganda překrucovala fakta způsobem nad kterým dodnes člověku zůstává rozum stát. A bohužel, tento přístup (hlavně tolerance toho, co předváděli Chorvati na čele s Tudjmanem a absolutní démonizace toho, co dělali, ale hlavně v řadě případů ani nedělali Srbové) zcela zneverohodňuje postup třeba MTT tuším v Haagu, stejně jako třeba vyprávěnky onoho "statečného" českého detektiva, který lovil zase převážně srbské válečné zločince i "zločince", zatímco pan Tudjman si v klidu dožil jako poglavnik nového chorvatského státu a dokonce má leckde (Split, Makarska) sochy...…

Co je ale pro mně nejkomplikovanější v celé té jihoslovanské historii je Josip Broz Tito. Tito je snad nejrozporuplnější osobností moderních evropských dějin. Odsoudit ho jako komunistického diktátora mohou jenom povrchní lidé (jej jich bohužel čím dál tím víc), kteří nechápou neskutečně složitou problematiku a především věcné souvislosti jeho vládnutí. Strčit Tita do stejného pytle s opravdovými diktátory typu Napoleona I, Hitlera, Lenina, Stalina a třeba i Ceaucesca prostě nejde. Spíš bych ho přirovnal k Pinochetovi, ale po tom zůstala země, kterou čekal další rozvoj a která z drsného potlačení komunistického režimu S. Allendeho těží dodnes. Tito na jednu stranu zpočátku zdánlivě nejvěrněji kopíroval Stalina a sovětský "komunismus". Jenže to nebyl autokrator jako ti ostatní výše jmenovaní a dokázal být spíše první mezi nejvyššími. Dokázal se Stalinovi postavit a de facto nad ním zvítězit. Přitom se i v té době nerozpakoval se svými odpůrci (tzv. informbyrovci) tvrdě zatočit, i když vraždění odpůrců i kolaborantů a la konec 2. světové války se už nekonalo. Neváhal zatočit s M. Djilasem, když tento jeho nejbližší a nejvěrnější pochopil, o čem ten socialismus je a postavil se proti němu. Ale i on Tita přežil a pro změnu na konci života čelil třeštícím nacionalistům v Srbsku. Jenže po těch všech peripetiích 2. světové války a období roztržky se tomuto diktátorovi podařilo na necelých třicet let spoluvytvořit Jugoslávii, ve které se dalo žít (lépe a nejen po materiální stránce) než v kterékoliv socialistické zemi té doby a ze které bylo možné taky - beztrestně a svobodně odejít. Titova diktatura dokázala utlumit nacionalistické rozpory a vášně a alespoň na chvíli vtvořila mezi lidmi v bývalé Jugoslávii určité pouto a náznak identity. Byla to jeho osobnost, která tohle všechno držela pohromadě. Pamětníci vyprávějí, že po jeho smrti předpovídali místní, že do deseti let po jeho smrti se Jugoslávie rozpadne...Slovinsko nemělo jako středoevropská entita co v Jugoslávii dělat, ale pro ostatní balkánské národy to bylo to nejlepší (včetně Chorvatů), co je za celá staletí vzájemné koexistence potkalo. A to včetně dneška...takže přiznávám, že přes všechno nedobré hodnotím Tita kladně. Nakonec možná že je skutečně osvícený a ukázněný diktátor s hlubokou znalostí věci lepší, než banda pošahaných, sobeckých a hloupých psychopatů, hrajících si na liberální demokracii a ohánějících se lidskými právy, která ale oni sami jako první nedodržují.

1 17.05.2018

Za tuhle knihu dostal Churchill Nobelovu cenu. Co dělal, dělal rád (slovy básníka) a osobnost to byla renesanční, s trochou nadsázky skoro až cimrmanovská - voják, sportovec, novinář, spisovatel, politik, ale taky malíř a zedník......jako memoáry je to skvělé, ale jako historickou pravdu bych to bral (při úctě a obdivu k Churchillovi chovám) s určitou rezervou. Je to čtivé a paradoxně i zde si člověk uvědomí, že i výběr dokumentů může být dost subjektivní. Ale sir Winston na to má rozhodně právo. A žádné bombastické objevy tato kniha taky nepřináší, snad je jenom až ta dojímavě smutná snaha dokazovat (částečně oprávněně), jak výrazný podíl měli Britové (i z hlediska počtu obyvatel malými dominii) na událostech oné druhé světové války a jak tvrdě za ně zaplatili. A jak byli ti Američané (bohužel) v řadě případů povrchní, hloupí a manipulovatelní. Nakonec, co se dalo očekávat od demokratického prezidenta Roosevelta.........

1 05.07.2016

Užitečnost knihy je dána skutečností, že o tomto konfliktu, na který lze pohlížet více než na konflikty jiné ve XX. století jako na souboj dobra se zlem toho bylo vydáno strašně málo. Autor se zcela správně zabývá vznikem Finska po první světové válce a jeho okolnostmi, nicméně opět zbytečně prolíná časové roviny a má zjevně problém pochopit tzv. Pokračovací válku. Z toho vyplývá i nepochopení významu bitvy u Tali a Ihantala a její zásadní vliv pro další vývoj. Za naprosto nepřijatelné považuji v tomto případě dokreslování událostí citacemi z umělecké prózy - Laineho Neznámého vojáka. Kniha byla napsána už v tomto tisíciletí a předpokládám, že všechna tabu (hlavně na finské straně, kde finští politici nechtěli Sověty - Rusy dráždit) padla a historických podkladů mohl mít Karel Richter k dispozici dost. Co se týká zbytečné formální překombinovanosti knihy, možná by se stačilo podávat třeba k Hubáčkovi, Brožovi nebo Kovaříkovi. Ale jinak to rozhodně zbytečné dílo není, autor v tomto případě bohužel nevyužil potenciál, který se nabízel.

1 28.06.2016

Relativně zajímavé, bombastičnost názvu neodpovídá celkem precizně (až na výjimky) podané genezi směřující k zářijové kampani v roce 1938, nicméně například popis vzniku Polska po první světové válce je podřízen až příliš heroizaci Polska ve vazbě na události druhé světové a pomíjí nebo alespoň marginalizuje řadu událostí, které tomu předválečnému Polsku rozhodně ke cti nesloužily (viz. třeba okupace Vilniusu a vztah s Litvou nebo spojenectví sanačního režimu s Hitlerem). Karel Richter se ani nesnažil hlouběji proniknout do politického pozadí prvních let obnoveného polského státu a události se "zázrakem na Visle" podává s tendenčností, nemající s realitou nic společného, což lze doložit podstatně hlubším a objektivnějším způsobem, jak to jej učinil polský historik Antoni Czubinski.ve své knize Polsko ruská válka. Na nicméně zajímavé a čtivé knize Karla Richtera mi vadí jednak zbytečné prolínání časových rovin a potom nechápu, proč je zde věnován tak rozsáhlý prostor onomu československému legionu......

1 28.06.2016

I když to woodward napsal dost pěkně, dobře i pravdivě, tak co je Rusko a kdo jsou Rusové víme všichni a podobných analýz ruská literatura obsahuje víc, než literatury ostatních zemí. Zato ta obecná nadstavba tam nějak chybí. Ale ať už to jsou historické, sociologické, politologické, psychologické a bůhví jaké další studie a práce na straně jedné a celá ruská literatura Puškinem počínaje až třeba Solženicynem konče, co z toho je tak objevné a hlavně všeobecně akceptovatelné? Vždyť sám Tolstoj a jeho "filosofie" vedly nepřímo k zvěrstvům dvacátého století v Rusku a jeho bohužel i dost širokém okolí. Falešný humanismus a lidovost (ono povrchní splýváním s prostým lidem) není nic jiného, než ono užitečné idiotství, jak ho cynicky a přitom bohužel velice trefně popsal V. I. Lenin. Salónní levičáctví - mor dnešní doby má různé podoby a jednu z nich představuje i Tolstoj, v tomto případě v obskurní (i když dobře vytvořené postavě s jistými autobiografickými rysy) osobě Pierre Bezuchova. No kdo bude oslavovat toto dílo třeba jako protiválečné opus největší velikosti doporučím útlou knížku Stephena Crana Rudé znamení odvahy.....

1 16.04.2016

Když si vezmu, že tohle třísvazkové veledílo stvořil Jirásek někdy sto let po Scottově Ivanhoeovi, připadá mně to, jako kdyby dneska někdo natočil němý černobílý film. Námět zajímavý, dokonce i něco málo něco erotiky nám tam v osobě Márie proniklo, ale schopný spisovatel nenáročné, i když kvalitní historické literatury by tohle všechno musel dostat do jednoho svazku, aby to mělo trochu švih. Nemám rád V.M.Kratochvíla jako onoho komunistického "prznitele" husitské doby, ale ten třeba v památných bitvách našich dějin dokázal popsat bitvu u Lučence s takovým šmrncem a švihem, že strčí Mistra hravě do kapsy. Na druhou stranu, Jirásek svá obsahem poněkud chudá a slovy silně předimenzovaná díla psal v době, kdy ještě nebyla televize a pomalu ani rozhlas a tudíž asi lidé měli po večerech čas na nekonečné popisy a rozvláčná líčení. A to je Bratrstvo z těch knih, kterými jsme se prolouskal asi ještě nejakčnější....doufám, že dneska už děti ve školách nejsou nuceny se tímhle probírat.

Kniha, která vyšla na konci vlády "jedné" strany a zcela mi vyrazila dech. Zcela realistické ukázky toho, jak to bylo "doopravdy" v té Velké vlastenecké válce se mi do paměti vryly stejně nesmazatelně jako rozvleklé, tendenční a ideologizované megaknihy od rádoby velkých spisovatelů. A útlá knížka je všechny usvědčuje z lživosti, tendenčnosti a třeba i konformnosti. Zatímco Krugljanský most nás seznámí jak to bylo s partyzány a zejména s jejich oddaností socialismu a soudruhovi Stalinovi, tak Jeho prapor předvádí skutečný obraz Rudé armády za války. Nejhlouběji mně zaujala scéna, kdy k praporu přijdou nováčci a hlavní hrdina jim zavelí, aby vystoupili ti, co mluví rusky - ze sta jsou to (pokud si to dobře pamatuji) čtyři lidé, čtyři vojáci......stojí za přečtení, stojí za přemýšlení a je jenom škoda, že je to jediná kniha nesporně zajímavého a (nerad to používám, ale tady to tak je) statečného běloruského autora, kterou jsem sehnal v češtině. Jinak Vasyl Bykav (jak se správně jmenoval) svým osudem připomíná Ivana Solženicyna, jak účastí ve válce, pozdější kariérou, tak skutečným disentem v Lukašenkově "říši".

26.10.2016

Perfektní, čtivá a objektivní kniha, která je navíc sympatická i svojí délkou. Kdo se chce dostat do dané problematiky, je vstup prostřednictvím evangelického německého faráře tím nejlepším, co lze doporučit.

25.09.2016

Kniha skvělá, panu Kovaříkovi hluboká poklona. Jinak je až komické, co dalo práce a jak dlouho trvalo historikům, než na základě dobových dokumentů a dalších možností modernější doby odbourali a oprostili skutečnost od manipulací a úmyslných polopravd i zjevných lží. Všechny ty fámy, kterými zaplevelil historii sám její tvůrce, aby ze všeho vyšel jako génius (Napoleonovy paměti brát jako seriózní pravdivý podklad k výkladu historie může brát v úvahu jenom pronapoleonský fanatik typu Thierse nebo i Huga) byly vesele šířeny dál a dál a rozvíjeny až k neuvěřitelné košatosti. Básník moderního francouzského nacionalismu Hugo ve svých Bídnících přichází z hloupou představou, že drtivý Neyův jezdecký útok zastavila ne britská a spojenecká karé, ale jakýsi příkop, o kterém kyrysníci nic nevěděli a který jejich útok zastavil. Přitom tam nic takového nebylo a ani být nemohlo, přes tuhle část bojiště se převalila francouzská vojska, ale i britská kavalerie předtím několikrát. No a přitom je zajímavé, jak studium těch zdánlivě nezají mých a "neakčních" věcí může podat daleko plastičtější a pravdivější obraz a objevit a doložit fakta, která nějak s tím Napoleonovým podáním moc nesedí. I díky téhle knize jsem se musel smát, když jsem znovu shlédl film Waterloo a uvědomil jsem si, jak tuhý kořínek má falešný obraz Napoleonovy poslední bitvy v populární kultuře. A koho to zajímá z hlediska těch "v první linii", doporučuji skvělé memoáry velitele britské jízdní baterie (tehdy) kapitána C. Mercera...

16.04.2016

"Jsme objekty všeobecné nesouvztažnosti, zlomky velké stavby a bude potřeba více času, více odstupu a více mlčení, abychom ji pochopili v celku." Asi není náhoda, že slova z této knihy použil jako závěrečné motto nejlepší francouzský stíhač druhé světové války Pierre Klostermann ve svém Velkém cirkusu. Exupery nebyl pozér, jak je mu v souvislosti s jeho válečným angažmá vyčítáno (létal, ale nechtěl zabíjet, proto létal s pozorovacím letounem a domohl se angažmá s věkem "vysoko" nad limit), ale aby se "zúčastnil" a aby "pochopil". Mám Válečného pilota spojeného právě s Velkým cirkusem a myslím, že pochopili oba. Bohužel patří k tomu zlomku lidí, kterým se to podařilo, každý svým a odlišným způsobem a pro oba naopak platí onen závěr Velkého cirkusu. Exupery nepotřeboval mnoho slov a tlusté svazky, ani komplikovanou stavbu textu s množstvím úvah, aby vyjádřil základní myšlenky. Paradoxně asi můj nejoblíbenější francouzský spisovatel a tahle kniha je ukázkou, že to rozhodně není jenom autor Malého prince. A není jediná.

08.12.2015