Ivule9 komentáře u knih

Sága o rodině spjaté s letokruhy v kmeni posledního umírajícího stromu. Příběh se odehrává v Kanadě a USA.
Jedná se o naprosto famózní knihu. Příběh je mistrně vystavěný, aby se strukturou podobal letokruhům a po počátečním rozjezdu je napínavý až do poslední stránky. Tuhle knihu si budu ještě dlouho pamatovat. Je výjimečná. Dokonce se mi stalo, že jsem se jednou vzbudila hodně brzo ráno, ještě před budíkem a hned jsem šla číst :-)

6 23.06.2022

Čteno v rámci výzvy na @databazeknih a okruhu: Kniha autora, který zemřel v roce 2022.

Nicholase Evanse jsem neznala, film neviděla, takže jsem moc nevěděla, do čeho jdu. Jedná se o naprosto poctivě, do detailu odvyprávěný, vícevrstevnatý příběh o třináctileté Grace, která si jednoho zimního rána vyjela s kamarádkou a svým koněm Tulákem a skončilo to tragicky. Sledujeme léčení Grace a zároveň nahlížíme do vztahu jejích rodičů. Tulák má za sebou ale tak obrovské trauma, není ničeho schopen, všeho se bojí a všichni se bojí jeho. Jediný, kdo by mu mohl pomoci, je "zaříkávač koní" Tom Booker, na jehož ranč se Grace i s matkou vydává i přes Tomovo prvotní odmítnutí...

Je to teda pořádná emocionální ždímačka (možná až moc) a asi ve třetí čtvrtině knihy jsem měla pocit, že to trochu sklouzává do červené knihovny. Je to přesně ta kniha, která přímo vybízí k filmovému zpracování. Já v ní vidím jako nejdůležitější sdělení, že ukazuje cestu léčení traumatu, nejen toho zvířecího, a autor navíc hezky rozpracovává vztahy všech postav a nitro Graciiny matky Annie.

Pokud Vám chybí tento okruh do výzvy, knížku můžu doporučit.

"Teď už věděl, že má v životě určitou vnitřní rovnováhu, o jakou ostatní většinu života marně usilují. Nikdy ho nenapadlo, že je to něco zvláštního. Cítil se prostě součástí určité struktury, splýval s věcmi živými i neživými, s nimiž byl spojen duchem i krví."

5 29.10.2023

S tělama jsem to měla jako na horské dráze :-)

Dostaly mě už první tři strany, o sebeobětování a nekonečné lásce matek (proběhla i husí kůže). Obecně Těla otvírají více důležitých témat, která prostupují životem spousty žen. Řeší se úslužnost, zavděčení se ostatním, pocity viny za veškeré dění ("...jako by samotná její přítomnost auto zpomalovala.")

Potom jsem ale trošku bojovala s extrémním odporem Marie k jejímu tělu ("Marie cítí pot, který jí stéká po břiše, ale nechce se té sulcovité hmoty dotýkat holýma rukama.") Protože text je i obecně vztažen na těla žen v Mariině věku, ale nemyslím si, že by to takto plošně měly všechny a připadaly si "neviditelné" - tady souhlasím s částí recenze od @dubenska_ctenarka.

Jenomže potom nastal zlom a mě ten příběh neskutečně chytl, ať už vztah Marie a její dcery Rózy, cestu Rózy a umělého oplodnění a hlavně autorka velmi vyzrále a trefně popisovala myšlenky a situace starých lidí, už kvůli tomu bych doporučila knihu přečíst.

Celkově mi text připadal výborně napsaný, autorka použila spoustu skvělých přirovnání, krásné věty a posvítila i na nelehké stránky mateřství.

Co se týče konce, ten jde pochopit více způsoby, já si pro sebe doufám, že to mohlo dopadnout i dobře. Ale nevím, jak to myslela autorka a docela by mě to i zajímalo :-)

"Elsa a Samuel jedí tiše a rychle, připomínají dvě larvy, co se musejí rychle vykrmit, aby mohly postoupit do dalšího vývojového stadia."

"Být matkou je snadné, tak nesnesitelně snadné, že v tom všechny selhávají."

"Marie si totiž uvědomuje, že to jsou právě všechny ty krámy, které fungují jako úchyty, na než můžeme svoje city navěsit a pozorovat, jak přesvědčivě a půvabně najednou vypadají - a aspoň na chvilku o nich člověk nemusí pochybovat."

5 29.10.2023

Pozoruhodná povídková (posmrtně vydaná) kniha od Lucii Berlin "nejlepší americké spisovatelky, o které jste nikdy neslyšeli."

V povídkách se promítají témata existenciální, alkoholismus, závislosti, špatné rodinné vztahy, různá špatně placená zaměstnání. Autorka je ale podává takovým způsobem, že ač některé jsou tísnivé a drsné, jiné jsou naopak až uklidňující (zejména úplný závěr), místy i protkané humorem.

Autorka do povídek promítá i svůj život, ať už zážitky z dětství, mateřství (měla čtyři syny) a vlastní zkušenosti s alkoholem.

Příběhy se odehrávají zejména v Americe a Mexiku a každá jednotlivá povídka má co říct. Zaujala mě jich spousta, jmenovitě třeba Dr. H.A. Moynihan, Avantýra nebo Mlčení.

Ve skvělém překladu Martiny Knápkové. Vyšlo v @argo.cz

"Požáry hasil kávou a na podlaze zasněžené sádrou přibývaly fleky hnědé jako nitro jeskyně."

"Nadbytek člověka nakonec vždycky zválcuje."

"To že jsem vydržela tak dlouho naživu, má jediný důvod - hážu minulost za hlavu."

5 02.08.2023

Knížku Řecké štěstí bych doporučila nejen milovníkům Řecka, ale všem, kteří rádi čtou o nejrůznějších kulturách.

Oceněný blog Češky Kateřiny Panou, která už spoustu let žije v kraji Epirus. Autorka popisuje své "uhnizďování se" v Řecku po boku manžela Kosty, jeho rodiny a nejrůznějších sousedů.

Důraz je kladen na popis tradic, historických momentů i každodenních příběhů a výzev.

Mě osobně nejvíce bavily historky ze života :-)

Některé příběhy jsou dojemné, některé smutné, některé vtipné. U historky s naháněním osla Marca se sousedem Ioannisem jsem se smála nahlas :-)

Z textu je cítit velká láska autorky k Řecku i Řekům, i když ne vždy to měla jednoduché.

"Stádo vysoko v horách nechal na starost velkým psům a na kameni pod žhnoucím sluncem hltal stránky slabikáře. Pár měsíců starému člověku trvalo, než pochopil a naučil se číst...Za tři roky mu bude devadesát. Hrdý, vysoký horal s láskou ke knihám každý den vyhání stádo do hor. Každý den pod modrou oblohou uniká do světa příběhů s ovčáckým psem u nohou."

5 27.07.2023

Sběratel sněhu mě teda dostal! Zajímavý námět a skvělé zpracování.

Obdivuju autora, že takhle dokázal skákat v čase a přitom udržel příběh napínavý od začátku do konce a do toho zasadil spoustu postav, z nichž ale každá měla své místo. I když ty dvě linky z minulosti mi přišly napsané lépe než ta ze současnosti. Ale potom, jak se všechno propojilo, tak to bylo wow.

V knize jsou tři linky: ze 30. let, z 50. let a z roku 2017. Příběh je zasazen do Českých Budějovic a okolí, řeší se česko-německá otázka a zároveň postavy prožívají vztahové/rodinné trable. V příběhu se objevují i duchové a právě ti jsou stěžejním bodem vyprávění a něčím, co dělá knihu svým způsobem výjimečnou.

5 30.12.2022

Země nomádů. Tato kniha byla i předlohou pro stejnojmenný oscarový film.

Vypráví o lidech většinou seniorního věku, kteří doplatili na hospodářskou krizi v Americe, nebyli už schopní splácet hypotéky, ve svém věku už nenašli práci či měli zdravotní problémy a těsně před důchodem už nedokázali žít v systému. Život v systému a dle společenských norem je totiž poměrně nákladný. Tito lidé tedy prodali téměř vše, co měli a pořídili si domov na kolech. Reportérka Jessica Bruder nějaký čas žila po boku těchto nomádů jejich způsob života, aby o něm napsala reportáž - výsledek je pozoruhodný a určitě doporučuji přečíst.

Hodně se řeší téma svobody - což je moje oblíbené téma, zejména poslední dobou. Lidé, které autorka popisuje jsou v mnoha ohledech inspirativní.

Nomádi mají i svou komunitu, jezdívají na společné sezónní brigády a na srazy. Velká část je věnovaná i předvánočním brigádám v obřích skladech Amazonu, které jsou popsány dost děsivě a brigádníci si odtud odnášejí šrámy nejen na těle, ale i na duši. Autorka nás zavádí i na sběr cukrové řepy nebo do různých kempů, kde novodobí nomádi často dělají správce.

Autorka popisuje jak těžkosti takového života, tak jeho kouzlo a určitou svobodu. Tito nomádi se nepovažují za bezdomovce, protože jejich dodávka je pro ně domovem, ale většinová společnost je právě jako bezdomovce může vnímat. Z jejich příběhů každopádně čiší velká vnitřní síla.

"Ani jeden si nedokázal představit, že stráví zbytek života splácením půjčky, která výrazně převyšovala hodnotu jejich domu. A tak si pořídili karavan značky Cardinal z roku 2003 a vydali se na cestu. Prostě jsme to zabalili, řekli jsme si: Tak s touhle hrou už končíme."

5 04.12.2022

Kniha Pouta je temná a asi nikoho nenechá chladným. Autorka otevírá hned několik témat - střídavá péče, trauma, dětský alkoholismus, dvě tváře osobnosti. Vše propojené neviditelnými pouty, kterými jsme všichni svázaní. Pouty k lidem, ke kterým jsme loajální a které chceme chránit, nebo se stydíme. Tak, jako dvanáctiletý Théo, kterému rodiče naložili na záda obrovské břímě. Dalšími postavami jsou jeho spolužák Mathis, jejich třídní učitelka Héléne a Mathisova máma Cécile. Příběhy všech jsou propojené, náročné a spojené s traumatem.

Překvapil mě jen závěr, zrovna probíhala docela dramatická situace, otočila jsem stránku a tam byla poslední věta a konec. Ale s odstupem tam ten useknutý konec vlastně docela sedl.

Při čtení jsem si vzpomněla na Vrány od Petry Dvořákové. I když se ty příběhy v lecčem liší, vidím tam určité
spojitosti.

5 24.11.2022

Tak přece jen mi to nedalo a přečetla jsem si volné pokračování Malinky - Běsu. Sledujeme tady prapůvod toho, proč Malinka skončila v kojeneckém ústavu.
Hlavními postavami jsou dvojčata Běla a Sabina. Ty vyrůstají s mámou samoživitelkou, jejich převážně nepřítomný otec se tam jen mihne - za to podstatně. Postavy jsou opravdu skvěle a věrohodně vykreslené.

Druhá linka nás zavádí do české vesnice na Ukrajině a potom sleduje ukrajinské Čechy až do Prahy, kde pracují a jsou vykořisťováni svým ilegálním zaměstnavatelem.

Na konci knížky je uveden i deník, který si psala biologická matka Malinky v léčebně a právě ten dodává celému příběhu na autenticitě.

Jak Malinku, tak Běsu stojí za to přečíst. Je to smutný příběh, ale často pravdivý a cenné je, že se šlo až na dřeň problému - do dětství Malčiné matky. Takto umně zpracovaná sociální témata jsou určitě potřeba a člověk si z toho ledacos vezme. Přiznám se, že ač byl příběh dobře vymyšlený a velice čtivý, chvílemi mi přišel maličko překombinovaný. Z tohoto důvodu hodnotím o trochu výše Malinku. Na druhou stranu autorka zvládla otevřít několik sociálních témat a popsat, kam až některé věci mohou vést. Cenná kniha.

5 29.10.2022

Nejnovější kniha Petry Soukupové. Sledujeme život jedné pražské rodiny, Richard, Alice a dvě děti. Autorka nám ukazuje, jak se pod tíhou běžných každodenních starostí začíná vytrácet láska a nastupuje nepochopení. I když ono tam bylo tak nějak od začátku, protože Richard a Alice byli každý trochu z jiného těsta, jen s dětmi a časem se začalo prohlubovat, až se dostalo do neudržitelného bodu. A nastoupila nevěra. Tohle může skončit dobře asi jen v říši pohádek, jak to končí v realitě a v mnoha rodinách jako přes kopírák, nám autorka předkládá bez růžových brýlí.

5 25.09.2022

Literární koncert! Rodinná sága s kapkou magického realismu a přesahem do několika zemí z pera dánské autorky. Tak barevný jazyk a tolik originálních přirovnání! Nestíhala jsem lepit papírky Postavy, které jsou skvěle vykreslené, mi přirostly k srdci. Celým příběhem se prolíná výtvarné umění, hudba a hledání lásky století. Boží obálka, která k příběhu parádně pasuje!

5 14.08.2022

Románový debut mladé nigerijské spisovatelky Ayobami Adebayo. Novomaželé Yejide a Akin nemohou mít dítě, což v tradičním africkém prostředí znamená v podstatě tragédii. Sledujeme vztah plný lásky a obrovské touhy mít dítě, ale zároveň lži a toho, že vše je vlastně jinak, než to na začátku vypadá. Strašně silný příběh, od kterého se nedá odtrhnout. Cesta, kam až se dá zajít, aby měl člověk vytouženého potomka. A do toho se vplétá i nigerijská politika. Moc mě baví číst romány z různých koutů světa a nahlížet do jiných tradic a mentalit. Pokračuju s africkými autory :-)

5 02.06.2022

Hrdý Budžes, známá a dle hodnocení oblíbená knížka, proslavená divadelním zpracováním v hlavní roli s Bárou Hrzánovou.

Celý příběh je vyprávěn dětskýma očima z pohledu osmileté Helenky (to se autorce povedlo skvěle).

Sledujeme její rodinný a školní život, Helenka má problémy s nadváhou, bojí se posměchu a nejradši chodí za rodičema do divadla. Úplně nerozumí, co dospěláci okolo ní řeší. Máma s nevlastním tátou jsou herci v místním divadle v Ničíně v době komunismu a perou se s režimem. Helenka tráví i hodně času s prarodiči a komentuje i mezigenerační střety. Jsou tam i náznaky příběhu ohledně jejího pravého otce Frensteina.

V příběhu jsou podle mě tak akorát vyvážené prvky komiky a tragiky. Líbila se mi slovní hříčka s Hrdým Budžesem. A taky věrohodné vyprávění společenské nálady v totalitním režimu z pohledu dítěte. Nalákalo mě to na přečtení dalšího dílu: Oněgin byl Rusák, kde je Helenka starší. Tak uvidíme.

"Včera jsem ve školním rozhlase slyšela krásnou básničku o jednom pánovi. Jmenoval se Hrdý Budžes, byl velice statečnej a vytrval, i když měl všelijaký potíže."

"Jóga to je totiž takový cvičení, při kterým se člověk skoro nehejbe, ale vezme třeba jednu svoji ruku a jednu nohu, zaváže je na uzel a musí to půl hodiny vydržet."

4 08.05.2024

Kniha Jmenuji se Červená si u mě vysloužila několik prvenství:
1. Letos mnou nejdéle čtená kniha (strávily jsme spolu více než měsíc)
2. Kniha, která mi dala nejvíc zabrat
3. Kniha s nejvyšším počtem vypravěčů (napočítala jsem 20, kromě lidí vypráví i červená barva, mince, ďábel...)
4. Kniha, do které jsem si dala nejvíce lepíků

Jedná se o vrcholné dílo nobelisty Orhana Pamuka, odehrává se v zasněženém Istanbulu v 16. století. Autor nám velice detailně předkládá střet mezi malířstvím Západu a iluminací Východu.

Ti nejlepší iluminátoři zhotovují speciální knihu pro sultána. Jeden z nich je zavražděn a následně je zabit i Strýc, který měl organizací celé knihy na starosti. Pátrá se po vrahovi a jako vodítka jsou předkládány různé příběhy iluminace a pojednání z Osmanské říše, Persie a dalších končin. Do toho sledujeme milostnou linku Kary a Seküre.

Kniha je opravdu neuvěřitelně propracovaná a vyvedená do posledního detailu. Některé části vyprávění se krásně dotkly mé duše (miluju, když se mi to v knížce stane ). I přes úctu k autorovi a tomuto obdivuhodnému dílu, bych přece jen maličko škrtala, je to opravdu hutná bichle.

Musím vyzdvihnout překlad od Petra Kučery, ten byl také právě za tuto knihu oceněn Magnesií literou.

Vloni jsem byla nadšená z Pamukovy knihy Cosi divného v mé hlavě a v autorově tvorbě budu ráda pokračovat, ráda bych si příští rok přečetla knihu Sníh.

"Plakal jsem nad mrtvými, nebo nad tím, že jakýmsi podivným řízením osudu stojím i po tolika letech stále na začátku svého života?"

"Obraz je příběh vykvetlý v barvách."

"Pravé nadání a zručnost se nepokřiví ani láskou ke zlatu."

4 25.12.2023

Díky aktuálnímu americkému kolu #klasikomilove se mi dostala do rukou fantastická kniha Volání divočiny a Povídky z Aljašky od Jacka Londona.

Bylo to syrové, drsné, dobrodružné, filosofické, zkrátka skvělé.

O tom, jak byl pes Buck ukraden a odvezen na Aljašku, aby tam pracoval v psím spřežení. O tom, jak krutě s ním bylo zacházeno a jak se vlivem podmínek měnil. O tom, jak slyšel volání divočiny a šel za ním. Nádhera.

Kniha obsahuje i šest povídek, které byly skvěle vypointované, zaujaly mě Láska k životu, Rozdělat oheň, Důvěra a Jak zmizel Marcus O'Brien.

Jednoznačná srdcovka.

"Dobíral se hlubin své přirozenosti až do částic a poloh hlubších než on sám, navracel se do lůna času. Ovládlo ho čiré vzkypění života, vlna přílivu bytí, vrcholná radost každého jednotlivého svalu..."

4 30.09.2023

Mám za sebou další skvělou a inspirativní knížku! Tentokrát psanou na základě skutečných událostí přímo z autorčina života.

Raynor s manželem Mothem přišli kvůli špatné investici o všechen majetek a hlavně domov - o farmu, kterou tolik let budovali. Prohráli soudní spor a stali se z nich bezdomovci. Mothovi navíc zjistili vážné onemocnění.

Raynor a Moth (věkem byli po padesátce) si prošli hodně těžkými obdobími, ale nakonec to nevzdali, už nebylo co ztratit, nasadili batohy a vyrazili na Pobřežní cestu - dálkovou stezku, téměř tisíc kilometrů dlouhou, lemující pobřeží jihozápadní Anglie.

Autorka se kromě popisu cesty a jejích pocitů, obav a nadějí, zamýšlí i nad otázkami bezdomovectví.

Jak obrovský je rozdíl ve větě: PRODALI jsme dům a vydali se na cestu (wow vy jste ale inspirativní) vs. PŘIŠLI jsme o dům a vydali se na cestu (následované odtažitostí lidí). Sami na cestě často pociťovali hlad, z důvodu nedostatku peněz byli většinou o nudlích a čaji, a spali v divoké přírodě.

Jak je to změnilo a jak to celé dopadlo určitě doporučuju přečíst všem, kdo mají rádi vítr ve vlasech :-)

Obecně mám radost ze situací, kdy se říká, že něco nejde, a pak někdo přijde a prostě to udělá :-)

Já se určitě časem mrknu na další autorčinu knihu: Bouřlivé ticho.

"Žasla jsem. Ten mužský, který si ještě před pár měsíci nedokázal bez pomoci ani obléknout kabát, teď stál na pláži jenom ve spodkách, nad hlavou držel postavený stan, na zádech měl batoh a oznamoval mi, že poběží."

4,5 hvězd :-)

4 21.08.2023

Pro mě je to knížka z kategorie "husí kůže". Na konci mi naskočila husí kůže jak blázen.

Příběh o partě kamarádů - flákačů a opilců, které Steinbeck popisuje s velkou laskavostí a lehkostí a zároveň tak, že pomalu chcete být jedním z nich :-)

Otevírá se téma svobody, přátelství, nicnedělání, zkrátka plynutí života takového jaký je. Příběh má tendenci vás zpomalit a sednout spolu s Dannym, Pilónem, Pablem, Joem Portugálem a dalšími někam na terasu, kroutit palci u nohy, vyhřívat se na sluníčku a pozorovat kapky na pavučině. Život těchto týpků se točí kolem demižonů s vínem a jak se k nim dostat (ale každou krádež a lest si vždycky řádně zdůvodní). Danny jednoho dne zdědí dům a přátelé se k němu nastěhují. Ale po nějakém čase přestane Dannymu tíha vlastnictví vyhovovat...

Pláň Tortilla vyšla v roce 1935 a patří mezi ranná Steinbeckova díla. V mnoha ohledech se podobá knížce Na Plechárně, která vyšla o 10 let později. Já je nebudu porovnávat, miluju obě :-)

"Hodinky se zkrátka v Dannyho domě těšily všeobecné úctě, leč pouze jako prostředek směny. Účelům praktického rázu pak sloužily velké zlaté pendlovky - slunce."

"Dívali se, jak v novinách vyrůstá plamen podobný květu. Takovými a podobnými maličkostmi k nám promlouvají samotní bozi."

"Pilón si povšiml, jak se na Dannyho obličeji usazuje stín vlastnických starostí. Již nikdy nebude jeho tvář prosta strázně. Již nikdy nebude Danny roztloukat okna, když je teď sám majitelem oken, jež by mohla být rozbita."

4 23.03.2023

Na Moravě nekvetou olivy je vzpomínková kniha režiséra a scénáristy G. Agathonikiadise. Vrací se v ní do dětství, kdy žil jako malý Řek v Brně se svými prarodiči. Jako starý muž je rozkročen mezi Česko a Řecko, vrací se do Brna za svými nejlepšími kamarády a popisuje to krásné i děsivé, co tady jako dítě a mladík prožil. Mohlo by se líbit fanouškům Až uvidíš moře.

"Copak je možný, že jedna malá oliva v sobě může skrývat takovou metafyzickou sílu? Je možný, že v jedný hořký olivě se skrývá láska k vlasti, k polím a řekám, ke slunci a moři?"

"Čas je kostým, pod kterým jsou všichni nazí."

4 03.03.2023

Křehký příběh o stárnutí a ztrácení z pera francouzské spisovatelky Delphine de Vigan.

Autorka nám dává vhled na sklonek života Mišky, která žije v domově pro seniory a která postupně ztrácí slova kvůli postupující afázii. Miška byla dříve korektorkou v novinách. Dalšími postavami jsou Marie - dívka, která za Miškou do domova dochází a Jerome, Miščin logoped, oba pomáhají Mišce dořešit důležitou záležitost z minulosti a zároveň mají v sobě také nedořešená témata.

Celým příběhem se vine otázka vděčnosti a už na začátku se autorka zamýšlí nad slovem děkuji. Také nad tím, že před smrtí lidé chtějí projevit opravdový vděk těm, kteří pro ně něco zásadního udělali.

Jedná se o příběh, který přečtěte na jeden zátah. Je krásný a dojemný a zároveň se mi líbí, jak se autorce podařilo rozbít ten sentiment komičností i v takto závažném tématu.

"Ztrácet to, co vám bylo dáno, co jste získali, co jste si zasloužili, o co jste bojovali, o čem jste se domnívali, že to máte napořád.
Přizpůsobovat se.
Nacházet jiný způsob.
Obejít se bez toho.
Přenést se přes to.
Už nemít co ztratit."

4 20.11.2022

Frišta Petry Procházkové před rokem opětovně vyšla v novém kabátě k příležitosti jejího zfilmování (Moje slunce Mad).

Pozoruhodná kniha, která pravdivě, citlivě a často s humorem (i černým) popisuje afghánskou mentalitu a život v obyčejné kábulské rodině.

Co se týče obsahu, realita je často hrůzná a pro Evropany nepochopitelná. Ostuda před sousedy a zneuctění je pro Afghánce úplně nejhorší, co se může stát. A v knize vidíme, co všechno jsou schopni udělat, aby tomu zabránili nebo aby to zneuctění alespoň zmírnili.

Na knize se mi nejvíc líbí, že autorka nikoho nesoudí a ukazuje nám pohled afgánský i evropský a také to, že se jedná o úplně jinou realitu. Na což krásně navazuje linie příběhu o americké rozvojové pomoci. Tady nám autorka předkládá typický příklad střetu kultur.

Líbila se mi postava Mada a oblíbila jsem si hlavní hrdinku Herru, která pocházela z rusko-tádžické rodiny a do Kábulu se vdala a musela se přizpůsobit místnímu životu. Celý příběh měl pro mě naprosto nečekaný závěr. Krutý, dojemný a zároveň podaný s humorem.

Doporučuji všem, kteří mají stejně jako já rádi příběhy z různých kultur ze všech koutů světa.

4 16.10.2022