Izák Gellner komentáře u knih

Albert Camus je výborný myslitel, schopný pronikavých úvah (pro mě zejména "Člověk revoltující"), a přesto svou prózu nezatěžuje rozvláčným teoretizováním a subtilními, jakoby do sebe uzavřenými úvahami. Jiní ano, a ještě si v tom libují a za vrchol prózy považují úmorné filosofování. Camus ale prózu respektuje a svému čtenáři nevnucuje žádné ideje. Je věcný, v jistém ohledu až strohý (ne však absolutně - jak o tom svědčí vnímavost ke krásám nebe a obyčejným radostem dne), ale právě díky tomu nás jeho Mersault oslovuje tak, jak nás rozervaní a věčně zadumaní protagonisté jiných románů nikdy neosloví. Mersault ví, že by v mnoha situacích nejspíš měl něco říci, podat "hlubší" zdůvodnění", projevit účast; jenže by tím šel sám proti sobě. Ctí svou přirozenost, což otevřeně vyjádří při závěrečné rozpravě s kaplanem - ví, kým je, a nehodlá od toho upouštět. Nepotřebuje lhát, ale ani přibarvovat. K velkým vizím je lhostejný, ale dovede se upřímně těšit z mořské pěny a z Mariiných pestrých šatů. Nechci být jako Mersault, pláč je pro mě očistný a i daleká, možná dokonce zásvětní budoucnost vyzývavá. Ale zároveň si myslím, že trocha mersaultovské bezprostřednosti i sebeprezentační syrovosti by nám všem prospěla.

9 20.02.2021

Pro mě osobně největší dílo lidské obrazotvornosti. Mytické, v nejlepším smyslu archaické, ale naprosto ne strnulé a místy s až uchvacující lidskostí; dokonalým prolnutím je pak vyprávění o Berenovi a Lúthien, snad nejpodmanivější příběh, jaký jsem kdy četl.
V mém případě jde o první mezi srdcovými záležitostmi. I tak si ale troufnu říct, že jazyk je po "objektivní" stránce precizní, jednotlivé příběhy umně provázané. Silmarillion není bonus či předeslání k Pánu Prstenů či Hobitovi, ale hloubka, z které teprve vyvěrají.

9 28.05.2018

Text si vás okamžitě vezme, a aniž byste věděli jak, už se vžíváte do Alexovy bizarní perspektivy. V tom vidím veliký spisovatelský umění: bezdůvodný násilí je sice odporný a zdravej člověk by se s ním identifikovat neměl, ale Burgess vám ho předestře tak, že máte pocit, jako by Alex ani nic jinýho dělat nemohl - patří to k němu a vy mu to nechcete tak úplně vzít. Když přijde na řadu "léčba" a Alex je znovu na svobodě, přece jen tušíme, že to není v pořádku a že navzdory vší tý násilnický ošklivosti byl Alex sám sebou předtím, ne teď. Takže i v tom jeho supernásilí tu a tam zahlédnete odlesk revolty, i když hodně krajní a spíš bezděčný, protože tyhle týny to především neskutečně baví. Nevím jak ostatní čtenáři, ale já si neustále kladl otázku, kam jsou schopni zajít a co je jejich nejzazší cíl; vraždy se objeví, ale spíš nechtěně. A místama to dokonce vypadá, jako by Alexovi - samozřejmě kromě zábavy - šlo o udělení i jakýsi lekce, což zvráceně krásně vyjadřuje věta:
"Ten spisovatelskej hjumaník se svojí vajfkou jako by tam ani nebyli, jenom se otrhaní váleli v krvi a úpěli. Byli ale naživu."

Jaspersův Úvod do filosofie není úvodem do dějin filosofie, a přesto skvěle uvádí do základních filosofických myšlenek. Namísto charakteristiky historických epoch anebo tvůrců myšlení (jak filosofii uvádějí různé dějepisně filosofické příručky) Jaspers předvádí dvanáct motivů, které jsou dle autorova myšlení pro filosofii zásadní. Kniha představuje setkání s filosofií existence v pojetí Karla Jasperse, a to ve zkrácené zhuštěné podobě, která nám umožňuje poznat jeho hlavní myšlenky. Mezi nimi je to právě pojem objímajícího či vztah lidské svobody k přesahujícímu elementu, tj. transcendenci, nebo dále myšlenka mezních situací, které člověku dávají nahlédnout bolesti či selhání jeho života, aby posléze díky této sebereflexi uchopil sebe sama (tj. autenticky, což je další existencialistický pojem) nebo se sobě naopak odcizil.
Nemá však jít pouze o Jaspersovy koncepty. To, o čem autor v několika kapitolách přednáší, ve skutečnosti naznačuje ony elementární filosofické otázky, jež se (historicky vzato) vynořují od samého zrodu filosofie, ale jež mají také vždy znovu původ v jednotlivcích, uvažujících nějak o světě. Tyto otázky oproti vědeckým hypotézám neznají pokrok, ale jsou něčím, na co jednotlivci v různých epochách odpovídají, něčím, co myšlenkově nelze vyčerpat. Ať už jde o ideu Boha, člověka jako existence nebo svobody.
-
Čtivě napsané, podle mě i srozumitelněji nežli jiné autorovy knihy. Zůstává, že Jaspers není jednoduchý a je třeba opravdu pozorné četby, třebaže titul má zhruba jen sto stran. Ale jakožto úvod do filosofického myšlení je to úžasný počin.

6 25.09.2014

Drama, jež je silným uměleckým zážitkem, ale ještě více reflexí velkého životního znejistění. Přepjatost či určitá neuvěřitelnost v jednání postav je dramatu jistě vlastní, avšak vyhrocenost O´Neillových protagonistů snad přesahuje běžný formální rámec (lze-li to tak říci), a to natolik, že čtenář může být značně znepokojen. Čím? Fascinující proměnou nálad, tak nečekanou a agresivní, že se náhle nic nezdá být jisté. Rozhodně ne v chování čtyř členů rodiny, jimž je příběh věnován a kteří se vymykají každému pevnému uchopení. V jednom okamžiku z jejich úst srší důkazy rodinné lásky, v další chvíli lásku nahrazuje nesmiřitelná zloba, závist. Nabízí se však otázka (a ona se konečně musí nabídnout), zdali je taková krátká dramatická ukázka určitého lidského jednání opravdu jen přepjatá - anebo snad poukazuje na hlubší citové polohy, které ve skutečnosti převládají v každém z nás? V běžném životě sice nevystupujeme tak radikálně proměnlivě jako O´Neillovy postavy, alespoň navenek, ale tato vášnivá proměnlivost nás může děsit třeba proto, že je na ní cosi velmi přirozeného.

O příběhu se toho dá jistě mnoho dalšího říci, mnoho analyzovat. Tento zvláštní motiv jakési cizosti a drsné nejistoty na mě však tak zapůsobil, že v tuto chvíli po přečtení dílka ve mně doznívá jako nejsilnější dojem.

5 25.09.2014

O Lévinasovi nelze přemítat polovičatě. Anebo to lze, jako o čemkoli, ale výsledkem je schéma, které se může podstatě věci snadno zpronevěřit. Jak to o jeho díle řekl Jacques Derrida: živý a bytostně metaforický projev Lévinasových textů nepřipouští "prozaické odtělesnění v pojmové schéma". To neznamená, že o jeho myšlenkách nemůžeme mluvit. Musíme ovšem nanejvýš respektovat způsob, jímž jsou vyjádřeny: je třeba k nim přistoupit jako k myšlenkám, jež mají velice blízko k uměleckým myšlenkám, a přesto po nás chtějí, abychom je rozumově (filosoficky) zvažovali a snad o nich také diskutovali. Máme-li však o nich diskutovat, platí zde více než kde jinde ve filosofii, že se po nás požaduje, abychom se věrně drželi textu - konkrétních slov, která Lévinas váže dohromady ve velice nevšedních, zneklidňujících a téměř magických konfiguracích. Musíme se zde skutečně ponořit do textu, nechat se jím vést, číst pomalu, velice pomalu, a uvědomit si, že tento myslitel rozvíjí své myšlení v osobité provázanosti židovské duchovnosti a filosofického logu, která znemožňuje, abychom mu rozuměli pouze v jednom směru či perspektivě. Oba elementy - a nadto každý pojatý velice svérázně, nedogmaticky, přesto v dialogu s tradicí - se v jeho díle setkávají, ale vytváří i jisté a neskrývané napětí. Poslušnost Písmu, zákonu, tradici - a na druhé straně programová otevřenost a intelektuální svoboda filosofie; síla společenství a význam pokory - síla jednotlivce, který vychází vstříc světu z nitra kritického zvažování. Kde je poslední slovo, nebo kde je alespoň více pravdy? Lévinasovy texty nabízejí hlubokou perspektivu, jak tuto (a samozřejmě mnohé další) otázku promýšlet, aniž by šlo o ráznou a zkreslující odpověď. Ukazuje se, že v ideji Druhého, jenž ke mně přichází "jako sirotek, vdova a Cizinec" a jenž problematizuje, ale též přetváří mou svobodu, je možné uskutečnit zajímavý a inspirativní dialog mezi židovským (náboženským) étosem a kritickým "sekulárním" myšlením. Lévinasovo svébytné a zcela originální pojetí etiky, jak je představuje a v různých úhlech nastiňuje především "Totalita a nekonečno", je pokusem o sblížení těchto velice odlišných pohledů na člověka, na svět a na transcendenci.

4 01.12.2020

Mám k této knížce zvláštní silnou vazbu. Když jsem se k ní před pár měsíci po letech vrátil, očekával jsem, že mě Kerouacův styl nyní již odradí určitou přepjatostí výrazu (předtím bych řekl patosem). Na místo toho jsem hltal každou stránku víc než kdy předtím - a došlo mi, že nejlepší je Dharmové tuláky číst v lese pod stromem.

Dharmovým tulákům jsou vlastní především dva motivy: přátelství a duchovní cesta osamělého člověka. Střídají se zde pasáže věnující se oslavě bujarého, společenského života mezi beatníky, mladými umělci a západními buddhisty a pak ty, které se zaměřují na osamocené hledání vlastní spirituality, vlastního prožívaní skutečnosti. Příběh je prodchnut úžasnou dvojznačností, která ale nepůsobí tak nesourodě, jak by se zdálo - od samoty ke společenství a od společenství znovu do ozdravné (ale často i náročné) samoty. Duchovní, mystizující prvek, který například v Kerouacově On the Road není dostatečně patrný (a spíše je přebit alkoholismem a erotickým vytržením), je v Dharmových tulácích všudypřítomný.

Hodnotím jednoznačně maximem už pro osobitost a vytříbenost Kerouacova stylu. Hlavně ale proto, že kdykoli si vzpomenu na toto dílo, na hledání, strádání a radosti mladého Kerouaca vtěleného do literárního hrdiny, cítím potřebu všeho nechat a naslouchaje potřebám své duše putovat po křivolakých stezkách světa.

4 23.06.2017

Učení o posvátnosti činu. Bhagavadgíta uvedla do duchovního světa velikou tradici, v níž nejde ani tak o meditaci izolovanou od světového dění, ale o hledání a nalézání spirituálního prožitku v každodenním jednání. Zároveň se zde projevuje myšlenka propojující indickou filosofii, a to potřeba překonání egoismu (jáství) ve prospěch návratu k hlubšímu Já, které nic nevlastní, nic nechce a nepodléhá neustálým proměnám mysli. Nelpět na plodech svých činů, to nakonec znamená, umět docenit čin samotný, oddat se té cestě, která mi náleží, bez ohledu na neustálá vnější očekávání a reakce. Kdokoli se zajímá o různost duchovních cest a nechce se omezovat prostorem západní filosofie, měl by se rozhodně seznámit i s Gítou.

Z hlediska toho, jak se učím pozorovat život jako neustálou duchovní cestu, pro mě klíčové dílo. Buber nás učí naslouchání šepotu Božímu ve světě, potenciálně v každé životní situaci, aniž by bylo striktně rozlišeno - zde je člověk a pozemský svět, tam ve výšinách nedosažný Bůh. Ne, v každém hlubokém setkání s druhým člověkem či jakoukoli bytostí, dokonce s uměleckým dílem, se vždy poodhaluje i Bůh a život prostupuje smysl. Smysl života nevyspekulujeme - nepřijdeme na něj v nějakém chytrém argumentu; nevycucáme ho z toho, jak ovládáme věci, přírodu a druhé lidi. Taková zkušenost - zkušenost zakoušení a uchopování - je pro člověka důležitá a nezbytná, ale setkání s druhým je víc. Jen tehdy lze prožít naplněnou přítomnost.

4 10.06.2016

Úžasná kniha od člověka, který filosoficky nejen myslel, ale také žil. Erazima Koháka považuji za nesmírně poctivého myslitele, který - třebaže se nebojí přiznat barvu svých pocitů a nestydí se za svou bezprostřední úctu k posvátnosti přírody - v žádném okamžiku nepohrdá rozumem a naopak se snaží využít rozumových náhledů k zacelení trhlin mezi člověkem a jeho přírodním životním prostředím. Viz "Zelená svatozář", s. 120: "Není to teprve rozum ve službách panovačnosti, který odcizuje, technický rozum, pro který vědění je moc? A není to právě rozum ve službách lásky, který je schopen překonat odcizení? Nenechává "hlubinné" odmítnutí rozumu člověka na pospas vášním, ke kterým patří i nenávist a závist, hněv a zloba?"
Kohák nikdy nezůstane o řečnických otázek a figur a vždy se pokouší o filosoficky relevantní, ale také srozumitelné odpovědi. Ve srozumitelnosti dosahuje pravého mistrovství. Rozhodně ne v tom smyslu, že by problémy odbýval či bagatelizoval (jeho přístup se naopak vyznačuje pozoruhodnou mnohostí perspektiv), nýbrž v tom smyslu, že dovede prezentovat nejdůležitější momenty spletitých a odborných diskusí jasným jazykem. Jeho výklad ale není strohý po vzoru některých analyticky orientovaných filosofů, kteří vrší argument za argumentem a ideál "srozumitelnosti" vidí v propozicích formální logiky. Kohák pracuje s řečí velice tvořivě a neštítí se přiléhavých obrazů ani osobních vzpomínek, pokud tím pojednávané téma ozřejmí i v jiném aspektu. Po přečtení celé knihy je nad slunce jasné, že ekologická filosofie a etika nejsou jen jednou z mnoha jiných filosofií či etik, ale představují podstatnou a dnes již naprostou nezbytnou součást filosofie a etiky jako takové. Jestliže na ně dnešní filosof pohlíží s klasickou přezíravostí, upínaje svou pozornost k "hlubším" problémům (ať už metafyziky, teorie poznání, či výhradně lidské společnosti/politiky), riskuje, že naší situaci ve světě nakonec vůbec neporozumí.

3 25.01.2021

Skvěle napsaná a nesmírně podnětná kniha plná sugestivních vyjádření. Pierre Hadot prokazuje hlubokou erudici ohledně dějin západního myšlení a evropských kulturních tradic, ale výklad není roztříštěný a nezaplétá se do složitých spletitostí. Pomáhá tomu umné zapojení metafor, které mnohost možných i historických přístupů k přírodě převádějí na dva základní typy - prométheovský a orfický (podle titána/civilizačního hrdiny Prométhea a básníka Orfea, jehož hlas měl čarovnou moc). Zatímco prométheovský přístup k přírodě usiluje o odhalení jejích tajemství prostřednictvím mechaniky, magických praktik a od novověku zejména experimentální vědy, orfický postoj je založen na primátu "pouhého" pozorování, kontemplace a estetického cítění. První odráží lidskou touhu po kontrole nad světem, po tom, aby byla příroda učiněna panstvím rozumových a vytvářejících bytostí; druhému je vlastní velice odlišná touha, totiž touha uchovat tajemství přírody (fysis) - a to v zájmu jejím i v zájmu člověka, který je vyživován přírodními kořeny a nalézá v přírodě také mocnou inspiraci. Ačkoli jsou prezentovány jako protikladné postoje, neznamená to, že se nemohou proplétat v jediném duchovním směru, či dokonce v jediném mysliteli (za jeden z klasických příkladů autor uvádí Platóna, u něhož nacházíme mechanistické výklady přírodního světa i hluboce kontemplativní přístup). Přesto lze říci, že existují myslitelé a umělci, kteří výrazně projevují jednu z těchto základních tendencí lidského myšlení: takto lze chápat např. Bacona, Newtona či Descarta jako významné proponenty prométheovského postoje, zatímco pozdní Schelling či Goethe - byť každý odlišně, na poli reflexivní filosofie i poetizující vědy - představují hluboce orfické založení poznání.

Pierre Hadot nesklouzává k povrchnímu moralismu, vědom si jisté pravdivosti obou základních postojů. Chceme-li prométheovský postoj ihned odsoudit jako neuctivý a vpravdě titánský (a nezapomínejme, že Prométheus se v jistém ohledu provinil vůči bohům), měli bychom si uvědomit, že jeho původním morálním impulsem je - slovy Hadotovými - "touha spasit lidstvo". Zároveň nelze zastřít, že příroda někdy nastavuje člověku nepřívětivou až nesmířlivou tvář, před níž se musí mít na pozoru, nechce-li zahynout. Prostředky k sebezáchově a kvalitnímu životu mu pak často jsou různé technické výdobytky i poznatky experimentálních věd. Pokud nechceme být pokrytečtí, neměli bychom si tento fakt zastírat. Což ale nijak nesvědčí v prospěch vyloženě neuctivých a vykořisťovatelských praktik, k nimž některé prométheovské ideje směřují a které západnímu modernímu světu bohužel dominují. Proto je zapotřebí rehabilitovat mnohé z orfické duchovnosti, která vyvěrá z intuice tajemství, jímž se příroda cudně zakrývá.

2 01.02.2021

Velice důležitá kniha, jejíž překlad do češtiny zdejší filosofická obec (a to nejen ta akademická, samozřejmě) potřebovala jako sůl. V sekundárních textech se běžně hovoří o epistemologickém nebo jazykově-analytickém obratu v dějinách filosofie; nedávno však někteří začali mluvit také o "animal turn" v rámci filosofie i sociálních věd - a je dobře, že se dostáváme k překladům knih, jež tento "obrat" ilustrují, rozvádějí a obhajují. Kniha Florence Burgat je v tomto kontextu skvělým úvodem do celé filosofické problematiky "animal studies" či "animal question", neboť nás průzračným a čtivým jazykem provází různými cestami tohoto nového způsobu tázání - od problému bolesti a morálního statutu ke zkoumání speficfických forem chování. Opírá se přitom nejen o "ryze" filosofické myslitele, jako jsou Hegel či Derrida, ale též o autory na pomezí filosofie a věd o živém, jako je Buytendijk, Uexkull, Canguilhem a Merleau-Ponty.

2 28.11.2020

Jeden z nejvýznamnějších filosofických textů první poloviny 20. století. Podrobně seznamuje s Merleau-Pontyho koncepcí "vtěleného subjektu", která představuje vlastní tělo jako způsob bytí ke světu, jako původní a nezrušitelnou vztaženost k okolnímu světu. Čtenář v něm samozřejmě najde řadu složitějších analýz (zajímavých i pro zájemce z řad psychologů či biologů - Merleau-Ponty zde navazuje na řadu výzkumů, které prováděli zejména psychologové z tvarové neboli Gestalt školy, a tvořivě je filosoficky interpretuje), ale také množství nápaditých myšlenek a inspirativních, bezmála poetických vyjádření, jež prokazují autorův cit pro moderní literaturu či výtvarné umění (neobyčejně plodná byla zejména jeho obeznámenost s Proustovým a Cézannovým dílem). Každému, kdo se s Merleau-Pontyho texty ještě nesetkal (případně ani s texty filosofů, jako jsou Husserl či Sartre), doporučuji před tímto velkým dílem mnohem kratší a přístupnější text - "Svět vnímání". Díky němu čtenář získá cennou perspektivu, jak jeho delší a obsáhlejší knihy číst, a lépe porozumí zásadnímu přínosu "Fenomenologie vnímání", v níž dochází k důležitému přehodnocení mnoha klasických filosofických myšlenek a teorií.
Velice přínosné čtení též pro všechny zájemce o estetiku a teorii umění, neboť zde Merleau-Ponty krásně a originálně popisuje zakotvenost vší umělecké zkušenosti v tělesném prožívání (a nikoli pouze či primárně v intelektuální rexlexi), v mnohovrstevném pociťujícím před-vědění.

2 28.11.2020

V knize je zřejmě příhodné nalézat symbolický odpor k Třetí říši - a nejspíš tam vzhledem k době je. Přesto na mě osobně text dýchl jinou, mnohem poetičtější atmosférou, kterou jsem přijímal samu o sobě a nespojoval ji s politickými událostmi. Literární jazyk Mramorových útesů je jedním z těch nejkrásnějších, s nimiž jsem se setkal, a citlivý lyrizující vztah k rostlinnému (přírodnímu) světu svědčí o duchovní hloubce autora. Příběh prostupují myticky působící obrazy, které jej téměř znemožňují časově a místně zasadit, přesněji řečeno: odehrává se v jakémsi typicky mytickém bezčasí, v symbolickém prostoru, v němž dochází ke střetávání ctnosti a neřesti, růstu a úpadku, vznešenosti a nízkosti. Krátké, ale monumentální dílo.

2 11.02.2018

Příběh o Siddhárthovi překrásně vyjadřuje, že nikdy nejsme natolik završení, abychom mohli sdělit druhým nějakou jedinou pravdu, jedinou moudrost. Sami jsme na klikatící se cestě a život nás naplňuje prožitky, jež druhým nemůžeme autenticky vlít do srdcí. Jejich cesta je jejich cesta, ale při našem nejplnějším vědomí je nám všem darován obraz ryzí, harmonické skutečnosti. Každému ale náleží vlastní vnitřní zrak.

2 21.05.2015

Třebaže se člověk o této knize může dozvědět, že představuje v kontextu autorovy tvorby netypický žánr, pro mě je to spíše úvod do Singerova díla. Děj je poutavý a jazyk podmanivý, Láska a vyhnanství však zaujme zejména hlubokými reflexemi. Dovídáme se zde o autorově osobním konceptu "náboženství protestu", který přiléhavě odpovídá naladění celičkého příběhu. Myšlenka je to vlastně neobyčejně silná, připustíme-li, že před ní neobstojí žádná věda nebo filosofie, ba dokonce žádná věrouka.

Láska a vyhnanství nemapuje autorův život, ale zaměřuje se na jeho problematickou část, kdy mladý židovský spisovatel nejniterněji prociťuje bolest lidstva a všech živých tvorů. Opouští varšavský židovský svět, brzy nato zachvácený hrůzami nacismu, ale přestože by se v Americe měl cítit lépe, doléhají na něj nová netušená utrpení. Takové jsou polohy Singerova titulu; ústředním motivem není umělecká sebereflexe, jako spíš bolest světa, jak ji reflektoval dospívající Singer. Dokonale se zde odráží problém svobody v celém svém ohromném významu. Tam, kde je člověk společensky svobodný a uniká diktátorským režimům, je přesto lapen v osidlech apatie a nemohoucnosti.

Láska a vyhnanství není zdánlivě příliš povzbudivým dílem, ale právě ve své výborné reflexi mnohoznačného utrpení může člověku jemně naznačit cestu a snad ho i eticky motivovat. Co je však podle mě na celé knize naprosto zásadní: donutí čtenáře k nemilosrdnému pozastavení se nad sebou samým, a to nekompromisně. Vůbec nemluvím pouze o mravním sebezpytování, ale o celkových polohách vlastního života. Vůbec z celého příběhu čiší velká pravda, že musíme okusit prach i nejednu bolest, abychom mohli mluvit o něčem takovém, jako je štěstí, radost či úspěch.
-
Autor nenapsal filosofickou knihu, a přesto se ukazuje, že některé filosofické požadavky dokáže snad ještě lépe ilustrovat lidský příběh s celou svou jedinečnou zkušeností.

2 24.09.2014

Výborná kniha, která je dostatečně složitá na to, aby se vyvarovala zjednodušujících klišé, ale přitom průzračně pronikavá. Jolana Poláková uvádí velice dobré důvody, proč bychom se neměli jako duchovně hledající lidé spokojit s myšlenkami a zkušenostními strukturami, které nalézají transcendenci - čili přesahující skutečnost - uvnitř tohoto konečného světa (či kosmu, chceme-li), a sugestivně přibližuje význam vztahu k absolutní transcendenci. Neboť jedině tam, kde dochází k přesahování všeho konečného a světského, a kde již tudíž nelze předvídat, kalkulovat ani poznáním uchopovat, je možná opravdová naděje. Idea absolutní transcendence, tj. přesahující skutečnosti vymykající se všem našim krátkozrakým horizontům i limitům všeho pozemského bytí, vede duchovně hledajícího člověka k celistvé obrodě jeho svobody - obrodě, která pramení z nového, kvalitativně proměněného prožitkového porozumění smyslu vlastního života i smrtelnosti. Vztah k Bohu - ať již primárně skrze druhého člověka v lévinasovsky etickém setkání, nebo v osamělosti modlitby a pouti, či v upřímně náboženské pospolitosti - není pouze dalším ubezpečením či uklidněním člověka uvnitř světa, není dalším rozšířením vědění či prohloubením určité mohoucnosti, a dokonce netkví primárně ani ve vědomí jakési mystické symbiózy věcí a bytostí. To vše lze ve větší či menší míře vysledovat právě tam, kde dochází k relativní transcendenci, tedy k "přesahu" světa uvnitř tohoto světa - ať už je dějištěm pouze sama lidská duše či mysl, nebo tajemná příroda kolem nás, vposled celý vesmír. Vztah k absolutní transcendenci znamená prožití Boží svobody, onoho biblického "Jsem, který jsem", vždy již překračujícího všechny dílčí, předjímající a zoufale konečné perspektivy. A tzv. postmoderní situace ve svých duchovně-kulturních aspektech, zahrnujících častou nedůvěru k tradičnímu institucionalizovanému náboženství a mechanickému fundamentalismu, může být paradoxně velkou příležitostí, neboť vyzývá duchovně hledajícího k tomu, aby za sebou nechal idoly i strnulé ideje a vydal se ve stopách Neviditelného.

09.08.2021